Prameny práva státního občanství

Právní řád České republiky patří (stejně jako v zásadě všechny právní řády evropských ze-mí, s výjimkou Velké Británie) do tzv. kontinentálního systému práva, pro který je charak-teristická víceméně absolutní převaha psaného práva, tedy práva obsaţeného v právních předpisech vydávaných k tomu zmocněnými (zpravidla Ústavou) orgány veřejné moci, nad právem nepsaným, kterým jsou např. právní obyčeje. České právo jako takové je tedy prá-vem psaným, jehoţ základními právními prameny jsou právní předpisy.

Obecně lze vnitrostátní normy dělit na normy ústavní, zákonné a podzákonné, nejvyšší právní sílu mají ústavní zákony.¹⁸ Na všechny orgány veřejné moci se vztahuje zásada přednosti mezinárodních smluv před zákony¹⁹, které jsou součástí právního řádu.

Při posuzování státního občanství lze vnitrostátní právní předpisy rozdělit do několika sku-pin:

a) Právní předpisy, které se výslovně zabývají problematikou státního občanství, a to bez ohledu na to, kdy nabyly platnosti či účinnosti. Jde např. o ústavní zákon č. 236/1920 Sb. z. a n., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé, ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, zákon č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství nebo zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.

b) Právní předpisy, které pouţívají pojem „občan České republiky“, i kdyţ se nejedná o státoobčanské právní předpisy (např. Listina základních práv a svobod, Ústava České republiky,²⁰ zákon č. 218/2002 Sb., o sluţbě státních zaměstnanců ve správ-ních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatspráv-ních ve správspráv-ních úřadech (sluţební zákon), restituční zákony apod.

c) Právní předpisy, které výslovně pouţívají pojem „státní občan“ a je přitom neroz-hodné, kdy daný zákon nabyl účinnosti. Zde je moţné uvést např. zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, zákon č. 174/1948 Sb., o zru-šení domovského práva apod.

18 Právní sílu právní normy lze definovat jako takovou její vlastnost, která vymezuje vztah dané právní normy k jiným právním normám a současně postavení právní normy v soustavě pramenů práva.

19 Srov. čl. 10 Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb.

20 Ústava České republiky pouţívá pojem občan v různých významech, coţ je podle Jana Filipa porušením jednoho ze základních legislativně technických poţadavků při tvorbě ústavy, který ztěţuje spolehlivost jazy-kového výkladu. Viz FILIP, J. K problémům mezinárodních smluv se vztahem ke státnímu občanství ČR, in Časopis pro právní vědu a praxi č.1/1997.

Ve všech výše uvedených případech je třeba pojem „státní občanství“ vykládat a pouţívat ve smyslu státní občan České republiky.

Problematika státního občanství bývá právně upravena v předpisech nejvyšší právní síly, tj.

v ústavě a ústavních zákonech. Do roku 1949 tomu tak bylo i v tehdejším Československu (ústavní zákon č. 236/1920 Sb.). Současná Ústava České republiky s institutem státního občanství nepracuje, obsahuje však v čl. 12 odst. 1 zmocnění pro zákonnou úpravu, která principy nabývání a pozbývání českého státního občanství stanoví.

Platná právní úprava (zákon č. 40/1993 Sb.) určuje ustanovením § 1 odst. 2, ţe při posuzo-vání, zda je fyzická osoba státním občanem České republiky, popřípadě do 31. prosince 1992 byla státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky, se postupuje podle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství této osoby. K přesnému určení státoobčanského postavení fyzické osoby je tedy třeba znát právní předpisy, které otázky státního občanství upravovaly v minulosti. V této souvislosti hovoříme o „intraaktivitě“ státoobčanských právních předpisů. Jde o velké mnoţství práv-ních předpisů různé právní síly – ústavní zákony, ústavní dekrety prezidenta republiky, bilaterální a multilaterální smlouvy, vládní nařízení, ministerské vyhlášky, prováděcí směr-nice, oběţníky ministerstva vnitra a další. Téměř stoletá existence české státnosti, jako jed-noho ze základních znaků státní svrchovanosti naznačuje, ţe institut státního občanství prošel určitým vývojem. Domnívám se však, ţe státoobčanské právo je jedním z nejstabilnějších odvětví práva, a principy nabývání a pozbývání státního občanství se modifikací právních předpisů v historii výrazně neměnily.

Mezinárodní právo všeobecně uznává pravidlo volnosti států při úpravě státoobčanských poměrů a stanovení podmínek pro nabývání a pozbývání státního občanství. Volnost států při úpravě vnitrostátních podmínek je však omezena platnými mezinárodními smlouvami.

Úpravou podmínek nabývání a pozbývání státního občanství nesmí stát porušit právo dru-hých států, které vyplývá ze stejné zásady státní suverenity. V oblasti mezinárodního práva je za základní normu určující uvedené aspekty povaţována Haagská úmluva přijatá dne 12. dubna 1930, o některých otázkách střetů zákonů o státním občanství, která sice ne-vstoupila v platnost, je však povaţována za shrnutí mezinárodního obyčejového práva.

Česká republika je při úpravě státoobčanských předpisů vázána zejména níţe uvedenými smlouvami.

Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 (rezoluce Valného shromáţdění OSN č. 217 ze dne 10. prosince 1948)

Úmluva o ochraně základních lidských práv a základních svobod z roku 1950 (sdě-lení federálního Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.)

Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (sdělení federálního Minister-stva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb.)

Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954 (sdělení Mi-nisterstva zahraničních věcí č. 108/2004 Sb. m. s.)

Úmluva o omezení případů bezdomovectví z roku 1961 (sdělení Ministerstva za-hraničních věcí č. 43/2002 Sb. m. s.)

Úmluva o státním občanství vdaných ţen z roku 1962 (vyhláška ministra zahranič-ních věcí č. 72/1962 Sb.)

Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 95/1974 Sb.)

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966 (vyhláška minis-tra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.)

Úmluva o odstranění všech forem diskriminace ţen (sdělení federálního Minister-stva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.)

Úmluva o právech dítěte z roku 1989 (sdělení federálního Ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.)

Evropská úmluva o státním občanství z roku 1997 (sdělení Ministerstva zahranič-ních věcí č. 76/2004 Sb. m. s.)

Vzhledem k intraaktivitě státoobčanských právních předpisů a tedy jejich velkému mnoţ-ství, jsou vnitrostátní předpisy a ostatní bilaterální smlouvy se vztahem k státnímu občan-ství uvedeny v příloze této práce a seřazeny v časové posloupnosti.