Hlavní práce10019_evan.pdf, 1.1 MB Stáhnout

Vysoká škola ekonomická

Fakulta mezinárodních vztah ů

Katedra mezinárodního obchodu

DOKTORSKÁ PRÁCE

Autor: PhDr. Ing. Tomáš Evan

Vedoucí doktorské práce: Doc. Ing. Emílie Kalínská CSc.

Praha 2008

K n ě kterým otázkám politické ekonomie p ř ímých

zahrani č ních investic

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto doktorskou práci vypracoval samostatně a pouze s využitím uvedených pramenů a literatury. Vycházel jsem až na výjimky ze zahraniční anglicky psané literatury. Citované pasáže v textu jsou mým překladem. Pokud text neodkazuje na autora uvedeného v seznamu pramenů, jedná se o můj původní text.

Pod ě kování

Děkuji vedoucí své doktorské práce paní docentce Emílii Kalínské za ochotu, s jakou se ujala mne i mnou zvoleného tématu, za její cenné připomínky, i za velkou organizační a časovou volnost, s jakou jsem mohl práci zpracovávat.

Zvláštní poděkování patří mé ženě za její neúnavnou a láskyplnou podporu.

Obsah:

Prohlášení …3

Poděkování …4

Obsah …5

Seznam tabulek …7

Seznam obrázků …8

Seznam zkratek …9

Úvod …11

1. Přímé zahraniční investice jako prostředek globalizace …14 1.1 Mezinárodní ekonomické vztahy a národohospodářské tradice …14

1.2 Světový obchod a počátek globalizace …18

1.3 Vztah zahraničního obchodu a investic …22

1.4 Vznik nadnárodních společností …27

1.5 Pokus o typologizaci nadnárodních společností …29

Závěry první kapitoly …35

2. Politická ekonomie přímých zahraničních investic …37

2.1 Teorie přímých zahraničních investic …37

2.1.1 Přístup vlád rozvinutých tržních ekonomik …39

2.2 Podstata nadnárodních společností …41

2.2.1 Vývoj teorií nadnárodních společností …41 2.2.2 Podstata firmy podle Ronalda Coase …45 2.2.3 Faktory zvyšující vliv nadnárodních společností …49

2.3 Strategie nadnárodních společností …55

2.3.1 Ovládnutí trhu a pro-exportní strategie …56

2.3.2 Fúze a akvizice …59

2.4 Geografie a jiné determinanty PZI …64

2.4.1 Náklady na dopravu a komunikaci …64

2.4.2 Aglomerační síly a nové technologie …66

2.4.3 Instituce a infrastruktura …70

Exkurz - situace v zásobování elektřinou v Albánii …71

Závěry druhé kapitoly …80

3. Vlády a nadnárodní společnosti …83

3.1 Výhody a nebezpečí vyjednávání s NS …85

3.1.1 PZI jako nástroj vlád pro boj s nezaměstnaností …87 3.1.2 Výhody a nebezpečí udělení pobídek NS …89

3.1.3 Dvoustranné dohody o investicích …94

3.1.4 Dohody o zabránění dvojitého zdanění …96

3.1.5 Regionální dohody o investicích …97

3.2 Vyjednávání NS a rozvojových států …97

Exkurz druhý - fenomén Čína …99

3.3 Vyjednávání NS a rozvinutých států …106

3.4 Vládní agentury usilující o PZI …108

3.5 Systémy pobídek pro investory …112

3.5.1 Finanční a fiskální pobídky …117

Exkurz třetí – investiční pobídky a Česká republika …120

3.5.2 Regulatorní pobídky …124

3.5.3 Dopady rostoucího využívání pobídek pro investory …127 3.5.4 Otázky spojené s pobídkami pro investory …130

Závěry třetí kapitoly …132

Závěry …135

Abstract, Keywords, JEL classification …145

Seznam pramenů …146

Seznam tabulek

Tabulka 1. Porovnání tří koncepcí politické ekonomie ...16 Tabulka 2. Podstata zahraničních investic v 19. a 20. století ...28 Tabulka 3. Patnáct největších nadnárodních společností podle celkového obratu ...29

Tabulka 4. Vývoj reálných cen lodní přepravy ...50

Tabulka 5. Podíl světového obchodu na světovém HDP ...51

Tabulka 6. Ekonomické aktivity a vzdálenost ...64

Tabulka 7. Podíl platících domácností a firem v severní Albánii ...72 Tabulka 8. Úroveň potenciálních problémů spojených s HP vlád ...127 Tabulka 9. Srovnání negativních jevů způsobených vysokými cly

a rozšířením pobídek ...129

Seznam obrázk ů

Obrázek 1. Tři světonázorové proudy a jejich vztah k demokracii ...17

Obrázek 2. Globalizační vlny ...22

Obrázek 3. Ilustrace názorů na NS ...26

Obrázek 4. Vliv relativní změny TN z rozsahu firmy na její velikost ...48 Obrázek 5. Vliv TN na použití tržního mechanismu na velikost firmy ...48 Obrázek 6. Faktory ovlivňující relativní snížení TN způsobující zvětšování firem ...55 Obrázek 7. Matice blahobytu z použití investičních pobídek ...91

Seznam zkratek

AFTA – ASEAN Free Trade Area, Zóna volného obchodu ASEAN

APEC – Asia Pacific Economic Cooperation, Rada pro vzájemnou spolupráci Asie a Tichomoří

ASEAN – Association of Southeast Asian Nations, Sdružení států Jihovýchodní Asie DDI – dvoustranné dohody o investicích

DZDZ – dohoda o zabránění dvojího zdanění EU – Evropská Unie

F&A – fúze a akvizice

FIAS – Foreign Investment Advisory Service, Program Poradenské služby pro zahraniční investice

FTZ – free trade zone, zóna volného obchodu

GATT – General Agreement on Tariffs and Trade, Všeobecná dohoda o clech a obchodu HDP – hrubý domácí produkt

HP – hospodářská politika/y

IBRD – International Bank for Reconstruction and Development, Mezinárodní banka pro rekonstrukci a rozvoj

IFC – International Finance Corporation, Mezinárodní finanční korporace ILO – International Labour Organization, Mezinárodní organizace práce IMF – International Monetary Fund, Mezinárodní měnový fond

KESH – Korporata Elektroenergjitike Shqiptare, Albánská elektro-energetická společnost

MNC – multinational corporations (ekvivalent k NS)

NAFTA – North American Free Trade Agreement, Smlouva o severoamerické zóně volného obchodu

NS – nadnárodní společnost/i

OECD – Organisation for Economic Cooperation and Development, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj

OSN – Organizace spojených národů PZI – přímé zahraniční investice

R&D – research and development, výzkum a vývoj

RTE – rozvinuté tržní ekonomiky

SADC – South African Development Community, Jihoafrické rozvojové společenství TN – transakční náklady

TNC – transnational corporations (ekvivalent NS)

UNCTAD – United Nations Conference on Trade and Development, Konference OSN o obchodu a rozvoji

WB – World Bank, Světová banka

WTO – World Trade Organization, Světová obchodní organizace ZPI – zahraniční portfoliové investice

Úvod

Hlavním cílem doktorské práce je poukázat na některé otázky spojené s přímými zahraničními investicemi (PZI)¹ a nadnárodními společnostmi jako jejich nositeli očima politické ekonomie. Půjde zejména o definování toho, co nadnárodní společnosti (NS) jsou a proč a jak vznikly. Pokusíme se dokázat, že NS nevyrostly z liberální tradice a jsou neslučitelné s tržním prostředím.

Dalším cílem práce je popsat vztahy mezi NS a suveréními státy. Ukážeme, že NS pro svoji existenci potřebují spolupracující státy. Zde nám hypotézou bude, že bez pomoci příznivě nakloněných vlád by NS nemohly vzniknout, a do značné míry ani existovat. Dále si klademe za cíl vysvětlit výhody a nebezpečí vyjednávání národních států s NS pro tyto státy. Ukážeme, jak jsou pobídky pro investory pro NS důležité.

Dokážeme také, že celosvětové rozšíření pobídek pro PZI negativně ovlivňuje světovou alokaci investic a nezaměstnanost a zároveň posiluje roli státu v ekonomice.

V současné ekonomické vědě neexistuje paradigma, převládající škola ani hlavní nosná myšlenka, která by zahrnovala většinu otázek spojených s tímto fenoménem. Jedni zjišťují, že PZI jsou základním předpokladem ekonomického rozvoje, a dokonce tvrdí, že čistý příliv přímých zahraničních investic do určité země je nutné systematicky vztahovat ke stupni jejího ekonomického rozvoje. Druzí však v současné ‚globalizační vlně‘ nevidí nic výjimečného. Konstatují, že jde již o druhou globalizační vlnu, která prošla světem, a která stejně jako ta první není samozřejmostí, ale potřebuje specifické předpoklady.

V práci vycházíme z historie globalizace a mezinárodního investování a poté, co prodiskutujeme hlavní teoretické přístupy, pojmenováváme aktuální jevy současnosti. I my se budeme snažit dokázat, že globalizace je nesamozřejmým jevem, který má vedle svých dopadů pro svoji existenci nutné předpoklady, které nemusí být naplněny.

Současné nadnárodní společnosti propojují národní ekonomiky prostřednictvím PZI velmi rychle. Pokrok v moderní přepravě a komunikacích povzbudil nadnárodní společnosti k situování prostředků do míst po celé zeměkouli, které jsou pro ně

1 Pojmosloví v oblasti teorie přímých zahraničních investic se mění velice rychle. Při existenci českých výrazů se přidržíme nejpoužívanější formy, u překládaných termínů využijeme ty z nejnovějších prací.

nejvýhodnější. Tímto způsobem se obchod stal nejprve pojícím mechanismem národní produkce a růst světového obchodu značně převyšoval růst světové výroby.² V současné době již celosvětový růst zahraničních investic předbíhá růst mezinárodního obchodu a stává se hlavním motorem celého procesu.

Budeme sledovat současnou aplikaci národohospodářských koncepcí v oblasti mezinárodních ekonomických vztahů. Bude nás zajímat podstata zahraničního investování, čím se NS liší od lokálně působících firem a jaké jsou jejich strategie a faktory zvyšující jejich vliv. Na to kdy, proč a jak k PZI dochází a naopak, kdy je nepravděpodobné, že budou investice alokovány tímto způsobem.

Dalším tématem bude vztah vlád a nadnárodních společností a jejich vyjednávání. Přímé zahraniční investice proměňují vztah státu a soukromého sektoru, když státy nutí na jedné straně snižovat množství zásahů do ekonomiky, a nebo tyto zásahy činit tržně konformnějšími, aby na druhé straně umožnily existenci celých oblastí, kde stát posiluje svoji intervencionistickou hospodářskou politiku. Zvláštní pozornost budeme věnovat způsobům, jak se vlády snaží přitáhnout zahraniční investory, a to zejména existenci zvláštních vládních agentur k tomu určených a systému pobídek, kterými jedna země soutěží s jinou. Pokusíme se dokázat, že aplikace pobídek pro investory v celosvětovém měřítku má velmi podobné dopady jako aplikace cel a tarifů.

Objevili jsme, že rozpor ve vnímání PZI je z velké části způsoben nepochopením současné situace v mezinárodním investování. Současná globalizace není vedena liberálními principy, jak se domnívají její příznivci i odpůrci, ale principy merkantilistickými. Vlády nespolupracují, kapitál není alokován tržně, existují vysoké státní zásahy s cílem přesměrovat tok investic.

Globalizace je tak bohužel často po právu viděna občany jednotlivých, především rozvojových zemí, ne jako proces, ve kterém všichni byť různou měrou získávají, jak to vidí liberalismus, ale spíše jako proces, kde jeden stát získává na úkor druhého či jedna sociální skupina na úkor jiné.

2„V letech 1950-1991 světový vývoz rostl průměrně ročně o 6,2 procent, zatímco světová výroba v témže období se ročně zvyšovala o 4,5 procent.” SPĚVÁČEK, V.: Makroekonomická analýza a mezinárodní komparace. Praha 1994, s.148.

Z charakteristiky jednotlivých kapitol jsou zřejmé i metody použité při zpracování práce.

Použili jsme analýzu a syntézu společně s popisnou a komparativní metodou. V práci jsou rovněž uplatněny některé modely, abstrakce stejně jako indukce a z části i deduktivní metody zkoumání. První kapitola práce popisuje historii mezinárodního obchodu a investování, analyzuje daná fakta, aby je v kapitole 1.4 a 1.5 znovu uspořádala a syntetizovala. Zároveň jsme uplatnili abstraktní model tří národohospodářských tradic a tyto dále porovnávali. V druhé kapitole jsme též použili komparativní a popisné metody.

Závěry jsou vytvořeny zobecněním mnoha partikulárních poznatků. Třetí kapitole dominují popisné a srovnávací metody. Syntézu v kapitole 3.5 předcházejí dva exkurzy, které na případech dvou konkrétních zemí analyzují současnou situaci v oblasti pobídek pro investory.

Jak název napovídá, je práce z oblasti politické ekonomie. Používáme teorie mezinárodního obchodu a některá národohospodářská hlediska. Tato ekonomie vychází z liberální národohospodářské tradice tak, jak ji definujeme na začátku práce. Snažíme se vycházet a polemizovat s autory, kteří zastupují různé časti současného spektra badatelů zajímajících se o PZI, a přitom se udržet v mezích mainstreamové ekonomie. Zahraniční prameny jsou dominantní v celé práci, překlady jak pro samotné pochopení zkoumaných textů, tak v citacích jsou vlastní.

1. P ř ímé zahrani č ní investice jako prost ř edek globalizace

1.1 Mezinárodní ekonomické vztahy a národohospodářské tradice

V liberálním světě dokonalé konkurence není pro firmu jiné strategie než se snažit maximalizovat zisk, neboť pouze reaguje na pobídky dané trhem. Vztah mezi firmami a státem se jeví jako něco zbytečného či přímo škodlivého. V situaci dokonalé konkurence nepřispívá překračování bariér mezi politikou a ekonomikou ani svobodnému alokování zdrojů (efektivita), ani svobodnému rozdělování statků (spravedlnost). Ani v mezinárodních ekonomických vztazích by stát neměl zasahovat do volného pohybu statků, lidí a kapitálu, neboť jen v tomto případě jsou světové vzácné zdroje v dlouhém období využity nejlépe.

Opustíme-li tyto ideální předpoklady, pak firmy vytvářejí zisk (a renty), mohou ovlivňovat prostředí kolem sebe a rozhodovat o svém dalším rozvoji. Důležitějším se v rámci státu i v mezinárodních vztazích stane vztah stát-firma. Zároveň se rozšíří i teoretická základna pro hospodářkou politiku (HP) vlád.

Liberální tradice

Motto: „…sen…o velké republice světového obchodu, ve které by národní hranice přestaly mít nějakou velkou ekonomickou důležitost a síť obchodu by poutala všechny lidi světa k prosperitě a míru.“³

I mimo ideální podmínky zastává liberální tradice co nejmenší zásahy vlády do ekonomiky. Více či méně se připouští vládní snaha prohlubovat konkurenci a napravovat

‚tržní selhání‘. Země původu podnikajících firem nemá, stejně jako u zboží, kapitálu, technologií a podobně, pro hospodářkou politiku liberálních vlád zásadní význam. Tyto vlády usilují o spolupráci a volnou ekonomickou soutěž, která jediná zajistí největší prospěch pro největší množství lidí (paretovské optimum). Národní zájem, pokud je vůbec vytyčen, je v souladu se zájmem o ekonomický rozvoj mezinárodního společenství. Jak argumentoval již Adam Smith: bez omezování v mezinárodních ekonomických vztazích může každý získat, i když tyto zisky budou různé. Vzájemná

3 Sen liberála devatenáctého století, CONDLIFFE, J.B.: The Commerce of Nations. New York 1950, s. 136.

závislost v rámci globální ekonomiky je cíl, ke kterému neodvratně směřujeme snažíce se prostřednictvím ekonomické integrace o co největší efektivitu.

Merkantilistická tradice

Motto: „Vyjednavači Evropské unie a USA se v Seattlu za zavřenými dveřmi dohodli na vzájemné výměně: EU udělá určité s obchodem nesouvisející ústupky americkým biotechnologickým firmám, Spojené státy za to budou souhlasit s udržením masivních subvencí evropským zemědělcům. Dohoda a posléze prakticky celá konference se mimochodem zhroutily poté, co ekologické organizace vynesly na veřejnost interní memorandum vyjednavačů EU, které ji popisovalo.“⁴

Merkantilisté upřednostňují vládní zásahy, které podporují národní firmy, či protekcionismus, obecně vše, co může pomoci snížit riziko závislosti státu, a nebo naopak poslouží k získání relativní výhody nad jiným státem. Tato tradice je založena na pojmu moci (power), která se vždy na rozdíl od bohatství (wealth), jenž je podstatné pro liberální tradici, vztahuje k neměnnému celku. Mezinárodní ekonomické vztahy jsou účelné, pokud přinášejí takový přírůstek bohatství, který přerozděluje moc ve prospěch domácího státu. Povaha ekonomických vztahů je tedy ze své podstaty konfliktní, neboť zisk jednoho je ztrátou pro druhého. Politikou určovaný národní zájem, přežití a rozvoj národního státu je cílem, kterému je vše podřízeno. Stát (včetně své ekonomiky) je organický celek, jenž je důležitější než suma jeho částí. „Merkantilističtí spisovatelé od Alexandra Hamiltona přes Frederika Lista až k Charlesi de Gaullovi zdůrazňovali nadřazenost politiky, která v tomto pohledu určuje ekonomickou organizaci.“⁵ Za této situace je logické, že vzájemnou závislost v rámci globální ekonomiky vidí merkantilisté jako hierarchický systém. Ten slouží převládající mocnosti k prosazování vlastních politických či ekonomických cílů. Tento systém není přirozené povahy a bez udržování se rozpadá.

Marxistická tradice

Motto: „Chybou marxistické teorie v minulosti byla velmi častá absolutizace asymetrického charakteru závislosti, a tento trend považovala za základní, zákonitý. …

4 KOTECKÝ, V.: Ehm, střet liberálů a protekcionistů? MF Dnes, 14.ledna 2000. Komentář ke krachu jednání na mezinárodní konferenci WTO v Seattlu.

5GILPIN, R.: U.S. Power and the Multinational Corporation. New York 1975, s. 31.

To působilo stále větší potíže, protože teze o stálém růstu asymetrické závislosti činila například postavení rozvojových ekonomik v mezinárodní dělbě práce jaksi fatálním.“⁶

Marxistická tradice se orientuje především dovnitř státu. V distribuci bohatství mezi jednotlivými třídami vidí základní problém, který se následně promítá do mezinárodně-ekonomických vztahů. Stát není výsledkem pluralitního soupeření jednotlivců a zájmových skupin (liberalismus), ani není založen na národním zájmu či společenské smlouvě a udržován politickou elitou (merkantilismus). Stát je pouze výkonným orgánem vládnoucí třídy, jenž ve svůj prospěch ovlivňuje jak domácí, tak zahraniční politiku. Marxistická (později neo-imperialistická) škola proto doporučuje účast veřejného sektoru ke zmírnění rozdílů mezi třídami, což vyžaduje rozsáhlou redistribuční a alokační roli státu. Mezinárodní ekonomické vztahy chápe jako vzájemné propojování národních ekonomik, které vytváří nežádoucí imperiální systém, v němž se ekonomicky slabší státy dostávají do stále větší závislosti na ekonomikách rozvinutých.

Tabulka 1. Porovnání tří koncepcí politické ekonomie

Liberalismus Marxismus Merkantilismus

Povaha ekonomických vztahů

harmonická konfliktní konfliktní

Aktéři firmy a domácnosti ekonomické třídy národní státy Cíl ekonomické aktivity maximalizace

celkového bohatství

maximalizace bohatství třídy

maximalizace národního zájmu Vztah mezi ekonomikou a

politikou

ekonomika by měla určovat politiku

ekonomika určuje politiku

politika určuje ekonomiku Teorie změny dynamické ekvilibrium tendence vychylovat

se mimo ekvilibrium

změny v rozdělení moci

Pramen: Gilpin (1975)

Z tabulky je patrná protichůdnost uvedených národohospodářských tradic a z ní plynoucí nemožnost důsledného uplatňování doporučení dvou či více z nich. Z dějinných polemik vyšla nejlépe tradice liberální, vůči které se zbylé dvě v současnosti vymezují, a v rámci které se budeme pohybovat i my. Zdá se ale, že všechny mohou působit jako

„sebenaplňující se proroctví“. To znamená, že jejich uplatňování může vést k naplnění jejich předpokladů (politicky prosazovaná maximalizace národního zájmu povede ke

6CIHELKOVÁ, E.: Světová ekonomika. Praha 1997, s. 33.

konfliktu mezi státy spíše než, že konflikt mezi státy nutí vlády k prosazování národních zájmů, apod.).

Pro názornost jsme sestavili graf, který dobře ilustruje vztah tří světonázorových proudů. Pohybujeme se zde už spíše v politologické oblasti, proto jsme použili pojmy z tohoto oboru. Merkantilistická ekonomická politika je nejčastěji uplatňována konzervativci, zatímco marxistické ekonomické názory jsou často zastávány socialisty.

Obrázek 1. Tři světonázorové proudy a jejich vztah k demokracii

Pramen: Autor

Kruh demokracie

Oblast shody Autokracie

Konservatismus

Tradice versus svoboda

Liberalismus

Anarchie

Rovnost versus tradice

Socialismus

Totalitarismus

Linie svoboda versus rovnost Oblast mimo

demokratický prostor

Poloha na spojnici mezi středem liberálního kruhu a kruhu socialistického resp.

konzervativního nám udává, jak velké budou zásahy státu do ekonomiky a života lidí vůbec. Čím blíže k liberálnímu vrcholu rovnostranného trojúhelníku, tím menší zásahy.

Jednoslovné vymezení (svoboda, tradice, rovnost) světonázorových proudů, o kterých byla napsána nesčíslná řada knih, je pochopitelně nedostatečná. Bohužel bychom nevystačili ani se skupinou pojmů (kupříkladu moc, legitimita, tradice, pořádek, národ pro konzervativní myšlení), neboť by vždy něco chybělo či pro jiné přebývalo. Pro účely této práce však nastínění názorů těchto tří velkých národohospodářských tradic stačí.

1.2 Světový obchod a počátek globalizace

Motto: „V 19. století zkolabovaly ceny mezinárodní nákladní přepravy, když parolodě a Suezský kanál propojily kontinenty a železnice pronikly do jejich vnitrozemí.“⁷

Než budeme mluvit o přímých zahraničních investicích (PZI) jako prostředku pro fenomén, který dostal v devadesátých letech minulého století označení globalizace, podívejme se na jiný prostředek, který mu předcházel.

Dálkový obchod stál u zrodu jednotících se trhů a hrál až donedávna hlavní roli při propojování národních ekonomik. Někteří historici a ekonomové dokonce jako počátek globalizace vnímají už dvě velké objevitelské cesty na konci patnáctého století – Kolumbovo objevení Ameriky (1492) a da Gamovo proniknutí do Indie (1498). Za jak starý fenomén budeme globalizaci považovat, zaleží na tom, jak ji budeme definovat.

Podle O’Rourkeho a Williamsona (2000) v tom nemáme příliš velkou volnost. Vzdálené světy se neglobalizují, pokud se pouze mění poptávka po importu, nebo růst exportu.

Obchodní expanze „může být důsledkem růstu populace, kolonizace neosídlené půdy, akumulace kapitálu, technologických změn a mnoha dalších faktorů …jediným nevyvratitelným důkazem, že se jedná o globalizaci …je snižování rozdílů v mezinárodních cenách zboží, neboli to, co nazýváme konvergence zbožových cen.“⁸

7 O’ROURKE, K., WILLIAMSON, J.G.: When Did Globalization Begin? [online]. NBER Working Paper No.7632, duben 2000 [cit. 2007-05-12]. Dostupný z: <http://www.nber.org/papers/w7632>, s.15.

8 Tamtéž, s.4

Obchod musí nejdříve ovlivnit ceny zboží na domácím trhu. V důsledku změny cen poté dojde k přesměrování zdrojů, k zvýšení (či snížení) výroby a k novému rozdělení důchodů ve společnostech zasažených globalizací. Tyto skutečnosti se také odrážejí v politické oblasti, kde se snižuje možnost vyhledávání renty a roste tlak nátlakových skupin. A pokud bychom se neomezili jen na oblast mezinárodních ekonomických vztahů, můžeme volně pokračovat přes pojmy jako globální vesnice až po změny v módě a životním stylu.⁹

Zůstaneme-li však u definice O’Rourka a Williamsona, bude nás zajímat, odkdy můžeme konvergenci zbožových cen, tj. globalizaci, ve světě vysledovat. Autoři na základě výzkumu cen v nejdůležitějších světových obchodních centrech tvrdí, že k omezení vyhledávání rent prostřednictvím „vysokých přepravních nákladů, monopolů, merkantilistické intervence, nebo mezinárodních konfliktů“¹⁰ došlo až po roce 1820.

Pokles přepravních nákladů tehdy umožnil přechod od luxusního, či obecněji nekonkurenčního zboží využívajícího jedinečnost produkce v jednotlivých regionech¹¹ a přepravovaného v malých množstvích, k běžnému zboží. Nekonkurenční zboží ze své definice neovlivňuje produkci v zemi, kam je dováženo. Naproti tomu běžné zboží, které je konkurenční a dopravuje se ve velkém množství, dramaticky působí na ekonomiky zemí i rozdělení důchodů.

Zároveň se pod vlivem západních mocností otevřely obchodu země východní Asie. Čína se otevřela světovému obchodu z téměř úplné izolace v roce 1842, Korea zhruba ve stejnou dobu. Siam dramaticky snížil cla v roce 1855. Japonsko se otevřelo světu roku 1858, Indie a Indonésie následovaly zavržením merkantilistické politiky po roce 1860,

„většinou donucené svojí koloniální velmocí nebo diplomacií dělových člunů“.¹² Na opačném konci světa prudce snížila cla na dovoz obilí Británie v roce 1846, a tak bychom mohli pokračovat.

9 Internetová encyklopedie Wikipedia uvádí pod heslem globalizace ne méně než devět oblastí, ve kterých existuje samostatná definice tohoto pojmu.

10 O’ROURKE, K., WILLIAMSON, J.G.: When Did Globalization Begin? [online]. NBER Working Paper No.7632, duben 2000 [cit. 2007-05-12]. Dostupný z: <http://www.nber.org/papers/w7632>.

11 Evropa dovážela koření, cukr a hedvábí, zatímco Asie dovážela stříbro, vlnu, len apod.

12 O’ROURKE, K., WILLIAMSON, J.G.: When Did Globalization Begin? [online]. NBER Working Paper No.7632, duben 2000 [cit. 2007-05-12]. Dostupný z: <http://www.nber.org/papers/w7632>.

Existence velkého množství zemí s nízkými cly a stále klesající přepravní náklady vedly k masivnímu nárůstu obchodu a sjednocování cen na světových trzích.

Dle předpokladů pomáhá liberální obchod všem, ale v různé míře. Ještě v roce 1750 vytvářely Čína a Indie 50 procent světové průmyslové výroby v porovnání s 18 procenty v západní Evropě. V průběhu dalších 80 let průmyslová revoluce nejenže umožnila západní Evropě toto číslo zdvojnásobit (sedminásobek v případě Velké Británie), ale způsobila i revoluci v dopravě, takže až do roku 1870 podíl západní Evropy na průmyslové výrobě dramaticky stoupal, a to právě na úkor Číny a Indie (Crafts a Venables, 2001).

Spojené státy americké byly další zemí, jejíž průmyslová produkce rychle rostla do roku 1870, aby poté ještě zrychlila. „USA byly již v roce 1913 hlavním průmyslovým výrobcem a úspěšným exportérem průmyslového zboží. … To se vůbec nezdálo pravděpodobné v roce 1860, kdy to vypadalo, že Amerika bude ve světovém hospodářství díky vybavenosti přírodními zdroji zastávat roli exportéra nerostného bohatství.“¹³ Crafts a Venables (2001) na příkladě USA naznačují, že jejich rozvoj se nedá vysvětlit klasickým konkurenčním modelem se stálými výnosy z rozsahu a s předpokladem, že komparativní výhoda země je plně určena její obdařeností výrobními faktory. Ukazují, že za této situace by se USA nikdy nemohly stát čistým vývozcem průmyslových výrobků.

Autoři místo toho koncipují model s monopolistickou konkurencí a rostoucí úspory z rozsahu. Pro firmy je důležitá relativní blízkost jejich dodavatelů a odběratelů, stejně jako celková velikost trhu. Uvažují se dva konkurenti (tj. USA a Argentina) soutěžící o pracovní sílu v okamžiku, kdy se lidé rozhodnou odejít z Evropy, jakmile to dovolí dostatečně nízké dopravní náklady. Podle Craftse a Venablese (2001) reálné důchody, které jsou důvodem na počátku stejně vysoké migrace u obou konkurentů, v čase klesají, jak se obou státech, zejména ve městech, usazují noví a noví lidé. V protisměru působí rozšiřující se průmyslová základna a její požadavek na pracovní sílu, který zvedá reálné důchody. Celý proces je nestabilní a relativní důchody v obou státech oscilují s každou

13 CRAFTS, N., VENABLES, A.J.: Globalization in History: a Geographical Perspektive [online].

London School of Economics, 11. října 2001 [cit. 2007-05-12]. Dostupný z:

<http://cep.lse.ac.uk/pubs/download/DP0524.pdf>, s.13.

novou vlnou industrializace. Pokud jsou oba státy/regiony identické, je otázkou náhody, který z nich bude industrializován v případě, že by celý proces nebyl dostatečně silný pro industrializaci obou.

Autoři model dále rozšířili o několik asymetrií. Pokud transportní náklady klesají rychleji v zemi, kam přichází větší množství lidí, dojde v tomto státě k industrializaci dříve.

Podobně, pokud bude jeden stát vybavenější půdou, zvednou se jak reálné důchody, tak velikost trhu a počet obyvatel, a tím se uspíší industrializace. Pokud navíc tato země zavede 10 procentní clo na dovážené průmyslové zboží, jeho industrializaci to ještě více uspíší, i když za cenu dočasně snížených reálných důchodů.

Na závěr si Crafts a Venables (2001) neodpustili poznámku, že Spojené státy se zalidnily a industrializovaly poté, co začaly uplatňovat hospodářskou politiku přesně opačnou soudobým doporučením OECD, tj. blokování migrace z chudších států a liberalizování obchodu. Důležité však je, že dva výrobní faktory (práce a kapitál) byly mobilní, a liberální prostředí trvalo až do první světové války. V meziválečném období došlo k masivnímu nárůstu cel a obchodních bariér. Od padesátých let se trend spolu se vznikem GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu) a IMF (Mezinárodní měnový fond) otočil zpět ke snižování celních bariér a růstu objemů mezinárodního obchodu, jehož efekty jsou od sedmdesátých let stále viditelnější.

Tento růst obchodu však nelze dobře vysvětlit ani klasickým modelem mezinárodního obchodu, ani známým modelem pánů Bertila Ohlina a Eli Heckschera, který se inspiroval právě realitou liberálního světa devatenáctého století. Ekonomové mezinárodního obchodu přiznávají svoji neschopnost vytvořit nový, vše nebo téměř vše zahrnující model mezinárodního obchodu současnosti. Vznikají pouze práce modelující jednotlivosti či popisující data. Následující povzdech je typický pro mnohé autory: „Je obtížnější objevit sílu jednoduchého obchodního modelu v době rostoucí dominance kvalifikace a nových technologií, než v dřívějších obdobích technologií méně komplikovaných a stabilnějších, ve kterých byly nejdůležitějšími faktory půda, práce a kapitál“.¹⁴ Proč tomu tak je, se pokusíme identifikovat později. Zatím nám postačí jen vědomí toho, že „první éra

14Drafte and Thomas (1986); Estevadeordal (1997); In: O’ROURKE, K., WILLIAMSON, J.G.: When Did Globalization Begin? [online]. NBER Working Paper No.7632, duben 2000 [cit. 2007-05-12]. Dostupný z:

<http://www.nber.org/papers/w7632>, s.7.

globalizace“ spojená se zlatým standardem a liberálním prostředím devatenáctého století je jiná než ta po druhé světové válce.

1.3 Vztah zahraničního obchodu a investic

Desintegrace světového hospodářského systému byla po druhé světové válce téměř úplná. Někteří autoři hovoří dokonce o dvou zcela nezávislých globalizačních vlnách, byť se neshodnou na jejich přesném časovém vymezení. Z té první, která byla založena na získávání surovin a budování infrastruktury, toho v poválečném světě kvůli válečnému úsilnému znárodňování mnoho nezbylo. Obrovské ekonomiky jako například ruská, čínská a do značné míry i indická, ve kterých měly dříve NS umístěné své investice, se po válce od světové ekonomiky izolovaly (Jones, 2005).

Obrázek 2. Globalizační vlny

Pramen: Jones (2005)

První asijští tygři jako Japonsko a Jižní Korea, jejichž následovníci jsou nyní obrovskými příjemci zahraničních investic, ale například i poválečné Německo, pojem přímých zahraničních investic neznaly a svůj úspěch vybudovaly především díky úvěrům a kumulování kapitálu vlivem silného omezování spotřeby.

Úloha přesunu kapitálu se postupně zvyšovala, i když ještě v roce 1979 byl podle některých autorů celkový objem mezinárodních investic menší než v roce 1914.

Důvodem bylo, že zmizely především kapitálově nákladné investice předválečného období v oblasti těžby či obecněji získávání surovin. Zároveň po druhé světové válce v mnoha zemích vyrostly bariéry pro vstup zahraničních investic.

V 70tých a 80tých letech to byly banky a zahraniční portfoliové investice (ZPI), které dominovaly zahraničnímu investování. Nejvýznamnější postavení měly americké mezinárodní banky, které půjčovaly zemím se střední úrovní důchodu.

Zahraniční portfoliové investice jsou na rozdíl od PZI, které je postupně nahrazovaly, velmi citlivé na některé celkové makroekonomické ukazatele. Aby nedošlo k prudkému odlivu ZPI z cílové země, musí hostující země stále splňovat následující podmínky:

• hospodářský růst

• příznivé úrokové míry

• stabilita relevantního měnového kurzu

• likvidita portfolia

• snadnost převodu kapitálu

• malé náklady s převodem zisků ze země

• stabilita a rezervy bankovního systému

• kvalita účetních standardů a kontroly

• dobrá regulace trhu s cennými papíry

Dvě ropné krize však nevytvořily situaci, za které by mohly být výše uvedené podmínky splněny. Kapitál se tak přesouval rychle ze zejména rozvojových zemí, které byly krizemi nejvíce postiženy, a zhoršoval krize z důvodu nedostatku kapitálu. Jak klesal příliv ZPI do rozvojových států, podíl vyspělých zemí na celkovém množství zahraničních investic se zvyšoval.

K růstu přímých zahraničních investic (PZI) přispělo v průběhu 80tých a 90tých let několik faktorů. Klesající náklady na technologii, zejména v oblasti telekomunikací a

výpočetní techniky, pomohly firmám investovat a fungovat v několika zemích najednou.

Některé světové oblasti jako například jihovýchodní Asie zažívaly masivní ekonomický růst, otevřely se světovým investičním tokům a začaly významně dotovat na export zaměřené výrobce. Kolaps sovětského bloku otevřel další možnosti v zemích hladových po západním zboží a investicích.

Zejména když se některé rozvojové státy v devadesátých letech otevíraly mezinárodnímu kapitálu a prováděly relativně rozsáhlou privatizaci státního majetku, investiční trend se částečně obrátil. Průměrný dlouhodobý podíl rozvojových států na PZI od té doby velmi pomalu, ale stabilně roste.

V devadesátých letech se také více států než kdykoliv předtím stalo alespoň formálně demokratickými a uskutečňovalo plněči částečně ekonomické reformy směřující k tržní ekonomice. Svět se tak stal pro NS jedním trhem.

V roce 1997 přesáhly toky světových přímých zahraničních investic 400 miliard dolarů.¹⁵ Zvyšuje se provázanost mezi obchodem a investicemi, když se rozhodnutí o alokaci obchodu a služeb stává zároveň rozhodnutím o alokaci investic. Celkový majetek 450 000 poboček nadnárodních společností dosáhl 13 biliónů dolarů. Prodeje těchto zahraničních poboček rostou rychleji než světový vývoz zboží a služeb. Na světovém obchodu se navíc podílely z jedné třetiny (9,5 biliónu dolarů) právě pobočky nadnárodních společností. To lze vidět jako podíl veřejného trhu internalizovaného nadnárodními společnostmi.

Pohyb světové zásoby PZI na světovém hrubém domácím produktu (HDP) v roce 1997 činil 21 procent, zatímco podíl světového obchodu na světovém HDP se dlouhodobě pohybuje mezi 40 a 45 procenty.

Celosvětový růst zahraničních investic předbíhá dvojnásobně růst mezinárodního obchodu, který byl až dosud považován za hlavní mechanismus propojování národních

15 Zdrojem údajů je UNCTAD: World Investment Report 1998: Trends and Determinants [online]. Geneva 1998 [cit. 2007-05-12]. Dostupný z: <http://www.unctad.org/en/docs/wir1998_en.pdf>.

ekonomik. Mezi lety 1986 a 1999 rostly PZI dokonce o 17,7 procenta ročně, zatímco světový obchod rostl o 5,6 a světový HDP pouze o dvě a půl procenta ročně.

Zdrojem 84,8 procent toků přímých zahraničních investic byly v roce 1997 rozvinuté země západní Evropy (46,2 procent), Spojené státy (27 procent), Japonsko (6,1 procent) a ostatní vyspělé země. Do těchto zemí se také téměř 60 procent všech přímých zahraničních investic navracelo. Pokud k tomu připočteme země jihovýchodní Asie (20,6 procent), zjistíme, že na zbytek Asie, Afriku, východní Evropu a latinskou Ameriku zbývalo v roce 1997 asi 20 procent z toků PZI. Ještě nerovnoměrnější rozdělení je ve světových zásobách PZI, kde je podíl rozvinutých zemí spolu s JV Asií na celkových zásobách asi 83,3 procenta. Pokud se budeme držet liberální tradice, nemůžeme tento stav považovat za samozřejmý.

Propad PZI v roce 2001 je vysvětlován různými způsoby od radikálních jevů jako byly teroristické útoky v New Yorku a následná nejistota na světových trzích po strukturální problémy PZI, jejichž prudký nárůst byl způsoben zejména fúzemi a akvizicemi (F&A).

Úroveň F&A přitom poklesla nejvíce, a to i v následujících letech. Celková úroveň dlouhodobého růstu PZI se tak dostala na méně dramatickou a pravděpodobně udržitelnější křivku růstu. Přesto se PZI a zejména jejich nositelé NS dostávají pod čím dál silnější palbu kritiky z nejrůznějších pozic.

Více než samotné operace NS jsou však odsuzovány akce vlád vůči těmto gigantům. Na očích jsou zejména vyplácené dotace NS a mezinárodní smlouvy s mateřskými státy NS, mnohdy interpretované jako ztráta suverenity hostitelského státu. Globalizace je bohužel často po právu viděna občany jednotlivých zemí ne jako proces, ve kterém všichni získávají (liberalismus), ale spíše jako proces, kde jeden stát získává na úkor druhého (merkantilismus) či jedna sociální skupina na úkor jiné (marxismus).

Obrázek 3.

Pramen: The Economist

Přes snahy o mezinárodní dohody dochází k merkantilistické intervenci států, jak o tom budeme mluvit ve třetí kapitole. Zahraniční investice zažívají trvalý nárůst, který je motivován například snahou vyhnout se obchodním bariérám (viz. kapitola Faktory zvyšující vliv nadnárodních společností) a zčásti je důsledkem vládních pobídek pro investory.

Současná hospodářská politika států způsobuje, že investice se stává nikoliv komplementem, ale substitutem obchodu. Vidíme nahrazování relativně svobodného obchodu relativně nesvobodným tokem investic. Pokud budou zásahy vlád omezovány, rozpoutá se celosvětová politická debata podobná té, kterou historici zaznamenali v jednotlivých evropských zemích v 19. století v případě přechodu ke svobodnému obchodu. I když někteří autoři upozorňují na to, že již dnes mají nadnárodní společnosti

‚přirozené konkurenční‘ cíle, tedy, že jejich prioritou při investování není obcházení

obchodních bariér, nebo získávání pobídek od vlád (Markusen, 1997),¹⁶ jiné práce svědčí o tom, že u investic jsme stále v merkantilistické fázi, která u obchodu trvala přes tři století (1500-1820).

1.4 Vznik nadnárodních společností

Motto: „Ať již mluvíme o obchodníku-dobrodruhovi ze sedmnáctého století, finančníku z devatenáctého století, nebo nadnárodních korporacích ve dvacátém století, všichni tito aktéři byli schopni hrát důležitou roli ve světových vztazích, protože to bylo zájmem dominantních mocností anebo hegemonů.“¹⁷

Když byla v roce 1588 u anglických břehů zničena španělská Armada a Anglie získala možnost skutečné zámořské expanze, využila ji po svém. V roce 1600 vznikla Východoindická společnost a o šest let později byla založena Společnost pro obchod s Virginií. Ačkoliv nikdy nevymizela spojitost obchodu s vojenskou expanzí, vytvořili Britové pod vlivem liberalismu společenství založené především na ekonomické výhodnosti. Od devatenáctého století sledovali banky, firmy i jednotlivci své obchodní zájmy po celém Britském impériu zabírajícím jednu šestinu světa.

Obchod následovaly zahraniční investice. Britské společnosti budovaly především elektrárny, přístavy a železnice. Spolu s kapitálem přicházely migrační vlny obyvatelstva. Rozvoj zastavila až první světová válka, krize třicátých let a zejména druhá světová válka. V té době měly Spojené státy, bývalá britská kolonie, která získala nezávislost v roce 1776, za sebou zkušenost se zahraničním investováním spojeným s ovlivňováním politiky zemí Latinské Ameriky. Oslabení ekonomiky západoevropských států spolu s okupací Japonska po druhé světové válce umožnily americkým nadnárodním společnostem orientovat se i těmito směry. Podstata těchto investic však byla zcela odlišná od praxe devatenáctého století (viz Tabulka 2). Američané investovali

16 Markusen si v závěru své práce o komplementaritě obchodu a investic vybral diskutabilní ilustraci země, která „sedí na obrovských zásobách ropy“. Bez investic NS zůstanou „ložiska nevyužita a dokonce neobjevena, takže země ropu v rámci svobodného trhu a omezených investic dováží“, tvrdí Markusen. Zde se však nabízí zcela opačná analogie bližší skutečnosti. Země ve snaze získat zahraniční investice nabízí na oplátku za PZI výhody (bezcelní dovoz komponentů, kvóty na konkurenční zboží, zaručené ceny, apod.), které omezují svobodný obchod. V politicky citlivé oblasti petrolejářského průmyslu existuje cenový kartel určující množství vyvážené ropy, ale nikoliv množství investic do nových nalezišť.

17GILPIN, R.: U.S. Power and the Multinational Corporation. New York 1975, s.4.

přímo. Nedocházelo k přesunům obyvatel, ale pouze manažerských špiček a cílem těchto investic bylo získat pro nadnárodní společnosti kontrolu nad celými oblastmi ekonomiky zahraniční země.¹⁸ „Tito přímí investoři v zahraničních zemích byli podobní spíše obchodním společnostem merkantilistické éry, než svobodným obchodníkům a finančníkům, kteří dominovali Británii v devatenáctém století.“¹⁹

Tabulka 2. Podstata zahraničních investic v 19. a 20. století

Britské zahraniční investice v devatenácté století

Americké zahraniční investice ve dvacátém století

investoři banky, jednotlivci, trh s obligacemi korporace typ investice portfoliové, půjčky přímé

odvětví těžba, zemědělství, doprava průmysl, těžba (zvláště ropa), obchod hlavní motivace lokální příležitost na okamžitý zisk globální strategie korporace

umístění investice Evropa, Spojené státy, osidlované země (Austrálie, Kanada)

Evropa, Latinská Amerika, Kanada, Blízký východ (ropa)

migrace podporovaná masová migrace management korporací Pramen: Gilpin (1975)

Až do sedmdesátých let byl nynější fenomén zvaný přímé zahraniční investice doménou amerických korporací, které v roce 1971 držely 52 procentní podíl na celkovém objemu PZI. Ačkoliv jsou nadnárodní společnosti s dlouholetou tradicí i mezi jinými průmyslovými zeměmi (např. Royal Dutch/Shell, Unilever, Nestlé), v roce 1971 bylo jedenáct z patnácti největších NS ze Spojených států.

V roce 1996 či 2005 se jednalo už jen o šest společností (viz Tabulka 3).²⁰ To ukazuje, že nadnárodní společnosti ze Spojených států v posledních desetiletích relativně ztrácejí své výsadní postavení, ale pouze ve prospěch NS z jiných rozvinutých zemí (EU a Japonsko), neboť mezi stovkou největších nadnárodních společností figuruje pouze jedna z rozvojové země.²¹

18 Což se v Japonsku nezdařilo, jak uvidíme dále.

19GILPIN, R.: U.S. Power and the Multinational Corporation. New York 1975, s.11.

20 UNCTAD: World Investment Report 1998: Trends and Determinants [online]. Geneva 1998 [cit.

2007-05-12]. Dostupný z: <http://www.unctad.org/en/docs/wir1998_en.pdf>.

21 Jedná se o Petróleos de Venezuela.

Tabulka 3. Patnáct největších nadnárodních společností podle celkového obratu

Patnáct největších nadnárodních společností (podle celkového obratu v mld. dolarů)

1971 1996 2005

NS

obrat

NS

obrat NS

obrat 1. General Motors 28,3 General Motors 158,0 ExxonMobil 359,0

2. Exxon 18,7 Ford 147,0 Wal-Mart Stores 312,4

3. Ford 16,4 Royal Dutch/Shell 128,3 Royal Dutch/Shell 306,7 4. Royal Dutch/Shell 12,7 Mitsubishi 127,4 British Petroleum 253,6 5. General Electric 9,4 Exxon 117,0 Chevron Corp 193,6

6. IBM 8,3 Toyota 109,3 General Motors 192,6

7. Mobil Oil 8,2 Mobil Corp. 80,4 Daimler Chrysler 186,5

8. Chrysler 8,0 General Electric 79,2 Toyota 186,1

9. Texaco 7,5 IBM 75,9 ConocoPhillips 179,4

10. Unilever 7,5 Daimler-Benz 70,6 Total 178,3

11. ITT 7,3 Volkswagen 64,4 Ford Motor 177,0

12. Gulf Oil 5,9 Siemens 62,6 Mitsubishi Corporation 168,7 13. British Petroleum 5,2 Nissan Motor 53,8 General Electric 149,7

14. Philips 5,2 Unilever 52,2 Volkswagen 118,6

15. Standard Oil 5,1 FIAT 51,3 Altria Group 97,9

Pramen: UNCTAD (1998), UNCTAD (2007)

1.5 Pokus o typologizaci nadnárodních společností

Současná ekonomická věda nabízí pouze hrubé rozdělení nadnárodních společností.

První skupinou jsou ty, které investující v zahraničí, aby si zajistily kontrolu nad surovinami, jenž se nenacházejí na území mateřského státu, tzv. suroviny vyhledávající NS. Další skupinou jsou NS investující z důvodu hledání nových trhů pro odbyt svých výrobků. Poslední skupinou jsou NS, které přesunem svých aktivit do zahraničí šetří náklady na výrobu.

Ačkoliv je toto rozdělení celkem všeobecně přijímáno a stalo se tak jedním z mála teoretických závěrů, na kterém se ekonomové zabývající se NS a PZI shodnou, jeho vypovídací hodnota je poměrně malá. NS z první skupiny totiž, přestože byly podstatným činitelem v minulosti, tvoří v současnosti podle některých zdrojů pouhých pět procent z celkového počtu NS.²² To je patrné i ze srovnávací tabulky (Tabulka 3) z předchozí části. Dále pak je krajně obtížné od sebe odlišit NS druhých dvou skupin, neboť jejich

22NUNNENKAMP, P.: Foreign Direct Investment in Developing Countries: What Economists (Don‘t) Know and What Policymakers Should (Not) Do! [online]. CUTS, Centre for International Trade, Economics & Enviroment, Jaipur, India, 2002 [cit. 2007-05-12]. Dostupný z:

<http://www.cuts-international.org>, s.4.

strategie se vzájemně prolínají. Přestože budeme s tímto rozdělením dále v textu pracovat, je nezbytné mít neustále na zřeteli jeho omezení.

V této podkapitole se pokusíme o typologizaci, která vychází z přelomových historických okamžiků. Druhá světová válka byla jedním z nejdůležitějších. Velké nadnárodní společnosti existovaly i před touto válkou, ale teprve po ní poprvé důrazně vystupuje do popředí to, co je pro NS typické a nezbytné: vztah s vládou.

Jak již bylo řečeno, americké nadnárodní společnosti mohly zaujmout silné pozice na světových trzích kvůli oslabení ekonomik válkou zničených západoevropských států a kvůli jejich masivnímu podílu na poválečné obnově. V té byly všemi chtěnou a vlastně jedinou možnou alternativou. Vzniká tak první typ nadnárodních společností. Nazvěme jej dvorní dodavatel.

Dvorní dodavatel

Motto: „Místo toho bylo rozhodnuto ukázat americké možnosti a zásobovat Berlín letecky. V prosinci dopravoval tento vzdušný most 4.500 a na jaře 19.498.000 tun denně, tj. tolik, kolik se dodávalo nákladními auty a po železnici, než začala blokáda.“²³

Tento typ nadnárodních společností velmi profitoval na válečných zakázkách pro americká vojska v Evropě. Do Evropy plynuly kromě válečného materiálu také dodávky využitelné ve vojenském i civilním sektoru (například z oblasti stavebnictví či telekomunikací), a rovněž zboží zcela civilní (například potraviny či oděvy). Počet nadnárodních společností se zvýšil o firmy jako Coca-Cola nebo Wrigley’s. Přestože nadnárodní společnosti o své zakázky s rostoucí stabilizací situace v Evropě přicházely,²⁴ konkurenční výhoda obsazeného trhu zůstala. Dvorního dodavatele tak budeme definovat jako firmu, která prostřednictvím své vlády získá státní zakázky v zahraničí a má možnost působit jako NS.

Vojensko-průmyslový komplex je ze své podstaty závislý na státních zakázkách, přesto či spíše právě proto mohou prostřednictvím vládních zakázek získat status NS pouze

23JOHNSON, P.: Dějiny dvacátého století. Praha 1991, s.430.

24 Existují četné výjimky i z doby studené války. Například dohoda presidenta Nixona o produkci firmy Pepsi-Cola v Sovětském Svazu.

firmy největších států. V tomto citlivém odvětví stojí menší státy před dilematem, zda věčně dotovat národní výrobce, odebírat zastaralou vojenskou techniku a udržet si tak nezávislost, a nebo přijmout závislost na NS, které mohou využít úspor z rozsahu a vyrábět moderní techniku efektivně (Moran 1993). Nadnárodní společnosti vyrábějící bojovou techniku stojí zase před problémem financování (dlouhodobé splátky, zajištění civilních investic ve výši zakázky), veřejného mínění, apod. Firmy jako Boeing nebo Airbus dokonce dobrovolně přesouvají téměř 50 procent své produkce do zemí, odkud plynou státní zakázky, aby předešly kritice v těchto zemích. NS získávají i platí za to, že se pohybují v oboru, ve kterém dominuje merkantilistická tradice.

Národní šampión²⁵

Motto: „Čisté zisky Air France ke konci března vzrostly oproti minulému roku o 42 procent, tržby se zvýšily o 14 procent. Většina ostatních velkých evropských leteckých společností hlásí snížení zisků. Lepší management a vztahy se zaměstnanci spolu se snížením vládních zásahů ve společnosti, kterou z 57 procent vlastní stát, pomohlo leteckému přepravci dostat se na úroveň nákladů konkurence. Vedení Air France také prohlásilo, že zvažuje nákup deseti obřích letounů A3XX superjumbo, což je chápáno jako podpora konsorcia Airbus.“²⁶

Vlády západní Evropy i Japonska reagovaly na rozvoj svých ekonomik snahou o emancipaci a vymanění se z ekonomického vlivu Spojených států. Jejich prostředkem byla průmyslová politika a selektivní podpora v budoucnosti možných perspektivních firem, které by mohly soutěžit s americkými NS. Na tak zvaném ‚vybírání vítězů‘ se podílely nejrůznější druhy hospodářských politik (HP). Vedle průmyslové politiky to byla při alokaci prostředků firmy v rámci národní ekonomiky také regionální HP.

Uplatňovány byly též prostředky vnější HP, zejména kvantitativní restrikce na dovoz zboží vyráběné podporovanou firmou. Národního šampióna budeme definovat jako firmu, které bylo prostřednictvím státní hospodářské politiky umožněno získat dominantní postavení na domácím trhu, a tím zázemí pro mezinárodní konkurenční boj.

Národní státy západní Evropy však postupně zjišťovaly, že z národního šampióna, kterého vybraly a vypěstovaly, nemohou mít žádný ekonomický užitek. Pokud splňoval požadavky vlád na zaměstnanost a produkci, přestával být efektivní v mezinárodním

25 Toto označení je převzato. Používá jej například Moran (1985, 1993).

26 Business This Week, The Economist, 27.květen – 2.červen 2000.

měřítku. Proto se šampióni začali chovat jako jiné NS a často se obraceli proti svým vládám. „Fiat odmítl direktivy italské vlády o rozvoji Mezzogiorna a expandoval do Brazílie. Michelin odpověděl na francouzské indikativní plánování vybudováním závodů mimo Francii v rozsahu tři ku jedné v porovnání s těmi, které měl ve Francii. Philips přesunul výrobu elektroniky do Asie, když poslanci v Haagu poukazovali na nezaměstnanost v Amsterdamu.“²⁷ Mimoto se politika vybírání vítězů ukázala jako velmi finančně náročná a neefektivní. To je přirozené, neboť pokud by nebyl tržní mechanismus schopen v dlouhém období alokovat prostředky lépe než vláda, ztratil by smysl. S přechodem od merkantilismu k liberální tradici tak byla v Evropě v sedmdesátých letech politika vybírání vítězů opuštěna.

Jiná byla situace v Japonsku. I z této země vyšli národní šampióni a i tady na tom má podíl ‚obranná‘ strategie vlád, ale jejich historie sahá až do roku 1881. Japonská vláda v té době stavěla v rámci reforem Meidži nové továrny podle anglického vzoru.

Vzhledem k domácí i zahraniční konkurenci (Japonsko nemohlo zavést ze zahraničně politických důvodů cla větší než 5 procent) se státní podniky staly vysoce ztrátovými a vedly téměř k finančnímu kolapsu státu. Byly proto v roce 1881 ve velkém prodávány bohatým šlechtickým rodinám, kterým tak umožnily vytvořit soustavy průmyslových konglomerátů zaibecu. Po druhé světové válce se americké okupační orgány pokusily tyto konglomeráty rozbít a umožnit průnik amerických nadnárodních společností na japonské trhy. Tento pokus byl neúspěšný a jeho jediným výsledkem byla strukturální změna zaibecu. Z konglomerátů soustředěných kolem bohatých rodů se staly konglomeráty soustředěné kolem bank (tzv. keirecu). S těmito společnostmi pak po okupaci spolupracovala i japonská vláda při stanovování cílů rozvoje.

Ještě déle než v Evropě vydrželo vybírání vítězů v Jižní Koreji, kde vláda „vytipovala několik nejvíce perspektivních odvětví především s výraznými exportními možnostmi a podporovala je velkými státními zakázkami. Jak se později ukázalo, neměla příliš šťastnou ruku, neboť zvolila odvětví trpící velkým útlumem. Platí to zejména o loďařství či hutnictví, které se dnes v celosvětovém měřítku potýkají s nadbytečnými výrobními kapacitami a ceny produktů těchto odvětví jdou trvale dolů.“²⁸

27 MORAN, T.H. (ed.): Governments and Transnational Corpoations, Part One. London and New York 1993, s.11.

28VESELÝ, I.: Asijská hospodářská krize. Diplomová práce, VŠE, Praha 2000.

Parazit

Motto: „Dne 7.6.2000 vynesl Thomas Jackson, soudce Amerického federálního soudu, rozsudek ve věci soudního řízení s firmou Microsoft. Ta byla v květnu obžalována Ministerstvem spravedlnosti USA z porušování hospodářské soutěže a z nekalých praktik při udržování dominantní pozice na trhu výpočetní techniky v USA. V rozsudku, který má 23 stran, nařídil Jackson rozdělení Microsoftu na dvě menší společnosti – jednu pro vývoj operačních systémů pro osobní počítače (Windows), druhou pro trh s kancelářskými aplikacemi a internetem.“²⁹

Jak bylo řečeno, homogenizace spotřební poptávky prostřednictvím marketingu umožňuje NS standardizovat výrobek a využít úspor z rozsahu. To je pro NS výhodné pouze do určité míry, neboť výrobek, který je zcela standardizován, se stává terčem pro výrobce plagiátů (Moran, 1993). Plagiátorství je prvním ze způsobů, jak se mohou prosadit nadnárodní společnosti ‚druhé generace‘ s pouze nepřímým vlivem státu.

Neschopnost nadnárodní společnosti disponující standardizovaným produktem proniknout na všechny lokální trhy najednou vytváří prostor pro lokální firmy, které jsou zákazníkům přizpůsobeny lépe. Tyto firmy mohou využít úspor z rozsahu, protože s dostatečnou dobou od standardizace disponují téměř identickým produktem jako NS a alespoň zpočátku nemají dodatečné náklady na výzkum a vývoj, ani náklady spojené s komunikací a kontrolou v rámci NS.³⁰

Parazitující firma však také může postupovat odlišným způsobem. Typickým příkladem je společnost Microsoft. V osmdesátých letech firma IBM, dvorní dodavatel, dominovala každému národnímu trhu, na který vstoupila. Tento výrobce počítačové techniky potřeboval pro novou řadu mikropočítačů operační systém, který si objednal u začínající softwarové firmy Microsoft. Ta jej dodala, avšak zdrojový kód programu zůstal v jejím vlastnictví, ačkoliv se prodával jako balík spolu s počítačem. Zároveň provedla masivní marketingovou kampaň. Další verze operačního systému (MS-Windows 95, 98, 2000) neumožnily i při téměř absolutní standardizaci rozluštění zdrojového kódu a nápodobu tohoto produktu. Pokus firmy IBM, ale i dalších firem přijít s vlastním operačním systémem byl i při více než srovnatelné kvalitě těchto produktů neúspěšný, a to zejména

29 zpráva, MF Dnes 8. červen 2000.

30 Tento způsob používají v současnosti mnohé asijské parazitující firmy. Příkladem může být Čína, která tuto strategii doplnila o státní průmyslovou špionáž.