Jak bylo řečeno v předchozí kapitole, společenskou odpovědnost lze rozdělit na tři roviny – ekonomickou, environmentální a sociální. To znamená, že činnost podniku by měla spočívat na třech pilířích: ekonomické prosperitě, kvalitě životního prostředí a společenském kapitálu. Každý z nich zahrnuje soubory pravidel pro způsoby jednání a podnikání. Tomuto přístupu se říká Triple bottom line princip (nebo také trojí zodpovědnost či trojí prospěch). Všechny přímé i nepřímé aspekty těchto tří rovin, které jsou pro jakoukoliv činnost organizace (výrobu, poskytování služeb…) relevantní, by organizace měla identifikovat a sama určit kritéria, která budou ověřitelná, opakovatelná a budou určovat nakládání s těmito aspekty tak, aby byly co nejefektivnější ve své odpovědnosti k zainteresovaným stranám. Triple bottom line princip také předpokládá, že organizace by měla být odpovědná primárně směrem k subjektům, které jsou přímo či nepřímo ovlivněné její činností než k vlastním podílníkům. (Dohnalová & Průša, 2011)
U jednotlivých rovin v následujících subkapitolách jsou uvedena a popsána základní pravidla, která pod danou zodpovědnost spadají. Není však vyloučeno, že spolu některá z pravidel souvisí a překrývají se. Tak tomu může být například u vedení dialogu se stakeholdery. Do každé z rovin spadá určitá skupina stakeholderů a se všemi je třeba vést dialog. U řady stakeholderů se navíc roviny překrývají, a tak například u dodavatelů materiálu
12
je zásadní, aby dialog probíhal v hranicích ekonomické, environmentální i sociální odpovědnosti.
1.2.1 Environmentální odpovědnost
V současné době je planeta nucena čelit environmentálním komplikacím, které jsou důsledkem aktivit lidské civilizace. Na důsledky těchto komplikací začala společnost skutečně přicházet až v padesátých letech dvacátého století. V roce 1972 byla týmem odborníků z Masachusettského technologického institutu (Massachusets technology institut, známý také jako MIT) publikována zpráva s názvem Meze růstu, která byla založena na pěti trendech, jejichž čím dál rychlejší rozvoj způsobuje životnímu prostředí škody v takové míře, že do roku 2100 narazí planeta Země do narazí na tzv. mezi růstu. Tedy definitivně vyčerpá své zdroje a lidstvo nebude schopné hromadného přežití. Do pětice těchto environmentálně rizikových trendů je zahrnutý zrychlující se průmyslový rozvoj, čerpání obnovitelných i neobnovitelných zdrojů surovin, poškozování životního prostředí, rychlý růst světové populace a šířící se nedostatek potravin. (Mezřický, 2005)
Na tuto zprávu navázal dokument s názvem Naše společná budoucnost, vydaný v roce 1987. Vydala jej tehdejší norská premiérka Gro Harlem Brundtlandová (je také známý pod názvem Zpráva Brundtlandové). Tento dokument definoval výraz udržitelný rozvoj, který podle Brundtlandové znamená, že společnost může zajišťovat své současné potřeby, aniž by tím omezila možnosti příštích generací uspokojovat své budoucí potřeby. Předpokladem jsou určitá společenská omezení, která však nejsou absolutní. Technika a organizace společnosti se nemusí kompletně měnit, ale pouze přizpůsobovat tomu, aby byly schopny otevřít cestu k novým způsobům hospodářského růstu, díky kterým chudoba nebude nevyhnutelná (jak naznačuje zpráva Meze růstu). (Brundtland, 1991)
Bez ohledu na to, v jaké sféře organizace působí, její činnost má na životní prostředí vždy nějaký dopad. Ten může souviset s řadou faktorů, například jaké organizace využívá zdroje, kde vykonává své podnikatelské aktivity, jakým způsobem řeší produkci odpadu a svůj obecný vliv a chování k přírodě. Přístup organizací by měl obecně být takový, aby byly negativní environmentální dopady jejího chování co nejnižší a brát na základě toho v potaz svá hospodářská a společenská rozhodnutí. (Ryšánek & Plášková, 2009)
Kritéria by měla vycházet například ze zásady aplikace přístupu předběžné opatrnosti (ke snížení rizik nehod a havárií, které způsobí environmentální, zdravotní a bezpečnostní zátěž by organizace měla implementovat nouzové postupy a činnosti zvyšující všeobecné povědomí o těchto rizicích.); environmentální odpovědnosti (organizace přijímá zodpovědnost za způsobené environmentální škody, způsobené během její činnosti, výkonu a služeb ve venkovských i městských oblastech; šetrných přístupů při zbavování se odpadu či zásad šetření vodou.
Jako příklad toho, jak by se organizace měla k životnímu prostředí chovat, mohou sloužit mezinárodní normy, například ISO 14001, EMAS II či ISO 26 000, na kterou tato práce odkazuje. (Ryšánek & Plášková, 2009)
13
Pokud má organizace do svých strategických plánů včleněn management ochrany životního prostředí a jeho cíle, výhody a nevýhody, lze na něj navázat vyrovnáním ekonomických a environmentálních zájmů. Tuto metodu úspěšně použilo Národní divadlo, k čemuž se práce dostane v praktické části. Pokud je systém na ochranu životního prostředí implementován komplexně a za pomoci odborníků, lze může výrazně ušetřit na nákladech. Zároveň tím pro sebe organizace vytváří konkurenční výhodu.
Prezentace tohoto systému směrem k zainteresovaným stranám včetně konkrétních finančních výsledků a možností úspor může pomoci k získání potenciálních obchodních partnerů na základě důkazů o schopnosti a svědomitosti organizace na poli společenské odpovědnosti.
1.2.2 Sociální odpovědnost
Tento pilíř je spojován se vztahem organizace k lidem, zejména k jejím zaměstnancům.
Organizace by měla uvažovat tak, aby její kroky kromě generování zisku měly za následek také zaměstnaneckou spokojenost. Tento přístup by měl fungovat po celou dobu vztahu zaměstnance a organizace – od jeho pracovního pohovoru až po případné ukončení pracovního poměru. Při náboru nových pracovníků jsou většinou žádání ti nejkvalifikovanější. Když si kvalifikovaní lidé vědomi si své ceny na trhu práce vybírají pracovní pozici, často hledí kromě platových podmínek i na prestiž a společenský status organizace, která tuto pozici nabízí. A k tomu dodržování principů CSR v obecném měřítku přispívá. Klíčová by však neměla být snaha najmout na pozici toho nejkvalifikovanějšího člověka, ale také snaha o to, aby na pozici působil co nejdéle. Kontinuální střídání a zaučování nových zaměstnanců na různých pozicích a je pro organizaci nevýhodné z hlediska času i peněz. Efektivnější je dlouhodobě zaměstnávat člověka, který se orientuje v chodu organizace, má všechny potřebné informace k výkonu své pozice (případně je schopen si je v krátkém časovém horizontu sehnat) a výsledky jeho práce jsou kvalitní a přispívají k plnění jejích cílů. Zaměstnanec by měl tedy být loajální. V tomto ohledu existuje řada faktorů, které může organizace ovlivnit. Některé jsou minimálními požadavky pro dodržování pracovních a zaměstnaneckých standardů, například dodržování základních lidských práv; dodržování pracovních standardů či zákaz práce dětí (na základě Úmluvy o právech dítěte, kterou v roce 1999 vydala Organizace spojených národů (OSN), má každé dítě právo na ochranu před vykořisťováním a prací, která ohrožuje jejich zdraví, vzdělávání a rozvoj. Státy musejí stanovit minimální věk pro zaměstnanost a podle něj regulovat pracovní podmínky. (David, 1999)).
Zároveň existují i faktory, které jsou aplikovatelné nad rámec zákona a organizace jimi činí svůj přístup nadstandartním. Například péčí o vyváženost pracovního a osobního života zaměstnanců; filantropie, sponzorství a firemní dobrovolnictví či angažovanost v lokální komunitě a jejím rozvoji. (Ryšánek & Plášková, 2009)
1.2.3 Ekonomická odpovědnost
Organizace stojí před požadavky kladenými různými zainteresovanými stranami s ohledem na jejich ekonomickou odpovědnost. Tržní ekonomika potřebuje účinný regulační rámec pro zajištění poctivé soutěže a trvale udržitelné ekonomiky. Kromě toho, národní
14
a mezinárodní iniciativy vyvinuly principy a standardy řízení a správy organizace, které tvoří část obecného úsilí pro podporu transparentnosti, bezúhonnosti a zákonných předpisů.
Ekonomická odpovědnost mimo jiné zahrnuje vytvoření etického kodexu firmy; transparentní jednání se stakeholdery; uplatnění protikorupční politiky; odpovědné řízení dodavatelského řetězce (zahrnuje dodržování smluv či platební morálku) či dodržování zásad ochrany duševního vlastnictví. (Ryšánek & Plášková, 2009)