Rozvoj svalové síly v režimu posilování ve vodě

Rozvoj svalové síly realizovaný na suchu může působit kontraproduktivně. Problém představuje velká hypertrofie svalů, která narušuje vlastní plavecký výkon a transfer svalové síly do plaveckého výkonu. Prvotní výzkum nespecifikoval vliv míry přenosu specifičnosti cvičení na suchu a získané úrovně svalové síly do plaveckého výkonu. Z těchto důvodů někteří trenéři odmítali silovou přípravu na suchu a zaměřovali se na rozvoj svalové síly ve vodě (Scott a Scott, 2015).

Z následujících výzkumů vyplynulo, že v procesu posilování na suchu by měl nad hypertrofií převažovat dynamický typ posilování, který je charakteristický maximálně rychlou produkcí velké síly (McDougall in Tlapák, 2014, Tlapák, 2014).

S rozvojem svalové síly ve vodě si musíme uvědomit, že velikost hydrodynamického odporu (nastavení plochy dlaně, předloktí, chodidel) a rychlost pohybu těla určuje velikost zatížení, která je ale omezena úrovní techniky provedení a výkonností plavce. Přistupujeme-li k přípravě silového tréninku ve vodě jako k přípravě silového tréninku na suchu, pak daný trénink pozitivně ovlivňuje rozvoj svalové síly. Doplňkové zvýšení odporu vody (např.

přídavnými plochami) však významně mění hydrodynamické poměry při plavání. Z těchto důvodů v procesu sestavování tréninku s využitím dodatečných odporů ve vodě musíme přistupovat obezřetně. Výběr tréninkového motivu nebo metody je libovolný, avšak je nutné kalkulovat s tím, že technika provedení daného plaveckého způsobu se může s dodatečným odporem měnit. Plavání proti odporu sice snižuje počet a délku záběrů, velký objem tréninku však může způsobit negativní změny v technice. Podmínkou využití dodatečných odporů je nepřetržitá kontrola techniky. Cílem tréninku je udržet standardní stereotyp pohybu se zvýšenou zátěží (Juřina, 1984; Zatsiorsky a Kraemer, 2014; Scott a Scott, 2015).

Silový trénink realizovaný ve vodě vychází z teoretického konceptu využití přiměřených odporů během plaveckého pohybu, protože s nárůstem vyšší svalové síly (získané na suchu) může dojít k negativním změnám ovlivňujících techniku plavání. Tyto změny se mohou projevit ve snížení rozsahu kloubní pohyblivosti, ve zhoršeném vnímání vodního prostředí, v prostorových parametrech (změna trajektorie záběrových pohybů), časových parametrech (rychlost záběru, délka zátěže) a v dynamice uplatňovaného svalového úsilí.

Přístupů založených na zvýšení vnějšího odporu prostřednictvím různých prostředků (pomůcek) je v současnosti mnoho. Podle jejich zaměření dělíme pomůcky do tří skupin (Counsilman a Counsilman, 1994; Maglischo, 2003; Scott a Scott, 2015):

1. První skupina je zaměřena na využití pomůcek ke zvýšení odporu nebo váhy plavce a jeho končetin.

- Do této kategorie odporových pomůcek patří: speciální oblečení, odporové pásy, zátěžový pás, odporový padáček různé velikosti, závaží upínající se nad kotníky a zápěstí.

- Plavci rovněž využívají pomůcky, které jsou upevněny na horních nebo dolních končetinách. Do této kategorie pomůcek řadíme odporové desky (packy) různých velikostí, různé manžety na zápěstí nebo rukavice a plavecké ploutve pro zvýšení síly dolních končetin.

2. Druhá skupina pomůcek je zaměřená na využití elastického upevnění (upoutání, brzdění) plavce v jednom bodě. Plavec je upevněn na elastickém (gumovém) laně, které je fixováno na břehu bazénu. Jsou-li lana fixována na delší straně bazénu, může vedle sebe plavat více plavců najednou. Velikost odporu je řízena technickými parametry lana a frekvencí pohybu plavce.

3. Další technikou rozvoje svalové síly ve vodě je asistované plavání. Plavec je brzděn nebo zrychlován druhou osobou, která lano táhne nebo aktivně brzdí.

4. Třetí skupina kombinuje předchozí možnosti s využitím bazénu s protiproudem.

V plaveckém tréninku dětí je žádoucí plánovat trénink zajímavě, aby byl všestranně rozvíjející, se zaměřením na rozvoj všech pohybových dovedností, pohybových schopostí a dalších předpokladů k výkonu. Odporové destičky a plavecké ploutve zvyšují nepřiměřeně zátěž na pohybový aparát dítěte a z tohoto důvodu není vhodné je využívat. Jakákoliv plavecká pomůcka může negativně ovlivnit techniku plavání, je-li využívána nad míru potřeb daného jedince. V tomto případě je rozhodující zkušenost trenéra, který kontroluje využití pomůcek v tréninku. S přechodem dětí do puberty je možné s pomůckami manipulovat ve větší míře, trénink se stává pestřejším, ale stále klademe důraz na řízení pohybu a pak až na rozvoj síly. U plavců s dokončeným biologickým růstem je vhodné vybírat již osvědčená cvičení, která trenér individualizuje k potřebám plaveckého výkonu plavce. Stále by mělo platit, že po tréninku síly ve vodě s pomůckami by narušené vnímání vodního prostředí mělo být dostatečně dlouho „vyplaváno“ (Carroll, Riek a Carson, 2001).

Cvičení na rozvoj síly obecně musí vyvolávat nervosvalovou adaptaci na základě shody se silovým projevem v soutěžním výkonu. Silový trénink musí být specifický na základě následujících parametrů (Petr a Šťastný, 2012):

1. Trénink musí zahrnovat takový druh kontrakce, který se uplatňuje při dané sportovní činnosti. I když posilovací trénink obsahuje všechny druhy kontrakce (koncentrickou, excentrickou, izometrickou), v předzávodním období musí dominovat kontrakce, která je specifická pro daný výkon.

2. Různé sportovní činnosti kladou rozdílný požadavek na silový projev. V plavání je kraulařský pohyb charakteristický změnou a střídáním napětí a uvolnění svalových skupin. Rovněž rychlost pohybu paže se mění jak v průběhu záběru, tak i v průběhu přenosu horních končetin.

3. Síla kontrakce, která je charakteristická pro daný sport. V našem případě pro

4. Pohybový vzorec (technika plaveckých způsobů) je tvořen svalovými systémy, které se podílejí na pohybu během sportovního výkonu. Je důležité, aby sled zapojených svalů nebo svalových skupin odpovídal polohám segmentů a jednotlivých úhlů, při kterém je síla generována. Měla by odpovídat svalovému zapojení realizované techniky.

V rámci přípravy silového tréninku je nutné dodržovat výše zmíněné parametry, aby došlo k pozitivní fyziologické odezvě organismu. Například Tanaka et al., (1994) dospěli k názoru, že odporový a vytrvalostní trénink vyvolává různé svalové adaptace. Vytrvalostní trénink, například, snižuje aktivitu glykolytických enzymů, ale zvyšuje úroveň glykogenu jako zásobu energie (což je rovněž problém výživy), oxidativní aktivitu enzymů, kapilaritu svalového vlákna, počet mitochondrií a jejich hustotu ve svalové buňce. Na druhou stranu odporový trénink (s pomůckami) nebo také silový trénink snižuje hustotu mitochondrií a okrajově ovlivňuje hustotu kapilár, metabolickou aktivitu enzymů a intrasvalové ukládání substrátu mimo svalový glykogen.

Rozvoj svalové síly pomocí plaveckého pohybu se jeví jako velice výhodný, protože v průběhu cvičení dochází k procesu transferu mezi cvičením a plaveckými záběry (Tanaka et al., 1994; Girold et al., 2007; Toussaint a Vervoorn, 1990).

Olbrecht (2015) se domnívá, že v tréninku síly je důležitá synchronizace silového tréninku na suchu s tréninkem ve vodě, aby nedocházelo k přetěžování pohybového aparátu.

K předcházení problémů spojených s přetížením organismu Olbrecht (2015) doporučuje zahájit lehký silový trénink alespoň dva roky před zahájením regulérního silového tréninku.

To znamená, že příprava na silový trénink (posilování na suchu v posilovně) je vhodné přesunout již do základní nebo dokonce přípravné etapy plaveckého tréninku. V přípravném tréninku (7-10 let) posilujeme s vlastní hmotností. V základním tréninku (11-15let) se řídíme biologickým věkem do puberty a i po ní. V obou případech posilujeme ve vodě bez posilovacích pomůcek, k rozvoji síly využíváme prvkové plavání a sprinty. Velikost zatížení by v tomto případě měla být nízká, forma tréninku na suchu směřuje ke kondiční gymnastice v prvním roce a k rozvoji explosivní síly v roce druhém.

Zatsiorsky a Kreamer (2014) se zmiňují o důležitosti silové přípravy v mladém věku (8-10 let). Zdůrazňují, že trenér musí vědět, jakým způsobem s touto věkovou skupinou lze pracovat a s jakou zátěží. Obecně by děti měly provádět pohyby bez zátěže nebo s velice nízkou zátěží, tak aby nastal proces koordinace mezi zapojovanými svalovými skupinami v daném pohybu.