Jedna, dvě nebo tři Francie?

Francouzské politické strany a přijetí Plevenova plánu v Národním shromáždění

Přestoţe byl tedy Plevenův plán v mnoha ohledech ušit na tělo francouzským zájmům a navìc spojoval nepopulárnì německé vyzbrojenì s populárnìm procesem evropského sjednocenì,⁹⁹ nebylo jeho přijetì v Assemblée nationale jednoduché.

Jednoznačná podpora přišla pouze ze strany křesťanských demokratů (Mouvement Républicain Populaire – MRP) a bude to právě tato strana, která se v následném sporu ohledně Evropského obranného společenstvì nerozštěpì, ale zůstane aţ do konce jeho neochvějným stoupencem. Jejì postoj vyplýval ze třì základnìch předpokladů. Za prvé, to byl principiálnì protikomunistický a protisovětský postoj, z něhoţ pramenil poţadavek společné obrany západnì Evropy. Za druhé, se jednalo o pochopenì nezbytnosti německého přìspěvku pro posìlenì Atlantického společenstvì, avšak v nezávislé německé armádě spatřovali politici MRP předehru k nezávislé německé politice.¹⁰⁰ Obě tato rizika měl Plevenův plán za cìl odstranit, či alespoň v dohledné budoucnosti minimalizovat. A konečně za třetì, pro poslance MRP byla nadnárodně integrovaná Evropa (a do jejìho rámce samozřejmě tento plán spadal) nejen dlouhodobou vizì sjednoceného kontinentu, ale rovněţ řešenìm aktuálnìch bezpečnostnìch, politických a hospodářských problémů Francie.¹⁰¹

Hlasy francouzských socialistů (Section française de l'Internationale ouvrière – SFIO) sehrály rovněţ při schválenì Plevenova plánu nemalou roli, ačkoliv motivy stojìcì za jejich podporou nehovořily jednoznačně v jeho prospěch. Hlavnìm důvodem pro vstřìcnost, alespoň z pohledu Guye Molleta, Paula Ramadiera a André Philipa,¹⁰² byla nezbytnost volby mezi vytvořenìm čistě německé či evropské armády s německým podìlem. Posledně jmenovaný toto dilema vyjádřil o měsìc později ve Štrasburku:

99 GROSSER, A.: Affaires extérieures: La politique de la France 1944-84, Paris: Flammarion, 1984, s. 86.

100 V tomto směru je zajìmavé, ţe nejen mezi odpůrci, ale rovněţ mezi stoupenci německého znovuvyzbrojenì (a EOS) byly ve značné mìře rozšìřeny germanofobnì pocitity, které neváhali veřejně prezentovat. V zářì 1951 tak Pierre-Henri Teitgen, prominentnì člen MRP, před výkonným výborem své strany prohlásil: „Pokud by nevnikla Evropská armáda, Wehrmacht je nevyhnutelný a pokud bychom měli Wehrmacht vše skončilo a s tím i všechny naděje Evropy.“ V podobném duchu se v únoru 1952 při rozpravách v Národnìm shromáţděnì vyjádřil i Alfred Coste-Floret (rovněţ MRP). In: BUTTON, P. : La CED, L‟Affaire Dreyfus de la Quatrième République? In: Vingtième Siècle. Revue d'histoire, 4/2004 (n^o 84), s. 53.

101 SCHOLZ, W.: cit. dìlo, s. 45-46.

102 Paul Ramadier (1888-1961) – francouzský politik a právnìk, člen SFIO a prvnì premiér IV. republiky (1947), v letech 1948-1949 ministr národnì obrany. André Philip (1902-1970) – francouzský politik a právnìk, člen SFIO, ve vládě P. Ramadiera ministr národnìho hospodářstvì, zástupce v Poradnìm shromáţděnì Rady Evropy.

„Volba je jednoduchá. Je to volba mezi dvěma řešeními: buď národní znovuvyzbrojení s jeho akutním nebezpečím nových nacionalistických nálad a tak ohrožením demokracie nejenom v Německu, ale ve všech zemích, či vytvoření skutečně sjednoceného zárodku Evropské armády.“¹⁰³

Dalšìm důvodem, jenţ v podstatné mìře přispěl ke kladnému stanovisku většiny poslanců SFIO při hlasovánì o Plevenově plánu, byla skutečnost, ţe s ohledem na nezbytnost vytvořenì politické autority před obrannou organizacì, plán obsahoval významný prvek zpoţděnì celého procesu německého znovuvyzbrojenì. Otevřeně se k této zdrţovacì taktice přihlásil jeden z pozdějšìch odpůrců EOS Daniel Mayer.¹⁰⁴ Z dlouhodobého pohledu tedy nebylo moţné povaţovat socialistickou stranu jako celek za jednoznačného stoupence Plevenova plánu. A to i přesto, ţe se vedenì strany, poté co se ukázalo, ţe zdrţovacì taktika neuspěje, snaţilo všemoţným způsobem aktivně vystupovat ve prospěch jeho přijetì.¹⁰⁵

Pokud výše uvedené strany, společně s menšìmi stranami (mj. Plevenovou Union démocratique et socialiste de la Résistance – UDSR), hlasovaly, ač z poněkud rozličných důvodů, pro schválenì Plevenova plánu, pak jednoznačnými odpůrci celého projektu byli komunistická strana a gaullisté. Kaţdá z nich ovšem z poněkud odlišných důvodů.

Odpor francouzské komunistické strany (Parti communiste français – PCF) nebyl apriori zaměřen pouze proti Plevenově plánu, ale dlouhodobě proti jakémukoliv procesu evropské či atlantické integrace a spolupráce. Komunisté tak brojili proti podpisu Severoatlantické smlouvy stejně, jako proti ustavenì Rady Evropy či projektu ESUO.

Všechna tato opatřenì chápali jako dlouhodobou přìpravu americké agrese vůči Sovětskému svazu. V Plevenově plánu se tento dlouhodobě zastávaný antiamerikanismus navìc pojil s bezpečnostnìmi a národnìmi zájmy Francie a obavou z Německa, čehoţ strana dokázala ve vztahu k veřejnému mìněnì náleţitě vyuţìt. Vedle této silné obsahové stránky argumentace ovšem stála jejì forma, která aţ přìliš připomìnala rétoriku Kominformy. Ta bránila

103 LOTH, W.: The French Socialist Party, 1947-1954, in: Socialist parties and the question of Europe in the 1950's, ed. Richard T. Griffith, E. J. Brill, Leiden: 1993, s. 38.

104 Daniel Mayer (1909-1996) – francouzský socialistický politik (SFIO), v roce 1946 poraţen G. Molletem v boji o vedenì SFIO, v letech 1953-1957 předseda výboru pro zahraničnì vztahy, v roce 1954 vyloučen ze socialistické strany kvůli svému odporu vůči EOS.

105 Ibid., s. 38-39.

v propagandistickém boji jasně vysvětlit rozdìl mezi prosovětskými silami ve Francii a zahraničněpolitickými aktivitami SSSR.¹⁰⁶

Apel na národnì zájmy nebyl samozřejmě výsadou pouze francouzských komunistů, ale i dalšìch stran. Nejsilněji se však tento nesouhlas projevil v přìpadě gaullistů.

Rassemblement du peuple français (RPF) v ţádném přìpadě nebylo stranou, která by se zásadně postavila proti znovuvyzbrojenì Německa či proti procesu evropské integrace, tedy předpokladům pro dostatečnou obranu před Sovětským svazem. Odpor RPF vůči Plevenově návrhu tak nevyplýval, jak tomu bylo u komunistů, z jeho principielnìho odmìtanì, ale ze skutečnosti, ţe metody, které navrhoval (podobně jako plán Schumanův), neodpovìdaly národnìm zájmům Francie. Hlavnì nebezpečì strana spatřovala v tom, ţe by to bylo rychle sìlìcì Německo a nikoliv Francie, kdo by organizoval Evropu a kdo by jì vtiskl jejì charakter.

Z této obavy, ale i z odporu vůči ztrátě národnì suverenity, vyplýval postoj RPF, který odmìtal jakékoliv kroky směřujìcì k převedenì suverénnìch národnìch práv na nadnárodnì instituce. Strana upřednostňovala nikoliv federálnì Evropu, stojìcì na nadnárodnìm principu, ale, jak napsal o několik let později Jacques Soustelle, Evropu konfederačnì.¹⁰⁷ Pokud šlo o dominantnì prvky národnì suverenity, pak RPF nebyla v ţádném přìpadě ochotna vzdát se francouzské armády a svobody v zahraničněpolitické oblasti, pokud by to neměla být právě Francie, kdo by „uspořádal Evropu“.¹⁰⁸ Nemalou roli rovněţ sehrály obavy o jednotu Francouzské unie, která v očìch mnoha Francouzů zakládala velmocenský a pouhý rámec Evropy překračujìcì status Francie.¹⁰⁹

Vládnì deklarace, i přes výše nastìněné postoje některých hlavnìch aktérů politické scény ve Francii, nakonec prošla – pro se vyslovilo 349 poslanců, proti bylo 235. Národnì shromáţděnì zároveň schválilo rezoluci (402:168 hlasům), která se stavěla proti vytvořenì německé národnì armády a generálnìho štábu. V konečném hlasovánì o Ordre du jour se většina 343 poslanců (proti 225) vyslovila ve prospěch předloţené politiky vlády.¹¹⁰

106 SCHOLZ, W.: cit. dìlo, s. 48-49. K postoji PCF vůči znovuvyzbrojen blìţe: RISSO, L.: Against Rearmament or Against Integration? The PCI and PCF‟s Opposition to the European Defence Community and the Western European Union, 1950-1955, in: Journal of European Integration History, Vol. 13, 2007, No. 2, s. 11-31.

107 SOUSTELLE, J.: France and Europe. A Gaulliste View, in: Foreign Affairs, Vol. 30, 1952, Issue 4, s. 552.

Jacques Soustelle (1912-1990) – francouzský politik a antropolog, člen RPF (v letech 1947-1951 generálnìm tajemnìkem strany), v letech 1955-1956 generálnì guvernér Alţìrska.

108 Journal Officiel de la République Français. Débats parlamentaires. Assemblée Nationale, 25. 10. 1950, s.

7211. Cit. v: SCHOLZ, W.: cit. dìlo, s. 48.

109 Otázka Francouzské unie a Francie jako světové velmoci se stane jednìm z důleţitých aspektů při pozdějšìm jednánì o Evropském obranném a Evropském politickém společenstvì. Blìţe: KIM, S.-R.: France‟s Agony between «Vocation Européenne et Mondiale», in: Journal of European Integration History, Vol. 8, 2002, No. 1, s. 61-84.

110 FURSDON, E.: cit. dìlo, s. 88.