Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta financí a účetnictví
Obor: Finance
Bakalářská práce:
Operace České národní banky na finančním trhu při aplikaci monetární politiky
2006 Michal Kaplan
P r o h l á š e n í
Prohlašuji, že bakalářskou práci na téma
„Operace České národní banky na finančním trhu při aplikaci monetární politiky“
jsem vypracoval samostatně.
Použitou literaturu a materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.
V Rychnově nad Kněžnou 20. května 2006 Podpis
Úvod...1
1.Centrální banka...4
1.1Funkce centrální banky...4
1..12Regulace a dohled bankovního systému...4
1.1.2Banka bank...5
1.1.3Banka státu...5
1.1.4Reprezentace státu v měnové oblasti...6
1.1.5Emise hotovostních peněz...6
1.1.6Devizová činnost...7
1.1.7Měnová politika...7
1.2.7.7.1Transmisní mechanismus měnové politiky...8
A.Měnový transmisní mechanismus...8
B.Úvěrový transmisní mechanismus...9
C.Cílování inflace...10
1.1.7.2Nástroje měnové politiky...10
A.Operace na volném trhu...11
B.Diskontní nástroje...12
C.Diskontní úvěry...12
D.Reeskontní úvěry...13
E.Lombardní úvěry...13
F.Automatické facility...14
G.Povinné minimální rezervy...15
H.Pravidla likvidity...16
I.Limity úvěrů bank...16
J.Limity úrokových sazeb bank...17
1.2Nezávislost centrální banky...17
1.2.1Politická nezávislost...18
1.2.2Ekonomická nezávislost...19
1.2.3Finanční nezávislost...19
1.3Nezávislost České národní banky...20
2.Vývoj centrálního bankovnictví v české historii...22
2.1Bankovní úřad Ministerstva financí (1919 – 1926)...22
2.2Národní banka československá (1926 – 1939)...22
2.3Státní banka československá (1950 – 1989)...24
2.4Státní banka československá (1989 – 1993)...26
3.Měnová politika České národní banky...28
3.1Období mezi roky 1993 – 1996...28
3.2Období mezi roky 1997 až 1999...37
3.3Vývoj po roce 2000...46
Závěr...61
Přílohy...63
Literatura...69
Úvod
Jsme na počátku 3. tisíciletí, nacházíme se v době rozvíjejících se, rozvinutých či vyspělých ekonomik. Pokud se podíváme na dnešní svět globálně a ohlédneme se do zpět o několik tisíc let do minulosti, vidíme co všechno se změnilo a vyvíjelo. Lidstvo objevovalo nové technologie, vznikaly a zanikaly říše, království a státy a s nimi spojené územní uspořádání a politické systémy. Vývoj společnosti vedl ke vzniku takových vládních systémů jako autokracie, teokracie, diktatura až k nejmladšímu zřízení, k demokracii. Vyspělost jednotlivých zemí je daná mnoha faktory, demografickými, geografickými, přírodním bohatstvím, kulturním dědictvím a v neposlední řadě historií dané země zahrnující vývoj společnosti po stránce sociální a politické. Přirozenou touhou lidí, po uspokojení základních potřeb, je mít se lépe, ulehčovat si práci, bavit se, cítit se lépe (například zlepšováním životního prostředí, pomoci jiným atd.), to vše můžeme zahrnout pod pojem
„růst životní úrovně“. To je obecný pojem, který společnost žene kupředu, pomineme-li individuální zájmy. Životní úroveň však může být chápána různě.
Výše zmíněné vládní systémy měly s vývojem životní úrovně svoji spojitost. Problémem autokracie, či diktatury je sledování zájmů jedné či malé skupiny osob, což až na výjimky, logicky nemůže prospívat celé společnosti, čili ani k růstu životní úrovně. V rámci teokracie či hierokracie, je problém trochu jiný. V tomto vládním zřízení je pojem „životní úroveň“ chápán spíše po té duchovní stránce, který je v různých náboženstvích vykládán odlišně.
Vezmeme-li v úvahu všechny známé státní zřízení a formy vlád, vidíme, že dnes se mezi nejvyspělejší země, s nejvyšší životní úrovní řadí státy, které jsou buď republikou, monarchií nebo císařstvím, společné však mají jedno, a to demokratické uspořádání vládní moci. Myslím se, že právě demokracie je jedním ze dvou základním faktorů, které vytvářejí vhodné podmínky potřebné k růstu životní úrovně. Dalším činitelem, který je nezbytný k fungování vyspělé ekonomiky je forma národního hospodářství. Poslední desetiletí nám ukazují, kterým směrem bychom se měli ubírat.
Mám samozřejmě na mysli plánované versus tržní hospodářství. Plánovat produkci a distribuci toho, co společnost potřebuje, se ukázalo jako neefektivní, nežádoucí a nešťastné. Plány zklamaly a ukázalo se, že existuje něco mnohem účinnějšího a efektivnějšího, co je zde již odedávna, a to je trh a jeho dva atributy – nabídka a poptávka. Trh a tržní hospodářství je podle mne druhým faktorem, který generuje podmínky potřebné k růstu životní úrovně. Můžeme se podívat na světové vyspělé ekonomiky a vidíme, že se jedná o demokratické státy s fungujícím tržním hospodářstvím.Ve všech těchto ekonomikách je zajištěna exekutivní, legislativní a soudní moc. Funguje zde základní tržní koloběh mezi jednotlivými sektory ekonomiky. Podniky produkují a prodávají statky, domácnosti tyto statky nakupují a pronajímají či prodávají výrobní faktory, jež jsou v jejich vlastnictví a jež jsou
nezbytné pro podniky k další výrobě. Vláda na trhu působí v rámci své fiskální politiky. Do těchto ekonomik zasahuje i sektor zahraničí, který je důsledkem otevřenosti těchto ekonomik, a celé toto tržní hospodářství je upraveno legislativním rámcem. Stát také do fungování trhu zasahuje v důsledku tzv. tržních selhání a míra této intervence se liší v tom kterém státě. Můžeme říci, že se tak stát snaží nasměrovat neviditelnou ruku trhu, která někdy uhne z té ideální cesty. Stát (vláda) má tedy poměrně velkou moc, jak ovlivňovat dění na trhu. Je tu ale ještě jedna významná instituce, která je jednak sama tržním hráčem, může také ovlivňovat chování subjektů v jednotlivých ekonomických sektorech, může svým chováním přispět anebo naopak ublížit ekonomice jako takové, jedná se o centrální banku subjekt, který má v tržním hospodářství velmi důležitou úlohu.
Centrální banka je však poměrně mladou institucí. Vznik bankovnictví se datuje již do 3. tisíciletí př. n. l. Ovšem banky jako takové začaly vznikat až ve 12. století v Itálii. Tehdy se platilo různými druhy mincí a banky v té době měly pouze základní funkce – směňovaly mince, prověřovaly je z hlediska pravosti atd. Později začaly mince brát do úschovy a půjčovat dalším subjektům.
Mezníkem v bankovnictví je pak 17. století kdy se objevily první centrální banky. Rozvoj bankovnictví nabral větší obrátky během průmyslové revoluce a nástupu kapitalismu, kdy docházelo k obrovskému rozmachu obchodu a sním spojeným oběh peněz. Banky již zprostředkovávaly platební styk, přijímaly směnky a šeky, existoval již i bezhotovostní platební styk v podobě žirálních peněz. Největšími změnami bankovní sektor prošel ve 20. století, zejména v jeho druhé polovině, kde vznikají jak úzce specializované banky, tak velice univerzální bankovní domy. Počínaje koncem 20. století jsme pak svědky trendů objevujících se v bankovnictví na globální úrovni jako je sekuritizace, konsolidace nebo outsourcing. Stále více jsou využívány moderní technologie hlavně v kontaktu se zákazníkem, přičemž ten také prošel značným vývojem a je daleko náročnější než tomu bývalo, což přimělo banky odrhnout se od produktové orientace a zaměřit se přímo na zákazníka.
První centrální bankou byla Sveriges Riksbank založená roku 1656 ve Švédsku. Další pak vnikaly v průběhu následujících let a ve spoustě zemí se objevily až v druhé polovině 20. století jako například ve Spojených arabských emirátech (1980) nebo v Lucembursku (1998). Fundamentálními důvody vzniku těchto bank byly zaprvé potřeba vlády mít takovou banku, která ji kdykoliv zaúvěruje a poskytne potřebné finanční zdroje v případě potřeby. Toto bylo spojeno nejčastěji s obdobím válek. Druhý důvod byl praktičtější, vlády (panovník) potřebovaly instituci, která jim bude spravovat finance na centrální úrovni. Později získala centrální banka funkci jediného emitenta hotovostních peněz, což řešilo spoustu problémů spojených s existencí nemalého počtu druhů bankovek, které vydávaly banky po celé zemi a které se lišily kraj od kraje nebo dokonce město od města. Funkce centrální banky se postupně rozšiřovaly, začaly provádět měnovou politiku v podobě stanovování úrokových sazeb nebo v rámci operací s cennými papíry na finančních trzích, starat se o stabilitu
cenové hladiny a měny jako takové, staly se dohlížitelem a regulátorem bankovního systému, který nabyl za svůj prudký vývoj co do sotisfikovanosti a složitosti. V neposlední řadě se centrální banka stala clearingovým centrem zajišťující mezibankovní platební styk. Dnes má centrální banka zásadní nenahraditelné místo v každé vyspělé tržní ekonomice. Má moc ovlivňovat základní makroekonomické ukazatele jako HDP, nezaměstnanost, míru inflace, platební bilanci, a to jak přímo tak zprostředkovaně. Disponuje obrovskou bilanční sumou, což ji mimo jiné dovoluje být silným hráčem na devizovém trhu a ovlivňovat tak kurs domácí měny, a to má opět svoje konsekvence. Je na ni závislý, více či méně, celý bankovní systém, jeho kredibilita a důvěryhodnost v očích veřejnosti. V závislosti na úrovni vztahů s vládou hraje centrální banka důležitou úlohu v procesu úvěrování rozpočtového schodku. Ve většině zemí je přímý úvěr vládě zakázán a prostředky jsou vládě poskytovány prostřednictvím státních cenných papírů emitované centrální bankou. Centrální banka nesporně zaujímá velmi důležité postavení v rámci národního hospodářství a disponuje značnou silou.
V této práci se chci podívat na jednu z nich, a to konkrétně na Českou národní banku. Její cesta započala v roce 1993 a během její působnosti jsme byli svědky několika důležitých událostí. Na začátku devadesátých let se musela zorientovat v prostředí tržní ekonomiky, vypořádat se s problémy spojené s přílivem zahraničního kapitálu. V roce 1997 nastala měnová a politická krize, přičemž ta měnová vedla mimo jiné k tomu, že ČNB upustila od režimu fixního měnového kursu, skončila s intervencemi na devizovém trhu a ponechala domácí měnu napospas tržním silám. Příčiny této krize se kumulovaly již několik let. Vysoké úrokové sazby a režim fixního měnového kursu přilákal velké množství zahraničního kapitálu. Následoval růst schodku běžného účtu platební bilance.
Během roku 1997 byla křehkost platební bilance již příliš viditelná, což vedlo ke spekulacím s domácí měnou na devizovém trhu. Po této krizi se otevřela debata o nových cílech ČNB. Měnová politika centrální banky byla přehodnocena a po diskuzích jichž se účastnila i široká odborná veřejnost přistoupila ČNB k režimu cílování inflace, který trvá dodnes.
V této práci se zaměřím zvlášť na jednotlivé etapy působení České národní banky po roce 1993.
Blíže se podívám na její cíle stanovených v jednotlivých etapách, na to jaké nástroje použila k jejich dosažení a hlavně zda těchto cílů vůbec dosáhla. Poukáži na příčiny jejích úspěchů nebo naopak selhání a pokusím se celkově zhodnotit přínos centrální banky jako jednoho z nejdůležitějších a nedílných subjektů moderní tržní ekonomiky.
1. Centrální banka
1.1 Funkce centrální banky
Centrální banka má několik funkcí, které jsou svěřeny jen a jen ji, čímž se zásadně liší od ostatních subjektů v ekonomice. Podle toho jaké jsou cíle těchto funkcí je dělíme na makroekonomické a mikroekonomické. Mezi makroekonomické funkce řadíme emisi hotovostních peněz (bankovek a mincí), devizovou činnost a provádění měnové politiky. Cílem této funkce je stabilní měnový vývoj v dané ekonomice. Naplňování mikroekonomické funkce má za úkol vytvořit bezpečný, efektivní, důvěryhodný a spolehlivý bankovní systém, přičemž zde centrální banka vystupuje jako regulátor a dohlížitel bankovního systému, banka bank, banka státu a jako reprezentant státu v měnové oblasti.
1..12Regulace a dohled bankovního systému
Podstatou regulace je to, že se stanoví základní pravidla hry v bankovním sektoru. Základní normy určuje zákonodárný orgán a dále je pak rozvádí a upravuje sama centrální banka. Dohledem se pak rozumí dodržování těchto pravidel. V případě jejich porušení nastávají sankce. Jedním z hlavních důvodů regulace je to, že usnadňuje provádění měnové politiky. Dále také podporuje bezpečnost a efektivnost bankovního systému. Regulace má však mnoho dalších důvodů. Banky jsou specifické subjekty, které mají netypickou strukturu pasiv, emitují bezhotovostní peníze, zabezpečují platební styk, morálně hazardují a v případě úpadku jsou škody extrémně vysoké. Bankovní systém je příčinou vzniku mnoha složitých vztahů právě mezi bankami a ostatními subjekty v ekonomice.
Tyto vztahy musí být regulovány a kontrolovány vzhledem k důvodům výše zmíněným.
Všechno zlé je pro něco dobré a naopak. To platí i v tomto případě. Existuje také dost argumentů proti regulaci a dohledu bank. Můžeme sem zařadit například problém nedodržování pravidel samotnými institucemi dohledu, vysoké náklady na jeho zajištění nebo vyšší stupeň nejistoty bank, z důvodu neustále se měnících pravidel. Viz Revenda (1).
1 REVENDA, Zbyněk: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Praha: Management Press 2001. ISBN 80-7261-051-1.
1.1.2Banka bank
Centrální banka a banky ostatní mají podobný vztah jako banka a klient. Banky si u ní ukládají své prostředky, centrální banka jim zase poskytuje úvěry v případě potřeby a také může fungovat jako clearingové centrum, jehož úkolem je zabezpečení mezibankovního platebního styku. Důležité je to, že může, v mnoha zemích jsou pro vedení účtu bank a zúčtování mezi nimi zřizovány speciální instituce.
Banky ukládají prostředky na účty v centrální bance v podobě povinných a dobrovolných úložek v domácí měně. Povinné úložky jsou známy jako povinné minimální rezervy, jsou jedním z nástrojů měnové politiky a slouží k regulaci množství vkladů, se kterými mohou banky disponovat.
Dobrovolné úložky jsou důležité pro mezibankovní platební styk. Pokud je banka nelikvidní nebo dokonce nesolventní, může se obrátit na centrální banku a požádat o úvěr. Pro banku jsou tyto úvěry výhodné, neboť je tyto zdroje vyjdou levněji než na mezibankovním trhu. Jde o speciální úvěry, které se liší dobou splatnosti, krytím a jejich cenou, jedná se například o intra-day facilitu, marginální zápůjční facilitu, diskontní nebo lombardní úvěr. Názvy a podmínky těchto úvěrů se liší v té které centrální bance, ale pokud již tento úvěr poskytne, hovoříme o ní jako o věřiteli poslední instance, viz například Revenda (2).
1.1.3Banka státu
Mezi další unikátní funkce centrální banky patří funkce banky státu, nebo někdy též vlády. Vede účty a provádí některé operace pro různé stupně státní moci, čili na úrovni jak nejvyšší, tak na krajské či municipální. Do centrální banky plynou výnosy z daní a naopak odplouvají prostředky k úhradě veřejných výdajů. Při výkonu této funkce spravuje státní dluh, poskytuje úvěry státnímu rozpočtu a plní funkci pokladní.
Co se týče správy státního dluhu, jde o činnosti, které souvisí s emisí státních cenných papírů ve formě dluhopisů, státních pokladničních poukázek jak na domácích, tak na zahraničních trzích, jejich splácením a úhradou úroků. V některých zemích se o státní dluh starají jiné instituce.
Poskytování úvěrů státnímu rozpočtu, to byl jeden z prvních důvodů zakládání centrálních bank.
V dnešních vyspělých tržních ekonomikách je toto také možné, ale pouze zprostředkovaně. Přímý úvěr vládě je většinou zákonem zakázaný nebo značně omezený, jelikož, jak se o tom mohli přesvědčit generace pár století nazpět, to má velice nepříznivé účinky na cenovou stabilitu. Státní dluh je tedy úvěrován cennými papíry umístěných na peněžním a kapitálovém trhu, které emituje
2 REVENDA, Zbyněk: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Praha: Management Press 2001.ISBN 80-7261-051- 1.
centrální banka. Stát si tímto půjčuje od soukromého sektoru, přičemž nedochází k emisi peněz jako u přímého úvěrování centrální bankou.
Během běžného hospodaření státního rozpočtu dochází k různým operacím jako jsou inkasa a úhrady. Jedná se tedy o příjmy a výdaje, načež dochází, a to i u přebytkových rozpočtů, k jejich krátkodobému nesouladu. Pokud tedy není dostatek inkasovaných prostředků dostatečný na úhradu výdajů, musí být schodek kryt emisí státních cenných papírů. Tomu říkáme pokladní plnění.
V některých zemích však tuto funkci centrální banky neplní. Pokud je centrální banka správcem státního dluhu a zároveň plní funkci pokladní hovoříme o fiskálním agentovi vlády.
1.1.4Reprezentace státu v měnové oblasti
Centrální banka vystupuje vůči domácí veřejnosti a zahraniční jako reprezentant státu (vlády) v otázkách, které se týkají měnové politiky. Uvnitř ekonomiky spočívá činnost centrální banky v této funkci především v pravidelném informování veřejnosti o měnovém vývoji, jeho hlavních problémech a způsobech řešení.
Centrální banka je rovněž mluvčím státu v měnových otázkách vůči zahraničí a reprezentuje zemi na zasedáních Banky pro mezinárodní platby, Mezinárodního měnového fondu, skupiny Světové banky a dalších mezinárodních institucí. Viz Revenda (3, str. 45)
1.1.5Emise hotovostních peněz
Ještě v dobách před vznikem centrálních bank se běžně platilo mnoha druhy bankovek a mincí.
Na emisi platidel neexistovali tak přísná pravidla jako dnes a téměř každá banka si mohla emitovat svoje vlastní. To mělo za následek spoustu problémů, například někteří obchodníci nepřijímali bankovky jiné než které znali, hlavně proto, že se často také samozřejmě bankovky falšovaly a dokonce se stávalo, že vznikaly mezi bankovkami směnné kursy. Všechny tyto negativní důsledky bylo potřeba eliminovat a tak vznikl emisní monopol v podobě centrální banky. Dnes ve většině zemí existuje jedno zákonné platidlo, jehož vlastnosti a parametry určuje centrální banka. Existují však i země, kde je druhů bankovek a mincí více, respektive kde je více bank, které mohou emitovat své vlastní bankovky či mince nebo oboje. Ve dvacátém století, zejména v jeho druhé polovině, jsme byli svědky toho, že rostl podíl bezhotovostního platebního styku na hotovostním. Tento trend pokračuje i dnes a pravděpodobně v budoucnu už žádné hotovostní peníze nebudou potřeba. S tím také zanikne jedna z funkcí a definičních znaků centrální banky.
3 REVENDA, Zbyněk: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Praha: Management Press 2001. ISBN 80-7261-051-1.
1.1.6Devizová činnost
Do devizové činnosti centrální banky řadíme hlavně shromažďování devizových rezerv státu, které tvoří podstatnou část aktiv centrální banky, a devizovou regulaci. Hlavním účelem devizové regulace je ochrana platební bilance státu a jeho devizového hospodářství.
Tento cíl s postupující liberalizací finančních trhů ustupuje do pozadí a stále významnějším cílem se stává ochrana těch účastníků, kteří na devizový trh vstupují prostřednictvím subjektů podnikajících na základě devizového zákona. Stále také stoupá role devizové regulace jako významného prostředku k zamezení nebo odhalování legalizace výnosů z trestné činnosti. Centrální banka operuje s devizovými rezervami ze tří důvodů, zejména chce
• udržovat hodnotu devizových rezerv
• zabezpečovat devizovou likviditu země
• ovlivňovat úrovně a pohybu měnového kursu domácí měny.
Devizová likvidita je závislá na výši a struktuře devizových rezerv. Měnový kurs domácí měny lze pak ovlivňovat kursovými intervencemi. Centrální banka intervenuje povinně v případě systému fixního měnového kursu nebo podle potřeby v systému volného pohyblivého měnového kursu (dnes se hodně užívá jeho modifikace známá jako managed floating exchange rate). Kursové intervence vlastně znamenají obchodování na devizovém trhu za účelem ovlivňování vztahu nabídky a poptávky na devizových trzích, což způsobuje změny v měnovém kursu domácí měny. Tyto intervence pak dále dělíme na přímé a nepřímé, oficiální a tajné atd.
1.1.7Měnová politika
Měnová politika představuje regulaci množství peněz v ekonomice za určitými cíli. Tyto cíle se v různých zemích liší, ale jedním z hlavních cílu, a většina centrálních bank má tento cíl jako prioritní, je stabilita cenové hladiny. Úloha zajistit stabilitu cen v ekonomice, tj. přispět k tvorbě stabilního prostředí pro rozvoj podnikatelských aktivit, je výrazem odpovědnosti centrálních bank za udržitelný ekonomický vývoj. Nezbytným předpokladem realizace měnové politiky vedoucí k cenové stabilitě je na druhé straně nezávislost centrální banky. Většina centrálních bank se soustřeďuje především na stabilitu spotřebitelských cen. V praxi se stabilitou cen rozumí zpravidla nikoli doslova
neměnnost cen, nýbrž jejich mírný růst. Měnová politika je objektem zájmů všech subjektů v ekonomice. Na tom jakou měnovou politiku centrální banka zvolí závisí mnoho věcí, které každodenní život. Dobře nastavená měnová politika může ekonomice nesmírně pomoci kupředu k jejímu růstu, naopak, pokud jsou její cíle a nástroje nastaveny nesprávně, může napáchat velké škody. Proto v některých zemích rozhodnutí v měnové politice podléhají schválení vlády či ministerstva.
K vykonávání měnové politiky má centrální banka k dispozici několik nástrojů. Dělíme je na přímé a nepřímé. Mezi přímé řadíme pravidla likvidity, limity úvěrů a úrokových sazeb bank. Do nepřímých patří operace na volném trhu, diskontní nástroje a povinné minimální rezervy. Tyto nástroje rozebereme trochu podrobněji. Nejprve se však ještě pár slov o transmisním mechanismu, což je vlastně samotný proces měnové politiky.
1.2.7.7.1Transmisní mechanismus měnové politiky
Transmisním mechanismem měnové politiky se rozumí řetězec ekonomických vazeb, který umožňuje, aby změny v nastavení měnověpolitických nástrojů vedly k žádoucím změnám konečných cílů. Počátkem transmisního mechanismu je tedy změna nastavení měnověpolitických nástrojů. Tato změna vede ke změně chování zprostředkujících trhů, na něž má nastavení měnověpolitických nástrojů přímý vliv. Změna chování těchto trhů pak přes nejrůznější další zprostředkující trhy vede ke změnám na cílových trzích, jejichž cenový vývoj chce centrální banka ovlivnit. Transmisních mechanismů existuje několik, podívejme se stručně se na tři z nich. Viz například web (4).
A. Měnový transmisní mechanismus
Jako operativní kriterium zde vystupuje měnová báze nebo její složky a jako zprostředkující kriterium měnové agregáty. Konečnými cíli mohou být podpora ekonomického růstu, podpora zaměstnanosti, rovnovážnost běžné účtu platební bilance, stabilita měny, stabilizace úrokových sazeb nebo stabilita cenové hladiny. Dosahování těchto cílů může vyžadovat různé přístupy a řešení, může se tedy stát, především v krátkodobém horizontu, že se dostanou do rozporů. Proto každá centrální banka má svůj primární cíl, většinou zakotven normativně, přičemž sekundární jsou pak sledovány pouze v tom případě, že není ohrožen primární cíl.
4 http://www.cnb.cz/www.cnb.cz/cz/o_cnb/poslani_a_funkce/menova_politika_cnb.html
Centrální banky mají relativně dost možností jak ovlivnit operativní kriteria v tomto případě měnovou bázi nebo její složky. K tomu aby byl celý mechanismus účinný je zapotřebí relativně stabilních peněžních multiplikátorů a pevných vazeb mezi vývojem měnových agregátů a konečných cílů měnové politiky. Předpokládá se také exogenita peněz. Centrální banka může splnit své mezicíle podle svých představ, ale to stále nezaručuje, že dosáhne i konečných cílů. Na operativní i zprostředkující kriteria působí exogenní faktory, které centrální banka nemůže ovlivnit a proto pokud není konečných cílů dosaženo, nemůžeme přímo vinit centrální banku.
B. Úvěrový transmisní mechanismus
Jako operativní kriterium zde vystupuje krátkodobá úroková míra, jako zprostředkující pak úvěrové agregáty nebo dlouhodobá úroková míra. Konečným cílem může být cokoliv, podobně jako u měnového transmisního mechanismu. Účinnost tohoto mechanismu je podmíněna několika faktory
• Centrální banka musí být schopna ovlivnit svými nástroji operativní kriterium
• Nutná relativní stabilita vazeb mezi operativními a zprostředkujícími kriterii
• Nutná relativní stabilita vazeb mezi zprostředkujícím a konečnými cíli
V tomto případě vliv centrální banky na operativní kriterium nemusí být tak silný jako v případě měnové báze. Vazby mezi krátkodobou úrokovou mírou a zprostředkujícími kriterii jsou relativně nejisté. Rovněž vazby mezi zprostředkujícími cíly a cíly končenými, mezi něž v tomto mechanismu patří především vývoj nominálního HDP či HNP, nejsou jednoznačné. Špatný stín na tento mechanismus vrhá skutečnost, že je spojen s nepřímými efekty. Pokud je centrální banka po úspěšném tlaku sníží sazby krátkodobých úrokové měr, má to přímý vliv na poptávku po úvěrových agregátech, potažmo na agregátní výdaje a tím na výši nominálního HDP. Tento pokles krátkodobé úrokové míry může mít nepřímé důsledky. Zaprvé, může se snížit výnosnost, respektive vzrostou ceny cenných papírů. Zadruhé, mohou se snížit náklady na emisi nových cenných papírů. Oboje má za následek nižší závislost bank na vkladech od nebankovní veřejnosti a rozšiřují možnosti získat alternativní finanční zdroje. Při růstu krátkodobé úrokové míry je tomu naopak. Účinnost kteréhokoliv z úvěrových transmisních mechanismů je podobně jako u měnového značně nejistá.
Z tohoto pohledu je nutné hodnotit případné nesplnění cílů měnové politiky a roli, kterou sehrála centrální banka. Úvěrovým transmisním mechanismům a úvěrovým agregátům se dnes věnuje již
menší pozornost, avšak krátkodobá úroková míra jako operativní kriterium patří v současnosti k těm nejpoužívanějším. Viz například Revenda (5).
C. Cílování inflace
Při plnění své základní měnověpolitické úlohy, tj. zabezpečení cenové stability, volí centrální banka jeden z několika možných měnověpolitických režimů. Čtyřmi základními typy těchto režimů jsou režim s implicitní nominální kotvou, cílování měnové zásoby, cílování devizového kurzu a cílování inflace.
Významnými rysy cílování inflace je střednědobost této strategie, využívání prognózy inflace a veřejné vyhlášení inflačního cíle v konkrétní výši či posloupnosti cílů. Vedení centrálních bank při svém měnověpolitickém rozhodování posuzuje nejnovější prognózu a vyhodnocuje rizika nenaplnění této prognózy. Na základě těchto úvah pak Bankovní rada hlasuje o tom, zda a jak by se mělo změnit nastavení měnověpolitických nástrojů. Změnami těchto nástrojů se centrální banka snaží kompenzovat excesivní inflační, resp. desinflační tlaky, které vychylují budoucí inflaci mimo cílovaný koridor. Například zvýšení repo sazby vede prostřednictvím tzv. transmisního mechanismu obvykle k oslabení agregátní poptávky, které má za následek oslabení cenového růstu. Snížení repo sazby má na inflaci obvykle opačný dopad. Pokud centrální banka očekává, že v budoucnosti budou převažovat inflační vlivy vychylující inflaci nad cílovaný koridor, je to signál, že měnová politika by měla být restriktivnější, tj. že repo sazba by měla být zvýšena.
Inflační vývoj, resp. očekávaný inflační vývoj může být ovšem důsledkem působení mimořádných šoků zpravidla na straně nabídky, jejichž inflační resp. dezinflační projevy za určitou dobu odezní, takže úsilí tyto projevy zcela eliminovat změnami nastavení měnověpolitických nástrojů by zbytečně krátkodobě rozkolísávalo ekonomiku.
Pokud se inflace v důsledku zmíněných šoků pohybuje po jistou dobu mimo cílové pásmo, je to v režimu cílování inflace obvykle považováno za výjimku z úkolu centrální banky zajistit vývoj inflace uvnitř inflačního cíle. ČNB - stejně jako řada jiných centrálních bank cílujících inflaci - uplatňuje tuto praxi a v odůvodněných situacích pracuje se souborem tzv. výjimek, tj. výjimek ze závazku splnit inflační cíl (6).
1.1.7.2Nástroje měnové politiky
5 REVENDA, Zbyněk: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Praha: Management Press 2001. ISBN 80-7261-051-1.
6 http://www.cnb.cz/www.cnb.cz/cz/menova_politika/mp_zakladni_pojmy/rezimy_mp.html
A. Operace na volném trhu
Jedná se o nástroj permanentní, operativní, zaměřený na regulaci operativního kritéria, nepřímý.
Těmito operacemi se rozumí, že centrální banka prodává bankám dluhové cenné papíry a po nějaké době je odkupuje nazpět. Všechny operace mají bezhotovostní podobu. Tím ovlivňuje množství peněz v oběhu a to dále podle zvoleného transmisního mechanismu ovlivňuje cílované činitele.
Centrální banka může obchodovat jak se státními cennými papíry tak s vlastními. Operace se státními cennými papíry jsou pro centrální banky obvykle spojeny s minimálními náklady, protože úroky platí emitent. Pokud však obchoduje s vlastními emitovanými cennými papíry, nositelem úrokových nákladů je ona sama. Centrální banky se v těchto v těchto operacích co se týče podoby a pravidel více či méně liší. V případě České republiky mají tyto transakce podobu repo operací prováděných formou tendrů. Při repo operacích ČNB přijímá od bank přebytečnou likviditu a bankám předává jako kolaterál dohodnuté cenné papíry. Obě strany se zároveň zavazují, že po uplynutí doby splatnosti proběhne reverzní transakce, v níž ČNB jako dlužník vrátí věřitelské bance zapůjčenou jistinu zvýšenou o dohodnutý úrok a věřitelská banka vrátí ČNB poskytnutý kolaterál.
Základní doba trvání těchto operací je stanovena na 14 dní, proto je z hlediska měnové politiky chápána jako klíčová dvoutýdenní repo sazba ( 2T repo sazba ). V závislosti na predikci vývoje likvidity bankovního sektoru jsou čas od času prováděny i repo operace s dobou splatnosti kratší než 14 dní. Vzhledem k systémovému přebytku likvidity v bankovním sektoru slouží v současné době repo tendry pouze k odčerpávání likvidity. ČNB provádí repo tendry s tzv. variabilní sazbou. To znamená, že vyhlášená dvoutýdenní repo sazba slouží jako maximální limitní sazba, za kterou mohou být banky v repo tendru uspokojovány.
Nabídky bank jsou vypořádány podle americké aukční procedury, tj. ČNB přijme přednostně nabídky požadující nejnižší úrokovou sazbu, a to až do výše predikovaného přebytku likvidity na daný den. Všechny operace na volném trhu mají své konsekvence. Ty se budou lišit podle toho s jakými cennými papíry centrální banky obchodují, v jaké měně a zda se jedná o nákup či prodej.
Přehled udává následující tabulka. Viz také například Revenda (7, str. 280).
7 REVENDA, Zbyněk: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Praha: Management Press 2001. ISBN 80-7261-051-1.
Obr. 1. 1 Vliv operací na volném trhu na měnovou bázi, krátkodobou úrokovou míru a měnový kurs domácí měny
B. Diskontní nástroje
Těmito nástroji rozumíme úrokové sazby a další podmínky úvěrů poskytovaných centrální bankou obchodním a dalším domácím bankám v domácí měně, stanovené za účelem regulace operativních kritérií v měnovém a úvěrovém transmisním mechanismu.
Diskontní nástroje jsou využívány k ovlivňování měnové báze a také krátkodobé úrokové míry.
Jedná se o nástroje permanentní, neoperativní, zaměřené na regulaci operativního kriteria, nepřímé.
Nejsou tak účinné jako operace na volném trhu, ale jsou stále velmi důležitým nástrojem. Řadíme sem diskontní, reeskontní a lombardní úvěry.
C. Diskontní úvěry
Pro banky je to jeden z nejlevnějších zdrojů vůbec. Jedná se vlastně o nejlevnější zdroje v ekonomice. Banky pro jeho získání musí splnit pouze základní podmínky, které jsou pro každou solventní banku splnitelné. Možnost získání tohoto zdroje je bankami hojně využívána. Doba splatnosti tohoto úvěru je maximálně tři měsíce, ale většinou bývá kratší, a je úročen diskontní sazbou. Tyto úvěry nemusí být obvykle kryty žádnou protihodnotou, ale někdy centrální banka požaduje kolaterál, většinou u bank, u kterých má centrální banka pochybnosti. Tyto úvěry jsou
bankám poskytovány v domácí měně a pokud je bance poskytnut dochází k růstu měnové báze, při jeho splacení pak báze klesá.
D. Reeskontní úvěry
Pokud banka vlastní nějaké směnky, nemusí čekat na jejich maturitu a může je postoupit bance centrální. Ta pokud tyto směnky příjme fakticky poskytuje reeskontní úvěr, který se rovná hodnotě směnky snížený o výši úroku a poplatků spojených s touto transakcí. Jedná se opět o úvěry krátkodobé, přičemž jejich lhůta splatnosti je dána splatností směnek, respektive zbytkovou dobou jejich splatnosti. Maximální lhůta splatnosti reeskontních úvěrů je pak vymezena maximální dobou splatnosti směnek, které je centrální banka ochotna reeskontovat. Zde, podobně jako u diskontních úvěrů, stanovuje centrální banka pro tyto úvěry limity. Tento zdroj je úročen diskontní nebo reeskontní sazbou. Většinou je tato operace pro banky výhodná, eskontní úroková sazba je často vyšší nejen než diskontní, ale i vyšší než reeskontní sazba. Toto úvěrování je podobné reverzním operacím na volném trhu, avšak s tím rozdílem, že banky zde vystupují jako aktivní subjekty a centrální banka jako subjekt pasivní. Jinak řečeno, podnět k zahájení transakce jde ze strany obchodních či jiných bank. Většinou je při poskytnutí tohoto úvěru požadován kolaterál, ale nemusí jít nutně o vysoce bonitní aktiva jak tomu je v případě diskontního úvěru. Centrální banka přijímá i méně kvalitní zajištění většinou v podobě cenných papírů. Protože banky mají dost možností jak získat potřebné zdroje a také proto, že tento zdroj se řadí spíše k těm dražším, se dnes reeskontní úvěry již téměř nepoužívají.
E. Lombardní úvěry
Jedná se o úvěry poskytované proti zástavě cenných papírů. Může se jednat jak o majetkové tak dlužné cenné papíry s různou dobou splatnosti. Centrální banka přijímá i méně kvalitní zástavy, ale stále vysoce bonitní. Lhůta splatnosti je daná rozdílem mezi zbytkovou dobou splatnosti cenných papírů na jedné straně a pevně stanoveným počtem dní mezi splacením lombardního úvěr a dnem maturity zastavených cenných papírů na straně druhé. Lhůta splatnosti však opět nepřekračuje 3 měsíce. Jelikož banka nemusí poskytovat nejbonitnější aktiva jako zástavu, je jí úvěr poskytnut vždy do nějaké relativní výše hodnoty těchto aktiv. Výše úvěru se tak většinou pohybuje přibližně okolo 50 – 75% jejich hodnoty. Tento úvěr je většinou dražší než diskontní či reeskontní a proto je
bankami využíván jen málokdy, zejména pokud má banka problémy s likviditou. To že je tento úvěr dražší je také dáno tím, že není tak kvalitně kryt a také proto, že centrální banka má tyto cenné papíry pouze v zástavě a nemůže s nimi v případě potřeby volně obchodovat.
F. Automatické facility
Automatické facility slouží k poskytování nebo ukládání likvidity přes noc (overnight, O/N).
Protože se z hlediska bank jedná o permanentní možnost uložení resp. zapůjčení peněz, vytvářejí úrokové sazby uplatňované u těchto dvou facilit koridor, v němž se pohybují krátkodobé sazby na peněžním trhu (a také dvoutýdenní repo sazba). V České republice jsou známy tyto facility
• Depozitní facilita poskytuje bankám možnost uložit přes noc u ČNB bez zajištění svou přebytečnou likviditu. Banka má na přístup do depozitní facility nárok, pokud požádá o uzavření obchodu Odbor korunových a devizových intervencí ČNB nejpozději 15 minut před uzávěrkou účetního dne systému CERTIS. Minimální objem je 10 mil. Kč, částky nad touto hranicí jsou přijímány bez dalších omezení. Depozita jsou úročená diskontní sazbou. Diskontní sazba proto zpravidla představuje dolní mez pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na peněžním trhu.
• Marginální zápůjční facilita poskytuje bankám, které mají s ČNB uzavřenou rámcovou repo smlouvu, možnost vypůjčit si přes noc od ČNB formou repo operace likviditu. Banka má na přístup do zápůjční facility nárok, pokud požádá o uzavření obchodu Odbor korunových a devizových intervencí ČNB nejpozději 25 minut před uzávěrkou účetního dne systému CERTIS.
Minimální objem je 10 mil. Kč, částky nad touto hranicí jsou poskytovány bez dalších omezení.
Finanční prostředky v rámci této facility jsou úročeny lombardní sazbou. Vzhledem k trvalému přebytku likvidity je tato facilita bankami využívána minimálně. Lombardní sazba představuje horní mez pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na peněžním trhu. ČNB je kdykoliv oprávněna z mimořádných měnově politických důvodů dočasně omezit nebo zcela pozastavit poskytování lombardních úvěrů.
• Intra-day facilita je zdroj, který mohou banky použít když během obchodního dne nemají na svém účtu v systému CERTIS dostatek prostředků pro další transakce. Centrální banka poskytne kolateralizovaně potřebné zdroje na bázi vnitrodenní facility a pokud je banka vrátí do konce účetního dne, není tento úvěr úročen. Pokud nejsou poskytnuté prostředky bankou včas vráceny,
přechází vnitrodenní facilita na marginální zápůjční facilitu, viz výše. Další informace například na internetu (8).
G. Povinné minimální rezervy
Je to nástroj permanentní, neoperativní, zaměřený na regulaci vztahu mezi operativním a zprostředkujícím kritériem v měnovém transmisním mechanismu, přímý i nepřímý. Povinné minimální rezervy najdeme u centrální banky na straně pasiv a u bank komerčních na straně aktiv.
Jsou dány dvěma skutečnostmi a to sazbou PMR a základnou, ze které se počítají. Poprvé byly využity v roce 1913 v USA. Motivem jejich použití byla péče o likviditu bank a také to byl měnově- politický prvek centrální banky. V průběhu 20. století byly povinné minimální rezervy využívány jako nástroj měnové politiky. Mnoho států však PMR takto nevyužívalo nebo byly jejich sazby na velmi nízké úrovni. Dnes se užití PMR vrací zpět k původnímu motivu.
Pokud se PMR využívají jako nástroj měnové politiky, jsou jimi ovlivňovány peněžní multiplikátory. Například zvýšení sazeb nebo rozšíření základny pro výpočet PMR povede za jinak stejných okolností ke snížení peněžních multiplikátorů, neboť banky budou muset držet vyšší rezervy a o to méně jim zbude k případné multiplikaci. Pokud se tyto parametry mění je důležité, aby byl bankám poskytnut čas k adaptaci. Pokud by najednou banky měli držet více rezerv u centrální banky a neměli by dostatečné prostředky v rámci dobrovolných rezerv, je zřejmé, že by nemohli svým povinnostem dostát, čímž by se tato politika stala spíše kontraproduktivní. O tomto se rozepisuje Revenda (9).
Co se týče České republiky tak každá banka (včetně stavebních spořitelen) a pobočka zahraniční banky, která má v ČR bankovní licenci nebo se rozhodne v ČR podnikat na základě tzv. "Jednotné licence", je povinna držet na svém účtu u ČNB určitý předem stanovený objem likvidních prostředků, povinné minimální rezervy. Banky v současné době udržují PMR na svém účtu ve Zúčtovacím centru ČNB (tzv. účet platebního styku) a též na účtu pro výběry a skládání hotovostí, mají-li tento účet zřízen. Předepsaný objem PMR je stanoven na 2 % ze základny pro výpočet PMR.
S platností od 12.7.2001 je touto základnou objem primárních závazků dané banky (tj. především vkladů od nebankovních subjektů), jejichž splatnost nepřevyšuje 2 roky. Příslušná banka je povinna udržovat na účtech pro držení PMR takový denní zůstatek, který je v průměru za udržovací období roven minimálně stanovené PMR pro dané udržovací období. Udržovací období trvá přibližně jeden měsíc - začíná první čtvrtek v měsíci a končí ve středu před prvním čtvrtkem v následujícím měsíci.
8 http://www.cnb.cz/cz/menova_politika/mp_nastroje/
9 REVENDA, Zbyněk: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Praha: Management Press 2001. ISBN 80-7261-051-1.
Prostředky na tomto účtu až do výše předepsaného objemu PMR jsou počínaje 12.7.2001 bankám úročeny dvoutýdenní repo sazbou ČNB (dříve úročeny nebyly).
Funkce PMR jako měnověpolitického nástroje je v současné době nízká. Prostředky deponované bankami v ČNB za účelem plnění PMR však mají jinou významnou úlohu: slouží jako jakýsi
„polštář“ zajišťující plynulost mezibankovního platebního styku v Zúčtovacím centru ČNB. V roce 1999 dokončila ČNB proces postupného snižování sazby PMR na úroveň 2%, která je shodná s výší sazby PMR stanovenou Evropskou centrální bankou pro banky v Hospodářské a měnové unii (EMU).
Aby byla zachována plynulost mezibankovního platebního styku i po snížení sazby PMR na současnou úroveň, byla zavedena kolateralizovaná vnitrodenní úvěrová facilita. V jejím rámci ČNB, jakožto operátor platebního systému a systému vypořádání obchodů s krátkodobými dluhopisy, poskytuje bankám krátkodobé úvěry v průběhu dne tak, aby byly schopny plynule provádět platby i v případě, že v daný okamžik nemají na svém účtu platebního styku u ČNB dostatek prostředků.
Vnitrodenní úvěr je poskytován za sazbu 0 % a v případě nesplacení automaticky přejde v marginální zápůjční facilitu.
H. Pravidla likvidity
Patří mezi nástroje permanentní i výjimečně používané, neoperativní, zaměřené na podporu stability bank, přímé. Slouží k zabezpečení žádoucí úrovně likvidity bank. Tyto pravidla určují jakou strukturu aktiv, pasiv a mimobilančních položek musí banky udržovat co do jejich výše a poměru.
Záměrem je podpořit stabilitu bankovního sektoru, ale na stanovování těchto pravidel můžeme nahlížet i s hlediska vykonávání měnové politiky a to ze dvou důvodů. Jednak proto, že pravidla likvidity mohou mí vliv na vývoj měnové báze a na pohyb krátkodobé úrokové míry či na měnový kurs domácí měny. Za druhé, centrální banka může záměrně upravit tyto pravidla za účelem ovlivnění operativního nebo zprostředkujícího kriteria měnové politiky. Viz Šenkýřová (10).
I. Limity úvěrů bank
Jedná se o nástroj výjimečně používaný, neoperativní, zaměřený na regulaci zprostředkujícího kriteria, přímý. Patří mezi nejúčinnější nástroje měnové politiky. Centrální banka může stanovit absolutní nebo relativní úvěrové stropy. Pokud určí absolutní hranici, je tak přímo ovlivňováno
10 ŠENKÝŘOVÁ, Bohuslava, a kolektiv: Bankovnictví I. 3. aktualizované vydání, 1. v Bankovní akademii. Praha: Bankovní akademie 2002. ISBN 80-2389-271-1.
zprostředkující kritérium měnové politiky v podobě úvěrových agregátů. Může být také ovlivněno operativní kriterium – krátkodobá úroková míra. Mluvíme tedy o úvěrovém transmisním mechanismu. Vzhledem k multiplikaci vkladů prostřednictvím úvěrů nebankovním subjektům v domácí měně ale tyto limity ovlivňují i zprostředkující kriteria v měnovém transmisním mechanismu.
Využití tohoto nástroje v podobě stanovování absolutní hranice úvěrů je velmi sporadické, protože se jedná o velmi silný zásah do svobodného podnikání bank. Častěji se však limitují úvěry, které banka poskytuje jednomu klientu nebo skupině klientů a to relativně. Pravidla úvěrové angažovanosti se v praxi tržních ekonomik používají v podstatě trvale.
J. Limity úrokových sazeb bank
Řadíme je mezi nástroje výjimečně používané, neoperativní, zaměřené na regulaci operativního kriteria, přímé. Centrální banka může stanovit limity na úvěry, které banky poskytují svým klientům anebo na vklady, které si klienti u bank vytvářejí. Stanovují se maximální sazby u úvěrů a minimální či maximální sazby u vkladů. Toto má samozřejmě vliv na krátkodobou úrokovou míru. To jak budou banky reagovat na změnu limitů není jednoznačné, vždy záleží na konkrétních podmínkách na trhu. Snížení sazeb u úvěrů nemusí vést k vyšší poptávce po těchto zdrojích, záleží na úrokové elasticitě poptávky. Pokud centrální banka stanoví maximální úrokovou hranici u vkladů, sleduje tím omezení přílivu vkladů do bank a následně omezení úvěrové emise.
Tyto limity také mohou způsobit zastavení přílivu nebo i odliv zahraničního kapitálu, což by vytvářelo tlak na depreciaci domácí měny. Stanovením dolních limitů pro úrokové sazby z vkladů centrální banka nepřímo podporuje tvorbu vkladů u bank. Tímto jsou chráněni klienti na takových trzích, kde není velká konkurence právě v oblasti peněžních úspor. S minimálními limity jsme se setkali i u nás v letech 1990 – 1992, jak uvádí Revenda (11, str. 318).
1.2 Nezávislost centrální banky
Jedna ze základních otázek, které souvisí s měnovou politikou je, do jaké míry by měla být centrální banka nezávislá na jiných subjektech, myšleno hlavně na vykonavateli výkonné moci.
11 REVENDA, Zbyněk: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Praha: Management Press 2001. ISBN 80-7261-051-1.
Nejprve však musíme upřesnit o jaké nezávislosti je řeč. Jedno hledisko se týká nezávislosti při vykonávání měnové politiky, to druhé je svázáno s regulací a dohledem nad bankovním sektorem.
Co se týče nezávislosti v rámci regulace a dohledu bank, jedná se spíše o otázku institucionálního uspořádání dohledových subjektů v daném státě. V některých zemích mají na starosti tuto činnost jak centrální banky tak ministerstva financí nebo jiné speciální instituce. Stupeň horizontální decentralizace dohledu a regulace se může či méně lišit. Důležitější a diskutovanější je však otázka nezávislosti při výkonu měnové politiky.
Již bylo řečeno, že jednou z podmínek dobrého fungování měnové politiky je právě nezávislost jejího vykonavatele, předpokládejme centrální banku, na dalších subjektech, především na vládě.
Centrální banka má své cíle, ten hlavní je většinou zakotven normativně, a podle těchto cílů nastavuje měnovou politiku – volí vhodné nástroje, operativní a zprostředkující cíle. To do jaké míry je v tomto rozhodování samostatná silně ovlivňuje účinnost měnové politiky. Je samozřejmé, že každý extrém nepřináší nic dobrého a to platí i v tomto případě. Přílišná nezávislost centrální banky může být kontraproduktivní, a proto i instituce jako je právě tato, musí koordinovat a konzultovat své chování s nějakým jiným subjektem a musí být sama kontrolována. Nezávislost centrální banky se projevuje ve třech sférách a to v politické, ekonomické a finanční.
1.2.1Politická nezávislost
Zaprvé, zde se jedná o problém jakým způsobem jsou jmenováni a odvoláváni předsedové bankovních rad guvernérové a ostatní členové nejvyššího vedení. Samostatnost centrální banky pak závisí na tom,zda jsou členové vedení jmenovaní hlavou sátu nebo vládou či parlamentem, zda je možné odvolat je z politických důvodů nebo z pouze z důvodů uvedených v zákoně. Další otázkou je jaké je funkční období guvernéra a členů nejvyššího vedení. Mandát členů bankovní rady nesmí být shodný s funkčním obdobím vlády, kdy by se mohlo stát, že dojde k výměně vedení banky při nástupu nové vlády. Možnosti opětného zvolení guvernéra a členů nejvyššího vedení je další aspekt.
Tato možnost je povolena v zákoně. Vhodné je současně tuto možnost limitovat na jedno nebo maximálně dvě další funkční období. Mezi nejdiskutovanější patří otázka: Je na místě schvalování měnové politiky vládnou či parlamentem? Nezávislost je dodržena pokud měnová politika nepodléhá schválení vládou či paramentem, centrální banka pouze musí vládu, parlament a veřejnost informovat o měnovém vývoji. Představitelé vlády nejsou členy vedení, aby nemohli prosazovat zájmy vlády, které se mohou často lišit s těmi centrální banky. Většinou však mají právo účastnit se zasedání bankovní rady s poradním hlasem a naopak, guvernér má možnost účastnit se zasedání vlády při projednávání otázek spojených s centrální bankou. Mezi poslední a neméně důležité aspekty politické nezávislosti centrální banky patří to, že vláda ji nemůže donutit ke koupi státních
dlužných cenných papírů, které se nepodařilo prodat na trhu a ani k poskytnutí úvěrové pomoci ohrožené bance.
1.2.2Ekonomická nezávislost
Sem patří možnost stanovit podmínky poskytování úvěrů centrální bankou. Stanovit je může výhradně centrální banka, a to včetně úrokových sazeb a možnosti poskytnutí úvěru odmítnout. Co se týče nástrojů měnové politiky, centrální banka má plnou moc stanovit sazby povinných minimálních rezerv, limity úrokových saze a limity úvěrů u obchodních a dalších bank. Dále, přímé poskytování finančních prostředků vládě je zákonem zakázáno a nepřímé je omezeno stanovením limitů pro odkupy státních cenných papírů centrální bankou. Do jejích kompetencí patří také možnost stanovování pásem fluktuace měnové kursu domácí měny včetně případné revalvace či devalvace. Má také plnou volnost v rozhodování o tom jak ovlivňovat měnový kurs domácí měny.
1.2.3Finanční nezávislost
Za nezávislou se centrální banka v tomto směru považuje pokud má kompetence k sestavování svého rozpočtu. Zprávu o činnosti a výsledku hospodaření pak předkládá ke schválení parlamentu.
Zákon stanoví jaká jsou pravidla při rozdělování zisku nebo hrazení ztráty z hospodaření centrální banky. Důležité je však to, že cílem centrální banky není zisk, čili případná ztráta není důvodem zásahů vlády či parlamentu do její činnosti.
Toto jsou základní charakteristiky nezávislosti centrální banky. Nyní se ale podívejme na nebezpečí a rizika spojená s ní spojená.
Je několik důvodů, proč nezávislost centrální banky nemůže být neomezená. Nelze například úplně vypustit neformální kontakty mezi bankou a vládou, úplná nezávislost může vyvolat problém koordinace mezi monetární a fiskální politikou. A v neposlední řadě, společnost bude vždy chtít disponovat určitou demokratickou kontrolu nad měnovou politikou. Viz Revenda (12).
Jedním z hlavních úskalí přílišné nezávislosti je zmiňované nebezpečí, že se politika centrální banky bude rozcházet s politikou fiskální. Cílem centrální banky je většinou stabilita cenové hladiny, čili nízká míra inflace, zatímco vláda chce hospodářský růst a nízkou nezaměstnanost. Samozřejmě i centrální banka může usilovat o růst HDP, zaměstnanosti či o vyrovnanost platební bilance, ale jen pokud je splněn cíl primární. Pokud bude centrální banka provádět takovou politiku, kterou bude
12 REVENDA, Zbyněk: Centrální bankovnictví. 2. rozšířené vydání. Praha: Management Press 2001. ISBN 80-7261-051-1.
sledovat snižování míry inflace, bude vláda nucena ke zvyšování veřejných výdajů, neboli k expanzivní fiskální politice. Jak tvrdí Holman (13), takový mix restriktivní měnové politiky a rozpočtové expansivní politiky vede k vysokým úrokovým sazbám a nadhodnocené domácí měně.
V konečném důsledku pak dochází k tomu, že soukromé investice a export jsou vytěsňovány vládními výdaji, což je z dlouhodobého hlediska velmi nepříznivé.
Nebezpečí vznikající z nekoordinovanosti monetární a fiskální politiky spočívá v tom, že v očích široké i odborné veřejnosti ztrácí měnová politika kredibilitu. To způsobuje, že se zvolené inflační cíle centrální banky nemusí promítnout do inflačního očekávání ekonomických subjektů a tím pádem selhává politika inflačního cílování jako taková. V rámci záležitostí týkající se cílování inflace se objevují dva pojmy – instrumentální a cílová nezávislost. Cílová nezávislost znamená, že centrální banka má volnou ruku při stanovování inflačního cíle. Instrumentální znamená, že si banka zvolí jaké nástroje použije k dosažení zvoleného cíle. Ekonomové, obecně, jsou pro to, aby centrální banka disponovala instrumentální nezávislostí, ale ta cílová by měla být omezena. Inflační cíl by měl být stanovován po konzultaci a schválení vládnou či parlamentem, jen tak budou cíle centrální banky a výkonné moci stejné a měnová politika kredibilní, což také vede k její větší účinnosti.
Dalším nebezpečím nadměrné autonomie centrální banky je to, že se může vytratit politická odpovědnost členů nejvyššího vedení. Právě odpovědnost je něco co by centrální bankéři měli pociťovat, vždyť mají v rukou velkou moc a ta může být bez konkrétní odpovědnosti špatně využita nebo dokonce zneužita. Rozsáhle kompetence spojené s nezávislostí centrální banky musejí jít ruku v ruce s odpovědností, která je zde opravdu namístě. Odpovědnost je velké břemeno, ale osoby řídící tak mocnou instituci jako je centrální banka musí být odpovědni voličům a voleným zastupitelským orgánům. Politická odpovědnost v konečném důsledku podporuje silné a nezávislé postavení centrální banky. Politická odpovědnost má blízko k nezávislosti centrální banky na vládě.
Členové bankovní rady by měli být jmenováni či potvrzováni zákonodárným nebo výkonným sborem a tyto instituce by také měli mít možnost funkcionáře centrální banky odvolat, především pokud není plněn primární cíl.
1.3 Nezávislost České národní banky
Na nezávislost se opět podíváme z několika úhlů pohledu. Personální nezávislost spočívá v omezení politických tlaků při jmenování a odvolávání členů bankovní rady. Sedmičlennou bankovní radu ČNB jmenuje a odvolává prezident republiky bez asistence vlády. Zákon rovněž exaktně vymezuje důvody pro případné odvolání členů bankovní rady (neplnění zákonem
13 BAŽANTOVÁ, Ilona, HOLMAN, Robert, KLAUS, Václav, KYSILKA, Pavel, TLUSTÝ, Vlastimil, WEIGL, Jiří et al.
In: Právní postavení centrální banky v demokratickém státě. Č. 3/2000. Centrum pro ekonomiku a politiku. Martin Loužek.
Praha 2000.
stanovených podmínek pro výkon funkce, nevykonávání své funkce po dobu delší než 6 měsíců či vážné pochybení). Institucionální nezávislost spočívá v tom, že bankovní rada ČNB při plnění svých zákonem stanovených cílů a výkonu svých dalších činností nesmí přijímat ani vyžadovat pokyny od prezidenta, parlamentu, vlády či jakýchkoli jiných subjektů. Funkční nezávislost spočívá v autonomii ČNB při formulování inflačních cílů a nástrojů k jejich dosažení. Kursový režim je sice ČNB povinna stanovovat po projednání s vládou, ale nesmí tím být ohrožen její hlavní měnový cíl.
O zásadách a opatřeních měnové a fiskální politiky se ČNB a vláda vzájemně informují. Finanční nezávislost spočívá v zákazu přímého financování veřejného sektoru a jím řízených subjektů. ČNB hospodaří podle rozpočtu schváleného bankovní radou, který je členěn tak, aby byly zřejmé výdaje na pořízení majetku a výdaje na provoz. ČNB je povinna po skončení hospodářského roku zpracovat účetní uzávěrku a nechat ji ověřit externím auditorem. Z té pak vychází roční zpráva o výsledku hospodaření, která je překládána parlamentu. ČNB je rovněž povinna pravidelně zveřejňovat dekádní výkazy o své finanční pozici (14).
Vysoká míra nezávislosti ČNB je doprovázena vysokou transparentností její měnové politiky.
Široká veřejnost je průběžně seznamována s hlavním cílem měnové politiky ČNB i s podstatou režimu cílování inflace, jehož prostřednictvím je tento cíl naplňován.
ČNB průběžně informuje veřejnost o výši inflačního cíle, o prognózách inflace a jejich rizicích a také o měnověpolitických opatřeních a důvodech, které ČNB k jejich realizaci vedly. Využívá k tomu nejen pravidelné čtvrtletní Zprávy o inflaci, které jsou předkládány poslanecké sněmovně a vyvěšovány na internetové stránce ČNB, ale i prezentace v laickém a odborném tisku, přednášky, vystoupení členů bankovní rady apod.
14 Úplné znění zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance. Dostupné z internetu:
http://www.cnb.cz/www.cnb.cz/cz/legislativa/predpisy_CNB/predpisy_bd/index.html.
2. Vývoj centrálního bankovnictví v české historii
2.1 Bankovní úřad Ministerstva financí (1919 – 1926)
V roce 1919 byl zřízen Bankovní úřad při Ministerstvu financí, který byl výkonným orgánem měnové politiky a bankovní výbor Bankovního úřadu Ministerstva financí, který působil jako orgán dohlížecí. Bankovní výbor se skládal z deseti členů jmenovaných ministrem financí. Jeho předsedou byl vždy ministr nebo jeho zástupce, členství v tomto orgánu bylo čestné a bezplatné. Spravoval státní dluh a měl na starosti oběh platidel. Také stanovoval úrokové míry u úvěrů pro peněžní ústavy, od ní se pak odvozovaly úrokové podmínky pro další zájemce o úvěr. Velký význam byl přikládán složení bankovního výboru. Osobnosti vybíral především Alois Rašín a to s důrazem na zastoupení jednotlivých sfér podnikání i politického spektra. Národní demokracii zde reprezentovali takové osobnosti jako X. Hodáč nebo E. Roos. BÚMF nevykonával nějaký čas devizovou činnost, kterou měla na starosti Československá hospodářská ústředna. BÚMF převzal její činnost až 24. dubna 1920, kdy ČHÚ přestala existovat.
Bankovní úřad Ministerstva financí měl na starosti měnovou politiku. Expanzi či restrikci měnových peněz v oběhu ovlivňoval úřad prostřednictvím určování kvót emisního úvěru skupině větších československých obchodních bank, v závislosti na jejich vlastním kapitálu. BÚMF se také stal clearingovým centrem. Československé obchodní banky museli mít povinně u clearingového centra své účty a držet na nich minimální zůstatek. BÚMF vykonával také pokladní službu a vedl účty pro státní pokladnu. Přímý úvěr vládě byl zákonem zakázaný, přesto ji několikrát prostředky poskytl, ale pouze výjimečně. BÚFM sehrál důležitou roli při udržování nízké míry inflace, hlavně v době kdy okolní státy podléhaly inflačním tlakům. Podle hodnocení Karla Engliše na posledním zasedání bankovního výboru BÚMF 26. března 1926 „Klíč byl… v železné a neústupné politice ministrů financí, kteří počítali takřka s každým haléřem, jejž by mohli ušetřiti, aby udržovali rovnováhu v rozpočtu “(15).
2.2Národní banka československá (1926 – 1939)
Byla založena jako akciová společnost, která však měla mít i povahu veřejnoprávního ústavu.
Jejím prvořadým úkolem bylo spravovat měnu a v souvislosti s tím provozovat určité činnosti stanovené zákonem. NBČ se řídila normou již z roku 1920, ale nemohla být založena dříve, protože
15 Protokol ze zasedání bankovního výboru BÚMF z 26. 3. 1926. A ČNB, NBČ (BÚMF) – I.
pro ni nebyla k dispozici potřebná aktiv a v podobě zlata a devizových rezerv. Československou republiku v té době také zužoval státovkový dluh, který vznikl z nekrytého oběživa na počátku existence republiky. Československá republika vlastnila třetinu akcií a zbytek byl rozprodán fyzickým i právnickým osobám.
Nejvyšším statutárním orgánem Národní banky byla valná hromada. Svolávala ji bankovní rada, která také připravovala program a náplň jednání. Valnou hromadu tvořili čeští občané, kteří vlastnili alespoň deset akcií zapsaných na jméno. Valná hromada volila členy bankovní rady i revidujícího výboru. Co se týče měnové politiky, tak do ní neměla prakticky možnost zasáhnout. Vedoucím orgánem cedulového ústavu byla bankovní rada. Guvernéra jmenoval prezident republiky, šest členů volila valná hromada akcionářů a tři byli jmenováni hlavou státu na návrh vlády. Bankovní rada měla možnost dosadit ještě desátého člena. Bankovní rada také řídila emisní ústav. Spravovala jeho jmění, prováděla měnovou politiku státu a určovala základní úvěrové podmínky. V její kompetenci bylo také možnosti povolit či zakázat poskytování lombardní a reeskontní úvěry peněžním institucím. Dozorčím orgánem Národní banky Československé byl revidující výbor. Skládal se z pěti členů volených valnou hromadou akcionářů. Dohlížel na hospodaření banky a podílel se na přípravě výročních finančních výkazů. Na činnost NBČ dohlížela také státní správa, prostřednictvím vládního komisaře, vybraného z úředníků Ministerstva financí. Výkonným orgánem banky byla obchodní správa, složená z vrchního ředitele a jeho náměstků, přičemž realizovala usnesení bankovní rady. NBČ si po celou dobu působnosti udržovala jistou míru nezávislosti na parlamentu a vládních orgánech. Vývoj měny proto nepodléhal okamžitým politickým změnám. Centrální banka v té době také občas poskytovala úvěry podnikatelské sféře, hlavně exportujícím podnikům. Národní banka také působila jako poradní orgán při vzniku vládních organizací, které mohli ovlivnit československou ekonomiku i stav na peněžních trzích. Banka si ve své působnosti vedla dobře, potíže nastali až v roce 1929 během hospodářské krize a pak v letech 1936 a 1937 kdy se Národní banka Československá účastnila prostřednictvím emisních úvěrů financování nastupující zbrojní konjunktury. Po Mnichovské dohodě došlo ke značnému odlivu deviz z NBČ. Československo mělo značný nedostatek prostředků pro mezinárodní obchod a stále více se dostávalo do područí Německa. Po zřízení protektorátu Čechy a Morava byla podlomena autonomie Národní banky a do jejího vedení byl dosazen do vedení německý státní zmocněnec B. Müller. Banka se od 31. března 1939 přejmenovala na Národní banku pro Čechy a Moravu.
V říjnu roku 1940 vznikla mezi protektorátem a Německem celní unie, což znemožnilo domácím subjektům provádět clearingové operace a obchodněpolitické smlouvy se subjekty zahraničními. Celní unie také ještě více omezila možnost Národní banky pro Čechy a Moravu rozhodovat o měnověpolitických otázkách a dalším vývoji československého bankovnictví. Viz Vencovský (16).
2.3Státní banka československá (1950 – 1989)
Po roce 1948 se dokončovala centralizace českého bankovnictví. V 1950 vzniká podle sovětského vzoru Státní banka československá, která svou činnost zahájila 1. července 1950. Do její kompetencí spadá úvěrování a kontrola hospodářství, řízení peněžního oběhu, žirové vyrovnávání platů, akumulace finančních prostředků i řízení platebního styku s cizinou, pokladní plnění státního rozpočtu a správa státního dluhu, vše ztotožněno s nástroji plánovitého řízení. Ústředí měla v Praze, oblastní ústav pro Slovensko se sídlem v Bratislavě. Banka se dělila na jednotlivé útvary.
Hospodářskoplánovací skupina měla sledovat a vyhodnocovat činnost státní banky a hospodářský vývoj jak doma tak zahraničí, především v Sovětském svazu. Národohospodářský odbor se zabýval otázkami měnové politiky, hlavně kursem koruny, skladbou národního produktu, národního důchodu, zahraničního obchodu, státního rozpočtu i veřejných financí. Její plánovací odbor se zabýval počty a kontrolními sestavami podniků. Takzvaná vnitřní skupina měla na starosti poskytování úvěrů zestátněnému i kontrolovanému podnikatelskému sektoru a peněžním institucím.
Všeobecná skupina se pak zabývala agendou státní banky, distribucí platidel, platebním stykem a agendou cenných papírů. V té době hrála důležitou roli skupina kádrová, která se zabývala personálními záležitostmi. V čele banky stál generální ředitel jmenovaný vládou a odpovědný ministrovi financí. Centrální banka byla formálně podřízena Ministerstvu financí, které získalo na úkor SBČS více kompetencí. V roce 1952 vzniká státní peněžní ústav. Znamenalo to, že investiční banka přestala být národním podnikem a spolu s dalšími peněžními ústavy zákon vytvořil jednotný typ státní spořitelny. Druhá měnová reforma z června 1953 zrušila vedle vázaných vkladů i pohledávky a závazky z tuzemských cenných papírů závazky plynoucí ze státních a komunálních půjček i zástavních listů s výjimkou závazků vůči zahraničí. Základními nástroji, kterými banka plnila svou funkci, byl plán pokladní a plán úvěrový. Pokladní plán určoval směrnici pro vývoj oběživa.
Jejím cílem bylo zajištění rovnováhy mezi příjmy a výdaji obyvatelstva a stability kupní síly koruny.
Úvěrový plán se řídil centrálním plánem a centrální banka jím měla ovlivňovat chování národních podniků a kontrolovat je. Úvěrová reforma z roku 1952 dále silně zasáhla do autonomie
16 VENCOVSKÝ, František, JINDRA, Zdeněk, NOVOTNÝ, Jiří et al.: Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha:
Bankovní institut 1999. ISBN 80-7265-030-0.
