• Nebyly nalezeny žádné výsledky

Historie ústavní péče o děti ve světě

1.1 H ISTORIE ÚSTAVNÍ PÉČE O DĚTI

1.1.1 Historie ústavní péče o děti ve světě

Z antiky nemáme zprávy o zařízeních pro sirotky. Nepodařené a nechtěné děti byly zabíje-ny či odkládázabíje-ny. Bylo možno je vychovat jako své, nebo z nich udělat otroky (Matoušek, 1995, s. 26). Jako úplně první útulek se datuje ten v Cařihradě z roku 335, a jako první nalezinec ten v Miláně z roku 787, který je spojen se jménem biskupa Dattea. První torno (otáčedlo, otáčecí schránka) bylo vybudováno papežem Inocence III. roku 1198 při ne-mocnici sv. Ducha (Řím). Fungovalo podobně jako dnešní baby-box; bylo to místo, kam umisťovali lidé své děti k nohám světce. Chránili tím děti před krutou smrtí, ale i sebe před trestem za hřích – vraždu. Vynález torna se ujal a to do té míry, že jej roku 1811 nařídil Napoleon I. vybudovat v každém francouzském departmentu. Snad z důvodu zneužívání (odkládaly se zde děti mrtvé a nemocné, což je považováno za zneužití torna) byla torna rušena. Mezi poslední se řadí ta, které byla zrušena roku 1913 (Toledo), 1939 (Varšava), 1952 (Kuba) (Langmeier, Matějček, 2011, s. 74).

Ve středověku adoptovala děti pouze šlechta. Z dobročinných ústavů se vygenerovaly sa-mostatné nalezince, sirotčince a dětské ústavy až po reformaci; účelem jejich zřízení bylo ochránit děti před obchodem, zneužitím či smrtí. Podle Dottiho však v Benátkách deset let trvající péči přežilo 0, 35 % dětí, v 17. století se ve Florencii pohybovala tato čísla mezi 3–

34 %. Tato čísla vyvolávala v 18. století i diskusi o množství odložených dětí, o které se tyto ústavy staraly, a zda se nemá dát přednost péči v rodinách, jimž by byl poskytován plat. Rovněž problémy s hygienou a epidemiemi, ale stejně tak výchovný proud, jenž

re-prezentuje Jean Jacquess Rousseau, podporovaly tyto myšlenky (Langmeier, Matějček, 2011, s. 74–76).

Významnou se zdá praktická práce Johanna Heinricha Pestalozziho (18./19. stol.), který nejprve v Neuhofu v Ústavu pro výchovu chudých dětí, a posléze také ve Stanzu v Útulku pro osiřelé děti organizoval výchovu, přičemž praxi spojoval s teorií. Statek v Neuhofu byl Pestalozziho vlastnictvím; vychovával zde okolo padesáti svěřenců, sirotků a opuštěných dětí, učil je zde tkát, prodávat, pracovat na půdě, stejně tak dbal na výuku náboženství a mravní stránku výchovy. O statek vinou finančních obtíží přišel (Procházka, 2012, s. 34–

35). Dětské domovy se o mravní rozvoj dětí starají dodnes; například zaznamenávají, zda děti používají vulgarismy, kouří nebo pijí alkohol, a následně je za toto chování sankcionu-jí. Od dob Pestalozziho se rovněž zachoval rozvoj dovedností; děti malují, tvoří výrobky z hlíny nebo zdobí okna barvami na sklo či výrobky z papíru, malují tuší, vaří a pečou, všestranně se rozvíjí. Požadavky na jejich rozvoj jsou samozřejmě přizpůsobeny dnešní době, takže mají možnost používat počítače a rozvíjet se všestranně a v souladu s jejich potřebami. Nestarají se o ně a jejich osud na rozdíl od Pestalozziho dob altruističtí jedinci, ale jsou primárně svěřeny státu, který dohlíží na podmínky jejich výchovy a rozvoje usta-novuje minimum potřebného.

Ve čtvrti Valdek Don Bosco (19. stol.), italský kněz, vychovával děti dělníků, a roku 1847 zbudoval oratoř, první místo pro chudou mládež. Jeho projekt byl celospolečensky podporován, souzněl totiž s míněním tehdejší vládnoucí moci, že řešení problémů vznik-lých vystavuje společnost většímu ohrožení a výdajům, než když se výchovou vzpourám zabrání. Předcházení dosahoval Don Bosco jak omezením osobní svobody, tak kultivací svědomí (Procházka, 2012, s. 45). Rovněž dnes se upřednostňuje předcházet problémům, ne řešit jejich důsledky (prevence nebo profylaxe). Teorii a praxi spojoval rovněž Maka-renko (19./20. stol.), vedoucí kolonie Maxima Gorkého v Poltavě. Staral se o bezprizorní děti a zbudoval komunu Dzeržinského. Pracoval se vztahy v kolektivu, teorii rovněž (stej-ně jako Pestalozzi) obohacoval svými praktickými zkušenostmi (Kraus, 2008, s. 23).

I vychovatelé v dnešních dětských domovech (dále „DD“) předávají své poznatky a zkuše-nosti dětem, o něž se starají, a i dnes je s dětmi a jejich vztahy pracováno. V případě, že si nerozumí zásadním způsobem, je možno využít i pomoci psychologů a pracovat na pro-blémech, které děti trápí.

Nezastupitelné místo má pro nás v dějinách lidsky i pedagogicky Henryk Goldszmit (19./20. stol.) alias Janusz Korczak, který se stal na třicet let (1912–1942) ředitelem

Do-mova sirotků ve Varšavě. Během dvou srpnových dní rohu čtyřicet dva byli jeho svěřenci odvezeni do Treblinky, kde všichni zahynuli i s ředitelem Goldszmitem (Kraus, 2008, s. 21). Pro lepší orientaci jsme sestavili přehledovou tabulku pobytových zařízení pro osi-řelé děti, tak jak v Evropě v časovém sledu vznikaly (viz Tabulka 1 – Chronologický se-znam zařízení pro opuštěné děti níže uvedená).

Tabulka 1 Chronologický seznam zařízení pro opuštěné děti

ROK MÍSTO NÁZEV ZAŘÍZENÍ/OSOBNOST

335 Konstantinopol 1. útulek pro opuštěné děti

787 Milán 1. nalezinec

zdroj: Matějček, 1999, s. 17, Otta, 1926, s. 998

1070 Montpellier nalezinec

zdroj: Otta, 1901, s. 1000–1001

1198 Řím 1. oficiální schránka (Inocenc III.)

zdroj: Matějček, 1999, s. 17

zdroj: Šulová, Náhradní rodinná péče a její úskalí, cit. 2016

1763 Moskva ústav pro zanedbané děti

1774 Neuhof Ústav pro výchovu žebravých a opuštěných dětí (Pestalozzi)

1798 Stanz výchova válečných sirotků (Pestalozzi)

zdroj: Monatová, 1998, s. 61–62

1802 Německo první opatrovna založena Paulinou z Lippe v Detmoldě

1818 Anglie vznik opatroven, Brougham

zdroj: Otto, 1909, s. 18 574

- ? - Turín útulek pro chudé a opuštěné děti (Bosco) 1852 Gatčina ústav pro výchovu sirotků (Ušinskij)

20. století Evropa zneužívání dětské práce

1911 Polsko ředitelem Domova sirotků se stává Janusz Korczak

1917/18–1920 Kurjaž u Poltavy pracovní kolonie Maxima Gorkého, péče o bez-prizorní děti (Makarenko)

1927–1935 Charkov pracovní komuna Dzeržinského pro bezprizorné

(Makarenko)

zdroj: Monatová, 1998, s. 63–64 a 70

Jak můžeme vidět, tabulka postihuje rozsáhlé časové období (rok 359–1935) a mapuje území celé Evropy; je dokladem, od kdy v evropských státech poskytovaly opuštěným dětem péči ústavy.