Dvě dogmata
kého státu, a to principiálně, ze samotné jeho povahy, ne nahodile a dodatečně jakožto alternativa, pro kte-rou se stát může rozhodnout (což je naopak stanovisko M. Bednáře5).
Jádro sporu, do značné míry konstitutivního pro otáz-ky politické filosofie vůbec, leží v odlišném chápání poj-mu svobody, resp. politické svobody, a v úzce s tím sou-visejícím chápání vztahu mezi státem a jednotliv cem.
V souladu s tím se budu problémem zabývat po stupně ve dvou částech následujícího textu, v jehož zá věru pak obecněji shrnu svoji vlastní pozici v rámci dané proble-matiky.
Ještě před samotnou argumentací kratičká poznám-ka k názvu. Pojmem „konzervativní liberalismus“ jsem se rozhodl označit stanovisko, ke kterému se podle mé-ho soudu hlásí Miloslav Bednář. Liberalismem mám na mysli onu myšlenkovou tradici, která se tím slo-vem běžně v kontinentální filosofii označuje a jejímiž otci–zakladateli jsou např. John Locke a Adam Smith.
Adjektivum „konzervativní“ jsem dodal především pro-to, abych Bednářem zastávané názory odlišil od toho, čemu lze říct levicový nebo radikální liberalismus, jenž je bližší americkému (anglosaskému) významu pojmu;
vyznačuje se hlavně odmítnutím striktní hranice mezi politickou a socioekonomickou sférou a připouští zása-hy státu do podnikání a sociálních vztahů vůbec, je-li jejich cílem – rawlsovsky řeče no – prospěch těch nejmé-ně zvýhodnejmé-něných.6
5 „Možná ekonomická podpora environmentálně znevýhodněných osob jako jednotlivců není identická se zajištěním jejich svobody jako základního občanského práva, a proto není nepodmíněnou občan-skou, resp. státní povinností, nýbrž pouze možností takto se rozhod-nout.“ (Bednář, M., Svoboda, stát a eliminace svobody nepodmíněnou státní rentou, c. d., s. 81)
6 Šlo by tedy o spor mezi dvěma verzemi lockovské smluvní doho-dy občanů se státem. M. Bednář vlastně zastává její původní
ver-Dogma první: politická svoboda nemůže být determinována ekonomicky
Podle M. Bednáře je třeba politickou svobodu brát jako
„autonomní oblast lidského rozhodování a jednání“, na jejíž faktickou realizaci sice mohou mít vliv ekonomic-ké, či obecněji „environmentální“, podmínky, ty však nelze chápat jako determinanty svobody ve smyslu oné autonomie.7
Zavádí se tedy opozice MÍT VLIV – DETERMINO-VAT. Ta je však umožněna jinou dualitou, totiž EKO-NOMIE – POLITIKA. První je sférou činností nutných k materiálnímu zajištění života; druhé pak sférou, v níž se jednotlivci autonomně rozhodují, jak naloží s existu-jícími zdroji (jejichž sumu lze ekonomicky navyšovat, vždy ale bude konečná) při hledání vlastního štěstí (v prostředí, kde své preference musí vždy nějak sla-dit s ostatními). Každé individuum potvrzuje a rozvíjí svoji jedinečnost tím, že mezi aktuálně se nabízejícími opcemi umí svéprávně zvolit ty, které nejvíce odpovída-jí jeho preferencím. Zatímco ekonomika a život vůbec nám budou vždy nabízet jen konečné zdroje, možnost individua rozhodovat o této sebevíce omezené sumě je v principu nekonečná.
Jak je možné, že subjekt obdařený konečnými zdroji a v oblasti elementárního materiálního zajišťování pod-léhající nutnosti je současně zcela svobodný, autonom-ní a disponuje nekonečným prostorem možností volby?
Je to možné proto, že takto chápaná binarita ekonomi-ka versus politiekonomi-ka spočívá na ontologi ckém předpokla-du existence dvou odlišných rovin jsoucna. Kantovsky
zi a odmítá „revizionistické“ znění vypracované hlavně Rawlsem;
z tohoto hlediska je konzervativní.
7 Viz tamtéž, s. 74.
bychom je mohli označit jako fenomenální a noumenál-ní sféru.8
Ve sféře fenoménů vládne nutnost kauzálních řetěz-ců na straně jedné a nahodilost ve smyslu neexistence záměru a účelu na straně druhé; ve sféře noumen oproti tomu vládne záměr, účelné rozhodnutí, svoboda a zod-povědnost za vědomě započatý kauzální řetězec.
Lze-li takto rekonstruovat Bednářovu pozici, o čemž jsem přesvědčen, můžeme se pokusit dotyčnou binari-tu, na které stojí, dekonstruovat. Jsem ochoten pro tuto chvíli předpokládat, že elementární materiální zajišťo-vání se řadí k první, tedy fenomenální, sféře, a sou-hlasím s tím, že jádro toho, čemu říkáme svoboda – ve smyslu schopnosti autonomně se rozhodovat na zákla-dě vlastní vůle, je ontologicky lokalizováno v druhé, noumenální sféře. Odmítám ale, že to, co je takto zakot-veno, se rovná tomu, čemu běžně říkáme ekonomický život a politická svoboda.
Začněme u svobody. Přesněji, u politické svobody.
Tu můžeme chápat v úzkém slova smyslu jako soubor ústav ních práv typu svobody projevu, shromažďování apod. Tu podle mne M. Bednář nemá na mysli, protože by jinak nemohl hovořit o jejím ohrožení či eliminaci;
soubor ústavně zakotvených práv prostě nelze ohrozit tím, že k němu přidáme další právo (pokud toto prá-vo výslovně neruší nebo nekonfrontuje ty předchozí, ale toliko je doplňuje). Bednář má zjevně na mysli něco jiného, totiž politickou svobodu v obecnějším či hlubším slova smyslu, jakousi náplň, smysl nebo ducha oněch formálních práv. Právě na rovině tohoto předpokláda-ného ducha s ním polemizuji.
Kde je podle mne chyba? Chyba spočívá tom, jak je v rámci vyznačeném dua litou fenomenálního a
noume-8 Tyto pojmy tu samozřejmě budu používat v přeneseném významu, který je, myslím, dostatečně zřejmý z kontextu.
nálního světa lokalizován svět politický. Bednář jej, zdá se, zakládá v noumenální sféře, a odtud plyne i jedno-značnost jeho pojmu politické svobody. Já se oproti tomu domnívám, že smyslem politického života je prostředko-vat a usmiřoprostředko-vat, ne však rušit, rozpor mezi světem ele-mentárního materiálního zajištění a světem nereduko-vatelné individuální svobody (kterou však – v přísném slova smyslu – nemůžeme ztratit ani ve vězení). Ten druhý svět lze snad spojit s etikou, ale ne s politikou.
Po litika je spíš jakýmsi „mezisvětem“, ne odvozeninou kteréhokoliv ze dvou uvedených světů.9
Můžeme – a měli bychom – jít dokonce ještě dál a po-stavit problém tak, že ony naznačené krajní sféry jsou, jde-li o jejich konkrétní obsazení, vlastně jen metafy-zické usazeniny skutečného ontologického středu, jímž je centrifuga politiky. Pro tu by se tak jako adekvát-ní rámec, z něhož pochází, hodil spíše termín sociálno v širokém slova smyslu10 než pojem definující ho jako oblast autentického svobodného rozhodování. Zůstaň-me ale u problému politické svobody.
Je příznačné, jak M. Bednář ve svém chápání tohoto pojmu a priori spojuje klíčové hodnoty politického života s individuální autonomií, zatímco zájmy celku či komu-nální ohledy odsunuje spolu s ekonomickými tématy do pro něj politicky indiferentní sféry materiál na, nut-nosti apod. Logicky mu pak vlastně vychází, že politika směřující ke státní restrukturalizaci některých aspektů
9 Můžeme pak v této souvislosti vyznačit dva typy eliminace politič-na: konzervativněliberální, prováděnou např. Bednářem, která poli-tiku redukuje (a současně neoprávněně „povyšuje“) na emanaci nou-menální sféry svobody. A vulgárně marxistickou (nebo jí příbuzné), která z ní dělá epifenomén ekonomických vztahů, zakotvených ve fenomenálním světě materiální nutnosti.
10 Řekněme třeba ve smyslu aristotelského zóon politikon, ne ve smyslu sociálna spravovaného Ministerstvem práce a sociálních věcí.
ekonomického života je povyšování něčeho onto logicky méněcenného (z pohledu svobody jako jádra autentic-ké lidsautentic-ké osobnosti) do roviny vyšší, opravdu politicautentic-ké;
jde tedy o hypostazování nahodilých vlivů na determi-nanty.
Jenže vztah individuálního a sociálního nelze pře-dem takto předpoliticky ontologizovat. Ve skutečnosti je totiž dotyčný vztah samotným obsahem politického života a politického boje jako takového. V jeho průběhu teprve krysta lizuje spojení konkrétních témat s kraj-nostmi výše popsané duality (je-li tato pro popsání celé-ho procesu vůbec dostatečná). Nelze předem rozcelé-hod- rozhod-nout, co je „fenomenální“ a co „noumenální“; tyto nor-mativní ohledy spíše krystalizují na základě průběžné-ho ideologicképrůběžné-ho vyhraňování jednotlivých politických pozic jako jejich reflexe.
Např. to, čemu říkáme ekonomika, přece dávno není (pokud vůbec kdy bylo) epifenoménem elementární-ho materiálníelementární-ho zajišťování, ale je zásadně formová-no např. tím, že stát se může rozhodformová-nout pro tu či onu hegemoniální formu vlastnictví výrobních prostředků;
znárodnění a privatizace jsou z tohoto hlediska v prin-cipu rovnocenné zásahy státu do ekonomiky. A obdob-ně to, čemu M. Bednář říká autonomní sféra svobodné-ho rozsvobodné-hodování, nemůžeme jen tak oddělit od možnos-ti realizovat co nejvíce svých přání na základě toho, že máme k dispozici co nejvíce zdrojů.11 A to už z toho pro-stého důvodu, že ten, kdo v kontextu ekonomicky silně hierarchizované společnosti, jako je ta naše, hájí zmí-něný princip autonomie politické svobody oproti
eko-11 Takto Bednář, zřejmě oprávněně, charakterizuje Van Parijsovo zkreslení svobody. Viz Bednář, M., Svoboda, stát a eliminace svo-body nepodmíněnou státní rentou, c. d., s. 73. Obecněji pak toto své stanovisko vyhraňuje i proti konceptu přerozdělování vůbec (na pří-kladu Rawlse) – viz tamtéž, s. 81 .
nomicky podmíněné maximalizaci reálných možnos-tí volby, objektivně (tj. bez ohledu na vědomý úmysl) straní těm, kdo právě mají nejvíce ekonomicky podmí-něných příležitostí. Takto se jeho postoj, prezentovaný jako předpolitický (v tom slova smyslu, že hájí hodnoty, jež teprve konstituují politickou sféru), sám stává poli-tickým faktorem.
Právo na majetek, které M. Bednář zahrnuje mezi základní práva v demokratickém státě,12 lze chápat i tak, že každý má právo na rovný počáteční podíl na sumě existujících zdrojů, ale kapitalistické vlastnické právo jej o takto předpokládaný majetkový podíl připra-vuje. Liberálněkonzervativní stanovisko se sice tradič-ně hájí tím, že majetek je výrazem schopností a snah individua, takže zásah do něj je zásahem do individuál-ní autonomie (tj. možnosti nezávisle rozhodnout o tom, jak s oním majetkem naložím), jenže v tomto bodě se nám pojem autonomie jeví jako povážlivě blízký libert-ariánskému sebevlastnění, kdy v podstatě každý nech-těný vnější vliv nějak narušuje žádoucí individuální
„imunitu“. Podle mého soudu pak následně pojem neko-nečné možnosti svobodně se rozhodovat (z níž vlastně nelze uniknout, neboť jsme k ní, existenciálně řečeno, odsouzeni) těžko oddělíme od pojmu maximalizace reál-ných možností volby, jak k němu dospívá Bednářem kri-tizovaný Van Parijs, jde-li tedy o politický projev této svobody rozhodování.13
Má-li mít pojem svobody jako rozhodovací autonomie svůj smysl, není možné ho vázat na majetkovou suvere-nitu tím způsobem, jakým to dělá (nebo aspoň
nazna-12 Viz tamtéž, s. 79.
13 Jinak to oddělení samozřejmě filosoficky držet lze a je možné ho založit třeba ve fenomenologickém vykázání. Myslím si ale, že nám to vůbec nepomůže při definování politických implikací pojmu svo-body.
čuje) M. Bednář. Na moji svobodu a zodpovědnost jako takové nemůže mít principiálně vliv to, jestli mne stát připravuje o část mého výdělku, nebo jestli mu dokon-ce patří veškerý majetek, který využívám, včetně toho, který nově vyprodukuji. Podstatné v této souvislosti je, zda mohu mít vliv na to, jak vůbec stát s existujícími zdroji, na jejichž zmnožování a spotřebovávání se podí-lím (už proto, že žiji ve společnosti), nakládá, a zda mohu sám a svobodně určovat, co si dopřeji za onu sumu, kte-rá mi z celkového dostupného bohatství připadne pro-střednictvím nějakého distribučního mechanismu (trh je takto distribučním mechanismem).
Smyslem politiky je hledat, jaký ekonomický řád těm-to požadavkům – těm-totiž mít vliv na vynakládání exis-tujících zdrojů, zejména těch, o jejichž produkci jsem se (spolu)zasloužil – nejlépe vychází vstříc. V jistých aspektech to jistě může být – a přiznejme, že je – kapi-talismus. Ne ale vždy; kapitalismus bez cíleného pře-rozdělování (a do jisté míry i s ním) prokazatelně právě takový vliv, který by měl být podle mne náplní výkonu politické svobody, některým lidem upírá.
Politická svoboda je v tomto kontextu především svo-boda rozhodovat o správě materiálních determinantů, jejichž (ne)dostatek a konkrétní využití zásadním způ-sobem ovlivňuje život každého jednoho z nás. Mecha-nická aplikace práva na vlastnictví výrobních prostřed-ků třeba v podobě privatizace části lidského genomu (prostřednictvím vědeckého patentu) nebo copyrigh-tu na poscopyrigh-tupy tradiční lidové medicíny, vůči čemuž by z Bednářova stanoviska bylo těžko možné něco namítat, jde podle mého názoru někam, kam by pánové Locke a Smith rozhodně zajít nechtěli.
Dogma druhé: stát chrání, nezasahuje
Dále už budu stručný, jádro sporu je, myslím, jasné a následující body se od těch předchozích do značné míry odvíjejí.
Nyní jde o legitimitu státní moci, přesněji řečeno:
o le gitimitu zásahů státu do života společnosti. Podle M. Bednáře se má věc tak, že občané (dospělá svépráv-ná individua) přesvépráv-nášejí na stát povinnost zaručit jim elementární individuální autonomii v podobě „práva na život, svobodu a majetek“.14 Jakékoliv státní zása-hy směřující nad rámec zajištění těchto elementárních práv jsou chápány jako jejich ohrožení.
V pozadí takového názoru podle mne znovu stojí urči-tá dualita, totiž STÁT – SPOLEČNOST. Zatímco surči-tát je v takovém chápání historickým ztělesněním celku (jenž se, řečeno hegelovsky, projevuje jako násilí na svých částech), společnost vzniká neregulovanou interak-cí svobodných jednotlivců. Úkolem liberálního státu je pak paradoxně chránit společnost před ním samotným, tj. před nároky celku, pokud nejsou legitimovány potře-bou zajistit autonomii jednotlivců.
Myslím si, že tato předpokládaná opozice je neudr-žitelná minimálně do té míry, do jaké na druhé stra-ně vztahu, tedy na strastra-ně společnosti, působí právo na soukromý majetek jako jednoznačně dominantní forma socioekonomického uspořádání. Jako ochránce soukro-mého vlastnictví, údajného tmelu společnosti, se totiž stát nutně bude projevovat jako násilí na svých čás-tech, resp. jednotlivcích, jestliže se tito např. v zájmu zachování nějaké ekologické hodnoty postaví proti prá-vu vlastníka nakládat zcela podle vlastního uvážení s jím drženým územím (v tom mu dnes naštěstí brání
14 Viz tamtéž.
třeba „neliberální“ právo občanských sdružení účastnit se stavebního řízení). Liberální stát v případě ochrany vlastníka chtě nechtě přímo zasahuje do interakce jed-notlivců ve prospěch jedné ze sporných stran (bez ohle-du na konkrétní náplň sporu) a svými pravidly nasto-luje – nebo aspoň preferuje – určitý typ společenských vztahů; není tedy od společnosti oddělen ani tehdy, když se důsledně pokouší zajistit právě toto oddělení bezvýhradným trváním na právech jednotlivců.
Domnívám se, že společným jmenovatelem, na kte-rý lze dekonstruktivně převést vztahy mezi jednotliv-ci i vztahy mezi občany a státem, jsou vztahy mocen-ské. Vlastní náplní svobodného rozhodování je vždy výkon moci, zatímco nemožnost svobodného rozhodnu-tí se rovná bezmoci. Smyslem zajištění liberálních práv jednotlivců proti moci státu v jejich původní historické podobě bylo uchránit jednotlivce před takovým tlakem státní moci, kterému by za normálních okolností nebyli schopni vzdorovat a stali by se bezmocnými, zbavený-mi své lidské důstojnosti, spočívající v možnosti podí-let se na rozhodování o rámci, v němž se odehrává běž-ný život. Liberální stát tak z těchto důvodů do svých základů zabudoval prvky vlastní mocenské protiváhy, zejména systém dělby státní moci a ochrany individuál-ních práv.
V duchu těchto původních liberálních ideálů je třeba klást si vždy znovu otázku, co všechno činí jednotliv-ce ve společnosti bezmocným, a zavádět taková opatře-ní, která podobným situacím předcházejí, za předpokla-du, že ony situace nastávají systematicky a není v moci jednotlivců je eliminovat. Jednotlivci jsou připravováni o svou lidskou důstojnost, tedy moc spoluurčovat rám-cové koordinanty vlastního života, i z jiných než jen úzce politických důvodů, počínaje možným vydíráním ze strany pracovního trhu a konče kulturní hegemonií určitých (např. heterosexuálních) vzorců chování.
Podobně jako striktní oddělování politiky od ekonomi-ky ignoruje fakt, že povaha vztahu ekonomických a úzce politických práv se sama teprve musí vyjasnit v poli-tické sféře jako střet sociálních skupin, a nemůže tedy tuto sféru předcházet jako ontologický předpoklad, tak i trvání na oddělení státu od společnosti znamená nut-ně a nevyhnutelnut-ně preferování určitého hegemoniální-ho modelu sociálních vztahů (např. institucí tradičníhegemoniální-ho manželství stát jasně preferuje heterosexuální vztahy, aniž by k tomu v době pokročilé medicínské technolo-gie existoval alespoň částečný, byť průhledně falešný, věcný důvod15); obojí relativizuje předpokládané definu-jící hranice (mezi ekonomikou a politikou, resp. mezi společností a státem) způsobem, který původně zamýš-lenou funkci oněch hranic de facto znemožňuje. Jejich hájení se pak stává čirým dogmatismem, neboť není odůvodnitelné ani fakticky, ani normativně.
Závěr
Nejsem rovnostář, proto jsem se v celém textu snažil M. Bednářovi oponovat z pozice svobody, běžně dávané do souvislosti s pravicovým myšlením.16 Jsem ale sou-časně přesvědčen, že výrazná sociální nerovnost delegi-timuje nebo alespoň vyprazdňuje i samotný ideál svo-body. Ve společnosti vždy bude existovat hierarchie a vztahy mocenské hegemonie obecně, viditelné i méně
15 Totiž ten, že heterosexuální manželství je zaměřeno ke zplození nových daňových poplatníků.
16 Nicméně nemusí tomu tak být nutně. Will Kymlicka, který v kni-ze Contemporary Political Philosophy. An Introduction (Oxford, Clarendon Press 1997) prezentoval snad nejpřesvědčivější soudobou (tj. feminismus a komunitarismus konfrontující) obhajobu liberalis-mu, vychází ve své definici spravedlnosti z pojmu rovnosti, tradičně připisovanému spíš levici.
viditelné. Je ale třeba, aby tyto byly vždy znovu pře-zkoumávány s tím, že panující mocenské vztahy musí – rawlsovsky řečeno – sloužit i ku prospěchu těch nej-méně zvýhodněných.17 Stavím se tedy na pozici radikál-ního liberálradikál-ního revizionismu smluvní teorie, jejíž kon-zervativní, a v našich civilizačních podmínkách snad dokonce fundamentalistickou verzi podle mého názoru hájí M. Bednář.
Nerovnost musí sloužit svobodě, nikdy ne naopak.
Jak říká sám Miloslav Bednář: „… svoboda není závis-lost a odkázanost.“18
17 Nelegitimizuje se, koneckonců, i tradiční kapitalismus tím, že ego-ismus těch nejschopnějších nakonec, díky Prozřetelnosti přestrojené za neviditelnou ruku trhu, povede k blahobytu i těch méně schop-ných, resp. ku prospěchu celku? Je ale smysluplné předpokládat podobný moudrý princip předzjednané rovnováhy v době globální hegemonie konzumní, umně manipulované „kultury“?
18 Bednář, M., Svoboda, stát a eliminace svobody nepodmíněnou stát-ní rentou, c. d., s. 85.