Domněnka, že zástupce v pochybnostech jedná za sebe

Z obecné úpravy zastoupení lze na zastoupení právnické osoby členem statutárního orgánu aplikovat § 436 obč. zák. Nepochybně použitelné bude základní pravidlo první věty v § 436 odst. 1, dle něhož ten, kdo je oprávněn právně jednat jménem jiného, je jeho zástupcem; a ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo za-stoupenému.

Jak ale dokládá judikatura ještě ke starému právu, na jednání člena statutárního orgánu za právnickou osobu se použije i ustanovení druhé věty v § 436 odst. 1. Plyne z něj důležitá domněnka, a sice že není-li zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Jinými slovy, v případě pochybností musí soud vždy prefero-vat závěr o tom, že zástupce jednal spíše za sebe než za jiného. To se týká i zastoupení právnické osoby členem jejího statutárního orgánu. I když tento člen může zavazovat právnickou osobu ve všech věcech, neznamená to automaticky, že každé jeho jednání právnickou osobu také zaváže, byť by se jí i týkalo. Člen statutárního orgánu může zavazovat i sebe, jednat vlastním jménem, a to i v záležitostech týkajících se právnic-ké osoby. Z právního jednání (např. z jeho záhlaví, z textu uvedeného u podpisu atd.) vždy musí být zřejmé, že člen statutárního orgánu jedná za právnickou osobu, nikoli vlastním jménem. V pochybnostech soud upřednostní závěr o tom, že jednání člena statutárního orgánu nezavázalo právnickou osobu, třebaže se jí týkalo.

Lze připomenout např. závěry rozsudku NS 28 Cdo 3790/2008¹⁵⁶. Jednatel si půjčoval peníze na provoz společnosti, věřitel půjčované prostředky dokonce i pouka-zoval na účet společnosti. Ze smlouvy nicméně zřetelně nevyplývalo, že dlužníkem je společnost. Naopak, smlouva výslovně uváděla pouze jednatele. Třebaže úkon zřejmě souvisel s financováním společnosti a ta také plnění bezprostředně inkasovala, soudy přesto dovodily, že dlužníkem nebyla ona, nýbrž osobně její jednatel. Nejvyšší soud k tomu v obecné rovině podotkl: „Přestože se jednání statutárního orgánu právnické osoby považuje přímo za jednání právnické osoby […], nezbavuje to statutární orgán povinnosti projevit, že jedná jménem právnické osoby a nikoli jménem vlastním. Po-kud by každé jednání statutárního orgánu zavazovalo právnickou osobu, a to i v přípa-dě, že statutární orgán neprojevil, že jedná jejím jménem, nemohl by statutární orgán činit vlastním jménem (jako fyzická osoba) žádné právní úkony.“

Zvláštní pozornost je třeba věnovat rubopisům cenných papírů, je-li rubopiscem právnická osoba. V praxi se často stává, že rubopis neuvádí, že jej člen statutárního orgánu činí za právnickou osobu. K rubopisační doložce (např. k textu „Za nás na řad…“) člen statutárního orgánu prostě připojí svůj podpis a nanejvýš údaj o tom, že je jednatelem či členem představenstva. Nejvyšší soud v těchto případech ustáleně judikuje, že k převodu cenného papíru nedošlo, když z rubopisu nebylo možné se-znat, že jej člen statutárního orgánu činil za společnost, tím pádem rubopis nemohl

156 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008.

zavázat ji. Viz např. závěry rozsudku NS 29 Odo 1620/2006¹⁵⁷, pokud jde o rubopis na směnce: „Podpis právnické osoby na rubopisu musí obsahovat označení právnic-ké osoby, která právní úkon činí, tj. musí z něj být patrno, že jde o podpis učiněný jménem právnické osoby. Není-li tomu tak, nelze považovat podpis fyzické osoby – statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) právnické osoby na směnce za podpis osoby právnické […]. Závěr odvolacího soudu o tom, že nedošlo k převodu směnky rubopisem, je tedy správný.“ Podobně, co se týče rubopisu na akcii, v rozsudku NS 29 Cdo 494/2008¹⁵⁸

Potíže v praxi vznikají také při udělování plné moci za právnickou osobu. Jelikož i plná moc představuje právní jednání, potom má-li zavazovat právnickou osobu, musí z jejího textu nade vši pochybnost vyplynout, že člen statutárního orgánu ji uděluje za právnickou osobu, nikoli za sebe. Členové statutárních orgánů v praxi nezřídka chybují, když plnou moc udělují sice ve věcech právnické osoby, leč vlastním jménem (za sebe). Zmocněnec potom na jejím základě právnickou osobu nezaváže, když – stricto sensu – od ní plnou moc nemá. Lze připomenout třeba skutkové okolnosti, které stály na pozadí usnesení NS 29 Cdo 3471/2013¹⁵⁹. Jak se podává z rekapitulace odůvodnění, jednatel společnosti formuloval plnou moc takto: „‚O. Z. jako jednatel společnosti s ručením omezeným s obchodním jménem INTERNATIONAL INVEST s. r. o., dříve ICOM holding s. r. o., IČ: 45475792, zmocňuje tímto pana R. L., aby jej zastupoval v rozsahu oprávnění statutárního zástupce‘ v dále uvedených věcech.“

Odvolací soud plnou moc neposoudil jako udělenou za společnost, uzavřel tudíž, že zmocněnec nemohl za společnost na jejím základě uzavřít smlouvu o postoupení pohledávky. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil. Doslova uzavřel: „Námitka dovolatele, podle níž plnou moc udělil panu R. L. úpadce, dovolání přípustným nečiní, neboť výklad obsahu plné moci ze dne 5. září 1998 učiněný odvolacím soudem (podle něhož plnou moc neudělil úpadce, ale O. Z. jako statutární orgán k zastupování své osoby) je v souladu s výkladovými pravidly určenými § 35 odst. 2 obč. zák., jakož i zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku NS 20 Cdo 2018/98¹⁶⁰, či v nálezu ÚS sp. zn. I. ÚS 625/03¹⁶¹, v dané věci plnou moc neudělila právnická osoba k zastupování své osoby, ale fyzická osoba (O. Z.) ke svému zastupování jako jednatele společnosti.“

K tomu, aby jednání člena statutárního orgánu bylo možno přičítat právnické osobě, přitom často stačí jen připojit k jeho podpisu otisk razítka právnické osoby. Již tak lze dát zřetelně najevo, že jednáním má být vázána ona, a vyvrátit závěr o osobní vázanosti jednajícího, jenž by jinak plynul ze shora citovaného § 436 odst. 1 obč. zák.

Viz k tomu například závěry obsažené v rozsudku NS 29 Cdo 1225/2008¹⁶²: „Pouze

157 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Odo 1620/2006, Soudní judikatura, č. 71/2009.

158 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 494/2008.

159 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 3471/2013.

160 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, č. 35/2001 Sb. NS.

161 Nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, č. 84/2005 Sb. n. u. ÚS.

162 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1225/2008.

z podpisu jednající osoby lze zásadně usuzovat na to, zda vůli podepsat směnku projevila (prostřednictvím svého statutárního orgánu) osoba právnická nebo zda se jedná ‚jen‘ o podpis osoby fyzické. Jiný zdroj informací v tomto směru směnečná listina pravidelně – s výjimkou situace, kdy určení osoby, která má být dlužníkem ze směnky, bude možné dovodit z jejího dalšího textu (např. z označení směnečného dlužníka v textu směnečného prohlášení) – neobsahuje (a z prostorových důvodů ani s ohledem na tradiční podobu směnek obsahovat nemůže).“ Na souvislost umístění razítka s podpisem není třeba klást přehnané nároky, a to ani ve směnečném právu, jak se podává například z dalšího odůvodnění téhož rozhodnutí: „Z obsahu směnky (tak, jak byl soudy nižších stupňů dokazováním zjištěn) je patrno, že jako její výstav-ce je označena (prostřednictvím otisku razítka obsahujícího obchodní firmu a sídlo společnosti) právnická osoba, přičemž nad tímto označením je (v části, která není od provedeného označení společnosti graficky nijak oddělena ani významněji vzdálena) umístěn vlastnoruční podpis osoby (žalovaného), která jejím jménem jednala. Z toho je podle přesvědčení Nejvyššího soudu zřejmé, že v posuzované věci není dlužníkem ze směnky (jejím výstavcem) žalovaný, ale společnost F. A., a. s. Na opačný závěr přitom nelze usuzovat ani ze skutečnosti, že na směnce jsou uvedeny také další údaje (rodné číslo žalovaného a adresa jeho bydliště) blíže označující osobu, která na směn-ku (k označení právnické osoby) připojila svůj podpis. Je-li z dalších údajů na směnce (jako v projednávané věci) zřejmé, že výstavcem směnky je právnická osoba, nelze uvedeným údajům (z hlediska platnosti směnky navíc nadbytečným) přisuzovat jiný význam, než že slouží k identifikaci osoby jednající jménem výstavce – právnické osoby.“ Obdobně viz v rozsudku NS 29 Cdo 2207/2014¹⁶³: „Skutečnost, že podpis fy-zické osoby, jednající jménem (obchodní firmou označeného) indosanta, se nachází až na konci v jednom řádku psaného rubopisu a nikoli bezprostředně u údaje obchodní firmy indosanta, přitom podle přesvědčení Nejvyšší soudu k závěru o absenci (‚dvou-složkovéhoʻ) podpisu indosanta a neexistence nepřetržité rubopisů vést nemůže.“

Dodávám, že razítko právnické osoby připojené k podpisu jednajícího může v kon-krétním případě „znehodnotit“ i podpis, jejž by jinak bylo logické mít za projev osobní-ho jednání podepsané osoby. Za pozornost stojí například skutkové okolnosti případu, k němuž se váže rozsudek NS 29 Cdo 3922/2008¹⁶⁴. Výstavcem vlastní směnky byla společnost s ručením omezeným jednající svou jednatelkou. Směnečný věřitel požado-val zajištění ve formě osobního směnečného rukojemství (apožado-valu) jednající jednatelky.

Takto zněl i text směnečných prohlášení na líci a tomu odpovídal i počet podpisů na směnce: jednatelka směnku podepsala dvakrát. Potíž však byla v tom, že směnku také dvakrát orazítkovala. Jinými slovy, razítko společnosti připojila k oběma svým podpisům. Směnečný věřitel namítal absurdnost závěru, že společnost byla směnkou vázána jako výstavce a současně (sama sobě) avalista. Nejvyšší soud přesto nepotvrdil osobní vázanost jednatelky, když také její druhý podpis na směnce měl zcela zřejmě (připojeným razítkem) za projevený za společnost. Doslova uzavřel: „Jestliže druhá

163 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 2207/2014.

164 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3922/2008.

žalovaná [jednatelka výstavce] připojila ke svému podpisu na směnce otisk razítka obsahujícího označení první žalované [společnosti, která byla výstavcem směnky] (její obchodní firmy, sídla a identifikačního čísla), nelze dle přesvědčení Nejvyššího soudu otevřít prostor úvahám o tom, že nešlo o jednání uskutečněné jménem první žalované.

Není přitom významné, jaký byl při podepisování směnky skutečný úmysl účastníků směnečného vztahu (ohledně osoby, která by měla převzít za zaplacení směnky smě-nečné rukojemství), ani že takové jednání v daných poměrech (kdy je výstavce směnky vlastní a směnečný rukojmí totožnou osobou) nemá pro majitele směnky (z hlediska zvýšení jistoty, že směnka bude zaplacena) žádný praktický přínos. Se zřetelem k výše popsanému umístění sporného podpisu totiž nelze než uzavřít, že druhá žalovaná [jednatelka výstavce] není na směnce jako fyzická osoba podepsána a dlužníkem ze směnky (v postavení směnečného rukojmího) tudíž není.“

Konečně stojí za zmínku, že v praxi spolu často kontrahují právnické osoby, za něž mohou coby členové statutárních orgánů jednat stejné osoby fyzické. Vícerá rozhodnutí Nejvyššího soudu dokládají, co by plynulo již ze shora uváděných pravi-del, že v takovém případě nestačí, podepíše-li smlouvu konkrétní fyzická osoba jen za jednoho z účastníků. I když může současně zavazovat i druhou smluvní stranu, nepřipojí-li ke smlouvě svůj druhý podpis s uvedením, že tak činí za tuto druhou smluvní stranu (či není-li z údaje u jejího podpisu patrné, že jej výslovně činí za oba účastníky, za něž může jednat), nelze její podpis s údaji o jedné smluvní straně auto-maticky považovat též za projev vůle druhého účastníka smlouvy a za jeho souhlas se smlouvou. Viz k tomu například skutkové okolnosti a závěry rozsudku NS 29 Cdo 4038/2009¹⁶⁵: „Jestliže zástavní smlouvu jménem zástavkyně podepsali pouze dva ze tří členů představenstva, aniž by k tomu byl některý z nich písemně představenstvem pověřen, postupovali v rozporu se způsobem jednání jménem zástavkyně, zapsaným v obchodním rejstříku, a jejich jednání zástavkyni nezavazuje (není jednáním zá-stavkyně […]). Na uvedeném závěru pak nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že pozdější úpadkyně (jakožto osobní dlužnice) zástavní smlouvu také podepsala a že tak učinila svým jednatelem Ing. M. L., který byl v rozhodné době současně třetím členem představenstva zástavkyně. Jak plyne z ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a odst. 2 obch. zák., je jednání statutárního orgánu přímým jednáním obchodní spo-lečnosti. Učiní-li jménem společnosti s ručením omezeným (zde pozdější úpadkyně) projev vůle její jednatel, nelze bez dalšího vycházet z toho, že tento projev vůle jednatel činil i jménem jiné právnické osoby, jejímž je statutárním orgánem či jeho členem (stejně jako projev vůle učiněný jménem obchodní společnosti jejím statutár-ním orgánem nezavazuje /bez dalšího/ i fyzickou osobu, jež v postavení statutárního orgánu tento projev vůle jménem obchodní společnosti učinila).“

Totéž platí, vystupuje-li na jedné straně smlouvy společnost, kterou musejí za-vazovat společně jednatelé A a B, a na druhé jí má být osobně vázán jeden z těchto jednatelů (například B). Pokud smlouvu sice podepíšou oba, leč A za společnost a B

„jen“ za sebe, nelze dovodit, že by smlouva vázala společnost, když B sice připojil

165 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 4038/2009.

svůj podpis, leč nikoli za společnost, takže u ní nebyl dodržen požadavek společné-ho zastupování dvěma jednateli. K tomu viz například skutkové okolnosti a závěry usnesení NS 29 Cdo 2685/2015¹⁶⁶: „Pouze na okraj pak Nejvyšší soud – s ohledem na právní názory vyslovené dovolatelem – dodává, že jedná-li jménem společnosti s ru-čením omezeným jediný jednatel, ačkoli podle společenské smlouvy a zápisu způsobu jednání v obchodním rejstříku museli jménem společnosti jednat (uzavřít smlouvu) dva jednatelé, nelze takový projev vůle považovat za projev vůle společnosti […].

K nesprávnosti názoru, podle něhož postačovalo, že druhý jednatel smlouvu podepsal

‚za sebe‘ (jako fyzická osoba – strana smlouvy), srov. obdobně důvody rozsudku NS 29 Cdo 4038/2009¹⁶⁷, či usnesení NS 29 Cdo 3739/2011¹⁶⁸.“