1 VÝCHOZÍ STAV
Na přelomu 80. a 90. let 20. století se situace v německých státech velmi lišila – a to jak v oblasti ekonomické, tak politické. Převážilo řešení politické nad ekonomickým a ke sjednocení německých států došlo velmi rychle po pádu Berlínské zdi13. 1. července 1990 vzniká hospodářská, sociální a měnová unie německých států. Konvergenční proces, který by jinak dokázal zmírnit strukturální heterogenity a rozdíly v produktivitě Východního a Západního Německa nebyl před sjednocením započat.
Sjednocení Německa představuje příklad vytvoření měnové unie ze zemí, které z pohledu teorie OCA nenaplňovaly ani základní požadavky na vytvoření měnové unie:
• Rozsah zahraničního obchodu. Orientace Východního Německa byla spíše na východní trhy, dále malá otevřenost. Západní Německo se orientovalo na jiné zahraniční trhy a bylo spíše otevřené.
• Stupeň mobility výrobního faktoru práce. Mobilita práce se odehrávala převážně jen jedním směrem, a to z Východního do Západního Německa.
Navíc pohyb práce byl spíše důsledkem migračních toků a odchodem za lepší ekonomickou budoucností do Západního Německa.
• Systém fiskálních transferů. Před sjednocením fungoval systém fiskálních transferů v Západním Německu. Ve Východním Německu
13 Stručný chronologický pohled na politický průběh sjednocení se nachází v příloze.
bylo směřování a výše fiskálních transferů podmíněno především politickými hledisky, ekonomická hlediska stála v pozadí.
• Sladěnost šoků a hospodářských cyklů. Obě části Německa byly před sjednocením natolik strukturálně odlišné, tudíž ani tento předpoklad nemohl být před sjednocením splněn.
Nicméně z pohledu teorie endogenity by mohlo dojít ke splnění kritérií OCA ex-post. Bohužel ani ex-post nedošlo k markantnímu zlepšení situace v bývalé NDR a k procesu dohánění bývalé SRN. Naopak do bývalé NDR putovaly masivní objemy fiskálních transferů. Bývalé Východní Německo trpí vysokou mírou nezaměstnaností, zadlužením veřejného sektoru a nízkou konkurenceschopností.
2 DEUTSCHE BUNDESBANK – STRUČNÁ
CHARAKTERISTIKA A PODSTATA JEJÍ MĚNOVÉ POLITIKY Německá Bundesbanka patřila k centrálním bankám s vysokým stupněm nezávislosti na vládě. Zákon o Bundesbance z roku 1957 deklarujoval, že jejím cílem je podporovat hospodářskou politiku federální vlády – ale jen do té míry, pokud to není v rozporu s výkonem jejích funkcí. Pozici guvernérů v období znovusjednocení Východního a Západního Německa zastával v letech 1980-1991 Karl Otto Pohl, 1991-1993 Helmut Schlesinger.
Roku 1988 německá centrální banka začala používat režim cílování peněžní zásoby – konkrétně peněžní agregát M3. Základním východiskem tohoto režimu je myšlenka, že v ekonomice v dlouhodobém horizontu je růst cen ovlivněn vývojem peněžní nabídky. Dle kvantitativní rovnice směny je tempo růstu peněžního agregátu úměrné tempu růstu nominálního výstupu.
Mezi nedostatky zmíněného režimu pak patří14:
1. Volba vhodného měnového agregátu, zesílená tím, že v době globalizace a inovací na finančních trzích je vztah mezi vývojem měnového agregátu a nominálním výstupem hůře predikovatelný.
14 Česká národní banka: Cílování inflace v České republice, s.9
2. Cíl pro peněžní agregát není příliš srozumitelný široké veřejnosti.
3. Důsledné řízení měnové báze může vést k nadměrné těkavosti krátkodobých úrokových sazeb.
4. Centrální banka musí jednat se značným časovým předstihem při ovlivňování budoucího inflačního vývoje. Nepřiměřeně vysoká tempa růstu měnového agregátu se projevují v inflaci s velkým zpožděním.
5. Centrální banka, která uplatňuje tento měnový režim nemůže akomodovat nepříznivé nákladové šoky. Monetaristé ale právě toto považovali za výhodu z toho důvodu, že akomodování nákladových šoků zvyšuje inflaci15.
Nejdůležitějsími nástroji měnové politiky německé centrální banky byly diskontní sazba, lombardní sazba, repo sazba, sazba pro 3-denní pokladniční poukázky a v neposledním případě cenné papíry Bundesbanky se splatností 3, 6 a 9 měsíců16. Tyto nástroje působí na operační cíl, kterým je měnová báze. Měnová báze ovlivní zprostředkující cíl, tj. peněžní zásobu – peněžní zásoba působí na dlouhodobý cíl měnové politiky, kterým je průměrná inflace v dlouhém období.
Měnová politika má jen jediný dlouhodobý cíl – inflaci, krátkodobě může mít za cíl například míru nezaměstnanosti nebo bilanci zboží a služeb17.
Mnoho zemí v 80.let opustilo režim cílování peněžní zásoby, centrální banky v USA, Kanadě nebo ve Velké Británii nedosáhly příliš uspokojivých výsledků a důslednost v řízení peněžní zásoby ústila v nadměrnou těkavost krátkodobých úrokových sazeb. Německá centrální banka obhajovala tento měnový režim s tím, že sjednocení Německa sice vedlo ke krátkodobým poruchám měnového přizpůsobovacího mechanismu, ale dlouhodobě se vztah mezi měnovým agregátem M3, ekonomickou aktivitou a inflací podstatným způsobem nezměnil.
15 Holman, R.: Makroekonomie : středně pokročilý kurz, s.377
16 Tzv. BULIS (= Bundesbank Liquidity Papers)
Tab. č. 1: Náplň peněžních agregátů v pojetí Německé centrální banky
M1 hotovostní oběživo
+ vklady na běžných účtech domácích nebankovních subjektů v domácích bankách M2 M1
+ termínované vklady domácích nebankovních subjektů v domácích bankách na méně než 4 roky M3 M2
+ vklady na spořících účtech s výpovědní lhůtou domácích nebankovních subjektů v dom.bankách Zdroj: Deutsche Bundesbank: The Deutsche Bundesbank: its monetary policy instruments and functions
Hlavní nástroje Bundesbanky
Sazba, za kterou poskytuje Bundesbanka úvěry komerčním bankám, představuje horní strop sazeb na finančním trhu. Lombardní úvěr představuje spíše „nouzový“ druh úvěru. Jako záruka pro takové úvěry slouží cenné papíry.
• Repo-sazba
Sazba pro repo-operace mezi Bundesbankou a komerčními bankami. Repo-operace představují takové transakce, kdy banky získávají potřebnou likviditu od Bundesbanky proti cenným papírům jako záruce s přislíbením
17 Holman, R.: Makroekonomie : středně pokročilý kurz, s.358
Bundesbanka fixuje cenu obchodů a jednotlivé komerční banky nabízejí objemy obchodů. Repo-operace obvykle probíhají 2-4 týdny.
• Sazba pro 3-denní pokladniční poukázky
Pokladniční poukázky jsou příležitostně nabízeny, aby vstřebaly přebytečnou likviditu na finančním trhu. Tato sazba představuje dolní mez
Spor o nastavení sm ěnného kurzu v době sjednocení
V roce 1990 stála německá centrální banka před náročným úkolem řídit měnovou politiku při znovusjednocení Východního (NDR) a Západního (SRN) Německa v roce 1990. Každá ze zemí před sjednocením používala svoji vlastní měnu – NDR východoněmeckou marku (Ostmark, OM), SRN pak západoněmeckou marku (Deutschmark, DEM). Bundesbnanka stála před úkolem nastavit vhodný směnný kurz mezi výše zmíněnými měnami a poté v celém Německu implementovat jedinou měnu, německou marku18. Při volbě směnného kurzu mezi tehdejší východoněmeckou a západoněmeckou měnou ovlivňovaly Bundesbanku následující úvahy19:
1. Příliš výhodný kurz pro východní marku (např. 1 OM = 1 DEM) by učinil východní Německo ještě méně konkurenceschopným, zvýhodnil by držitele východní marky a snížil by migraci na západ. Bundesbanka byla znepokojena možným inflačním dopadem takového směnného kurzu, protože by došlo k okamžitému nárůstu domácí peněžní nabídky odhadovaným minimálně na 10%.
18 Deutschmark – „západoněmecká“ marka, do doby sjednocení měna používaná jen v Západním Německu (SRN)
19 Kurz, H.: United Germany and the new Europe
2. Příliš nevýhodný kurz pro východní marku by poškodil již vytvořené úspory držitelů východní marky.
Jak je patrné z výše zmíněných úvah, Bundesbanka v čele s guvernérem Karlem Otto Pöhlem usilovala o nastavení směnného kurzu 1 DEM : 2 OM. Nicméně německý kancléř Helmut Kohl opominul nesouhlasné stanovisko Bundesbanky a prosadil konverzi západní a východní marky v poměru 1:1. Proč německá vláda rozhodla právě takto? Její rozhodnutí bylo ovlivněno nejen ekonomickými, ale hlavně politickými úvahami. S pádem Berlínské zdi neutichaly demonstrace ve Východním Německu, ozývající se hesla jako „Chceme kurz 1:1 nebo nebude Německo nikdy jednotné“ nezanechávaly pochyb o názoru mas čítajících na 16,5 milionů potenciálních voličů20. Tím došlo nejen ke sjednocení měny, ale i mezd a sociálních příspěvků. Náklady znovusjednocení se tak mnohonásobně zvětšily.
Směnný kurz 1:1 eliminoval východoněmeckou komparativní výhodu – nízké náklady práce, to vedlo k uzavírání továren a průmyslových závodů, následně k růstu nezaměstnanosti, který se projevil v nárůstu nákladů na platby ze sytému sociálního zabezpečení.
20 Prey, T.: German unification and european integration
3 POST-SJEDNOCOVACÍ INFLAČNÍ ŠOK
Cenový vývoj se odlišoval nejen mezi východní a západní částí Německa, ale též mezi sektory německého hospodářství, jak napovídá následující tabulka.
Tab. č. 2: Vývoj inflace v létech 1985-199221
1992 1991 1990 1985-89
* data měřena jako procentní změna 4.čtvrtletí 1990 ke 4.čtvrtletí 1991 Zdroj: OECD: OECD economic surveys 1992-1993: Germany, s.52
V bývalém Západním Německu slábnoucí domácí poptávka a padající ceny importů utlumily růst výrobních i velkoobchodních cen, naproti tomu růst spotřebitelských cen zrychlil a v roce 1992 byla inflace spotřebitelských cen na úrovni 4 %, což byla nejvyšší hodnota za posledních 10 let. Vysoká inflace zejména spotřebitelských cen (11,4%) a cen ve stavebnictví (9,4%) v roce 1992 v bývalém Východním Německu byla výsledkem přibližování administrovaných cen k úrovni cen západoněmeckých. Nastávající útlum subvencí do veřejných služeb
21 Inflace měřena jako procentní změna k předchozímu roku
poskytovaných ve Východním Německu přispěl významně ke vzrůstu životních nákladů22. Mírná deflace cen importovaného zboží (-3,2% v roce 1992) vedla ke snižování minimálního zisku ve výrobním sektoru.
Zrychlenou inflaci spotřebitelských cen nemůže být zapříčiněna faktory podléhajícími měnové restrikci ani rychlou reakcí na vysoké úrokové sazby a nižšími cenami importů, nýbrž níže jmenovanými faktory23:
• změny daňového systému, resp. růst nepřímých daní,
• úpravy administrovaných cen a poplatků za veřejné služby,
• silný tlak v soukromém sektoru služeb na růst mzdových nákladů,
• přebytek poptávku na trhu s byty prudce vyhnal nájemné a náklady na bytovou výstavbu.
Koncept indexu životních nákladů (CLI = the cost of living index) s důrazem na jeho skladbu24
Koncept CLI je založen na koši zboží a služeb typicky spotřebovávaném domácnostmi nebo jinými specifickými skupinami obyvatel. Hlavním důvodem ve prospěch používání tohoto indexu je skutečnost, že odborové svazy a zaměstnanci při mzdových vyjednáváních zahrnují do svých úvah velikost inflace v podobě konceptu CLI. Dlouhodobým cílem Bundesbanky je právě inflace tohoto konceptu.
CLI míra inflace odráží nejen zobecněný růst cen, ale obsahuje také významnou složku relativních cenových změn.
Koš zboží a služeb v letech bezprostředně před a po sjednocení německých států měl následující náplň: spotřební zboží vyjma potravin – 43%, služby – 25%, bydlení – 25%, potraviny – 13%. Průměrná roční míra CLI inflace za období 1985-1992 se pro jednotlivé složky koše podstatně lišila: zatímco ceny potravin a
22 Předtím velmi nízké poplatky ve Východním Německu za zdravotní péči, dále v oblasti dopravy, vzdělávání, zábavy a volného času byly v roce 1992 prudce navýšeny.
23 OECD: OECD economic surveys: Germany
24 European Union: The economic and financial situation in Germany
spotřebního zboží rostly jen velmi mírně (o 1,4%, resp. 1,1%), tak ceny bydlení a služeb se zvýšily dvakrát tolik (o 3%, resp. 2,9%).
CLI mír inflace je značně ovlivněna administrativně určenými cenami. Je obtížné kvantifikovat s přesností významnost tohoto faktoru. Rozpočtové deficity na všech úrovních veřejného sektoru německé ekonomiky přispěly k nadprůměrné míře vzrůstu cen v sektoru služeb. Německá Commerzbanka odhadla podíl administrovaně určených cen v CLI koši na přibližně 40%, specifikovala 4 následující kategorie:
• Přímo administrativně určené ceny (poplatky za televizní a radiové vysílání), podíl 5%
• Částečně administrativně určené ceny (starobní důchody, zdravotní péče), podíl 16%
• Kvazi-administrativně určené ceny (zboží podléhající spotřební dani), podíl 9%
• Nepřímo administrativně určené ceny (ceny potravin ovlivněné společnou zemědělskou politikou Evropské Unie), podíl 10%
Ještě na počátku roku 1989 byla CLI míra inflace blízko normativní míře inflace stanovené německou Bundesbankou, tj. 2%. V červenci 1991 zapůsobilo na růst CLI míry inflace zvýšení nepřímých daní a v prvním čtvrtletí roku 1992 dosahuje CLI míra inflace dokonce úrovně 4,6%.
4 MĚNOVÝ VÝVOJ V LETECH 1990-1992
Růst peněžní zásoby v roce 1990 byl nejprve mírný a pro rok jako celek se pohyboval v určeném cílovém rozmezí a agregát M3 expandoval o 5,7% v průměru, ačkoliv za posledních šest měsíců expandoval růst M3 o více než 7%25. Se zřetelem k výraznému zrychlení růstu západoněmecké peněžní nabídky v průběhu druhé poloviny roku 1990, Bundesbanka zvedla úrokové sazby nejprve v listopadu 1990 a poté ještě v únoru 1991 – zamýšlela, že tak skoncuje s nadměrnými lombardními půjčkami bankám a oživí repo operace jakožto hlavní tržní nástroj. Na počátku Bundesbanka předpokládala, že zvolený směnný kurz mezi měnami obou částí Německa a uvedení německé marky do Východního Německa povede k nárůstu peněžní nabídky o cca 160 miliard DEM, což by odpovídalo asi 13% nárůstu západoněmeckého agregátu M3. Kvůli přepracování konsolidované rozvahy východoněmeckého bankovního sektoru činil nakonec skutečný nárůst německé peněžní zásoby k 1.7.1990 180 miliard DEM26. V bývalé NDR byl trend opačný – peněžní zásoba po sjednocení v letech 1990 a 1991 naopak poklesla. Důvodem tohoto poklesu byl proces postupného přizpůsobování struktury portfolií východoněmeckých držitelů (začali přecházet z likvidních forem na depozita méně likvidní s vyšší úrokovou sazbou). To vedlo nejen k poklesu východoněmecké M3, ale zpočátku také k nízkému růstu M3 celoněmeckého, který se proto pohyboval v hodnotách blízkým dolnímu koridoru (koridor pro M3 vyhlášený pro rok 1991 činil 4-6%27). Bundesbanka na zmíněný měnový vývoj zareagovala v polovině roku 1991 změnou koridoru pro růst M3 – změnila jej na 3-5%. Změnu cílovaného koridoru během roku Bundesbanka učinila poprvé ve své historii používání měnového režimu cílování peněžní zásoby. V druhé polovině roku 1991 tempo růstu M3 jednou tolik zrychlil a to navzdory vyšším úrokovým sazbám a slabšímu
25 European Union: The economic and financial situation in Germany
26 Baltensperger, E.: Fifty years of the Deutsche Mark: central bank and the currency in Germany since 1984
27 Střed koridoru Bundesbanka počítala následovně: odhadovaný růst potenciálního hrubého národního produktu (2,5%) + inflace (2%) + trendový pokles rychlosti (0,5%).
hospodářskému růstu. Cílového koridoru pro rok 1991 bylo nakonec dosaženo s průměrnou roční mírou růstu M3 5,2%, byť v posledním čtvrtletí roku tempo růstu zrychlilo na 10%. K nestabilitě poptávky po penězích ke konci roku 1991 přispěla mimo jiné očekávání změn ve zdanění úrokových příjmů. V červnu 1991 Ústavní soud rozhodl, že stávající systém zdanění úrokových příjmů je v rozporu s ústavou, protože vyvolává rozsáhlé daňové úniky a poskytl vládě čas do konce roku 1992 k přípravě nového daňového systému pro úrokové příjmy. Cílový koridor pro růst M3 byl pro rok určen na 3,5-5,5%. Výsledkem takového ambiciózního cíle bylo nakonec přestřelení o více než 4%. Zářijové nepokoje v roce 1992 a následné změny ERM systému přinutily Bundesbanku udělat první opatrné kroky směrem k uvolnění měnové politiky. Po zářijových intervencích nebývalých rozměrů plynoucích z krize EMS byly úrokové sazby sníženy o 0,5%, repo-sazba dokonce o 1%. To se odpovídajícím způsobem promítlo do sazeb na finančním trhu, poklesly dlouhodobé úrokové sazby. Krátkodobé úrokové sazby na trhu ale dále rostly – to lze interpretovat jako indikátor situace, kdy Bundesbanka téměř plně sterilizovala vliv přítoku peněz na německý finanční trh28. Pouze dvakrát v předešlých 20ti letech (na přelomu let 1973/1974 a 1980/1981) byly německé úrokové sazby blízko hodnotám během léta 1992, a v obou případech poté následovala recese29. Rychlý růst tempa M3 byl primárně odrazem velkého objemu bankovních půjček poskytovaných zejména soukromému sektoru po roce 1991.
28 OECD: OECD ekonomic surveys 1992-1993
29 Corker, R.: United Germany: the first five years: performance and policy issues
Tab. č. 3: Expanze měnové zásoby v letech 1990-1992, v miliardách DEM
1990 1991 1992
Změna peněžní zásoby: +66,9 +95,6 +117,1
Změna objemu v poskytovaných bankovních úvěrů:
- soukromému sektoru +181,7 +259,3 +247,9
- veřejnému sektoru +41,6 +26,7 +46,3
Zdroj: OECD: OECD economic surveys 1992-1993, s.65
Peněžní prostředky z poskytnutých půjček byly použity v obou částech Německa odlišným způsobem. V západním Německu propukl stavební boom, investice firem se držely na vysoké úrovni. Naproti tomu ve Východním Německu pomáhají poskytnuté úvěry k přežití existujících firem a k nákupu nemovitostí.
Již v dubnu 1992 překročí růst M3 horní mez cílovaného koridoru. V září přichází první krize EMS a německá centrální banka čelí obtížím v tom, jak sladit potřeby německého trhu s potřebou vyhnout se přenesení jejích problémů do světové ekonomiky. Trvají tlaky na ceny a rychle roste množství peněz v ekonomice, to poukazuje na slábnoucí ekonomickou aktivitu30. V evropských ekonomikách se projevují sklony k recesi – díky snaze udržet své domácí úrokové sazby na úrovních blízkým sazbám německým31. O souvislostech mezi sjednocením Německa a první krizí EMS pojednává následující kapitola.
30 OECD: OECD economic surveys 1992-1993
31 Sinn, H.-W.: International implications of Germany unification
5 SJEDNOCENÍ NĚMECKA A PRVNÍ KRIZE EMS32
První krize EMS přišla po dlouhém období klidu a zasáhla nečekaně, právě proto byla tolik bolestivá. Zasáhla v září 1992. Vysoká poptávka po západoněmecké produkci sjednoceného Německa spolu s inflačními tlaky a s rostoucím rozpočtovým deficitem vedly k vysokému vzrůstu úrokových sazeb. Vysoké úrokové sazby byly naprosto v souladu s antiinflačním zaměřením měnové politiky Bundesbanky, ale v rozporu s potřebami měnových politik ostatních zemí účastnících se EMS33. Vysoká poptávka veřejného i soukromého sektoru po kapitálu zvýšila německé úrokové sazby nad úroveň ostatních zemí EMS, zvýšila atraktivitu marky jakožto investiční měny a vytvořila silný tlak na apreciaci německé marky. Před sjednocením Německa dlouhodobě existoval rozdíl 400 bazických bodů a více mezi úrokovými sazbami v Německu a v ostatních členských zemích EMS. Tento rozdíl se po sjednocení rychle zmenšil. Sjednocení vytlačilo tradičně nízké německé úrokové sazby.
Ve druhé polovině roku 1992 několik evropských centrálních bank učinilo zoufalé pokusy, aby uchránily své národní měny před znehodnocením a to umělým zvýšením úrokových sazeb. Švédsko nebylo členem EMS, ale jednostranně zkoušelo zavěsit švédskou korunu na EMS. Irsko bylo členskou zemí. V obou státech byly úrokové sazby vytlačeny do astronomických výšek. K 17.9.1992 vystoupala švédská diskontní sazba na úroveň 500 %34. Dočasný nárůst diskontních sazeb dostatečně vyjadřuje, jak silné tehdy tržní síly musely být. Krize EMS vyvrcholila 16.9.1992. V tento den bylo účastnictví britské libry v systému dočasně zastaveno, italská lira opouští systém následující den taktéž. Vzhledem k vysoké míře integrace Německa do světové ekonomiky se stalo zhodnocení německé marky pro Německo nebezpečné a ohrozilo konkurenceschopnost německé ekonomiky.
32 EMS = Evropský měnový systém
33 Baltensperger, E.: Fifty years of the Deutsche Mark: central bank and the currency in Germany since 1948
34 Sinn, H.-W.: International implications of Germany unification
Primární příčinou krize EMS v roce 1992 byla situace ve sjednoceném Německu35. Bundesbanka stála před otázkou, jak naplnit domácí požadavky a zároveň nepřenést problémy do světové ekonomiky vzhledem ke svému významnému postavení v EMS. Konvergenční proces, který by jinak dokázal zmírnit strukturální heterogenity a rozdíly v produktivitě Východního a Západního Německa nebyl před sjednocením započat.
Vybrané alternativní přístupy k vysvětlení krize EMS
Nejčastější vysvětlení první krize EMS se opírá o výše zmíněnou teorii, že primární příčinou krize EMS byla situace ve sjednoceném Německu. Pro úplnost v následujících řádcích zmiňuji některé vybrané alternativní přístupy k vysvětlení krize EMS, které uvádí ve své práci Hans-Werner Sinn (1996).
První z vysvětlení se opírá o tvrzení, že zhodnocení marky bylo projevem síly německé ekonomiky, její zdravé hospodářské politiky a vysoké důvěry zahraničních investorů. Německá hospodářská politika po sjednocení rozhodně ozdravená nebyla – nezabránila vývoji východoněmeckých mezd a do Východního Německa proudily masivní subvence.
Druhý přístup se zakládá na nízkou míru inflace v Německu během sjednocení.
Vyšší inflace v ostatních zemích než v Německu dala vzniknout prostoru pro se jim útok nezdaří, ale mohou mnoho získat, pokud uspějí. Stimul nakoupit měnu je tím větší, čím je více spekulantů. Čím více spekulantů měnu nakupuje, tím je
Vyšší inflace v ostatních zemích než v Německu dala vzniknout prostoru pro se jim útok nezdaří, ale mohou mnoho získat, pokud uspějí. Stimul nakoupit měnu je tím větší, čím je více spekulantů. Čím více spekulantů měnu nakupuje, tím je