Zahájení nebo pokračování v jednáních o uzavření smlouvy

4.1.4 Zahájení nebo pokračování v jednáních o uzavření smlouvy bez

soud ČR vyjádřil v roce 2007 ve věci sp. zn.: 25 Cdo 874/2005. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl: „Odpovědnost za úmyslné jednání proti dobrým mravům zahrnuje jak případy právem neupraveného jednání, tak případy oprávněného výkonu práva, který směřuje k poškození jiného, neodporuje sice přímo zákonu a nedosahuje intenzity protiprávnosti, ale je v rozporu s dobrými mravy např. tím, že škůdce vykonává své právo způsobem, který záměrně poškozuje jiného a vede k nepřiměřeným důsledkům (tzv. šikanozní výkon práva).“¹⁷⁸

Rozhodnutí ve věci sp.zn.: 25 Cdo 874/2005 se také zmiňuje o otázce náhrady škody, který žalovaná (dovolatelka) jako jeden z bodů dovolání napadla. V důsledku uzavření nevýhodných nájemních smluv musel žalobce zanechat své podnikatelské činnosti, čímž mu vznikla škoda. Soud prvního stupně žalobci přiznal náhradu ušlého zisku z podnikání, z pronájmu a náhradu škody vzniklé nuceným odprodejem zboží a zařízení provozovny. Stanovení rozsahu náhrady škody bylo potvrzeno jak odvolacím, tak dovolacím soudem, který dovolání jako nedůvodné v celém rozsahu zamítl. Žalovaná v dovolání především napadala způsob, jakým byla stanovena výše ušlého zisku. Prvoinstanční soud stanovil ušlý zisk na základě

„výsledků žalobcovi podnikatelské činnosti v předchozích letech ve výši v jaké by zisku skutečně [žalobce] dosáhl v době, v níž je náhrada požadována.“¹⁷⁹ Pokud porovnáme toto rozhodnutí s rozhodnutím ve věci sp. zn.: 29 Odo 1166/2004 z roku 2006 vidíme, že v případě úmyslného jednání proti dobrým mravům je Nejvyšší soud ČR ochoten rozsah náhrady škody rozšířit až do polohy náhrady pozitivního zájmu.

Druhý případ, kdy Nejvyšší soud ČR rozhodoval o odpovědnosti za škodu podle § 424 obč.z., je ze dne 2. září 2008, ve věci sp. zn.: 25 Cdo 127/2007. V tomto případě se soud zabýval otázkou, zda vzniká odpovědnost za škodu v případě jednostranného ukončení kontraktačního procesu. Může se zdát, že rozhodnutí spíše patří do skutkové podstaty postihující bezdůvodné ukončení předsmluvních

178 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2007, sp. zn.: 25 Cdo 874/2005. V této věci vlastník nemovitosti (žalovaná) protiprávně zasáhl do smluvních vztahů upravujících užívání nebyt.

prostor nájemcem (žalobce), tak, že několikanásobně zvýšil nájemné a stanovil další pro žalobce nepříznivé podmínky. Žalovaná následně pod nátlakem přinutila žalobce k uzavření nových nájemních smluv za takto nevýhodných podmínek a v důsledku toho byl žalobce přinucen své podnikání zlikvidovat. Tento výkon práva byl jak soudem prvního stupně, tak odvolácím soudem shledán jako šikanózní, jelikož jakmile žalobce prostory vyklidil, žalovaná je pronajala jiným subjektům za podstatně výhodnějších podmínek. Tento záměr byl shledán jako hlavní motiv jednání žalované, jež tato měla již od začátku vyjednávání o nových nájemních smlouvách s žalobcem.

179 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2007, sp. zn.: 25 Cdo 874/2005.

vyjednávání. Nejvyšší soud ČR zde však dospěl k závěru, že jednání škůdce naplňuje znaky § 424 obč.z. a nikoli porušení prevenční povinnosti. Nutno podotknout, že Nejvyšší soud ČR sám neprohlásil, zda jednání žalované je či není v rozporu s dobrými mravy, toto posouzení přenechal odvolacímu soudu. Důvodem, proč se Nejvyšší soud ČR spíše přiklonil k aplikaci § 424 obč.z. bylo podezření, že „příčinnou vzniku zbytečných nákladů žalobkyně na přípravu dohody [o mimosoudním vyřízení sporu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví] bylo úmyslné (tj. alespoň ve formě nepřímého úmyslu vykonané) dobrým mravům odporující jednání žalované.“¹⁸⁰

Nejvyšší soud ČR dále dovodil, že pokud by jednání žalované nenaplňovalo předpoklady § 424 obč.z., pak je nutné posoudit, zda toto jednání neodporuje generální prevenční povinnosti zakotvené v § 415 obč.z.¹⁸¹ V takovém případě by se odpovědnost za škodu posuzovala dle § 420 obč.z. a jednání škůdce by sice muselo být zaviněné, ale postačila by i nedbalost a nikoli úmysl.

Co se francouzské soudní praxe týče, je zajímavé pozorovat jak řeší zejména otázku rozsahu náhrady škody. Původně neměl Kasační soud žádný problém přiznávat v případě ukončení předsmluvních vyjednávání jak skutečnou škodu, tak ušlý zisk byť v omezené formě jako tzv. perte de chance. Chápat můžeme perte de chance jako ztrátu příležitosti uzavřít jinou smlouvu, resp. vygenerovat zisk jiným způsobem. V roce 1998 rozhodoval Kasační soud¹⁸² ve věci přerušení smluvních jednání trvajících 4 roky mezi držitelem patentových práv k vynálezu a zájemcem o jeho obchodní využití.

Předsmluvní vyjednávání byla ukončena z interních důvodu na straně původního zájemce o vynález. Držiteli patentu byla soudem přiznána náhrada za studie obchodního využití vynálezu, zveřejnění a rozšíření jeho know-how a kompenzace za ztrátu možnosti obchodně využít vynález po dobu 4 let, co probíhala negociace. Tento posledně zmíněný bod má charakter ztráty příležitosti (perte de chance).¹⁸³

K otázce ušlé příležitosti a přerušení smluvních vyjednávání vůbec se Cour

180 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. září 2008, sp. zn. : 25 Cdo 127/2007.

181 Nejvyšší soud ČR k tomuto uvedl: „I v případě, že nejedná úmyslně v rozporu s dobrými mravy, může být počínání spoluvlastníka v průběhu sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví posuzováno ve sporu o náhradu škody z hlediska porušení prevenční povinnosti podle § 415 ObčZ tím, že spoluvlastník odmítl uzavřít dohodu, jíž by byla věc vyřešena mimosoudně.“

182 Srov. rozhodnutí Cour de cassation, ch. com., ze dne 7. dubna 1998.

183 Viz Gautier, P.Y., přednášky z obligačního práva, Univerzita Paris II Panthéon-Assas, akademický rok 2009/2010.

de cassation vyjádřil především v přelomovém rozhodnutí známém jako Arrêt Manoukian.¹⁸⁴ V této věci se Kasační soud zabýval zejména dvěmi zásadními otázkami.

Zaprvé byl posuzován rozsah náhrady škody v případě zahájení či pokračování v jednání bez úmyslu smlouvu uzavřít, zejména pak problematika náhrady ušlého zisku.

Dále se Kasační soud vyjadřoval k tomu, jestli je odpovědná za škodu i třetí strana, se kterou byla vedena paralelní vyjednávání a s níž nakonec byla smlouva uzavřena.

Stejně jako Nejvyšší soud ČR zkoumá Kasační soud v těchto případech, zda jednání škůdce bylo slovy našeho pr. řádu v rozporu s dobrými mravy. Rozdíl je v tom, že fr. právo nezná pojem dobrých mravů, místo toho používá pojem faute (zaviněné protiprávní jednání) a pojem mauvaise foi (zlá víra). Code civil navíc neobsahuje zvláštní ustanovení, tak jako např. občanský zákoník obsahuje § 424 obč.z. Zaviněné protiprávní jednání, jež někdo vykoná ve zlé víře (tj. s úmyslem poškodit druhou stranu) tedy zakládá odpovědnost dotyčného podle obecné klauzule v článku 1382, popř čl.

1383 Code civil.

K rozsahu náhrady škody se Kasační soud vyjádřil tak, že spol. Manoukian má nárok na náhradu nákladů vynaložených za účelem uzavření smlouvy. Požadavek na náhradu ušlého zisku byl však odmítnut.¹⁸⁵ Kasační soud potvrdil, že náhrada skutečné škody byla kryta odpovědností za jednání v rozporu s dobrými mravy představující ukončení smluvního vyjednávání. Zatímco však to, že spol. Manoukian ušel zisk, v něž doufala nebylo zapříčiněno přerušením vyjednávání, ale neuzavřením smlouvy. I v tomto případě se projevuje zásada, že k uzavření smlouvy nemůže být nikdo nucen.

Škoda se nahrazuje jen v tom rozsahu, který poškozenému umožňuje vrátit se do stavu,

184 Srov. rozhodnutí Cour de cassation, ch. com, ze dne 26. listopadu 2003. Společnost Alain Manoukian zahájila předsmluvní vyjednávání se společníky společnosti Stuck, jejich předmětem byl převod obch. podílu spol. Stuck ve výši 100%. Po několiměsíčním vyjednávání tato dospěla do stádia, kdy byl vytvořen draft smlouvy o převodu obch. podílu. Manoukian byl tedy v právu se domnívat, že dojde k uzavření smlouvy. Mezitím však společníci spol. Stuck zahájili paralelní vyjednávání s třetí stranou o smlouvě se stejným předmětem, která dospěla až k uzavření samotné smlouvy. Společníci spol. Stuck oznámili spol. Manoukian uzavření smlouvy se třetí stranou až po 14 dnech od jejího podpisu. Během celé této doby byla spol. Manoukian nechána v přesvědčení, že uzavření smlouvy se spol. Stuck je jen formalitou. Cour d'appel v Paříži dovodil a Cour de cassation v plném rozsahu potvrdil, že kombinace těchto skutečností ukázala nedostatek dobré víry (resp. rozpor s dobrými mravy) na straně společníku spol. Stuck. Soudy tedy dovodily deliktní odpovědnost podle článků 1382 a 1383 Code civil. Cour de cassation shledal rozhodnutí odvolacího soudu správné a kasační stížnost zamítl v celém rozsahu.

185 CARTWRIGHT, J., English case note In Cour de Cass., 26.11.2003 – 'Perte de Chance' (Expectation Interest) and Liability of a Third Person in Case of Breaking Off Negotiations. European Review of Private Law. 2005, č. 3, s. 459. ISSN: 0928-9801.

v němž se nacházel před zahájením vyjednávání o smlouvě. Jinými slovy preferuje se stav, jako kdyby smlouva uzavřena nebyla.

Druhou otázkou, jež se Kasační soud zabýval, je odpovědnost třetí strany, s níž byla smlouva nakonec uzavřena, za škodu vzniklou přerušením vyjednávání. Bylo stanoveno obecné pravidlo, že třetí strana není odpovědná za škodu vzniklou tím, že uzavřela smlouvu se stranou paralelně vyjednávájící s jiným subjektem, ikdyž tato třetí strana o vyjednávání věděla. Třetí strana by však odpovědná byla, pokud by jednala s úmyslem uškodit tomuto jinému subjektu nebo by užívala podvodné machinace.¹⁸⁶