Problémy jako řešení

Spoffordovy návrhy a Bruselský „kompromis“

Řešenì výše popsaných problémů se stalo předmětem jednánì Stálého výboru zástupců a Vojenského výboru, přičemţ prvně jmenovaný se pod předsednictvìm amerického zástupce Charlese Spofforda stal hlavnì arénou pro dosaţenì politicky přijatelného kompromisu (francouzskou vládu zde reprezentoval Hervé Alphand). K prvnìmu setkánì došlo v Londýně 13. listopadu 1950 a od počátku bylo zřejmé, ţe nalezenì řešenì nebude snadné a to i přesto, ţe relativně brzy bylo dosaţeno shody v tom, ţe navrhovanou nejmenšì jednotkou nebude prapor o sìle zhruba 1000 muţů, jak původně navrhoval Moch, ani divize,

121 The Secretary of State to Embassy in France, October 29, 1950, In: FRUS 1950, Vol. III, s. 415-418.

122 International Organization, Vol. 5, 1951, No. 1, s. 220.

123 Summary of Telegrams, Department of State, October 31, 1950, Dostupné na World Wide Web:

<http://www.trumanlibrary.org>.

124 The Secretary of State to the Embassy in France, October 30, 1950, In: FRUS 1950, Vol. III, s. 420.

jak navrhoval Pentagon, ale tzv. regimental combat team, jehoţ velikost se nakonec ustálila na počtu zhruba 5000 aţ 6000 muţů.¹²⁵

Základnì rozdìl mezi americkým a francouzským stanoviskem však přetrvával nadále.

Francouzský postoj jednoznačně počìtal s vytvořenìm evropských sil podle následujìcìho scénáře: ustavenì Evropské armády, vybudovánì a integrace německých jednotek a postupné omezenì diskriminačnìch omezenì vůči Německu.¹²⁶ Alphand, jakoţto osoba úzce spojená s realizacì Schumanova plánu, zároveň neopomněl zdůraznit, ţe francouzský návrh odpovìdá dlouhodobým americkým snahám o hlubšì integraci Evropy a přispìvá k německo-francouzskému usmìřenì.¹²⁷ Američané si byli samozřejmě tohoto aspektu velmi dobře vědomi a proto i nadále usilovali o nalezenì moţného kompromisu. Jejich postoj však byl, aţ na uvedenou změnu ve velikosti jednotek, podobný tomu, který zastávali na zasedánì Severoatlantické rady v New Yorku a později při jednánì Výboru pro obranu.¹²⁸

I ostatnì členské státy NATO byly nadále připraveny podpořit spìše americké stanovisko, neţ-li francouzský scénář.¹²⁹ S ohledem na to, ţe Velká Británie jiţ dřìve otevřeně deklarovala, ţe se k projektu Evropské armády, jak ji nastìnil francouzský premiér, nepřipojì, a s ohledem na skutečnost, ţe francouzská vláda oznámila svou připravenost v plánu pokračovat i bez anglické účasti, přibyla tak k jiţ zmìněným argumentům (neefektivita, časová náročnost atd.) obava malých západoevropských zemì nejen z německé, ale rovněţ i francouzské dominance v navrţené organizaci. Z tohoto důvodu upřednostňovaly malé státy a předevšìm Nizozemsko integraci německého přìspěvku do širšìho rámce atlantického společenstvì, v němţ by existovaly většì bezpečnostnì záruky.¹³⁰ Nepřekvapì

125 GAVÍN, V.: La Comunidad Europea de Defensa (1950-1954) ¿Idealismo europeo o interés de Estado?, Tesi doctoral, Barcelona: Facultat de Geografia i Història ( Departament d‟Història Contemporània) 2005, s. 264.

126 FURSDON, E.: cit. dìlo, s. 92-93.

127 The United States Deputy Representative on North Atlantic Council (Spofford) to the Secretary of State, November 13, 1950, In: FRUS 1950, Vol. III, s. 449.

128 Spojené státy i nadále upřednostňovaly vytvořenì německých divizì v rámci NATO, avšak bez opětovného vytvořenì národnì německé armády či generálnìho štábu.

129 The United States Deputy Representative on the North Atlantic Council (Spofford) to the Secretary of State, November 28, 1950, In: FRUS 1950, Vol. III, s. 490-493.

130 Memorandum of Conversation, by the Assistant Secretary of State for European Affairs (Perkins), November 29, 1950, In: FRUS 1950, Vol. III, s. 500. Nizozemská vláda jiţ na jednánìch v New Yorku jasně podpořila americký plán na začleněnì Německa do NATO. Vedle jiţ zmìněných motivů, pokud šlo o efektivitu, lepšì dohled nad německým přìspěvkem a nezbytnost posìlenì obrany, existoval rovněţ i motiv čistě vnitropolitický. Nizozemsko se jako jedno z mála v srpnu postavilo zdrţenlivě k poţadavku USA na navýšenì vojenských výdajů. Přìpadný německý obranný přìspěvek by tak nizozemské vládě poskytl čas ke zváţenì vlastnìch obranných plánů. Vzhledem k následnému vývoji, však byl čas k nadechnutì relativně krátký a jiţ v březnu 1951 došlo k téměř dvojnásobnému navýšenì rozpočtu na obranu. In: VAN DER HARS, J.: From Neutrality to Alignment: Dutch Defense Policy, 1945-1951, in: NATO, The Founding of the Atlantic Alliance and the Integration of Europe, ed. Francis H. Heller, John R. Gillingham, New York: Harry S. Truman Library Institute 1992, s. 39. K otázce výstavby nizozemských ozbrojených sil blìţe: HOFFENAAR, J.: „Hannibal ante portas“: The Soviet Military Threat and the Build-up of the Dutch Armed Forces, 1948-1958, in: The Journal of Military History, Vol. 66, 2002, No. 1, s. 163-191.

proto, ţe nizozemská vláda přišla s vlastnì – byť neúspěšnou – iniciativou, která si kladla za cìl vytvořenì postu Vysokého komisaře NATO, jenţ by byl zodpovědný za všechny ozbrojené sìly rozmìstěné na územì Spolkové republiky a dohlìţel by na znovuvyzbrojenì Německa pod záštitou Severoatlantické aliance.¹³¹

V určitém smyslu byla tato situace částečně úsměvná a pokud jde o budoucì vývoj i značně poučná. Jestliţe v dané chvìli vyvolávala pravděpodobná neúčast Spojeného královstvì obavu malých západoevropských zemì z poručnìkovánì Francie a Německa (pocit, který nikdy zcela nevymizel), pak to měla být v pokročilých fázìch jednánì o smlouvě EOS právě Francie, pro nìţ se neúčast Velké Británie v Evropské armádě a obava z německé dominance v nì stala jednìm z důleţitých argumentů hovořìcìch proti uskutečněnì celého projektu. A i přesto, ţe je nezbytné připustit, ţe finálnì podoba smlouvy EOS se ve značné mìře lišila od původnìch představ Plevenova plánu, vyvolává nastìněný rozpor ve francouzské politice váţné pochybnosti o ochotě Pařìţe celý tento plán v dlouhodobém horizontu skutečně realizovat.¹³²

Značně komplikovaná jednánì obou výborů, která probìhala odděleně, avšak za nepřetrţité výměny informacì, se tak v důsledku ne zcela slučitelných postojů ohledně německého přìspěvku, ale i vzhledem k celé šìři problémů, jeţ se dotýkaly utvářené struktury Severoatlantické aliance, protáhla aţ do začátku prosince. Tehdy se s konečnou platnostì počaly formovat obrysy tzv. Spoffordova plánu, jehoţ závěry, jak se později ukáţe, značnou měrou ovlivnì i konečnou podobu Evropského obranného společenstvì.

Na společném setkánì Stálého výboru zástupců a Vojenského výboru, které se odehrálo 13. prosince v Londýně, byly v téměř nezměněné podobě schváleny jiţ dřìve konzultované zprávy obou orgánů.¹³³ Po jejich projednánì ve Výboru pro obranu byly předloţeny Severoatlantické radě na jejìm šestém zasedánì v Bruselu 18. prosince 1950.¹³⁴

131 FURSDON, E.: cit. dìlo, s. 93. Tento tzv. Stikkersův plán se stal předmětem zajìmavého obratu francouzské politiky, kdyţ se 2. prosince, přes jeho počátečnì zdvořilé odmìtnutì všech zúčastněných, Pleven a Schuman bez jakékoliv konzultace s politickými silami ve Francii, alespoň podle jejich vlastnìho prohlášenì, vyslovili v rozhovoru se Spoffordem pro přijetì nizozemského návrhu. O motivech, které stály za tìmto volte face, se lze bohuţel pouze dohadovat. Sám Spofford o této změně francouzského postoje napsal, ţe by byla k uţitku před dvěma týdny a nikoliv nynì. In: The United States Deputy Representative on North Atlantic Council (Spofford) to the Secretary of State, December 2, 1950, In: FRUS 1950, Vol. III, s. 511-513.

132 Je nutné podotknout, ţe hlavnìmi stoupenci myšlenky o „zdrţovacì taktice“ francouzské vlády byli předevšìm Britové. Např. Daily Herald, jenţ prezentoval stanoviska labouristické strany, napsal jiţ 26. řìjna, ţe Pleven očividně vypracovával svůj návrh „bez přílišné naděje na jeho schválení“. In: WALTON, C. C.:

Background for the European Defense Community, in: Political Science Quarterly, Vol. 68, 1953, No. 1, s. 55.

133 The United States Deputy Representative on North Atlantic Council (Spofford) to the Secretary of State, December 13, 1950, In: FRUS 1950, Vol. III, s. 566-567. Pro zprávy jednotlivých orgánů viz: Report by North Atlantic Council of Deputies on Military Committee Document MC 30, December 9, 1950, in: ibid, s. 531-538;

Report by the North Atlantic Military Committee, December 12, 1950, in: ibid, s. 538-547.

134 ISMAY, H. L.: NATO, the first five years 1949-1954, Paris: North Atlantic Treaty Organization 1955.

Dostupné na World Wide Web: <http:www.nato.int>. Britská vláda nevnìmala Spoffordův plán jako nejlepšì

Šìře Spoffordových doporučenì byla rozsáhlá a v ţádném přìpadě se netýkala pouze problému znovuvyzbrojenì Německa, ačkoliv tento tvořil důleţitou – ač neuzavřenou – kapitolu. Podstatou tohoto skutečně delikátnìho „francouzsko-amerického kompromisu“¹³⁵ bylo určenì základnìch principů, omezenì a rozsahu německého přìspěvku, přestoţe konkrétnì podoba vlastnì německé integrace – zda začlenit německé jednotky přìmo do integrovaných obranných sil NATO či do Evropských obranných sil – zůstala otevřena dalšìmu jednánì.¹³⁶ Jaké byly tedy body v nichţ bylo dosaţeno shody?

Předevšìm byla s ohledem na zásady forward strategy¹³⁷ uznána jednomyslně nezbytnost německého přìspěvku k obraně Západu. Tento přìspěvek měl být v kaţdém přìpadě realizován v rámci NATO (pod velenìm vrchnìho velitele) a to v podobě jednoho z výše nastìněných scénářů. Jednánì o začleněnì německých jednotek do NATO se mělo stát předmětem diskusì mezi okupačnìmi mocnostmi a spolkovou vládou a zároveň byla vyjádřena plná podpora plánované konferenci o Evropské armádě, která – pokud by byla realizována – měla být rovněţ integrována do struktur NATO.¹³⁸ Německá základnì jednotka neměla v ţádném přìpadě překročit sìlu divize a přestoţe Vojenský výbor i nadále s ohledem na vojenskou efektivitu jako základnì vojenskou jednotku divizi preferoval, byl v dané situaci rozhodnut podpořit jiţ zmìněný „combat team“ na úrovni pluku či brigády. Na rozdìl od původnìch návrhů předloţených v New Yorku se počìtalo s vytvořenìm omezených německých leteckých a námořnìch sil (určených předevšìm pro účely obrany německého územì) a nadále s vyuţitìm německého průmyslu pro zbrojnì účely. Povolené druhy výzbroje a výstroje měly podléhat rozhodnutì Standardizačnì agentury NATO. I přes částečná

způsob německého znovuvyzbrojenì, jelikoţ Němcům umoţňoval prozkoumat obě moţnosti – jak začleněnì SRN do NATO, tak Plevenův plán. Po zvýšenì napětì v Koreji v důsledku čìnské ofenzìvy na počátku prosince, se Bevin opětovně pokusil podkopat Plevenův plán a za tìmto účelem kontaktoval Attleeho, jenţ jednal ve Washingtonu s Trumanem. Britský premiér však Bevinovy návrh odmìtl a se Spoffordovým plánem nakonec vyslovil souhlas. In: DOCKRILL, S.: Britain‟s Strategy for Europe: Must Germany be Rearmed? 1949-1951, in: British Intelligence Strategy and the Cold War, 1945-1951, ed. Richard J. Aldrich, London/New York:

Routledge, 1992, s. 201-202.

135 BEISNER, R. L.: Dean Acheson: a life in the Cold War, Oxford: Oxford University Press 2006, s. 372.

136 Integrované obranné síly NATO měly být sloţeny z přìspěvků jednotlivých států a jednotného velenì, přičemţ kaţdý stát by si uchoval politickou a určitý stupeň vojenské kontroly nad svými silami. Naproti tomu Evropské obranné síly měly být tvořeny přìspěvky dvou či vìce států pod politickou kontrolou evropského orgánu a měly se stát součástì integrovaných obranných sil NATO. In: Report by the North Atlantic Military Committee, December 12, 1950, in: FRUS 1950, Vol. III, s. 540.

137 Někdy téţ forward defense strategy (česky předsunutá strategie obrany) představovala závazek, přijatý na zasedánì Severoatlantické rady v zářì 1950 v New Yorku, jìmţ se členské státy Severoatlantické aliance zavázaly k odporu vůči přìpadné agresi ještě na německém územì.

138 Toto vstřìcné stanovisko Acheson opětovně zdůraznil v dopise Schumanovi z 20. prosince v němţ, na základě nedávno dosaţené shody, vyjádřil zájem americké vlády na procesu evropské integrace a připravenost vyslat pozorovatele na plánovanou konferenci. In: The Secretary of State to French Minister for Foreign Affairs (Schuman), December 20, 1950, In: FRUS 1950, Vol. III, s. 605-606.

zmìrněnì původnìch francouzských návrhů, nadále neměla být vytvořena německá národnì armáda a generálnì štáb.¹³⁹

Problém německých sil nebyl samozřejmě jediným problémem, kterým se zúčastněnì zabývali. Koneckonců bylo to právě zasedánì Severoatlantické rady v Bruselu, kde byly upřesněny dřìve konzultované návrhy podoby NATO. Členské státy tak schválily s konečnou platnostì princip „předsunuté strategie“, základy nové organizačnì struktury aliance a vytvořenì integrovaných ozbrojených sil, pod velenìm vrchnìho velitele sil NATO (na tento post byl jednomyslně navrţen Dwight Eisenhower).¹⁴⁰

Ačkoliv se zdánlivě změnilo málo a zásadnì rozdìl mezi tìm, zda začlenit Německo do NATO přìmo či skrze Evropskou armádu, zůstal i nadále nevyřešen, pomohly Spoffordovy návrhy a v nich dosaţený konsensus na jedné straně nastartovat okamţitý proces utvářenì integrovaných sil NATO a na straně druhé značnou měrou přispět k vymezenì pravidel, za nichţ měl být realizován německý přìspěvek. Spoffordův asistent, Theodore Achilles, zhodnotil celý tento plán jako způsob jak zìskat německý vojenský přìspěvek a přitom vyhovět francouzskému volánì po pevných politických podmìnkách.¹⁴¹ Jednánì o německé účasti tedy měla i nadále pokračovat podél dvou liniì (evropské a atlantické), přičemţ měl do nich nynì aktivněji vstoupit nový hráč, který značným způsobem zpochybnil některé ze základnìch předpokladů.¹⁴²