Principem supervize je možnost dobrovolníků se bez obav svěřit se svými obavami a pří-padnými omyly beze strachu z nepochopení či následných výčitek. Nejen, že je supervize vhodná pro vyslechnutí dobrovolníka, ale je i příležitostí pro jeho ocenění a projev vděku
za odvedenou práci. Tošner a Sozanská (2006, s. 81, 83) popisují supervizi jako komuni-kaci skupiny dobrovolníků se supervizorem v neohrožujícím prostředí, kde je umožněno konzultovat jejich pocity a postoje vycházející z jejich činnosti. Supervize může v jisté míře připomínat i klubové setkání, je místem, kde se dobrovolníci sejdou a je jim dobře.
Na takových místech se především setkávají lidé s podobnými zájmy a hodnotami.
Je důležité, aby byli dobrovolníci předem dostatečně informováni o významu supervize.
Říci dobrovolníkům o tom, čím sami mohou přispět na supervizi, aby to pro ně bylo uži-tečné a přínosné. Dobrovolníci mohou na supervizi nejen podpořit ostatní, ale i sami být podpořeni. Mohou se s ostatními podělit o své zkušenosti a vyslechnout si zpětnou vazbu.
Koordinátor se supervirozem by měli zajistit přínosnost a zajímavost supervize pro všechny zúčastněné. (Břízová, 2018)
Podle (Švestkové et al., 2004, s 81) je pro dobrovolníky účast na supervizi povinná. Setká-vají se zpravidla jedenkrát do měsíce za přítomnosti supervizora, či psychologa. Dobrovol-níci získávají prostor ke sdělení svých prožitků. Výhodami setkání je práce se skupinovou dynamikou. Opakovaná neúčast dobrovolníků na těchto setkáváních bývá důvodem pro vyřazení dobrovolníka z programu a ukončení kontraktu s ním.
Podle Svobodové (2015, s. 116) slovo supervize pochází z latinského super, což znamená výše nebo také přes a ze slova visio, což znamená pohled. O supervizi je známo, že její obsah je zatím neupřesněný. Zahrnuje škálu prvků jako je výuka, vedení, řízení a poraden-ství. Pokud by se supervize přiblížila více k nějakému z těchto prvků, ztratila by tím svůj význam. Je určena těm, kteří kompetentně pracují s klienty v profesním poradenství.
V čem je supervize důležitá? V průběhu vztahu dvojice dobrovolníka a dítěte mohou nastat okamžiky, kdy se dobrovolníkovi zdá, že mu to za to nestojí. Důvodem může být nejen vyčerpanost dobrovolníka, ale i pocit, že už nemá z čeho dávat, způsobený málo projevo-vanou vděčností, radostí a zájmem klienta. Za takových situací může být supervize velmi důležitou. Dává dobrovolníkovi příležitost dívat se na věci s odstupem, nacházet nová řešení a tak i odkrýt obtížnou situaci a získat podporu. (Břízová, 2018)
Podle Matouška (2013, s. 358) supervize poskytuje sociálnímu pracovníkovi či studentu sociální práce možnost zastavit se a reflektovat, co prožívá. Z tohoto odstupu supervize dobrovolníka vede k ohlédnutí se na proběhlé události, následnému kognitivnímu
a emočnímu zpracování a případnému sdílení své vnitřní zkušenosti ve skupině se supervi-zorem. Tímto získává možnost se ve své situaci lépe orientovat. Díky podpoře a zpětné vazbě si ujasní své možnosti a priority a vzájemně je sladí s hodnotami organizace.
Respektive vezme v úvahu kompromisy, které by mohly co neméně škodit a naopak co nejvíce prospět klientům.
Matoušek (2016, s. 218) uvádí, že podle většiny teoretiků má supervize tři hlavní funkce:
řídící, podpůrnou a vzdělávací. Někde je uváděna i funkce čtvrtá: zprostředkování při řešení konfliktů. Podle Břízové (2018) hrozí u dobrovolníků ztráta motivace především tam, kde je na ně kladeno velké množství povinností nebo je špatná komunikace s koordinátorem či jinými zaměstnanci. Supervize v tomto případě může být prevencí před odchodem dobrovolníka z programu. V tomto případě hovoříme o podpůrné supervizi.
Dále supervize může plnit i funkci vzdělávací. Umožňuje dobrovolníkovi v rozvoji sebe sama a zůstat otevřeným všemu novému. Je součástí vývoje, sebeuvědomění a odhodlání se dále rozvíjet. Supervize je i nepostradatelným pomocníkem koordinátora, hraje základní roli ve zpětné vazbě a komunikací mezi dobrovolníky, dalšími pracovníky a klienty, hovo-říme o řídící funkci supervize. Cennými mohou být i rady dobrovolníků, co změnit, jak zefektivnit činnost. Díky jejich vlastní zkušenosti s programem, mohou tyto rady přispět nejen ke zvyšování kvality programu, ale i ke zlepšení vztahů uvnitř organizace.
Člověk, který přichází zvenčí, nám dokáže poskytnout cennou možnost reflexe naší práce.
Jeho pohled může být velkým přínosem pro organizaci. Osvědčila se pravidelná setkávání dobrovolníků s vedením organizace. (Dobrovolníci v neziskových organizacích, 2001, s. 22)
Právem dobrovolníka je kdykoliv požádat koordinátora o schůzku. Využije tak možnost vyřešit jak organizační, tak i jiné problémy. Setkání je možné realizovat i skupinově, pokud je takových dobrovolníků více. Důležitou formou podpory dobrovolníků je právě supervize. Další aktivitou v rámci programu Pět P by mělo být i společné setkávání dětí a dobrovolníků, které je organizováno několikrát do roka. Výhodou těchto společných akcí možnost pro koordinátora je vidět dítě jak ve skupině, tak i ve dvojici společně s dobrovolníkem a případné pomoci ve vývoji jejich vztahu. Jedním z nejčastějších problémů je zapojení dětí do skupiny vrstevníků. (Břízová, 2018)
Důležitá je i otevřená komunikace v organizaci, aby bylo možné diskutovat i o složitějších situacích, které mohou nastat a probrat vhodné kroky a přístupy. (Dobrovolníci v neziskových organizacích, 2001, s. 21)
V programu Pět P dobrovolníci tráví čas s dětmi, které mají jak zdravotní, tak sociální, výchovné i jiné problémy. Vztah mezi dobrovolníkem a dítětem by měl být postaven na podpoře, přátelství a pocitu bezpečí. Nejen, že dobrovolník dítěti naslouchá, ale je mu i rovnocenným partnerem. Supervize je důležitá v případech, kdy se dobrovolník dostává do krize, neví si rady a ztrácí motivaci pro práci s klientem tohoto programu. V této chvíli je nutná nejen zpětná vazba supervizora, ale i pochopení potřeb jak dobrovolníka, tak dítěte.
II. PRAKTICKÁ ČÁST
4 METODIKA VÝZKUMU
Diplomová práce se skládá ze dvou částí. V předchozí teoretické části jsme uvedli rizikové chování, faktory podílející se na genezi rizikového chování, druhy prevence, roli školy v oblasti preventivního působení a činitele v primární prevenci. Následně jsme vysvětlili pojem dobrovolnictví, jeho formy, historii, popsali jsme legislativu dobrovolnictví v České republice a motivaci dobrovolníků. Upřesnili jsme program Pět P, mentoring a mentorin-gový vztah, hnutí Big Brothers Big Sisters a jeho historii. Dále jsme nastínili vznik programu Pět P, jeho cíle, zásady, aktéry programu Pět P a supervizi. Následně se snažíme propojit uvedené poznatky z teoretické části s částí praktickou.
V této části uvedeme výzkumný cíl a na něj navazující výzkumné otázky. Poté objasníme výzkumný problém, strategii výzkumu, metodu sběru dat, výzkumný soubor a v neposlední řade realizaci výzkumu.