Příloha 1: Postup tvorby rozhovoru
Z uvedených charakteristik jednotlivých skupin pro polostrukturovaný rozhovor je zřejmé, že u této techniky je potřebné reflektovat subjektivní působení jak výzkumníka, tak informátora, a také sociálně konstruovaný původ obsahu rozhovoru. Výzkumník nesmí v souvislosti s vytvořenou důvěrou očekávat pravdu, protože účastník může přijít s tím, co by výzkumník rád slyšel. Využitím různých druhů otázek a prohlubováním důvěry je možné snižovat riziko takové reakce (Mišovič, 2019).
Důležité je začít vstupními otázkami k nastartování rozhovoru a k rozproudění konverzace.
Nepřibližují se sice přímo k výzkumné otázce, ale pomáhají dostat rozhovor do tempa.
Navazující a zjišťovací otázky opakují zpravidla důležitost rozhovoru a přímou otázku vztahující se k tomu, co bylo právě řečeno.
Specifikující a přímé otázky se využívají k přesnějšímu popisu, co bylo v předchozích obecnějších výrocích řečeno.
Nepřímé otázky jsou to tzv. projektivní otázky, které se snaží získat názor účastníka na to, jak o záležitosti smýšlí ostatní.
Konstrukční otázky mezi hlavními otázkami vytváří dokončení jedné části a otevření druhé.
Interpretační otázky slouží k parafrázování respondenta a ujištění se v jeho odpovědích.
Zároveň přinášejí nová zjištění (Mišovič, 2019).
