Pojmem osobnostní růst se poměrně podrobně zabývá Carl R. Rogers (1995). Domnívá se, že každý jedinec má v sobě schopnosti, které mu mohou umožnit osobnostní růst. Má vsobě i určitou kapacitu krůstu, která nemusí být na první pohled viditelná, ale je přítomná. Jedinec však musí v sobě tyto schopnosti a kapacitu objevit.
Rogers (1995) hovoří o tom, že kapacita krůstu musí první přejít ze stavu možnosti do stavu skutečnosti a potom teprve může dojít kpozvolnému růstu osobnosti.
Dle Carla Rogerse (1995) je tedy v silách každého jedince, aby porozuměl těm stránkám sebe a svého života, které mu působí bolest, nebo se kterými není příliš spokojen. Pokud těmto stránkám porozumí a pochopí lépe sám sebe, projeví se jeho skrytá kapacita. Jedinec bude mít sklon reorganizovat svoji osobnost a svůj vztah k životu a to takovým způsobem, který lze považovat za zralejší.
Carl Rogers (1995) upozorňuje na skutečnost, že potřeba růst, rozpínat se, rozvíjet a vyvíjet je zdravá potřeba, která vede k seberealizaci. Je vlastní nejen lidské rase, ale i všem formám organického života. Tato potřeba však může být ukryta hluboko pod vrstvou různých psychologických obran. Může být samotným jedincem popírána. Přes to však, dle C. Rogerse, existuje v každém člověku a je připravena se za vhodných podmínek projevit. Samotný růst osobnosti považuje Rogers (1995) za tvořivý proces, který definuje takto:
„Je to činný vznik novátorského vzťahového produktu, ktorý vyrastá na jednej strane z jedinečnosti jedinca a na strane druhej z materiálov, javov, ľudí alebo udalostí jeho života“ (C. Rogers, 1995, s. 280).
K této definici Rogers dodává, že nerozlišuje dobrou a špatnou tvořivost, zrovna tak jako nerozlišuje stupeň tvořivosti. Dá se tedy říct, že nevyjadřuje žádnou společenskou hodnotu.
Někdy je hlavním impulsem pro změnu nepříjemná životní situace, nebo nespokojenost, která člověka donutí se zamyslet sám nad sebou a nad svým životem.
Carl Rogers (1995) se snaží popsat, jakým způsobem lze aktivizovat osobnostní růst u člověka. Při tom vychází zejména ze svých vlastních poznatků, které mu přinesla léta praxe.
2.1 Vliv změny osobnosti na sebepojetí
Výsledkem takové aktivizace růstu je, dle Rogerse (1995), skutečnost, že se jedinec začíná reorganizovat na vědomých a hlubších úrovních své osobnosti. To se projeví tak, že bude jednat a myslet konstruktivněji, inteligentněji. Bude žít socializovanějším a pro něj uspokojivějším životem. Člověk se stává celistvějším a efektivnějším. Celkově vykazuje daleko méně charakteristik neurotického projevu a projevuje se více jako zdravý, člověk, který dobře a racionálně funguje.
Rogers (1995) dále uvádí, že osobnostní růst pomůže člověku se sám na sebe dívat jinýma očima. Začíná odhazovat falešnou masku, nebo fasádu, za kterou se doposud ukrýval.
První odkrývá masku, které si je do jisté míry sám vědomý. Při tomto procesu si jedinec začíná uvědomovat, jaké množství jeho chování, nebo jeho pocitů nevyplývá ze skutečných reakcí jeho organismu. Pozná, že je to pouze fasáda, za kterou se skrývá. V tento okamžik začíná chápat, jak velká část jeho života se řídí tím, co by dělat měl, a ne tím, co by dělat chtěl. Jedinec si uvědomuje, že doposud se řídil pouze podle předepsaných norem, podle požadavků, které na něj kladli druzí, jako by neexistovalo jeho vlastní Já.
Podle Rogerse (1995), pokud člověk žije skrytě za svou fasádou, jedná způsobem, který není v souladu s jeho pocity. Musí proto být velmi opatrný, jedná opatrně, aby ten druhý nepronikl přes jeho brnění.
Při postupném odkládání dalších vrstev pomyslné masky sám sebe vidí daleko realističtěji, stává se postupně tím, kým chtěl být a sám sebe si začíná vážit. Tím nabývá také zdravého sebevědomí, řídí se sám sebou a je více otevřen vlastním prožitkům, méně tyto prožitky popírá a potláčí. Stres, kterým byl dříve velmi frustrován, jej frustruje daleko méně.
Jedinec si začíná uvědomovat, že centrum hodnocení a zodpovědnosti je uvnitř něj samotného. Nezáleží tedy na hodnocení druhých lidí, ale na jeho vlastním hodnocení, na tom, co cítí. Začíná stále míňa míň vyhledávat schválení svých činů u jiných lidí. Začíná méně brát v úvahu předepsané normy chování. Čím dál tím častěji si klade otázku, zda žije opravdu tak, aby to uspokojovalo v první řadě jeho samotného. Odmítá, aby jeho vlastní život řídil někdo jiný.
Dle Rogerse (1995) v procesu tzv. „odkládání masky“si začíná člověk čím dál tím víc věřit, nastupuje u něj zdravá sebedůvěra. Při rozhodování má k dispozici své vlastní pocity,
pohnutky, zkušenosti, které již velmi dobře zná a je si jich vědom. Má rovněž k dispozici své zkušenosti z podobných situací, může lépe zapojit svoji vědomou mysl a zvážit každý podnět, každou potřebu a požadavek. Podle toho se potom rozhoduje.
Rogers (1995) upozorňuje na skutečnost, že pokud si jedinec začíná věřit, začíná věřit svým rozhodnutím, ještě to neznamená, že nedělá chyby. Může dojít kchybné volbě. Tady však jedinec, protože je více otevřen prožívání, si rychleji uvědomí neuspokojivé důsledky svého rozhodnutí a chybnou volbu rychleji napraví.
Rogers (1995) uvádí, že pokud člověk vezme na sebe tu zodpovědnost a zvolí si stát se tím, kým skutečně je, je tato volba největší zodpovědností člověka vjeho životě. Je to někdy velmi bolestné hledání a bolestná změna. Proces rozvoje osobnosti je velmi dlouhý proces, který nikdy nekončí.
Ve vztahu k jiným lidem se osobnostní růst jedince projeví tím, že více akceptuje a vnímá ostatní. Je méně popudlivý a daleko lépe se přizpůsobí. Ve svém rozhodování je zralejší a toho si rovněž okolí všímá a akceptuje.