Vysoká škola ekonomická v Praze
Fakulta národohospodářská
Hlavní specializace: Hospodářská politika
PERSPEKTIVY PŘISTOUPENÍ K EUROZÓNĚ –
ZKUŠENOSTI A POUČENÍ
diplomová práce
Autor: Alena Knězová
Vedoucí práce: Ing. Pavel Štěpánek, CSc.
Rok: 2006
Prohlašuji na svou čest, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.
Alena Knězová
V Praze, dne 7.8.2006
Poděkování
Děkuji Ing. Pavlu Štěpánkovi, CSc. za vedení a pomoc při psaní této diplomové práce a Jean-Michel Kolly za cenné rady a komentáře.
Anotace/Anotation
Ve své diplomové práci se zabývám problematikou vstupu do eurozóny z hlediska plnění nominálních a reálných konvergenčních kritérií. Východiskem je předpoklad, že země vstupující do eurozóny má zájem ze vstupu co nejvíce profitovat. V teoretické části nastiňuji problematiku teorie optimálních měnových zón poprvé definovanou v 60.letech 20 století. Uvádím také dva hlavní současné přístupy k této teorii. Ve druhé části popisuji zejména měnovou politiku německé centrální banky při sjednocení německých států – to vše s přihlédnutím k teorii optimální měnové oblasti. V další části se zabývám plněním nominálních a reálných konvergenčních kritérií v aplikaci na Českou republiku jako kandidátské země eurozóny. Zdůrazňuji zde důležitost nejen nominální konvergence, ale hlavně konvergence reálné a upozorňuji na hlavní nedostatky a potenciální nebezpečí reálné konvergence České republiky.
In my diploma thesis I try to describe the problems connected with the entry to the euro zone – in terms of fulfilling of nominal and real covergent criterions. I suppose that the country which is entering to the euro zone wants to profit as much as possible from this membership. In the first part I explain optimum currency areas theory, which was defined in the sixtees. I mention two main present approches to this theory. In the second part I mention monetary policy of the german central bank during the unification of two german states – everything with regard to optimum currency areas theory. In the last part I applicate fulfilling of nominal and real convergent criterions on the Czech republic (as one of candidate countries to the euro zone). I emphasise importancy of presence of both convergency types and point out potencial threats in the case of real convergency of the Czech republic.
Obsah
Anotace/Anotation ... 2
Obsah ... 3
Přehled zkratek ... 6
Úvod... 7
Teoretický základ: OCA ... 9
1 Vznik teorie OCA a její podstata v mundellově pojetí ... 9
2 Vývoj teorie OCA v 60. až 90. letech 20. století... 11
Stručný vývoj teorie: počátek 60. let až počátek 70. let ... 11
Vývoj teorie: 70. až 90.léta ... 14
Specializace versus endogenita teorie OCA ... 15
3 Náklady a přínosy přijetí jediné měny... 19
Sjednocení Německa: case study... 21
1 Výchozí stav ... 21
2 Deutsche bundesbank – stručná charakteristika a podstata její měnové politiky 22 Hlavní nástroje Bundesbanky ... 24
Spor o nastavení směnného kurzu v době sjednocení... 25
3 Post-sjednocovací inflační šoK ... 27
Koncept indexu životních nákladů (CLI = the cost of living index) s důrazem na jeho skladbu ... 28
4 Měnový vývoj v letech 1990-1992... 30
5 Sjednocení německa a první krize ems ... 33
Vybrané alternativní přístupy k vysvětlení krize EMS... 34
Česká republika: kandidátská země do eurozóny... 36
1 Souvislost nominální a reálné konvergence ... 36
Nominální konvergence České republiky... 39
Reálná konvergence České republiky... 44
Otevřenost ekonomiky ... 44
Strukturální sladěnost, sladěnost hospodářských cyklů... 47
Konkurenceschopnost: Index ekonomické svobody... 48
Nekonzistence Maastrichtských kritérií?... 52
Závěr ... 55
Seznam použité literatury a dalších pramenů ... 57
Seznam obrázků, grafů a tabulek... 60
Přílohy... 61
Summary... 66
Přehled zkratek
BULIS – Bundesbank Liquidity Papers (cenné papíry německé centrální banky) CLI – index životních nákladů
CZK – Česká koruna
ČNB – Česká národní banka ČR – Česká republika
DEM – Německá marka
ECB – Evropská centrální banka EMS – Evropský měnový systém EMU – Evropská měnová unie
ERM II – Mechanismus měnových kurzů EU – Evropská unie
EUR – Euro
HDP – Hrubý domácí produkt
M3 – Měnový agregát centrální banky
NDR – Německá demokratická republika (Východní Německo) OCA – optimální měnová oblast
OM – Východoněmecká marka
SRN – Spolková republika Německo (Západní Německo)
Úvod
1. května 2004 se Česká republika stala členem Evropské unie (EU). Z členství v EU plyne budoucí závazek země připojit se k eurozóně a přijmout společnou měnu euro. Důležitá role je přisouzena správnému načasování k přijetí společné měny – tak, aby v budoucnu mohla Česká republika z členství co nejvíce profitovat, nikoliv utrpět šok. Země by se neměla připojit k eurozóně automaticky, ale ve chvíli, kdy to bude pro ní výhodné (to neznamená, že to nemůže být ve stejný moment). Jednotná měna znamená ztrátu autonomní měnové politiky a převzetí měnové politiky Evropskou centrální bankou (ECB), z čehož mohou plynout určitá rizika i nevýhody. Oficiální nezbytnou podmínkou k přistoupení k eurozóně je splnění pěti tzv. Maastrichtských nominálních kritérií. Kromě nich je však potřeba přihlížet také ke kritériím reálným, která nejsou postulátně určena.
Teoretický základ této práce tvoří teorie optimálních zón (OCA). Teorie se zabývá podmínkami, za nichž přínosy ze zavedení jednotné měny převažují nad náklady a je tak pro zemi vhodné přistoupit k měnové unii. Tato teorie vznikla již v 60. letech, ale nicméně je stále respektovanou teorií – přestože s pomocí této teorie nejde jednoznačně říci, zda konkrétní země je vhodným kandidátem na přistoupení k měnové unii či nikoliv. Zásadní posun zaznamenala především v 90.létech, a to díky dvěma paradigmatům – specializaci a endogenitě teorie, což jsou dva současné převládající pohledy na měnovou unii.
Druhá část práce se zaměřuje na znovusjednocení Německa. V roce 1990 byla vytvořena hospodářská, sociální a měnová unie dvou německých států, které se do té doby vyvíjely zcela odlišným způsobem. Zaměřuji se zde především na měnový vývoj v letech následujících bezprostředně po sjednocení a na závěr zmiňuji důležitou souvislost mezi německým sjednocením a první krizí Evropského měnového systému, jehož bylo Německo členem. Prakticky neexistující reálná
konvergence Východního Německa se Západním před sjednocením měla a má dodnes dalekosáhlé důsledky pro německou ekonomiku. Příklad Německa jsem použila jako neúspěšný pokus o vytvoření měnové unie – příliš rychlá integrace byla příčinou toho, že ani jeden z jejích členů v měnové unii neprofitoval.
Další tři kapitoly se zaměřují na Českou republiku jako jednu z kandidátských zemí do eurozóny. Zmiňuji úzkou souvislost nominální a reálné konvergence.
V případě nominální konvergence se zdá, že až s výjimkou Maastrichtského kritéria rozpočtového deficitu, nebude mít Česká republika s jejím dodržením problémy.
Reálné konvergenci přisuzuji daleko větší význam, zde už není situace tak jednoznačná. Právě reálná konvergence je důležitá pro to, aby členství v eurozóně bylo pro Českou republiku co nejvíce výhodné. Vstup do eurozóny není (oficiálně) podmíněn splněním reálných konvergence, jako je tomu v případě kritérií nominálních.
Teoretický základ: OCA
1 VZNIK TEORIE OCA A JEJÍ PODSTATA V MUNDELLOVĚ
POJETÍ
Optimální měnovou zónu (OCA = Optimum Currency Area) poprvé definoval Robert Mundell v roce 1961 ve svém článku A Theory of Optimum Currency Areas.
Mundell definoval optimální měnovou oblast jako oblast s vnitřní mobilitou faktorů a s vnější nemobilitou faktorů1. Jako měnovou oblast, v níž výhody plynoucí z přijetí jediné měny nebo ze zavedení fixního měnového kurzu převažují nad náklady vzdání se volného směnného kurzu jako vnitřního přizpůsobovacího mechanismu 2. Pro účely této práce se zaměřím jen na první typ měnové oblasti, tj.
měnová oblast v pojetí přijetí jediné (společné) měny.
Dle Mundella optimální měnovou oblastí není svět3. Tuto svoji argumentaci Mundell ukazuje na příkladu dvou zemí A a B, mezi kterými předpokládá asymetrický posun poptávky4. Výchozí stav zemí splňuje následující předpoklady:
obě země se nacházejí ve stavu plné zaměstnanosti, jejich platební bilance jsou v rovnováze a každá ze zemí se specializuje na jiný druh produkce. V prvním kroku Mundell předpokládá, že se poptávka po přesune produktu země A na produkt země B. Výsledkem takového asymetrického šoku bude pokles zaměstnanosti v zemi A a taktéž pokles důchodu v zemi A. Pokud má země svoji vlastní měnu, nerovnováha se absorbuje pomocí měnového kurzu. Pokud je země součástí
1 Komárek, L. a kol.: Kurzové aspekty v procesu přistoupení České republiky k eurozóně, s.8
2 Ricci, L. A.: A Model of an Optimum Currency Area, s.5
3 Strecker, O.: Sladěnost českého a evropského hospodářského cyklu, s.11
4 Strecker, O.: Sladěnost českého a evropského hospodářského cyklu, s.11
měnové unie a zároveň neexistuje dokonalé mobilita kapitálu a práce, výsledkem takového poptávkového šoku bude růst nezaměstnanosti v zemi A a zároveň inflační tlaky v zemi B. Centrální banka může v takovém případě působit na země A a B dvojím způsobem. Buď sníží objem peněz v ekonomice, takové snížení objemu peněz ale bude mít za následek růst nezaměstnanosti v zemi A. Druhou možností, jak by mohla centrální banka postupovat, je naopak zvýšení peněžní nabídky - které ale bude vyvolávat inflační tlaky v zemi B. V Mundellově pojetí je tedy optimální měnová oblast taková oblast, která je vystavena stejným šokům a která se z makroekonomického hlediska chová podobně. Země tvořící optimální měnovou oblast by měly mít podobný průběh svých hospodářských cyklů.
Obr. č. 1: Asymetrický přesun poptávky
Země A Země B
Cenová hladina
Cenová hladina
AD´
AD
AD´ AD
Důchod Důchod
Zdroj: Komárek, L. a kol.: Kurzové aspekty v procesu přistoupení České republiky k eurozóně, s.9
2 VÝVOJ TEORIE OCA V 60. AŽ 90. LETECH 20. STOLETÍ Zájem o tuto teorii vzrostl se záměrem vytvořit vyšší formy integrace, první regionální měnové unie začaly vznikat již ve druhé polovině 19. století z různých důvodů. V současnosti je nejznámější měnovou integrací Evropská měnová unie (EMU, eurozóna).
Vývoj teorie OCA můžeme rozčlenit do čtyř následujících etap5:
• 1. etapa (počátek 60. let až počátek 70. let) ; „průkopnická fáze”6
• 2. etapa (70. léta) ; „fáze slaďování“7
• 3. etapa (počátek 80. let až počátek 90. let) ; „fáze přehodnocení“8
• 4. etapa (počátek 90. let až současnost); „fáze empirická“9
Stručný vývoj teorie: počátek 60. let až počátek 70. let
Počátek 60. let 20. století byl ve znamení breton-woodského měnového systému a počínající evropskou integrací. Vyvstávaly diskuze o hranicích měnové unie a o nákladech resp. přínosech vytvoření měnové unie. OCA teorie postupně vyplynula z diskuze o výhodách resp. nevýhodách fixního vs. plovoucího směnného kurzu a z porovnávání ekonomiky Spojených států amerických s Evropou. Slabou stránkou zmíněného období je chybějící jednotící rámec pro charakteristiku optimální měnové oblasti a nedokonalý empirický základ pro většinu charakteristik. Za základní charakteristiky optimální měnové oblasti, resp. regionů nebo států, které chtějí optimální měnovou oblast vytvořit, byly považovány následující:
5 Mongelli, F.P.: „New“ views on the optimum currency area theory: What is EMU telling us?
6 Pioneering phase
7 Reconciliation phase
8 Reassessment phase
9 Empirical phase
• Cenová a mzdová pružnost. Pokud jsou nominální ceny i mzdy v regionech společné měny pružné a jsou-li regiony zasaženy negativním šokem, pak je méně pravděpodobné, že během probíhajícího přizpůsobovacího mechanismu bude jeden z regionů zasažen dlouhotrvající nezaměstnaností a/nebo druhý vysokou inflací.
Nominální pružnost cen a mezd je důležitá především ve velmi krátkém období – usnadňují a zmírňují přizpůsobovací proces následující po šoku. Permanentní šoky postupně vedou k trvalým změnám reálných cen a mezd.
• Mobilita výrobních faktorů. Podle teorie obchodu mobilita výrobních faktorů umožňuje v rámci zóny volného obchodu realokaci výroby do efektivnějšího místa využití a tím prospívá zóně jako celku. Mobilita výrobního faktoru kapitál je omezena následujícím faktorem:
tempem, jakým mohou být přímé investice vytvořeny v jedné zemi a absorbovány zemí druhou. Mobilita výrobního faktoru práce je zpravidla ve velmi krátkém období velmi nízká, v dlouhém období bývá mobilita práce vyšší.
• Integrace finančních trhů. V případě hluboké integrace finančních trhů i velmi mírná změna v úrokových sazbách vyvolá přesuny kapitálu mezi jednotlivými zeměmi. Tyto přesuny zmenší rozdíly v dlouhodobých úrokových sazbách mezi zeměmi a také podpoří efektivní alokaci výroby.
• Stupeň otevřenosti ekonomiky. Obecně platí, že čím vyšší existuje stupeň otevřenosti, tím větší změny mezinárodních cen obchodovatelného zboží budou přeneseny do domácích životních nákladů. Vysoká míra otevřenosti zmenšuje potenciální riziko vzniku peněžní iluze z řad příjemců mezd.
• Diversifikace ve výrobě a ve spotřebě. Vysoká míra diversifikace ve výrobě a ve spotřebě zmírňuje potenciální dopad šoku na specifický sektor.
• Podobná úroveň míry inflace. Vnější nerovnováha může mít počátky právě v dlouhodobém rozdílu mezi národními mírami inflace – které mimo jiné mohou vznikat z následujících podnětů: disparity strukturálního vývoje, institucionální odlišnosti trhu práce, rozdílné hospodářské politiky, odlišné společenské preference. Není pravidlem, že různá míra inflace znamená vždy problém.
• Fiskální integrace. Pokud integrované země mají sdílí nějaký supra- transferový fiskální systém, který jim umožní redistribuci prostředků směrem k zemím zasaženým negativním šokem, dojde tím ke zmírnění projevů přizpůsobovacího mechanismu po šoku. K tomu je zapotřebí prohloubení politické integrace.
• Politická integrace. Vztah mezi ekonomickou, měnovou a politickou integrací zachycuje následující obrázek.
Obr. č. 2: Souvislost ekonomické, měnové a politické integrace
politická Integrace
ekonomická měnová
integrace integrace
(počátek integračního procesu)
Zdroj: Mongelli, F. P.: „New“ views on the optimum currency area theory: What is EMU telling us?, s.10
Vývoj teorie: 70. až 90.léta
Od 70. let začíná být kladen větší důraz na analýzu charakteristik optimální měnové oblasti, na jejich komparaci a z toho plynoucí změření relativní důležitosti charakteristik. Vyvstává nový pohled na podobnost šoků a na strukturu analýzy nákladů a přínosů měnové unie. Nicméně stále většina charakteristik optimální měnové oblasti postrádala dostatek empirického zkoumání.
Období od 80. let do počátku 90. let je nazýváno obdobím „nové OCA teorie“.
Převládá názor, že připojením k měnové unii nevznikají tak vysoké náklady ve smyslu ztráty autonomní domácí hospodářské politiky. Jsou zdůrazňovány přínosy plynoucí z připojení k měnové unii. V druhé polovině 80. let se dostává do popředí otázka evropské měnové integrace, její načasování a forma realizace. Komise Evropského společenství vydává v roce 1990 zprávu právě na toto téma s názvem Jeden trh, jedna měna10.
Od 90. let je především kladen velký důraz na empirický základ teorie.
Empirický výzkum nepřinesl sice jednoznačné závěry, protože proměnné se vzájemně silně ovlivňují, a tudíž je nezbytné používat méně přesné charakteristiky.
Jako hlavní vlastnosti OCA jsou upřednostňovány následující hlavní vlastnosti OCA: Rozsah zahraničního obchodu, stupeň mobility výrobního faktoru práce, systém fiskálních transferů a sladěnost šoků a hospodářských cyklů. Toto období přineslo několik nových přínosných pohledů na teorii OCA. Nejvýraznějšími z nich jsou dvě paradigmata : specializace a endogenita OCA teorie, o nichž pojednává podrobněji následující kapitola.
10 One Market, One Money
Specializace versus endogenita teorie OCA
Dvě paradigmata teorie specializace a endogenita mají odlišný důsledek pro přínosy resp. náklady plynoucí z přijetí jediné měny. V případě vysoké míry specializace regionů v rámci jedné země a s tím souvisící nízké diversifikace produkce, tak náklady plynoucí ze ztráty přímé kontroly nad svojí měnovou politikou budou vyšší (např. v případě stabilizace hospodářského cyklu). Zástupci endogenity OCA teorie věří, že charakteristiky optimální měnové unie jsou endogenní, a tudíž země, kterým se nepodaří naplnit charakteristiky OCA ex ante, je naplní ex post. Vytváří jednotlivé regiony měnovou unie, protože vzájemný obchod je už silně rozvinut nebo je vhodné nejprve vytvořit měnovou unii a pak rozvíjet intenzivní obchodní vztah?
První z výše zmíněných paradigmat, tzv. „Krugmanova hypotéza specializace“
je založena na východiscích teorie obchodu, že přijetí jediné měny odstraňuje překážky obchodu a podporuje vznik úspor z rozsahu. Za předpokladu , že integrační proces mezi zeměmi (regiony) zesílí (a tím pádem jejich vzájemná otevřenost v obchodu vzroste), budou se země specializovat na výrobu takového zboží a služeb, ve kterém mají komparativní výhodu. Členské země měnové unie se stanou tak více zranitelné vůči nabídkový šokům a jejich důchody budou méně korelovat. Autoři Kaleni-Ozcan, Sorensen a Yosha v roce 2001 ve své práci empiricky dokázali, finanční integrace (sdílení rizika) zvyšuje specializaci ve výrobě.
Obr. č. 3: Růst specializace a pokles korelace důchodu
Korelace důchodu Výhody z přijetí
mezi zeměmi společné měny
1
Výhody z měnové nezávislosti
2 EMU
Rozsah vzájemného obchodu mezi členy skupiny
Zdroj: Mongelli, F. P.: „New“ views on the optimum currency area theory: What is EMU telling us?, s.28
Prohlubující se integrace posune zemi dále od OCA linie z bodu 1 do bodu 2, jak je patrné z obrázku č. 3, který představuje sice více otevřenosti, ale také nižší míru korelace důchodů. Frankel si všiml zjevného paradoxu argumentu, že prohloubení integrace vede k vyšší specializaci, která snižuje diverzifikaci a proto nepřispívá k tvorbě optimální měnové oblasti. Pokud je tím nejdůležitějším hlediskem diversifikace, potom by mohl být problém vyřešen vytvořením měnové unie geograficky větší. Naproti tomu, pokud skupina zemí není dostatečně diversifikována, potom by neměly zavést společnou měnu a namísto toho by se měly rozdělit do menších měnových zón (jednotek), jejichž směnné kurzy budou navzájem plovoucí. Ale tyto menší měnové jednotky se tak stanou ještě méně diversifikované než se rozdělí ještě na menší a tak dále. Tento proces rozkladu bude
pokračovat dokud se svět nedostane na úroveň plně specializovaných jednotlivců.
A tudíž Frankel dochází k závěru, že systém je nestabilní a neexistuje vnitřní řešení:
tento paradox není v realitě pozorován.
Druhé z paradigmat, tzv. hypotéza endogenity OCA předpokládá pozitivní vztah mezi korelací důchodu a obchodní integrací. Základní poznání spočívá v následujícím: měnová integrace zmenšuje náklady obchodování kromě eliminace nákladů plynoucích z volatility směnného kurzu. Tato hypotéza byla velmi významným přínosem k soudobé OCA teorii. Autory teorie jsou J.A.Frankel a A.K.Rose, kteří ji poprvé uvedli ve svém společném článku The Endogeneity of The Optimum Currency Area Criteria v roce 1996. Frankel a Rose kladou důraz především na dvě nejčastěji zmiňovaná kritéria – charakteristik OCA : a to rozsah zahraničního obchodu a podobnost šoků a hospodářských cyklů. Hypotéza endogenity se zakládá na tvrzení, že vztah mezi výše zmíněnými dvěmi kritériem je oboustranně pozitivní: 1. Čím hlubší integrace, tím větší objem vzájemného zahraničního obchodu. 2. Čím větší zahraniční obchod, tím dochází k větší korelaci hospodářských cyklů mezi zeměmi. Čím větší otevřenost zemí OCA, tím vznikají větší úspory transakčních nákladů.
Graf č. 1: Endogenita OCA a země vstupující do EU a EMU
Korelace důchodu mezi zeměmi
3
EMU Linie
2 Linie OCA´
EU OCA
1
Rozsah vzájemného obchodu mezi členy skupiny
Zdroj: Mongelli, F. P.: „New“ views on the optimum currency area theory: What is EMU telling us?, s.29
Východiskem grafu č. 1 (autoři: Frankel, Rose) je skupina zemí, které začínají v bodě 1. Tyto země se tedy původně nacházejí pod OCA linií. Pokud se však tyto země stanou členy EU, obchodní integrace i korelace důchodů této skupiny zemí vzroste a postupně se přesunou do bodu 2. Pokud tato skupina zemí, nyní se nacházející v bodě 2, započne proces měnové integrace (například EMU), stupeň obchodní integrace a korelace důchodů v této skupině zemí vzroste ještě více a skupina zemí se přemístí vpravo od OCA linie. Z toho plyne závěr, že pokud země nesplní OCA předpoklady ex ante, splní je ex-post.
3 NÁKLADY A PŘÍNOSY PŘIJETÍ JEDINÉ MĚNY
Přístup k OCA teorii zaznamenal od 90. let posun: zatímco dříve byl kladen důraz na analýzu a srovnávání OCA charakteristik, tak soudobý přístup upřednostňuje důraz nejen na výše zmíněná paradigmata endogenitu, resp.
specializaci, ale také na analýzu nákladů a přínosů plynoucích z vstupu do měnové unie.
Nejvíce zmiňovanou obavu z vytvoření měnové unie a zavedení společné měny představuje obava ze ztráty nezávislé měnové politiky a nutnost koordinace měnové politiky s ostatními účastníky měnové unie. Země tak ztrácí velmi důležitý nástroj pro stabilizaci v případě zasažení země asymetrickým šokem. Dalším nákladem zavedení měnové unie může být ztráta ražebného nebo zánik kursové politiky.
Ražebné představuje příjem vlády z financování rozpočtového deficitu díky změně monetární báze. Naopak přínosem může být úspora plynoucí z eliminace transakčních nákladů a dále eliminace nejistoty plynoucí z měnových kurzů.
Kolikrát náklady v měnové unii převyšují náklady oproti používání režimu flexibilního měnového kurzu během působení šoku (reálného nebo monetárního) závisí na efektivitě používání měnového kurzu jako přizpůsobovacího mechanismu v krátkém období. Jak uvádí ve své práci Ricci11, měnový kurz se může stát účinným nástrojem přizpůsobovacího mechanismu v krátkém období, pokud platí následující podmínky:
1. Na dvě měnové oblasti působí asymetrické šoky12, tzn. že je nutné přizpůsobit realitní ceny zboží vyráběného v těchto dvou regionech.
2. Domácí ceny nejsou plně flexibilní a proto ceny nereagují automaticky na působení šoků.
3. Domácí ceny nejsou bezprostředně indexovány na měnový kurz, to znamená, že změna relativních cen díky měnovému kurzu není bezprostředně neutralizovaná pohybem domácích cen.
11 Ricci, Luca A.: A Model of an Optimum Currency Area
12 Asymetrický šok postihne jednotlivé regiony (ekonomiky) měnové unie nestejně,
„asymetricky“
4. Další přizpůsobovací mechanismy jako například mobilita faktorů nebo fiskální federalismus nejsou přítomné nebo jsou jen velmi malé síly.
5. Přizpůsobovací mechanismus prostřednictvím měnového kurzu je méně nákladný než jiné mechanismy.
Účinnost měnového kurzu klesá s mírou otevřeností ekonomiky, kdy ceny a mzdy neutralizují změnu v měnovém kurzu rychleji. Naproti tomu ekonomiky s větší mírou otevřenosti jsou více vystaveny šokům plynoucích ze zahraničí. Proto není jasné zda v ekonomice s větší otevřeností jsou vyšší náklady na absorpci reálných šoků uvnitř měnové unie než pokud by ekonomika následovala režim flexibilního měnového kurzu. Vliv míry otevřenosti je neurčitý pokud uvažujeme monetární šoky.
Sjednocení Německa: case study
1 VÝCHOZÍ STAV
Na přelomu 80. a 90. let 20. století se situace v německých státech velmi lišila – a to jak v oblasti ekonomické, tak politické. Převážilo řešení politické nad ekonomickým a ke sjednocení německých států došlo velmi rychle po pádu Berlínské zdi13. 1. července 1990 vzniká hospodářská, sociální a měnová unie německých států. Konvergenční proces, který by jinak dokázal zmírnit strukturální heterogenity a rozdíly v produktivitě Východního a Západního Německa nebyl před sjednocením započat.
Sjednocení Německa představuje příklad vytvoření měnové unie ze zemí, které z pohledu teorie OCA nenaplňovaly ani základní požadavky na vytvoření měnové unie:
• Rozsah zahraničního obchodu. Orientace Východního Německa byla spíše na východní trhy, dále malá otevřenost. Západní Německo se orientovalo na jiné zahraniční trhy a bylo spíše otevřené.
• Stupeň mobility výrobního faktoru práce. Mobilita práce se odehrávala převážně jen jedním směrem, a to z Východního do Západního Německa.
Navíc pohyb práce byl spíše důsledkem migračních toků a odchodem za lepší ekonomickou budoucností do Západního Německa.
• Systém fiskálních transferů. Před sjednocením fungoval systém fiskálních transferů v Západním Německu. Ve Východním Německu
13 Stručný chronologický pohled na politický průběh sjednocení se nachází v příloze.
bylo směřování a výše fiskálních transferů podmíněno především politickými hledisky, ekonomická hlediska stála v pozadí.
• Sladěnost šoků a hospodářských cyklů. Obě části Německa byly před sjednocením natolik strukturálně odlišné, tudíž ani tento předpoklad nemohl být před sjednocením splněn.
Nicméně z pohledu teorie endogenity by mohlo dojít ke splnění kritérií OCA ex-post. Bohužel ani ex-post nedošlo k markantnímu zlepšení situace v bývalé NDR a k procesu dohánění bývalé SRN. Naopak do bývalé NDR putovaly masivní objemy fiskálních transferů. Bývalé Východní Německo trpí vysokou mírou nezaměstnaností, zadlužením veřejného sektoru a nízkou konkurenceschopností.
2 DEUTSCHE BUNDESBANK – STRUČNÁ
CHARAKTERISTIKA A PODSTATA JEJÍ MĚNOVÉ POLITIKY Německá Bundesbanka patřila k centrálním bankám s vysokým stupněm nezávislosti na vládě. Zákon o Bundesbance z roku 1957 deklarujoval, že jejím cílem je podporovat hospodářskou politiku federální vlády – ale jen do té míry, pokud to není v rozporu s výkonem jejích funkcí. Pozici guvernérů v období znovusjednocení Východního a Západního Německa zastával v letech 1980-1991 Karl Otto Pohl, 1991-1993 Helmut Schlesinger.
Roku 1988 německá centrální banka začala používat režim cílování peněžní zásoby – konkrétně peněžní agregát M3. Základním východiskem tohoto režimu je myšlenka, že v ekonomice v dlouhodobém horizontu je růst cen ovlivněn vývojem peněžní nabídky. Dle kvantitativní rovnice směny je tempo růstu peněžního agregátu úměrné tempu růstu nominálního výstupu.
Mezi nedostatky zmíněného režimu pak patří14:
1. Volba vhodného měnového agregátu, zesílená tím, že v době globalizace a inovací na finančních trzích je vztah mezi vývojem měnového agregátu a nominálním výstupem hůře predikovatelný.
14 Česká národní banka: Cílování inflace v České republice, s.9
2. Cíl pro peněžní agregát není příliš srozumitelný široké veřejnosti.
3. Důsledné řízení měnové báze může vést k nadměrné těkavosti krátkodobých úrokových sazeb.
4. Centrální banka musí jednat se značným časovým předstihem při ovlivňování budoucího inflačního vývoje. Nepřiměřeně vysoká tempa růstu měnového agregátu se projevují v inflaci s velkým zpožděním.
5. Centrální banka, která uplatňuje tento měnový režim nemůže akomodovat nepříznivé nákladové šoky. Monetaristé ale právě toto považovali za výhodu z toho důvodu, že akomodování nákladových šoků zvyšuje inflaci15.
Nejdůležitějsími nástroji měnové politiky německé centrální banky byly diskontní sazba, lombardní sazba, repo sazba, sazba pro 3-denní pokladniční poukázky a v neposledním případě cenné papíry Bundesbanky se splatností 3, 6 a 9 měsíců16. Tyto nástroje působí na operační cíl, kterým je měnová báze. Měnová báze ovlivní zprostředkující cíl, tj. peněžní zásobu – peněžní zásoba působí na dlouhodobý cíl měnové politiky, kterým je průměrná inflace v dlouhém období.
Měnová politika má jen jediný dlouhodobý cíl – inflaci, krátkodobě může mít za cíl například míru nezaměstnanosti nebo bilanci zboží a služeb17.
Mnoho zemí v 80.let opustilo režim cílování peněžní zásoby, centrální banky v USA, Kanadě nebo ve Velké Británii nedosáhly příliš uspokojivých výsledků a důslednost v řízení peněžní zásoby ústila v nadměrnou těkavost krátkodobých úrokových sazeb. Německá centrální banka obhajovala tento měnový režim s tím, že sjednocení Německa sice vedlo ke krátkodobým poruchám měnového přizpůsobovacího mechanismu, ale dlouhodobě se vztah mezi měnovým agregátem M3, ekonomickou aktivitou a inflací podstatným způsobem nezměnil.
15 Holman, R.: Makroekonomie : středně pokročilý kurz, s.377
16 Tzv. BULIS (= Bundesbank Liquidity Papers)
Tab. č. 1: Náplň peněžních agregátů v pojetí Německé centrální banky
M1 hotovostní oběživo
+ vklady na běžných účtech domácích nebankovních subjektů v domácích bankách M2 M1
+ termínované vklady domácích nebankovních subjektů v domácích bankách na méně než 4 roky M3 M2
+ vklady na spořících účtech s výpovědní lhůtou domácích nebankovních subjektů v dom.bankách Zdroj: Deutsche Bundesbank: The Deutsche Bundesbank: its monetary policy instruments and functions
Hlavní nástroje Bundesbanky
Nejdůležitější úrokové sazby, které ovlivňují podmínky na německém finančním trhu se řadí následující:
• Diskontní sazba
Sazba, za kterou Bundesbanka eskontuje obchodní směnky té nejvyšší kvality.
• Lombardní sazba
Sazba, za kterou poskytuje Bundesbanka úvěry komerčním bankám, představuje horní strop sazeb na finančním trhu. Lombardní úvěr představuje spíše „nouzový“ druh úvěru. Jako záruka pro takové úvěry slouží cenné papíry.
• Repo-sazba
Sazba pro repo-operace mezi Bundesbankou a komerčními bankami. Repo- operace představují takové transakce, kdy banky získávají potřebnou likviditu od Bundesbanky proti cenným papírům jako záruce s přislíbením opětovného odkupu těchto cenných papírů k předem určenému datu a za předem určenou cenu. Repo-operace mohou být prováděny v podobě úrokových nebo objemových tendrů. V prvním případě komerční banky nabízejí objem i cenu (tj. úrokovou sazbu) obchodů. Ve druhém případě
17 Holman, R.: Makroekonomie : středně pokročilý kurz, s.358
Bundesbanka fixuje cenu obchodů a jednotlivé komerční banky nabízejí objemy obchodů. Repo-operace obvykle probíhají 2-4 týdny.
• Sazba pro 3-denní pokladniční poukázky
Pokladniční poukázky jsou příležitostně nabízeny, aby vstřebaly přebytečnou likviditu na finančním trhu. Tato sazba představuje dolní mez pro sazby na trhu denních peněz.
• BULIS (Bundesbank Liquidity Papers)
BULIS jsou cenné papíry Bundesbanky se splatností 3, 6 nebo 9 měsíců.
Tyto cenné papíry mohou nakupovat nejen bankovní subjekty, ale také subjekty nebankovní.
Spor o nastavení sm ěnného kurzu v době sjednocení
V roce 1990 stála německá centrální banka před náročným úkolem řídit měnovou politiku při znovusjednocení Východního (NDR) a Západního (SRN) Německa v roce 1990. Každá ze zemí před sjednocením používala svoji vlastní měnu – NDR východoněmeckou marku (Ostmark, OM), SRN pak západoněmeckou marku (Deutschmark, DEM). Bundesbnanka stála před úkolem nastavit vhodný směnný kurz mezi výše zmíněnými měnami a poté v celém Německu implementovat jedinou měnu, německou marku18. Při volbě směnného kurzu mezi tehdejší východoněmeckou a západoněmeckou měnou ovlivňovaly Bundesbanku následující úvahy19:
1. Příliš výhodný kurz pro východní marku (např. 1 OM = 1 DEM) by učinil východní Německo ještě méně konkurenceschopným, zvýhodnil by držitele východní marky a snížil by migraci na západ. Bundesbanka byla znepokojena možným inflačním dopadem takového směnného kurzu, protože by došlo k okamžitému nárůstu domácí peněžní nabídky odhadovaným minimálně na 10%.
18 Deutschmark – „západoněmecká“ marka, do doby sjednocení měna používaná jen v Západním Německu (SRN)
19 Kurz, H.: United Germany and the new Europe
2. Příliš nevýhodný kurz pro východní marku by poškodil již vytvořené úspory držitelů východní marky.
Jak je patrné z výše zmíněných úvah, Bundesbanka v čele s guvernérem Karlem Otto Pöhlem usilovala o nastavení směnného kurzu 1 DEM : 2 OM. Nicméně německý kancléř Helmut Kohl opominul nesouhlasné stanovisko Bundesbanky a prosadil konverzi západní a východní marky v poměru 1:1. Proč německá vláda rozhodla právě takto? Její rozhodnutí bylo ovlivněno nejen ekonomickými, ale hlavně politickými úvahami. S pádem Berlínské zdi neutichaly demonstrace ve Východním Německu, ozývající se hesla jako „Chceme kurz 1:1 nebo nebude Německo nikdy jednotné“ nezanechávaly pochyb o názoru mas čítajících na 16,5 milionů potenciálních voličů20. Tím došlo nejen ke sjednocení měny, ale i mezd a sociálních příspěvků. Náklady znovusjednocení se tak mnohonásobně zvětšily.
Směnný kurz 1:1 eliminoval východoněmeckou komparativní výhodu – nízké náklady práce, to vedlo k uzavírání továren a průmyslových závodů, následně k růstu nezaměstnanosti, který se projevil v nárůstu nákladů na platby ze sytému sociálního zabezpečení.
20 Prey, T.: German unification and european integration
3 POST-SJEDNOCOVACÍ INFLAČNÍ ŠOK
Cenový vývoj se odlišoval nejen mezi východní a západní částí Německa, ale též mezi sektory německého hospodářství, jak napovídá následující tabulka.
Tab. č. 2: Vývoj inflace v létech 1985-199221
1992 1991 1990 1985-89 Západní Německo:
- ceny importů -3,2 0,4 -2,3 -2,3 - ceny vstupů -1,3 -0,4 -1,5 -1,7 - výrobní ceny 1,4 2,4 2,7 0,3 - velkoobchodní
ceny
0,1 1,6 - -
- maloobchodní ceny 2,5 2,6 - - - spotřebitelské ceny 4,0 3,5 2,7 1,2 - stavební náklady 5,6 6,8 6,4 1,9
Východní Německo:
- výrobní ceny 1,1 0,3* - - - spotřebitelské ceny 11,4 21,7* - - - stavební náklady 9,4 14,2* - -
* data měřena jako procentní změna 4.čtvrtletí 1990 ke 4.čtvrtletí 1991 Zdroj: OECD: OECD economic surveys 1992-1993: Germany, s.52
V bývalém Západním Německu slábnoucí domácí poptávka a padající ceny importů utlumily růst výrobních i velkoobchodních cen, naproti tomu růst spotřebitelských cen zrychlil a v roce 1992 byla inflace spotřebitelských cen na úrovni 4 %, což byla nejvyšší hodnota za posledních 10 let. Vysoká inflace zejména spotřebitelských cen (11,4%) a cen ve stavebnictví (9,4%) v roce 1992 v bývalém Východním Německu byla výsledkem přibližování administrovaných cen k úrovni cen západoněmeckých. Nastávající útlum subvencí do veřejných služeb
21 Inflace měřena jako procentní změna k předchozímu roku
poskytovaných ve Východním Německu přispěl významně ke vzrůstu životních nákladů22. Mírná deflace cen importovaného zboží (-3,2% v roce 1992) vedla ke snižování minimálního zisku ve výrobním sektoru.
Zrychlenou inflaci spotřebitelských cen nemůže být zapříčiněna faktory podléhajícími měnové restrikci ani rychlou reakcí na vysoké úrokové sazby a nižšími cenami importů, nýbrž níže jmenovanými faktory23:
• změny daňového systému, resp. růst nepřímých daní,
• úpravy administrovaných cen a poplatků za veřejné služby,
• silný tlak v soukromém sektoru služeb na růst mzdových nákladů,
• přebytek poptávku na trhu s byty prudce vyhnal nájemné a náklady na bytovou výstavbu.
Koncept indexu životních nákladů (CLI = the cost of living index) s důrazem na jeho skladbu24
Koncept CLI je založen na koši zboží a služeb typicky spotřebovávaném domácnostmi nebo jinými specifickými skupinami obyvatel. Hlavním důvodem ve prospěch používání tohoto indexu je skutečnost, že odborové svazy a zaměstnanci při mzdových vyjednáváních zahrnují do svých úvah velikost inflace v podobě konceptu CLI. Dlouhodobým cílem Bundesbanky je právě inflace tohoto konceptu.
CLI míra inflace odráží nejen zobecněný růst cen, ale obsahuje také významnou složku relativních cenových změn.
Koš zboží a služeb v letech bezprostředně před a po sjednocení německých států měl následující náplň: spotřební zboží vyjma potravin – 43%, služby – 25%, bydlení – 25%, potraviny – 13%. Průměrná roční míra CLI inflace za období 1985- 1992 se pro jednotlivé složky koše podstatně lišila: zatímco ceny potravin a
22 Předtím velmi nízké poplatky ve Východním Německu za zdravotní péči, dále v oblasti dopravy, vzdělávání, zábavy a volného času byly v roce 1992 prudce navýšeny.
23 OECD: OECD economic surveys: Germany
24 European Union: The economic and financial situation in Germany
spotřebního zboží rostly jen velmi mírně (o 1,4%, resp. 1,1%), tak ceny bydlení a služeb se zvýšily dvakrát tolik (o 3%, resp. 2,9%).
CLI mír inflace je značně ovlivněna administrativně určenými cenami. Je obtížné kvantifikovat s přesností významnost tohoto faktoru. Rozpočtové deficity na všech úrovních veřejného sektoru německé ekonomiky přispěly k nadprůměrné míře vzrůstu cen v sektoru služeb. Německá Commerzbanka odhadla podíl administrovaně určených cen v CLI koši na přibližně 40%, specifikovala 4 následující kategorie:
• Přímo administrativně určené ceny (poplatky za televizní a radiové vysílání), podíl 5%
• Částečně administrativně určené ceny (starobní důchody, zdravotní péče), podíl 16%
• Kvazi-administrativně určené ceny (zboží podléhající spotřební dani), podíl 9%
• Nepřímo administrativně určené ceny (ceny potravin ovlivněné společnou zemědělskou politikou Evropské Unie), podíl 10%
Ještě na počátku roku 1989 byla CLI míra inflace blízko normativní míře inflace stanovené německou Bundesbankou, tj. 2%. V červenci 1991 zapůsobilo na růst CLI míry inflace zvýšení nepřímých daní a v prvním čtvrtletí roku 1992 dosahuje CLI míra inflace dokonce úrovně 4,6%.
4 MĚNOVÝ VÝVOJ V LETECH 1990-1992
Růst peněžní zásoby v roce 1990 byl nejprve mírný a pro rok jako celek se pohyboval v určeném cílovém rozmezí a agregát M3 expandoval o 5,7% v průměru, ačkoliv za posledních šest měsíců expandoval růst M3 o více než 7%25. Se zřetelem k výraznému zrychlení růstu západoněmecké peněžní nabídky v průběhu druhé poloviny roku 1990, Bundesbanka zvedla úrokové sazby nejprve v listopadu 1990 a poté ještě v únoru 1991 – zamýšlela, že tak skoncuje s nadměrnými lombardními půjčkami bankám a oživí repo operace jakožto hlavní tržní nástroj. Na počátku Bundesbanka předpokládala, že zvolený směnný kurz mezi měnami obou částí Německa a uvedení německé marky do Východního Německa povede k nárůstu peněžní nabídky o cca 160 miliard DEM, což by odpovídalo asi 13% nárůstu západoněmeckého agregátu M3. Kvůli přepracování konsolidované rozvahy východoněmeckého bankovního sektoru činil nakonec skutečný nárůst německé peněžní zásoby k 1.7.1990 180 miliard DEM26. V bývalé NDR byl trend opačný – peněžní zásoba po sjednocení v letech 1990 a 1991 naopak poklesla. Důvodem tohoto poklesu byl proces postupného přizpůsobování struktury portfolií východoněmeckých držitelů (začali přecházet z likvidních forem na depozita méně likvidní s vyšší úrokovou sazbou). To vedlo nejen k poklesu východoněmecké M3, ale zpočátku také k nízkému růstu M3 celoněmeckého, který se proto pohyboval v hodnotách blízkým dolnímu koridoru (koridor pro M3 vyhlášený pro rok 1991 činil 4-6%27). Bundesbanka na zmíněný měnový vývoj zareagovala v polovině roku 1991 změnou koridoru pro růst M3 – změnila jej na 3-5%. Změnu cílovaného koridoru během roku Bundesbanka učinila poprvé ve své historii používání měnového režimu cílování peněžní zásoby. V druhé polovině roku 1991 tempo růstu M3 jednou tolik zrychlil a to navzdory vyšším úrokovým sazbám a slabšímu
25 European Union: The economic and financial situation in Germany
26 Baltensperger, E.: Fifty years of the Deutsche Mark: central bank and the currency in Germany since 1984
27 Střed koridoru Bundesbanka počítala následovně: odhadovaný růst potenciálního hrubého národního produktu (2,5%) + inflace (2%) + trendový pokles rychlosti (0,5%).
hospodářskému růstu. Cílového koridoru pro rok 1991 bylo nakonec dosaženo s průměrnou roční mírou růstu M3 5,2%, byť v posledním čtvrtletí roku tempo růstu zrychlilo na 10%. K nestabilitě poptávky po penězích ke konci roku 1991 přispěla mimo jiné očekávání změn ve zdanění úrokových příjmů. V červnu 1991 Ústavní soud rozhodl, že stávající systém zdanění úrokových příjmů je v rozporu s ústavou, protože vyvolává rozsáhlé daňové úniky a poskytl vládě čas do konce roku 1992 k přípravě nového daňového systému pro úrokové příjmy. Cílový koridor pro růst M3 byl pro rok určen na 3,5-5,5%. Výsledkem takového ambiciózního cíle bylo nakonec přestřelení o více než 4%. Zářijové nepokoje v roce 1992 a následné změny ERM systému přinutily Bundesbanku udělat první opatrné kroky směrem k uvolnění měnové politiky. Po zářijových intervencích nebývalých rozměrů plynoucích z krize EMS byly úrokové sazby sníženy o 0,5%, repo-sazba dokonce o 1%. To se odpovídajícím způsobem promítlo do sazeb na finančním trhu, poklesly dlouhodobé úrokové sazby. Krátkodobé úrokové sazby na trhu ale dále rostly – to lze interpretovat jako indikátor situace, kdy Bundesbanka téměř plně sterilizovala vliv přítoku peněz na německý finanční trh28. Pouze dvakrát v předešlých 20ti letech (na přelomu let 1973/1974 a 1980/1981) byly německé úrokové sazby blízko hodnotám během léta 1992, a v obou případech poté následovala recese29. Rychlý růst tempa M3 byl primárně odrazem velkého objemu bankovních půjček poskytovaných zejména soukromému sektoru po roce 1991.
28 OECD: OECD ekonomic surveys 1992-1993
29 Corker, R.: United Germany: the first five years: performance and policy issues
Tab. č. 3: Expanze měnové zásoby v letech 1990-1992, v miliardách DEM
1990 1991 1992
Změna peněžní zásoby: +66,9 +95,6 +117,1
Změna objemu v poskytovaných bankovních úvěrů:
- soukromému sektoru +181,7 +259,3 +247,9
- veřejnému sektoru +41,6 +26,7 +46,3
Zdroj: OECD: OECD economic surveys 1992-1993, s.65
Peněžní prostředky z poskytnutých půjček byly použity v obou částech Německa odlišným způsobem. V západním Německu propukl stavební boom, investice firem se držely na vysoké úrovni. Naproti tomu ve Východním Německu pomáhají poskytnuté úvěry k přežití existujících firem a k nákupu nemovitostí.
Již v dubnu 1992 překročí růst M3 horní mez cílovaného koridoru. V září přichází první krize EMS a německá centrální banka čelí obtížím v tom, jak sladit potřeby německého trhu s potřebou vyhnout se přenesení jejích problémů do světové ekonomiky. Trvají tlaky na ceny a rychle roste množství peněz v ekonomice, to poukazuje na slábnoucí ekonomickou aktivitu30. V evropských ekonomikách se projevují sklony k recesi – díky snaze udržet své domácí úrokové sazby na úrovních blízkým sazbám německým31. O souvislostech mezi sjednocením Německa a první krizí EMS pojednává následující kapitola.
30 OECD: OECD economic surveys 1992-1993
31 Sinn, H.-W.: International implications of Germany unification
5 SJEDNOCENÍ NĚMECKA A PRVNÍ KRIZE EMS32
První krize EMS přišla po dlouhém období klidu a zasáhla nečekaně, právě proto byla tolik bolestivá. Zasáhla v září 1992. Vysoká poptávka po západoněmecké produkci sjednoceného Německa spolu s inflačními tlaky a s rostoucím rozpočtovým deficitem vedly k vysokému vzrůstu úrokových sazeb. Vysoké úrokové sazby byly naprosto v souladu s antiinflačním zaměřením měnové politiky Bundesbanky, ale v rozporu s potřebami měnových politik ostatních zemí účastnících se EMS33. Vysoká poptávka veřejného i soukromého sektoru po kapitálu zvýšila německé úrokové sazby nad úroveň ostatních zemí EMS, zvýšila atraktivitu marky jakožto investiční měny a vytvořila silný tlak na apreciaci německé marky. Před sjednocením Německa dlouhodobě existoval rozdíl 400 bazických bodů a více mezi úrokovými sazbami v Německu a v ostatních členských zemích EMS. Tento rozdíl se po sjednocení rychle zmenšil. Sjednocení vytlačilo tradičně nízké německé úrokové sazby.
Ve druhé polovině roku 1992 několik evropských centrálních bank učinilo zoufalé pokusy, aby uchránily své národní měny před znehodnocením a to umělým zvýšením úrokových sazeb. Švédsko nebylo členem EMS, ale jednostranně zkoušelo zavěsit švédskou korunu na EMS. Irsko bylo členskou zemí. V obou státech byly úrokové sazby vytlačeny do astronomických výšek. K 17.9.1992 vystoupala švédská diskontní sazba na úroveň 500 %34. Dočasný nárůst diskontních sazeb dostatečně vyjadřuje, jak silné tehdy tržní síly musely být. Krize EMS vyvrcholila 16.9.1992. V tento den bylo účastnictví britské libry v systému dočasně zastaveno, italská lira opouští systém následující den taktéž. Vzhledem k vysoké míře integrace Německa do světové ekonomiky se stalo zhodnocení německé marky pro Německo nebezpečné a ohrozilo konkurenceschopnost německé ekonomiky.
32 EMS = Evropský měnový systém
33 Baltensperger, E.: Fifty years of the Deutsche Mark: central bank and the currency in Germany since 1948
34 Sinn, H.-W.: International implications of Germany unification
Primární příčinou krize EMS v roce 1992 byla situace ve sjednoceném Německu35. Bundesbanka stála před otázkou, jak naplnit domácí požadavky a zároveň nepřenést problémy do světové ekonomiky vzhledem ke svému významnému postavení v EMS. Konvergenční proces, který by jinak dokázal zmírnit strukturální heterogenity a rozdíly v produktivitě Východního a Západního Německa nebyl před sjednocením započat.
Vybrané alternativní přístupy k vysvětlení krize EMS
Nejčastější vysvětlení první krize EMS se opírá o výše zmíněnou teorii, že primární příčinou krize EMS byla situace ve sjednoceném Německu. Pro úplnost v následujících řádcích zmiňuji některé vybrané alternativní přístupy k vysvětlení krize EMS, které uvádí ve své práci Hans-Werner Sinn (1996).
První z vysvětlení se opírá o tvrzení, že zhodnocení marky bylo projevem síly německé ekonomiky, její zdravé hospodářské politiky a vysoké důvěry zahraničních investorů. Německá hospodářská politika po sjednocení rozhodně ozdravená nebyla – nezabránila vývoji východoněmeckých mezd a do Východního Německa proudily masivní subvence.
Druhý přístup se zakládá na nízkou míru inflace v Německu během sjednocení.
Vyšší inflace v ostatních zemích než v Německu dala vzniknout prostoru pro zhodnocení marky a tak vytvořila tlaky vedoucí ke krizi EMS. Sinn argumentuje proti tomuto přístupu následovně : před krizí EMS byla hodnota marky přibližně rovna PPP zemí OECD a neexistovala zjevná tendence k poklesu pod jejich hodnotu.
Další přístup argumentuje spekulativním útokem na německou měnu. Podle zastánců tohoto přístupu svázané měnové kurzy jako tomu bylo v EMS lákají investory ke spekulativním útokům na měnu – protože nemohou nic ztratit, pokud se jim útok nezdaří, ale mohou mnoho získat, pokud uspějí. Stimul nakoupit měnu je tím větší, čím je více spekulantů. Čím více spekulantů měnu nakupuje, tím je
35 Baltensperger, E.: Fifty years of the Deutsche Bank: central bank and the currency in Germany since 1948
větší pravděpodobnost, že centrální banky nebudou schopné ustřežit směnný kurz.
Německá marka byla kotvou pro ERM, ostatní účastníci nemohli udržet své úrokové sazby dlouhodobě pod úrovní těch německých v případě, že nebudou své měny devalvovat. Takovou situaci mohla vyřešit všeobecná devalvace – silná marka by tlačila na pokles domácí inflace a následně by Bundesbanka mohla uvolnit svoji měnovou politiku a snížit úrokové sazby – takové řešení ale bylo odmítáno ze strany Velké Británie. A tudíž byly realizovány koordinované intervence. Takovými intervencemi se vyhlídky na snížení německých sazeb ještě více oddálily a vytvořily dodatečnou likviditu v Německu, kterou nebylo možné plně sterilizovat. Devizoví spekulanti zvýšili své nákupy, kterým centrální banky členských zemí EMS nebyly schopné čelit. Nicméně tato teorie nedokáže vysvětlit, proč spekulativní útoky začaly a směr, jakým se vydají.
Česká republika:
kandidátská země do eurozóny
1 SOUVISLOST NOMINÁLNÍ A REÁLNÉ KONVERGENCE
Hospodářská a měnová unie evropských států byla implementována ve třech fázích na základě Maastrichtské smlouvy. První fáze (1990-1994) byla především ve znamení vytvoření jednotného vnitřního trhu. Během druhé fáze (1994-1999) byl kladen důraz na dosažení (nominální) konvergence členských zemí. V souvislosti se třetí fází došlo v roce 1999 k zavedení bezhotovostní měny euro a dále počíná svoji činnost Evropská centrální banka. V roce 2002 dochází k zavedení hotovostní měny. Česká republika zároveň se vstupem do Evropské unie 1.května 2004 přijala závazek vstupu do Evropské měnové unie (EMU, eurozóna). Strategii pro přistoupení k eurozóně a k převzetí eura obsahuje společný dokument Vlády ČR a ČNB z října 2003 „Strategie přistoupení České republiky k eurozóně“. Otázkou tedy není, zda euro přijme nebo ne, před Českou republikou stojí otázka jiná: Kdy vstoupit do eurozóny, jak vhodně načasovat vstup tak, aby Česká republika mohla ze svého členství co nejvíce benefitovat? Aby Česká republika mohla do eurozóny vstoupit a přijmout tak společnou měnu, musí splňovat kritéria nominální konvergence, tj. Maastrichtská kritéria.
Právě tzv. Maastrichtská kritéria jsou nejčastěji zmiňována jako podmínka přijetí společné měny. Splnění pouze nominálních kritérií nestačí. Je potřeba sledovat i kritéria reálná, resp. kritéria reálné konvergence. Tato kritéria nemají standardizovanou podobu ani vymezené prahové hodnoty, nejsou tedy jednoduše měřitelná ani jednoduše hodnotitelná. Přesto je potřeba počítat s tím, že dialog s evropskými institucemi o připravenosti naší ekonomiky na vstup do eurozóny bude obsahovat i hodnocení právě těchto ostatních kritérií. Je to proto, že země, která kandiduje na převzetí eura musí nejen doložit splnění Maastrichtských kritérií nominální konvergence, ale také to, že tato kritéria byla či jsou splněna udržitelným způsobem a že je zde předpoklad jejich plnění i do budoucnosti. Jedním (nikov však jediným) z klíčových předpokladů budoucího plnění Maastrichtských kritérií je právě dosažení jistého stupně reálné ekonomické konvergence resp. jistého stupně ekonomické síly (vyspělosti) a konkurenceschopnosti kandidátské ekonomiky.
V diskuzi na toto téma se nejčastěji poukazuje na 4 podskupiny kritérií reálné ekonomické konvergence, na jejichž splnění je vhodné se před vstupem do eurozóny zaměřit:
• Otevřenost
• Strukturální sladěnost, sladěnost hospodářských cyklů
• Přizpůsobovací mechanismy
• Konkurenceschopnost
Výše zmíněná kritéria jsou spolu velmi úzce provázána.
Reálná konvergence má návaznost na konvergenci nominální a naopak – vzájemně se ovlivňují a probíhají souběžně. Země s nízkou ekonomickou úrovní mají zpravidla nižší cenovou hladinu než země s ekonomickou úrovní vyšší, dále jsou specifické tím, že mají nižší relativní cenovou úroveň. S růstem ekonomické úrovně země naopak dochází k růstu cenové hladiny a k reálnému zhodnocení měny a relativních mezd. Proto méně vyspělé země mohou svoji konkurenceschopnost postavit na hledisku mzdovém či nižších výrobních nákladech. Vyspělé ekonomiky mají tendenci využívat naopak konkurenceschopnost kvalitativní. Aby byl integrační proces úspěšný (a země mohla z integrace benefitovat a nikoliv utrpěla šok) je důležité, aby průběh vyrovnání ekonomické úrovně probíhal harmonicky:
například pokud rychlý vzestup cenové hladiny spotřebitelských cen CPI není podložen růstem produktivity práce (respektive jeho předstihem), mohla by být ohrožena životní úroveň obyvatelstva (v důsledku poklesu reálných mezd). Tlaky na růst mezd (které neodpovídají růstu produktivity práce) tím ohrožují konkurenceschopnost firem na mezinárodní úrovni a tím dochází v konečném důsledku i k růstu nezaměstnanosti36.
36 Kadeřábková, A. a kol.: Ročenka konkurenceschopnosti České republiky 2005 – analýza, s.53
Nominální konvergence České republiky
Nezbytnou oficiální podmínkou pro vstup do eurozóny je splnění pěti Maastrichtských kritérií, která můžeme rozlišit na měnová a fiskální. Nominální kritéria jsou kritéria formulována za účelem především udržení stability společné měny a nevyjadřují návaznost na kritéria reálná. Měnová Maastrichtská kritéria jsou bezprostředně spojena s měnovou politikou prováděnou Českou národní bankou:
1. kritérium inflace,
2. kritérium dlouhodobých úrokových sazeb, 3. kritérium stability měnového kurzu.
Fiskální kritéria existují následující:
4. kritérium rozpočtového deficitu, 5. vládního dluhu.
Kritérium inflace vyžaduje, aby ČR vykazovala dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu. Míra inflace nesmí překračovat o více než 1,5% průměrnou inflaci tří členských států EU s nejnižší mírou inflace. Harmonizovaný index spotřebitelských cen ČR se pohyboval v letech 2002-2005, s výjimkou roku 2004, pod požadovanou hranicí hodnoty kritéria. Ani pro následující roky prognóza ČNB nepředpokládá nedodržení tohoto kritéria.
Tab. č. 4: Harmonizovaný index spotřebitelských cen (průměr posledních 12ti měsíců oproti průměru předchozích 12ti měsíců, v %)
2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 Průměr 3 zemí EU s nejnižší mírou inflace 1,4 1,2 0,7 0,9 1,3 1,3 1,3
Hodnota kritéria 2,9 2,7 2,2 2,4 2,8 2,8 2,8
Česká republika 1,4 -0,1 2,6 1,8 2,2 2,0 2,1
Zdroj: MF, MPO, ČNB: Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou, s.7
Inflační cíl stanovený Českou národní bankou počínaje rokem 2006 a s platností až do okamžiku přistoupení k eurozóně - pro národní index spotřebitelských cen na úrovni 3% vytváří vhodné podmínky pro dodržení kritéria a udržení inflace blízko referenční hodnoty. Současně je stanoven tak, aby umožňoval (po přechodnou dobu) přetrvání jistého malého inflačního diferenciálu mezi ČR a EU s cílem usnadnit nevyhnutelné „cenové dohánění“ a nápravu relativních cen mezi ČR a EU (tzv. Balass-Samuelsonův efekt). I (avšak nejen) proto se ČNB zároveň zavázala usilovat o to, aby se skutečná hodnota inflace nelišila od cíle o více než 1%.
Kritérium cenové stability (inflace) Česká republika plní od roku 2002, s výjimkou roku 2004, kdy jako následek úprav systému nepřímých daní, kritérium nebylo splněno. Konkrétně kvantitativní hodnota cíle pak byla stanovena i s přihlédnutím k tomu, aby případné mírné zpřísnění měnové. Konkrétní kvantitativní hodnota cíle pak byla stanovena i s přihlédnutím k tomu, aby případné mírné zpřísnění měnové politiky v konečné fázi přistupování k eurozóně (a v závislosti na tom, jaká bude v danou chvíli očekávaná hodnota inflačního Maastrichtského kritéria, které nemá konstantní hodnotu) nebylo pro ekonomiku zbytečně nákladné.
V případě kritéria dlouhodobých sazeb průměrná dlouhodobá nominální úrokové sazba nesmí převýšit více než 2% průměrné úrokové sazby tří členských států EU s nejnižší úrokovou sazbou.
Kurzové kritérium (kritérium stability měnového kurzu) udává, že země musí alespoň dva roky setrvat v mechanismu ERM II a dodržovat normální rozpětí v mechanismu ERM II - v blízkosti dohodnuté centrální parity a s fluktuačním
pásmem +/- 2,25% od ní. Splnění kritéria stability kurzu měny předpokládá jednak úspěšné členství v mechanismu měnových kurzů a jednak splnění časového testu (tj.
setrvání v mechanismu alespoň dva roky). Dosavadní zkušenosti z pohledu evropských institucí na podmínky pro přistoupení nových členů EU do eurozóny, z dialogu, který s nimi kandidátské země vedou i z pohledu ekonomické racionality vyplývá, že v případě, že dochází k tlaku na kurz měny kandidátské země ve vztahu k centrální paritě k euru v mechanismu ERM II, je účelné rozlišovat, na kterou stranu oscilačního pásma k tomu dochází, tj. zda jde o tlak na revalvaci či devalvaci.
Hodnocený stát by neměl devalvovat v období svého účastnictví v ERM II bilaterální měnový kurz (v tomto případě CZK/EUR) z vlastní iniciativy. V případě, že k takové devalvaci dojde, začíná se mu tímto okamžikem prodlužovat doba setrvání v kurzovém mechanismu ERM II a doba účastnictví v tomto mechanismu se od tohoto okamžiku začíná počítat znova (doba alespoň dvouletého účastenství)37.
Poněkud odlišná situace by nastala, kdyby docházelo k tlaku na zhodnocení národní měny oproti centrální paritě. V takovém případě by bylo ovšem nutné odlišit, zda apreciační tlak je výslednicí např. spekulativního chování investorů na devizovém trhu nebo zda jde o pohyb, vyplývající z fundamentálního vývoje ekonomiky (např. spojený s její rychlou ekonomickou konvergencí k zemím eurozóny a pozitivním a trvalým diferenciálem ve vývoji produktivity práce, tedy s ekonomickým vývojem veskrze pozitivním). V tomto druhém případě by byla nasnadě tolerance takového tlaku ze strany evropských institucí (tj. komise a centrální banky), resp. jeho akomodace dohodnutou změnou centrální parity národní měny k euru, aniž by tím byly zpochybněny účast měny v mechanismu ERM II ani počítání dvouleté testovací periody.
37 Komárek, L. a kol.: Kurzové aspekty v procesu přistoupení České republiky k eurozóně, s.27
