Vzhledem k tomu, že se rigorózní práce zabývá poměrně rozsáhlými instituty péče o jmění dítěte a vyživovací povinnost k dítěti, jeví se jako lepší a zejména přehlednější, aby i samotný závěr byl rozdělen do dvou částí – část týkající se péče o jmění dítěte a část týkající se vyživovací povinnosti k dítěti.
Z obecného hlediska lze konstatovat, že právní úprava obou výše uvedených institutů je na dobré úrovni, byť s určitými výhradami, které byly v práci rozebrány. Lze pozorovat snahu tvůrců zákona o ucelenost a reflexi soudní praxe, což se v mnoha případech pozitivně na právní úpravě projevilo. Rovněž je vycházeno ze zahraničních právních úprav při respektování jednotného základního ideového směru Evropské unie, jež se snaží o určitou unifikaci jednotlivých právních úprav. Jelikož jde o právo rodinné, tak většina zákonných ustanovení je formulována obecně. Tuto skutečnost nelze hodnotit negativně.
Úkolem rodinného práva je poskytnout opravdu jen základní pravidla pro uspořádání rodinného života. Případné konflikty by měly být v prvé řadě řešeny v rámci rodiny, míněno dohodou. Zejména v těchto případech je důležité akcentovat důležitost dohody. Soud by měl být opravdu tím posledním možným řešením případného konfliktu. Autor však za problematickou považuje skutečnost, že neexistuje dostatek současné a aktuální judikatury ve vztahu k péči o jmění dítěte.
4. 1. Péče o jmění dítěte
Institut péče o jmění dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti. Vzniká narozením dítěte a zaniká nabytím jeho plné svéprávnosti. Jedná se o právo a povinnost rodiče pečovat (či spravovat) jmění dítěte do doby, než dítě nabude plné svéprávnosti. Důvodem je, že dítě není způsobilé k právnímu jednání týkající se svého jmění a to zejména z důvodu své rozumové a volní vyspělosti. Autor má za to, že pokud je dítě dostatečně rozumově a volně vyspělé, 262 tak by mělo mít možnost se vyjádřit ke konkrétnímu právnímu jednání týkající se jeho jmění. Také by mělo být pravidelně informováno o tom, jak se s jeho jměním konkrétně zachází. Účelem tohoto institutu je totiž předat spravované jmění dítěti. Toto
262 Bude jednat zejména o případy, kdy se věk dítěte blíží 18. roku věku, byť toto nelze úplně dobře zobecnit.
109
jmění nepatří správci jmění. Jelikož je tento institut součástí rodičovské odpovědnosti, pak lze jeho rozsah i výkon určitým způsobem soudním rozhodnutím upravit. Konkrétně se například může jednat o omezení rodičovské odpovědnost v oblasti péče o jmění dítěte, pokud rodič tuto nevykonává řádně.
Z dikce zákonné úpravy se jeví, že by to zejména měli být rodiče, kdo pečují o jmění dítěte. Pokud svoji povinnost zanedbávají, porušují, či ji objektivně splnit nemohou, pak zákon poskytuje opatření, kterými lze péči o jmění dítěte zajistit.
Jmenovitě se jedná o poručníka či opatrovníka pro správu jmění dítěte. Na konkrétním právním jednání týkající se jmění dítěte by se měli rodiče vždy dohodnout, tedy by měli jednat ve shodě. Pokud se na určitém právním jednání neshodnou, pak by neměli jednat přes nesouhlas druhého, ale měli by se obrátit na soud, který v daném případě rozhodne. Zákon dále explicitně poskytuje demonstrativní výčet příkladů konkrétního právního jednání, pro které je potřeba souhlasu soudu. Pokud by v těchto jednání sice byli rodiče ve shodě, ale nedisponovali souhlasem soudu, pak by se jednalo o zdánlivé právní jednání.
Úskalím právní úpravy je z pohledu autora odpovědnost za škodu správce jmění na jmění dítěte. V zákoně totiž není výslovně určeno, zda se jedná o odpovědnost objektivní či subjektivní. Rovněž, pokud by se jednalo o odpovědnost subjektivní, nejsou poskytnuty žádné exonerační důvody. Autor práce má za to, že odpovědnost správce jmění za škodu na jmění dítěte by měla být subjektivní. Pokud správce jmění neporušil povinnost péče řádného hospodáře a prokáže, že si počínal dostatečně obezřetně, pak by neměl za škodu odpovídat.
Konstatuje se, že zavinění by mělo být důsledně zkoumáno.
Pokud jmění dítěte nese výnos, pak tento se nejprve použije na úhradu nákladů správy jmění, konkrétně na daně, poplatky, pravidelnou údržbu atp. Pokud po úhradě výše uvedených nákladů zbydou z výnosu peněžité prostředky, pak se jedná o zisk. Naložení s ním je dle názoru autora jedním z úskalí současné právní úpravy. Zisk by se měl primárně použít k rozmnožení jmění. Nelze se ztotožnit s názorem, že by se měl tento zisk použít k výživě dítěte, pokud rodiče disponují dostatečným množstvím prostředků pro výživu dítěte. Lze však souhlasit s tím, že zisk ze jmění dítěte by měl být použít k jeho výživě v té míře, ve které nestačí prostředky rodičů. Co se týká dalších osob povinných výživou, pak by zisk
110
ze jmění dítěte měl mít přednost před výživným od osob, které nejsou rodiči dítěte. Za určitých okolností může být zisk použit i pro výživu sourozenců a rodičů dítěte.
Právní úprava rovněž správně řeší dopad insolvence, konkrétně konkursu na výkon péče o jmění dítěte rodičem. V této části by ničeho nemělo být měněno, avšak se uvádí, že by se zákonodárce měl zamyslet v obdobném smyslu i nad dopady exekuce. Exekuce vlastně předcházejí insolvencím a rovněž je to důsledek toho, že si osoba neplnila své povinnosti řádně. Soud by měl mít možnost v odůvodněných případech zasáhnout do výkonu péče o jmění dítěte, pokud je rodič v exekuci.
Nelze nezmínit rovněž samotné odevzdání jmění dítěti. K tomuto dochází nabytím plné svéprávnosti dítěte. Rodiče pak mají povinnost dítěti odevzdat samotné jmění a rovněž vyúčtování správy jmění, jehož podrobnost by se měla odvíjet od rozsahu předmětného jmění. Zákon však nestanoví na formu tohoto vyúčtování zvláštní požadavky.
Rodiče si mohou za podmínek stanovených zákonem nárokovat úhradu vynaložených nákladů a rovněž přiměřenou odměnu za výkon správy. Má se za to, že tyto nároky by měly být uplatněny společně s vyúčtováním správy jmění, byť nic nebrání tomu, aby tomu tak nebylo učiněno později. Jistou odlišnost lze pozorovat v souvislosti s opatrovníkem pro správu jmění dítěte. Ten má povinnost předložit vyúčtování soudu, ne dítěti.
V návaznosti na výše uvedené se konstatuje, že opatrovník pro správu jmění dítěte je důležitým institutem. Tento by měl být v určitých případech využíván častěji, kdy mohou být na rodiče kladeny vysoké nároky pro správu jmění a to zejména v případě, kdy je jmění dítěte rozsáhlé. Pokud je jmění rozsáhlé, pak je riziko vzniku škody pro nedostatečnou odbornou znalost rodičů vyšší. Na opatrovníka by se ale měli v souvislosti s odbornými znalostmi klást vyšší nároky než na rodiče. Opatrovník je totiž osoba, která je jmenována specificky pro to, aby spravovala cizí jmění. Tedy by měla disponovat určitými většími odbornými znalostmi v tomto směru. Na rodiče nelze tyto aplikovat totožně, neboť jejich rolí není jen správa jmění dítěte.
111
4. 2. Vyživovací povinnost k dítěti
Vyživovací povinnost není součástí rodičovské odpovědnosti jako péče o jmění dítěte. Pokud soud svým rozhodnutím zasáhne do výkonu či rozsahu rodičovské odpovědnosti, pak se to vyživovací povinnosti netýká. Tuto skutečnost lze hodnotit kladně.
Vyživovací povinnost vzniká ex-lege a zaniká smrtí jejích subjektů. Určitá část odborníků se však domnívá, že vyživovací povinnost zaniká okamžikem, kdy daný subjekt nesplní podmínky pro přiznání výživného a následně znovu vznikne, když tyto podmínky subjekt znovu splní. S tímto názorem se nelze ztotožnit.
Autor má za to, vyživovací povinnost trvá po celý život jejích subjektů, avšak nelze přiznat výživné, pokud nejsou splněny předpoklady pro jeho přiznání.
S tímto je spojena i nutnost terminologické přesnosti, kdy nelze zaměňovat pojem vyživovací povinnost a výživné. Výživné je totiž samotná peněžitá dávka, kterou je povinný povinen přispívat na výživu dítěte a to pokud jsou splněny zákonem dané podmínky.
Vyživovací povinnost lze rozdělit na čtyři základní druhy, kdy vyživovací povinnost k dítěti lze podřadit pod vyživovací povinnost předků a potomků.
Základním požadavkem pro přiznání výživného je, aby se oprávněný nacházel ve stavu odkázanosti na výživu, tedy že není schopen se sám živit. Co se týká samotné výše výživného, pak zákon pro její stanovení poskytuje velice obecná pravidla. Vodítkem může být i doporučující tabulka Ministerstva spravedlnosti ČR, u níž však není jisté, zda je stále aktuální. Obecnost těchto pravidel však není chybou. Z rozhodovací praxe soudů je zřejmé, že soudy rozhodují zejména ve prospěch dítěte a věc se snaží posuzovat komplexně. Tato problematika je totiž velice individuální a soudy k ní musí takto přistupovat.
Základním východiskem pro určení výše výživného jsou odůvodněné potřeby oprávněného a majetkové možnosti a schopnosti povinného. K potřebám oprávněného lze sdělit, že tyto musí pokrýt jeho základní životní potřeby (jídlo, ošacení, náklady na bydlení atp.) a rovněž v nich mají být započítané i náklady nahodilé, tedy nepravidelné. K samotnému dítěti zákon dále uvádí, že jeho životní úroveň musí být shodná s životní úrovní rodiče. Toto nicméně nelze vnímat absolutně. Znamená to, že by životní úroveň dítěte měla odpovídat jeho věku a
112
životní úrovni samotného rodiče. V souvislosti s tímto lze rovněž zmínit tvorbu úspor, a to zejména pro nezletilé dítě, kdy pokud má povinný rodič dostatečné prostředky, pak by měl část výživného hradit na zvláštní účet, kde budou tyto prostředky pro dítě shromažďovány. Rodiče by se měli dohodnout na výběru bankovního ústavu, ve kterém budou tyto prostředky uloženy do doby, než budou moci být dítěti odevzdány. Jelikož se úspory stanou jměním dítěte, pak pro tyto rovněž platí ustanovení o správě jmění dítěte.
Co se týká majetkových možností a schopností povinného, pak i tyto jsou velice důležité. Tedy jsou zkoumány jeho příjmy i výdaje, ale rovněž jsou zahrnovány i možné příjmy. Povinný se nesmí bezdůvodně vzdát vyššího majetkového prospěchu. Příkladem budiž situace, kdy si povinný může v rámci svého pracovního poměru vydělat větší peněžitý obnos za to, že bude více pracovat, ale této možnosti nevyužije. Soud by pak měl zkoumat důvod pro toto nevyužití, a pokud shledá, že se jedná o důvod nedostatečný, pak i tyto možné příjmy zařadí do majetkových možností a schopností povinného. Povinný je povinen v rámci řízení o určení výživného poskytnout soudu patřičnou součinnost při zkoumání jeho příjmů. Pokud tuto součinnost neposkytne, pak soud může vycházet ze zákonem stanoveného násobku životního minima pro jeho stanovení.
Ve vztahu k neplnění vyživovací povinnosti je důležité zmínit také trestněprávní přesah tohoto neplnění. Pokud povinný neplní tuto povinnost po dobu delší než čtyři měsíce, pak naplní skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy. Zákon rozlišuje mezi nedbalostním a úmyslném zaviněním, jež se projevuje ve výši trestní sazby. Smyslem tohoto trestného činu není to, aby pachatelé vykonávali tresty odnětí svobody, ale aby byli motivováni k plnění své povinnosti. Důraz je tedy především kladen na to, aby pachatelé výživné hradili, čehož ve výkonu trestu odnětí svobody zpravidla nejsou schopni.
Autor práce se pokusil o komplexní rozebrání spojené problematiky – péče o jmění dítěte a vyživovací povinnosti. Dále poukázal na možné nedostatky a de lege ferenda navrhl jejich napravení. Celkově lze právní úpravu obou popsaných institutů a rozhodovací praxi soudů hodnotit kladně.
113