Problémy vymezení
sprave-bohatí, na otázku „Co vám vaše bohatství poskytuje?“
velmi často odpovídají: „Svobodu. Mohu dělat to, co jsem dříve nemohl; mám možnost vykonávat více věcí; posky-tuje mi nezávislost.“ Pokud interpretuji postoj kole-gy Bednáře správně, pak se takový člověk mýlí. Je ho svoboda nevzrostla, protože majetek, jako ekonomická kategorie, nemá se svobodou co do činění, jeho autono-mie tím není ovlivněna. Tím se však můj oponent mí-jí s tím, o co lidé usilumí-jí ve svém životě, co vnímamí-jí jako své priority. I kdyby tedy M. Bednář neřekl, že u tohoto bohatého člověka došlo k nárůstu svobody, bezpochyby je na tomto příkladu vidět, že mu peníze poskytují to, co chce Van Parijs zajistit i lidem, kteří jich mají nejméně, a tím jim rozšířit oblast činností, které chtějí vykonávat, a to i ve smyslu negativním, tzn. že tak nebudou muset dělat – alespoň do určité míry – to, co dělat nechtějí.
Nebo se můj oponent domnívá, že o tom, zda bohatství tohoto člověka zvyšuje jeho svobodu, rozhoduje to, zda je získal svojí aktivitou na trhu, anebo jako nepodmíně-nou dávku od státu? V prvním případě by mu bohatství svobodu zajistilo, ve druhém nikoli. Snad se nemýlím, když si myslím, že tato pozice je mu cizí – což bych rád doložil v následujícím textu.
V Bednářově pojetí je svoboda autonomií. Pod tou je spatřováno „… sebeurčující rozhodování a jednání člově-ka…“ V této souvislosti M. Bednář dále uvádí: „Ekono-mická realita má vliv na svobodu jak filosofickou (v kan-tovském smyslu – jako možnost kdykoli začít kauzální řadu), tak občansko-politickou (podílet se s jinými na veřejném prostoru), … není však podmínkou možnos-ti svobodného rozhodování … ekonomická realita nede-terminuje svobodu, nýbrž pouze dílem vytváří její
reál-dlnosti. Viz například Miller, D., Principles of Social Justice. Cam-bridge, Mass., Harvard University Press 2000; Marshal, G., Swift, A., Roberts, S., Against the Odds? Oxford, Clarendon Press 1997.
né okolnosti. Samotná možnost autonomního svobodné-ho rozsvobodné-hodování a jednání jako taková jí (tj. ekonomic-kou realitou – M.B.) není principiálně dotčena.“6
Van Parijs oproti tomu chápe svobodu (osoby) jako „…
co největší možnost příležitostí dělat cokoli, co si může přát dělat“.7 Zajištění základního nepodmíněného pří-jmu tak logicky zvýší tuto možnost. Pro mého oponen-ta však tento myšlenkový postup nepřipadá v úvahu.
Podle jeho koncepce svobody se v tomto případě autono-mie jedince zmenšuje, jelikož jeho jednání je „… zčásti trvale závislé na exogenní, z vnějšku přicházející nepod-míněné státní podpoře. Tato zásadní ztráta se projevu-je jako umenšení, oslabení svobody individua ve smyslu jeho autonomní nezávislosti. Jinak řečeno, čím více si občan díky nepodmíněné státní rentě bude moci dovo-lit, o to bude ve skutečnosti závislejší na státu, tedy méně svobodný.“8 V této souvislosti je také třeba připo-menout, že to, co si občan bude moci dovolit, bude závi-set i na jeho úsilí; tzn. že jeho příjem nebude zajišťo-ván pouze základním příjmem, ale stejně tak jako dnes i jeho postavením na trhu.
Není však v Bednářově stanovisku pojetí svobody ja-ko autonomie velmi protiintuitivní a vposledu také sil-ně arbitrární? Copak ideálem svobodného člověka je být
6 Bednář, M., Svoboda, stát a eliminace svobody nepodmíněnou stát-ní rentou, c. d., s. 74–75.
7 Van Parijs, P., Real Freedom for All, c. d., s. 25. V tomto článku (jakož i v předchozích) se pouze snažím obhajovat Van Parijsovo poje-tí z jeho pozice. To však neznamená, že se s ním plně ztotožňuji, i když je mi sympatický jeho důraz na svobodu. Vytkl bych mu však, že dostatečně netematizuje další hodnoty, jako je především rovnost a pospolitost. Zde jsou mi bližší pozice hlavního představitele ana-lytického marxismu G. A. Cohena. Viz. Cohen, G. A., Iluze liberální spravedlnosti. Přel. kol. překladatelů. Praha, Filosofia 2006.
8 Bednář, M., Svoboda, stát a eliminace svobody nepodmíněnou stát-ní rentou, c. d., s. 78.
zproštěn jakéhokoliv vlivu vnějších faktorů, které by mohly ovlivňovat jeho rozhodování? Pak by ideá lem svo-bodného člověka byl poustevník či buddhistický mnich, který usiluje o úplné oproštění od jakékoliv závislosti na exogenních faktorech. Snad se nepletu, když se domní-vám, že tato pozice je i kolegovi Bednářovi cizí.
Příklad s mladíkem, kterému rodiče platí jeho ces-tování po světě a který si na tuto podporu zvykl a je na ní závislý, a tudíž „… méně autonomní, svobodný“,9 není úplně šťastný. Tento hoch má zajisté větší mož-nost dělat cokoli, si přeje – to vnímáme jako pozitivní a mnoho lidí o to ve svém životě usiluje. To negativní, co na tomto příkladě vnímáme, není to, že se rozhodu-je v závislosti na těchto penězích, ale to, že: 1) si rozhodu-je sám nevydělal (a charakter člověka kazí, když dostává něco za nic) a že: 2) o ně může kdykoliv v důsledku rozhodnu-tí rodičů přijít – s čímž se bude těžce vyrovnávat, jelikož si na to zvykl. V případě základního příjmu však první námitka neobstojí, jelikož zde existuje nárok každého člověka na základní příjem, či jinak řečeno, tato platba není něco za nic.10 Pokud jde o druhý bod, základní pří-jem je nepodmíněný, není možné ho odmítnout vyplá-cet, tak jako je tomu u rodičů daného chlapce.
Další problém s koncepcí svobody jako vyhrocené autonomie, tj. usilování o oproštění svého rozhodování od exogenních vlivů, je ten, že této svobody není možné dosáhnout, či jinak řečeno, člověk je ve svém životě neu-stále vystaven exogenním vlivům a je nucen je při svém rozhodování brát v úvahu. Tato námitka byla obsaže-na v obsaže-naší otázce:11 Proč člověk nepřichází o autonomii,
9 Tamtéž.
10 Argument obhajující základní příjem vychází z nároku na rentu ze zaměstnání. Viz Hrubec, M., Brabec, M., O egalitárním libertaria-nismu. Viz výše, s. 16.
11 Hrubec, M., Brabec, M., O svobodě a základním příjmu, c. d., s. 70.
když je vystaven vlivu státu (tím, že mu zajišťuje občan-ská práva) a trhu (tím, že mu poskytuje (finanční) zdro-je), ale jen tehdy, když dostává nepodmíněný základ-ní příjem. S touto námitkou se však Bednář vyrovnává bohužel zase silně arbitrárními a uměle konstruovaný-mi rozdíly.12
V případě státu jde o rozdíl mezi občanskými (či lid-skými) právy a svobodami a právy sociálními a hos-podářskými (kam patří i nepodmíněný základní pří-jem). První práva jsou na stát přenesena a propůjče-na mu (patří sem právo propůjče-na život, svobodu a majetek) a vycházejí z „… elementární individuální autonomie, jež vyplývá z jeho individuální, ze sebe sama vycházejí-cí existence jako dospělého svéprávného individua. Pro-to občan státním zajištěním svých uvedených základ-ních, elementárních práv nemůže přicházet o svou svo-bodu coby autonomii. Má ji totiž dánu v první řadě eo ipso, tedy svou samotnou individuální existencí. Indivi-duální autonomní existence člověka naopak nezahrnu-je žádný nárok na vyplácení univerzálního základního příjmu, resp. na přenesení takového domnělého náro-ku na stát jako základního občanskoprávního požadav-ku.“13 Bednář ve svém vymezení práv, která občané pro-půjčují státu, uvádí i právo na majetek. To je ale přece ekonomická kategorie. A rozsah či koncepty vlastnictví mohou být velmi rozmanité. Co pak brání tomu, aby nezahrnovaly i základní příjem?
Podobně Bednář odpovídá i na naši otázku, proč zá-kladní příjem omezuje svobodu, ale nutnost podrobení
12 Domnívám se, že tato snaha má hodně společného se snahou pra-vice (uměle) oddělit svobodu od materiálního zajištění (či prostřed-ků) k dosažení cílů, tak jak ji lze nalézt v brilantní polemice s touto tendencí v článku: Cohen, G., Svoboda a peníze. Přel. M. Pokorný.
Filosofický časopis, 48, 2000, č. 1, s. 89–114.
13 Bednář, M., Svoboda, stát a eliminace svobody nepodmíněnou státní rentou, c. d., s. 79.
se požadavkům trhu práce nikoli. Pokud si argument shrneme, pak by (domnívám se) říkal, že ekonomic-ké vlivy jsou podmínkou možnosti autonomie, či jiný-mi slovy, umožňují autonojiný-mii, zatímco základní pří-jem omezuje autonomii svou odkázaností na stát. To mi zase připadá jako velmi libovolné rozlišení. Proč jsou ekonomické podmínky nutné jen pro autonomní rozho-dování (v tom smyslu, že člověk musí uspokojit základní materiální požadavky, aby mohl žít, a tudíž autonom-ně rozhodovat), ale samy na autonom-něj nemají dopad? Copak člověka neovlivňují v jeho rozhodování požadavky trhu, nemusí na ně brát ohled?
Adam Swift14 upozorňuje, že v koncepcích svobody ja-ko autonomie velmi často vystupuje jaja-ko subjekt svo-body něco jiného než empirické já (se svými touhami, přesvědčením a city). Domnívám se, že tento popis lze vhodně uplatnit i na koncepci kolegy Bednáře. V jeho pojetí je subjektem svobody něco jiného než v pojetí Van Parijse, kde je jím empirický člověk. Rozdíly v pojetí svobody se nám tak ukazují být založeny v rozdílném pohledu na to, co je subjekt svobody.
14 Swift, A., Politická filosofie: základní otázky moderní politologie.
Přel. D. Šmejkalová. Praha, Portál 2005, s. 67.