Mimo cvičení, jímž se má zušlechtiti rozum, je nutno, abys i svou vůli tak ovládala, abys jí nezanechávala v moci svých žádostí, nýbrž zcela ji podřídila zalíbení Božímu.
A dobře věz, že ti nemá stačiti, abys jen chtěla a dbala o to, co je Bohu milé, nýbrž abys totéž chtěla i konala a to jakoby na podnět Boží a jen z touhy jemu se líbiti.
Zde nám rovněž nastává boj, větší než v předchozích případech, proti přirozenosti, která se tolik snaží dojíti svého ukojení, že ve všech věcech, a v posvátných a duchovních někdy více než v jiných, hledá prospěch a rozkoš, jimiž se zajisté mnoho zabývá a dychtivě po nich sahá jako po pokrmech, jež nijak nejsou podezřelé.
Proto hned, jakmile se nám naskytnou, se jich zrakem chápeme a chceme je, nikoli však jakoby na podnět Boží vůle a z touhy jen Bohu se líbiti, nýbrž k dosažení onoho dobra a rozkoše, jež nám vzchází z toho, že si myslíme, že chceme to, co chce Bůh.
Je to klam tím skrytější, čím světější je předmět, po němž toužíme. Tak i když toužíme po samot-
ném Bohu, i tehdy nás často zaujme klam sebelásky, poněvadž téměř vždy dychtíme spíše po svém užitku a prospěchu, jejž z toho očekáváme, než po vůli Boha, jenž má pouze v tom zalíbení, co směřuje k jeho slávě, ba chce, abychom ho milovali a jeho poslouchali.
Abys unikla téhle nástraze, která ti překáží na cestě dokonalosti, a aby sis navykla vše chtíti a vykonávati i jakoby na rozkaz Boží i z tohoto čistého úmyslu vzdáti mu čest a plniti vůli jeho (jenž chce býti jediným počátkem i cílem všech našich úkonů a myšlenek), postupuj touto cestou: Když se ti naskytne nějaký předmět, který Bůh chce, nekloň se svou vůlí k jeho chtění dříve, než pozdvihneš mysl k Bohu, abys poznala, že se mu líbí, abys ten předmět chtěla, poněvadž tak sám přikazuje, a jen aby ses mu líbila. Tímto způsobem tvá vůle povzbuzena a přivedena vůlí Boží ať se pak obrátí ke chtění předmětu, protože jej chce Bůh a proto pouze, bys jím dosáhla Božího zalíbení a Boží cti.
Podobně když chceš zavrhnouti to, co Bůh zakazuje, zapuď to sice, avšak obrať napřed ostří svého rozumu k Boží vůli, která chce, abys to zavrhla, aby ses tak líbila Bohu.
Avšak věz, že lze těžko odhaliti podvodné lsti přirozenosti, která vyhledává svůj prospěch vždy tajně a vede nás často ku víře, že máme v sobě onu pohnutku, totiž účel líbiti se Bohu, ačkoliv tomu tak nikterak není.
Proto, když něco chceme či nechceme pro svůj užitek, často se nám zdá, že to chceme či nechceme proto, abychom se Bohu líbili a nebyli mu odporni.
Abys nevězela v této léčce, je tu zvláštním a nejosvědčenějším prostředkem čistota srdce, která záleží v tom (a k tomu směřuje celý tento boj) , abychom svlékli se sebe člověka starého a oblékli nového.
Nicméně aby sis dovedla nějak poraditi, ježto právě jsi plna sebelásky, hleď od počátku svých činů, seč jsi, na očištění své vůle ode všeho příměšku sebelásky, pak nic ani nekonej ani nezavrhuj, ať je to cokoli, dokud nepoznáš, že tě k tomu přivádí pouze prostá vůle Boží.
Jestliže ve všech svých úkonech, zvláště ve vnitřních úkonech duševních i ve vnějších, jež rychle pomíjejí, nebudeš moci tuto pohnutku vždy skutečně pocítiti, měj dosti na tom, když jsi jí ve kterémkoli úkonu skrytě podněcována, jen když máš vždycky pravý úmysl pouze Bohu ve všem se líbiti a tento úmysl jsi někdy vzbudila a nikdy ho nezrušila.
Avšak při úkonech, které trvají nějaký čas, je třeba, abys v sobě vzbudila tuto pohnutku nejen na počátku, nýbrž abys ji také opět a opět obnovolala a až do konce pečlivě a živě zachovala, jinak nebyla bys daleko od nebezpečí
upadnouti ještě do jiné léčky sebelásky, která postupem času, ježto se daleko více kloní k sobě než k Bohu, obyčejně způsobí, že předmět i úmysl pomalu změníš.
Sluha Boží, jenž na tohle málo myslí, chce obyčejně každou věc vykonati jen z pohnutky líbiti se svému Pánu, později však ponenáhlu sám, ani toho téměř netuše, dává jí působiti na svůj cit takovým požitkem, že zapomene na Boží vůli a tak dychtí po rozkoši, již z toho má, a po užitku a slávě, již z toho očekává, a tak na nich lpí, že je celý pobouřený a neklidný, když Bůh buď nemocí nebo nepříznivou událostí nebo nějakým jiným způsobem tomu činu zabrání, a neovládne se, aby si časem nenaříkal na to či ono, neřku-li na samého Boha. Je to samozřejmý důkaz, že při svém záměru neměl vůbec na zřeteli Boha, nýbrž že jeho snaha vyklíčila z kořene nahnilého a z půdy jistě zkažené.
Neboť kdokoli se na Boží podnět a s touhou Bo-
hu samému se líbiti pouští do nějaké věci, nedychtí po ní zajisté více než po jiné, nýbrž chce ji míti pouze tak, jak se zlíbilo Boží velebnosti, aby ji měl, a to s těmi okolnostmi a v tom čase, jak se Bohu líbí; a ať jí pak dosáhne či nikoli, přijme to s tichou a klidnou myslí; neboť ať to dopadne jakkoli, on dojde toho, co zamýšlel, a dosáhne účelu, jímž mu bylo pouze Boží zalíbení.
Proto se zachovej v plném soustředění a vynasnaž se, abys ve všem svém jednání v každém čase měla na zřeteli tento dokonalý účel.
Když však někdy (ježto tak žádá rozpoložení tvé mysli) chceš vykonati dobrý skutek, vedena touhou uniknouti pekelným trestům a nadějí na věčnou blaženost, při tom můžeš si rovněž položiti za konečný cíl přání a vůli Boha, jenž si nejvyšší měrou přeje, aby ses nedostala do pekla, nýbrž abys vešla do království nebeského.
Nikdo nikdy dokonale nepozná, jakou účinnou sílu má v sobě tahle pohnutka;
neboť jakýkoli skutek, třeba zcela bezvýznamný a nejmenší ze všech, byl-li vykonán za účelem pouze Bohu se líbiti a jej oslaviti, má, abych tak řekl, nekonečně větší cenu než mnohé jiné daleko důležitější a cennější, jež by kdo konal bez tohoto úmyslu.
Proto kdyby někdo dal třebas jen haléř chuďasovi pouze s tím úmyslem, aby tím vzdal úctu Boží velebnosti, bude to Bohu milejší, než kdyby se někdo za jiným účelem, třebas i za účelem dojíti statků nebeských (ačkoliv toto je cíl velice žádoucí, ano správný), vzdal celého svého ohromného jmění.
Toto cvičení, konati vše prostě za účelem líbiti se Bohu, bude se nám s počátku zdáti těžkým; avšak stane se lehčím a snadnějším častým cvikem a opakováním úkonů, jimiž opět a opět po Bohu toužíme a blížíme se k němu s planoucí láskou
v srdci jako k jedinému a nejdokonalejšímu svému dobru, jež si samo o sobě zaslouží, aby je všichni tvorové vyhledávali, jemu sloužili a nade vše ostatní je milovali.
A čím hlouběji a častěji se budeme zabývati úvahou o nekonečných zásluhách Božích, vzbudí vůle tím vřelejší a častější úkony, o nichž jsem se zmínil, a tak utvoříme si snáze a rychleji zvyk a trvalou schopnost konati vše se zřetelem a z lásky k onomu Pánu, jenž samojediný je hoden, aby se mu taková úcta prokazovala.
Posléze, aby sis osvojila tuto pohnutku, dej se mimo zmíněnou cestu také touhle cestou, abys totiž o tuto pohnutku prosila Boha vroucími modlitbami, a často uvažuj o nesčetných dobrodiních, která nám Bůh prokázal a
každodenně prokazuje pouze z nejčistší své lásky, nejsa lákán žádným vlastním prospěchem.