Střetávání českého a cizího prostředí v české próze po roce 2000

(1)

1

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav č eské literatury a knihovnictví

St ř etávání č eského a cizího prost ř edí v č eské próze po roce 2000

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Balaštík, Ph.D.

Vypracovala: Bc. Jana Mistrová

Brno 2011

(2)

2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

………..

Podpis autora práce

(3)

3

Velmi děkuji Mgr. Miroslavu Balaštíkovi, Ph.D. za laskavý přístup, cenné rady a podněty při vedení této práce.

(4)

4 Obsah:

1. Úvod……… 5

2. Kontext……… 7

2.1 Cizokrajná prostředí v současné české próze……… 7

2.2 Představení vybraných autorů a děl……….………. 13

3. Žluté oči vedou domů……….…… 27

3.1Stručné představení románu……….…. 27

3.2Zrcadlení českého a cizího prostředí v zobrazení postav a v jejich vzájemných vztazích………. 28

3.3Motivy cesty a domova………... 37

3.4Konfrontace prostředí……… 42

4. Zvuk slunečních hodin……….... 46

4.1 Stručné představení románu……….. 46

4.3Motivy cesty a domova……..………... 54

4.4Konfrontace prostředí……… 59

5. Černý beran………... 64

5.1Stručné představení románu……….. 64

5.3Motivy cesty a domova………..………... 72

5.4Konfrontace prostředí………... 73

6. Chladnou zemí………. 78

6.1Stručné představení románu………... 78

6.3Motivy cesty a domova……..………... 91

6.4Konfrontace prostředí……….... 93

7. Shrnutí………. 97

8. Závěr………...105

9. Seznam literatury………107

(5)

5 1. Úvod

Tématem této práce je střetávání českého a cizího prostředí v české próze po roce 2000. Impulzem k výběru tématu byla skutečnost, že se v posledních letech knihy, jejichž děj se odehrává v cizím, pro nás často velmi exotickém prostředí, začaly na českém literárním trhu objevovat ve větším množství a mnoho z nich získalo i různá literární ocenění. Východiskem práce bylo nejprve sbírání informací a vytváření přehledu o této literární produkci. Výsledkem daného zkoumání je první kapitola s názvem „Cizokrajná prostředí v české próze“, v níž je nastíněn stručný přehled knih s touto tematikou.

Na základě vytvořeného přehledu pak byly zvoleny čtyři knihy, kterým je v této práci věnován větší prostor. Dalším kritériem pro výběr knih bylo to, aby se jejich děj neodehrával „pouze“ v cizím prostředí (jako je tomu např. v úspěšném románu Petry Hůlové Paměť mojí babičce, jehož celý děj je situován v Mongolsku), ale aby byl cizí prostor kladen do kontrastu k naší zemi, tedy k České republice nebo k Československu.

Čtyři zvolené knihy jsou v kontextu celkové tvorby jejich autorů stručně představeny v druhé kapitole této práce s názvem „Představení vybraných autorů a děl“.

Při sestavování prvních dvou kapitol této práce jsem (kromě četby knih samotných) vycházela z četných kritik, recenzí, článků a rozhovorů, které se netýkají pouze vybraných čtyř autorů a jejich tvorby, ale také jiných knih (a jejich autorů), v nichž je cestovatelská tematika nebo cizí prostředí dominantní. Toto téma nebylo dosud soustavněji zpracováno, neměla jsem tedy k dispozici jiný zdroj (monografii), z něhož bych mohla vycházet.

První dvě knihy, jimiž se budeme v této práci podrobněji zabývat, jsou románové prvotiny, které zaznamenaly příznivý kritický ohlas a zaujaly mimo jiné v literární soutěži Magnesia Litera. Jedná se o romány Žluté oči vedou domů Markéty Pilátové a Zvuk slunečních hodin Hany Andronikové. V románu Markéty Pilátové se střetává české prostředí s brazilským, v románu Hany Andronikové je konfrontováno prostředí několik, významnou roli zde hrají Indie a indické reálie.

Druhé dvě knihy pocházejí od zkušenějších autorů, kteří vešli na české literární pole dříve a u nichž není vylíčení cizího prostředí zdaleka hlavním charakteristickým rysem tvorby. Jedná se o Jana Balabána a jeho román Černý beran a o Jáchyma Topola a novelu Chladnou zemí. V románu Černý beran je české prostředí konfrontováno s americkým, především s Kanadou, v novele Chladnou zemí hraje vedle Česka stejně důležitou roli Bělorusko.

(6)

6

Pro analýzu zvolených knih byla stanovena společná tři hlediska, která se odrážejí i v názvech kapitol. Těmito hledisky jsou 1) zrcadlení českého a cizího prostředí v zobrazení postav a v jejich vzájemných vztazích, 2) motivy cesty a domova a 3) konfrontace prostředí. Každá ze čtyř analýz se skládá ze tří částí s těmito názvy.

V analýzách knih se budu opírat o knihu Shlomith Rimmon-Kenanové Poetika vyprávění (která vychází z naratologie Gérarda Genetta), okrajově i o další teoretické práce. Jedná se o publikace …na okraji chaosu… Poetika literárního díla dvacátého století Daniely Hodrové a Tektonika textu: o kompoziční výstavbě prózy třicátých let 20. století Františka Všetičky. Výsledky všech čtyř analýz budou shrnuty v poslední kapitole.

Analýzou vybraných knih se pokusím zjistit, jak je střetávání českého a cizího prostředí v textech realizováno, jak v daných dílech funguje a čím je pro zvolené prózy důležité.

(7)

7 2. Kontext

2.1 Cizokrajná prostředí v současné české próze

Jedním z důsledků otevření hranic po desetiletích komunistické izolace bylo vzedmutí cestovatelské vlny. Lidé začali s nadšením užívat dříve nepředstavitelné možnosti svobodného pohybu a brzy se tato skutečnost začala odrážet i ve vznikající beletristické tvorbě. Tohoto fenoménu si všímá mimo jiné i Markéta Pilátová, která si klade otázku, čím se vyznačuje současná česká próza. Odpověď Pilátová nabízí již v názvu svého článku, v němž tuto úvahu rozvíjí. Název článku zní „Spisovatelé na útěku“.

Spisovatelé na útěku jsou – dle Pilátové – ti autoři, kteří „kočují po světě, v batohu nosí laptopy, visí na Skypu a na Facebooku a doma by byli rádi všude, kde se jim zamane.

Jejich hrdinové nežijí v Čechách a neřeší české problémy. A této odnoži české literatury se vcelku daří: autoři sbírají doma ceny a jejich knihy jsou překládány do cizích jazyků.“¹ Tento trend komentuje i Lucie Česálková: „Částečně ze zkušeností ze zahraničních studijních pobytů, částečně z baťůžkářských výletů po Evropě či dovolenkových zájezdů […] vznikla po Listopadu celá řada často poměrně populárních knih, včetně Vieweghových Účastníků zájezdu, Hůlové Paměti mé babičce či Cirkusu les Mémoires, Cempírkovy Rafinerie i dalších.“²

Někteří recenzenti těmto spisovatelům vytýkají, že útěk do exotického prostoru je jakousi „berličkou“, způsobem, jak na sebe a svou tvorbu snadno a rychle upoutat pozornost. Markéta Pilátová tuto situaci shrnuje slovy: „Autoři hledající inspiraci mimo svou vlast si doma u literární kritiky vysloužili stížnosti, že jejich sláva je nafouklá bublina, protože hledání exotických kulis je jen útěkem před skutečnými problémy, o nichž má smysl psát. Kritici mají dojem, že útěk do exotiky je jen zkratkou k úspěchu.“ Pilátová tak reaguje např. na nelichotivý odsudek Ondřeje Horáka, který ve své recenzi na její knihu Žluté oči vedou domů vyjadřuje k exotickým tématům a jejich autorům nedůvěru: „Někam vyjedu a pak o tom napíšu, to se doma bude líbit. Tak by se dal popsat návod mnoha mladých

1 Pilátová, Markéta. Spisovatelé na útěku. Respekt, 2009, roč. 21, č. 18, s. 36.

2Česálková, Lucie. Česko-brazilské nakračování k domovu. [online]. 2009 [cit. 26. května 2010]. Dostupné z: <http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=4551&rok=2007&cislo=46>

(8)

8

českých prozaiků.“³ V jiné recenzi se Horák zamýšlí: „Knihy mladých autorů z ,exotických‘ prostředí přinášejí zajímavé téma do diskuse: Vznikla zde skutečně poptávka po takto lokalizovaných prózách, nebo mladá generace zkrátka již nevnímá triviální dělení světa: na tu naši krajinu českou, důvěrně známou na jedné straně, a na země, které jsou ,tam někde daleko‘, neproniknutelně cizí, na straně druhé?“⁴ Ve stejné recenzi si klade Horák otázku, zda budou i další knihy těchto autorů zajímavé ve chvíli, kdy se jejich děj nebude odehrávat v exotickém prostředí (jako příklad zde zmiňuje druhou prózu Petry Hůlové Přes matný sklo). Podobný názor na českou polistopadovou cestovatelskou prózu vyjadřuje i Lucie Česálková: „[…] a tak se většině autorů, kteří se pokoušeli ozářit své prozaické úsilí nejrůznějšími exotickými pozlátky, nepodařilo vytvořit díla, jež by svou historickou trvanlivostí předčila výkon vánoční prskavky. Zpočátku záblesk, pak oslnění z náhlého jiskření, nakonec však ten podivný smrádek a po použití hodit do sběru. Historie nás přitom přesvědčuje, že cestovatelské téma je jedním z těch skutečně nosných.“⁵

Pilátová na tyto výtky oponuje úvahou, že úspěch, jakého tito autoři dosahují doma i v zahraničí, nemůže být postaven pouze na atraktivním prostředí, a cituje v této souvislosti názor kritičky českého původy Evy Profousové, která říká, že aby byla kniha úspěšná např. v zemi jako Německo, samotný exotický námět stačit nemůže, musí se jednat v první řadě o dobrou literaturu.⁶

Mezi autory, kteří díky svým prózám odehrávajícím se v exotickém prostředí vzbudili pozornost u nás i v zahraničí, patří Petra Hůlová (1979) Její první román Paměť mojí babičce (2002), líčící osudy mongolské⁷ rodiny, se stal v anketě Lidových novin

3 Horák, Ondřej. O mně v tvém příběhu není nic. [online ]. 2007 [cit. 10. února 2011].

Dostupné z: <http://www.lidovky.cz/ln_noviny.asp?r=ln_noviny&c=A071001_000120_ln_noviny_sko>

4 Horák, Ondřej. Zdeněk Štipl – Oči zavřít jsem nemohla. [online ]. 2005 [cit. 6. dubna 2011].

<http://www.knihy.kvalitne.cz/recenze/stipl_oci.html>

7 Petra Hůlová na otázku, proč tento příběh o důležitých rozhodnutích v životě ženy zasadila právě do Mongolska, odpovídá: „No asi proto, že jsem tam byla a byl to silnej zážitek, jsem to s tím chtěla nějak zkomponovat. Taky myslím, že v tom příběhu jde o nějaký základní drsný věci a tím, že v Mongolsku je prostě zima a neřeší se tam nějaký městský problémy, tak se to tím tak nějak zúží, a tím pádem možná i zesílí…

vztahy a tyhle věci.“ Vohryzková, Tereza – Hůlová, Petra. Tradice a ztráta jistoty. Tvar, 2002, roč. 13, č. 19.

s. 5. V jiném rozhovoru Hůlová dodává: „Já myslím, že je jednodušší vymejšlet příběh, kterej se odehrává

(9)

9

knihou roku, jako kniha roku by oceněn také v soutěži Magnesia Litera. Exotický příběh vyprávěný několika ženskými vypravěčkami a zajímavá práce s jazykem měly podíl na velmi příznivém přijetí knihy. K exotickým prostředím se autorka vrátila i v dalších románech, jimiž jsou Cirkus Les Mémories (2005), kde líčí příběhy imigrantů v New Yorku (konfrontuje zde americký prostor s Čechami i s nejmenovanou muslimskou zemí), a Stanice tajga (2008), kde se v promluvách čtyř vypravěčů střetávají jak různá prostředí (vesnice na Sibiři, Dánsko), tak různá časová pásma (období krátce po druhé světové válce, současnost). V Čechách se odehrávají naopak romány Přes matný sklo (2004), Umělohmotný třípokoj (2006) a Strážci občanského dobra (2010). Žádný z nich však tak velkého úspěchu jako debut nedosáhl.

Za jednoho z prvních⁸ spisovatelů těžícího ze svých cest Markéta Pilátová považuje Jaroslava Rudiše (1972). Hlavní hrdina románu Nebe pod Berlínem (2002, Cena Jiřího Ortena za rok 2002) Petr Bém opouští svůj život v Praze a odjíždí do Berlína, kde se živí hraním v metru. Při svém pobytu je konfrontován s životními příběhy lidí, s nimiž se potkává, zvláště fascinován je příběhy, které jsou spjaty s berlínským metrem.⁹ V Berlíně také žije hlavní hrdina románu Šimona Šafránka¹⁰ (1977) Fleischerei 36 (2008).

někde jinde, než vymejšlet příběh, kterej se odehrává v Čechách. Já ty příběhy tady moc necejtím, jsou pro mě hrozně těžko objevitelný. Špatně se tady orientuju, nedokážu vyhmátnout podstatný věci, chybí mi odstup, ztrácí se mi tady věci, které mě zajímají. Proto je taky podle mě těžký napsat knihu o současnejch Čechách.

Ale platí to o blahobytným světě vůbec.“ Balaštík, Miroslav – Hůlová, Petra. Je pro mě těžký napsat knihu o současnejch Čechách… Host, 2006, roč. 22, č. 2, s. 6.

9 Lukáš Foldyna to zdůvodňuje: „Historie metra je totiž i historií Německa, neboť metro například tvořilo jednu z mála propustí mezi východní a západní částí Berlína.“ Foldyna, Lukáš. Nebe pod Berlínem. Host, 2003, roč. 19, č. 3, recenzní příloha s.3.

10 Šimon Šafránek se vyjadřuje ke svému zařazení mezi literaturu „útěkářů“: „Útěk je základním prvkem dospívání. Je jednoduché zdrhnout, začít zdánlivě nanovo. V tvorbě má pak útěk spoustu variant. Někomu přijde sexy formát road-movie a neustálé cesty, někdo je ohromený tím, kde všude byl. Pokud jde o mladé spisovatele, nejspíš se chtějí vymanit z uzavřenosti starší generace. A pak samozřejmě útěk a oslnění novými podněty patří k nejjednodušším zbraním. Já to nemůžu hodnotit. Můj debut vyprávěl o něčem jiném, 23 byl příběhem na cestě, ale zcela záměrně, protože co chcete dělat, když máte autobus, než jezdit? A tématem Fleischerei není ohromení z existenciální krize, tam to celé teprve začíná. Při přemýšlení o Fleischerei 36 mě fascinovalo, že osa Berlín-Praha (eventuálně Budapešť) je hraniční čarou. Už samotný Berlín je kvůli své dvojhlavé historii ohromně podnětný. A pozadí Nové a Staré Evropy – z toho vycházím, to je moje zkušenost – v tomhle ohledu jsem rád, že si pamatuju socialismus.“ Šafránek, Šimon. Fleischereii 36: rozhovor se

(10)

10

Marta Ljubková píše, že Jaroslav Rudiš ve svém románu Nebe pod Berlínem

„založil typ ,prchajícího‘, nezakotveného třicátníka.“¹¹ Ke stejnému typu Markéta Pilátová i Marta Ljubková shodně přiřazují i dokumentaristu a spisovatele Martina Ryšavého (1967). Jeho monumentální dvousvazkový román Cesty na Sibiř (2008) získal v roce 2009 Magnesii Literu za prózu a tento fakt – dle Pilátové – „[č]eské útěkáře jistě povzbudil“¹². Vyprávění je laděno silně autobiograficky – Martin Ryšavý zde vychází ze svých reálných cest na Sibiř, které podnikal převážně kvůli natáčení dokumentů Sibiř – duše v muzeu a Afoňka už nechce pást soby (bezejmenný hlavní hrdina románu Martina Ryšavého vytváří na Sibiři filmy stejných názvů). Hlavní hrdina je fascinován lidmi Sibiře – především Jakuty a Evenky – s nimiž rád tráví dlouhé měsíce a zkoumá jejich život, zároveň se při svých cestách snaží lépe pochopit sám sebe, smysl svého bytí a v neposlední řadě i vyřešit své komplikované vztahy k ženám. Jiří Trávníček ve své kritice klady i zápory nadšeně přijatých Cest na Sibiř výstižně pojmenovává, když oprávněně chválí dílčí povedená místa, ovšem kritizuje beztvarou, nikam nesměřující rozbředlost textu a v podstatě neexistující kompozici románu¹³. Do Ruska je situován také druhý román Martina Ryšavého Vrač (2010).

Do jisté míry lze vidět tvůrčí příbuznost mezi Ryšavým a etnoložkou Pavlínou Brzákovou (1972), se kterou Martin Ryšavý dvě cesty na Sibiř podnikl a která se také stala předobrazem jedné z postav Cest na Sibiř. Také Pavlína Brzáková zaznamenala své zážitky ze sibiřských cest literární formou (v knize Modřínová duše, 2004), svou knihu

Šimonem Šafránkem. [online]. 2008 [cit. 19. března 2011]. Dostupné z: <http://www.labyrint.net/safranek- fleischerei-36.html>

11 Ljubková, Marta. Současná česká literatura. [online ]. 2011 [cit. 3. března 2011]. Dostupné z:

<http://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:HwE6ZA9YDnQJ:www.czechlit.cz/literatura-po- r-1989>

13 „Ano, jsou v ní pěkná, ba i umně vykroužená místa, spousta zajímavých historek, galerie lidí, na něž jistě nejde narazit v poklidné střední Evropě […] ale jako celek jde o knihu unylou, rozmytě amorfní. […]

Problémem této knihy není vztah mezi cestopisem a románem, problémem je nevzrušivá rozbředlost. […]

Zahltil nás textem, v němž rezignoval na kompozici a nějaký pevnější tvar. Zahltil nás psaním, které se na svých více než šesti stovkách stránek jen velmi zřídka umí povznést k něčemu jinému, než že se „píše furt pryč“. Ve svém celku je Ryšavého román-cestopis velmi podivnou směsicí textu, který má co říct, a textu psaného způsobem povadlým, lhostejným […]“. Trávníček, Jiří. Psát furt pryč. Host, 2009, roč. 20, č. 4, s. 61.

(11)

11

však neprezentuje jako román, nýbrž jako cestopis. Na hranici mezi cestopisem a románem balancuje také próza Richarda Ermla (1961) Zuzanka a tibetské velehory (2002). Je zde vylíčena dobrodružná svatební cesta, kterou vypravěč málem zaplatí životem. Erml vypráví na základě své reálné svatební cesty do Tibetu.

Mezi autory těžící při psaní ze své cesty po exotické zemi (tentokrát se jedná o Kyrgyzstán) patří také Bára Gregorová (1980). Její román Kámen – hora – papír (2008) odehrávající se v nejmenované středoasijské republice byl nominován na Ortenovu cenu.

Próza Báry Gregorové se vyznačuje velkým jazykovým experimentováním hraničícím s nesrozumitelností. Další z autorů, kteří ve své próze zužitkovali svou osobní zkušenost s cizí zemí, je Tomáš Kolský (1978). Jeho prvotina Ruthie a barevnost světa (2003) je situovaná v současném Izraeli. Příběh je rozdělen do pěti kompozičně vzájemně propletených povídek, kde hlavní dějovou linii tvoří láska českého mladíka (který je v Izraeli na studijním pobytu) k židovské dívce Ruthie. Reálný příběh je zde doplněn nadreálnými prvky (hlavní hrdina např. vede dialog s duchem mrtvé atentátnice). Podle Petra Hrtánka¹⁴ jsou zde blízkovýchodní reálie naznačeny jen zhruba a četba předpokládá předchozí znalost situace v Izraeli. V Indii je zasazen děj prvotiny Zdeňka Štipla (1976) Oči zavřít jsem nemohla (2005). Štipl zde líčí spor hinduistů a muslimů o chrám, který vyvrcholí pogromem muslimských žen a dětí. Vše je líčeno očima mladé indické křesťanky.

Své zkušenosti z novinářské práce a znalost afgánského prostředí a islámského světa zužitkovává ve svém románu Frišta (2004) novinářka Petra Procházková (1964).

Kryštof Špidla hodnotí práci s afgánskými reáliemi, zakládající se na dobrých znalostech autorky, kladně: „Současný Afganistán netvoří pro příběh pouze exotické prostředí, nýbrž je jeho nutností – jinde by se odehrávat nemohl.“¹⁵

Čtenářsky úspěšný byl román cestovatele a reportéra Josefa Formánka (1969) Prsatý muž a zloděj příběhů (2003). Formánek ve svém románu těží ze svých zkušeností zakladatele a šéfredaktora časopisu Koktejl a četných cest, které podnikal mimo jiné při psaní svých reportáží. Nejvýraznější prostor z exotických prostředí zaujímá ve Formánkově románu ostrov Siberut, u jehož obyvatel (lidí kmene Mentawaj) nachází hlavní hrdina románu (stejně jako i Josef Formánek při svých reálných cestách) svůj druhý

14 Hrtánek, Petr. Barevné povídky nejen o lásce. Host, 2004, roč. 20, č. 3, s. 43.

15 Špidla, Kryštof. Herra. Host, 2005, roč. 21, č. 2, s. 47.

(12)

12

domov, toto prostředí zároveň svou odlišnou mentalitou ovlivňuje hrdinův pohled na život.

Josef Formánek má ve svém románu, který psal sedm let, ambice hledat odpovědi na absolutní otázky týkající se lidského života, smrti, lásky, smyslu existence, avšak kompozičně do drobných příběhů a různých časoprostorových rovin roztříštěné vyprávění tvoří nesourodý text plný líbivých klišé. Exotický prostor se objevuje také v druhé Formánkově knize Létající jaguár¹⁶ (2004). Třetí Formánkův román Mluviti pravdu (2008) je vyprávění o výjimečném osudu člověka v soukolí dějin dvacátého století. České, čínské a finské prostředí je vzájemně konfrontováno v románu Markéty Hejkalové (1960) Kouzelník z Pekingu (2008).

Cizí prostředí v neposlední řadě hraje rozhodující úlohu u autorů, kteří se zabývají tématem exilu, otázkou domova a hledáním „svého“ místa na světě. Patří sem Lubomír Martínek (1954), který tato témata rozvíjí např. v prózách Linka č. 2, (1987) Sine loco – sine anno (1990), Palubní nocturnal (1990), Quiproquo (1990), Persona non grata (1988), Mys dobré beznaděje (1994), Opilost z hloubky (2000) či v povídkovém souboru Olej do ohně (2007). V románu Opilost z hloubky je téma exilu a možného či nemožného návratu domů nazíráno pohledem čtyř různorodých postav, děj je oslaben četnými úvahovými pasážemi.

Tematikou exilu se ve svých prózách zabývá také Iva Pekárková (1963). Ze svých zkušeností s emigrací vychází Pekárková například v románu Kulatý svět (1993), kde je líčena situace lidí v uprchlickém táboře v rakouském Traiskirchenu, téma života emigrantky v Americe je pojednáno v románech Dej mi ty prachy (1996) či Gang zjizvených (1998). Cesta Ivy Pekárkové do Thajska za cílem poznat chod thajských uprchlických táborů byla podnětem ke knize Třicet dva chwanů (2000).

16 Kniha Létající jaguár byla plodem Formánkovy literární reality show, byla totiž napsána (autorem sedícím ve výloze knihkupectví na Václavském náměstí), vytištěna a distribuována do knihkupectví během čtyřiadvaceti hodin.

(13)

13 2. 2 Představení vybraných autorů a děl

Česká „cestovatelská“ literatura či literatura, jejíž děj se odehrává v cizokrajném prostředí, je také východiskem pro tuto práci. Avšak žádný z autorů, kterými se zde budeme zabývat, není pouze spisovatel-cestovatel, o kterých Markéta Pilátová píše: „Mají pocit, že o velká témata domácí provenience je těžké zakopnout. Druhá světová válka je probádaná a okupovaná takovými jmény, jako Arnošt Lustig, Pavel Kohout či Jáchym Topol. Třicetileté autory zároveň nijak nepřitahuje výzva psát o dramatech komunismu.

A v zemi, kde – snad s výjimkou mizerie českých Romů – neleží mezi lidmi propastné sociální rozdíly, jen těžko hledají témata, která by stálo za to popsat a ještě si chovat naději, že by to zdejší realitu někam přesáhlo.“¹⁷ V této práci budeme analyzovat romány, v nichž cizí prostředí není jediným prostorem, ale naopak je kladeno do kontrastu k prostředí českému. Ve všech čtyřech románech také hrají důležitou roli i dějiny dvacátého století se svými hrůznými totalitními ideologiemi – nacismem a komunismem.

První dva romány můžeme zařadit k výše popsanému fenoménu úspěšných současných románů, jejichž děj se odehrává (v tomto případě pouze z části) v cizí a pro nás exotické zemi. Ačkoliv se jedná o prvotiny, oba romány dosáhly (většinou) velmi příznivého ohlasu. Jedná se o úspěšné románové debuty Žluté oči vedou domů Markéty Pilátové a Zvuk slunečních hodin Hany Andronikové. Další dva zvolené autory do skupiny spisovatelů próz s dominantním znakem cesty a exotického prostředí zařadit nemůžeme, protože jejich tvorba zdaleka překračuje takto vymezené hranice, resp. jde o autory, kteří vešli do literárního světa nikoliv kvůli cizokrajnému prostoru, který se v jejich prózách objevuje. Oba autoři se stali známými dřív, než se o fenoménu cestovatelských próz vůbec začalo hovořit. Jde o Jana Balabána a jeho román Černý beran a o Jáchyma Topola a jeho novelu Chladnou zemí.

Hispanistka, novinářka, překladatelka a spisovatelka Markéta Pilátová (1. 2. 1973) vzbudila pozornost svou zdařilou prvotinou Žluté oči vedou domů (2007). Zemí, která je stavěna do kontrastu k Čechám, je zde Brazílie. Různé postavy v různých časových rovinách stále hledají odpověď na otázku, kde je jejich domov, kde chtějí žít. Hledání domova úzce souvisí s hledáním sebe sama, své identity. Jednotlivé postavy představují

(14)

14

různá řešení tohoto dilematu, jež má své kořeny v rozpolcenosti emigrantů, kteří opustili Československo kvůli nepříznivé politické situaci (blížící se druhá světová válka, komunismus), avšak nikdy se nedokázali od ztracené vlasti vnitřně odpoutat. Nevyřešená otázka domova přechází z rodičů na děti a vnuky.

Ondřej Horák, který zpochybňuje kvalitu próz odehrávajících se v cizím prostředí (již jsme jej citovali v úvodu předchozí kapitoly), v případě románu Žluté oči vedou domů hodnotí pozitivně skutečnost, že je zde Brazílie konfrontována s českými reáliemi: „Neboť Markéta Pilátová tento příběh nesepsala pouze proto, že v Brazílii pobývala a tuto skutečnost mohla vytěžit – jako tomu bylo i u dalších v úvodu zmíněných autorů. Prozaička totiž měla nit, která českou a brazilskou současnost spojovala – právěčeské krajany. A tak přestože se kniha více než z poloviny odehrává v Brazílii, pojednává vlastně o jedné části našich dějin, má souvislost s českým prostředím. Víme tedy, proč nám byla velmi ukázněně sepsaná próza předložena – ,o nás‘ v ní je slov plno.“¹⁸ Konfrontaci s českým prostředím chválí ve své recenzi i Lucie Česálková: „Románový debut redaktorky Respektu Markéty Pilátové s názvem Žluté oči vedou domů vyniká nad dosavadními polistopadovými pokusy tematizovat zahraniční exotiku svým bezprostředním sepětím s českým prostředím a tím, že se nesnaží v rámci příběhu aktuální životní situace mladé generace uměle přivírat oči před docela nedávnou českou minulostí.“¹⁹ Ondřej Horák naopak vnímá sepětí s českou minulostí v románu Markéty Pilátové jako neoriginální jev²⁰.

Román přeložený do němčiny zaznamenal od německých recenzentů kladné reakce.

Sabine Berking nadšeně píše: „Jaký to románový debut! S vervou, životní moudrostí a vzácným citem pro nesnesitelnou lehkost jazyka a bytí vypráví Markéta Pilátová, narozena v roce 1973 ve východomoravské Kroměříži a sama žijící mezi dvěma kontinenty,

18 Horák, Ondřej. O mně v tvém příběhu není nic. [online ]. 2007 [cit. 10. února 2011].

Dostupné z: <http://www.lidovky.cz/ln_noviny.asp?r=ln_noviny&c=A071001_000120_ln_noviny_sko>

20 „Nakladatelství Torst tedy vydalo další z českých ,cestovatelských‘ knih. Próza Markéty Pilátové nepřekvapí ani způsobem, jímž je vyprávěna – promluvy čtyř žen a jednoho osudového muže posouvají jejich propletený příběh. A nepřekvapí do třetice ani tím, že se vrací až do doby druhé světové války, která s lidskými osudy řádně lomcovala. Což je literárně vděčné téma a zároveň na důsledky tohoto evropského běsnění dodnes narážíme.“ Horák, Ondřej. O mně v tvém příběhu není nic. [online ]. 2007 [cit. 10. února

(15)

15

o omylech a zmatcích života.“²¹ Příznivě se o próze Markéty Pilátové vyjadřuje i Andreas Breitenstein: „Člověk musí v současné české literatuře hledat dlouho, aby našel tak zdařilý prozaický debut. Román Markéty Pilátové s ne právě snadno pochopitelným německým názvem „Wir müssen uns irgendwie ähnlich sein“²² je zrovna tak pod povrchem radostné jako i s ohledem k historickým událostem melancholické dílo, jež vnitřně dýchá ironickou skepsí velkého Milana Kundery. Kniha, která vyšla v roce 2007, v Čechách dosáhla senzačního úspěchu.“²³ Úspěchem v Čechách byla nominace soutěži Magnesia Litera 2008 v kategorii Objev roku, na román se však neobjevovaly reakce vždy jen kladné. Pavel Sladký se ve své recenzi s nelichotivým názvem „Česko-brazilský guláš“ domnívá, že:

„[p]rvotina hispanistky a novinářky Markéty Pilátové disponuje neobvyklým tématem, ale vypravěčsky a jazykově selhává.“²⁴ Kromě (dle Sladkého) špatné práce s jazykem postav a nemotivovanosti jejich jednání vidí Sladký problém také ve vylíčení exotického prostoru:

„Exotické reálie v Brazílii působí trochu jako pentličky, prozrazují sice autorčinu chuť prozradit letem světem něco konkrétního o historii voodoo praktik zvaných macumba

2011]. Dostupné z:

<http://www.lidovky.cz/ln_noviny.asp?r=ln_noviny&c=A071001_000120_ln_noviny_sko>

21 „Was für ein Romandebüt! Mit Verve, Lebensklugheit und einem seltenen Gespür für die unerträgliche Leichtigkeit der Sprache und des Seins erzählt die 1973 im ostmährischen Kremsier geborene und selbst zwischen zwei Kontinenten lebende Markéta Pilátova von den Irrungen und Wirrungen des Lebens.“

Berking, Sabine. Fakultät für richtiges Leben. [online]. 2010 [cit. 21. března 2011]. Dostupné z:

<http://www.faz.net/s/Rub79A33397BE834406A5D2BFA87FD13913/Doc~EC9D322780CA7419EB44632 790134844B~ATpl~Ecommon~Scontent.html>

22 V něčem si musíme být podobné – tak se jmenuje román Žluté oči vedou domů v německém překladu. Je zde citována jedna z postav románu – Luiza – která ve chvíli, když se ve stáří setkává se svou sokyní v lásce Maruškou, říká: „Řekla jsem si, že si musíme být v něčem podobné, když nás obě dvě miloval.“ (Pilátová, Markéta. Žluté oči vedou domů. Praha: Torst, 2007, s. 46).

23 „Man muss in der tschechischen Gegenwartsliteratur lange suchen, um ein solch geglücktes Prosadébut zu finden. Markéta Pilátovás Roman mit dem nicht gerade eingängigen deutschen Titel «Wir müssen uns irgendwie ähnlich sein» ist ein ebenso hintersinnig-heiteres wie geschichtsbewusst-melancholisches Werk, das in seinem Innern die ironische Skepsis des grossen Milan Kundera atmet. 2007 erschienen, wurde das Buch in Tschechien zum Sensationserfolg.“ Breitenstein, Andreas. Transatlantische Traumtänzereien.

[online]. 2010 [cit. 21. března 2011]. Dostupné z:

<http://www.nzz.ch/nachrichten/kultur/literatur/transatlantische_traumtaenzereien_1.6913224.html >

24Sladký, Pavel. Česko-brazilský guláš. [online]. 2007 [cit. 25. listopadu 2010].

Dostupné z : <http://www.advojka.cz/archiv/2007/44/cesko-brazilsky-gulas>

(16)

16

i o kovbojském životě na farmě, ale fakta se velmi málo týkají podstaty textu.“²⁵ Naopak Lukáš Přeček ve své recenzi vypravěčské umění debutu Markéty Pilátové chválí: „Čtenář je přesto připoután svižným a promyšleně napsaným příběhem. […] Komplikace životních osudů jsou zprostředkované citlivě vykonstruovanou dějovou zkratkou. Próza nepostrádá reflexní hloubku, které je navíc dosahováno bez zbytečného mudrování.“²⁶ Na druhé straně se Lukáš Přeček domnívá, že jednotlivé vyprávějící postavy vzájemně nejsou dostatečně charakterově diferencovány, také ezoterické motivy knihy vnímá jako nadbytečné.²⁷ Záporně hodnotí nemožnost interpretovat jednotlivé motivy románu, který je podle něj

„vykalkulovanou konstrukcí mystéria s efektním, nikoliv však katarzním účinkem“ a který sice „skýtá mnoho interpretačního prostoru a nabízí mnoho interpretačních signálů, ale poskytuje jen velmi obtížně uchopitelnou interpretační nit.“²⁸

V blíže neurčeném latinskoamerickém prostoru se odehrává také druhý román Markéty Pilátové Má nejmilejší kniha (2009). Petr Hrtánek zde práci s exotickým prostorem chválí, když píše: „Autorka přitom dokáže velmi sugestivně zprostředkovat latinskoamerickou atmosféru různorodých míst, aniž by její popisy připomínaly prvoplánové efektní fotografie z National Geographic.“²⁹ V románu se proplétají příběhy několika různých postav (dívka s nadpřirozenými schopnosti, vědci, lékaři, policistka, prostí vesničané, drogové gangy, postava s tajemstvím – záhadný vypravěč „Ten, který tetuje“ či promlouvající zvířecí postava had Haré atp.) a různých prostředí, svět lidí je navíc konfrontován se světem hadů. Viola Fišerová ve své recenzi chválí především styl a jazyk románu.³⁰

25 Ibidem.

26 Přeček, Lukáš. Kam vedete, žluté oči? Host, 2008, roč. 24, č. 4, s. 56.

27 „Nakolik jsou tyto motivy pouze reflexí latinskoamerické literární tradice, nakolik jsou vážně míněnou snahou po konstrukci „ezoterického rozměru“ románu nebo jde-li pouze o úšklebek nad pověrčivostí Brazilců (případněČechů), nelze s určitostí říci. Avšak tematika hledání domova, toho „svého“ místa a sebe sama je tak prošpikována čímsi tušeným, co zamezuje vyslovení jednoznačného resumé.“ Ibidem, s. 56.

28 Ibidem, s. 56.

29 Hrtánek, Petr. Román jako klubko hadů. „Latinskoamerická“ próza Markéty Pilátové. Host, 2009, roč. 25, č. 10, s. 52.

30„Zbývá tedy doslovit, proč stojí zato román Markéty Pilátové číst. Nejde jen o podivuhodné a hluboké prolínání pohádky, mýtu, ságy a chcete-li, pokud jde o napětí, i detektivky. Jde především o styl románu, o jeho přesný, čistý a bohatý jazyk, s jakým se v současné próze už skoro nesetkáváme. O to, jak každý, i sebestřídmější detail je tu viděn očima rozeného básníka. O vyprávění, s kterým by, podle mne, musela před

(17)

17

Spisovatelka Hana Andronikova (9. 9. 1967) vzbudila pozornost svým debutem Zvuk slunečních hodin (2001), který v roce 2001 získal Literární cenu Knižního klubu a v roce 2002 byl oceněn Magnesií Literou v kategorii Objev roku. V roce 2002 vydala svou druhou knihu, povídkový soubor s názvem Srdce na udici. Třetí kniha Hany Andronikové Nebe nemá dno (2010) znovu zaznamenala úspěch v soutěži Magnesia Litera – v roce 2011 získala Cenu čtenářů.

Oba oceněné romány Hany Andronikové spojuje exotické prostředí, v němž se děj zčásti odehrává. V jiných oblastech jsou tyto dva romány velmi odlišné. Román Nebe nemá dno je laděn silně autobiograficky. Hlavní hrdinka Ama³¹ se vyrovnává se smrtí otce a se zjištěním, že má rakovinu. Místo toho, aby okamžitě začala podstupovat chemoterapii, odjíždí Ama (na výzvu mluvícího havrana) nejprve do amazonského pralesa, aby zde pod vedením šamana Enriqua podstoupila přírodní očistnou léčbu, poté do nevadské pouště, kde očistný proces pokračuje pod vedením starého Indiána. Nakonec se vrací do Čech, aby zde přece jen podstoupila chemoterapii (ve chvíli, kdy její rakovina je již v tak pokročilém stádiu, že hrdince už lékaři nedávají šanci). Ama však přežije a její stav se výrazně zlepší.

V poslední části románu se Ama vydává na novou cestu – tentokrát do Izraele.

Smrt otce, rakovina, cesta do Peru a do Nevady, chemoterapie, uzdravení – to vše jsou reálné zážitky Hany Andronikové.³² Román Nebe nemá dno je výrazný mimo jiné svým jazykem – od valícího se proudu metafor a originálních příměrů popisujících Aminy dojmy z pralesa a stavy po požití drogy ayawasky přes strohý styl e-mailů s přáteli.

První, o deset let starší román Zvuk slunečních hodin byl kritiky oceňován za fabulační schopnosti autorky, jež dokázala vytvořit příběh zdaleka přesahující její osobní zkušenosti a který podpořila studiem mnoha historických a jiných materiálů.

náročným králem obstát i Šeherezáda.“ Fischerova, Viola: „Moje nejmilejší kniha.“ [online ]. 2010 [cit.

3. března 2011]. Dostupné z: <http://respekt.ihned.cz/spisovatele-o-knihach/c1-44054270-marketa-pilatova- moje-nejmilejsi-kniha>

31 Pro účely této práce budeme psát jméno hrdinky s počátečním velkým písmenem, ačkoliv Hana Andronikova ve svém románu velká písmena vůbec neužívá.

32 Autorka o všech těchto událostech hovoří např. v pořadu Třináctá komnata. Hana Andronikova zde tvrdí, že reálné je i zjevení mluvícího havrana. Dušek, Jaroslav – Andronikova, Hana et al. 13. komnata Hany Andronikové. [online ]. 2011 [cit. 21. března 2011]. Dostupné z:

<http://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/210562210800031-13-komnata-hany- andronikove/ >

(18)

18

Kateřina Ondřejová se ve své recenzi obdivně pozastavuje „nad autorčinou schopností rozvíjet osudy lidí, od nichž ji dělí několik generací, a především nad její živelnou chutí vyprávět. Zvlášť po zkušenostech s většinou současných českých prozaiků, jimž imaginativní a fabulační schopnosti zoufale chybějí: mnozí z nich se ocitají v úzkých ve chvíli, kdy vyčerpají svůj autobiografický materiál. Fakt, že Hana Andronikova nepodlehla vábení do sebe zahleděných popisů a úvah, že nespoléhá jen na své vyprávěcí schopnosti a kultivovaný styl a snaží se zachytit byť vzdálenou skutečnost s odpovědností k pravdě, dává naději, že Zvuk slunečních hodin nebude její poslední dobrou knihou.“

Zvuk slunečních hodin zachycuje osudy lidí poznamenaných druhou světovou válkou. Architekt Tomáš Keppler pocházející ze Zlína pracuje pro Tomáše Baťu v Indii a prožívá zde se svou židovskou ženou Ráchel a synem Danielem nejšťastnější léta svého života. Rodinné štěstí je zmařeno návratem domů krátce před vypuknutím druhé světové války. Hana Andronikova zde staví do kontrastu různé perspektivy postav a různá prostředí – Indii, Čechy, koncentrační tábory Terezín a Osvětim, západní frontu (Francie), krátce i současnou Ameriku. Zajímavá je zde práce s indickými reáliemi, které autorka ze své vlastní zkušenosti nezná (Indii dosud nenavštívila). Od spisovatelů, kteří čerpají při psaní prózy zasazené do exotického prostoru ze svých osobních zkušeností, se Andronikova liší tím, že si Indii nevybrala na základě svých osobních zkušeností, ale proto, že vycházela z konkrétních historických reálií: „Baťa stavěl fabriky také v jiných exotických krajích, třeba v Brazílii, ale já jsem potřebovala třicátá léta – a Baťa právě tehdy začínal v Kalkatě.“³³

Ne vždy jsou však indické pasáže vnímány kritiky kladně. Oskar Mainx ve své kritice píše: „Líčení Indie na mě opět působilo dojmem umělosti, záměrné (pře)stylizovanosti, opakováním omšelých klišé (pestrá, barvami hýřící Indie a její rikšové, spalování mrtvol na marách na břehu Gangy), usilujících o čtivost, o zalíbení se čtenáři.

Andronikova je zvábena drsností a prvoplánovou sugestivností obrazů. V těchto momentech se nechala ke své škodě nadmíru ovlivnit početnými prameny, tvořícími dodatek románu, ačkoli jí nelze upřít dobrou znalost a obeznámenost s reáliemi, o kterých vypráví. […]Píše beletrii, nebo populárně-naučnou literaturu?“³⁴

33 Balaštík, Miroslav – Andronikova, Hana. „Ženy by neměly lyžovat…“. Host, 2002, roč. 18, č. 10, s. 31.

34 Mainx, Oskar. Hvězdářka Andronikova. Host, 2003, roč. 19, č. 5, s. 17.

(19)

19

Jan Balabán (29. 1. 1961 – 23. 4. 2010) patřil k nejvýraznějším porevolučním českým prozaikům. V roce 2000 – po povídkových souborech Středověk (1995), Boží lano (1998) a Prázdniny (1998) – vydal svůj první román s názvem Černý beran. Jeho druhý román Kudy šel anděl, který následoval v roce 2003, byl nominován na Státní cenu za literaturu. Ještě většího úspěchu dosáhla následující sbírka povídek Možná že odcházíme (2004) – taktéž byla nominována na Státní cenu za literaturu (za rok 2004), v anketě Lidových novin se stala knihou roku 2004 a v roce 2005 získala cenu Magnesia Litera za prózu. V roce 2006 vydal Jan Balabán další povídkový soubor s názvem Jsme tady.

Poslední kniha Jana Balabána – román Zeptej se táty (2010) – se stala knihou roku hned dvakrát – v anketě Lidových novin (kniha roku 2010) a v soutěži Magnesia Litera 2011.

V románu Černý beran můžeme vidět rysy, které jsou typické pro všechny prózy Jana Balabána. Formálně jde hlavně o rozostřené hranice mezi povídkou a románem.

„V tom se odráží moje setrvalé napětí mezi románem a povídkou, které nemám dosud vyřešeno. Romány se mi rozpadají do povídkových kapitol a povídky se zase scelují do větších celků. To napětí mezi individuálním příběhem a takzvaným velkým příběhem mě hodně zajímá.“³⁵ Někteří kritici toto vnímají jako nedostatek, roztříštěnost dle nich narušuje vyznění prózy jako celku. Ondřej Horák v rozhovoru s Janem Balabánem říká:

„[…] u Černého berana jsem měl pocit, že mi tou celistvostí bylo slíbeno víc, a neměl jsem nakonec pocit, že mé očekávání bylo naplněno.“³⁶

Dalším společným rysem Balabánových próz je zachycení jedince v okamžicích krize (souvisejících např. s rozvodem, nemocí nebo alkoholismem), otřesení jeho jistotami a hledání alespoň záblesku naděje v temnotě pochybností na hranici zoufalství. Prožitá krize však může být v životě postav zlomovým okamžikem, okamžikem poznání, proměny, vnitřního posunu. Haman zmiňuje Balabánovu podvojnost ve vnímání světa,

„kolísající mezi skepsí a nadějí, zoufalstvím a štěstím, tragikou a krásou“³⁷. Takové

35 Balaštík, Miroslav, Reichel, Tomáš – Balabán, Jan. „Bez příběhů je lidem úzko…“. Host, 2004, č. 8, roč. 20, s. 6–7.

36 Horák, Ondřej – Balabán, Jan. Stopa neartikulované tíhy. Tvar, 2002, roč. 13, č. 18, s. 1. Jan Balabán sám však vnímal styl svého intuitivního psaní bez předem dané pevné kompozice jako svou osobní tvůrčí nutnost.

„Mě zajímá růst věci tak, jak se mě dotýká. Nosím to pořád jenom v hlavě, což je náročné, protože těch komponentů přibývá a já si pro ně nedělám nějaké regulační plány, to by je zabilo. Nevidím to, dokud to nemám…[…] Já nepíšu tak, jak bych chtěl, ale tak, jak musím, jak umím…“ Ibidem, s. 1.

37 Haman, Aleš. Balabánova čtvrtá. Tvar, 2001, roč. 12, č. 3, s. 19.

(20)

20

kontrasty jsou i ve fikčním světě prózy Černý Beran, který Jan Balabán „[r]ozkládá na střípky jednotlivých momentů, v nichž se prolíná groteskno s idyličností, odpudivé s přitažlivým, smyslové s duchovním.“³⁸ Oldřich Vágner píše, že postavy próz Jana Balabána jsou zachycovány „v nějaké životní situaci či prostě ve vypjatém okamžiku (často je jím například mezi kuchyní a postelí probdělá noc), který na jedné straně odklopí kámen, pod nímž se hemží nastřádaná ,data‘ prožitého i úzkost z toho, co teprve přijde, na druhé straně poskytuje vynikající příležitost pro vznik působivého, vnitřním nábojem sálajícího obrazu.“³⁹ Formou takových drobných obrazů dokáže Jan Balabán výstižně zachytit prostor, atmosféru a hlavně stav nitra svých postav v určitém exponovaném a jedinečném okamžiku. Výrazná je též práce se symboly a lyričnost jazyka, kterou však např. Jan Štolba hodnotí někdy jako samoúčelnou manýru.⁴⁰

V románu Černý beran je české prostředí konfrontováno s americkým, hlavně s Kanadou. Jan Balabán zde těží mimo jiné i ze svých zkušeností z cest po Americe (činil tak ještě v próze Boží lano a v povídkovém souboru Jsme tady). Hlavními postavami příběhu jsou František Josef a jeho přítelkyně Patricie, kteří pod vlivem smrti Františkova strýce Bogomila bilancují své životy. Román je složen z velkého množství drobných příběhů, z nichž jako mozaika vystupuje příběh hlavních postav (Františka a Patricie), Bogomila, jeho dvou žen a dalších příbuzných a známých hlavních hrdinů. Cesta do nové země má pomoci hrdinovi začít nový život a odpoutat se od života starého (Bogomilova emigrace do Kanady), případně pomoci hrdinovi získat odstup od svého života v Čechách (návštěva Františka Josefa u strýce Bogomila v Kanadě).

„Kdybychom chtěli označit Balabánovu prózu jedním slovem, můžeme sáhnout po nálepce ,bilanční‘ (svými tématy) či ,lyrizující‘ (svým pojetím)“, říká ve své recenzi Oldřich Vágner⁴¹. O postavách píše, že „samy sebe i druhé znají příliš dobře a nějaké mimořádné

38 Ibidem, s. 19.

39 Vágner, Oldřich. Beran v rouše lyrickém. [online]. 2001 [cit. 6. února 2010]. Dostupné z: <http://www.aluze.cz/2001_03/balaban.php>

40 „Aby bylo jasno: nevolám po větší hybnosti dramatu (i kdyby lecčemu pomohla), ale po větší plastičnosti vnějšího i vnitřního světa knihy; tu však lyrická koloratura rozmývá tím víc, čím rozsochatěji se snaží témata metaforicky transponovat a doslovovat.“ (Štolba, Jan. Pěší ostravští andělé. Host, 2003, roč. 19, č. 7, s. 18).

41 Vágner, Oldřich. Beran v rouše lyrickém. [online]. 2001 [cit. 6. února 2010]. Dostupné z: <http://www.aluze.cz/2001_03/balaban.php>

(21)

21

příběhy neprožívají. Snaha malovat nenápadná zátiší, která však prozradí podstatné, se tím stává nepřehlédnutelnou.“⁴² Jako nedostatek přitom vnímá Vágner to, že „[n]ěkterá zátiší postrádají sytost většiny ostatních, a působí proto nedotaženě a stroze.“⁴³ Podobnou výtku vznáší ve své recenzi Balabánova románu i Emil Hakl. „Takové slabikářové scénky brání jinak skvělým textovým sekvencím v tom, aby mohly samostatně dýchat.“⁴⁴ Jako klad vnímá Hakl pasáže, které „mistrovsky reflektují existenci ,obyčejných‘ lidí z paneláků, stejně jako vykolejených, materiálně zajištěných emigrantů, osudy ,slušných‘ lidí, stejně jako pestré střepy životů různých osamělců a alkoholiků.“⁴⁵ Emil Hakl ve své recenzi knihy Černý beran vyjadřuje smíšené pocity,⁴⁶ a ačkoliv je Haklův celkový dojem z románu více kladný než záporný, výše hodnotí předchozí Balabánovy prózy.

Naopak Josef Chuchma se ve své recenzi domnívá, že „[v] Černém beranovi se Balabán snažil uchovat z obou předešlých svazků to nejlepší: spojit hlubokou niternost a hutnost stylu s obecnými dějinami a se sdělností, která má daleko k jakémukoli lacinému nadbíhání publiku.“⁴⁷ Chuchma vyzdvihuje i kompozici, v níž je obsažen „značný časoprostor, ale bez těkavosti a roztříštěnosti.“⁴⁸ Podle Josefa Chuchmy je román zdařilým vyjádřením životního pocitu generace narozené v šedesátých letech, která si začíná zřetelně uvědomovat své směřování ke smrti, ubíhající čas, pomíjivost svých životů a zároveň touhu, aby čas byl naplněn a to dobré, co bylo vykonáno, nepomíjelo. V tomto smyslu je podle Chuchmy Černý beran „v dobrém slova smyslu aktualitou, zvídavým aktem, který artikuluje pocity a stavy části nynější mladší střední generace, možná nejen jí.“⁴⁹

42 Ibidem

43 Ibidem

44 Hakl, Emil. Román Černý beran. Tvar, 2001, roč. 12, č. 3, s. 19.

45 Ibidem, s. 19.

46 „Během jejího čtení jsem od začátku až do konce osciloval mezi podezřením, že se jedná o sofistikovanou, mnohem intelektuálnější obdobu Nemocnice na kraji města, a neméně silným pocitem, že možná jde o velmi dobře zvládnuté a vyvážené, ba neobyčejně zajímavé vyprávění.“ Ibidem, s. 19.

47 Chuchma, Josef. Balabánova novela: času je málo a voda stoupá. [online ]. 2010 [cit. 12. června 2010].

Dostupné z: <http://zpravy.idnes.cz/verejnost-se-rozloucila-se-spisovatelem-janem-balabanem-pkh- /kavarna.asp?c=A100423_150308_kavarna_chu>

48 Ibidem

49 Ibidem