Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta národohospodá ř ská
Hlavní specializace: Aplikovaná environmentální ekonomika, politika a management
ENVIRONMENTÁLNÍ KONFLIKTY
PROBLEMATIKA RYSA OSTROVIDA
bakalářská práce
Autor: Renata Hamšíková
Vedoucí práce: doc. Ing. Antonín Dvořák, Csc.
Rok: 2006
Prohlašuji na svou čest, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.
Renata Hamšíková V Praze, dne 13.10.2006
- 3 - Anotace
Bakalářská práce se zabývá environmentálními konflikty, popisuje účastníky těchto konfliktů včetně charakteristik chování jednotlivých skupin aktérů a vyjmenovává možné způsoby řešení. Vysvětluje také termín governance jakožto jeden z aktuálních přístupů ke studiu i řešení různých forem sociálních konfliktů. Práce ukazuje na konkrétní environmentální konflikt kolem rysa ostrovida v kontextu s problematikou hodnoty přírodních statků a rovněž v souvislostech ekonomických.
Anotation
Bachelor graduation thesis deals with environmental conflicts, describes the actors and groups concerned in those conflicts, enumerates possible ways of resolutions. It explains term governance as one of the current approaches to research and solution of various forms of social conflicts. The thesis shows problems of evaluation of environmental goods by concrete environmental conflict – Lynx Lynx conflict. There are obvious economic connections recorded.
Anotace ...- 3 -
Úvod...- 5 -
Cíl bakalářské práce ...- 5 -
Použité metody...- 6 -
Aktuálnost podtématu, rys ostrovid...- 7 -
1. Definování termínů a přístupů ke konfliktu ...- 8 -
1.1 Co to je konflikt ...- 8 -
1.2 Co je environmentální, co je ekologické ...- 8 -
1.3 Přístupy ke konfliktu ...- 9 -
1.4 Svébytnost environmentálního konfliktu...- 11 -
2. Aktéři environmentálních konfliktů...- 14 -
2.1 Odborníci a vědci ...- 15 -
2.2 Politikové a ti, co jimi chtějí být ...- 16 -
2.3 Úředníci ...- 16 -
2.4 Průmyslníci a vývojoví projektanti ...- 18 -
2.5 Environmentální aktivisté...- 18 -
2.6 Veřejnost ...- 19 -
2.7 Média ...- 20 -
2.8 Právníci, lobbyisté a další najaté strany ...- 20 -
2.9 Překladatelé, vůdčí typy a prostředníci...- 21 -
3. Nástroje a přístupy k řešení environmentálních konfliktů...- 24 -
3.1 Klasifikace nástrojů v oblasti environmentální politiky ...- 24 -
3.2 Co je to governance ...- 27 -
3.2.1 Změna v chápání governance...- 28 -
4. Konkrétní environmentální konflikt – problematika rysa ostrovida...- 32 -
Závěr...- 39 -
5. Přílohy ...- 41 -
5.1 příloha č.1 - vyhodnocení ankety „Šelmy v našich horách“...- 41 -
5.2 Příloha č. 2 – jeden z přínosů rysa v číslech ...- 45 -
5.3 Příloha č. 3 – fotografie rysa ostrovida ...- 47 -
Seznam použité literatury a dalších pramenů...- 50 -
Seznam obrázků...- 52 -
Seznam grafů...- 52 -
Seznam tabulek ...- 52 -
Summary...- 53 -
Keywords...- 54 -
JEL Classification...- 54 -
- 5 - Úvod
Cíl bakalářské práce
Nalezli bychom mnoho faktografického, prokazatelného materiálu, statistických údajů a dokola se vyskytujících ekologických havárií, abychom mohli tvrdit, že veškerým pokrokem stále v praxi překračujeme udržitelnost růstu. Na mysli mám často zmiňovaný koncept TUR1, který klade důraz na takové tempo růstu ekonomiky, společnosti a technologií, při němž současná generace uspokojuje své potřeby, a to nikoliv na úkor generací budoucích. Prosazování tohoto přístupu lze dnes vysledovat, a to v mezinárodním měřítku i v České republice. Bylo to koncem 60.let 20.století, kdy došlo k základní změně postoje člověka k přírodě. (Šauer, 1997) Celospolečensky se začaly řešit katastrofy, kterými nám příroda ukázala, že ji potřebujeme i jinak, než v kategoriích vstup a výstup výrobního či spotřebního procesu. Člověk denně vstupuje do interakce s přírodou především svou výrobní činností a svou prací. Nejzávažnější vztahové změny se proto musejí odehrát v tzv. výrobních vztazích a v samotné ekonomice vůbec. (Kasalický, 1990)
Kdykoliv existuje problém, můžeme být krůček od konfliktu. Problém je jakýsi zárodek, základ, možná příčina budoucího sporu. Není rozumné se takovým situacím za každou cenu vyhýbat, je dobré přijmout jejich existenci ve společnosti. Konflikt může být buďto na úrovni člověka samotného, intrapersonální konflikt, anebo jde o úroveň výše. Takovou úrovní je interpersonální, či meziskupinový konflikt.
Cílem mé bakalářské práce je analyzovat problematiku environmentálních konfliktů. Chci se zabývat jak jejich samotným vymezením, tak otázkou jejich svébytnosti. Základem práce je hypotéza, že environmentální konflikty - navzdory některým níže diskutovaným odlišným myšlenkovým přístupům – byly, jsou a budou
1 Pojem „trvale udržitelný rozvoj“ byl poprvé vysloven při publikování výsledků zvláštní Komise pro životní prostředí a rozvoj, ustanovené Valným shromážděním OSN v roce 1983.
samostatným typem střetu zájmů. Specifika lze spatřovat v jejich hodnotové orientaci, zvláštních typech aktérů a odborné problematice, která je přítomna. Věcná stránka těchto konfliktů ale není vždy přesně jasná, protože mnohá témata ještě nejsou komplexně probádána. Tuto hypotézu budu svou prací ověřovat. Na konkrétním případě ukážu, co si pod tzv. zeleným konfliktem vybavit. Dále představím možnosti řešení environmentálních konfliktů obecně a věřím, že tím přispěji k diskuzi o vybraném problému, na němž zvolené téma ilustruji, to jest k diskuzi o problematice ochrany rysa ostrovida na území České republiky v současnosti.
Pozornost je v práci dále zaměřena jak na nejčastější způsoby řešení těchto konfliktů - jimi jsou normativní (politická) a ekonomické řešení – ale nepomíjí ani novodobé přístupy včetně jednoho z nejnovějších směrů ve výzkumu i v pokusech o řešení environmentálních konfliktů, tj. governance. V práci se proto rovněž věnuji aktérům environmentálních konfliktů a jejich specifikům.
Použité metody
Velmi zajímavé je vzít si na konflikty „pomyslnou lupu“. Toho jsem se chopila ve své bakalářské práci, v níž jako studentka environmentální ekonomie využívám znalostí z absolvovaných vysokoškolských kurzů. Používám metodu srovnávání, kdy zjišťuji shodné či rozdílné stránky názorových pojetí problému, jako prostředek ke zdůvodňování vlastního stanoviska. Srovnávám i faktické ukazatele, zejména pomocí relevantních tabulek. Používám analyticko-syntetický poznávací postup při zaostření na environmentální konflikty, protože v hypotéze předpokládám, že ony mají své zákonitosti a lze zkoumat jejich specifika. Metodou je rovněž interwiev.
Práce vychází z domácí i zahraniční literatury2, aktuálních internetových zdrojů.
Autorka kontaktovala informační agenturu CENIA a využila možnosti diskutovat o problematice s odborníky. Přiloženo je dotazníkové šetření a tabulka s komentářem a ekonomickými souvislostmi.
2Viz přílohy - Seznam použité literatury.
- 7 - Práce je strukturována následovně:
První kapitola odpovídá na otázky, co je environmentální, co je ekologické, co jsou konflikty, dále poukazuje na možnosti teoretického uchopení problematiky konfliktů a rozvíjí téma svébytnosti environmentálních konfliktů.
V druhé kapitole jsou vymezeni aktéři tzv. zelených konfliktů a jejich charakteristiky.
Třetí kapitole se zaměřuje na nástroje a přístupy k řešení. environmentálních konfliktů, a to jak normativní (politické), tak ekonomické. Diskutují se zde také možnosti nových přístupů k řešení environmentálních konfliktů, a to na příkladu teorie governance.
Ve čtvrté kapitole je provedena ekonomická analýza hodnoty rysa ostrovida ve vztahu rys versus člověk. Na příkladu rysa ostrovida jsou ilustrována specifika takovýchto typů environmentálních konfliktů a zúčastněné strany. Vše doplňuje dotazníkové šetření o povědomí k vybranému tématu. Jedno bylo uskutečněno Hnutím Duha mezi laickou veřejností.
Aktuálnost podtématu, rys ostrovid
Odhaduje se, že za posledních dvacet let bylo v České republice ilegálně odstřeleno nejméně 500 těchto krásných kočkovitých šelem. Ze čtrnácti rysů označených na Šumavě vysílačkou pytláci pravděpodobně zabili již osm. Akademie věd provedla anonymní průzkum a z oslovených 204 myslivců na Šumavě, v severních Čechách a Jeseníkách dvacet přiznalo, že zastřelilo rysa, z toho tři ulovili více než jedno zvíře. Šelmy jsou mimořádně důležité pro udržení únosné výše populací jelenů a srnců.
Myslivci tuto roli plnit neumí a většinou ani nechtějí. Po vystřílení vlků a rysů došlo k přemnožení spárkaté zvěře. Ta spásáním mladých stromků poškozuje lesy a brání tak jejich obnově. (Hnutí Duha, 2006)
Vznikají tak dodatečné náklady na rekultivaci lesa. Tím se celý problém ukazuje v ekonomické rovině, což potvrdím v dalších částech této práce.
1. Definování termínů a přístupů ke konfliktu 1.1 Co to je konflikt
Slovo konflikt je latinského původu ( conflictus = srážka, v latině v mužském rodě podstatného jména). Toto v češtině zdomácnělé slovo se skládá ze dvou částí:
předpony ( con ) a jádra, které odkazuje ke slovesu fligo . U zmíněného slovesa lze rozlišit věcný, prvotní, základní význam a jeho význam odvozený. Základní význam tohoto slovesa je: udeřit, uhodit. Odvozený význam je: „někoho něčím zasáhnout“.
Předpona con naznačuje, že jde o střetnutí dvou nebo více účastníků, tedy nejednostrannou záležitost. Konflikt znamená tedy střetnutí dvou či více do jisté míry nebo zcela navzájem se vylučujících či protichůdných snah, sil a tendencí. Mezi českými ekvivalenty lze uvést slova jako spor, srážka, soupeření, neshoda, rozkol, nesoulad, nesouhlas, hádka, příp. až rvačka a bitva. Vždy je však třeba přidat, že se jedná o dvě protichůdné síly, které v konfliktu vystupují. (Křivohlavý, 2002)
Konflikty mají na různých úrovních rozličnou míru závažnosti, ale typologicky podobné mechanizmy fungování a řešení, jimiž se zabývá vědecká disciplína konfliktologie.
1.2 Co je environmentální, co je ekologické
Pojmem environmentální chápeme ve smyslu týkající se životního prostředí, nehezky česky vyjádřeno životněprostřeďový. Nejde tedy jen o neporušenou přírodu, ale rovněž o životní prostředí umělé, člověkem přetvořené.
Význam slova ekologie je v současné době nejčastěji popisován definicí, že ekologie je věda o vztazích mezi organizmy a jejich prostředím. Je naukou o souvislostech v přírodě, studuje vnitřní strukturu a funkce přírody, ekosystémy. Lze se setkat s rozšířením definice, které znamená zahrnutí vztahů mezi organizmy navzájem, jindy se hovoří o této oblasti již jako o etologii, která studuje chování organizmů. Slovo ekologie je dnes velice populární, avšak uvádí se nezřídka v nesprávných až mylných,
- 9 -
zavádějících souvislostech. Výše zmíněné slovo je řeckého původu a vzniklo ze slova oikos , což znamená prostředí, dům a z přípony slova logos , tedy věda.
(Příroda, 2006)
1.3 Přístupy ke konfliktu
Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná závazná definice sousloví environmentální konflikt, vycházím z uvedených jednotlivých definic a jejich sloučením upřesním, co chápeme pod zmíněným pojmem. Environmentální konflikt je takový problém či spor, jehož řešením či cílem je dosáhnout určitý stav životního prostředí.
Motivy, které k určité změně životního prostředí aktéry vedou, mohou být různorodé.
Budu se jim věnovat v další kapitole.
V teorii konfliktů existují dva základní modely konfliktů:
§ Galtungův model
Obr. 1: Galtungův model
Zdroj:Šauer, Petr: Dobrovolné dohody v politice životního prostředí, Praha 2000 – projekt MŽP
Rozporem se v tomto modelu rozumí situace spojená se skutečnou nebo subjektivně pociťovanou neslučitelností předmětu konfliktu. V literatuře existuje mnoho klasifikací těchto rozporů. Z hlediska našich úvah se jako užitečné jeví zejména členění na rozpory:
postoje chování
rozpory, neslučitelnost
I. věcné a subjektivní (toto rozlišení umožňuje odlišit konflikty s věcnou podstatou od konfliktů existujících pouze v mysli lidí)
II.
▪ představ (odraz reality zprostředkovaný vnímáním – kognitivní aspekt konfliktu)
▪ názorů (představy obsahující normativní aspekt – kognitivní a hodnotový aspekt konfliktu)
▪ postojů (preferované, prosazované názory – kognitivní, hodnotový a emotivní aspekt konfliktu )
▪ zájmů (příčiny postojů)
Postoje jsou výrazem toho, jak strany v konfliktu vnímají své postavení, cíle, možnosti, povahu konfliktu a druhou stranu. Zaujmout postoj tedy znamená rozhodnou se konflikt řešit, nebo neřešit, formulovat záměry a vyjádřit cíle. Postoje zahrnují pocity, přesvědčení o možnostech a významu řešení, a odhodlání konflikt řešit nebo neřešit. Jinými slovy obsahují prvky emotivní, kognitivní a volní.
Aby se konflikt plně rozvinul, musí nastat nějaká z forem jednání, činnosti, která se neodehrává jen v nitru účastníka, ale demonstruje se navenek. Pokud nenastane jednání, nejde podle Galtunga o konflikt s jeho všemi specifiky. Z uvedeného modelu vyplývá, že pro řešení konfliktu jsou podstatné tři faktory – struktura a předmět konfliktu, postoje zúčastněných stran a jejich chování, tj. zvolený způsob řešení. (Šauer, 2000)
§ Systémový model
Konflikt je v tomto pojetí vše, co narušuje rovnováhu či stabilitu systému. Toto narušení se kvůli vazbám v prostředí (systému a jeho okolí) šíří dál s pozměněnou charakteristikou podle složek, které narušuje.
- 11 -
Systémový model umožňuje přemýšlet o konfliktu i tam, kde lidé aktivně nejednají, resp. mimo sféru lidského konání. Dává význam latentnímu konfliktu.
Nicméně v tato práce se zajímá o konflikty environmentální, kde je složka jednání podstatná pro vymezení jednotlivých specifik, aktérů, kterým bude věnována druhá kapitola.
Vznikají-li rozpory ohledně životního prostředí, pak zpravidla vycházejí z toho, že došlo k nějakému znehodnocení, narušení jeho dosavadního stavu. Environmentální změny negativní povahy lze charakterizovat jako degradaci v jedné či více následujících položkách:
▪ nadužívání obnovitelných zdrojů
▪ překračování tzv.výlevkové kapacity3 životního prostředí
▪ vyčerpání životního prostoru
Nelze přitom obecně tvrdit, že konflikt je něco negativního či naopak pozitivního. Je vždy nutné brát ohled na druh situace, na širší souvislosti, na cíle dění – oč jde ve skutečnosti, na způsob boje a na etická měřítka. Etické hodnocení toho, co existuje, je záležitostí jiné vědy než např. ekonomie, psychologie4. (Křivohlavý, 2002)
1.4 Svébytnost environmentálního konfliktu
V oblasti environmentální problematiky existují dva protichůdné proudy, které pohlížejí na diskutované konflikty, a to v úhlech:
I. vyskytuje se jako svébytný typ konfliktu
3 Výlevkovou kapacitou chápejme funkci životního prostředí jako výstupu, prostoru pro ukládání odpadů.
4Na konflikty obecněji existují samozřejmě psychologické či sociologické pohledy, které by byly nad rámec této práce. Pro představu uvádím jedno možné členění podle sociologa Vláčila, jenž dělí úrovně konfliktů takto: internacionální, motivační a motivů, meziosobní, velkých skupin, malých skupin, rolí.
Konflikty velkých, malých skupin a rolí jsou pak souhrnně nazývány konflikty sociálními.
II. samotný typ environmentálního konfliktu neexistuje
Do jisté míry jde o umělé rozdělení, o vymezení čistých typů sloužících analytickým potřebám při zkoumání sociálních konfliktů. Současně ale má toto rozdělení nezanedbatelné metodologické i praktické důsledky.
Je pochopitelné, že drtivá většina konfliktů je více či méně společenská, a tak tedy každý důvod, příčina, spor či řešení problému se nakonec odehraje mezi lidskými subjekty. A přesto nelze tvrdit, že nic jiného než „společenské“ neexistuje. Je třeba říci, že se buď transformuje vše přes jakýsi sociální filtr, anebo tuto samozřejmost vyloučit a zabývat se specifiky jednotlivých problémů, které přerůstají ve větší či menší konfliktní situace s různou délkou trvání, s různým počtem aktérů a s odlišnou lokalizací.
Z mnoha důvodů má tedy smysl uvažovat o environmentálním konfliktu jako o svébytném typu konfliktu, protože na základě toho lze sledovat jeho:
§ aktéry
§ lokalizaci
§ postupy
§ spektra řešení
§ odlišnosti od jiných typů konfliktů
Na téma specifických charakteristik environmentálních konfliktů bylo až dosud zpracováno malé množství prací a úvahy nejsou dovedeny do důsledných konců.
Významným zástupcem druhého proudu uvažování je například Libiszewski, který zastává názor, že environmentální konflikt se projevuje pouze transformovaný ve výsledný konflikt:
Libiszewski tvrdí, že se environmentální procesy často zdají být příčinami konfliktů, ale ve většině případů se neobjeví jako předmět sporu. Mohou být snad případy, kdy je tomu jinak – konflikty kolem klimatických dohod či kolem ochrany biodiverzity v rámci UNCED5 jsou těmi případy. Tvrdí, že původní environmentální konflikty v pravém slova smyslu jsou takové, jejichž základním předmětem je životní prostředí samo o sobě. Běžná environmentální změna se transformuje v nějaký druh sociálního fenoménu, než se z ní stane násilný konflikt. V takovém kontextu musí být na hodnotu přírodních statků jakožto zdrojů nahlíženo jako na sociální faktor, který se mění v prostoru, je závislý na čase, kultuře či ekonomice. (Libiszewski, 1992)
Omezíme-li svébytnost jakéhokoliv jevu tím, že jeho určité typy vyloučíme pro jejich např. méně manifestní průběh, pak lze říci, že v daném modelu nemají své místo samy o sobě. To je dle mého názoru přesně postup, který následuje druhý proud, jmenovitě Libiszewski. Tento přístup si neporadí s otázkou ochrany biodiverzity či ozonové vrstvy, čímž se jejich konfliktní svébytnost zlehčuje.
Nechť je proto na environmentální konflikty nahlíženo jako na svébytné.
V dalších části této práce budou vymezeni jejich účastníky.
5„United Nations Conference on Environment and Development“, tj. konference konaná v brazilském Rio de Janerio, 3. až 14. června 1992.
§ politický § ideologický
§ sociální § územní
§ ekonomický § zdrojů a surovin
§ etnický § národních zájmů
§ náboženský
2. Aktéři environmentálních konfliktů
Pro úspěšnou orientaci v konfliktech kolem životního prostředí je dobré znát jednotlivé skupiny účastníků, tedy s kým se v konfliktu setkáme a kdo má právo do něj vstoupit. Tyto skupiny mají své představitele a jejich postoje, přístupy lze do určité míry popsat. Jejich typické chování a chápání problémů či sebe sama zasahuje značně do průběhu konfliktu. Nelze zcela tvrdit, že existuje modelový zástupce – bez vlastní individuality a překvapivého chování, ale pro studium konfliktů je užitečné přijmout jistý zjednodušující předpoklad, že lidé ze stejných skupin se stejnými zájmy, jednají shodným stylem.
Každá strana konfliktu sama sebe přesvědčuje, že je obětí, tedy že není v konfliktu, ale že je nevinným aktérem v jednostranné, nevyvolané, nečekané záležitosti , kterou nazýváme agrese. Přitom ve skutečnosti jsou ve hře např. zájmy o nedostatkové zdroje. Základní řešení konfliktu tkví v tom, aby si obě strany uvědomili, že je třeba jednat pro vyřešení a ne čekat, co druhý udělá. Pravdou ovšem je, že i strategie pasivity může být za jistých okolností vhodná. Tvrdit, že se aktér konfliktu nerozhodne vůbec k ničemu, v podstatě nelze, protože i rozhodnutí se k nerozhodování je rozhodnutím.
Důležité je si uvědomit, že konfliktní situace jsou všudypřítomné a nelze se jim vždy vyhnout. Jejich klidná řešení, např. pomocí vyjednávání, mohou přinášet důležité konsensy, inovace a snad až obohacení zúčastněných stran. V případě, že jednají strany racionálně, tedy uvědomují si předem následky svých kroků, svého chování a znají poměr nákladů a výnosů z boje, pak jsou konflikty něčím, co by při troše nadsázky mohlo být i vyhledáváno. V opačné, v praxi reálné situaci, kdy strany jednají impulzivně, afektovaně, zacíleny jen na své zájmy a bez umění empatie, tedy schopnosti se vcítit do protistrany a předvídavě volit kroky tak, aby dosáhly kýžených výsledků, je konflikt něčím vyčerpávajícím a ožehavým. Správně jednající aktér v konfliktu by neměl nikdy tlačit protivníka ke zdi, nutit ho ztratit vlastní tvář a měl by se dokázat vcítit.
- 15 -
Na toto téma nebylo zpracováno velké množství prací. Pojetí se ale výrazně neliší. Příkladem budiž jedno, jež uvádí americký autor a dlouholetý environmentální vyjednavač Gorczynski. Rozlišuje následující účastníky konfliktů týkajících se životního prostředí:
§ odborníci a jiní vědci
§ politikové: volení zástupci a ti, kteří se jimi chtějí stát
§ úředníci
§ průmyslníci a vývojový projektanti
§ environmentální aktivisté, nevládní organizace
§ veřejnost
§ média
§ právníci, lobbyisté a další najaté strany
§ překladatelé, vůdčí typy, prostředníci
2.1 Odborníci a vědci
Tato skupina je specifická již jazykem, který používá. Většina odborníků si libuje v terminologii, která je nezasvěceným lidem naprosto nesrozumitelná, a navíc používá odborný žargon. Vědečtí pracovníci (fyzikové, chemici, atp.) málokdy vědí něco o politice nebo komunikačních dovednostech a diplomacii. Zaujímají často postoj, že jsou jaksi něčím víc a nad věcí – jsou více než veřejnost a politikové, neznají emoce.
Ovšem mají jisté speciální znalosti a proto jsou nezbytní nejen
v environmentální vyjednávání. Jsou schopni poskytnout odpovědi na spousty otázek a konstruktivně mezi sebou diskutovat. Rovněž lze tyto odborníky použít
k mystifikování méně vzdělaného oponenta. Naneštěstí jejich zmiňovaná arogance činí proces vyjednávání dosti obtížným.
2.2 Politikové a ti, co jimi chtějí být
Gorczynski uvádí, že politikové mají tři „tajemství“, která si nikdy nepřiznají, ale podle nichž se řídí. Jsou jimi následující skutečnosti:
§ V 90 % případů politikové netuší, o čem mluví. Ne snad že by byli ignoranti.
Je to dáno širokým záběrem témat, kterým by měl politik rozumět a která není schopen pojmout detailně, přestože to nesmí přiznat. Ve zbylých případech jsou experty díky svému vzdělání a zkušenostem s určitým tématem.
§ Když musejí politikové rozhodnout o důležitém tématu, používají tzv.
pravidlo jedné třetiny. Znamená to, že přiřadí váhu jedné třetiny na zásluhy a výhody, jenž pro ně osobně rozhodnutí může přinést, další třetinovou závažnost přiřknou tomu, jaké efekty jejich rozhodnutí bude mít na voliče a konečně, z jedné třetiny zvažují, jak tím ovlivní své donátory, kteří přispívají na volební kampaň, atd.
§ Politikové rádi předstírají, že vědí o všem všechno a že svá rozhodnutí konají pouze na základě toho, co je nejlepší pro veřejnost.
2.3 Úředníci
Tato skupina se obvykle cítí ublíženě i důležitě zároveň. Veřejnost se na úředníky dívá zpravidla jako na nepružné, líné, hloupé a bezcitné osoby. Ne všichni jsou takoví, ale s očekáváním od okolí přicházívá adekvátní odpověď v chování jedince, takže není výjimkou se setkat na úřadě s podobným jednáním. Úředníci si stěžují na náročnou a špatně placenou práci, ale nejsou to blázni. Vědí, že by v soukromém sektoru mohli vydělat více peněz, ale z níže uvedeného spektra důvodů si vyberou pracovat pro vládu.
- 17 -
▪ Věří, že práce ve správě státu nabízí větší jistotu, než práce pro privátní sektor. Jsou ochotni brát nižší plat za větší pracovní jistoty.
▪ Milují veřejnou správu a důvěřují práci, kterou konají. Věří, že je záslužné pomáhat tak ostatním lidem.
▪ Mají pocit, že jejich výkonnost, osobnost, společenský profil či minulost nejsou dost dobré na to, aby se jako zaměstnanci uchytili v soukromé sféře. Mají jisté pracovní zvyklosti, které by nebyly pro pracovní sféru přijatelné.
▪ Vnímají práci ve správě jako přechodný krok na cestě ke skutečnému zaměstnání v soukromé sféře. V práci pro vládu spatřují jakousi odbočku z recese, kterou záhy jistě vystřídá lepší život v privátním sektoru.
Pro úspěšnou spolupráci s úředníky je potřeba rozeznat, který z důvodů sedí právě na osobu, s níž hodláme vyjednávat. Dají se vysledovat určitá pravidla
úspěšného vyjednávání s úředníky. Není dobré jim vyhrožovat, že zařídíte jejich výpověď. Taková hrozba je pro úředníka směšná, protože ať pracuje podle jakéhokoliv z výše uvedených důvodů, vždy se dokáže ubezpečit, že jeho výpověď buď není snadno realizovatelná, nebo by ji nikdo nechtěl, či je mu to vlastně jedno. Rozhodně není ani dobré dělat z úředníka potřeštěnce, či upozorňovat na fakt, že podobně jako politik ani on často přesně neví, o čem mluví. Byrokrat zná správní zákon a řád, jakési
„bible byrokracie“ a dál jeho kreativita nesahá, není za ni odměňován. Je placen za to, že následuje zákonná ustanovení, nikoliv za to, že přemýšlí. Další důležitou záležitostí je vybrat si správného úředníka ze správného úřadu, tj. zorientovat se v místní a věcné příslušnosti toho, co je předmětem konfliktu.
2.4 Průmyslníci a vývojoví projektanti
Stejně jako jiná skupina v environmentálních konfliktech, i tato se považuje za nejdůležitější a hrdinskou. Průmyslníci věří, že skrze jejich úsilí vznikají pracovní místa, bohatství i nespočetný prospěch pro moderní civilizaci. I když se to trochu stydí
přiznat, jsou hrdí na to, kolik peněz vydělávají. Věří, že si to zaslouží, protože naplňují lidské potřeby. Každý člověk je na nich závislí, a proto nechtějí, aby jim cokoliv stálo v cestě. Mají jakési klapky na očích. Negativní dopady na životní prostředí, v podobě milionů tun toxinů vpouštěných do ovzduší nebo vyhubení určitého druhu, jsou pro ně jen něčím nezbytným, co v konečném důsledku dává lidem práci a poskytuje výhody z výrobku.
Průmyslníci a vývojoví projektanti nemají příliš trpělivosti s úředníky, se zákony a nařízeními. Mají pocit, že politikové i byrokraté žijí z bohatství, které oni –
průmyslníci – vybudovali a že představitelé státní moci jim pouze komplikují
skutečnou práci pro společnost. Členové této skupiny se řídí zejména pravidlem „kdo má zlato, určuje řád“, a proto se na úředníky a politiky dívají jako na jedince, kteří tu jsou od toho, aby sloužili průmyslníkům a když tomu tak není, je třeba učinit změnu - vyměnit vládu. Průmyslníci věří, že vláda i úředníci jsou neomezeně poddajní, a tak se snaží je ovlivňovat určitými způsoby jako na příklad příspěvky na kampaně,
přepychovými rauty, loveckými či rybářskými výlety, lístky na hokej či fotbal, lahvemi kvalitního alkoholu anebo malými pozornostmi během Vánoc, což vše považují za nezbytné náklady pro vykonávání svých obchodních činností. Vývojáři a lidé z průmyslu mají velký vliv na vládu a úředníky, jsou proto velkými hráči na poli environmentálních konfliktů.
2.5 Environmentální aktivisté
Stejně jako průmyslníci i tato zájmová skupina je svým způsobem fanatická, ale na rozdíl od lidí z průmyslu, kteří se za každou cenu snaží, aby se změnilo životní
- 19 -
prostředí, environmentální aktivisté chtějí se stejnou vervou těmto změnám zabránit. Je zvláštní, že aktivisté mají radši pravdu, než výhru. Jakmile se začínají blížit svým požadavkům, změní své původní cíle. Potřebují stále bojovat. Cítí se osamělí ve světě plném korupce a uspět v něm by znamenalo stát se jeho součástí. Mají pocit, že je lepší mít úplnou pravdu a prohrát, než vyhrát s polopravdou.
Environmentální aktivisté nejsou zcela jednotná skupina, ale jsou ochotní trávit ohromné množství času diskuzemi za účelem najít nějaké společné vyústění. Věří, že osud tohoto světa na tom závisí, proto hledají jednomyslné rozhodnutí, což při vyjednávání s nimi velice komplikuje situaci. Mezi aktivisty je množství různě
extremistických jedinců, kteří mají svým právem veto, které je mezi environmentálními aktivisti ustaveno, značnou moc. Extremisté jdou totiž názorově nejen proti světu, ale i proti vlastní skupině, a proto mění své cíle tak, aby mohli stále proti všem bojovat.
Takováto tyranie zevnitř je nebezpečná a naštěstí ne všichni aktivisté ji povolují.
Nutno poznamenat, že příslušníci této skupiny jsou velice zapálení pro věc, většina z nich je inteligentní a upřímná. Gorczynski dále říká, že mají vizi a jdou za ní, je třeba s nimi jednat opatrně a vybírat si k vyjednávání jejich kompetentní leadery.
2.6 Veřejnost
Veřejnost má hluboký zájem o ta environmentální témata, která se jí týkají přímo a osobně. Taková část obyvatel, v jejímž okolí má být umístěna skládka, bude zřejmě ostře protestovat, ale zbytek lidí se o stejné téma nestará. Kvalita vzduchu je
ožehavějším tématem pro osoby s respiračními problémy než pro ostatní. Zdá se to být smutným konstatováním o lidské povaze, ale málokdo je ochoten udělat víc než
nečinně rozumovat o tématech, která ho přímo neohrožují.
Proto je nutné veřejnost zaujmout, podnítit její aktivitu vysvětlením palčivosti konfliktu a osvětlit vlastní důvody zasazování se o problematiku.
2.7 Média
Reportéři a ostatní představitelé mediální sféry mají, ač si to sami příliš neuvědomují, skutečnou moc. Dokáží tvořivě podpořit, nebo zničit pozici určitého environmentálního tématu, protože utvářejí veřejné mínění, které dál dává tvar environmentálnímu vyjednávání.
Reportéři o sobě tvrdí, že nejsou aktéry v environmentálních konfliktech, že jsou pouhými nezávislými, objektivními pozorovateli. Oni jen bez emocí a bez osobního zájmu pozorují, zaznamenávají a dávají světu zprávu. Ve skutečnosti reportéři své preference mají a jimi nevědomky či vědomě ovlivňují zpravodajství.
Největší vliv médií spočívá v selektivnosti a hloubce prezentovaných témat. Zde je totiž prostor pro zkreslení informací nebo pro vynechání určitých témat úplně.
Novináři se rozhodují v rychlosti; srovnávají atraktivitu ostatních denních témat, zvažují zdroje informací a s nimi svou schopnost napsat inteligentní výplod.
Tlaky ovlivňující konečné uveřejnění tématu či jeho zamlčení jsou zřejmé.
V novinách je prostor omezený a v rádiu i televizi ještě omezenější. Čas tlačí novináře rovněž, a tak je třeba na sebe – na téma týkající se životního prostředí – hlasitě
upozornit, pokud nastal čas, kdy už je to žádoucí. Totéž platí opačně, protože se občas vyskytnou okolnosti, za nichž se vyplatí nad tématem ještě nevířit vodu, dokud není vyjednávání o environmentální otázce dostatečně připraveno.
Média jsou velice důležitá, když je třeba dát veřejnosti jisté povědomí, a tak by bylo tou největší chybou proti novinářům a jejich organizacím bojovat. Je to nejen dosti drahé, ale zároveň navýsost nesmyslné.
2.8 Právníci, lobbyisté a další najaté strany
Právníci vkládají svůj talent a oddanost do rukou osoby, která si je zaplatí. Jejich motivace je výdělečná. Málokdy se stane, že by právník měl nějaký osobní zájem o debatovanou věc, pro něj je to obchodní záležitost. Prosperují z hojnosti konfliktů ve
- 21 -
společnosti a jsou posedlí touhou vyhrávat za cenu prohry druhých. Nejde jim ani tak o vyřešení problému jako o výhru samotnou a na kompromis se dívají jako na znamení slabosti. Právníci často provokují a prodlužují konflikty, protože tím získávají peníze.
Během environmentálních vyjednávání jsou právníci arogantní a agresivní.
Důležité je si tyto projevy nebrat osobně a zachovat klid. Právníci totiž útočí proto, aby nad ostatními získali kontrolu. Málokdo totiž umí ve vzteku jednat racionálně a držet se své předem promyšlené strategie, a to právníci vědí.
Oponující právník bude předstírat, že zná odpovědi na všechny otázky, že má absolutní pravdu a protistrana naopak neví nic a blíží se bláznu. Zde jde opět o
obchodní strategii, kterou právníci používají. Ve skutečnosti, jak tvrdí podle vlastních zkušeností Gorczynski, nevědí právníci o environmentálních otázkách zbla nic.
Pro úspěšné vyjednávání je nejlepší, dovolují-li to okolnosti, aby právníci nebyli přítomni debatám, nýbrž jen zapsali vyjednanou smlouvu mezi stranami.
Lobbyisté jsou odlišným typem tzv. najaté strany. Mají podobnou motivaci jako právníci, ale naprosto odlišné chování. Děje se tak přesto, že mnoho právníků lobuje.
V rámci této diskuze lze lobbyistu chápat jako někoho, kdo je najat, aby ovlivňoval zákony, vládní regulace a činnost vlády na všech úrovních.
Lobbyisté se chovají – na rozdíl od právníků – pokorně a vřele. I když jsou v opozici, tváří se přátelsky a hledají styčné plochy. Zručný lobbyista dokáže navodit pocit, že obě strany chtějí vlastně totéž a místo boje zvolí pozvání na večeři nebo do opery. Ovšem stejně jako u právníka platí, že není skutečným nepřítelem, platí i o lobbyistovi, že si na přítele pouze hraje – má z toho zisk. Je velice těžké odolat zručnému lobbyistovi a jakmile ho prokouknete, umí se zachovat agresivně.
2.9 Překladatelé, vůdčí typy a prostředníci
Společnost by těžko fungovala bez výše jmenovaných a environmentální vyjednávání při konfliktech stejně tak. Proto je nutné umět rozeznat příslušníky této
skupiny. Jsou zřídkakdy arogantní, často jsou pokorní, ale nikoliv slabí či málo sebevědomí.
Překladatelem zde není míněn tlumočník z cizího jazyka, ale člověk, který vysvětluje odborné termíny, nachází k nim ekvivalenty a demonstruje vše na
příkladech z běžného života. Je to speciálně vyškolená osoba, která se dokáže přiblížit úrovni posluchače a vše vědecké přiblížit i malému dítěti. Překladatelé nikoho
nezesměšňují, nepovyšují se, a proto je lidé rádi následují. Gorczynski je doporučuje vyhledávat.
Vůdčím typem je zde myšlen člověk, který má charisma, má respekt a důvěru okolí, jeho skupina ho následuje. Vůdčí typ skupiny umí inteligentně i s emocemi vyslovit stanoviska skupiny, tak jak se jejím členům zamlouvá. Takový vůdce je zpravidla inteligentní, empatický, emočně stabilní, výřečný, čestný, zásadový a má schopnost vést strategii jménem těch, co ho následují.
Vůdčí typy lze nalézt naprosto všude a často se v této funkci objevují pod hlavičkou různých, formálních i neformálních uskupení. Vůdčí typy se dokáží rychle rozhodovat, okamžitě konat a svrhnout k tomu ostatní svým nadšením. Život je pro takovéto osoby zajímavý jedině, pokud je plný změny, výzev a pohybu.
V ideálním případě by měli být přítomni vážné diskusi nad environmentálním konfliktem právě jen vedoucí jednotlivých skupin. Tyto osoby jsou totiž kompetentní a celá diskutovaná záležitost se pak netříští a zbytečně neprodlužuje.
Prostředníci nezastupují zcela povahově typického jedince . Pro člověka je konfliktnost kolem různých záležitostí historicky přirozená. Prostředníci chtějí konflikt vyřešit a chtějí být za dobře s každým. Mají respekt všech stran, jsou důvěryhodní.
Je velice překvapivé, jak poznamenává Gorczynski, že většina
environmentálních prostředníků se rekrutuje z řad politiků. Neznamená to, že by politikové byli zručnými prostředníky, ale že z mála těch zručných je či byla většina
- 23 -
politiky. Je to zřejmě tím, že kromě výše zmiňovaných tajemství, jež politici skrývají, existuje ještě jedno: Politikové chtějí, aby je každý měl rád. Je to jejich sen, byť absolutně nerealistický. Některým stačí, aby je měla v lásce jedna skupina, ale na druhou se snaží zapomenout. Aby uspokojili svoji potřebu, stávají se prostředníky.
Každá z oponujících si stran se snaží dostat prostředníka pod kontrolu. Může nastat i situace, kdy ho strany podezřívají. Většina environmentálních vyjednávání je řízena bez prostředníků, což není překvapující, protože tak je to ve většině životních situací. Prostředníci jsou ale užiteční, protože usměrňují jednání a pomáhají dosáhnout cíle - vyřešení konfliktu.
3. Nástroje a přístupy k řešení environmentálních konfliktů 3.1 Klasifikace nástrojů v oblasti environmentální politiky
Smyslem této části práce není vytvořit detailní rozbor jednotlivých typů nástrojů environmentální politiky, ale uceleně zobrazit možnosti, které se v diskutované oblasti naskýtají, a nastínit rozdíly mezi hlavními druhy instrumentů.
Rozhodnutí o použití konkrétních ekonomických nástrojů závisí pochopitelně na převažujícím politickém přístupu a daném ekonomickém systému. Například
neoklasická ekonomické teorie pohlíží na problémy životního prostředí tak, že souvisejí s „neoptimální tvorbou cen" a řeší je v souladu s tradičními přístupy „ekonomie
blahobytu". Naproti tomu strategie udržitelného rozvoje neklade důraz na zvyšování tokových veličin (např. roční růst výroby), ale na stabilizaci stavových veličin
(zachování přírodního bohatství v celé jeho rozmanitosti). Toto druhé pojetí znamená účinnou korekci kvantity výroby její kvalitou.
Rozlišujeme následující typy nástrojů environmentální politiky:
§ normativní nástroje
Tyto nástroje jsou založeny na donucovací pravomoci orgánů státní správy (administrativy - proto jsou někdy také označovány jako administrativní, politické nástroje). Jsou to především:
§ nařízení (zákazy a příkazy)
§ limity (věcné a časové)
§ standardy a normy (technické)
§ ekonomické nástroje
Na rozdíl od předchozích normativních jsou ekonomické nástroje zkonstruovány k dosažení environmentálních cílů způsobem, který je nákladově efektivnější než přímá administrativní regulace. Jsou založeny na nepřímém ovlivňování chování subjektů, které poškozují (znečišťují, nepřiměřeně devastují) životní prostředí. Nepůsobí tedy na základě přímého mocenského přinucení, ale prostřednictvím ekonomické kalkulace.
Podniky, obce i jednotliví občané se sami mohou rozhodnout, zda je pro ně finančně výhodnější vynaložit určité náklady na zamezení, popř. omezení poškozování životního prostředí nebo životní prostředí poškozovat a platit za to (poplatky, daně apod.). Tento druh nástrojů se snaží řešit i problematiku externalit a jejich představuje jejich internalizaci, tedy zahrnutí požadavků životního prostředí do nákladové
kalkulace. Rozlišujeme tyto nástroje:
§ poplatky
§ subvence
§ systém zálohování
§ speciální tržní nástroje (např. trh s emisními povolenkami)
§ environmentální pojištění
§ zelené fondy
§ daňová, celní a úvěrová politika
§ ovlivňování stavu životního prostředí z makroekonomické úrovně
Makroekonomický pohled na tempo hospodářského růstu vychází z hodnot hrubého domácího produktu (HDP), který v plné míře zahrnuje náklady na ochranu prostředí; škody ze znečištění naopak úplně nebo částečně ignoruje. Poskytuje tak
zkreslenou charakteristiku dosažené úrovně společnosti. Hledají se proto způsoby, jak ekonomické ukazatele s ohledem na životní prostředí upravovat6.
§ tzv. satelitní účty7
Satelitní účty se soustřeďují na aktivity, které neprocházejí trhem a nejsou vyjádřitelné v penězích.
§ ostatní
§ governance
O tomto novodobém pohledu pojednává následující podkapitola.
§ soukromé přístupy
Jde o soukromé vyjednávání a soudní jednání – dobrovolné dohody s garancí státu.
§ dobrovolné dohody
Uskutečňují se mezi veřejnou správou a průmyslovými svazy či jednotlivými podniky, EMS8.
§ ecolabelling
Jedná se o garantované označování ekologicky šetrných výrobků – opět dobrovolná účast, ale se závaznými pravidly.
6vedle HDP jakožto ukazatele čistě ekonomického lze zavést tzv. index lidského rozvoje (HDI - Human Development Index).
7Obsahují informace o dopadu jednotlivých aktivit na prostředí, o ekologické náročnosti ekonomiky jako celku atd. Jeho položky charakterizují nejen hmotné a finanční toky, ale jsou doplněny verbálním
hodnocením a popisem v oblastech, kde není možná kvantifikace. Satelitní účty životního prostředí obsahují soubor dílčích ukazatelů, které v souhrnu umožňují upravit hrubý domácí produkt na ekologicky upravený čistý domácí produkt. Takto konstruované satelitní účty byly již testovány v některých rozvojových zemích (Mexiko, Nová Guinea). (server Wikipedia)
8 Ekologicky orientovaný systém řízení podniku – dobrovolná účast c systému, který má závazná pravidla.
- 27 - 3.2 Co je to governance
Jedním z diskutovaných témat, týkajících se správy veřejných záležitostí a řešení sociálních konfliktů, je zejména na evropské úrovni v současnosti široce pojímaná otázka vládnutí a řízení (governance).
Jediné chápání tohoto pojmu neexistuje; lze nalézt celou řadu definic governance a je možné na nich ukázat i proměnu samotného pojmu vládnutí. Od klasického pojetí vládnutí jako mocenského prosazování zájmů opírajícího se o stát, až po dnešní
mnohem širší přístup, odlišující vládnutí od správy veřejných záležitostí a od veřejných a soukromých nástrojů prosazování zájmů. Dochází tak k odlišení vlády od vládnutí, a to pod vlivem celé řadě okolností – proměně jednotlivých aktérů, institucionálního uspořádání uvnitř států a globalizačních tlaků.
Vládnutí je pak chápáno jako:
§ výkon suverénní moci a právo spravovat veřejnou politiku a veřejné záležitosti
§ kontrolovat, získat pod kontrolu nebo-li určovat princip
§ vykonávat rozhodující nebo určující vliv - vládnutí tedy znamená regulace (regulation), vládnutí pomocí pravidel (ruling) a řád (order) – otázkou ale zůstává intenzita a oblast vládnutí.
Rozhodování, odpovědnost, právo a „řízení společnosti“ je rozděleno do mnoha úrovní, které mnohdy nejsou ostře oddělené, ale překrývají se a vzájemně se ovlivňují.
Pojem vládnutí neznamená pouze vládu a její strukturu, ale do centra zájmu se
dostávají procesy a procedury. Základní uspořádání vládních orgánů je nahlodáváno změnami jak vnitřními, tak vnějšími tlaky a aktivitami nevládních hnutí.
občanská společnost
tradice
kultura historie
technologie vláda
soukromý sektor média
Vlivy z vnějšího prostředí
Obr. 2: Prostředí a sektory společnosti
Zdroj: Petr Vymětal, Proměny teoretických koncepcí governance, (příspěvek pro III. kongres českých politologů, Olomouc, 8.-10. září 2006)
Obrázek 2 ukazuje obecné vlivy, které je nutné při studiu vládnutí vzít v úvahu.
3.2.1 Změna v chápání governance
Zatímco definice z poloviny devadesátých let ještě spíše zdůrazňovaly hlavní úlohu vlády a organizační architekturu:
„Vládnutí je výkon ekonomické, politické a správní moci při řízení státních záležitostí na všech úrovních a všemi prostředky, kterými stát prosazuje sociální kohezi, integraci a zajišťuje zdraví své populace. Zahrnuje to všechny metody, které jsou užívány k distribuci moci a řízení veřejných zdrojů a organizací, které profilují vládu a výkon politik. Zahrnuje mechanismy, procesy a instituce, pomocí kterých občané a skupiny artikulují své zájmy, vykonávají svá práva, seznamují se se svými povinnostmi a řeší rozdíly mezi sebou.
- 29 -
(UNDP and Governance, Experiences and Lessons Learned, 1997).“9
Naopak pozdější definice i přesto, že je vágní, jasně ukazuje na změnu v přístupu směrem k procesům ve všech sférách:
„Governance je systém hodnot, politik a institucí, pomocí kterých společnost řídí své ekonomické, politické a sociální záležitosti ve vztazích mezi státem, občanskou společností a soukromým sektorem. Je to způsob, jakým společnost organizuje sebe samu a jak přijímá rozhodnutí pro dosažení vzájemného porozumění, dohody a kooperace. Občanům nabízí mechanismy a procesy pro artikulaci zájmů, pro zprostředkování rozdílů a uplatňování jejich práv a závazků. Jsou to pravidla, instituce a praktiky, které omezují nebo poskytují podněty pro jednotlivce, organizace a firmy. Governance tedy zahrnuje sociální, politickou a ekonomickou dimenzi a funguje na všech úrovních lidské interakce – domácnost, vesnice, municipalita, národ, region i globální úroveň
(UNDP Strategy Note on Governance for Human Development, 2004).“10
9 Převzato z práce Petra Vymětala: Proměny teoretických koncepcí governance, (příspěvek pro III. kongres českých politologů, Olomouc, 8.-10. září 2006)
10Převzato z práce Petra Vymětala: Proměny teoretických koncepcí governance, (příspěvek pro III. kongres českých politologů, Olomouc, 8.-10. září 2006)
Obr. 3:Oblasti vládnutí
Zdroj: Petr Vymětal, Proměny teoretických koncepcí governance, (příspěvek pro III. kongres českých politologů, Olomouc, 8.-10. září 2006)
Obrázek 3 ukazuje, jaké možné oblasti lze z holistické koncepce pojmu vládnutí vyčlenit. Dominance vládnutí jako pouze politického problému je v posledních
dekádách oslabována a jsou protěžovány zejména otázky reforem veřejného sektoru a to jak v ekonomické oblasti (welfare state, transformace centrálně plánovaných
ekonomik), tak i v oblastech dotýkající se občanů, jejich aktivit a základních práv (občanská společnost, participace, kontrola veřejného sektoru). Sledovanou oblastí je průnik všech tří sfér a z toho nejvíce otázka médií, I když je možné najít I několik problematických okruhů – podpora prvků přímě demokracie či participace a spolupráce všech sektorů společnosti.
Lze zaznamenat jasný přesun dominance z veřejného sektoru směrem
k soukromému a dále postupný nárůst třetího sektoru a vyšší spolupráci všech sektorů dohromady, což vede k nutnosti vytvářet nejen jakési překrývající se sítě mechanizmů.
SOUKROMÝ SEKTOR
Konkurence Zaměstnanost Technologie Efektivita
VLÁDA
Legislativa Regulace Veřejné statky
Kultura Vzdělávání Životní prostředí
POLITICKÉ VLÁDNUTÍ
SOCIÁLNÍ VLÁDNUTÍ
EKONOMICKÉ VLÁDNUTÍ
- 31 -
„staré“ pojetí vládnutí „nové“ pojetí vládnutí
Zdroj moci stát stát společně
s občanskou společností Hlavní hráči veřejný sektor a
administrativní aparát
veřejný, soukromý a dobrovolný („třetí“) sektor
Závislost na elitách u moci participace všech elit Zaměření aktivit na instituce (organizace) procesy a procedury Důraz na organizační strukturu vstupy, výstupy a
politiky Filosofie vládních
politik
přímá péče (paternalismus)
nabídnout možnosti, řídit
Role vlády péče, přikazování, kontrola
vedení, napomáhání, spolupráce, vyjednávání Forma výkonu vlády hierarchie (shora dolů)
a autorita partnerství a sítě
Tab. 1:Rysy „starého“ a „nového“ vládnutí
Zdroj:Petr Vymětal, Proměny teoretických koncepcí governance,
(příspěvek pro III. kongres českých politologů, Olomouc, 8.-10. září 2006)
Výrazná změna, ke které došlo, je spojena se snahou zapojit do rozhodování co nejvíce subjektů. Zde je prostor pro environmentálně směrovaná společenství. Stát se stává jedním z aktérů, který se snaží spolupracovat s třetím a soukromým sektorem za pomoci řady nástrojů. Akcent je kladen na participaci, spolupráci, transparentnost nejen struktur, ale také všech procesů. Aktivní úloha je také čím dál více připisována třetímu sektoru.
Vymětal udává, že neexistuje žádná scelující teorie vládnutí a mnohdy je používán termín „demokracie“, avšak šíře pojmu umožňuje nalézt propojení mezi politikou, ekonomikou a společností. Negativem je téměř neexistující holistický pohled, jenž by se snažil alespoň rámcově ukázat hlavní trendy a systematizovat obecný koncept.
4. Konkrétní environmentální konflikt – problematika rysa ostrovida
Cílem této kapitoly je analyzovat konkrétní environmentální konflikt, přispět k diskuzi o daném problému, to jest o problematice ochrany rysa ostrovida na území České republiky v současnosti. Podívat se na téma ve spojitosti s tzv. konzervačními zákony státu, ze strany využívání lesa. Zejména pak ale provést posouzení hodnoty rysa ostrovida pro člověka. Nastínit pohledy odborníků a uvést základy úvah pro oceňování takového přírodního statku. Dotknout se legislativní úrovně v problematice ochrany ohrožených druhů a kriticky zhodnotit současný stav světa ve světle statistik.
Jinými slovy nebudu zachraňovat svět, ani rysa ostrovida, ale pokusím se ukázat, jak na toto - zdánlivě málo obsáhlé a málo ekonomické téma rys – jest možné nahlížet.
Nelze tvrdit, že rys sám o sobě má nějakou hodnotu11. Hodnotu můžeme
poměřovat jen k něčemu. V ekonomii se ptáme na člověka. Jakou má tedy rys hodnotu pro člověka? Má smysl bojovat za zachování rysa, ekosystému s rysem, na našem území? Je-li to chování trhu, lidí, proč se nedostat na nulové stavy rysa před jeho reintrodukcí v 80. letech 20. století, kdy byl uměle s náklady opět vysazen? A jaké strany v konfliktu vystupují? Na tyto otázky odpovídat a zároveň osvětlím některé ze základních pojmů.
Vymezme si kromě ekonomického i další prostor, v němž se budeme při čtení této práce pohybovat. Je jím příroda jako ekosystém. Ekosystém je funkční soustava producentů, konzumentů a rozkladačů12. Dále soustava organických látek,
anorganických látek a klimatu, jež navzájem spojuje výměna látek, tok energie a předávání informací. Všechny jmenované soustavy se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí se v určitém čase a prostoru. Rozlišujeme deset základních ekosystémů, ale pro tuto práci bude stěžejní zejména ekosystém lesní, případně i urbánní. (Hájek, 2002).
11 Na tuto problematiku existují i jiné pohledy. Pojem existenční hodnota ho nastiňuje v mezích environmentální ekonomie a jejího oceňování přírodních statků (viz text dále, str. 4 a Dvořák, 1995).
12 Řekněme srozumitelněji tedy živých a neživých složek životního prostředí. (pozn. autorky)
- 33 -
Budu chtít hodnotit a učinit nějaký závěr, ale uvědomuji si, že obsahem této práce není propagovat vlastní názor, názor politické strany, ani ovlivňovat nezaujaté čtenáře na jakoukoliv stranu. V kruzích ekonomů je dnes obecně přijímáno, že
ekonomie sama o sobě nemůže vynášet etické soudy. Filosoficky bychom tuto otázku mohli rozebrat, ale ať již přijímáme názor Maxe Webera, že etiku nelze nikdy vědecky či racionálně odvodit, anebo tíhneme ke staršímu pohledu Platona a Aristotela, že
racionální etika existovat může, mělo by být zřejmé, že samotná ekonomie není schopna etický postoj zaujmout13. (Rothbard, 2005).
Je neetické využívat hospodářsky kožešinu rysa, myslí si ekologové. Co ale říká vedoucí oddělení Myslivosti, střelectví a ekologie Českomoravské myslivecké jednoty Luděk Králíček? „Pro většinu ekologů a sdružení na ochranu přírody se predátoři dostávají do ranku jakési posvátné krávy. My chceme - a v minulosti tomu tak bylo - aby každá zvěř, která se uloví, byla nějakým způsobem využitelná. Využitelný je i rys. Můžeme z něj získat kožešinu, kterou použijeme namísto látky vyrobené technologií, jež znečišťuje životní prostředí. Nechci rysa vyhubit, chci ho jen využívat jako všechny ostatní živočichy.“ A co když bude v budoucnu objevena technologie na zpracování jakékoliv části rysa pro lékařství, zajímal by se farmakolog. My nemůžeme tvrdit, že takový nový pohled na rysa nevzniká. Momentálně sice neznáme onu technologii, ale stejně tak minulé generace nevěděly, že mají v zemi ohromné množství ropy. Pro ně byla ropa bezcenná, a nebyla tedy považována za zdroj. Díky moderním objevům víme, jak ropu využít. Naše zásoby ropy nejsou neměnné. Jsou podle Rothbarda nekonečně větší než ty, jež měly k dispozici minulé generace. Osobně bych řekla, že nikoli zásoby ropy, ale dosažitelné zásoby využitelné energie, která byla objevena v nezměněném množství ropy na naší planetě, jsou tedy větší. Množství ničeho se nezvětší s objevením jeho využití, pouze změní svůj význam, svou hodnotu a vzácnost. Umělé konzervování zdrojů bude odkládat jejich využití až do doby, kdy tyto zdroje zastarají, a povede tím k plýtvání,
13 Rothbard upozorňuje, že ekonom se nemůže vyvléci ze zodpovědnosti, že vnáší hodnotový soud do analýzy ani tím, když prohlásí, že si ho jednoduše vypůjčil od jiných. Tvrzení typu "lidé chtějí" nemá v ekonomii své místo.
tvrdí Rothbard14,15. Upozorním na kvalitativní rozdíl mezi ropou a živým rysem. Ano, dalo by se říci, že oba jsou energetickým zdrojem s různou efektivností. Dokonce nesou i jiné, subjektivní efekty, než jen měřitelnou energii v Joulech. Ropa pod zemí lidově řečeno tiše a nehnutě čeká. Ale rys je během svého života schopen bez lidského přičinění, bez zpracovatelského průmyslu, bez vestavěného mikročipu, prokázat jistou službu. Jeho přínos pro ekosystém lesa dokáže převýšit náš užitek z nedělní rysí kotlety.
Jistě by se vyskytly námitky, že takový užitek je de facto neměřitelná záležitost.
Nezákonný lovec pan Pytlák, který rysa jako životní trofej prezentuje ve svém okolí, pak položí jeho kožešinu do obývací místnosti a nechá si od manželky připravit výše zmíněný pokrm, by se hádal se mnou dozajista. Pro něj je hodnota rysa mnohem více, než počet kilojoulů na deset deka. Je v něm míra vzrůstu jeho sebevědomí, jeho ega.
Zkusme se zeptat, co ale takové větší ego pana Pytláka přinese širší veřejnosti? Co přinese městu, urbánnímu ekosystému, ve kterém žije se svou rodinou? V případě, že by se rys nestal jeho trofejí, ale žil by, dosahoval by hodnoty pozitivní externality, kterou sklidí vlastník lesa, honitby, pronajímatel honitby16. Pytlák je násilník ze svého popudu, ale jaký je rozdíl v násilných zásazích státu? Ten sice rysa ochrání, ale na úkor škod, které zvíře učiní pastevci, bude plošně vybírané daně přerozdělovat. Rothbard upozorňuje, že jakýkoliv zásah vlády, státu vede k neefektivní alokaci zdrojů, k poškození směny, trestá schopné jedince. Zde by se tento postřeh spojoval s
14 Neexistuje žádný rozumový základ pro penalizování spotřeby v jedné z přítomností a upřednostňování budoucí spotřeby. Natož spotřeby v nějaké "fiktivní budoucnosti", která nikdy nenastane a leží daleko za horizontem. (Rothbard, 2005)
15 Rothbard uvádí i Scottův postřeh, který klade příhodnou otázku, a to proč souhlasit s
"uchováváním zdrojů v takové podobě, v jaké se vyskytovaly při neexistenci jejich lidských uživatelů?"
Scott: "Conservation Policy", op.cit., str. 513
16 Podle nového mysliveckého zákona (449/2001 Sb.,), přijatého po velkých bojích mimo jiné mezi myslivci a některými ekology, je stanoveno, že majitel honitby, nebo její uživatel (honební sdružení) zodpovídá za škody, které způsobí zvěř. Se změnou způsobu života srnčí a jelení zvěře v přítomnosti velkých šelem úzce souvisejí i škody na lesním podrostu. Podle odhadů ministerstva zemědělství zaplatíme každý rok kolem miliardy korun za škody způsobené přemnoženou zvěří. Lesy České republiky (LČR) ve výroční zprávě za rok 2003 uvádějí, že na ochranu proti okusu či loupání zvěří vynaložily 288 milionů korun. Dalších 13 milionů zaplatily za škodu, která jim vznikla i přes zmiňovaná ochranná opatření.
- 35 -
komponentou vládních výdajů spíše než s arbitrární ochranou rysa. K myšlence o přínosu velké šelmy pro kolektiv lidí ve městě by Rothbard řekl, že něco jako
„kolektivní“ potřeba je velice pochybné. Kolektivní potřeba by totiž byla reálná, kdybychom dokázali mluvit o kolektivní jednotě - o entitě, jenž něco potřebuje. Baumol se sice pokouší uznání tohoto faktu vyhnout, ale marně. Ovšem tezi o „kolektivních potřebách“ lze skutečně shrnout do známého efektu pozitivní externality, kdy určití lidé získají prospěch z jednání druhých, aniž by za něj platili. Mluvíme o lidech na trhu.
U rysa ostrovida – živého, fungujícího v lese – nenacházíme klasický trh. Lze ale ocenit jeho ekologickou a ekonomickou hodnotu.
Vezměme v souvislost využívání přírody a neoklasické pojetí hodnoty17. Umožňuje peněžně oceňovat nejen tržní statky a služby, ale také externality (externí efekty)18. V samotné ekologické praxi je ale problematické vymezit vlastnická práva.
Pak je dle Dvořáka nezbytná koordinační role vlády, což se týká v podstatné míře i využívání přírody. Celková hodnota přírodních zdrojů pro uživatele je vyjádřitelná jako součet skutečné užitné hodnoty (vyjádřené cenou) a opční hodnoty, která sama je vyjádřena souhrnem tzv. spotřebitelského přebytku a opční hodnoty. Vnitřní (vlastní) neboli existenční hodnota vyjadřuje reálnou povahu věci bez nezávislosti na jejím skutečném využití. Takové hodnoty existence vyjadřují mimo jiné např. nesobecké snahy lidí o zachování ohrožených rostlinných a živočišných druhů. Proto je možné existenční hodnotu zdůvodnit následujícími motivy:
§ motiv odkazu nebo daru - člověk touží přenechat budoucím generacím životní prostředí pokud možno v nenarušeném stavu. Jde o formu užitné hodnoty, kdy jsou uživateli přímí dědicové nebo potomci v širším slova smyslu.
17Tedy subjektivní z hlediska preferencí jednotlivých spotřebitelů, tj. z hlediska jejich ochoty platit za určitý statek nebo službu
18 Jsou to mimotržní efekty z lidských aktivit vůči sobě navzájem a efekty na přírodu a naopak, ale i externí efekty přírody pro ekonomické subjekty.
§ sympatie ke všem projevům života19 – význam tohoto motivu je u jednotlivých národů značně rozdílný. V každé kulturní společnosti však představuje jakousi nezanedbatelnou normu.
Lze tedy souhrnně říci, že:
−
− opční hodnota vyjadřuje ochotu platit za možnost výběru mezi alternativními užitky z kontaktu se životním prostředím,
−
− existenční hodnota20 vyjadřuje ochotu platit za pouhé vědomí, že jistá přírodní lokalita je zachráněna před devastací, eventuálně před zánikem. (Dvořák, 1995).
Podobná hodnocení a snaha jakkoliv vyčíslit věci, statky, které se zdají pro laiky na peníze netransformovatelné, se svým způsobem odráží v celkovém světovém trendu k ochraně živočichů a rostlin, resp. k ochraně biodiverzity. Ani Lomborg nepopírá kladný efekt ochrany přírody, pouze varuje, jak nadhodnocená jsou čísla o tempu vymírání druhů21. Světově postupně vyvstávala potřeba vypracovat ucelený globální smluvní základ pro ochranu biologické rozmanitosti v duchu udržitelného rozvoje.
Páteří se stala Úmluva o biologické rozmanitosti (Convention on Biological Diversity – CBD)22. CBD se věnuje i otázkám, které spojují biologickou rozmanitost s ekonomickými činnostmi, tj. s otázkou vývoje a přenosu nových technologií, s biotechnologiemi, s biologickou bezpečností, se zacházením s genetickými zdroji včetně geneticky modifikovanými organismy. CBD jako první globální smlouva stanoví pravidla pro zacházení s biotechnologiemi a využívání jejích výhod.
19 Lomborg uvádí dobrý postřeh, že volně žijící zvířata a rostliny, na které lidé myslí při projevech sympatie, však budou pravděpodobně "velké druhy" jako tygři, albatrosové, týky, velryby. Je velmi nepravděpodobné, že by to také byli miliony švábů, houbových spor a much. Proto je argument pro zachování druhů velmi selektivní.
20 Mainstream ekonomie pojetí existenční hodnoty odmítá.
21Vyvrací zejména Myersův odhad z roku 1979 o vymírání 40 tisíc druhů každý rok, tedy 109 denně.
Lomborg odhaluje nepodloženost fakty, rozpor s vědeckým pozorováním a odpovědným modelováním.
Sám se dostává z Myersových 25% zanikajících druhů k výpočtu 0,7% za 50 let, což neoznačuje za katastrofu, nýbrž za problém.
22 z r. 1992, sjednané pod patronátem Programu OSN pro životní prostředí (UNEP), přijaté mezinárodním společenstvím dne 5. června 1992 v Rio de Janeiru a vstoupivší v platnost dne 29.
prosince 1993.
