Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Veronika Kinclová

(1)

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Veronika Kinclová

PŘEDSMLUVNÍ ODPOVĚDNOST (culpa in contrahendo)

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Petr Čech, LL.M.

Katedra: obchodního práva

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 13. června 2012

(2)

Čestné prohlášení

„Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.“

V Praze dne 13. června 2012

...

Veronika Kinclová

(3)

Poděkování

Ráda bych poděkovala JUDr. Petru Čechovi, LL.M. za odborné rady a připomínky, které mi velmi pomohly při vypracování této práce.

Zároveň bych na tomto místě chtěla vyjádřit svou vděčnost za příležitost zúčastnit se jako student Právnické fakulty Univerzity Karlovy studijního pobytu ve Francii. Tato neocenitelná zkušenost mi byla ku prospěchu při psaní této práce.

Děkuji také rodině a přátelům za podporu a trpělivost v průběhu celého studia.

(4)

Obsah

1 Úvod... 1

2 Fáze vyjednávání o kontraktu ... 3

2.1 Předsmluvní fáze a formování kontraktu ... 3

2.1.1 Česká právní úprava a francouzské právní teorie ... 3

2.1.1.1 Klasifikace à la Faggella ... 5

2.1.1.2 Klasifikace používaná francouzskou doktrínou ... 6

2.2 Pojem předsmluvního vyjednávání (notion de pourparlers) ... 8

2.2.1 Negativní vymezení ... 9

2.2.1.1 Návrh a pozvání zahájit vyjednávání o smlouvě ... 9

2.2.1.2 Vyjednávání a jednostranný závazek uzavřít smlouvu ... 12

2.2.1.3 Vyjednávání a předběžné dohody ... 14

2.2.2 Pozitivní vymezení ... 17

2.2.2.1 Smluvní autonomie a ochrana proti jejímu zneužití ... 18

3 Odpovědnost v předsmluvní fázi obecně ... 20

3.1 Odpovědnost deliktní (mimosmluvní) či smluvní ... 21

3.1.1 Von Jhering a la faute contractuelle ... 21

3.1.2 Teorie zneužití práva a la faute délictuelle ... 25

3.2 Předpoklady odpovědnosti za škodu v předsmluvní fázi ... 27

3.2.1 Protiprávní jednání (la faute pré-contractuelle) ... 27

3.2.2 Vznik škody (le dommage pré-contractuelle) ... 29

3.2.3 Příčinná souvislost (le lien de causalité) ... 31

3.2.4 Zavinění (l'intention de nuire) ... 32

4 Předsmluvní odpovědnost v konkrétních skutkových podstatách ... 33

4.1 Jednotlivé skutkové podstaty v judikatuře francouzských a českých soudů ... 34

(5)

4.1.1 Odpovědnost za škodu způsobenou neplatným právním úkonem ... 34

4.1.2 Informační povinnost ... 37

4.1.3 Bezdůvodné ukončení vyjednávání o uzavření smlouvy ... 42

4.1.4 Zahájení nebo pokračování v jednáních o uzavření smlouvy bez skutečného úmyslu smlouvu uzavřít ... 46

4.1.5 Zneužití důvěrnosti informací ... 50

4.2 Evropskoprávní unifikační úprava ... 52

5 Rozsah náhrady škody ... 56

5.1 Negativní interes ... 56

5.2 Pozitivní interes ... 57

6 Nový občanský zákoník v. Projet de la Chancellerie ... 59

6.1 Charakteristika předsmluvní odpovědnosti ... 60

6.2 Skutkové podstaty ... 60

6.2.1 Poctivé vyjednávání ... 60

6.2.2 Informační povinnost a ochrana důvěrných informací ... 62

6.2.3 Bezdůvodné ukončení vyjednávání ... 64

7 Závěr ... 66

Seznam používaných zkratek a výrazů ... 68

Seznam použité literatury a pramenů ... 69

Resumé ... 76

Abstract ... 78

(6)

(7)

1. Úvod

Charakter naší doby klade stále větší požadavky na závazkové vztahy mezi subjekty. Čím dále ve svém vývoji společnost postupuje, tím komplexnější se vztahy stávají, což vede k potřebě stále se zvětšujícího usílí a nákladů vynaložených na jejich vznik. Přímou úměrou pak vyvstává nutnost účinné ochrany takových investic. V této konstalaci vstupuje do hry institut předsmluvní odpovědnosti.

Předsmluvní odpovědnost neboli culpa in contrahendo bezesporu patří do moderní společnosti a měla by tedy tvořit součást moderního soukromého práva každého státu. První náznaky zájmu o problematiku předsmluvní odpovědnosti pochází z Německa 60. let 19. století a váží se na osobu německého právního teoretika Jheringa.¹ Od té doby chápání předsmluvní odpovědnosti značně pokročilo. Soudní praxe se odpovědností za porušení povinností v předsmluvní fázi běžně zabývá, čímž přispívá k jejímu stále progresivnějšímu vývoji. To vše navzdory absenci výslovné úpravy v právních řádech většiny států.

Tato práce zachycuje pojetí předsmluvní odpovědnosti v českém a francouzském právním prostředí. Jistě platí, že i právní úpravy v dalších státech pojednávají o odpovědnosti za nežádoucí jednání při vyjednávání o smlouvách. Není ani pochyb o tom, že jejich uchopení je přinejmenším stejně zajímavé jako francouzsko-české nazírání na předsmluvní odpovědnost. Rozhodla jsem se však zabývat se právě českou a francouzskou úpravou, jelikož jsem měla možnost studovat droit civil ve Francii a získat tak kromě znalostí i jakési francouzské chápání tohoto institutu. Díky znalosti francouzštiny jsem mohla zkoumat danou problematiku přímo a nebyla jsem odkázána jen na výklad zprostředkovaný v jazyce, jemuž bych rozuměla. Tento faktor se může jevit jako banální, jsem však toho názoru, že mi umožnil lépe do dané oblasti proniknout a porozumět ji.

K tomu, abych mohla dostatečně pregnantně vymezit předsmluvní odpovědnost, je nutné se nejdřívě zabývat předsmluvní fází. V úvodu práce tedy analyzuji, jak teorie vnímá kontraktační proces. Následně se soustředím na konkrétní vymezení předsmluvního vyjednávání podle českého a francouzského práva. Jelikož neexistuje přesná definice, nejdříve rozeberu odlišnosti negociace od jiných fází kontraktačního

1 MATULA, Z., Culpa in contrahendo, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 11. ISBN:

978-80-7357-719-3.

(8)

procesu, a poté se pokusím o pozitivní zformulování základních atributů, jako smluvní svoboda nebo dobrá víra.

V následující třetí kapitole se zaměřím na obecnou charakteristiku předsmluvní odpovědnosti v obou porovnávaných právních úpravách. Francouzské právo zastává velmi silnou koncepci deliktní odpovědnosti, do níž již tradičně zahrnuje odpovědnost založenou ve stadiu vyjednávání o smlouvě. Přestože české právní vnímání předsmluvní odpovědnosti není odlišné, oddělování smluvní a mimosmluvní odpovědnosti reflektuje zatím pouze teoreticky. Druhá část třetí kapitoly se pak věnuje předpokladům vzniku předsmluvní odpovědnosti (tj. protiprávní jednání, škoda, příčinná souvislost a zavinění).

Při absenci konkrétních zákonných ustanovení je obsah předsmluvních povinností a odpovědnosti za jejich porušení konstruován především díky judikatuře. Za obecným vymezením, tedy následuje analýza jednotlivých skutkových podstat ve čtvrté kapitole.

Zejména se práce soustřeďuje na odpovědnost za neplatnost smlouvy, porušení informační povinnosti a povinnosti mlčenlivosti, bezdůvodné ukončení vyjednávání o smlouvě a zahájení nebo pokračování v jednáních bez skutečného úmyslu smlouvu uzavřít. Porovnávána je judikatura Nejvyššího soudu ČR a Kasačního soudu² ve Francii, jakožto nejvyšších soudních instancí. Zmíním se i o evropském pojetí předsmluvních povinností a odpovědnosti zpracovaném v hlavních unifikačních projektech.

Pátá kapitola teoreticky i prakticky vymezuje rozsah náhrady škody, tím že představuje instituty pozitivního a negativního interesu (zájmu). Konkrétní aplikace v judikatuře českých a francouzských soudů pak dokresluje, jak se vyvíjí postih porušení předsmluvních povinností.

Šestá kapitola se cele věnuje právní úpravě předsmluvní odpovědnosti de lege ferenda. I v této části práce je možné provést srovnání českého a francouzského práva. S účinností od 1.1. 2014 začneme aplikovat zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník, který mimo jiné přináší kodifikaci skutkových podstat předsmluvní odpovědnosti. Z francouzského pohledu je možné konstatovat, že rekodifikace Code civil z roku 1804 má už také svou konkrétní podobu. Z celkem tří projektů nové úpravy soukromého práva má největší šanci na přijetí návrh Ministerstva spravedlnosti FR

2 Výrazy Kasační soud a Cour de cassation jsou v této práci používány jako synonyma.

(9)

známý jako Projet de la Chancellerie. Komparace úpravy culpa in contrahendo v těchto právních dokumentech tvoří základ předposlední kapitoly této práce.

Na závěr si dovolím podotknout, že záměrem práce je seznámit čtenáře se základními pilíři konstrukce předsmluvní odpovědnosti v českém a francouzském prostředí. Práce se však neomezuje na holý popis hlavních charakteristik předsmluvní odpovědnosti. Pomocí komparativní metody se pokouší o zdůraznění aspektů, v nichž je pojetí culpa in contrahendo v právních řádech obou států stejné nebo naopak odlišné.

Následnou analýzou se v práci snažím odůvodnit tyto similarity či rozdíly a kriticky zhodnotit jejich přínos pro oba právní řády. Cílem práce je postihnout praktický a ucelený pohled na režim předsmluvní odpovědnosti v České a Francouzské republice de lege lata i de lege ferenda.

2 Fáze vyjednávání o kontraktu

2.1 Předsmluvní fáze a formování kontraktu

2.1.1 Česká právní úprava a francouzské právní teorie

Dosažení konsensu stran vyjednávajících o smlouvě a střetnutí jejich společné vůle být smlouvou vázán v odpovídající formě tvoří základní element vzniku smlouvy.

Jinými slovy smlouva nemůže vzniknout bez dohody stran o jejích podstatných náležitostech. Formování kontraktu může být jednoduchý a rychlý proces, existují však případy, kdy k tomu než se strany na uzavření smlouvy shodnou vede dlouhá a složitá cesta. V takové situaci může uplynout dlouhá doba mezi tím, kdy spolu strany začaly jednat a samotným uzavřením smlouvy. Tato doba je obdobím vyjednávání o smlouvě a ve francouzském právu se pro ni užívá termín pourparlers. O povaze negociace a pourparlers bude v této práci detailněji pojednáno později. V této části je vhodné vysvětlit, jak se tento termín do francouzské právní nauky dostal a jak je chápán v českém právním prostředí.

Studie pourparlers a jejich významu v předsmluvní fázi sahají do konce předminulého století, kdy se objevují první analýzy, které se jimi zabývají.³ Byli to především autoři jako Pothier, Saleilles, Planiol nebo Josserand a další, kteří jsou ve Francii známí tím, že se ve své práci věnovali právě období formování kontraktu. Každý

3 BARCHA, M. H., Les obligations naissant des pourparlers, Ed. Dalloz, Paris 1990, s. 123 dostupné na: http://www.juriscope.org/.

(10)

z autorů nezávisle na svém původu klasifikuje rozličně období předcházející uzavření smlouvy. Jako základní klasifikace je ve Francii vnímána klasifikace vytvořená italským akademikem Faggellou, proto se této teorii budu věnovat v první podsekci této kapitoly.

Následně rozeberu pojetí, které vychází z klasifikace podle Faggella a jejích kritiků a které je dnes francouzskou právní naukou běžně přijímáno a užíváno.

Nežli však přistoupím k analýze pojetí formování kontraktu ve Francii, je vhodné uvést, jak je proces vzniku smluv vnímán v českém právním prostředí. Stejně jako ve Francii je základní úprava uzavírání smluv obsažena v občanském zákoníku. V této souvislosti si dovolím jen krátkou poznámku, že i Nový občanský zákoník tento systém přejímá a ustanovení o uzavírání smluv obsahuje v § 1731 a násl. NOZ.

Obchodní zákoník upravuje proces formování kontraktu jen v některých svých ustanoveních.⁴ Výchozí úpravu je třeba hledat v občanském právu. Specificky je vznik smluv také zpracován v zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách.

Jak bylo výše naznačeno základním předpokladem vzniku smlouvy je konsens dvou nebo více smluvních stran. V tomto ohledu neexistuje rozdíl mezi českou a francouzskou právní úpravou a upřímně řečeno ani existovat nemůže. Proces uzavření smlouvy tedy představuje na sebe navazující sled kroků, které vedou k dosažení konsensu stran.⁵ Obecně platí, že proces uzavírání smlouvy ať už v režimu občanského nebo obchodního práva se skládá z předložení návrhu smlouvy a jeho přijetí.⁶

Období, které předchází vzniku návrhu na uzavření smlouvy není specificky upraveno ani v jednom ze soukromoprávních českých kodexů. Situace ve francouzském právním řádu není jiná. Tuto mnohdy velmi problematickou situaci v českém právním prostředí by měl vyjasnit Nový občanský zákoník, který se předsmluvnímu období věnuje.⁷ Stejně tak by se měla Francie dočkat částečné kodifikace předsmluvního vyjednávání, jak je předvídáno v návrhu novely Code civil známé jako Projet de la Chancellerie. Jak o novém občanském zákoníku, tak o Projet de la Chancellerie bude v

4 Specifická úprava odlišná od občanského zákoníku obsažená v obchodním zákoníku se týká smlouvy na základě veřejného návrhu v § 276 a násl. obch.z. a obchodní veřejná soutěž dle ust. § 282 a násl.

obch.z. Srov. ŠVESTKA J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M. et al., Občanský zákoník I. § 1-459, Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 395.

5 HULMÁK, M., Uzavírání smluv v civilním právu, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2008, s. 49.

ISBN:978-80-7400-062-1.

6 PLÍVA, S. Obchodní závazkové vztahy. 2. aktualizované vydání. Praha: ASPI, 2009, s. 43. ISBN:

978-80-7357-444-4.

7 Srov. ustanovení § 1728 a 1729 NOZ.

(11)

souvislosti s vyjednáváním o vzniku smlouvy pojednáno dále v této práci.

Přestože současný Code civil postrádá úpravu negociačního procesu, neznamená to, že by toto období bylo ve francouzském doktríně absolutně opomíjeno. Mnoho významných právních filozofů a teoretiků se o pourparlers zajímalo a to zejména pod vlivem úvah italského akademika a conseillera Faggella.

2.1.1.1 Klasifikace à la Faggella

Faggella se ve své práci především zabýval otázkou odpovědnosti plynoucí z přerušení smluvních jednání (rupture des pourparlers). Přichází s tvrzením, že ještě před vznikem vlastního závazku může existovat „něco povinného.“⁸ Faggella se však neomezoval pouze na studium předsmluvní odpovědnosti, nýbrž se vyjadřoval i k obdobím, která předcházela uzavření smlouvy obecně. Rozlišoval tři taková období;

předběžná vyjednávání, vytvoření návrhu a předání návrhu.⁹

Podle Faggella je nejdelší z výše uvedených období fáze předběžného vyjednávání. Je tomu tak zejména proto, že v rámci této fáze strany diskutují o náležitostech budoucího kontraktu. V průběhu vyjednávání strany nejsou nikdy vázané, tj. nemají povinnost uzavřít smlouvu.¹⁰ Hlavním cílem, který strany sledují v tomto období, je nalézt shodu ohledně podstatných náležitostí zamýšlené smlouvy. V momentě, kdy je tento cíl dosažen, vstupuje proces formování kontraktu do druhé fáze, kterou je formulování definitivního návrhu.

Při vytváření návrhu smlouvy dochází k vyvrcholení vyjednávání a k projevení vůle stran uzavřít smlouvu. Každá ze stran v tomto okamžiku zvažuje, zda má zájem smlouvu s druhou stranou uzavřít. Faggella vycházel z premisy, že ani tato druhá fáze není pro žádnou ze stran závazná.¹¹ Posledním mezistupněm předcházejícím uzavření smlouvy je podle Faggella předání návrhu druhé straně a jeho následná akceptace.

8 CASTRONOVO, C., Předsmluvní odpovědnost In ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J.; TICHÝ, L. (eds.) Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva konaných 9. listopadu a 4.

prosince 2007 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 1. vydání, Praha: ASPI, 2008, s. 176. ISBN: 978-80-7357-394-2.

9 SALLEILLES, R., De la résponsabilité pré-contractuelle, R.T.D.C. 1970, s. 697 In BARCHA, op. cit.

sub. 3, s. 6.

10 BARCHA, op. cit. sub. 3, s. 6.

11 Ibid.

(12)

Klasifikace podle Faggella poznala mnoho kritiků, významným byl např.

Cohérier,¹² jež tvrdil, že rozdělení předsmluvního období na tři fáze není použitelné u všech kontraktů. U většiny smluv totiž úplně chybí druhá fáze vytváření návrhu, jelikož tato splývá v jeden celek s fází vyjednávání o smlouvě. Mimo to je Faggellově teorii také vyčítáno, že první fázi, tedy předběžnému vyjednávání, se prakticky nevěnuje.

Podle kritiky se měl Faggella zejména zaměřit na rozpracování nabídky vstoupit do smluvních jednání, jež je vnímána jako stěžejní z důvodu povinností, které sebou může přinést.¹³

2.1.1.2 Klasifikace používaná francouzskou doktrínou

Předsmluvní období je charakteristické progresivními změnami vůle stran, které spolu vyjednávají o dosažení společné shody. Na začátku si strany vybírají osobu, s níž jsou ochotny do smluvních jednání vstoupit. Ve druhé fázi se strany pokouší dojít ke konsensu ohledně práv a povinností, jež každé ze stran připadnou. Na závěr, v poslední fázi se již předpokládá, že vůle jedné ze stran je definitivně určena a ke vzniku kontraktu nezbývá než akceptace druhé strany.

Francouzská nauka tak přebírá Faggellovu klasifikaci předsmluvního období, když ho opět rozděluje do tří na sebe navazujících fází. Tyto fáze se však svým obsahem a rysy odlišují od Faggellova pojetí. Podle francouzské moderní teorie je prvním krokem vytváření smlouvy, pozvání vstoupit do vyjednávání o smlouvě (invitation à entrer en pourparlers). Tento úsek volně přechází do další fáze, kterou je vyjednávání jako takové. V této části práce se o vyjednávání zmíním jen okrajově, jelikož detailně jej rozeberu později. Konečně posledním, třetím krokem, je předání návrhu na uzavření smlouvy.

Když se ve Francii řekne pozvání k předsmluvním jednáním, tak se má na mysli výběr spolukontrahenta, tedy osoby s níž bude potencionálně smlouva uzavřena. Pro ilustraci si uveďme krátký příklad. Zaměstnavatel se rozhodne zaměstnat dělníka. První co musí udělat, je zvolit si osobu splňující předpoklady pro práci dělníka.

Zaměstnavatel pozve několik kandidátů a vybere toho, s nímž vstoupí do vyjednávání o budoucím pracovním poměru.

12 COHÉRIER, Les obligations naissant de pourparlers, Paris 1930 In BARCHA, op. cit. sub. 3, s. 7.

(13)

Na počátku zaměstnavatel netuší, s kým bude nakonec o pracovní nabídce jednat. V momentě, kdy zaměstnavatel vhodného kandidáta vybere, strany buď začnou (nebo také nemusí) o konkrétním zaměstnání vyjednávat. V této souvislosti nutno podotknout, že náš právní řád neuznává záměr iniciovat negociaci smlouvy. Pojetí myšlenky vstoupit do jednání o smlouvě je kategorizováno jako pouhá pohnutku a tedy bez právní relevance.¹⁴ Jak vyplývá z nazírání na projev vůle z hlediska právních účinků, musí být projevena navenek v objektivizované podobě a seznatelná ostatním subjektům. Jen projev vůle splňující tyto předpoklady je právně relevantní.

Pozvání zahájit předsmluvní vyjednávání je ve Francii potencionálním zdrojem odpovědnosti za škodu. Pro pregnantní vysvětlení se vrátím k příkladu se zaměstnavatelem a dělníkem. Zaměstnavatel, který odmítne vyjednávat o uzavření smlouvy s kandidátem na práci dělníka a toto odmítnutí je motivováno úmyslem poškodit buď druhou stranu nebo třetího, se vystavuje hrozbě náhrady škody. V případech, kdy bylo prokázáno, že jedna strana odmítla s druhou vyjednávat o smlouvě s úmyslem ji poškodit, francouzské soudy přisuzovaly náhradu škody.¹⁵

Jakmile se obě strany utvrdí ve volbě svého smluvního partnera začíná podle francouzské teorie druhá fáze, tedy vyjednávání v pravém smyslu slova. Hlavní charakteristikou tohoto období je snaha stran dohodnout se na náležitostech budoucí smlouvy. V průběhu vyjednávání se postupnými dílčími dohodami stran o jednotlivých náležitostech vytváří návrh budoucího kontraktu. Tento proces probíhá do doby, než se vůle jedné ze stran ustálí ve finální podobě. Ve smyslu výše uvedeného příkladu, v této fázi zaměstnavatel a dělník jednají o pracovní smlouvě, o platu, pracovní době či dovolené.

Vyjednávání smluvních stran ve fr. pojetí končí dohodou o minimálním obsahu smlouvy, který je tvořen jejími podstatnými náležitostmi. Česká právní nauka zastává poněkud jiný názor: „Sjednávání smlouvy ale není ukončeno dohodou o minimálních náležitostech, ale až dohodou o všem o čem daly strany najevo, že má být obsahem smlouvy.“¹⁶ V průběhu vyjednávání doznávají požadavky stran ohledně obsahu změn, když strany ve svých nárocích ustupují či naopak kladou nové.

14 ŠVESTKA, op. cit. sub. 4, s. 315.

15 MOREL, R., Rev. Trim. dr. civ., 1908, s. 298 In BARCHA, op. cit. sub. 3, s. 8.

16 PLÍVA, S. In ŠTENGLOVÁ I., PLÍVA, S., TOMSA, M. et. al. Obchodní zákoník. Komentář.10.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 46, ISBN: 80-7179-346-9 In v HULMÁK, op. cit. sub. 5, s. 52.

(14)

Obecně lze konstatovat, že jasné vymezení negociačního procesu v obchodním i v občanském zákoníku absentuje. Občanský zákoník sice v § 43 a násl. obč.z. detailně vykládá o návrhu a akceptaci, negociaci však zvlášť nezmiňuje. Obchodní zákoník se zase v ust. § 269 – § 275 obch.z. věnuje návrhu, jeho formě, podmínkám odvolání a akceptaci. Obě normy operují s návrhem na uzavření smlouvy, jehož obsah byl s největší pravděpodobností výsledkem jednání stran,¹⁷ samotný proces vyjednávání ale nezmiňují. Česká právní teorie jednoznačné řešení také nepřináší. V této souvislosti např. Hulmák odmítá většinou uznávaný názor¹⁸ podpořený judikaturou Nejvyššího soudu,¹⁹ že úprava kontraktačního procesu obsažená v občanském zákoníku je kogentní.

Naopak se staví za to, že stranám nic nebrání v tom, aby se dohodly na kontraktačním procesu o třech nebo více krocích, namísto tradičního schématu nabídka – akceptace.²⁰ Pro vznik smlouvy je jediným rozhodujícím kritériem konsens smluvních stran.

Je tedy možné shrnout, že náš právní řád nerozděluje předsmluvní fázi do jednotlivých období jako ve Francii. Prvním právně relevantním momentem je projev vůle navenek ve formě odpovídající návrhu na uzavření smlouvy. Proces formování kontraktu je pak zakončen samotným uzavřením smlouvy, tedy akceptací návrhu druhou stranou. Období, které vzniku smlouvy předchází, má však vždy různou podobu případ od případu.

Na závěr této části jen uvedu, že poslední fáze předsmluvního období dle francouzské teorie je emise návrhu na uzavření smlouvy. Jedná se o okamžik, kdy vůle jedné smluvní strany je definitivně určená a projeví se navenek. K uzavření smlouvy stačí jen akceptace druhé strany. Zde by se odlišnosti v naší úpravě hledaly jen těžko.

2.2 Pojem předsmluvního vyjednávání (notion de pourparlers)

V následující kapitole se zaměřím na analýzu samotného předsmluvního vyjednávání. Z pohledu právní teorie obou států se analýza v této části bude týkat diskuzí předcházejících smluvní dohodě, a to i částečné či rámcové. Pojem předsmluvní

17 Existují výjimky, např. v případě adhézních smluv, apod., kdy prostor pro vyjednávání o obsahu smlouvy je buď velmi malý nebo žádný. Analýza takových případů, ale není předmětem této diplomové práce.

18 Srov. PLÍVA, op. cit. sub. 6, s. 43; ŠTENGLOVÁ I., PLÍVA, S., TOMSA, M. et. al. Obchodní zákoník. Komentář.13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 915. ISBN: 978-80-7400-354-7.

19 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, ze dne 26. března 2001, sp.zn.: 33 Cdo 2994/1999.

20 HULMÁK, op. cit. sub. 5, s. 52.

(15)

vyjednávání vymezím nejdříve negativně, tj. odlišením od pojmů příbuzných a souvisejících. Následně se zaměřím na pozitivní definování negociace a její charakteristické znaky.

2.2.1 Negativní vymezení

2.2.1.1 Návrh a pozvání zahájit vyjednávání o smlouvě (invitation à entrer en pourparlers)

a) pojem návrhu na uzavření smlouvy

Občanský zákoník vymezuje návrh na uzavření smlouvy v § 43a odst. 1 obč.z.

Návrhem je projev vůle směřující k uzavření smlouvy, který je určen jedné nebo více určitým osobám, za předpokladu, že je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele být návrhem vázán v případě jeho přijetí. Návrh je určitý, pokud obsahuje alespoň podstatné náležitosti navrhované smlouvy.²¹ Jen pro úplnost je nutné dodat, že návrh na uzavření smlouvy musí také splňovat náležitosti právních úkonů požadované občanským zákoníkem ve smyslu § 37 a násl. obč.z. Pokud návrh neobsahuje některou z výše uvedených charakteristik, nejedná se o návrh ve smyslu § 43a obč.z., nýbrž o pouhou výzvu k podání návrhu.

Co se týče francouzské úpravy, tak je třeba konstatovat, že i přes svou obšírnost a detailnost Code civil návrh (offre) ve svých ustanoveních nedefinuje. V článku 1101 Code civil se pouze dočteme co je to smlouva,²² ale ohledně návrhu je nutné čerpat z judikatury zejm. Kasačního soudu.²³

Judikatura ve Francii dovozuje, že návrh je nabídka na uzavření smlouvy, která je dostatečně závazující ve smyslu, že ji nabízející nemůže jednostraně měnit a určitá tak, aby k uzavření smlouvy stačilo jen její přijetí.²⁴ Z této definice a contrario vyplývá, že nabídka, která není dostatečně určitá nebo úplná, není návrhem na uzavření smlouvy, nýbrž pozváním k jednání o uzavření smlouvy.

Vyjednávání o smlouvě (tj. fáze pourparlers) se tradičně zahajuje diskuzí o

22 Článek 1101 Code civil: Smlouva je dohoda, kterou se jedna nebo více osob zavazuje vůči jiné nebo jiným osobám, něco dát, dělat nebo nedělat. Ve francozském orifinále: „Le contrat est une convention par laquelle une ou plusieurs personnes s'obligent, envers une ou plusieurs autres, à donner, à faire ou à ne pas faire quelque chose“.

23 Viz Gautier, P.Y., přednášky z obligačního práva, Univerzita Paris II Panthéon-Assas, akademický rok 2009/2010.

24 Juris. class., art.1109, Fasc. 3-A , In BARCHA, op. cit. sub. 3, s. 10.

(16)

eventuálním uzavření smlouvy, jejíž některé podstatné náležitosti nejsou zatím vymezeny. Z toho pramení hlavní rozdíl mezi nabídkou na uzavření smlouvy a pouhou pozvánkou k vyjednávání o smlouvě. Tímto rozdílem je fakt, že k uzavření smlouvy postačí, aby byl návrh přijat v podobě v jaké je (jinými slovy návrh již sám o sobě obsahuje podstatné náležitosti smlouvy), zatímco přijetím nabídky vyjednávat o smlouvě k jejímu uzavření dojít nemůže.²⁵

b) Právní povaha návrhu v českem a francouzském právu

Francouzské právo obecně neuznává závaznost návrhu na uzavření smlouvy.²⁶ Toto pravidlo však zná několik výjimek, které přinesla judikatura. Platí, že pokud návrh obsahuje lhůtu pro přijetí nebo pokud navrhovatel požaduje okamžitou odpověď, pak je návrh závazný a navrhovatel jej nemůže odvolat.²⁷ Podobná úprava je i v našem právní řádu. Na základě § 43a odst. 3 obč.z. je návrh odvolatelný a lze jej odvolat do doby než dojde k odeslání jeho přijetí. Návrh nemůže být však odvolán během lhůty pro přijetí v něm stanovené, ledaže si navrhovatel vyhradí právo návrh odvolat i před uplynutím této lhůty (§ 43a odst. 4 obč.z.).²⁸ Možnost vyhradit si takové právo fr. judikatura ani doktrína neuznává.

Návrh dále nemůže být odvolán, pokud je v něm přímo stanovena jeho neodvolatelnost.²⁹ Navrhovatel může také návrh zrušit, a to do doby než je druhé straně návrh doručen (popř. zrušení návrhu dojde současně s návrhem).³⁰ Možnost zrušit návrh do doby, než se o něm příjemce fakticky dozví, je uznávána i ve Francii.³¹

Situace, kdy navrhovatel adresuje příjemci svůj návrh obsahující lhůtu, ve které musí být přijat, vytváří jednostranný závazek navrhovatele. Porušení takového závazku v předsmluvní fázi by podle výkladu fr. soudů znamenalo zásah do dobré víry druhé strany, že smlouva bude uzavřena. Pokud dojde k odvolání návrhu, které se dá označit jako zneužívající ve vztahu k druhému subjektu (retractation abusive), nastupuje

25 Ibid.

27 Ibid.

28 Úprava v českém právní řádu v této souvisloti vychází z vůle navrhovatele a dává jí přednost.

30 PLÍVA, op. cit. sub. 6, s. 43.

(17)

deliktní odpovědnost za škodu podle článku 1382 Code civil.³² Odvolání, jež je zneužívající a mařící spravedlivé očekávání druhé strany, bude vždy takové, které je učiněno v době vymezené pro přijetí návrhu.³³

Konkrétním příkladem může být rozhodnutí třetího senátu Kasačního soudu ze dne 7. května 2008. V tomto případě majitel nemovitosti nabídl potencionálnímu zájemci možnost nemovitost koupit za určitých podmínek s tím, že zájemci stanovil lhůtu k přijetí nabídky do 27. června. Dne 26. června však vlastník nemovitosti vzal svůj návrh zpět. Poslední den lhůty, tj. 27. června, zájemce návrh na koupi nemovitosti přijal. Kasační soud rozhodl, že vlastník nemovitosti nemůže svůj návrh vzít zpět. Ve svém rozhodnutí Kasační soud uvedl: „Pokud platí, že návrh může být odvolán, jestliže nebyl přijat, tak je tomu jinak v případě, kdy ten, kdo návrh podal se zavázal, že jej neodvolá před uplynutím určité lhůty.“³⁴

Odvolání návrhu v průběhu lhůty pro jeho přijetí však není jediným případem, kdy vzniká navrhovateli odpovědnost za škodu. Navrhovatel může být odpovědný za škodu vzniklou příjemci, který v dobré víře očekává, že dojde k uzavření smlouvy i když návrh neobsahuje lhůtu pro přijetí. V této souvislosti je možné uvést případ, kdy navrhovatel pozval zájemce na prohlídku nemovitosti, jejíž koupě byla právě předmětem návrhu. Po prohlídce zájemce přijal návrh na koupi nemovitosti v domění, že dojde k uzavření smlouvy. Záhy však vyšlo najevo, že nemovitost byla již před prohlídkou prodána jinému zájemci. Soud dovodil, že navrhovatel, který souhlasil s prohlídkou byl implicitně povinen zachovat návrh v platnosti a účinnosti přinejmenším do konce prohlídky domu. Odvoláním návrhu tímto způsobem se navrhovatel stal odpovědným za škodu příjemce způsobenou zmařením jeho spravedlivého očekávání.³⁵

Posledním příkladem, kdy odvolání návrhu vedlo ke vzniku odpovědnosti za škodu, který je možné zmínit je situace, kdy příjemce obdržel návrh se znatelným zpožděním z důvodu přepravy. Zpoždění, o kterém navrhovatel nevěděl, bylo natolik

32 Článek 1382 Code civil: Každý čin člověka, který druhému způsobí škodu, zavazuje toho, kdo škodu zavinil, aby ji odstranil/nahradil. Ve francouzském originále: „Tout fait quelconque de l'homme, qui cause à autrui un dommage, oblige celui par la faute duquel il est arrivé, à le réparer.“

33 HULMÁK, op. cit. sub. 5, s.102.

34 Ve francouzském originále: „Si une offre peut être rétractée tant qu’elle n’a pas été acceptée, il en est autrement au cas où celui de qui elle émane c’est engagé à ne pas la retirer avant une certaine époque.“

35 Rozhodnutí Cour de cassation ze dne 17. prosince 1958 In MARSH, P. D. V. Comparative Contract Law: England, France, Germany, Aldershot: Gover, 1994, s. 61 In HULMÁK, op. cit. sub. 5, s. 102.

(18)

markatní a vedlo navrhovatele k předpokladu, že zájem příjemce návrhu opadl.

Navrhovatel tedy v mezidobí návrh odvolal, k čemuž postačil pokyn jeho zástupci, aby našel jiného zájemce a následně došlo k uzavření smlouvy s jinou osobou. V tomto rozhodnutí se projevuje zvláštnost francouzského práva spočívající v tom, že odvolání návrhu je účinné bez ohledu na doručení příjemci. Přestože smlouva s ohledem na odvolání návrhu uzavřena nebyla, navrhovatel odpovídal za škodu vzniklou původnímu zájemci. Navrhovatel uvedl nepřesnou adresu původního příjemce návrhu. Navíc způsob přepravy návrhu, který navrhovatel zvolil, se ukázal být zjevně nevhodný ve vztahu k rychlosti s jakou očekával odpověď.³⁶

2.2.1.2. Vyjednávání a jednostranný závazek uzavřít smlouvu (Les pourparlers et la promesse unilatérale de contrat)

Francouzské právo tradičně vychází z principu, že jednostranný projev vůle nemůže založit smluvní závazek mezi dvěma stranami. Toto pravidlo však neplatí bezvýjimky. Existují případy, kdy společná vůle obou stran není ke vzniku smlouvy nutná.³⁷ V této souvislosti můžeme hovořit o jednostranných smlouvách. Dle čl. 1108 Code civil³⁸ se za jednu z podmínek platného uzavření smlouvy považuje pouze souhlas strany, která se zavazuje. Toto pojetí potvrzuje i judikatura Kasačního soudu³⁹ a dalších francouzských soudů, když dovozují, že nabídka, z níž nevyplývá závazek pro druhou stranu, nevyžaduje akceptaci. Pokud je tedy oferta učiněna ve prospěch druhé strany, není nutný její souhlas k uzavření této jednostranné smlouvy.⁴⁰

Tradičním vyústěním jednání o smlouvě je vznik a uzavření smlouvy. Přesto však mezi zahájením předsmluvních vyjednávání a vlastním uzavřením smlouvy je možné vypozorovat určitý mezikrok. Francouzští juristé tento mezičlánek nazývají une promesse unilatérale de contrat, v doslovném překladu jednostranný slib smlouvy.

36 Ibid.

38 Článek 1108: Čtyři podmínky jsou nezbytné k platnosti smlouvy: souhlas osoby, která se zavazuje;

způsobilost k pr. úkonům této osoby; určitě určený předmět závazku; kauza závazku, která je v souladu se zákonem. Ve fr. originále: „Quatre conditions sont essentielles pour la validité d'une convention: Le consentement de la partie qui s'oblige; Sa capacité de contracter; Un objet certain qui forme la matière de l'engagement; Une cause licite dans l'obligation.“

39 Rozhodnutí Cour de cassation, ch. civ., ze dne 1. února 1969, ve kterém soud dovodil vznik smlouvy o poskytnutí pomoci mezi motocyklistou v bezvědomí a jeho zachráncem.

(19)

Institutem v českém právu svým významem a charakterem nejbližší tomuto jednostrannému slibu se jeví být smlouva o smlouvě budoucí.

Smlouva o smlouvě budoucí upravená v § 50a obč.z. a § 289 obch.z. zakládá mezi smluvními stranami kontraktační povinnost. Povinnost v budoucnu uzavřít smlouvu budou mít zpravidla obě strany. Může, však nastat situace, že závazek uzavřít smlouvu bude mít jen jedna strana.⁴¹ Promesse unilatérale de contrat je akt, smlouva, kterou se jedna strana zavazuje uzavřít smlouvu již obsahující podstatné náležitosti, k jejímuž uzavření chybí pouze souhlas druhé strany. Jde o jakousi fixaci nabídky po určitou dobu exkluzivně ve prospěch beneficienta tohoto jednostranného slibu.

Promesse unilatérale de contrat se od smlouvy o smlouvě budoucí liší tím, že jejímu beneficientovi kontraktační povinnost nikdy nevzniká. Odpovědnost za škodu z důvodu neuzavření smlouvy beneficientovi také nehrozí. Na druhou stranu pokud by navrhovatel (promettant) odmítl akceptovat, že souhlasem beneficienta smlouva vznikla, či jednostranně odvolal svůj závazek, bude povinen nahradit škodu vzniklou beneficientovi.

Promettant, jež poruší svůj závazek ponese následky ve své podstatě totožné jako při porušení kontraktační povinnosti jednou ze stran smlouvy o smlouvě budoucí podle § 290 odst. 2 obch.z. Kasační soud již od roku 1993 rozhoduje, že sankcí za porušení závazku promettanta je náhrada škody.⁴² Novinkou bylo rozhodnutí třetího občanskoprávního senátu Kasačního soudu v roce 2008, kdy poprvé soud přikročil k nucenému uzavření smlouvy.⁴³

Hlavní rozdíl mezi promesse unilatérale de contrat a smluvním vyjednáváním je ve výsledku. Výsledkem vyjednávání je návrh na uzavření smlouvy, zatímco promesse unilatérale de contrat je již sama o sobě smlouvou se všemi podstatnými náležitostmi.⁴⁴

42 Srov. rozhodnutí Cour de cassation ze dne 15. prosince 1993, z něhož plyne, že jednostranný slib uzavřít kupní smlouvu vytváří promettantovi povinnost něco dělat (obligation à faire) ve smyslu článku 1142 Code civil, jejíž porušení může být napraveno jen nahrazením vzniklé škody.

43 Srov. rozhodnutí Cour de cassation, 3^èmech. civ., ze dne 27. března 2008, kterým soud určil, že mezi promettantem (majitelem nemovitosti) a beneficientem došlo k uzaření kupní smlouvy. I přes toto revoluční rozhodnutí zůstává náhrada škody hlavní sankcí za porušení jednostranného slibu uzavřít smlouvu.

44 GHESTIN, Traité de droit civil. Les obligation. Le contrat. In BARCHA, op. cit. sub. 3, s. 11.

(20)

Jak v české, tak ve francouzské právní teorii existují instituty jako jednatelství bez příkazu,⁴⁵ veřejná soutěž⁴⁶ či veřejný příslib. Následky těchto jednostranných právních úkonů vykazují rysy společné právním následkům ze smluv.⁴⁷ Pro tuto svou podobnost se pro jednostranné právní úkony výše uvedených typů používá pojmenování kvazikontrakty. Jde o pojem, který občanský zákoník nepoužívá. Oproti tomu Code civil úpravu kvazikontraktů konkrétně popisuje v článku 1371 Code civil.⁴⁸

V českém právním prostředí však existují opačné postoje k tomuto pojetí. Platí pravidlo, že slib, resp. závazek pouze jedné strany nemůže založit smlouvu.⁴⁹ Přijetím názoru, že jednostranný projev vůle může založit smluvní vztah, by bylo prakticky nemožné nadále rozlišovat mezi kvazismlouvami a klasickými smlouvami.⁵⁰

2.2.1.3 Vyjednávání a předběžné dohody

(Les pourparlers et les accords de principe)

Obchodní transakce lhostejno, zda se jde o fúze, financování či distribuční operace mívají často velmi složitou strukturu, jejíž parametry se v rámci vyjednávání teprve rýsují. Strany se tedy uchylují k předběžným dohodám spíše než ke komplexním smlouvám, když jejich společný projekt může mít ve finále různé podoby a zatím není jasné, která z nich bude nejvýhodnější. Žádná ze stran nechce investovat aniž by měla určitou záruku buď, že se jí její investice vrátí nebo že bude odškodněna, když projekt nebude profitující. Bohužel v případě rozsáhlejších transakcí není možné předem určit jak postupovat bez toho, že by strany alespoň částečně investovaly např. do průzkumu trhu, due diligence, obstarání materiálu, či technologie. Takováto počáteční investice je mnohdy velmi užitečná, jelikož objasní, který produkt či podnikatelský záměr má šanci uspět.

Aby se vůbec rozsáhlejší investiční záměry mohly dále rozvíjet je nutné, aby si strany dohodly hlavní body transakce. K tomuto účelu slouží právě předběžné dohody,

45 Viz § 742 a násl. obč.z. a článek 1372 Code civil.

46 Viz § 847 a násl. obč.z. a fr. judikaturou dovozená loterie publicitaire na základě článku 1371 Code civil.

48 Článek 1371: Kvazikontrakty jsou jednání osob čistě dobrovolná, ze kterých vyplývá jakýkoli závazek vůči třetí osobě, v některých případech i vzájemné závazky dvou stran. Ve francouzském originále:

„Les quasi-contrats sont les faits purement volontaires de l'homme, dont il résult un engagement quelconque envers un tiers, et quelquefois un engagement réciproque des deux parties.“

(21)

které mohou mít různé podoby a názvy. V českém i ve fr. prostředí jsou známé např.

vyjádření záměrů (letters of intent), memorandum o vzájemném porozumění (memorandum of understanding)⁵¹ nebo rámcové dohody (accord de principe).⁵² Právní úprava těchto dokumentů není obsažena v právním řádu České⁵³ ani Francouzské republiky. To však nic nemění na tom, že jsou tyto různé formy předběžných dohod běžně používány.

Accord de principe je závazek smluvní povahy k vytvoření návrhu či vyjednávání o smlouvě, jejíž předmět není dostatečně určený, aby mohlo dojít k jejímu uzavření.⁵⁴ Této definici více méně odpovídá pojetí vyjádření záměrů nebo podobných předběžných dohod, jako dokumentů nezávazně stanovujících podmínky navrhované transakce. Společným prvkem všech předběžných dohod by měl být úmysl stran vyjednávat o smlouvě za účelem jejího uzavření v budoucnu. Právě tento úmysl zakládá závazek jednat v dobré víře, jehož porušení přináší povinnost nahradit škodu. Fontaine dokonce zastává názor, že předběžné dohody dávají sankci za přerušení negociace smluvní charakter.⁵⁵ Zaroveň je ale nutné podotknout, že závazek vést předsmluvní vyjednávání s cílem uzavřít smlouvu nezakládá mezi stranami kontraktační povinnost.⁵⁶

Předběžné dohody tedy mapují vyjednávání o smlouvě a zakládají závazek stran (v dobré víře) v tomto vyjednávání pokračovat. Přestože vyjádření záměrů či rámcové dohody vytváří určitou osnovu budoucí závazné smlouvy, nejedná se o návrh na její uzavření ve smyslu § 43a obč.z. Byl by omyl vycházet z předpokladu, že předběžná dohoda v sobě obsahuje závazný návrh jedné strany, jehož akceptací stranou druhou dojde k uzavření smlouvy. Celá budoucí transakce je v předběžné dohodě načrtnuta jen v hrubých obrysech a teprve další vyjednávání stran může dát těmto obrysům konečnou podobu, kterou strany stvrdí ve smlouvě.

Obecně je uznáváno, že předběžné dohody nemají závazný charakter a často také

51 SEDLÁČKOVÁ, O. Letters of intent neboli tzv. dopisy o záměru. Bulletin advokacie, 1998, č. 10, s.

39. ISSN-1210-6348.

53 SEDLÁČKOVÁ, op. cit. sub. 51, s.41.

55 FONTAINE, Les lettres d'intention dans la négotiation des contrat internationaux, 1977, t3, č. 2, s. 109 In BARCHA, op. cit. sub. 3, s. 11.

56 SCHWARTZ, A.; SCOTT, R. E., Precontractual lability and preliminary agreements. Harward Law Review. Jan, 2007, vol. 120(3), s. 676. ISSN: 0017-811X.

(22)

obsahují ujednání stran v tomto smyslu.⁵⁷ Hranice mezi závaznou smlouvou a předběžnou dohodou může být někdy velmi tenká. Platí, že čím je obsah dohody detailnější, tím je vyšší riziko, že jej jedna ze stran bude pokládat za právně závazný a tudíž soudně vymahatelný.⁵⁸ Ikdyž předběžná dohoda nebo její část nebude závazná, zakládá dobrou víru druhé strany, zejm. že ve vyjednávání bude pokračováno a že informace obsažené v dohodě jsou pravdivé. Pokud jedna ze stran zaviní porušení dobré víry při vyjednávání o smlouvě, bude mít povinnost nahradit škodu druhé straně, která byla legitimně v očekávání, že smlouva vznikne. Existuje také riziko relativní neplatnosti následně uzavřené smlouvy, jejíž ujednání nemusí odpovídat obsahu předběžné dohody. Jedna ze stran pak může namítat, že byla tímto obsahem uvedena v omyl.⁵⁹

Vymahatelnost porušení povinnosti dobré víry nebývá stranami v předsmluvní fázi vnímána jako nejistější způsob ochrany jejich investic. Vyjednávající strany proto využívají možnost upravit si okolnosti odpovědnosti za porušení dobré víry. Režim této odpovědnosti bývá v předběžných dohodách nastaven dvojím způsobem. První možností je vymezit, za jakých podmínek bude odpovědná ta strana, která jednostranně přerušila vyjednávání o smlouvě. V této souvislosti je možné dohodnout částku požadované náhrady škody. Může se jednat, např. o paušalizovanou částku smluvní pokuty nebo úhradu nad rámec náhrady škody přiznávané právními předpisy.⁶⁰ Druhý způsob pak představuje dohoda stran o použití právního řádu s nízkou úrovní ochrany dobré víry na předsmluvní vyjednávání.⁶¹ V obou případech se vlastně jedná o jakousi úpravu okolností odstoupení od předběžné dohody.

Aby mohla předběžná dohoda dostát svému účelu, měla by kromě potvrzení hlavních bodů jednání také obsahovat záměr vyjednávat o projektu, jeho časový harmonogram a povinnosti stran během jednání včetně rozvržení počátečních investic.⁶² V této souvislosti Bejček vzpomíná jednu z výhod předběžných dohod, a sice, že:

„Prohlášení v letter of intent budou mít vliv na interpretaci smlouvy, neboť jsou jedním

57 SEDLÁČKOVÁ, op. cit. sub. 51, s. 39.

58 BEJČEK, J.; HAJN, P., Jak uzavírat obchodní smlouvy, 2. vydání, Praha: Linde 2003, s. 146. ISBN 80-7201-415-5.

59 BEJČEK, op. cit. sub. 58, s. 147.

61 Ibid.

62 SCHWARTZ, op. cit. sub. 56, s. 690.

(23)

z projevů smluvní strany učiněným v souvislosti s jednáním o smlouvě.“⁶³ Je známo, že důvodem předběžných dohod je alespoň částečně snížit počet neznámých v rovnici obchodní transakce. Čím náročnější obchod, tím rychleji se strany v předsmluvní fázi snaží odstranit asymetrii informací, zejm. co do odhadované výše a načasování investice každé ze stran.

Jak již bylo řečeno, předběžné dohody jsou právně nezávazné, to ale nevylučuje dohodu strany v opačném smyslu alespoň o některých částech. Existuje možnost do daného dokumentu, letter of intent, accord de principe, začlenit výslovné prohlášení o tom, že některá ustanovení mají právní závaznost. Jedním z prohlášení v předběžných dohodách používaných, na jehož právní závaznosti budou mít strany patrně zájem, bývají ustanovení o exkluzitivitě (exclusivity provisions). Zajisté existují různé formy závazku k exkluzitivitě, pro ilustraci si uveďme dva z nich. Prvním typem je ustanovení zavazující strany pokračovat v jednání po sjednanou dobu (tzv. lock-in).⁶⁴ Druhým ustanovením pak bude tzv. lock-out,⁶⁵ neboli prohlášení zavazující jednu stranu (např.

prodávajícího), že nebude současně vyjednávat s jinými osobami. V této souvislosti si strany také mohou dohodnout smluvní pokutu za porušení výše uvedených ustanovení.

Důsledkem porušení ustanovení o exkluzitivitě, mimo smluvní pokuty (pokud je sjednána), bude náhrada škody. Problém s vymáháním plnění na základě předběžných dohod může být v jeho nezávazném charakteru. Za předpokladu, že alespoň část předběžné dohody bude právně závazná, šance na vymahatelnost odpovědnosti za škodu jsou větší. Otázkou však zůstává, zda se tato závaznost a vymahatelnost poškozené straně podaří dostatečně prokázat.

2.2.2 Pozitivní vymezení

Současná právní úprava uzavření smlouvy v ČR vychází z „pojetí kontraktačního procesu jako procesu dosažení konsensu smluvních stran,“⁶⁶ tj. ze souběhu návrhu a akceptace. Základ právní úpravy kontraktačního procesu je obsažen zejména v občanském zákoníku. Konkrétně se jedná o §43a násl. obč.z. v obecné části,

63 BEJČEK, op. cit. sub. 58, s. 147 64 SEDLÁČKOVÁ, op. cit. sub. 51, s. 45.

65 Ibid.

(24)

úprava je však obsažena i v ustanovením o konkrétních smluvních typech. V této souvislosti jen připomenu existence paralely s francouzským právem, kde proces uzavření smlouvy je upraven v Code civil.

Kontraktačnímu procesu se dále věnují ustanovení obchodního zákoníku. Jedná se o svou povahou speciální úpravu, především co se týče způsobů akceptace návrhu (§275 odst. 4 obch.z.), dále pak ustanovení o veřejném návrhu nebo veřejné obch.

soutěži. Kontraktační proces je také detailně upraven ve Vídeňské úmluvě o mezinárodní koupi zboží. Mimo tyto hlavní prameny jsou jednotlivé kroky při uzavírání smlouvy blíže rozvedeny i v podzákonných právních předpisech (např. v přepravních řádech).⁶⁷ Přesto však nemůžeme říci, že by konkrétně smluvní vyjednávání bylo detailně upraveno v některém z právních předpisů České republiky nebo Francie. Tento stav však v rámci ČR bude změněn s platností Nového občanského zákoníku, jež se předsmluvní fázi věnuje v § 1728 NOZ. Co se francouzské legislativy týče, pokud se podaří přijmout rekodifikaci Code civil podle návrhu ministerstva spravedlnosti (Projet de la Chancellerie), tak výslovná úprava předsmluvního vyjednávání je nastíněna v článku 20 Projet de la Chancellerie.

Jednou ze základních charakteristik předsmluvního vyjednávaní je jeho právní nezávaznost. V této fázi ještě neexistuje ani oferta, natož pak závazná smlouva. Přes absenci výslovné právní úpravy se nezávaznost negociace dovozuje z principu smluvní svobody.⁶⁸

2.2.2.1 Smluvní autonomie a ochrana proti jejímu zneužití

Jednou z hlavních zásad soukromého práva je smluvní autonomie. Tento princip má mnoho aspektů, jako volnost při výběru smluvních partnerů, práv a povinností, formy či podmínek za nichž ke vzniku smlouvy dojde. Stěžejním prvkem smluvní svobody je otázka, zda existuje povinnost se smluvně zavázat (tzv. kontraktační povinnost). Až na několik výjimek platí zásada, že nikdo nemá povinnost uzavřít smlouvu.⁶⁹ Co se týče výše zmíněných výjimek, ty mohou vyplývat jak ze zákona,⁷⁰ tak

67 Např. Vyhláška č. 133/1964, o silničním přepravním řádu.

68 GRULICH, T. Důsledky účelového přerušení kontraktačních jednání. Právní rádce. 2008, roč. 16, č.

5, s. 18. ISSN: 1210-4817.

69 ŠVESTKA, op. cit. sub. 4, s. 396-397.

70 Např. podle § 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla plyne vlastníku

(25)

ze smlouvy,⁷¹ popř. jiné právní skutečnosti.

Princip smluvní svobody v české právní úpravě vychází zejména z autonomie vůle ve smyslu ustanovení § 2 obč.z. Z tohoto pojetí vyplývá, že subjekty právních vztahů se mohou chovat tak, jak to nejlépe vyhovuje jejich požadavkům a individuálním zájmům.⁷² Subjekty občanskoprávních i obchodněprávních vztahů jsou tedy svobodné činit vše, co zákon nezakazuje. Toto velmi široké pojetí autonomie subjektů zná své limity. Konkrétně v případě smluvní svobody jsou takovým limitem zejm. ochrana dobré víry, ochrana slabší strany nebo kogentní normy. Jen pro úplnost je vhodné dodat, že Nový občanský zákoník plně podporuje zachování smluvní autonomie a klade na ní důraz, zejm. v oblasti majetkových práv. Současně však reflektuje, že nejde o svobodu bezmeznou a vyzdvihuje ochranu strany ve slabším postavení, zejm.

ve spotřebitelských smlouvách.⁷³

Z pohledu fr. právního řádu smluvní svoboda vyplývá nepřímo z článku 1134 Code civil.⁷⁴ Smluvní strany mohou volně uzavřít smlouvu, ve formě a v obsahu podle jejich uvážení, omezeny jsou pouze imperativními ustanoveními zákona. Stejně jako v našem právním řádu, jedním z limitů smluvní autonomie je dobrá víra. Judikatura Kasačního soudu ukazuje, že dobrá víra stran při vyjednávání o kontraktu se požaduje, což jen dokazuje, že smluvní svoboda není bezmezná.⁷⁵

Výslovná detailní úprava jednání v dobré víře v našem právním řádu chybí,⁷⁶

vozidla povinnost uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti nebo povinnost učinit návrh smlouvy vyplývající ze zákonného předkupního práva podle § 140 obč.z.

71 Např. Smlouva o smlouvě budoucí podle § 289 obch.z.

73 ELIÁŠ, K., Bude rok 2011 rokem nového občanského zákoníku?, Právní rozhledy, 2011, č. 1, s. II, ISSN: 1210-6410.

74 Článek 1134 Code civil: Smlouvy legálně uzavřené jsou takové, které strany uzavřely v souladu se zákonem. Takovéto smlouvy nemohou být odvolány jinak než na základě společného souhlasu stran nebo z důvodů, které připouští zákon. Smlouvy se musí vykonávat v dobré víře. Ve fr. originále: „Les conventions légalement formées tiennent lieu de loi à ceux qui les ont faites. Elles ne peuvent être révoquées que de leur consentement mutuel, ou pour les causes que la loi autorise. Elles doivent être exécutées de bonne foi.“

75 Srov. rozhodnutí Cour de cassation, ch. com., ze dne 20. března 1972. Společnost vyrábějící exkluzivně určité zařízení vyjednávala s potencionálním kupujícím o prodeji tohoto zařízení, zatímco následně uzavřela kupní smlouvu s jiným zájemcem. Tato kupní smlouva obsahovala doložku, že prodejce nesmí prodat stejné zařízení společnosti v dané oblasti po určitou dobu. Soud konstatoval, že prodávající jednostranně a brutálně ukončil smluvní vyjednávání, přestože věděl o značných nákladech vynaložených potencionálním kupujícím za účelem koupě zařízení. Soud následně rozhodl, že prodávající nese deliktní odpovědnost za škodu za přerušení jednání v rozporu s dobrou vírou v obch. vztazích.

(26)

obzvláště pak co se týče předsmluvního vyjednávání. Jak normy občanského, tak i obchodního práva však obsahují zmínky o jednání v dobré víře či o dobrých mravech.

Občanský zákoník tak činí např. v § 3 odst. 1 obč.z. Výlučně pro oblast obchodního práva se uvádí jednání v souladu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch.z. Vhodné je uvést také § 39 obč.z., který prohlašuje za neplatný ten právní úkon, jež mimo jiné odporuje dobrým mravům. Jak uvádí Jedlička: „Na základě výkladu tohoto ustanovení by se zřejmě mohla uplatňovat neplatnost právního úkonu, který nebyl učiněn v dobré víře.“⁷⁷

Co mě však v této práci nejvíce zajímá je otázka, do jaké míry je smluvní autonomie limitována předsmluvní odpovědností? V našem právním řádu platí, že smluvní svoboda jedné strany končí tam, kde by vedla k poškození strany druhé. Strany při vzájemném vyjednávání o smlouvě mají povinnost jednat tak, aby předcházely vzniku škody svému spolukontrahentovi.⁷⁸ Pokud se tedy jeden ze subjektů negociace rozhodne využít svého práva smlouvu neuzavřít a z jednání odstoupí, má povinnost o tom neprodleně uvědomit druhou stranu. V opačném případě mu hrozí náhrada škody na základě předsmluvní odpovědnosti.

Ve Francii můžeme vypozorovat stejná pravidla vytvořená a uznávaná judikaturou, o čemž se blíže zmíním dále v této práci. Nyní bych jen poznamenala, že současná tendence fr. práva vede spíše k omezování principu smluvní svobody. Volnost stran uzavřít smlouvu je limitována ve prospěch ochrany dobré víry, že k jejímu uzavření dojde. Rozhodnutí uzavřít smlouvu ztrácí svůj diskreční charakter, jelikož fr.

soudy stále častěji a přísněji hodnotí důvody jejího neuzavření.

3 Odpovědnost v předsmluvní fázi obecně

Právní institut nazývaný culpa in contrahendo neboli „zavinění“, „vina při kontraktaci“ lze chápat jako odpovědnost za zavinění v předsmluvním stádiu (zkráceně předsmluvní odpovědnost).⁷⁹ Předsmluvní stadium pak odpovídá vymezení popsanému v předcházejících kapitolách, tj. jednání obvykle dvou stran směřující k uzavření

77 JEDLIČKA, O. a kol., Občanský zákoník, Komentář, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1994, s. 84 In SEDLÁČKOVÁ, op. cit. sub. 51, s. 43.

78 Srov. PELIKÁNOVÁ, I. Obchodní právo. Obligační právo – komparativní rozbor, 1. vydání, Praha: ASPI, 2009, s. 193. ISBN: 978-80-7357-428-4.

79 GRULICH, op. cit. sub. 68, s. 18.

(27)

smlouvy. Učelem předsmluvního jednání je dosažení shody ohledně obsahu budoucího smluvního závazku stran, jehož konkrétním výsledkem je pak smlouva sama.

Předsmluvní odpovědnost se obecně neomezuje jen na škodu vzniklou v situaci, kdy smlouva nebyla uzavřena, ale vztahuje se i na škodní jednání, které se projeví až po uzavření smlouvy. Jednání způsobující škodu tedy může být jak příčinnou, že smlouva nebyla uzavřena, tak může nastat v době vyjednávání o smlouvě, přičemž následky postihnou subjekty již uzavřené smlouvy. Zatímco tedy pro založení předsmluvní odpovědnosti není vznik smlouvy stěžejní, tato skutečnost bude mít vliv na důvody vzniku a rozsah nároků na náhradu škody a odstranění závadného stavu.

Obsah předsmluvní odpovědnosti záleží zejména na právní konstrukci jednotlivých států. Tato právní konstrukce je formována především judikaturou tamních soudů. Obzvláště je tomu tak v případě, kdy konkrétní právní úprava chybí tak, jak je tomu dnes v České republice⁸⁰ i ve Francii. V této kapitole bych se nejdříve ráda zaměřila na hlavní principy, na kterých je postavena předsmluvní odpovědnost v obou výše jmemovaných státech. Jinými slovy na to, o jaký druh odpovědnosti se v daném právním řádu jedná a následně na podmínky, které musí být splněny, aby byla v předsmluvní fázi založena odpovědnost za škodu.

3.1 Odpovědnost deliktní (mimosmluvní) či smluvní 3.1.1 Von Jhering a la faute contractuelle

Detailní úprava odpovědnosti za škodu v předsmluvní fázi je v právních řádech evropských států spíše výjimkou nežli pravidlem. Mnohem častěji tyto právní řády čerpají inspiraci k pokrytí odpovědnosti za škodu v době vyjednávání o kontraktu z konstrukce smlouvy. Takový způsob úpravy bylo možné vidět v německém právním řádu zejména před tzv. závazkovou novelou německého občanského zákoníku (BGB) účinnou od 1.1.2002, která upravila předsmluvní odpovědnost samostatně.⁸¹ Vztah, který vzniká mezi dvěma stranami vyjednávajícími o budoucím smluvním závazku, ale není smluvní povahy. Je možné hovořit o quasi smluvním charakteru takového právního vztahu. Zde přichází v úvahu německá koncepce tzv. implikované smlouvy odrážející

80 V současné době platný a účinný občanský zákoník ani obchodní zákoník neupravují předsmluvní odpovědnost, s výjimkou ust. § 42 a 271 obch.z. ŠVESTKA, op. cit. sub. 4, s. 398-399.

81 SALAČ, J. Culpa in contrahendo v českém právu? Právní rozhledy. 2002, roč. 10, č. 9, s. 413. ISSN:

1210-6410.

(28)

závazek jednat v dobré víře.⁸² Při vyjednávání stran o kontraktu vznikne povinnost ochrany, která je smluvní povahy. Pokud jedna ze stran zaviní porušení této povinnosti, tak odpovědnost z toho pramenící není deliktní. Tato odpovědnost není ani čistě smluvní, má k ní však nejblíže.⁸³

Cílem této podkapitoly není popsat předsmluvní odpovědnost tak jak je upravena v německém právním řádu a interpertováná tamními soudy. Záměrem této části práce je pouhé vymezení předsmluvní odpovědnosti ve formě, v níž primárně vznikala a její odlišení od česko-francouzského pojetí.

Problematiku culpa in contrahendo, jakožto základ odpovědnosti za zavinění v předsmluvní fázi, rozpracoval v druhé polovině 19. století německý právní teoretik Rudolf von Jhering.⁸⁴ Základní myšlenkou německé koncepce, jež byla implementována do BGB je existence vztahu důvěry mezi stranami vyjednávajícími o smlouvě. Tento předsmluvní závazkový vztah má rysy společné se vztahem smluvním, přičemž vzniká již při zahájení smluvních jednání.⁸⁵ Z výše popsaného předsmluvního vztahu závazkové povahy nevyplývají přímo povinnosti k plnění, vznikají však povinnosti důvěry, ochrany zájmů druhé strany či informační povinnosti. Všechny jmenované povinnosti mají mezi stranami vzájemný charakter.

Německé pojetí vytvořené Jheringem na nákladě římského práva⁸⁶ tedy chápe předsmluvní odpovědnost jako odpovědnost za zaviněné porušení povinnosti jednat v dobré víře. Zklamaná důvěra jedné ze stran je pak podkladem k nároku nahradit škodu za porušení výše uvedených povinností.⁸⁷ Pro úplnost je vhodné uvést, že o vzniku předsmluvního závazkového vztahu je možné uvažovat jen za předpokladu, že jednání o smlouvě vedla k vlastnímu uzavření smlouvy nebo se kontakt mezi stranami dostal do stádia, že uzavření smlouvy šlo důvodně očekávat.

Na rozdíl od německého právního řádu náš právní řád a stejně tak právní řád francouzský předsmluvní odpovědnost výslovně neupravuje. Co se našeho právního

82 HONDIUS, E.D. (ed.), Precontractual Liability. Reports to the XIIIth Congress International Academy of omparative Law. Montreal, Canada, 18-24 August, 1990. Deventer, Boston: Kluwer Law and Taxation Publishers 1991, s. 12 In HULMÁK, op. cit. sub. 5, s. 27.

84 DOBEŠ, Z. Culpa in Contrahendo. Právní rádce. 2007, roč. 15, č.1, s. 16. ISSN: 1210-4817.

85 SALAČ, op. cit. sub. 81, s. 413.

86 CASTRONOVO, op. cit. sub. 8, s. 173.

87 SALAČ, op. cit. sub. 81, s. 413