Prostředí

Znaky a funkce prostředí

Socializace, resp. formování osobnosti člověka, probíhá v různých prostředích - rodině, škole, zaměstnání, vrstevnických skupinách, v nejrůznějších organizacích, včetně těch vol-nočasových. Životní způsob je spjat s charakterem společnosti, její vyspělostí a kulturou.

Každý člověk je do jisté míry sociálním produktem, protože pokud by se narodil v jiné společnosti a jiné kultuře, tak by nepochybně zastával odlišné hodnoty a postoje a choval by se podle jiných sociálních norem. Jiné způsoby chování a trávení volného času tudíž budou mít obyvatelé Evropy a jiné lidé žijící v Africe. K zajímavému zjištění dospěl ve svém výzkumu Sak (2000, s. 38) a to, že s velikostí obce, v níž člověk žije, roste význam hodnot, jakými jsou rozvoj osobnosti či láska. S růstem velikosti lokality ale např. stoupá i liberální postoj vůči drogám.

Obsah pojmu prostředí a přístupy k němu se různí. (Přadka, 1978 cit. podle Špičák. 1993, s. 5) označuje všechny vnější podmínky výchovy jako vlivy prostředí, v němž probíhá vý-chova, nebo ve kterém člověk žije.

(Wroczyňsky, 1968 cit. podle Špičák, 1993, s. 6) uvádí typologii prostředí založenou na posuzování druhu podnětů, kterými působí na jedince. Tyto kategorie prostředí neexistují izolovaně, ale vzájemně spolu souvisí. Autor rozeznává:

1) přírodní prostředí – geografické nebo fyzikální (střídání ročních období, teplota, zeměpisná poloha, fauna, flóra apod.),

2) společenské prostředí – lidé a společenské vztahy obklopující jedince,

3) kulturní prostředí – výsledky historické činnosti člověka. Rozděluje se na

du-chovní (náboženství, právo, morálka, filozofie, ideologie, zvyky a obyčeje) a hmotné (civilizace).

Kromě uvedené typologie prostředí existuje ještě členění založené na rozlišování vlastností prostředí teritoriálních a územních. Jedná se o:

 okolní prostředí (okolí) – zahrnuje např. okres, čtvrť,

 místní (lokální) prostředí – místo bydliště, vesnice, ulice, menší město,

 domácí prostředí – souvisí se strukturou rodiny,

 materiální (hmotné) prostředí – komplex činitelů, které vytváří materiální možnos-ti,

 společenské prostředí – skupiny lidí, jichž je jedinec účastníkem.

Klapilová (1996, s. 24) vymezuje z hlediska osobnosti prostředí vnější a vnitřní, které již bylo blíže specifikováno v kapitole 3.1, pro připomenutí však uvádíme, že se jedná o sou-hrn faktorů, např. dědičnost, aktuální zdravotní stav, psychická či fyzická kondice, atd.

Vnější prostředí zahrnuje vedle svých materiálních složek i souhrn sociálních vztahů (tzv.

sociální prostředí). Širším sociálním prostředím mladého člověka mohou být např. souse-dé či kamarádi, jedná se o tzv. sociální sít jedince.

Prostředí je možno členit na mikroprostředí, mezoprostředí, exoprostředí a makroprostředí.

Jak uvádí Helus (2007, s. 88): „Ve svém mikroprostředí je jedinec v bezprostředním, dů-věrném styku s lidmi, kteří je spolu s ním vytváří, zachází s vybavením, které je jeho sa-mozřejmou součástí.“ V prvních měsících života dítěte je jeho mikroprostředím matka, posléze rodina a následně skupina kamarádů, pospolitost přátel, pracovní kolektiv, spor-tovní družstvo nebo členové stejného zájmového kroužku, atd.

Mezoprostředí tvoří různá mikroprostředí individua a jejich vzájemné vztahy. Jeho vý-znam spočívá v tom, že umožňuje mladistvým vstupovat do různých oblastí života, v nichž mohou uplatnit své postoje a přináležitost. Dítě se stává členem dvou a více mikroprostře-dí, např. rodiny a školy, přičemž tato prostředí o sobě navzájem ví, doplňují se, mají spo-lečný střed zájmů. Exoprostředí je prostředím, s nímž jedinec není v přímém kontaktu, ale ke kterému má vztah, zajímá se o něj skrze lidi, kteří jsou mu blízcí. Exoprostředím je např. pracoviště rodičů, město, v němž rodina žije, nebo prostředí školy, na níž by dítě chtělo v budoucnu studovat. Makroprostředí začleňuje jedince do velkých společensko-kulturních celků. Jeho funkcí je připomínat mladému člověku, že je součástí celku, např.

národa, společnosti, státu, příp. lidstva. Makroprostředím může být církev či velká politic-ká nebo jiná hnutí, která sjednocují množství lidí za účelem vzájemné sounáležitosti (He-lus, 2007, s. 91-92). Prostředí plní 2 funkce: situační – každá výchovná situace se odehrává v nějakém prostředí a funkci výchovnou, nebo-li formovací – konkrétní prostředí se podílí na rozvoji osobnosti a ovlivňuje jednání člověka (Kraus, Poláčková et al., 2001, s. 106-107).

Důležitou oblastí sociální pedagogiky je prevence ohrožení mladistvých nevhodným pro-středím, zahrnuje např. informovanost týkající se obrany vůči drogám nebo sektám.

Dle MŠMT (2002, s. 43) „Prevence vůči nevhodným vlivům prostředí vyžaduje těsné spo-lupůsobení všech sil společnosti. Vedle rodiny, škol a školských zařízení je třeba sladěných a propojených opatření v oblasti zájmových organizací, občanských sdružení, místní samo-správy, zdravotnických zařízení, pedagogicko-psychologických poraden, středisek vý-chovné péče pro děti a mládež, duchovních sdružení, policie, kulturních středisek, podni-katelských subjektů, apod.“

Vliv prostředí na volný čas

Hned od narození do sebe člověk vstřebává vše kolem sebe. Prostředí spontánně ovlivňuje osobnost buď pozitivně (žádoucí normy a chování) nebo negativně (je v rozporu s těmito normami). Vliv prostředí lze demonstrovat na příkladu: pokud na dítě působí nevhodné rodinné prostředí, v němž otec je alkoholik a matka je slabá, aby ho opustila, zákonitě se to odrazí na osobnosti dítěte, včetně způsobů trávení jeho volného času. Člověk se tedy s prostředím a s podmínkami, které jej obklopují, vyrovnává s různou mírou úspěšnosti.

Významným prostorem a činitelem volného času jsou obce a regiony, jejichž aktivity, institucionální a materiální podoba, vytvářejí předpoklady pro účast dětí a mládeže na vol-nočasových aktivitách (Hofbauer, 2004, s. 116). V této diplomové práci se zaměříme na vliv volnočasových institucí, jako součásti lokálního prostředí, na volný čas, neboť v něm probíhá větší část vztahů mezi osobami, které zde žijí. Lokální prostředí zahrnuje všechny tři základní oblasti, tj. přírodní, kulturní i společenskou, které jsou vzájemně propojeny.

Lokální prostředí dle Špičáka (1993, s. 28) podmiňuje aktivitu dětí a mládeže ve volném čase a za nejvýznamnější determinanty jsou považovány:

a) geofyzikální struktura – podněcuje určité formy aktivit např. louky, lesy, hřiště, b) regionální tradice, dokumenty a památky minulosti,

c) demografické poměry – rozložení obyvatelstva, vzdělávací a kulturní instituce, společenská aktivita,

d) hospodářská struktura – jejíž poznávání pomáhá mládeži pochopit ekonomické vztahy a hodnotu lidské práce.

Dle Klapilové (1996, s. 38) působí na mládež v lokálním prostředí při trávení volného času mravy, konvence i zvyky a nutí je k obvyklému způsobu jednání a chování. Mládež si vy-tváří vlastní subkulturu, která je patrná ve způsobu oblékání, chování, mluvy a zejména ve vyznávání hudby. Výchozím znakem lokálního prostředí a jeho vlivu na trávení volného času mládeže je velikost obce a hustota zalidnění, dále pak to, jakým způsobem je

konkrét-ní prostředí propojeno dopravně, telefonicky, či zda je obec v dosahu sdělovací prostředků a počítačové terminální sítě – tj. infrastruktura. Nemalá důležitost, co se týče volného času, je přikládána přítomnosti kulturních a vzdělávacích institucí a celkově tomu, na jaké úrov-ni se nachází společenský život v konkrétní obci, zda jsou tady např. mládežúrov-nické, tělový-chovné nebo jiné zájmové organizace. V poslední době došlo k postupnému vyrovnávání městského a venkovského prostředí. Zajímavé je porovnání manuálně orientovaných čin-ností mládeže ve volném čase ve městě a na venkově. Zde dospěl Sak (2000, s. 68-69) ve svém výzkumu ke zjištění, že manuální činnosti u mládeže ve volném čase úzce souvisí s velikostí obce. Největší orientace na tyto činnosti je u vesnic do 2000 obyvatel. Toto zjiš-tění koresponduje s velikostí nabídky organizovaných aktivit pro mládež, která je zde vý-razně nižší než ve městech.