Trest jejich učení jest:
Princip aneb prvoťvšech věcí je dvojí: nekonečné, neomezené, a určující, omezující; první je princip trpný, druhé činny. Nekonečné & neurčité určuje se urču
jícím, čímž povstává věcné, realné, totiž tvar, velikost, rozloha atd. Věci, jež takto vznikly, jsou u vzájemném poměru, jenž se čísly vyjádřiti dá. _
Číslo jest sudé a liché. Liché číslo jest doko
nalejší, neboť se nedá dvojkou děliti, jest uzavřeno, urč'ito; číslo sudé jest otevřeno, jest dvěma dělitelno, proto neomezeno, neurčito a proto také méně jest dokonalo. Číslo liché má začátek, prostředek a konec;
sudé má jen začátek a konec.
J edn otka obojí živel v sobě pojí; jest proto nejdokonalejší, symbolem jednotnosti, všehomíra, světa, božswí (Tb 'a'v,p.svoíg),jest matkou a kořenem čísel, nebot přičítáním a odčítáním z ní nová čísla po
vstávají.
Dvoj ka je symbolem rovnosti a dualismu. Z mathe
matických bodů povstává přímka, z přímek plocha, z ploch pevná tělesa rozličných forem a tvarů; země jest jehlanec. Mezi body, z nichž se tělesa skládají, jest prostor, jejž vyplňuje neurčité, takže se v každém tělese určité a neurčité dotýkají. Známa jest v mé
řictví'i též věta pythagorejská,zvan . dle svého původce na
B ůh jest jednotka (p.čvag) nejjednodušší, nej
vyšší, nekonečná; jestiť nejvyšším 'dvojím principem neomezeným, jenž věci omezuje a tvoří, ale tak, že svět od věčnosti byl a na věky trvati bude.
Uprostřed světa jest cetrální oheň, kolem něhož se ostatní tělesa pohybují, což platí zvláště o slunci,
jež čásť vesmíru neporušitelnou od porušitelné dělí.
Kolem slunce pohybují se jiná tělesa, odtud ona har
monie všehomira. Jest tu základ soustavy helio
centrické. Pohyb země Pythagorovci tušili.
Člověk skládá se z těla a z duše. Duše jest částí centrálního ohně, majic s nim podíl na božství. Pro jakys přestupek byla uzavřena do těla, ale neumírá s ním, žijíc i po smrti a sice stěhuje se, jestli se v životě poskvrnila, aby se očistila; je-li však nenapravitelna, bývá uvržena do podsvětí (tartaros). Duše nepo
skvrněné a očištěné spojují se s bohem.
Mezi bohem a lidmi jsou démo nové, tvorové netělesní, již se buď na zemi buď ve vzduchu zdržují a lidem často se zjevují. K nim patří i heroové.
Život lidsky jest poutí pro duši, aby se oči
stila, a ačkoli toho jen v míře nedokonalé dosahuje, ačkoli misto moudrosti & ctnosti jen snahy a touhy po moudrosti') dosahuje, přece nepostrádá člověk opory pro život mravny.
Mravnost záleží v harmonii života duševního:
v podrobeni se všeho nerozumného rozumu a v klidu duševním, jenž z tohoto podrobení vzniká.
3. Eleaté.
Eleaté obdrželi jméno své od Parmenida, jenž byl z Eleje, města v Horní Italii. Vyznačují se tím, že měli -za princip všech věcí pouhé bytí, “jež nemožno
smysly postřehnouti, jež tedy jen rozumem poznáno byti může. Toto bytí jest nezměnitelno, nehybno, jest jedno a všecko - ěvmi náv. Nauka Eleatů jest realny vtomny pantheismus neb monismus, jejž obno
vila moderní idealistické. filosofie a dále vytvořila.
K Eleatům se počítají:
A) Xenofanes Kolofonský, nar. kol. r. 570 před Kr., chudý, potulný pěvec z Malé Asie. Založil
') Jest známo, že jest Pythagoras první, jenž se ňlo—
sofem nazýval, kdežto všichni mudrci řečtí předním »moudry'mic UO:?OŽse zvali. (Cic. Tuscul. V., 3, 8).
_21_
ve Velii v Dolní Italii školu, ve které jalse pojem.
boha očištovati od rozličných příměsků lidových.
a) Učil, že jest jeden Bůh, jenž jest povznešen nad všechny bohy a lidi, jenž ani co do těla ani co do ducha smrtelníkům roven není. Bůh jest věčný, nebot nemohl povstati ani z ničeho,_ani z jiného, ani sám ze sebe, neboť v každém případě bylo by povstalo něco bytujíciho z něčeho, co nebytuje.
Než nebyl Xenofanes monotheistou, neboť učil, že Bůh není osobností nadsvětovou, nýbrž že jest se světem v jednotu spojen — »jedno a všec. Ač káral mnohobožství a převrácenost mnohých, kteří sobě bohy jako lidi s tělem, šaty a hlasem předsta
vují, přece sám nedovedl pověděti, co by Bůh byl, užívaje o Bohu jen výrazů negativních, čim není. Jest však již v tom jistě pokrok nemalý, že se povznesl k domněnce o jedinosti boží, a že se neomezoval učením svým jako dosavadní filosofové na malý kruh vybraného žactva, ale cestuje jako pěvec všude na
uky své epickými a satyrickými básněmi šířiti se snažil.
b) Kdyby vše se stávalo (návra ©et),jak dí Hera
klit, pak by povstávalo něco z ničeho, což však býti nemůže; proto aby se něco dělo, musilo již napřed něco býti; bylo-li to však, pak jest dění či nikání zby
tečným a proto vše j est a nic se neděje, nevzniká.
Poněvadžpak vše jest, jest všejedno a jedno jest vše.
, B) Parmenides z Elej e, nar.kolemr. 518př.Kr., žák Xenofanův, rozvedl soustavu svého mistra, zbaviv ji nátěru theologického, takže přešla v čirý idealismus.
Pravda záleží v poznání, že bytí jest a že nebytí býti nemůže. Pozorovalt, že se každá věc mění, takže v žádném okamžiku nemůže se říci, že tak se tato věc má, neb že tak jest; mohou tedy měnivé jevy _vě_cíbýti jen jakýmsi obrazem podstaty jejich, čili ]eJich »bytía. Z toho dovozoval, že vše měnivé u věcí vlastně není a že jest jen to, co se za tímto mě
nivým skrývá. Toto pak bytí jest nedělitelné, bez _začátku, bez pohybu, beze změny všeliké a proto jest Jen jedno. Myšlení jest skutečností; poněvadž pak
»bytíc všude jedno jest, není myšlení nic jiného, než >bytic. Zásada, již Schelling dále rozvedl
_.22._
a ve filosofii identity vybudoval. Jinak učil Parme—
nides, že smysly nás klamou, a proto že vše hmotné přeludem jest.
D 11še dle něho skládá se ze čtyř živlů fy
sických.
.C) Z eno z Eleje, nar. 490—485 př. Kr., žák Par.
menidův, jenž jeho nauku o stálém a nehybném bytí hájiti se jal proti námitkám odpůrců. Užíval při tom formy dialektické, i má se za původce dialektiky ve starověku. Krátký čas zdržoval se v Athénách, pak vrátil se do Eleje, aby ji od samovládce osvobodil;
než byl vypátrán a za bolestných muk usmrcen. Zeno