Nezávislost centrální banky

Jedna ze základních otázek, které souvisí s měnovou politikou je, do jaké míry by měla být centrální banka nezávislá na jiných subjektech, myšleno hlavně na vykonavateli výkonné moci.

11 REVENDA, Zbyněk: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Praha: Management Press 2001. ISBN 80-7261-051-1.

Nejprve však musíme upřesnit o jaké nezávislosti je řeč. Jedno hledisko se týká nezávislosti při vykonávání měnové politiky, to druhé je svázáno s regulací a dohledem nad bankovním sektorem.

Co se týče nezávislosti v rámci regulace a dohledu bank, jedná se spíše o otázku institucionálního uspořádání dohledových subjektů v daném státě. V některých zemích mají na starosti tuto činnost jak centrální banky tak ministerstva financí nebo jiné speciální instituce. Stupeň horizontální decentralizace dohledu a regulace se může či méně lišit. Důležitější a diskutovanější je však otázka nezávislosti při výkonu měnové politiky.

Již bylo řečeno, že jednou z podmínek dobrého fungování měnové politiky je právě nezávislost jejího vykonavatele, předpokládejme centrální banku, na dalších subjektech, především na vládě.

Centrální banka má své cíle, ten hlavní je většinou zakotven normativně, a podle těchto cílů nastavuje měnovou politiku – volí vhodné nástroje, operativní a zprostředkující cíle. To do jaké míry je v tomto rozhodování samostatná silně ovlivňuje účinnost měnové politiky. Je samozřejmé, že každý extrém nepřináší nic dobrého a to platí i v tomto případě. Přílišná nezávislost centrální banky může být kontraproduktivní, a proto i instituce jako je právě tato, musí koordinovat a konzultovat své chování s nějakým jiným subjektem a musí být sama kontrolována. Nezávislost centrální banky se projevuje ve třech sférách a to v politické, ekonomické a finanční.

1.2.1Politická nezávislost

Zaprvé, zde se jedná o problém jakým způsobem jsou jmenováni a odvoláváni předsedové bankovních rad guvernérové a ostatní členové nejvyššího vedení. Samostatnost centrální banky pak závisí na tom,zda jsou členové vedení jmenovaní hlavou sátu nebo vládou či parlamentem, zda je možné odvolat je z politických důvodů nebo z pouze z důvodů uvedených v zákoně. Další otázkou je jaké je funkční období guvernéra a členů nejvyššího vedení. Mandát členů bankovní rady nesmí být shodný s funkčním obdobím vlády, kdy by se mohlo stát, že dojde k výměně vedení banky při nástupu nové vlády. Možnosti opětného zvolení guvernéra a členů nejvyššího vedení je další aspekt.

Tato možnost je povolena v zákoně. Vhodné je současně tuto možnost limitovat na jedno nebo maximálně dvě další funkční období. Mezi nejdiskutovanější patří otázka: Je na místě schvalování měnové politiky vládnou či parlamentem? Nezávislost je dodržena pokud měnová politika nepodléhá schválení vládou či paramentem, centrální banka pouze musí vládu, parlament a veřejnost informovat o měnovém vývoji. Představitelé vlády nejsou členy vedení, aby nemohli prosazovat zájmy vlády, které se mohou často lišit s těmi centrální banky. Většinou však mají právo účastnit se zasedání bankovní rady s poradním hlasem a naopak, guvernér má možnost účastnit se zasedání vlády při projednávání otázek spojených s centrální bankou. Mezi poslední a neméně důležité aspekty politické nezávislosti centrální banky patří to, že vláda ji nemůže donutit ke koupi státních

dlužných cenných papírů, které se nepodařilo prodat na trhu a ani k poskytnutí úvěrové pomoci ohrožené bance.

1.2.2Ekonomická nezávislost

Sem patří možnost stanovit podmínky poskytování úvěrů centrální bankou. Stanovit je může výhradně centrální banka, a to včetně úrokových sazeb a možnosti poskytnutí úvěru odmítnout. Co se týče nástrojů měnové politiky, centrální banka má plnou moc stanovit sazby povinných minimálních rezerv, limity úrokových saze a limity úvěrů u obchodních a dalších bank. Dále, přímé poskytování finančních prostředků vládě je zákonem zakázáno a nepřímé je omezeno stanovením limitů pro odkupy státních cenných papírů centrální bankou. Do jejích kompetencí patří také možnost stanovování pásem fluktuace měnové kursu domácí měny včetně případné revalvace či devalvace. Má také plnou volnost v rozhodování o tom jak ovlivňovat měnový kurs domácí měny.

1.2.3Finanční nezávislost

Za nezávislou se centrální banka v tomto směru považuje pokud má kompetence k sestavování svého rozpočtu. Zprávu o činnosti a výsledku hospodaření pak předkládá ke schválení parlamentu.

Zákon stanoví jaká jsou pravidla při rozdělování zisku nebo hrazení ztráty z hospodaření centrální banky. Důležité je však to, že cílem centrální banky není zisk, čili případná ztráta není důvodem zásahů vlády či parlamentu do její činnosti.

Toto jsou základní charakteristiky nezávislosti centrální banky. Nyní se ale podívejme na nebezpečí a rizika spojená s ní spojená.

Je několik důvodů, proč nezávislost centrální banky nemůže být neomezená. Nelze například úplně vypustit neformální kontakty mezi bankou a vládou, úplná nezávislost může vyvolat problém koordinace mezi monetární a fiskální politikou. A v neposlední řadě, společnost bude vždy chtít disponovat určitou demokratickou kontrolu nad měnovou politikou. Viz Revenda (¹²).

Jedním z hlavních úskalí přílišné nezávislosti je zmiňované nebezpečí, že se politika centrální banky bude rozcházet s politikou fiskální. Cílem centrální banky je většinou stabilita cenové hladiny, čili nízká míra inflace, zatímco vláda chce hospodářský růst a nízkou nezaměstnanost. Samozřejmě i centrální banka může usilovat o růst HDP, zaměstnanosti či o vyrovnanost platební bilance, ale jen pokud je splněn cíl primární. Pokud bude centrální banka provádět takovou politiku, kterou bude

12 REVENDA, Zbyněk: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Praha: Management Press 2001. ISBN 80-7261-051-1.

sledovat snižování míry inflace, bude vláda nucena ke zvyšování veřejných výdajů, neboli k expanzivní fiskální politice. Jak tvrdí Holman (¹³), takový mix restriktivní měnové politiky a rozpočtové expansivní politiky vede k vysokým úrokovým sazbám a nadhodnocené domácí měně.

V konečném důsledku pak dochází k tomu, že soukromé investice a export jsou vytěsňovány vládními výdaji, což je z dlouhodobého hlediska velmi nepříznivé.

Nebezpečí vznikající z nekoordinovanosti monetární a fiskální politiky spočívá v tom, že v očích široké i odborné veřejnosti ztrácí měnová politika kredibilitu. To způsobuje, že se zvolené inflační cíle centrální banky nemusí promítnout do inflačního očekávání ekonomických subjektů a tím pádem selhává politika inflačního cílování jako taková. V rámci záležitostí týkající se cílování inflace se objevují dva pojmy – instrumentální a cílová nezávislost. Cílová nezávislost znamená, že centrální banka má volnou ruku při stanovování inflačního cíle. Instrumentální znamená, že si banka zvolí jaké nástroje použije k dosažení zvoleného cíle. Ekonomové, obecně, jsou pro to, aby centrální banka disponovala instrumentální nezávislostí, ale ta cílová by měla být omezena. Inflační cíl by měl být stanovován po konzultaci a schválení vládnou či parlamentem, jen tak budou cíle centrální banky a výkonné moci stejné a měnová politika kredibilní, což také vede k její větší účinnosti.

Dalším nebezpečím nadměrné autonomie centrální banky je to, že se může vytratit politická odpovědnost členů nejvyššího vedení. Právě odpovědnost je něco co by centrální bankéři měli pociťovat, vždyť mají v rukou velkou moc a ta může být bez konkrétní odpovědnosti špatně využita nebo dokonce zneužita. Rozsáhle kompetence spojené s nezávislostí centrální banky musejí jít ruku v ruce s odpovědností, která je zde opravdu namístě. Odpovědnost je velké břemeno, ale osoby řídící tak mocnou instituci jako je centrální banka musí být odpovědni voličům a voleným zastupitelským orgánům. Politická odpovědnost v konečném důsledku podporuje silné a nezávislé postavení centrální banky. Politická odpovědnost má blízko k nezávislosti centrální banky na vládě.

Členové bankovní rady by měli být jmenováni či potvrzováni zákonodárným nebo výkonným sborem a tyto instituce by také měli mít možnost funkcionáře centrální banky odvolat, především pokud není plněn primární cíl.