Interní chyby

Kurzy akcií se často pohybují za absence podstatnějších zpráv či změn jejich fundamentů.

Toto bývá často vysvětlováno změnou nálad na trhu. Psychologové v posledních desetiletích objevili dvě podstatná fakta.

Za prvé, základní emoce, které ovládají myšlení investorů a jejich postoj k riziku, jsou naděje a strach. Strach nutí investory zaměřit se na události, které jsou obzvlášť negativní, zatímco naděje je svádí soustředit se na události, které jsou pozitivní.

Za druhé, investoři nejenţe chybují, ale své chyby i opakují.

6.1.1. Přílišná sebedůvěra

Psychologové zjistili, ţe většina lidí trpí přílišnou sebedůvěrou. Následkem toho mají tendenci přeceňovat vlastní schopnosti a dovednosti. Investování je proces, ve kterém nejdříve musíte shromáţdit data, vyhodnotit je a na základě jejich vyhodnocení teprve investovat. Přílišná sebedůvěra povede ke špatné interpretaci informací a dále k přecenění vlastních schopností informace analyzovat.

Investoři s přílišnou sebedůvěrou se často domnívají, ţe mají takové schopnosti, ţe dokáţou při aktivním obchodování i přes vyšší transakční náklady dosáhnout lepších výsledků. Výsledky svědčí o opaku. Vyšší aktivita spíše sniţuje výnos portfolia. Přílišná sebedůvěra se projevuje v riziku investic. Vede k tomu, ţe investor povaţuje své vlastní portfolio za méně riskantní, neţ ve skutečnosti je.

40

6.1.2. Dispoziční efekt a odpor ke ztrátám

Lidé jsou disponováni k tomu, ţe vyhledávají věci, které jim přinášejí pocit pýchy a mají odpor k věcem, které jim způsobují pocit lítosti. To má za následek, ţe investoři mívají často problém prodat investici, u níţ jsou ve ztrátě. Mají dojem, ţe by tím definitivně potvrdili své původní špatné rozhodnutí. Nerealizovanou ztrátu povaţují za přijatelnější neţ za realizovanou. To můţe paradoxně vést k prodeji investic, u nichţ jsou v zisku. Tak se zbavují příliš brzy výnosných investic a příliš dlouho lpí na investicích ztrátových.

Vyhýbání se emotivním náladám, jako je například lítost, má přímé finanční náklady.

Snaha vymanit se ze ztráty můţe vést k ještě daleko větším ztrátám. Investoři jsou ochotni pro vyrovnání ztráty podstoupit neúměrné riziko.

Příbuzné projevy dispozičního efektu:

- investor má tendenci podstupovat nadměrné riziko poté, co dosáhl výrazného zisku (s vydělanými penězi není spojena lítost),

- investor se po zaznamenané ztrátě stává příliš konzervativní a není ochoten postupovat ani běţná rizika.

6.1.3. Mentální účtování

Lidský mozek pouţívá mentální účtování. To je moţné si představit jako soubor přihrádek, do kterých si jednotlivec zařazuje výsledky svých rozhodnutí, jejich výnosy a náklady.

Jakmile jsou výsledky jednoho rozhodnutí zařazeny do určité přihrádky, je velice těţké, přemístit je do přihrádky jiné. To lidem znemoţňuje dívat se na svůj majetek jako na celek, nedokáţou s ním jako s celkem zacházet a dělají iracionální rozhodnutí.

Jde o běţnou situaci, kdy si lidé půjčují za větší úrok, neţ jim vynášejí jejich úspory.

Mentální účtování má v tomto případě přímé finanční náklady. Podobný dopad má mentální účtování na výsledky investic. Investoři mají tendenci dávat jednotlivé investice do samotných přihrádek, zacházet s nimi samostatně a nedoceňovat jejich vzájemný dopad.

Investoři si často zařazují do jednotlivých přihrádek své různé investiční cíle. K nim pak samostatně vybírají investice. To vede k nesystematickému postupu při výběru a alokaci aktiv, k nesprávné míře rizika a k rozporům mezi celkem a jeho částmi. [6]

41 6.1.4. Iluze platnosti a extrapolace

Lidé často věří věcem a vztahům, které nemají ţádnou platnost. Dělají to proto, ţe vyhledávají evidenci, která potvrzuje jejich víry a domněnky a ignorují evidenci, která jejich víru a domněnky popírá. Tím podléhají iluzi platnosti. Ta jde často ruku v ruce s přílišnou sebedůvěrou. [6]

Velice často se setkáváme s tím, ţe lidé jen pomalu mění své zvyky, názory, a to v co nebo čemu věří (konzervatizmus). Tito lidé často odmítají brát v úvahu nová fakta jako například vývoj zisků společnosti, pokud tato data neodpovídají jejich původním představám. Velice pomalu se myšlenkově přizpůsobují novému vývoji. V praxi pak stále drţí akcie společnosti, jejíţ budoucnost zdaleka není tak jistá.

Dále mají investoři tendenci si prodluţovat trendy z posledních dob. Kdyţ trh v poslední době roste, mají sklon se domnívat, ţe poroste i nadále. A naopak, kdyţ trh klesá, mají sklon se domnívat, ţe bude klesat i nadále. Na jednání investorů má největší vliv čerstvá historie. Takovýto postup vede k předraţení rostoucích akcií a k podhodnocení klesajících akcií.

6.1.5. Heuristika a reprezentativnost

Lidé se často snaţí potýkat se s problémy a s nesnázemi sami, mnohdy i metodou pokus a omyl. To je pak vede k tomu, ţe si vytvářejí vlastní pravidla, spojení a hypotézy. Těmto pravidlům se říká heuristika. Problém je v tom, ţe se lidé při vytváření vlastní heuristiky často dopouštějí chyb. Vidí události jako typické či reprezentativní pro určitý soubor a neberou v úvahu zákon pravděpodobnosti.

6.1.6. Přehnané reakce

Tato chyba se často vyskytuje u investorů vyznávající růstovou investiční strategii. Jejich představy o dalším růstu populárních růstových akcií bývají přehnané (naivní extrapolace).

Naopak velmi často se celý trh obrátí zády k některým nepopulárním akciím. Ty pak mohou nabídnout mimořádně atraktivní příleţitosti. Takovéto akcie často zapadají do úvah investorů vyznávajících hodnotovou investiční strategii.

42 6.1.7. Chybné přisuzování zásluh

Pokud se investorovi daří, připisuje dobré výsledky sám sobě. Pokud se jeho investicím nedaří, vinu klade hlavně na své spolupracovníky, na svého poradce a makléře. Takovému jednání se říká chybné připisování zásluh.

Paměť není objektivní zápis událostí. Je spíše představou o psychologických a emocionálních dojmech. Tato představa je ovlivněna tím, jak se události vyvíjely a jaké měly následky.