Ke sledování solventnosti, nebo-li dostatečné kapitálové vybavenosti pojišťoven k úhradě jejich závazků vyplývajících z pojistných smluv se využívají následující základní modely.
8.1.1. Analýza základních účetních ukazatelů
Vychází z veřejně dostupných údajů, tj. z účetní rozvahy a výkazu zisků a ztrát pojišťovny, z nichž se pro účely ocenění solventnosti počítají různé poměrové ukazatele:
a) ukazatel solventnosti (solvency ratio)
volný kapitál pojistitele6/čisté pojistné b) ukazatel technických rezerv (reserves ratio)
technické rezervy/čisté pojistné c) ukazatel čistého pojistného (retention ratio)
čisté pojistné/hrubé pojistné7
Ukazatel solventnosti poměřuje kapitálové fondy pojistitele k čistému pojistnému, které zde oceňuje celkovou výši rizika pojistitele (použití pojistného k ocenění výše rizika pojistitele je ovšem sporné, neboť např. pojistné sazby mohou být stanoveny neoprávněně nízko, což ukazatel
6 Volný kapitál pojistitele zahrnuje jeho kapitálové fondy zahrnující základní kapitál u a.s., počáteční fond a vklady u vzájemných pojišťoven, nerozdělený zisk, zákonné rezervní fondy apod., čisté pojistné je pojistné po odečtu zajistného
solventnosti vylepší, i když zřejmě riziko podstupované pojistitelem je naopak vyšší.). Pokud se nepřihlíží také k výši a kvalitě technických rezerv, má ukazatel solventnosti sám o sobě malou vypovídací schopnost. Solventnost pojistitele nemusí být v pořádku i přes zdánlivě vysokou hodnotu ukazatele solventnosti, jsou-li technické rezervy tohoto pojistitele nedostatečné. Proto je nutné zároveň posoudit i výši ukazatele technických rezerv, nebo ještě lépe ukazatele solventnosti a technických rezerv sečíst.
Konečné riziko pojistitele se zvyšuje, čím vyšší část si z něho ponechá na vlastní vrub.
V USA stále patří systematická analýza finančních a účetních ukazatelů k využívaným metodikám sledování solventnosti, např. systémy FAST (Financial Analysis and Surveillance Tracking) a IRIS (Insurance Regulatory Information System).
8.1.2. Skutečná míra solventnosti
Skutečná míra solventnosti je metoda ocenění solventnosti v rámci regulace podle direktiv EU. Direktivy EU definují skutečnou míru solventnosti (solvency margin) jako aktiva očištěná o všechny předvídatelné závazky a po odečtu položek nehmotného majetku. Je to jeden ze způsobů jak vymezit volný kapitál pojistitele. Tvoří ji především základní kapitál a fondy (rezervy), které nejsou tvořeny na krytí závazků z pojišťovací činnosti. Skutečnou míru solventnosti by mohla být použita jako volný kapitál v čitateli ukazatele solventnosti, tj. vztáhnout ji k riziku pojistitele měřenému pomocí čistého pojistného, při regulaci podle směrnic EU se však porovnává s určitými minimálně přípustnými hodnotami.
8.1.3. Rizikově vážený kapitál
Rizikově vážený kapitál RBC (risk-based capital) stanovuje potřebnou výši kapitálové vybavenosti pojistitele kvantifikací rizik spojených s pojistnou činností. Přístup je podobny přístupu ke kapitálové přiměřenosti ve financích, kdy se jednotlivé třídy aktiv finanční instituce váží předepsanými rizikovými vahami. Používá se především v USA. Na stejných principech je rovněž založeno ratingové hodnocení pojistitelů profesionálními ratingovými agenturami. Např. RBC v USA zohledňuje riziko aktiv (včetně investičního rizika a rizika úrokových měr), úvěrové riziko, riziko technických rezerv a riziko předepsaného pojistného (tyto dvě kategorie jsou zřejmě kategoriemi technického rizika) a podnikatelské riziko. V Japonsku k tomu ještě přistupuje riziko přírodních katastrof.
Solventnost pojišťoven
8.1.4. Simulační modely
Simulační modely překonávají statistické přístupy k solventnosti využitím dynamických modelů. Tyto modely většinou vycházejí z teorie ruinování a simulují různé scénáře pro modelování budoucího vývoje.
8.1.5. Solventnost v rámci teorie ruinování
Teorie ruinování je součástí teorie rizika v rámci pojistné matematiky. Zjišťuje se pravděpodobnost ruinování, nebo-li pravděpodobnost toho, že nějaký ukazatel pojistného procesu (např. rezerva) klesne z daného výchozího stavu pod předem stanovenou mez. A toho lze využít k modelování solventnosti.
Pravděpodobnost ruinování pojišťovny lze shora omezit tak, aby poměr základního kapitálu (K)a pojistného(P) byl zdola omezen nějakou konstantou a.
K/P≥a
Konstanta a je prakticky podle směrnic EU direktivně nastavena na 0,18 či 0,16 podle objemu pojistného P.
8.1.6. Ratingové ohodnocení
Oceňování solventnosti pojistitelů pomocí ratingového hodnocení je v podstatě RBC přístup s tím, že používané rizikové váhy závisí na oficiálním ratingu jednotlivých aspektů příslušných rizikových kategorií. Tak se např. v rámci rizika aktiva přihlíží k ratingovému hodnocení emitentů cenných papírů, v rámci úvěrového rizika k ratingovému hodnocení dlužníků (především zajistitelů), v rámci rizika technických rezerv k ratingovému hodnocení pojistného odvětví.
8.1.7. Režimy oceňování
V rámci oceňování solventnosti je nutné zmínit ještě důležitou skutečnost, která souvisí s tím, v jakém režimu se solventnost oceňuje:
-„going concern“ je režim, kdy se při oceňování solventnosti předpokládá, že pojistitel bude v pojistných obchodech pokračovat. Neustane tedy přísun pojistného a obvykle není nutné redukovat objem aktiv (např. významně rozpouštět technické rezervy). Běžně se solventnost oceňuje právě v tomto režimu.
-„run-off“ je režim, kdy se při oceňování solventnosti naopak předpokládá, že pojistitel již nebude v budoucnu pojistné obchody uzavírat. Jeho kapitálová vybavenost a technické rezervy mu
však umožní vyplatit pojistné nároky z předchozích (včetně administrativních nákladů) tak, jak budou uplatňovány. Proto požadavky na solventnost musí být vyšší než v režimu „going concern“
-„winding –up“ je konečně režim, kdy by se solventnost pojistitele oceňovala v okamžiku jednorázového ukončení jeho činnosti (např. při likvidaci nebo při okamžitém opuštění národního trhu). Na rozdíl od režimu „run-off“ je zde nutné počítat s nevhodným odprodejem aktiv vzhledem k nutnosti prodat okamžitě, což ještě zvyšuje původní požadavky na objem a strukturu.