Mil—ostpomáhající nám pomáhá konati skutky do
brě. Osvěcuje náš rozum, abychom poznali, co duši naší prospívá, a posiluje naši vůli, abychom to konali.
Působení její omezuje se vždy jen na nějaký čas.
Objasněme si to příkladem. Dívka by n-esla nějaký těžký předmět. Ale nemohla by ho unésti. Nějaká dobrá ruka, ať ruka její matky nebo jakákoliv jiná by ji předmět onen vzala a donesla na místo určené.
Postavila by jej a zase od-ešla. Působení její přestalo, neboť ho dále potřeba neni. Podobně asi působí v du
ši naši milost pomáhající — povzbudí nás, abychom se ke konání záslužných skutků odhodlali a abychom neustali, dokud jich nedokončíme. Kromě toho dodává těm skutkům nadpřirozené ceny.
Záslužné skutky můžeme konati jenom tehdy, jsme
li v úzkém spojeni s Bohem. Větev může vydati plod, je-li spojena s kmenem a přijímá-li z něho ž'ivoto
dárnou mízu, jakmile však se od stromu oddělí, uschne
& ovoce vydati nemůže. Proto pravil náš Spasitel tak krásně: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže néstí ovoce sama ze sebe, nezůstane-lí ve kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy (jste) ratolesti; kdo zůstává ve mně a já v něm, ten přináší ovoce mnoho, neboť beze mne nemůžete činiti nic.“ (Jan 15, 4—5.) Jindy pravíl:
„Nikdo nemůže přijíti ke mně, nepřitáhne-li ho Otec, který mě poslal.“ (Jan 6, 44.) Tím výborně naznačil působení milosti Boží.
Podobně učili i svatí apoštolové. Svatý Pavel sám o sobě vyznal: „Milostí Boží však jsem to, co jsem, a milost jeho ke mně nebyla marna.“ (I. Kor. 15, 10.) Týž apoštol napsal: „Ne že bychom sami ze sebe jako ze sebe byli způsobili něco myslití, nýbrž že způsobilost naše jest z Boha.“ (ll. Kor. 3, 5.)
Svatí Otcové vždycky učili, že jest nám třeba milosti. Sv. Augustin na př. napsal: „Jako oko tělesné i když je úplně zdravé, nemůže bez světla nic vi
děti-, tak nemůže člověk, i když je spravedlivý, spra
vedlivě žíti a ve spravedlnosti dlouho setrvati bez mi
losti.“ Svatá Kateřina z Janova říkala: „O můj Bože, já nemohu ze sebe nic dobrého konati, jsem jen schop
na páchati zlé. Ach, kdyby mně Pán ustavičně mi
losti svou nepomáhal, co by ze mne bylo?“
Bez milosti nedovedeme nic záslužného mysliti ani mluviti ani činiti. „Tvrdí-li někdo, že může člověk svý
mi skutky bez milosti býti před Bohem ospravedl—
něn, budiž vyloučen,“ prohlásila církev slavnostně na sněmu Tridentském.
Bůh dává každému člověku milost pomáhající, ať jest hříšný nebo spravedlivý. Hříšníku ji dává, aby, se polepšil, spravedlivému, aby ve spravedlnosti se
trval. A dává jí každému dostatečné množství.
Ovšem, Bůh nám ponechává svobodnou vůli. Sa
mi se můžeme pro dobro rozhodnouti nebo ne. Milost nás nenutí — jen podporuje. Sama našeho spasení nepůsobí. Naší svobodné vůle neruší, a proto můžeme býti za své dobré skutky odměněni, za zlé potrestáni.
Nesmíme jí odpírati, nýbrž ji ochotně přijímati a s ní spolupůsobiti. Slepec přece nezamítne ruky, která se mu nabízí, že jej povede. Bůh pomoc nabízí, ale čeká, že se dobrovolně rozhodneme ji přijmouti. „Ten, který nás stvořil bez nás, neospravedlní nás bez nás,“
praví sv. Augustin. Týž světec dokládá: „Hlasu Boží
mu přisvědčiti nebo nepřisvědčiti jest věcí vlastní vůle.“
Toto tajemné působení milosti pomáhající v sou
vislosti se svobodnou vůli, a vzájemné jich se podpo
rování a d0plňování, jest něco prostému rozumu tak těžkého a zdánlivě nepochopitelného, že sám sv. Au
gustin, jeden z nejbystřejších myslitelů všech věků, o něm dlouho se napřemýšlel.
Přijímej nabízenou milost vždy s ochotou a věrně s ní spolupůsob! Známo je ti zajisté Kristovo podo
benství o hospodáři, který chtěje odcestovati, svěřil své jmění služebníkům, jednomu pět hřiven, druhému dvě
B*
a třetímu iednu. První vyziskal iiných pět, druhý jiné dvě, ale třetí hřivnu zakopal a samotnu íi pánovi, když se vrátil, zase odevzdal. Prvního a druhého pán po
chválil, třetího nazval služebníkem ničemným a od
soudil ho. Že nednoidou všichni lidé spásy, není vinen Bůh ani ieho milost, ale oni sami, protož-e o milost dostatečně neprosili, po ní net-oužili a s ni nespolu
působili.
Druhý druh milosti iest milost p-osvěcuiící.
Říkáme ii tak proto, poněvadž nás posvěcuie. Nedává nám ii Bůh ien na čas, nýbrž trvale. Duše, která ii má, iest šťastná a Pánu Bohu milá. Taková duše má dvoie nebe — iednoh-o už požívá zde na zemi a druhé na ni čeká po smrti. S ní nemůže —iinic učiniti ne
šťastnou, bez ní nemůže doiiti pravého štěstí. Co plat
no bohatství, krása, zdravi tělesné a světská sláva bez milosti posvěcuiící? A iak nepatrnými isou chu
doba, nemoc, útisk a opovržení proti důstojnosti, k níž nás posvěcuiicí milost povznáší! Vždyť nás činí dětmi Božími. Duše ii oděná podobá se andělům, ano spíše Bohu samému.
Bůh sám odívá duši nádherným šatem, činí ii krásnou, nazývá ii svou dcenou a činí ii dědičkou svého království. Milost p-osvěcuiící iest rouchem svatebním, iež nám ziednává přístup k nebeské hostině. Clověk neoděný rouchem svatebním iest křesťan, který mi
losti posvěcuiici nemá, a proto bude vyvržen.
Poněvadž na křtu svatém se dítěti odpouští hřích dědičný a uděluie se ieho duši milost posvěcuiici, kla
de se mu kolem hlavy. bílá rouška, iakožt-o zevněiši odznak vnitřní milosti — má „obléci člověka nového podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy“. (Ef.
4, 24.) Nově pokřtěné dítě iest tělesně dítk-em svých rodičů, ale duševně ditkzem Božím. A zůstává jim tak dlouho, pokud se ned0pustí něiakého těžkého hříchu.
To dvoii se spolu snésti nemůže, jako nesnáší se oheň a voda -— těžký hřích a posvěcuiící milost. Opanuie-li v duši hřích, ustupuie milost, potlačen-li hřích, mi
lost nastupuie. Tak v duši iako na 'malém boiišti vidime částečku odvěkého boie mezi nebem a peklem.
Starej se, abys měl milost posvěcující! Staráš-li se už, abys oděl slušným šatem své tělo, ůsílovněji ještě pečuj o dobrý oděv své duše. Horlivě se modlí, ctnostně žíj a často přijímej svaté svátosti, hlavně ve světě ničeho tak, jako ztráty milosti posvěcujíci.
Dbej, aby duševní tvůj šat nebyl potřísněn anebo ztracen!
A kdybys už někdy tak nešťastným se stal, těž
kého hříchu se dopustil a tak milost ztratil, nezů
stávej v tom polít-ování hodném stavu, nýbrž vyhledej kněze, vyznej se mu z hříchů, lituj jich upřímně, pros 0 rozhřešení, a duše tvá znova oděna bude krásným šatem mílosti. Ve zpovědnici se duše obmývá a Bo
hu milou stává. Tam získává klidu a štěstí. Když se umyjeme, převlečeme čísté prádlo a slušný šat, zmocní se nás bl-ahý pocit. Podobného blahého uspokojení poskytuje duši posvěcující milost.
Básník Klement Brentano napsal: „Když jsem ztratil milost boží, připadal mi život jako neutěšená smutná poušť, v níž nikde keříčku, nikde travičky, nikde občerstvujíciho pramene nelze spatřiti. Pr0padl jsem nevýslovnému zármutku, omrzelostí, roztrpčeností, viděl jsem všude jen samou bídu.“ V tomto svém hroz—
ném utrpení obrátil se Brentano jednou o radu k básníř
ce Louise Henslově, která tenkráte ještě byla prote
stantkou. Slavná básnířka krásně odpověděla: „Co si mně stěžujete na své utrpení? Jděte raději ku katoli
ckému knězi a vykonejte dobrou zpověď.“
Lidé si zakládají na svém bohatství, rodu a po—
stavení, ano byly doby, kdy vynakládali mnoho pe
něz, aby se dostali do stavu šlechtického — čím spíše musíme se snažití, aby i duše naše byla povýšena do stavu nadpřirozené milosti?
Na vojně největším trestem jest „degradace“, to
tíž odejmutí vyšší hodnosti. Pro důstojníka jest to ne
obyčejnou potupou, je-li zařaděn mezi obyčejné vo
jiny. [ my se musíme podobné duševní „degradac-e“
vystříhati. Každé těžké provinění proti Bohu nám ji, způsobuje. Proto máme se hříchu až úzkostlivě chrá
niti, utíkati přede vším, co by nás mohlo rke hříchu
svésti, a nikde a niiaik svého bílého roucha nepo
špiniti.
Už z lásky k sobě máme v milostí zůstávati, ne
boť dobré skutky isou nám jenom tehdy počítány k zásluze, k-onáme-li ie ve stavu posvěcuiící milosti.
Jen tehdy Opravdu žiieme, žiie-li naše duše životem nadpřir-ozeným. Prot-o plným právem jeden muž, kte
rý si byl vědom, že ien po tři léta žil v milostí, dal si na svůi hrob dáti pomník s nápisem: „Zde odpočívá muž, ienž zemřel stár isa 90 let, žil však pouze 3 léta.“
Milost Boží i z toho důvodu máme opatrovati, protože nevíme, kdy zemřeme, ale víme, kdyby nás smrt zastihla ve stavu nemilosti, že bychom byli věčně nešťastni. Skonatí v milostí iest štěstí, umříli bez ní_
neštěstí největší. „Život iest poutí ku společnému místu milosti,“ dí sv. Basil.
Poněvadž isme v tomto i- v budoucím životě od
vislí od Boha, nesmíme se oddávati pýše. Máme stále svoji nedostatečnost na mysli míti a býti ducha pokor
néh-o. Když hudební skladatel Haydn poslouchal nové své dílo „Stvoření“, byl tak doiat, že klesnuv do se
dadla a uch0piv se čela zvolal: „To není ze mne, to není mé dílo, ale to pochází shůry.“
Jestliže isme něco dobrého vykonali, nechlubm-e se tím.
O milost každodenně prosme a za ní děkuime.
22. O smilstvu.
(Neděle 3. postní.)
»Smilství však a všellká nečistota neb lakota nebudiž anl jmenována mezi vámi.<< (Ef. S. 3.)
Svatý Pavel psal Efezským křesťanům, že smilství nemá býti mezi nimi ani imenvováno, tím méně pak že se ho mají d0pouštěti. Chtěl iim naznačili, že ie to neřest velmi ošklivá. Když vyimenoval Galatským, kte
rých hříchů se mají varovati, imenoval smilství na místě prvním. Psalt takto: „Zievny pak isou skutky těla;
jsou to smilstvi, nečistot-a (nestydatost), chlipnost, mo
dloslužba, čarodějství, nepřátelství, sváry, řevnivost, zlosti, osobivosti, různice, roztržky, závist, vraždy, opil
ství, obžerství a věci jiné podobné.“ (Gal. 5, 19—21.) Listy svatého Pavla a Písmo svaté vůbec by měli křesťané našich dnů pilně čítati, neboť by. se z nich mnohému dobrému přiučili. Neměli by se spokojiti jen těmi krátkými výňatky, které jako epištolu a evange
lium slyší předčítati v neděle a svátky v kostele.
C-o psal svatý Pavel Efezským a Galatským, psal by zajisté, kdyby živ byl, i křesťanům naší doby.
Var-oval by je také před smilstvím.
Co je to smilství? Drahý čtenáři, nežádej na
mně podrobného rozboru. O těchto věcech vůbec ne—rad se zmiňuji. Smilstvím nazýváme všecko, oo uráží stydlivost dobře vychovaného člověka. Ostatní si do
mysli sám.
Aby byl zachován lidský rod, a aby se. lidé množili,_
dokud nebude dovršen jejich počet božskou prozře
telnosti stanovený, dal Bůh lidem zvláštní pud, který sám v sobě ovšem hříšným býti nemůže, ale který vede k hříchům, jestliže ho člověk zneužívá. Na roz
množování pokolení lidského ustanovil Bůh výhradně manželství. Kdo mimo manželství nestydatě si počíná nebo v manželství se d0pouští věcí, jež s posvátnosti jeho se nesrovznávají, hřeší.