Gentrifikace v post-socialistických zemích

Po druhé světové válce došlo ve východní Evropě k výrazným politickým a ekonomickým změnám. V tomto poválečném období byla ze strany socialistických státu považována industrializace jako jediná možnost, jak se vyrovnat západním zemím a zbavit se zaostalosti. Proto se vláda zaměřovala zejména na těžký průmysl a nucenou

21

kolektivizaci půdy. Jedna ze zásadních věcí pro tyto socialistické státy byla záruka levného bydlení a jistota zaměstnání. Proto na přelomu let 1989 a 1990, kdy započaly transformace, došlo ke snížení sociálního zabezpečení a začala se projevovat sociální polarizace. Díky následné sociální nerovnosti docházelo k intenzivnější koncentraci chudoby a v důsledku toho se začaly městské čtvrti výrazně proměňovat (Kovács, 1998).

Komunistický režim byl ve střední a východní Evropě zhruba 40 let, pokud se zaměříme na města je to vcelku krátká doba pro jejich proměnu, avšak i tohle krátké období mělo značné důsledky (Musil, 1992). Po transformaci na tržní ekonomiku a liberální demokracii se města nacházejí v počátečních fázi, kdy se většina odborníků shoduje na tom, že výstavby bytů byly v úpadku a docházelo především k ekonomické restrukturalizaci a následně k desindustrializaci. V 90. letech došlo k výrazné vlně suburbanizace, kdy se obyvatelstvo stěhovalo do předměstí a příměstských lokalit.

Rodiny vyhledávaly v těchto lokalitách klidnější život a do blízkého města dojížděly zejména za prací, službami či zde trávily svůj volný čas (Kubeš & Kovács, 2020).

V současné době už nelze tato města považovat za socialistická.

I přestože transformace započaly zhruba před třiceti lety, je stále obtížné tato města pomocí vhodných atributů dostatečně popsat. Jejich vývoj dnes silně ovlivňují tržní síly a demokratická vláda, ale stále se nejedná o plně rozvinutá kapitalistická města.

V těchto městech se nachází oblasti, které jsou typicky kapitalistické, ale na druhé straně jsou části, které jsou pozůstatkem bývalého režimu. V tomto případě se jedná zejména o sídliště a různé budovy v duchu socialistického realismu. Klíčovým aspektem pro pochopení těchto proměn, který zmiňují Sýkora a Bouzarovski (2012), je rozdíl mezi třemi obdobími. Tím prvním je krátkodobé období, kdy dochází ke změně základních principů politické a ekonomické organizace. Dále je střednědobé období, ve kterém se novému prostředí přizpůsobují zvyky, kulturní normy a chování obyvatel a následně dlouhodobé období, kdy jsou přetvářeny stabilnější vzorce městské morfologie.

K prvním modernizacím ve vnitroměstských lokalitách docházelo už v 90. letech, kdy měla na města značný vliv globalizace a komercializace (Kovács, 1994, 1998;

Sýkora, 1999a, 1999b). Kubeš a Kovács (2020) zmiňují, že v následujících obdobích docházelo k růstu obnovy vnitřních částí měst, což sebou přináší fyzickou modernizaci, gentrifikaci a další procesy, které s obnovou souvisí. První známky gentrifikace, v post-socialistických městech, byly zmíněny ve studiích v roce 1990 a v následujícím

22

desetiletí se objevilo mnohem více dokumentů, článků a studií zabývajících se tímto jevem.

Kubeš a Kovács dále zmiňují, že socialismus připravil pro gentrifikaci vhodné podmínky, protože po druhé světové válce došlo k znárodnění bytových domu, které byly následně řízeny bytovými společnostmi. Právě tyto bytové domy měly výhodnou polohu, protože se nacházely v centru města nebo v jeho blízkém okolí. Vhodné je však zmínit, že v těchto domech žili především nízkopříjmový obyvatele. Tyto složky jako je poloha v centru, stará bytová zástavba a nízkopříjmový obyvatelé už značí že, v těchto místech je vyšší pravděpodobnost výskytu gentrifikace (Kubeš & Kovács, 2020).

V prvních fázích byl zájem o byty ve vnitřním městě velmi nízký z důvodu dlouhodobého zanedbávání (Kovács, 1998; Musil, 2005; Sýkora, 1999a). Tyto nevhodné bytové podmínky přesvědčily mladé rodiny o tom, že příměstské a okrajové lokality kolem města jsou pro ně vhodnější. Na konci prvního desetiletí 21. století se mladí lidé začali opět orientovat do vnitroměstských lokalit (Kubeš & Kovács, 2020). širokou škálu služeb, což tito lidé vnímají jako určitou výhodu, kdy nejsou vázání k tomu, aby vlastnili osobní automobil (Kubeš & Kovács, 2020).

Je nutné si uvědomit, že v každé čtvrti probíhá gentrifikace jinak a může vykazovat odlišné projevy. V následujících odstavcích jsou zmíněny pouze některé příklady post-socialistických měst, kde byl zaznamenán proces gentrifikace.

Tento proces může mít ve městech i rozdílné dopady, proto je potřeba tuto problematiku vnímat odlišně a z toho plyne, že se městské čtvrtě v tomhle ohledu nechovají dle nějakého univerzálního vzorce.

V post-socialistických zemích můžeme zaznamenat několik typů počátečních fází gentrifikace. Jednou z nich je pionýrská gentrifikace. Ta je často uskutečňována mladými umělci, kteří v těchto vnitroměstských čtvrtí hledají bohémský život. Příkladem může být město Vilnius, konktrétněji bohémská čtvrť Užupis, která se transformovala právě díky umělcům (Standl & Krupickaite, 2004). K podobným transformacím došlo i

23

v Katowicích, přesněji v části Nikiszowiec. V počátcích 20. století se jednalo o dělnickou čtvrť nacházející se v blízkosti uhelného dolu Wieczorek. V současné době je vnímána jako oblast s mimořádně zachovalými budovami (Działek & Murzyn-Kupisz, 2014).

Umělci především preferují nevšední vzhled budov, a zejména historická prostředí, kde je dostupné bydlení. Tito aktéři jsou jednou z hybných sil pro modernizaci a významně k tomu přispívají. Příchody mladých, bezdětných a vzdělaných lidí, často s nižším až středním příjmem, byly hojně zaznamenány ve východoněmeckých, českých, polských a estonských městech. Tito mladí lidé mají profesní život před sebou a často pocházejí z venkova, malých měst nebo příměstských lokalit (Kubeš, 2017). Skupinu těchto lidí nazývají autoři Haase, Grossmann a Steinführer (2012) ve své publikaci jako transitory urbanites. Zmiňují, že termín urbanites byl zvolen zejména z toho důvodu, aby zdůraznil preferenci pro život ve vnitřním městě. Přídavné jméno transitory značí, že jejich budoucnost života výhradně ve vnitřním městě je nejistá.

Ve východoněmeckých městech jako je Lipsko, Drážďany, Magdeburg měla značný vliv kontrolovaná jemná gentrifikace (Wiest & Hill 2004). Dále se zde uplatnila i pionýrská gentrifikace a studentifikace. Naopak v Berlíně byla situace odlišná, protože se opět stal hlavním městem. V současnosti má ve světě významné postavení a do města se stěhují převážně cizinci. Problémem může být malé množství volných bytu, i přestože zde dochází k výstavbám nových bytových komplexů (Kubeš, 2017). Co se týče typů gentrifikace, které se v Berlíně uplatnily, tak se jedná především o pionýrskou gentrifikaci (Holm, 2014), studentifikaci (Huning & Schuster 2015), kontrolovanou jemnou gentrifikaci (Levine, 2004; Bernt, 2012), typickou gentrifikaci (Holm, 2014) a novostavbovou gentrifikaci (Bernt & Holm, 2014). Postupem času se zde začíná projevovat i super-gentrifikace (Holm, 2014).

Další městem je Budapešť, která je z pohledu gentrifikace zkoumána poměrně intenzivně. Město bylo výrazně ovlivněno ekonomickou transformací a změnami na trhu s bydlením. V důsledku toho dochází k nové prostorové diferenciaci. Rozdíly zde byly bezpochyby i předtím, ale transformace tento problém ještě více prohloubily a koncentrace chudoby dosáhla větší intenzity. Na určité jedince tyto změny působily pozitivně, ale na některé naopak velmi negativně. Příkladem mohou být ti, kteří byli zaměstnáni v průmyslovém sektoru. Jednalo se především o zaměstnance, kteří byli na určitém průmyslovém odvětví závislí a v rostoucím sektoru služeb nemohli najít nové

24

zaměstnání. Další skupinou, která má v Budapešti výrazné zastoupení jsou Romové. Ti často tvoří chudší vrstvu obyvatelstva a jsou díky svému nízkému vzdělání a nízkým příjmům vázáni na život v sociálně vyloučených lokalitách. Nízkopříjmové obyvatelstvo se soustřeďuje převážně na východní straně vnitřního města, naopak podél Dunaje se vždy koncentrovalo obyvatelstvo vyššího sociálně-ekonomického statusu. Právě v těch čtvrtích podél Dunaje došlo k výrazné modernizaci, což bylo především ovlivněno značně rychlým růstem objemu komerčních a obchodních investic (Kovács, 1998).

V Budapešti byla zjištěna pionýrská, kontrolovaná jemná, novostavbová, lokální a typická gentrifikace. Jednou ze složek tohoto procesu je vytlačení původních obyvatel, kteří mají nízký příjem a nízký sociální status. U případu Budapešti lze usoudit, že se jedná zejména o romské obyvatelstvo, které je následně vytlačeno obyvateli s vyšším sociálně-ekonomickým statusem.

Během druhé světové války byla polská a německá města výrazně poničena.

Po válce následovaly rozsáhlé rekonstrukce a přestavby. Polská města jsou ohledně gentrifikace v celku opožděná, protože zde ve velké míře nedošlo k restitucím činžovních domů. Byty nebyly navráceny původním vlastníkům či jejich dědicům, ale byly převedeny na bydlící. Dalším problém v rámci Polska jsou nedostatečné ekonomické zdroje, a tudíž zde není tak výrazná podpora modernizace (Kubeš, 2017).

Do centrálních lokalit polských měst se postupně stěhují vzdělaní a mladí lidé, kdy se jedná o gentrifikaci, která je způsobena transitory urbanites. V tomto případě se jedná o pionýrskou gentrifikaci, která byla zaznamenána např. ve městě Lodž (Haase, Grossmann

& Steinführer, 2012) a hlavními aktéry tohoto procesu byly již zmínění transitory urbanites. Pokud se ale bavíme o typu gentrifikace, která je pro polská vnitřní města typická, tak se jedná o marginální gentrifikaci a samodržitelskou modernizaci domů (Sagan & Grabkowska, 2012; Grabkowska, 2015).

V Česku se o gentrifikaci začalo diskutovat od 90. let, kdy byla předpovídána pražským geografem Luďkem Sýkorou (1993b), ale v rámci jeho průzkumu narazil zejména na modernizaci pražských čtvrtí, což bylo způsobeno komercializací. Navíc se zde nacházelo jen nepatrné množství bytových domů, které byly zrenovovány.

Jednalo se o pražské čtvrtě jako jsou Vinohrady a Staré město.

V polovině 90. let došlo k restituci činžovních domů, ale hlavně také k jejich prodeji, což umožnilo počátky gentrifikace právě na již zmíněných Vinohradech, Starém městě a

25

následně i v Dejvicích (Sýkora, 1999a). Co se týče hlavních aktérů, tak se v tomto případě jednalo o obyvatele pracující pro zahraniční firmy, které měly své pobočky právě v Praze.

Tento typ gentrifikace můžeme nazvat jako zahraničně orientovanou.

Další pražskou gentrifikovanou čtvrtí je Karlín, který si prošel výraznými změnami vlivem povodní, které zasáhly Česko v roce 2002. V této lokalitě byly vybudovány nové moderní a exkluzivní bytové komplexy a v tomto případě se jedná o novostavbovou gentrifikaci (Kubeš, 2017).

26