Po roce 1989 se Česká republika pomalu, ale jistě začala stávat atraktivní zemí pro řadu občanů z jiných států; především díky relativně vysoké životní úrovni a svému členství v Evropské Unii. Česko tedy již neplní roli tranzitní země, ale v posledních letech se pro určitou část cizinců (především imigranty z Ukrajiny, Vietnamu, Ruska nebo Mongolska) stala cílovou zemí.
Za cizince je podle zákona považována osoba, která nemá české státní občanství.
Pobyt cizinců v ČR se řídí zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a zčásti také zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších úprav.
Cizince nelze pojímat jako homogenní skupinu osob se shodnými důvody příchodu a shodnými plány do budoucna. Nejčastějším důvodem příchodu do České republiky je jednoznačně migrace za prací. Zatímco ekonomičtí imigranti z tzv. východního bloku bez ohledu na své vzdělání zastávají většinou neadekvátně placenou manuální práci, migranti ze zemí EU nebo USA se často dostávají na vysoké, dobře placené pracovní pozice (Hádková, Cakirpaloglu, 2008).
Problém integrace imigrantů zatím nenabyl takových rozměrů jako ve státech Západní Evropy, lze však předpokládat, že Česká republika bude i nadále cílovou zemí pro významnou skupinu potenciálních imigrantů. Na všech místech, na nichž se vyskytují cizinci, vznikají menší či větší problémy, ať už se týkají povolení k pobytu, pracovních příležitostí, soužití s majoritou obecně, nebo oblasti vzdělávání.
35
Vzhledem k tomu, že cizinci, kteří přicházejí do ČR bývají často v produktivním věku (nejčastěji se vyskytující věk se pohybuje mezi 30 – 35 rokem), lze vyvodit, že se jedná o populaci, která zde přichází s dětmi ve věku školní docházky nebo s dětmi, které se v nejbližší době do povinné školní docházky zapojí. Následně mnohdy vyvstává pro pedagogy otázka, jak tyto žáky efektivně vzdělávat, neboť naprostá většina z nich nebyla v rámci vysokoškolského studia v této oblasti vzdělána, ani v praxi neměla dosud příležitost se s takto nezvyklou situací vypořádat. Z problematickou lze často považovat i bariéry v komunikaci s rodiči-cizinci.
Vzdělávání žáků cizinců spadá pod působnost MŠMT a je uskutečňováno podle školského zákona. Uvedený zákon rozlišuje možnosti vzdělávání žáků - cizinců do dvou skupin. V první jsou žáci-cizinci z EU, kterým jsou přisuzována stejná práva jako občanům České republiky, ve druhé pak ostatní žáci-cizinci (cizinci z tzv. třetích zemí).
Dle školského zákona se žáci-cizinci ze druhé skupiny mohli dosud v ČR vzdělávat pouze v případě, že nejpozději při zahájení vzdělávání prokázali řediteli školy oprávněnost pobývat na území ČR. Plnění povinné školní docházky je poskytováno na základních školách, ve speciálních školách a ve školách při plnění ústavní a ochranné výchovy všem těmto skupinám bezplatně. Studium na středních školách je žákům-cizincům poskytováno také bezplatně; podmínkou je však prokázána schopnost studovat v českém jazyce. V lednu 2008 vstoupila v platnost novela
Přestože se školský zákon zabývá vzděláváním žáků-cizinců a uznává jejich právo na rovný přístup ve vzdělávání, není tato skupina žáků zahrnuta do kategorie žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP); tyto žáky tudíž nelze integrovat ve smyslu školské integrace (nelze navýšit normativ – např. na tvorbu individuálního vzdělávacího plánu či na zajištění specializovaných učebních pomůcek). Existuje několik závažných důvodů, proč by mnozí z těchto žáků měli být zařazeni mezi žáky s jinými než běžnými vzdělávacími potřebami. Jsou jimi případné kulturní rozdíly a především jazyková bariéra, která v některých případech může být natolik markantní, že způsobuje potíže se zvládáním učiva nejenom v Českém jazyce, ale i v dalších vyučovacích předmětech. Dokud je žák handicapován jazykovým deficitem, není možné vynášet plnohodnotné soudy o jeho vědomostech, dovednostech, možnostech a perspektivách. Ze zkušeností pracovníků CPIV vyplývají i velké problémy způsobené nedorozuměním zcela elementárního charakteru, které vycházející z odlišné zkušenosti a typu znalostí (Muhić, 2008). Někdy může být také zatěžujícím faktorem i slabé sociální zázemí rodiny. V neposlední řádě nelze zapomínat také na fakt, že i změna životního prostředí může velmi výrazně působit na fyzickou a psychickou kondici žáka-cizince. Předpoklady pro úspěšnou adaptaci závisí souměrně na míře jeho kulturní diverzifikace, to znamená, že čím méně je žák
36
zakotven v monolitu vlastní etnické kultury, o to lepší má předpoklady k bezproblémové adaptaci a integraci. Často se však stává, že jiné prvky osobní situace mohou zcela převýšit význam etnické identity, jako například psychické vlastnosti žáka, rodinná situace, vzdělání a sociální postavení rodiny. Také by neměla být opomíjena skutečnost, že typické etnické a kulturní vlastnosti u konkrétního žáka-cizince se nemusí vůbec vyskytovat, proto je zapotřebí dávka opatrnosti a skepse vůči platným kulturně antropologickým poznatkům.
Škola se stává místem sociokulturní konfrontace dané odlišností socializace příslušníků minorit a většinové společnosti. Žáci-cizinci mohou být ohroženi zvýšeným rizikem školního selhání. Nastupují do školy s jazykovým handicapem, mnohdy jim však chybějí rovněž znalosti, zkušenosti a dovednosti, které jsou pro přijatelnou adaptaci na školu nezbytné.
V rámci mapování základních škol v Olomouckém a Zlínském kraji Centrem podpory inkluzivního vzdělávání, které se uskutečňovalo formou rozhovorů s vedením škol a pedagogy, jsme došli k závěru, že začleňování žáků-cizinců je označováno základními školami relativně za bezproblémové (zejména z hlediska přijetí žáků-cizinců ostatními žáky), přesto se samozřejmě vyskytují problémové oblasti, které se odvíjejí především od jazykové bariéry a nedostatku metodických materiálů pro výuku. Níže se pokusíme stručně shrnout nejčastější problémy, se kterými se setkává běžná základní česká škola:
jazyková bariéra;
zařazení do určitého (většinou nižšího) ročníku;
kvalita předchozího vzdělání v mateřské zemi;
hodnocení výkonu a prospěchu;
zajištění doplňující výuky českého jazyka;
příprava budoucích pedagogů v rámci vysokoškolského studia;
vhodná metodika pro výuku českého jazyka.
K vzdělávání žáků-cizinců přistupují jednotlivé české školy různě. Některé nepovažují tento problém za důležitý, zejména je-li takovýto žáků ve škole málo nebo pečují-li o jejich vzdělávání cílevědomí rodiče (Hádková, Cakirpaloglu, 2008).
Intervence CPIV z hlediska podpory vzdělávání žáků-cizinců v českých školách
Vzhledem ke skutečnosti, že projekt CPIV navázal na předchozí projekt „Střediska integrace menšin“, lze říci, že s problematikou vzdělávání žáků-cizinců (v rámci projektu SIM rovněž azylantů) má olomoucké Centrum dlouhodobé zkušenosti.
V současné době jsou z hlediska tzv. třetích zemí ve školách zapojených do projektu CPIV vzdělávání žáci-cizinci z Moldávie, Mongolska, Ukrajiny, Rumunska (Olomoucký kraj), dále z Kanady, Vietnamu a Ukrajiny (Zlínský kraj).
37
Pracovníci CPIV Olomouc v rámci uvedené problematiky
pravidelně informují vedení škol o nabídce finančních dotací z rozvojových programů na vzdělávání žáků –cizinců;
poskytují metodické materiály a pomůcky pro vzdělávání žáků-cizinců ve školách zapojených do projektu CPIV;
poskytují metodické vedení pedagogickým pracovníkům z hlediska vzdělávání žáků-cizinců;
síťují školy, na nichž se vzdělávají žáci – cizinci s NNO a dalšími poskytovateli služeb (doučování, výuka českého jazyka, volnočasové aktivity), rovněž mají na základě zkušeností z předchozího projektu SIM v plánu
navázat spolupráci s pedagogickými fakultami ve smyslu zajištění dobrovolníků z řad studentů k doučování žáků – cizinců.
Dle zkušeností pracovníků olomouckého CPIV je základem pro úspěšné začlenění většiny žáků-cizinců v běžných základních školách metodická podpora pedagogů, vypracování individuálního vzdělávacího plánu, výuka českého jazyka nad rámec výuky (možnost doučování v rámci školy nebo prostřednictvím NNO), zajištění vhodných metodických materiálů pro výuku českého jazyka pro cizince, využívání formativního hodnocení, spolupráce s neziskovým sektorem, a dalších didaktických prostředků (pomůcek), v některých případech i zajištění asistenta pedagoga (což je v současné době umožněno pouze žákům se zdravotním postižením a žákům se sociálním znevýhodněním) apod.