Transformace českého bankovnictví po roce 1989 Bakalářská práce

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie

Transformace českého bankovnictví po roce 1989

Bakalářská práce

Autor:

Dagmar Fichtnerová

Bankovní management

Vedoucí práce: Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.

Praha Duben 2016

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu.

Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 28. 4. 2016 Dagmar Fichtnerová

Poděkování:

Tímto bych ráda poděkovala své rodině, která mě vždy ve studiu podporovala a taktéž chci poděkovat svému vedoucímu práce Ing. Stanislavu Heczkovi, Ph.D., za cenné rady a vřelý přístup během přípravy mé bakalářské práce.

Anotace

Předmětem této bakalářské práce je důkladný rozbor bankovního sektoru v podmínkách transformace. První kapitola představuje a pojednává o základních prvcích bankovní soustavy. Následující kapitola rozebírá vývoj českého bankovnictví od jeho raných počátků až po období socialismu. Třetí kapitola detailně rozebírá situaci a strukturu českého bankovnictví, které bylo přizpůsobeno Leninskému konceptu bankovnictví. V poslední kapitole se věnuji samotné transformaci českého bankovnictví po roce 1989. Závěrem je stručně shrnut vývoj bankovního sektoru po dokončení transformace a jeho aktuální podoby.

Cílem této bakalářské práce na téma „Transformace českého bankovního sektoru po roce 1989“ je popis a zhodnocení transformace našeho bankovního sektoru po roce 1989, a to ve světle zvyšujících se nároků na banky z důvodů častých finančních krizí.

Klíčová slova: centrální banka, komerční banka, transformace, bankovnictví, 1989 Annotation

The subject of this thesis is a thorough analysis of the banking sector in terms of transformation. The first chapter presents and discusses the basic elements of the banking system. The following chapter discusses the development of the Czech banking sector from its early beginnings to the period of socialism. The third chapter analyzes in detail the situation and structure of the Czech banking sector, which has been adapted to the Leninist concept of banking. The last chapter is devoted to the actual transformation of the Czech banking sector after 1989. Finally, it briefly summarizes the development of the banking sector after the completion of the transformation and its current form. The aim of this thesis on the topic "Transformation of the Czech banking sector after 1989" the description and evaluation of the transformation of our banking sector after 1989, and in light of the increasing demands on the banks because of the frequent financial crises.

Key words: central bank, commercial bank, transformation, banking, 1989

5

OBSAH

ÚVOD ... 7

1. Bankovní systém ... 9

1.1 Banka ... 9

1.2 Organizace banky ... 10

1.3 Funkce bank ... 11

1.4 Zásady bankovní činnosti ... 11

1.5 Univerzální obchodní banky ... 15

1.6 Specializované banky ... 16

1.7 Centrální banka ... 16

1.8 Funkce centrální banky ... 17

2. Historický vývoj českého bankovnictví ... 20

2.1 Bankovnictví v českých zemích ... 20

2.2 Bankovnictví za Rakouska - Uherska ... 20

2.3 Československé bankovnictví 1918 – 1945 ... 24

2.4 Bankovnictví v období 1945-1948 ... 27

3. Bankovnictví za socialismu ... 29

3.1 Prosazování centrálního bankovnictví ... 29

3.2 Sovětský model bankovnictví ... 31

3.3 Počátky a koncepce státní banky ... 33

3.4 Vznik Státní banky československé ... 34

3.4.1 Úvěrová reforma 1952 ... 36

3.4.2 Reforma 1958 ... 37

3.5 Bankovní soustava na konci 60. let ... 38

3.5.1 Období normalizace ... 39

3.6 Počátky 80. let a cesta k převratu ... 40

6

3.7 Peněžní ústavy fungující vedle Státní banky československé ... 41

4 Transformace bankovního sektoru po roce 1989 ... 44

4.1 Bankovní trh před transformaci ... 44

4.2 Přístupy a počátky transformace bankovního sektoru ... 45

4.3 Centrální bankovnictví ... 47

4.4 Měnová politika ... 50

4.5 Měnová odluka ... 53

4.6 Vznik České národní banky ... 53

4.7 Komerční bankovnictví ... 56

4.8 Konsolidační program I ... 58

4.9 Konsolidační program II ... 60

4.10 Stabilizační program ... 62

4.11 Privatizace bank ... 63

4.12 Nejvýznamnější komerční banky během transformace ... 64

4.13 Specializované banky ... 69

4.14 Kapitálový trh ... 71

4.15 Burzovní trh ... 72

4.16 Mimoburzovní trh ... 73

5 Vývoj bankovnictví od roku 2004 až po současnost ... 75

5.1 Bankovní krize v letech 2007 – 2009 ... 78

5.2 Krize v České republice ... 79

5.3 Aktuální vývoj bankovnictví ... 81

Závěr ... 88

Seznam literatury ... 93

Seznam tabulek ... 98

Seznam obrázků a grafů ... 99

Seznam příloh ... 99

7

ÚVOD

Téma bakalářské práce je zaměřeno na transformaci českého bankovního sektoru po roce 1989. Bankovnictví již od svého počátku bylo stavební jednotkou celé ekonomiky. V průběhu svého vývoje české bankovnictví prošlo úspěchy, neúspěchy, vzestupy i pády. Časem se banky a jejich postavení, vliv, funkce, legislativa, služby a produkty vyvíjely do podoby, kterou známe dnes. Mezi nejvýznamnější mezník vývoje bankovního sektoru patří právě transformace po pádu komunistického režimu, tj. po roce 1989. Cílem bakalářské práce je zachytit přeměnu bankovního sektoru co nejdetailněji a následně zhodnotit, jak si bankovní sektor po skončení transformace poradil s krizemi celosvětového formátu. Metodiku práce jsem zvolila komparaci, dedukci, syntézu a statistickou analýzu.

Bakalářská práce je rozdělena do pěti kapitol a následně do jednotlivých podkapitol. V první kapitole si stručně shrneme, co vlastně znamená bankovní systém, banka a jaké banky rozlišujeme v celosvětovém měřítku. V následující kapitolce jsem nastínila průběh vývoje bankovnictví od raného počátku až po rok 1945, kdy se k moci dostali komunisté. Již během období, ve kterém jsme byli jednou z provincií Rakouska – Uherska, je vidět potenciál českého bankovnictví.

V třetí kapitole je detailně nastíněno fungování bankovního sektoru pod vládou komunistického režimu. Je zde zachyceno vytrvalé usilování komunistů o získání moci.

Sjednocení rozsáhlého a členitého bankovnictví do pouze jedné instituce, která zajišťovala bankovní operace, avšak s omezeními ze strany vlády. Jsou zde nastíněné reformy, které se za 40 let vlády komunistů udály, a to především reformy z roku 1952 a 1958. Ke konci této kapitoly jsou zachyceny problémy, jež souvisely s jednostupňovým a centrálně plánovaným hospodářstvím, které vyústilo v neefektivní a nefungující bankovnictví.

Čtvrtá kapitola je zaměřena na samotnou transformaci bankovního sektoru po roce 1989. Jsou zde zachyceny přístupy, principy a především řešení, jak naložit s nastalou situací, neboť nikdo neměl zkušenosti s podobnou celostátní přeměnou ekonomiky, natož vytvořit fungující, stabilní a prosperující bankovnictví. Následně je zde popsáno působení centrální banky, její měnová politika, která byla zpočátku silně restriktivní, a směnný kurz. Zachycena je zde i měnová odluka, která měla za následek vznik České republiky a České národní banky.

V podkapitolách jsou popsány i problémy, které se nemohly vyhnout ani českému bankovnímu sektoru. Jednalo se především o klasifikované úvěry a neseriozní vedení

8

managementu bank. Ty byly řešeny za pomoci ozdravných programů ze strany České národní banky a státu. Další podkapitolou neméně důležitou je komerční bankovnictví, kde došlo ke konci transformace k privatizaci bank a přesunu většiny bank do rukou zahraničních investorů. V dalších podkapitolách je zaznamenán vývoj specializovaného bankovnictví a kapitálového trhu.

V poslední kapitole je zachycen vývoj po skončení transformace, a to především vstup České republiky do Evropské unie a následné vypořádání se bankovního sektoru s krizí, jež nás zasáhla v roce 2008.

9

1. Bankovní systém

Bankovní systém (setkáváme se také s označením národní bankovní soustava) můžeme interpretovat jako přehled všech bankovních institucí a poboček zahraničních bank na území daného státu. Jsou zde definovány a vykresleny hierarchie, vzájemné vztahy a propojení vůči okolnímu prostředí (Sůvová, 1997).

Základním pilířem jsou banky. Zařazujeme sem centrální banku, komerční banky, specializované banky, ale i nebankovní instituce, které nejsou považovány za banky, ale plní hlavní činnosti bank, např. družstevní záložny.

Každý stát má jedinečnou bankovní soustavu. Během historického vývoje bankovnictví v jednotlivých zemích došlo k odlišnostem v ekonomikách. Především díky transformací na tržní ekonomiky, kde každá země procházela v jiném období s jinými podmínkami, strategiemi a následně i stabilizací a krizemi, což mělo velký vliv na celkovou ekonomickou situaci. Bankovní systém je vždy ovlivňován několika faktory, a především politickou situací v zemi, s čímž souvisí regulace ze strany státu, opatření, legislativa ze strany centrální banky či historický vývoj.

1.1 Banka

Banka je základní složkou bankovního systému. Bankou se rozumí instituce, která má ze zákona právo poskytovat finanční služby a nabízet bankovní produkty. Banky jsou tudíž právnické osoby se sídlem na území daného státu, mají u nás právní zakotvení v zákoně č.

21/1992 Sb., o bankách. Jsou zakládány jako akciové společnosti či státní peněžní ústavy (Sekerka, 1997).

Základní činností všech bank je:

 přijímání vkladů od nebankovní klientely

 poskytování úvěrů

 další bankovní služby (např. investování do cenných papírů, finanční leasing, platební styk.)

Každá instituce, která by chtěla působit na bankovním trhu, musí mít povolení neboli licenci k působení na území daného státu jako banka. Bez tohoto povolení nesmí přijímat vklady od klientů. Žádost musí být vždy písemnou formou.

10

Banka musí splňovat následující podmínky pro udělení licence (Sekerka, 1997):

 Kapitál v hodnotě 500 mil. Kč

 Prokázání účelu podnikání, podnikatelský plán

 Dostatečnou kvalifikaci managementu

 Technické, technologické a bezpečnostní prověření pro bezpečné provádění činnosti

 Kontrolní a účetní vnitrobankovní systém

 V případě zahraniční banky je nutné získat povolení od centrální banky daného státu Jakmile splní výše uvedené podmínky, musí začít dodržovat pravidla a zásady své činnosti, kam patří (Sekerka, 1997):

 Kapitálová přiměřenost

 Likvidita

 Úvěrová angažovanost

 Informační povinnost prostřednictvím, např. výročních zpráv

 Zabezpečení činnosti proti nelegálním činnostem (praní špinavých peněz)

Tuto licenci vydává centrální banka po řádném prozkoumání kritérií a rozhodne o udělení či neuděleni licence. Centrální banka přihlíží hlavně k adekvátnosti kapitálu, vedení banky a samozřejmě k ekonomickému účelu banky. Toto rozhodnutí trvá v průměru šest měsíců.

Každá finanční instituce musí být zapsána v obchodním rejstříku a kopie uložena v archivu centrální banky.

1.2 Organizace banky

Banka má dva hlavní výkonné orgány:

 Představenstvo (statutární orgán)

 Správní radu

Představenstvo musí být tvořeno nejméně třemi členy a správní rada musí mít nejméně pět členů, kde v čele rady je statutární ředitel.

Veškeré pravomoci a povinnosti jsou zakotveny ve stanovách. Stanovy tedy obsahují kompletní informace o pravomocech výkonných orgánů banky, organizační struktury a jejich

11

povinnosti a působnost. Kopie stanov musí být též uložena v archivu centrální banky (Sůvová, 1997).

1.3 Funkce bank

Každá banka má několik funkcí, a mezi nejzákladnější patří:

 Depozitní

Při této funkci banka přijímá finanční prostředky od klientů.

 Úvěrová

Díky této velmi důležité funkcí bank dochází k cirkulaci peněžních prostředků v ekonomice a zhodnocení volných zdrojů bank (zhodnocení díky úrokům).

 Právo působit jako zprostředkovatel bezhotovostních plateb.

Mezi další funkce bank patří funkce rozdělovací: spočívá v alokaci volných peněžních prostředků přebytkových subjektů a k nejefektivnějšímu rozdělení mezi subjekty, které je momentálně potřebují, především k investování.

Banky provádí i emisní funkci pod dohledem centrální banky, která emituje mince a bankovky do oběhu a banky je dále vydávají. Dochází tudíž k cirkulaci peněz v oběhu.

1.4 Zásady bankovní činnosti

Banka musí dodržovat zásady své činnosti, kam bezesporu patří zajišťování likvidity, bezpečnost i rentabilita.

Obrázek č. 1 Magický trojúhelník

Zdroj: Wikipedia: the free encyclopedia [online], Magický trojúhelník, [cit. 2016-03-01].

12 Likvidita

Likvidita spočívá ve schopnosti dostát kdykoliv svým závazkům vůči klientům. Takže banka musí mít vždy u sebe dostatečné množství finančních prostředků pro případ krizové situace.

Je zde regulace ze strany centrální banky pro Řízení likvidity a tvorby povinných minimálních rezerv¹ (Kolektiv autorů, 2006). Zdroje likvidity máme dvojího typu.

Primární rezervy patří mezi nejlikvidnější aktiva, kam se řadí pokladní hotovost, vklady u centrální banky, peníze na běžných účtech.

Sekundární rezervy jsou méně likvidní aktiva (nedají se tak dobře přeměnit ihned na peněžní prostředky jako primární rezervy), zde najdeme státní pokladniční poukázky, krátkodobé dluhopisy centrální banky či eskontované směnky.

Rentabilita

Jako každý podnikatelský subjekt se i banka snaží mít co nejlepší a udržitelnou rentabilitu neboli ziskovost. Zisk je tvořen úrokovou² a neúrokovou³ marží po odečtení všech nezbytných nákladů od výnosů. Výsledek vyjde buď kladný anebo záporný, což znamená, že banka utržila zisk nebo naopak ztrátu.

Mezi nejvýznamnější položky, ze kterých banka získává zisk, jsou především úroky z poskytnutých úvěrů, výnosy z investic cenných papírů či provize a poplatky za zprostředkování bankovních služeb. Mezi nákladové položky bank řadíme vyplácené úroky z přijatých vkladů nebo mzdové náklady.

Výpočet ziskovosti není vždy tak snadno k zjištění, a proto máme dva ukazatele, které nám při výpočtu rentability mohou pomoci:

ROA – zde zjišťujeme výnosnost aktiv banky, ROA = ^{Čistý zisk}_Aktiva

ROE – zde zjišťujeme výnosnost vlastního kapitálu banky, ROE =Vlastní kapitál^{Čistý zisk}

1 Povinné minimální rezervy – povinná částka všech bank uložena na účtu u centrální banky, aktuálně je tvořena 2% z primárních vkladů bank, úročena 2T repo sazbou a uložena po dobu 2 let.

2 Rozdíl mezi úrokovými výnosy (z cenných papírů či úvěrů) a úrokovými náklady (z primárních nebo sekundárních depozit).

3 Poplatky a provize za zprostředkování.

13 Bezpečnost

Bezpečnost se u každé banky liší, je zde mnoho faktorů ovlivňujících bezpečné fungování banky. Můžeme zde uvést prostředí, kde se banka nachází, a především specifické provádění finančních operací.

V zásadě lze říci, že čím větší je operace, tím je obchod pro banku rentabilnější, ale současně s sebou nese vyšší rizika. Jelikož banky zpracovávají zejména cizí kapitál, je zde nutná daleko větší regulace a bezpečnější zacházení s finančními prostředky než v ostatních částech národního hospodářství (Kolektiv autorů, 2006).

Bezpečnost obchodu a operací ohrožují zejména úvěrová, tržní a operativní rizika.

Úvěrové riziko

Při tomto riziku hrozí, že klient, jenž si vzal úvěr, nebude schopný platit včas nebo celou sumu částky, kterou by správně splatit měl. Banka proto dbá na důkladné prověření subjektu žádajícího o úvěr, platební bilanci subjektu, nebo zda již v minulosti neměl problémy se splácením úvěru apod.

Tržní rizika

Tržní rizika jsou velmi ovlivňována ekonomickým prostředí a politickou situací na území daného státu (inflační tlaky, konkurence, náboženství).

Mezi tržní rizika řadíme:

 úrokové riziko – hrozí při neočekávaném vývoji úrokových sazeb, které má dopad na ekonomickou situaci banky a především její rentabilitu.

 teritoriální riziko – vyplývá ze špatné politické a ekonomické situace země, které ovlivňují občanské války či živelné pohromy.

Dále sem řadíme akciové, právní i měnové riziko.

Operativní rizika

Zde je hrozbou selhání technologických aspektů – HW, SW, systémové chyby, ale objevuje se zde i selhání zaměstnanců či podvody.

Jak je vidět banka při své činnosti musí být velmi opatrná a čelit neustále mnoha rizikům.

Z toho důvodu stanovila centrální banka Pravidla obezřetného chování bank, které banky musí dodržovat při své činnosti.

14 Mezi tato pravidla patří:

Kapitálová přiměřenost

Představuje kapitálovou vybavenost banky, kterou musí udržovat vzhledem k objemu a rizikovosti aktiv. Je to obsáhlý ukazatel, do kterého se promítají veškeré aktivity banky.

Minimální hodnota kapitálové přiměřenosti je 8% dle Cookova standardu (Cnb, 2016).

Úvěrová angažovanost

Úvěrovou angažovanost lze vysvětlit jako součet současných a budoucích pohledávek ekonomické skupiny klientů počítaných v poměru vlastního kapitálu banky (Kolektiv autorů, 2006).

Povinné minimální rezervy

Každá banka má za povinnost odvádět určitou částku z primárních rezerv na účet u centrální banky. Aktuálně je tvořena 2% z primárních vkladů bank, úročena 2T repo sazbou a uložena po dobu 2 let.

Řízení likvidity

Řízení likvidity spočívá v trvalém udržování platební schopnosti v domácí i cizí měně.

Členění obchodů bank

Tyto obchody dělíme dle postavení banky v určitých bankovních operacích na tyto tři skupiny:

 Aktivní

Banka v těchto obchodech vystupuje v pozici věřitele. Tyto obchody banka provádí k navýšení svého kapitálu a posílení likvidity. Získává z nich zhodnocení peněžních prostředků a úrokové výnosy. Patří sem poskytnuté úvěry, hypoteční zástavní listy, obligace.

 Neutrální

Banka nevystupuje ani jako věřitel ani jako dlužník, zde se zařazuje bezhotovostní a hotovostní platební styk, úschova a správa cenných papírů.

15

 Pasivní (mimorozvahové)

Banka vystupuje v pozici dlužníka. V těchto obchodech banka „získává“ úrokové náklady.

Řadíme sem například nákup vkladů a půjček, emisi vlastních cenných papírů či prodej obligací jiným subjektům.

1.5 Univerzální obchodní banky

Jak již bylo výše řečeno, banky jsou právnické osoby působící na území daného státu. Jsou zakládány jako akciové společnosti či státní peněžní ústavy. Vrcholným orgánem banky je valná hromada a řídící funkci banky zastává představenstvo. Podklady a návrhy pro představenstvo zpracovává správní rada. Hlavním cílem jejich činností je vytvářet zisk.

Obchodní banky nabízejí širokou škálu bankovních služeb bez přímého zaměření. Od provádění platebního styku, poskytování úvěrů až po správu depozit. Kladou velký důraz na klientské služby a poradenství.

Mezi nejdůležitější funkce obchodních bank lze považovat (Kolektiv autorů, 2006):

 Depozitní funkci

 Úvěrovou funkci

 Provádění platebního styku

 Další služby – investování do cenných papírů, finanční makléřství, finanční leasing, směnárenská činnost atd.

Depozitní funkce

Jedná se o funkci bank, kde si klient může opakovaně ukládat a vybírat peníze ze svého bankovního účtu. V dnešní době existuje spousta nabídek typů účtů, např. studentský, podnikatelský, spořící atd. Vklady neboli depozita si klient může vybírat kdykoliv, což spadá do netermínovaných vkladů, anebo si peníze klient uloží na předem stanovenou dobu a až po uplynutí této doby si je může vyzvednout tzv. „ termínovaný vklad“.

S poskytováním depozitní funkce je spojen Fond pojištění vkladů⁴. Do Fondu pojištění vkladů musí ze zákona každá banka přispívat procentuální částí ze všech přijatých vkladů od klientů.

Slouží k výplatě náhrad, pokud banka není schopna vyplácet klientům jejich peněžní

4Fond pojištění vkladů je právnická osoba, která spravuje peněžní prostředky, které zde ukládají ze zákona banky. Je řízen správní radou, kde členové jsou jmenováni ministrem financí ČR.

16

prostředky. Náhrada sahá až do 100% výše vkladu a maximálně do výše 100.000 EUR/klient (FPV, 2016).

Úvěrová funkce

Banky nabízejí klientům úvěry, čímž banka využívá přebytečnou likviditu a zhodnotí ji úrokem, který je spojen s poskytnutím úvěru. Úvěry jsou poskytovány malým i velkým podnikům, domácnostem i státu. Délka splácení a výše úvěru je individuální. Díky této neustálé cirkulaci peněz v oběhu dochází k zefektivnění alokační funkce bank.

1.6 Specializované banky

Specializované banky poskytují služby přímo zaměřené na určitý druh klientely a bankovních služeb, např. investiční, hypoteční úvěry, stavební spoření. Klientela je většinou z hospodářského odvětvi – zemědělství, drobné podnikání (Sůvová, 1997). Specializované bankovnictví je díky specifickému zaměření náročnější oproti univerzálním bankám, a proto jejich působení jako banky je založeno na zvláštním povolení a ustanovení.

Specializované banky jde rozdělit do tří skupin:

 Banky se státní účastí

 Stavební spořitelny

 Hypoteční banky

1.7 Centrální banka

Centrální banka je regulačním orgánem všech bank na území daného státu (můžeme se setkat s označením ústřední, emisní či cedulová banka). Její postavení se odráží na ekonomické situaci země, neboť se stará o celý bankovní sektor, a především o cenovou stabilitu země.

V každém státě zaujímá emisní banka specifické postavení, funkce či vlastnictví.

O centrální bance můžeme hovořit, pokud splňuje následující znaky (Sekerka, 1997):

 Má právo emitovat národní měnu – bankovky a mince

 Je oprávněna k provádění měnové politiky s hlavním cílem zajistit cenovou stabilitu, jak vnitřní tak vnější

 Je regulačním orgánem nad bankovním sektorem

 Mezi její funkce patří provádění devizové politiky

 Plní funkce banky bank a banky státu

17

1.8 Funkce centrální banky

Centrální banka má mnoho důležitých funkci, ale jejím prvotním cílem je udržení cenové stability a provádění měnové politiky.

Funkce (Sekerka, 1997):

 Měnová politika

 Emise peněžních prostředků

 Dohled a regulace

 Platební styk, řízení peněžního trhu

 Banka bank – vede účty všem bankám v clearingovém centru

 Banka státu – vede účty státním institucím a zastupuje zemi v mezinárodních institucích (MMF ,ECB,IBRD,EBRD)

Měnová politika

Jak již bylo řečeno měnová politika a udržení cenové stability je hlavním cílem centrálních bank. S tím souvisí i udržování a podpora hospodářské politiky daného státu. Bankovní rada stanovuje inflační cíle a plány, které by se měly dodržovat a plnit. Jednoduše řečeno jde o regulaci peněžních prostředků v oběhu tak, aby se co nejlépe udržovala cenová stabilita země.

Díky tomu centrální banka disponuje dvěma typy monetární politiky – restriktivní a expanzivní politikou.

Restriktivní politika se používá, pokud je velké množství peněz v oběhu a hrozí inflace⁵. Slouží tedy ke snižování peněz v oběhu (Kolektiv autorů, 2006).

Expanzivní politika je opak restriktivní. Zvyšuje se množství peněz v oběhu, aby nedošlo k deflaci⁶.

Bankovní rada vyhodnocuje a navrhuje strategii měnové politiky dle aktuálních makroekonomických prognóz a bere v potaz rizika s tím spojená. V řízení měnové politiky tím dosahuje především úpravou měnových podmínek a úrokových sazeb. Ke změnám využívá přímých či nepřímých nástrojů měnové politiky.

5 Inflace – je opakované zvýšení spotřebitelských cen za zboží a služby v určitém časovém úseku. Dochází k znehodnocení a snížení kupní síly peněz.

6 Deflace – je opak inflace, jedná se o opakované snížení cen za zboží a služby v určitém časovém úseku.

18

Přímé (administrativní) nástroje se ve vyspělejších bankovních systémech nevyužívají, neboť omezují podnikatelské činnosti. Skládají se hlavně ze zákazů, pouček, výzev.

Nepřímé měnově-politické nástroje se využívají v tržních ekonomikách, tyto nástroje působí na celý bankovní sektor.

Mezi nepřímé nástroje zahrnujeme (Cnb, 2016):

 Operace na volném trhu

 Povinné minimální rezervy

 Diskontní a úrokovou politiku

 Devizovou politiku Operace na volném trhu

Probíhají mezi centrální bankou a obchodními bankami. Jsou nejpružnější a nejúčinnějším nástrojem. Tyto operace fungují na principu regulace úrokových sazeb a jsou prováděny v rámci repo operací nebo přímých nákupů či prodejů cenných papírů (Cnb, 2016).

Operace lze rozdělit na (Cnb, 2016):

Hlavní měnový nástroj – kde centrální banky od obchodních bank přijímají přebytečnou likviditu a bankám poskytuje jako kolaterál, cenné papíry, tím dochází k repo obchodu. Po uplynutí doby banka navrátí přebytečnou likviditu zpět bance zvýšenou o naběhnuté úroky a obchodní banka vrátí zpět kolaterály vzaté do úschovy. Většinou doba této operace není delší než 14 dní, a proto se využívá 2T repo sazba.

Doplňkový měnový nástroj – spočívá ve stejném principu, ale doba se prodlužuje na 3 měsíce, tudíž se již nevyžívá 2T repo sazba, ale aktuální sazby peněžního trhu. Tento druh měnového nástroje se využívá opravdu velmi zřídka. Jeho poslední použití je datováno k roku 2001.

Nástroje jemného ladění – zde zařazujeme devizové operace či operace s cennými papíry.

Centrální banky opět tento typ často nevyužívají, jen pokud je ohrožena stabilita úrokových sazeb.

Povinné minimální rezervy (dále jen PMR)

Každá banka, která má bankovní licenci, je povinna ze zákona odvádět určitou částku svých peněžních prostředků na účet u centrální banky. Objem likvidních prostředků aktuálně odpovídá 2%. PMR slouží k ovlivňování objemu likvidity v bankovním systému.

19 Diskontní a úroková politika

Tato politika spočívá ve vyhlašování úrokových sazeb centrální bankou, za které je ochotna velmi zřídka poskytovat úvěry obchodním bankám. Jedná se o diskontní, lombardní⁷ a 2T repo sazbu (Sekerka, 1997). Tyto sazby mají pouze signální funkci spočívající v ohlašování zásadních změn v měnové politice centrální banky.

Diskontní sazba patří mezi nejstarší a tradiční nástroje měnové politiky. Cílem změny diskontní sazby je způsob zdražení či zlevnění úvěrových zdrojů bank čerpaných od centrálních bank. Tím se přímo i nepřímo ovlivňuje cena poskytovaných úvěrů. Pokud tedy centrální banka zvýší diskontní sazbu, tak obchodní banky sníží zájem z důvodu zvýšení peněžních prostředků. Celkový dopad je na snížení peněžních prostředků v ekonomice.

Devizová politika

Devizová politika se zabývá především udržením anebo obnovením vnější ekonomické rovnováhy. Hlavním cílem je regulace vnější stability měny. Centrální banky díky devizové politice spravují devizové rezervy a provádí operace na devizovém trhu, devizové intervence.

Mezi nejvyužívanější patří devizové intervence, čímž je stanoven kurz koruny vůči ostatním měnám. Do devizové politiky zařazujeme politiku devizových kurzů, devizových rezerv, platební bilance či zahraničních úvěrů (Cnb, 2016).

Emisní činnost

Centrální banka má výsadní právo emitovat hotovostní mince a bankovky na území daného státu. Dohlíží nad ražbu mincí a tiskem bankovek, jejich výměnu při poškození, padělání.

Stahuje poškozené a opotřebované mince či bankovky z oběhu. Co se týče bezhotovostních peněžních prostředků, může je vydávat jak centrální banka, tak i ostatní obchodní banky.

Dohled a regulace

Centrální banka je regulatorním orgánem a má dohled nad celým bankovním sektorem, družstevními záložnami i penzijními společnostmi. Stanovuje pravidla pro obezřetné chování bank, pravidla k udržování stability bankovního sektoru, navrhuje postihy při porušování, monitoruje činnost bank (Cnb,2016).

7 Lombardní sazba je sazba, za kterou ČNB půjčí obchodní bance likviditu a na protiúčet obchodní banka ČNB zástavou poskytne cenné papíry. Patří mezi nejdražší úrokovou sazbu.

20

2. Historický vývoj českého bankovnictví

Nejprve si shrneme vývoj českého bankovnictví od raných počátků až do roku 1945. Kam zapadá období, kdy jsme tvořili součást habsburské monarchie, válečné a poválečné Československo až k období po roce 1945, tedy k období socialismu. Bankovnictví za socialismu si následně vysvětlíme v samostatné kapitole.

2.1 Bankovnictví v českých zemích

Samotný vývoj bankovnictví je nepopiratelně spjat s penězi a jejich vývojem. Počátky se pojí s používáním plnohodnotných mincí a následně i papírových bankovek, které nahradily naturální směnu. Velký průlom v raném bankovnictví zaznamenalo používání peněz jako platebního prostředku a rozmach peněžních operací, které byly základem pro bankovní obchody. V časovém vývoji se již peníze nedaly spojovat jen jako prostředek směny, ale začaly se objevovat ve spojení s pojmy dluh, úvěr, směna či platební styk.

Mezi nejstarší kovové peníze na našem území patřily stříbrné denáry, které nechal razit Boleslav II. Již od poloviny 12. století proběhla druhá mincovní reforma díky Přemyslu Otakarovi I., hlavně z důvodu zavedení první české mince – brakteátu. Později byly nahrazeny pražským grošem za vlády Václava II. Tyto mince můžeme za celé období českých zemí považovat za jednu z nejstabilnějších (Mervart, 1998). Díky tomuto faktu vzrostla důvěra v peníze, a aby si lidé mohli někde uschovat přebytečnou hotovost, začaly vznikat bankovní domy. Bankovní domy měly rodinný charakter a nabízely úschovu hotovosti za malý úrok pro širokou veřejnost. Mezi další služby lze zařadit směnárenskou a směnečnou funkci. Od poloviny 18. století začaly plnit funkci zprostředkovatele při umořování státního dluhu.

2.2 Bankovnictví za Rakouska - Uherska

Moderní bankovní systém se rozvíjel ve šlépějích Rakouska – Uherska v úzké spojitosti na jeho hospodářském vývoji, kapitálovém a peněžním trhu. Naše bankovnictví bylo silně ovlivněno zaostáváním Rakouska – Uherska za zeměmi Západu. Důvodem byl hlavně směr výroby, zatímco západní země viděly potenciál v bankách, my jsme stále soustřeďovali pozornost na zemědělskou výrobu.

Během peněžního vývoje, který byl silně ovlivňován Rakouskou centrální bankou z Vídně, prošly české země nejenom měnovými propady, ale i vrcholy. Za zmínku stojí zrušení

21

bankocetlí a zavedení rakouské měny, kryté zlatem. Jako další potvrzení slibné budoucnosti byla 1. 7. 1816 založena Rakousko – Uherská banka (dále RU), což vedlo k jedné z mnoha měnových reforem. Tato reforma z roku 1892 spočívala v zavedení korunové měny na zlatém základě. Rakousko - Uhersko se stalo součástí zemí využívající zlatý standard.

Mezi českými zeměmi a RU bankou nebyly vztahy ideální, projevovalo se to především v úvěrové politice, kde naši zástupci nebyli zváni na zasedání a rozhodování o dalších krocích.

Vše vyvrcholilo neschopností RU banky dostát požadavkům vůči rapidnímu růstu českého průmyslu a obchodu. Tento impulz vedl k založení silné bankovní soustavy v čele se Zemskou bankou království Českého, jež vznikla roku 1889. Toto byl počátek a zásadní krok k vytvoření sebevědomého a silného bankovnictví (Vencovský, 1999).

České banky v 70. letech byly univerzálního typu, jež zastávaly emisní funkci a prováděly různorodé bankovní obchody. Od půli 19. století byly zakládány banky se specializací ohledně agregátních potřeb, a to pomocí hypotečních bank. Vše bylo pod dohledem a řízení Živnostenské banky, ačkoliv jsme od roku 1816 byli řízeni centrální bankou ve Vídni, ale zachovávali jsme si určitou část nezávislosti.

Postupně se setkáváme s naprosto novým jevem a to s bankami s čistě českým akciovým kapitálem. Během velkého rozmachu, co se týče zakládání nových bank v období 1867-1872 se dělily banky na našem území na 3 typy (Vencovský, 1999):

 9 národně německých bank

 6 bank s česko-německým kapitálem

 4 ryze české banky s kapitálem 8,4 mil. K.

Roku 1825 vznikla Česká spořitelna, jejíž založení přineslo obrovský příval hotovosti, která byla při velmi nízkém úroku velice slibná pro lidi, kteří chtěli, alespoň minimální rezervu na horší časy. Princip spočíval v prohloubení důvěry lidí ve finanční instituce a peníze.

Pojišťovny patřily k institucím moderního typu a sloužily především k pojištění majetku.

Proto roku 1828 vzniká První česká vzájemná pojišťovna v Praze a o dva roky později Moravsko – slezská pojišťovna v Brně.

Peněžní ústavy se zaměřovaly na poskytování úvěrů pro živnostníky a zaopatřovaly bezpečný obchod. Pro podnikatele a větší zakázky byla zřízena roku 1865 Hypoteční banka království Českého. Jednalo se o první instituci tohoto typu na celém území Rakouska – Uherska.

Roku 1873 došlo k „vídeňskému krachu“. Tato krize nejenže pozastavila ba i vrátila o pár let dozadu české bankovnictví. Tento krach zdrtil raně rozvíjející se bankovnictví na Českém

22

území a nastala zde dvacetiletá deprese, která byla doprovázena koncem pěti bank v Praze, celkově zaniklo 21 akciových bank na našem území (Vencovský, 1999). Dopad byl obrovský, až 4/5 bank zcela zanikly fúzí či byly nuceny jít do likvidace. Do 80. let na našem trhu působily pouze 4 ústavy: Česká eskomptní banka, Živnostenská banka, Česká banka Union a Hospodářská úvěrní banka. Většina zaniklých bank měla česko – německý kapitál. Nicméně nejde na toto období nahlížet pouze z jednoho pohledu. Zánik nestabilních a kapitálově slabších bank pročistil bankovní trh a došlo ke zlepšení koncentrace akciového kapitálu. Ke konci 80. let, po vzpamatování z „vídeňského krachu“, se banky snažily rozšířit své pole působnosti mimo své centrály, a proto začaly zakládat v hojném počtu své filiálky nejen na našem území, ale soustředily větší počet poboček do severních Čech, kde bylo centrum průmyslové výroby. Během dvou let vzniklo přes 20 filiálek.

Na rozkvět bank a jejich filiálek přispělo založení Všeobecné české banky (1869), jejíž hlavní činností bylo právě rozšiřování bank. Mezi banky, které založila, lze řadit Českou banku pro stavby a nemovitosti, jejž se stala důležitou finanční institucí vzniklou za období Rakouska – Uherska.

Tabulka č. 1 Porovnání akciového kapitálu českých a německých akciových bank v českých zemích a obchodních bank ve Vídni v letech 1890-1913

Akciový kapitál

Banky 1890 1900 1910 1913

mil. K v % mil. K v % mil. K v % mil. K v %

České 7,8 2 29,1 5,5 169 16,7 225 18

Německé 24 6,2 49,9 9,5 102,7 10,1 135,7 10,9

Vídeňské 358,2 91,8 447,5 85 742,4 73,2 888,7 71,1 Zdroj: F. Vencovský, Dějiny bankovnictví v českých zemích, s. 153, 1999, J. Hájek, Rozvoj národnostně českých bank od konce 19. století do roku 1914, s. 15, 1986, vlastní zpracování

23

Tabulka č. 2 Nárůst filiálek, expozitur a směnáren v období 1900 – 1911

Roky 1900 1903 1905 1907 1909 1911

Počet filiálek 90 109 159 194 226 340

Počet expozitur a

směnáren 67 70 73 91 99 130

Celkem 157 179 232 285 325 470

Zdroj: F. Vencovský, Dějiny bankovnictví v českých zemích, s. 168, 1999, J. Hájek, Rozvoj národnostně českých bank od konce 19. století do roku 1914, s. 31, 1986, vlastní zpracování Počátky změn, které souvisely s příchodem 1. světové války, zaznamenala nejdříve burza v Praze. Rapidně se snížil počet investorů a hojně se prodávaly Rakousko – uherské cenné papíry, proto byla na první polovinu světové války spolu s burzou ve Vídni, Budapešti a Terstu její činnost pozastavena. Nicméně činnost naší burzy byla pozastavena i po další meziválečná období (Vencovský, 1999). Spořitelny i banky zaznamenaly obrovský odliv hotovostních peněžních prostředků. Začaly proto chybět peníze i na výplatu mezd a nebylo možno poskytovat úvěry či byly poskytovány za velmi špatných podmínek. Z toho důvodu se banky snažily získat finanční prostředky pomocí reeskontu či lombardu od RU banky.

Bohužel ani ta nemohla vyhovět většině požadavků bank, neboť se sama potýkala s problémy nedostatečné peněžní zásoby (Kocourek, 2007).

Tento neduh dopadl i na mnohé české banky, např. Pražská úvěrní, Česká banka, které se dostaly do pozice, ze které by se za pomoci Živnostenské banky nedostaly. Živnostenská banka měla opravdu významnou roli nejen v tomto období, ale i v budoucích. Měla tak silný akciový kapitál a pozici během vedení Preisse, že dokázala plnit své závazky a navíc pomáhala ústavům, které se potýkaly s platební neschopností.

Za války v Praze působilo na našem území 9 ryze českých bank – Živnostenská banka, Pražská úvěrní banka, Česká průmyslová banka, Ústřední banka českých spořitelen, Česká banka, Akciová banka Bohemia, Pozemková banka, Agrární banka a Banka stavebních živností a průmyslu, dále 4 banky česko- německé a 2 banky se smíšeným kapitálem. Pokud vezmeme v potaz, v jaké době se naše země ocitla, její akciový kapitál a počet poboček bank oproti vídeňským značně rostl (Vencovský, 1999).

Ke konci války nepůsobila výhradně Živnostenská banka, jako velkobanka, ale přidaly se k ní další banky, které disponovaly až 3x větším kapitálem než Union banka. Velkým krokem k rozvinutí českého bankovnictví přispěl fakt, že banky začaly zakládat nejen na území Čech, ale i v zahraničí své filiálky. Díky zakládáním poboček do zahraničí se navýšil kapitál bank a

24

rozšířily se tak čistě národnostně české banky. Můžeme konstatovat, že během 1. světové války dosáhly české banky obrovského posunu, získání sebevědomí a nezávislosti na RU bance. Tato fakta vedle k dokončení ekonomické emancipace a taktéž k státoprávnímu završení.

Tabulka č. 3 Posílení akciového kapitálu obchodních bank v Praze (v mil. K)

Skupiny bank 1914 1918 Přírůstek v %

Živnostenská banka 80 120 50

Česká průmyslová banka 40 80 100

Pražská úvěrní banka 25 50 100

Sporobanka 25 25 0

Česká banka 8 20 150

Pozemková banka 9 14 55,5

Agrární banka 4 12 200

Bohemia 3 10 233,3

Stavební banka 1 4 300

Český hypoteční ústav / 1 0

10 národnostně českých bank 195 336 72,3

Böhmische Union Bank 65 80 23,1

Böhmische Eskompte Bank 12 12 0

Zentralbankdt. Sparkassen 30 přesídlení do Vídně přesídlení do Vídně

Dt. Agrarbankf.Österreich 4 8 100

4 německočeské banky 111 100 -11

Landwirtschaftliche Kreditbank 10,5 14 33,3

Pivovarská banka 2 4 100

2 smíšené banky 12,5 18 44

Všechny banky v Praze 318,5 454 42,4

Zdroj: F. Vencovský, Dějiny bankovnictví v českých zemích, s. 184,1999, vlastní zpracování

2.3 Československé bankovnictví 1918 – 1945

Po vzniku Československé republiky 28. 10. 1918 bylo v oblasti peněžnictví prioritou navrácení do rovnováhy, jak peněžní poměry tak i řízení měny. Jako řešení této situace mělo přispět založení výkonného orgánu v čele s tehdejším ministrem financí Aloisem Rašínem.

Tento výkonný orgán nesl název Úřad pro Ministerstvo financí, vykonával funkci dočasné emisní banky, utvářel úrokové sazby a prováděl měnovou politiku. Rozhodujícím krokem

25

k nápravě byla měnová reforma z roku 1919. Reforma byla vytvořena Rašínem a proběhla 3.-9. 3. 1919. Jejím cílem bylo upevnění koruny a udržet její stav i nadále. Ovšem i přes rané úspěchy nepřineslo snížení oběživa očekávaný výsledek a nedošlo ke snížení cenové hladiny (Kocourek, 2007). Plynule s měnovou reformou došlo 11. května 1919 ke zřízení dočasného ústavu – Bankovního úřadu při Ministerstvu financí, který měl na starosti vydávání oběživ, řízení měnové politiky či devizovou regulaci dle potřeb státu. Následně byl vytvořen Poštovní úřad šekový, jenž se soustředil na bezhotovostní platby prostřednictvím šeků. Další výraznou změnou v bankovnictví byla nostrifikace bank. Po skončení války české banky očekávaly splynutí vídeňských filiálek na našem území do českých bank. Tak došlo například k vytvoření České eskomptní banky a úvěrového ústavu, která se již na počátku svého působení zařadila mezi velkobanky s akciovým kapitálem 100 milionů K. Mezi další banky, které fúzemi vznikly, byla Česká komerční banka, Banka pro obchod a průmysl nebo Anglo – československá banka (Vencovský, 1999). Při vzniku republiky na našem území působilo 22 domácích bank a akciovým kapitálem 529 mil. K.

Tabulka č. 4 Vývoj počtu bank na počátku roku 1918

Banky Počet Akciový kapitál Rezervy Vlastní prostředky Bilanční úhrn

české 14 391 135 39 4789

německé 8 138 62 25 1872

Celkem 22 529 197 54 6661

Zdroj: A. Pimper, Almanach čs. peněžnictví v prvním desetiletí ČSR, Praha, s. 108,1928, vlastní zpracování

Obchodní banky v povalečném Československu byly univerzálního charakteru s úvěrovými a depozitními funkcemi. V pěti poválečných letech se banky začaly aktivně zapojovat do státních půjček, které pro ně znamenaly jistý zisk, díky němuž si navyšovaly svůj kapitál.

Finanční prostředky na zprostředkování úvěrů získávaly z vlastního akciového kapitálu a hlavně z vkladů obyvatelstva. Po skončení 1. světové války se stal úvěr běžnou součástí průmyslového a především podnikatelského sektoru, kdy docházelo k nákupu surovin, zboží či provádění služeb na odstranění povalečných škod. Avšak většina těchto úvěrů měla krátkodobější charakter.

Vedle obchodních bank zaujímaly své zvláštní postavení zemské a hypoteční banky. Hlavní roli zde hrála Zemská banka v Praze, která mohla díky oprávnění přijímat vklady. Stala se jedinou zemskou bankou s tímto prozatímním povolením. Soukromý sektor byl v těchto

26

letech potlačen a jeho počet se ustálil na 22 subjektech s kapitálem dosahující 18 mil. Kčs.

V roce 1919 došlo za pomoci Živnostenské banky k vytvoření Konsorcia bank pro úvěrové operace státní (Mervart, 1998). Členy byly všechny banky bez ohledu na akciový kapitál banky či národnost celého subjektu. Toto konsorcium zprostředkovávalo transakce v rámci státních půjček, ale i půjček do Rakouska, Ameriky či Anglie. Díky konsorciu vznikla možnost založit Svaz československých bank, jenž hájil zájmy bank v ekonomice vůči státu či zahraničním subjektům. Dalším důležitým aspektem bankovního trhu byla Pražská burza pro zboží a cenné papíry, kde mohly banky působit. Její činnost byla obnovena koncem roku 1919. Zde probíhaly především obchody s devizami, podnikovými akciemi, dluhopisy a státními půjčkami (Jonáš, 1960). Na počátku 20. let zasáhla bankovní sektor deflační krize, během níž zanikaly fúzí neprosperující a slabé banky. To na druhou stranu pročistilo bankovní trh a mohl se tak utvářet zdravější a efektivnější bankovní sektor. Na konci poválečného období roku 1922 zde působilo 6 českých, 5 národnostně smíšených a 1 německá banka.

Vznik Národní banky Československé se již začal projednávat začátkem 20. let. Uvažovalo se o vytvoření jednotné cedulové banky, která by měla na starosti celý bankovní sektor. Byla založena 14. dubna 1920 jako akciová společnost, zároveň si uchovala statut veřejnoprávního ústavu. Nejvyšším orgánem se stala valná hromada, pro kterou připravovala podklady bankovní rada, v jejímž čele stáli Vladislav Brdlík, Ladislav F. Dvořák či Robert Mandelík.

Prvním guvernérem se stal Vilém Pospíšil. Hlavním úkolem Národní banky Československé bylo spravovat měnu a dohlížet nad finančním trhem, především pak provádět měnovou politiku státu.

Během 2. světové války české peněžnictví bylo výhradně pod diktaturou nacistických okupantů. Byla zde aplikována německá organizace bankovního sektoru. Princip spočíval v podřízení všech bank pod jednu ústřední banku. Vrcholným orgánem byl stanoven Ústřední svaz pro Čechy a Moravu, který dohlížel na celý bankovní trh. Během let 1939-1943 vyvrcholila centralizace bankovnictví. Došlo k jeho úplné reorganizaci, kde byly i velkobanky likvidovány či musely fúzovat s jinými bankami. Jediná banka, která si určité postavení i nezávislost uhájila, byla Živnostenská banka (Vencovský, 1999). I když musela část svých peněžních prostředků odevzdat německým bankám, objem jejích obchodů rostl. Díky guvernérovi banky (Preiss) došlo k bezpečnostnímu opatření ve formě střednědobých úvěrů.

Nakonec byla donucena k fúzi s Českou bankou.

27

Mezi nejvlivnější banky tohoto období bezesporu patří Živnostenská banka, Zemská banka a Hypoteční banka.

2.4 Bankovnictví v období 1945-1948

Obnova Československa po roce 1945 přinesla jev, kdy v prvním poválečném roce existovaly vedle sebe dvě cedulové banky. V Praze tedy působila Národní banka pro Čechy a Moravu a v Bratislavě to byla Slovenská národní banka. Tento stav byl ukončen v říjnu roku 1945, kdy byla moc Československé národní banky rozšířena na celé území republiky. Ze Slovenské národní banky se stal pouze oblastní ústav pro Slovensko, který ovšem nesl název Národní banka Československa.

Komerční bankovnictví v prvních poválečných letech bylo klíčové, byla zde snaha o obnovu dvou zaniklých bank během okupace. Jednalo se o Pražskou úvěrní banku a Banku československých legií, které fúzí vytvořily Legiobanku. Postupně začala likvidace malých německých bank a nakonec podobný osud stihl staré německé banky – Českou banku Union a Českou eskomptní banku, o kterých bylo v srpnu 1945 rozhodnuto, že zaniknou. Na konci května na našem území působilo 14 bank, které disponovaly s více než 300 pobočkami (Půlpánová, 2009).

Ústřední banka družstev vznikla na úkor Všeobecné družstevní banky, plnila funkci centrály lidového peněžnictví a působila též jako peněžní ústředí pro úvěrní a neúvěrní družstva.

Zemská banka (nahradila Agrární banku) působila jako peněžní ústředí okresních hospodářských záložen. Obě dvě tyto banky, ale měly sloužit především pro vyrovnání finančních přebytků a potřeb mezi peněžními ústavy, které jim byly přiřazeny. Zemská banka se zejména soustředila na potravinářský a spotřební průmysl (Fridlová, 2011). Charakter akciové společnosti měl Český akciový hypoteční ústav v Praze. První pražská zastavárna na jednu stranu přijímala vklady na vkladní knížky, ale její prioritou bylo poskytování osobních půjček proti movitým zástavám. Pražská zúčtovací banka se naopak specializovala na vyrovnávání závazků splatných v hotovosti, obchodů s cennými papíry na Pražské burze pro zboží a cenné papíry, podporovala obchod s devizami a cirkulaci domácí korunové měny (Vencovský, 1999).

Soukromý sektor byl v tomto období zastupován soukromými bankéři, respektive soukromými bankovními domy, kterých roku 1946 působilo na našem území dvacet šest.

Mezi zvláštní peněžní ústav patřil Československý lombardní a reeskontní ústav. Již od roku 1945 začal organizovat úvěrový systém, aby předešel hospodářskému chaosu, který

28

v poválečném, předrevolučním i porevolučním období mohl nastat. Ovšem taktéž zprostředkovával bankovní operace (lombard, eskont), které nemohla vzhledem ke stanovám provádět centrální banka. Díky tomuto ústavu byla vytvořena tři konsorcia na podporu poskytování investičních či provozních úvěrů. První se zaměřovalo na podniky a jejich finanční tíseň, kdy nebyly schopny vyplácet mzdy. Druhé uskupení se soustředilo na pomoc podnikům, které na úkor třetí říše utopily svůj kapitál, týkalo se to především těžkého průmyslu, ale i těžařského. Poslední konsorcium se zabývalo pomocí podnikům, jež se nacházely v pohraničí Čech (Pavlát, 2004)

29

3. Bankovnictví za socialismu

Mezi nejdůležitější znaky tohoto období patří centralizace celé ekonomiky, zvláště reorganizace bankovnictví, měnové reformy, zrušení soukromého sektoru a přechod na jednostupňové bankovnictví. Klíčovými roky byl rok 1950 (vznik Státní banky československé – SBČS) a rok 1952 (zákon o organizaci peněžnictví). Co se týče měnového vývoje, byl zde nejdůležitější rok 1953, kdy došlo k peněžní reformě.

3.1 Prosazování centrálního bankovnictví

V neustálých a bezvýchodných problémech peněžnictví se rozmáhaly levicové názory na zvýšení úlohy státu v bankovnictví, čímž by se nejen znovuobnovila, ale i znárodnila ekonomika poválečného Československa.

Znárodnění akciových bank proběhlo na základě dekretu prezidenta č. 102 ze dne 24. 10.

1945. V českých zemích bylo znárodněno 10 a na Slovensku 6 akciových bank, které se od této chvíle staly národními podniky. Znárodnění bank mělo započít ozdravný proces celého bankovnictví, které bylo v neutěšitelném stavu po skončení 2. světové války. Znárodnila se Živnostenská banka, Pražská úvěrní banka, Legiobanka, Zemědělská banka, Ústřední banka družstev, Pražská zúčtovací banka, Plzeňská banka (Vencovský, 1999). Moravská banka, Český akciový hypoteční ústav a První pražská zastavárna. Všechny tyto znárodněné banky spadaly pod státní správu, a proto vznikla i Ústřední správa bank, která navrhovala členy představenstva jednotlivých bank, kontrolovala dodržování jejich činnosti, popřípadě korigovala jejich činnost.

Znárodnění bank byl krokem blíže k centralizaci bankovní soustavy, která směřovala k sjednocení celého peněžního systému. Komunistická strana začala prosazovat neodkladnou koncentraci a specializaci bank, zejména na ustanovení centrálního orgánu znárodněných bank, který by naprosto podléhal státnímu vedení. Rázně hájila ideje, že banka má mít pouze úvěrní a kontrolní funkci, tvorba vlastního zisku nebo platební schopnosti jsou druhořadé a nepodstatné. Hlavní myšlenka tohoto jednání byla, že díky zestátnění výrobních prostředků se jakékoli dříve existující rozpory mezi mikroekonomickým zájmem podniků a makroekonomickým zájmem státu odstraňují. To by znamenalo provést z několika vlastníků pouze jediného, a to stát. Peníze především plnily kontrolně evidenční funkci. Banka byla brána pouze jako orgán vydávající peníze pomocí úvěrů, byla nucena emitovat peníze na

30

podporu a rozvíjení podniků z rozhodnutí státu. Nebyl prostor ani pro funkční ani pro samostatnou měnovou politiku.

První vlaštovky ohledně organizace byly předkládány tehdejším ministrem financí Vavrem Šrobárem. Zahrnovaly koncepce jedné banky, která by poskytovala rozsáhlé provozní úvěry, nejvhodnějším adeptem byla Živnostenská banka. Pro financování provozních úvěrů se naskytla Pražská úvěrní banka, která nejenže by mohla poskytovat úvěry, ale díky rozsáhlým pobočkám především v zahraničí by byla schopna efektivně řídit zahraniční obchod. Na počátku března 1946 byli jmenováni první členové Ústřední správy bank. Předsedou byl vrchní ředitel Národní banky L. Chmela, komunista J. Kabeš a sociální demokrat F.

Kraumann. Krátce po květnových volbách roku 1946 Gottwaldova vláda předložila tzv.

budovatelský program. Koncepce se věnovala přestavbě peněžnictví a byla věrnou kopií myšlenek, které rozvíjel komunistický ekonom L. Frejka (Vencovský, 1999). Jednalo se o dvouletý plán, který studoval metodiku sovětského plánování a zejména kontrolu státních podniků skrze banky. Princip a idea spočívala v ukládání veškeré hotovosti a peněžních prostředků u jedné vrcholné banky, která by poskytovala krátkodobý provozní úvěr. Avšak investiční úvěry by náležely specializovaným institucím, proto bylo rozhodnuto o provedení specializace bank.

Čím větší prostor pro návrhy a inovace komunistická strana měla, tím více se snažila ovládnout klíčové pozice v bankách, které pokládala za nerv celého hospodářství. Banky se měly stát kontrolním orgánem sledujícím finanční situaci v podnicích. Tato kontrola měla probíhat pomocí běžného účtu, kde se odrážela celá činnost podniku – ziskovost, náklady, obrat zboží, mzdová politika. Ziskovost a ztrátovost podniků měl odrážet stav spravovaných peněz u bank. Kontrola pomocí běžných účtů, známá též jako kontrola koruny, se stala jedním z pilířů metodiky centrálně plánovaného řízení národního hospodářství. Prosazování idey budovatelského programu a aplikování do bankovnictví, z důvodu přizpůsobení centrálnímu plánování, ohrožovalo samotnou existenci bankovnictví. Banky byly brány, jako nedůležité mezičlánky, které komplikují státní operativní zásahy do činnosti podniků. Z deseti znárodněných bank neodpovídaly tomuto účelu tři banky – Český akciový hypoteční ústav, První pražská zastavárna a Pražská zúčtovací banka. Dospělo se k řešení, že nejsou vhodné pro další působení ve znárodněném hospodářství a bylo rozhodnuto k jejich likvidaci. Český akciový hypoteční ústav r. 1947 fúzoval se Zemskou bankou pro Čechy, která byla ústřední bankou spořitelen v Čechách a Moravě. První pražská zastavárna zanikla r. 1946 fúzí se Státním zástavním a půjčovním úřadem.

31

Po tomto kroku se přešlo k další bodu koncentrace a specializace bank, kdy Ústřední správa bank navrhla vytvoření tří bankovních celků. První celek měla představovat Živnostenská banka, kapitálově nejsilnější banka na peněžním trhu, do jejíž kompetence by spadalo hornictví, hutnictví železa, strojírenství. Další bankovní celek měl vzniknout fúzí Pražské úvěrní banky a Legiobanky, proti tomuto kroku ostře vystupovali socialisté, ale marně. Měla se soustředit například na energetický, chemický, textilní průmysl. Poslední celek se měl skládat z Moravské banky, Zemědělské banka, Ústřední banky družstev a Plzeňské banka.

V jejich kompetenci by bylo zemědělství, zemědělské plodiny a družstva v oboru zemědělství a výživy.

Během politických sporů, kdy KSČ si tvrdě hájila své jednání, J. Kabeš prosadil názor, že by měly existovat pouze jen dvě banky, průmyslová a zemědělská. Jednou z nich se samozřejmě měla stát Živnostenská bank, která se měla spojit s Pražskou úvěrní bankou, čímž by získala zkušenosti s mechanizačním zpracováním bankovních operací. Tento návrh byl předložen komunistickou stranou r. 1947. Sedm zbývajících bank J. Dolanský, tehdejší ministr financí, chtěl sloučit do Živnostenské banky, národního podniku, jak sám označoval Živnostenskou banku. Znamenalo by to sloučení s Pražskou úvěrní bankou, Legiobankou a Plzeňskou banku.

Druhá banka zemědělského typu se měla stát Moravská banka, tu Dolanský nazýval Rolnická banka – národní podnik v Praze, měla vzniknout sloučením Zemědělské banky, Plzeňské banky a Ústřední banky družstev (Vencovský, 1999). Tato koncepce se setkala s ostrou kritikou, protože naprosto přehlížela soukromopodnikatelský a družstevní sektor. Vytvoření pouze dvou sektorů bank by vedlo k poskytování neefektivních a nevýhodných úvěrů, navíc by bylo odstřiženo financování soukromého a družstevního sektoru. Byly zde návrhy na udržení Legiobanky a doporučoval se systém tří bank, počátkem roku 1948 se komunisté s demokraty dohodli na existenci Legiobanky a rovnoprávném rozdělení zástupců do vrcholných orgánů bank.

3.2 Sovětský model bankovnictví

Nakonec únorový převrat umožnil komunistům urychlit organizaci bankovnictví. 24. 3. 1848 J. Dolanský podal návrh na sloučení všech dřívějších českých bank, nyní národních podniků, s Živnostenskou bankou. Vytvoření dvou bank, jedné pro Čechy a druhé pro Slovensko, vedlo ke sporům, že by správně měla vykonávat funkci pouze jedna banka na celém území, která by poskytovala finanční služby a úvěry všem národním podnikům.

32

Koncentraci peněžních ústavů umožnil zákon č. 181 o organizaci peněžnictví z 20. 7. 1948.

V tomto zákoně se připouštělo působení tří bank: národních podniků, Poštovní spořitelny a Investiční banky. Ministerstvo financí převzalo veškeré pravomoce bank, zachováni byli členové dozorčí rady v bankách, kteří byli jmenováni Ministerstvem financí. Postupně byly rušeny veškeré zájmové instituce, např. Ústřední svaz peněžnictví nebo Svaz bank. Zákonem ze dne 20. 7. 1948 vznikla Investiční banka, která vznikla sloučením Zemské banky pro Čechy, Ústředními bankami spořitelen v Čechách a na Moravě, Zemskými bankami pro Moravu a Slezsko, Slovenských hypotečních a komunálních bank a Československého reeskontního a lombardního ústavu.

Po definitivním zrušení Pražské peněžní burzy zanikla i Pražská zúčtovací banka, která koncem listopadu 1948 vplynula do Národní banky Československé (dále NBČS). Sama NBČS prošla změnami, a tou nejzásadnější bylo zestátnění zákonem č. 38 z 11. 3. 1948, kdy se NBČS stala veřejným státním ústavem, jehož jmění bylo 500 mil. korun. Došlo zde ke

„kádrové“ čistce akčním výborem, která byla provedena i v ostatních peněžních ústavech. Po zestátnění získala NBČS osmičlennou bankovní radu a prvním guvernérem se stal J. Nebesář.

Zákon o NBČS definoval pouze nejzákladnější funkce. Mohla provádět emisní činnost, platební a peněžní styk se zahraničím, správu a tvorbu zásob měnových rezerv a zlata a v neposlední řadě řízení uvěrové činnosti. Díky úvěrové činnosti byla propojena s provozními bankami, měla na starost řízení a kontrolu úvěrů z hlediska měnového, zatímco provozní banky financování státních podniků prováděli pomocí kontroly koruny.

Úzké vztahy si vytvářela NBČS i s Poštovní spořitelnou, která vznikla zákonem z roku 1948.

Byla založena jako národní podnik a spadala pod správu Ministerstva financí. Získala stejná práva a povinnosti, jak NBČS, nejenže přijímala vklady na vkladní knížku, ale mohla obchodovat s cennými papíry, poskytovat úvěry a další činnosti. Vzájemné propojení těchto dvou ústavů, začaly pomalu vytvářet jeden celek. Komunisté toho propojení začali chápat, jako počátek realizace tzv. leninského propojení jednotné státní banky.

33

Tabulka č. 5 Peněžní ústavy a jejich funkce v roce 1948 na našem území

Zdroj: F. Vencovský, Dějiny bankovnictví v českých zemích, s. 418, 1999, O. Pohl, Úloha Státní banky Československé v národním hospodářství, Praha, str. 19,1960, vlastní zpracování

3.3 Počátky a koncepce státní banky

Jednotná banka pro celé území vycházela ze sovětského modelu Gosbanky (Státní banka - gosudarstvennyj bank). Jedinou překážkou se ukázal peněžní trh. Veškeré podniky byly napojeny na jedinou provozní banku, a tou byla Živnostenská banka. Peněžní potřeba Živnostenské banky se de facto rovnala potřebě drtivé většiny hospodářství. Problém nastal, když se nedostávalo dostatečné hotovosti a byla nucena si půjčovat od Národní banky Československé.

Koncem roku 1948 se ustanovila komise ÚV KSČ pro koordinaci NBČS, Poštovní spořitelny, provozních bank (Živnostenská banka a Tatrabanka) a lidového peněžnictví jako předpoklad pro vznik státní banky. Prvotní koncepce státní banky byla přednesena v dubnu 1949 L.

Chmelou, který navrhoval zbývající články bankovního sektoru začlenit do NBČS, která by od té doby plnila funkce, např. poskytování úvěrů, sestavování finančního a hospodářského plánu, vedení státních účtů a fondů, řízení a kontrolu oběhu platidel. Tehdejší ministr financí J. Kabeš odmítl Chmelův návrh, ale upravil ho tak, aby banky byly postupně začleňovány a

Ústav Funkce Počet ústavů Počet filiálek

Národní

banka čsl. emisní a platební styk 1 28

Provozní banky

Soustřeďování peněžních prostředků z

podniků a poskytování provozních úvěrů 2 171 Investiční

banka financování a kontrola investic 1 3

Poštovní spořitelna

šekové zúčtování soustřeďování prostředků státního rozpočtu, soustřeďování volných

peněžních prostředků 1 2

Lidová peněžní družstva

sběr úsporných vkladů, úvěrování jednotlivých zemědělských družstev a

podniků místního významu 729 129