RODINA A JEJÍ VÝZNAM VE VÝVOJI ČLOVĚKA

zhoršování zdravotního stavu (vnímání, paměti, mobility ad.). Poddání se plytkosti života konzumní společnosti může, v období postupné ztráty schopností a možností konzumovat takto vybudovaný životní styl, ústit v deprese, až vážné (sebe)destruktivní tendence či

naopak k prohloubení stagnace, která se stává odevzdáním se marnosti a čekáním na smrt, která člověka ze zajetí, do něhož se sám uvěznil, vysvobodí.

Naproti tomu úspěšně završený, tvůrčím způsobem naplněný život, se ve stáří

integruje a propojuje s životními etapami mladších generací. Životní moudrost se odráží v nezaujatém zabývání se životem a v prohloubení pečujícího sdílení života s rodinami

dětí. Spojení kmetského a dětského věku, propojenost prarodičů, rodičů a vnoučat

v jejich životních etapách představuje integrativní spojení moudrosti, tvořivosti a naděje,

v němž lze spatřovat nejen záruku společenské kontinuity, ale též kontinuitu vývoje člověka, který v této integraci přesahuje sám sebe ve své individuální ontogenezi.^l3l

7.2

VNĚJší ČINITELÉ MORÁLNÍHO ROZVOJE

manželství se ve zvýšené míře objevují následky psychických traumat, frustrací a

konfliktů, které se projevují vyšším výskytem neurotických rysů. Citová subdeprivace

negativně ovlivňuje citovou vyspělost a zralost a předznamenává selhávání v náročných

situacích, především v oblasti mezilidských vztahů. Často se vyskytuje u dětí z neúplných rodin, které jim nedokáží zajistit optimální citové zázemí a vybavit je pozitivní sociální zkušeností pro život ve společnosti. Neúplná rodina představuje pro dítě prostředí,

v němž se musí vyrovnávat se ztrátou významné osoby a redefinovat vztah k rodiči,

s nímž již trvale nežije.

Deprivační zkušenost může založit budoucí problémy jedince a ohrozit jeho vývoj jako samostatné a svébytné autonomní osobnosti. Takový jedinec neumí dosáhnout ekonomické soběstačnosti sociálně přijatelným způsobem, nebývá schopen převzít zodpovědnost za jiné lidské bytosti, rozvinout standardní strategie chování a schopnost respektovat běžná pravidla společenského soužití. ¹³²

Čáp uvádí, že kladný emoční vztah rodičů k dítěti podporuje příznivé formování osobnosti v oblasti začleňování dítěte do vztahů s lidmi a pozitivně formuje sebepojetí a sebehodnocení a vývoj autoregulačních mechanizmů. Rodinná výchova charakterizovaná kladným emočním vztahem rodičů k dítěti, vyrovnaným stylem řízení a adekvátností

požadavků podporuje vývoj stabilní, mnohostranně orientované osobnosti. Nepříznivý

vliv má výchova vyznačující se záporným emočním vztahem a rozporným řízením.

Způsob výchovy založené na kladném emočním vztahu k dítěti a přiměřeném řízení

podporuje rozvoj adaptivních forem rysů osobnosti. Naopak chladný až záporný emoční

vztah k dítěti, zejména je-li kombinovaný s krajními požadavky nebo naopak s krajní volností, rozvíjí převážně mal adaptivní formy rysů osobnosti. Přitom platí, že adaptivní aspekty kteréhokoli rysu osobnosti odpovídají progresivním formám a maladaptivní aspekty regresivním formám vývoje. 133

Čáp také upozorňuje na význam společné činnosti dítěte s rodiči či ostatními osobami jeho mikroprostředí, která patří k faktorům, jež kompenzují nevhodné působení

jiných činitelů. Nedostatek společné činnosti zhoršuje vývoj dítěte i za podmínek jinak

132 Podle MATĚJČEK, Z. Rodina. O rodině úplné a neúplné ln Rodiče a děti. Praha: Avicenum, 1989. K problematice psychické deprivace v dětství ajejím následkům viz blíže též MATĚJČEK, Z. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. Praha: SPN, 1992 a MATĚJČEK, Z.; BUBLEOVÁ, V.; KOVAŘÍK, J.

Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Praha: Psychiatrické centrum, 1997. Srov. též VÁGNEROVÁ, M. Psychologická problematika sociální patologie. Problémy spojené s nevhodným

působením rodiny ln Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2000.

133 Viz ČÁP, J. Výzkum některých psychologických otázek mnohostranného-jednostranného vývoje

člověka. In Psychologie mnohostranného vývoje člověka. Praha : SPN, 1990.

příznivých. Z hlediska mnohostranného vývoje je důležitá nejen příležitost k činnosti, ale též realizační podmínky, které jednak podporují osvojení určitých druhů činností a jednak motivují ke zdolávání překážek. Ve společných činnostech se také rozvíjí sociální interakce, komunikace a schopnost spolupráce. Dítě si osvojuje sociální role, dovednosti a postoje v prostředí, které mu zajišťuje vedení, korekci a hodnocení činnosti a tím ho optimálně a přirozeně vede k rozvoji autoregulace a sebereflexi. ¹³⁴

Některé rodinné výchovné styly jsou založeny na motivování dítěte bezprostředně

následující, zpravidla hmotnou odměnou. Taková výchova, která rozvíjí uvažování premorální úrovně podle principu něco za něco, vede ke zkrácené životní perspektivě,

v níž se jedinec ve svém snažení upírá k tomu, co je bezprostředně dosažitelné. Naopak výchova založená na objasnění smyslu aktivity a odměny, kde je podněcující silou rozvoj schopností a kompetencí, vede k tzv. prodloužené životní perspektivě. Taková výchova podporuje kreativitu, samostatnost a odpovědnost jedince, který je schopen usilovat i o vzdálené cíle a vytvářet hodnoty nepřinášející bezprostřední zisk.

V každé životní etapě má rodina svůj význam. Už v batolecím věku se dítě začíná aktivně zapojovat do rodinných vztahů a buduje si svoji tzv. rodinnou identitu. Rodina je pro dítě přirozeným prostředím, kladné citové vazby jejích členů umožňují dítěti vrůst do

společnosti bez závažných konfliktů a vytvořit si stabilní emotivní strukturu osobnosti,

pozitivně laděnou do budoucích sociálních interakcí. Významný vliv má nepodmíněná

akceptace ^dítěte, která znamená empatické ^přijetí jedince s rozmanitostí jeho ^projevů.

Naopak akceptace ^podmíněná (založená na podmínce typu: "mám ^tě ráda, ale jenom když ... ") ztěžuje sebeaktualizační tendence rozvoje dítěte. Manipulování a různé přizpůsobující tlaky, pokud jsou hlavním prvkem výchovy, vedou vždy k inkongruenci s aktualizačními mechanizmy a narušují rozvoj vlastní autenticity jedince. ¹³⁵

Rovněž v pozdějším věku sehrává orientační rodina klíčovou úlohu v životě

jedince. Nestabilní rodinné zázemí v období puberty a adolescence může vážně narušit

důvěru v sociální instituce a vyústit v labilitu při určování místa ve společnosti. Může vážně zproblematizovat definování smyslu života na základě uznání univerzálních

principů a norem, což poznamená naplnění vývojového úkolu tohoto období: vymezení identity a vytvoření zdravého autonomního životního způsobu. Patologická závislost na

orientační rodině či jinak špatně založené vztahy s rodiči mohou negativně poznamenat

134 Podle ČÁP, J. Výzkum některých psychologických otázek mnohostranného-jednostranného vývoje

člověka. In Psychologie mnohostranného vývoje člověka. Praha: SPN, 1990.

135 Podle HELUS, Z. Pojetí a uplatňování osobnostních zřetelů v přístupu k člověku. In Osobnost ajejí vývoj. Praha: Ped.f.UK, 2003.

osamostatňování se v období tzv. druhé emancipace a zpravidla též významně ovlivní zakládání vlastní rodiny, vztahy v této rodině, jakož i charakter výchovné péče.

Význam rodiny je podtržen v její mezigenerační provázanosti. Dnešní trend atomizovaných rodin je pro děti v nich vyrůstající v mnohém ochuzující (že je ochuzující i pro starší generace, bylo již naznačeno) a můžeme konstatovat, že je připravuje o

podněty významné pro jejich osobní růst.

In document Text práce (7.166Mb) (Stránka 63-66)