ODPOVĚDNOSTI
10.1 Přičitatelnost jednání fyzické osoby osobě právnické
10.1.1 Obecné pravidlo (§ 167 obč. zák.)
Obecné pravidlo pro přičítání jednání fyzické osoby (zástupce) právnické osobě představuje § 167 obč. zák. Ustanovení § 167 stanovuje zásadu, že právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě. Tento přístup je poměrně logický, neboť má-li nějaká osoba zástupčí oprávnění, musí být zastoupený vázán jak za jednání po právu, tak za jednání protiprávní. Ustanovení § 167 přitom uvádí výčet osob, které budou společnost zastupovat, pouze příkladmo, a to když hovoří o členu voleného orgánu, zaměstnanci nebo jiné osobě. S každou z výše uvedených skupin se ale váže určitá podmínka pro její jednání a transparentnost vůči třetím osobám.
Právě jednání výše uvedených osob je základem pro přičítání protiprávního jed-nání. Dopustí-li se tedy některá z výše uvedených osob protiprávního činu, považuje se toto jednání za plně přičitatelné právnické osobě.
Rozsah použití předmětného ustanovení je však sporný a zejména není zřejmé, jaký je jeho vztah k § 2914 obč. zák.501, jenž stanovuje odpovědnost za pomocné osoby při plnění existující povinnosti. Toto ustanovení konkrétně stanoví, že kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Budeme-li obě ustanovení hodnotit jako normy stanovující přičitatelnost jednání třetího, pak je jejich věcná působnost totožná, a dokonce lze učinit závěr, že § 2914 ve vztahu k jednání právnické osoby ztrácí význam.
501 Kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něj nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.
Prvním východiskem z tohoto dilematu je rozlišování obou ustanovení z hlediska speciality. Dle tohoto přístupu by sice byl § 167 chápán jako norma přičitatelnosti v rámci osobnosti právnické osoby, zároveň by ale byl v poměru speciality k § 2914 (a též k § 1935 obč. zák., který stanovuje obdobnou přičitatelnost zástupce při plnění smluvní povinnosti). Tento přístup z hlediska speciality se ale nezdá být vhodný již z hlediska systematiky, když § 167 je řazen do obecných ustanovení – a ze své pod-staty by tedy měl tvořit základ právní úpravy, doplněný právě o „zvláštní“ § 2914.
Navrženým přístupem by tak došlo k nelogickému obrácení těchto vztahů. Navíc je
§ 167 z jazykového výkladu ustanovením širším, když zahrnuje jakýkoli protiprávní čin zástupce právnické osoby (viz dále).
Druhým řešením je pak interpretace na základě jazykového výkladu. Ustanove-ní § 167, které lze považovat za základUstanove-ní ustanoveUstanove-ní o přičitatelnosti, totiž hovoří o tom, že právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se dopustil zástupce právnické osoby, a to při plnění svých úkolů. Protiprávním činem přitom musíme chápat jak komisivní, tak omisivní jednání zástupce, které tak bude představovat způsobení jakéhokoli protiprávního následku. Nebude se tak jednat pouze o delikt ve svém úzkém slova smyslu jako protiprávní jednání, ale o jakékoli jednání, kte-rým se někdo dopouští porušení právní povinnosti, ať již povinnosti smluvní, či mimosmluvní.
Jsem přesvědčen, že východiskem z dilematu koexistence ustanovení § 167 a § 2914, resp. § 1935, je zásadně jejich odlišný rozsah aplikace, který též vymezuje jejich vztah. Ustanovení § 167 je třeba chápat jako ustanovení zakládající přičítání jakéhokoli protiprávního jednání fyzické osoby právnické osobě, tedy vymezení přičitatelnosti jednání třetí osoby, zatímco § 2914 představuje ustanovení o přičita-telnosti protiprávního jednání v rámci mimosmluvní odpovědnosti, a to v rozsahu ustanoveného pomocníka. Obdobné pak platí o § 1935 ve vztahu k plnění smluvní povinnosti pomocníkem. V rozsahu, v jakém budou obě ustanovení použitelná, se pak uplatní specialita § 2914, resp. § 1935, jako normy zvláštní.
10.1.2 Pomocná osoba (§ 2914 obč. zák.)
Základním ustanovením pro přičítání jednání třetí osoby jako pomocníka v rámci deliktní odpovědnosti je již zmíněný § 2914, který upravuje situace, kdy právnická nebo fyzická osoba použije třetí osobu ke splnění již existující povinnosti plnit anebo k obstarání jiné záležitosti.
Základní ideou odpovědnosti principála za škodu způsobenou jeho pomocníkem třetí osobě je ochrana poškozeného. Je to totiž principál, kdo pomocníka využil ke splnění své povinnosti a zahrnul ho do své vlastní právní sféry za účelem plnění svých vlastních zájmů. Stejně jako § 167 je i § 2914 pouze ilustrativní, co se týče postavení pomocníka k principálovi. Může se jednat o zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, který principálovi pomáhá při jeho činnosti.
V rámci činnosti se tak bude jednat o zajištění jakékoli záležitosti principála, a § 2914 v zásadě odpovídá původní právní úpravě v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., platném do roku 2013, který v § 420 odst. 2 používal pojem „činnos-ti“. Využije-li osoba činnosti třetí osoby jako pomocníka, pak je jednání takové osoby přičítáno přímo dlužníkovi a dlužník je povinen k náhradě škody takto způsobené stejně, jako by ji způsobil sám. Dlužník se ale může dovolat i těch okolností, které by zprostily pomocníka povinnosti k náhradě škody, kdyby za splnění odpovídal přímo.
Takový přístup, který osobu pomocníka osvobozuje v případech výkonu činnosti z odpovědnostního vztahu, je odůvodněn primární volbou dlužníka (principála) při volbě pomocníka.
Principál však nebude odpovídat ve všech případech, kdy pomocník způsobí ško-du. Tím nejzásadnějším limitem pro vznik povinnosti k náhradě škody je skutečnost, aby pomocná osoba způsobila škodu v souvislosti s výkonem povinnosti, která na ni byla přenesena. Příčinou vzniklé škody tak nesmí být ani náhoda, která by zatěžovala poškozeného, ani tzv. exces, tedy vybočení z plnění konkrétní povinnosti, které právní řád kvalifikuje již jako chování čistě přičitatelné jednajícímu.
V obou případech je zásadní, aby principál dostatečně určitě definoval úkol, ne-boť právě vymezení úkolu představuje meze jednání pomocníka z titulu postavení k principálovi, byť by mezi nimi nebyl uzavřen závazkový vztah. Škoda musí vznik-nout v příčinné souvislosti s prováděnou činností pomocníka, přičemž musí existovat bezprostřední vztah příčinnosti mezi obstarávanou činností pomocnou osobou, co se jejího způsobu a účelu týče, a škodlivým jednáním (BGH, NJW 71, 31).
10.1.2.1 Pojem pomocníka
Znění § 2914 je ale problematické i z pohledu systematiky deliktní části občanského zákoníku. Zařazení předmětného ustanovení, jeho znění a vztahy v rámci úpravy povinnosti k náhradě škody totiž vyvolávají dojem, že obsahuje pouze úpravu povin-nosti k náhradě škody za pomocné osoby při porušení smluvního závazku. Jakkoli je takový názor dovoditelný z textu zákona, domníváme se, že podobný přístup nebyl cílem zákonodárce a že tento chtěl pouze upravit obecnou úpravu odpovědnosti za povinné osoby.
Argumentem je i znění § 1935 obč. zák., který je v právní teorii chápán jako základ pro přičitatelnost jednání pomocníka v rámci smluvního závazku. Podle něj platí, že plní-li dlužník pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by plnil sám. České právo tak dospívá ke stejnému závěru, jaký lze nalézt v § 1313a a § 1315 ABGB, tedy k rozlišování pomocníka při plnění smluvní povinnosti a pomocníka v rámci jiného než smluvního vztahu.
Právě z těchto důvodů bude rozhodná činnost právnické osoby, která je podle čes-kého práva omezena vymezením v zakladatelských dokumentech. Rozlišování mezi povinností k náhradě škody v případě porušení smlouvy nebo jiné obligační povin-nosti a porušením mimosmluvní povinpovin-nosti je účelné, neboť umožňuje nastavit různé parametry vyloučení odpovědnosti. Německá úprava vychází z toho, že v případě
odpovědnosti za Erfüllungsgehilfen odpovídá dlužník, jako by plnil sám, zatímco v případech Verrichtungsgehilfen odpovídá jen v případě, že pomocníka nepečlivě vybral, tedy za culpa in eligendo 502
Následkem porušení řádného výběru nebo dozoru nebude odpovědnost dlužníka (principála) za škodu způsobenou pomocníkem, který provádí určitou činnost samo-statně, ale vznik ručení za splnění závazku primárně odpovědného. Ručení za závazky poddodavatele bude tedy subsidiární a závislé na existenci závazku primárního a dluž-ník bude povinen plnit až v okamžiku, kdy poddodavatel nesplní svůj splatný závazek.
Dojde-li ke vzniku odpovědnostního vztahu a dlužník odpovídá za škodlivý násle-dek způsobený pomocnou osobou, může se vyvinit poukázáním na chybějící zavinění na straně pomocníka, a tedy i na své straně. Důvody, které přitom může dlužník uplatnit, se musejí vztahovat jak na jeho jednání nebo jemu přičitatelnou škodnou událost, tak na jednání pomocníka. Ačkoli toto pravidlo není explicitně uvedeno v občanském zákoní-ku, touto zásadou je vyjádřena myšlenka přenosu rizik z pomocné osoby na dlužníka.
10.1.2.2 Odpovědnost pomocníka a rozsah jeho povinnosti k náhradě škody
Fundamentální otázkou odpovědnosti za pomocné osoby je, zda a případně v jakém rozsahu odpovídají i pomocné osoby samotné. Současný občanský zákoník nepřevzal původní znění § 420 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. a explicitně nestanovuje, že principál vstupuje do všech práv a povinností pomocníka tak, že odpovídá principál.
Z hlediska přístupu k odpovědnosti pomocníka lze identifikovat dvě skupiny juris-dikcí, které buď přenášejí odpovědnost kompletně na principála, anebo ponechávají solidární odpovědnost obou osob.
První přístup, který zastává většina právních systémů, odmítá odpovědnost po-mocníka za škodu způsobenou lehkou nebo běžnou nedbalostí a dovozuje ji pouze v případech hrubé nedbalosti nebo úmyslu, tedy v případech, které české právo histo-ricky chápe jako exces. Druhý přístup umožňuje plnou odpovědnost pomocné osoby bez ohledu na stupeň zavinění, tato pozice je však doplněna právem regresu proti hlavní osobě, a to opět v případech lehké nebo běžné nedbalosti.503
Z platného znění občanského zákoníku nelze jednoznačně dovodit, zda český zákonodárce chtěl zachovat dosavadní právní úpravu, anebo nově založit existenci odpovědnosti pomocníka vedle principála, tato varianta se ale zdá být pravděpo-dobnější.504 Pro závěr o vzniku paralelní povinnosti k náhradě škody jak na straně principála, tak samotného pomocníka lze vyjít z níže uvedených argumentů.
Hlavním argumentem je, že na rozdíl od původního § 420 odst. 2 obč. zák.
č. 40/1964 Sb. dnes neexistuje žádné ustanovení, které by povinnost k náhradě
502 Srov. HRÁDEK, J. Komentář k § 2914. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§ 2521–3081). Praha: Wolters Kluwer, 2014.
503 Tamtéž.
504 ČECH, P., FLÍDR, J. Odpovědnost člena statutárního orgánu za škodu způsobenou při výkonu funkce třetí osobě. Soukromé právo. 2017, č. 6, s. 2 a násl.