STAŤ JSOU HRY OBRATNOSTI JEN POTENCIÁLNÍMI SOUTĚŽEMI?

STAŤ

JSOU HRY OBRATNOSTI JEN POTENCIÁLNÍMI SOUTĚŽEMI?

Miroslav Klusák

Anotace: R. Caillois, autor asi nejvýznamnější teorie rozlišování a klasifikace her, kritizuje studium her z hlediska zájmu o jejich výchovný efekt za to, že vede k pochybené klasifikaci her, k necitlivosti vůči tomu, co je jejich motivem. Za příznačné pro tento přístup označuje klasifikace her dle druhů obratnosti. Sám pak hry obratnosti, individuální či skupinové, prohlašuje jen za předstupně soutěže – jde o nevídané kousky, gradaci obtížnosti, dosažení rekordů, které jsou jen implicitní soutěživostí. Zkoumán je dosah platnosti inspirace Cailloi- sovou teorií, a to na příkladu jedné hry obratnosti obsažené ve sbírce her dětí školního věku – na příkladu Vybíjení.

Klíčová slova: dítě školního věku, dětské hry, klasifikace her.

ÚvodV monotematickém čísle tohoto časopisu, vydaném pod názvem Dítě a hra, Josef Duplinský (2001) jako problém teorie dětského herního chování tematizoval mimo jiné též klasifikaci her, a to následujícími slovy: „Obdobně jako neexistuje ucelená a zcela vyčerpávající teorie vysvětlující a po- stihující plně dětské herní chování, je obtížné nalézt v psychologické literatuře spolehlivou a všechny druhy dětské hry zahrnující typo- logii.“ (Duplinský 2001, s. 435) Nakonec však hledanou teorii přece jen nachází, a to ve zcela výjimečné typologii herního chování od Rogera Cailloise; byť mimo rá- mec pedagogické a psychologické literatury.

(c. d. s. 436) Tvrdí pak, že „význam této koncepce (je) pro klasifikaci herního chování v psychologii podstatný, a to nejen pro svou imanentní schopnost popsat průběh změn lidského herního chování stejnými kritérii v průběhu celé ontogeneze, ale také tím, že

registruje i patologii našeho herního chování, čemuž psychologie věnovala pozornost spíše jen okrajově“. (c. d. s. 436-437)

V současné době s Milošem Kučerou v rám- ci grantového projektu GA ČR 406//06/1311 připravujeme publikaci o hrách školních dětí.

Publikace bude prezentovat sbírku her našich dětí školního věku, kterou jsme shromaž- ďovali po šest let s pomocí svých studentů.¹ Obsahovat však bude též příspěvek k teorii rozlišování a klasifikace daných her.

Při práci s odbornou literaturou jsem narazil na zajímavý postřeh právě u zmíně- ného Cailloise, kterého spolu s Duplinským považujeme za autora asi nejvýznamnější teorie rozlišování a klasifikace her. Dle Cailloise jsou významným kamenem úrazu rozlišování a klasifikace her hry obratnosti.

Následující sdělení² je o tom, k čemu inspiro- val tento Cailloisův postřeh při teoretických úvahách o rozlišování a klasifikaci her našich školních dětí.

1 Jednu ze 76 výzkumných zpráv našich studentů, které jsme nashromáždili za šest let výuky, prezentovaly ve zmíněném čísle Pedagogiky E. Špetová a L. Mikulášková (2001).

2 Původní verze tohoto sdělení byla prezentována jako referát na 15. konferenci ČAPV, která se konala v Českých Budějovicích 12.–13. 9. 2007.

1. V čem spočívá problematičnost her obratnosti z hlediska rozlišování a klasifikace herCaillois (1998) k výkladu toho, k čemu při klasifikaci her svádějí hry ob- ratnosti, používá třídění herních aktivit od Karla Groose. A sice na

a) hry smyslového aparátu (experimenty s dotýkáním, teplem, chutěmi, vůněmi, sluchem, barvami, tvary, pohybem atd.);

b) hry motorického aparátu (tápání, de- strukce a analýza, konstrukce a syntéza, hra trpělivosti, hody prosté, odpálení nebo vrhy, koulení, otáčení a šoupání, hody na cíl, chytání pohybujících se předmětů);

c) hry úsudku, citu a vůle (rozpoznávání, zapamatování si, cvičení představivosti, pozornosti, úvahy, překvapování, strašení atd.). (Caillois 1998, s. 179-180) Caillois pak tvrdí, že tyto klasifikace her jsou jen důkazem, že:

(1) jak všechny lidské vjemy a pocity, které můžeme zakoušet, právě tak jako všechny pohyby, které můžeme vykonat a všechny myšlenkové operace, jichž jsme schopni, mohou vést ke zrodu hry;

(2) při třídění her lze jen použít způsob, ja- kým třídí svůj materiál psychologie dané doby; (c. d. s. 180)

(3) přitom lze zůstat necitlivý či slepý vůči tomu, o co ve hrách jde – tj. vůči jejich motivu.

To vše se pak konkrétně projevuje např.

tím, že se vůbec nevěnujeme některým hrám, tedy těm, ve kterých se hráči jen podřizují hře osudu, náhodě, tedy zvláště hrám hazard- ním; nebo se nevěnujeme ani hrám, které působí závrať (ježdění na toboganu, houpání na houpačce nebo točení se ve dvojicích za ruce). Nebo se to projevuje v tom, že i tyto hry vykládáme jako cvičení – např. houpání se na houpačce vykládáme jako cvičení vůle

opřít se strachu ze závrati, a uniká nám potěšení, které přináší samotná závrať jako něco pozitivního. To vše pak je údajně cenou za příliš rychlé uspokojení touhy využít hry k výchově dětí; a hry obratnosti této touze skutečně vycházejí vstříc.

Caillois tvrdí, že pokud jde ve hrách o cvičení v nějaké lidské schopnosti a ná- sledně o gradaci obtížnosti, dosažení rekordu a předvedení nevídaného kousku, jde o sou- těž – ať už aktuálně, nebo potenciálně. Vedle soutěže/schopností je prý třeba rozlišovat hry dle dalších tří podstatných motivů: je to jed- nak zmíněná náhoda/štěstí, dále závrať/trans a konečně předstírání/maska.

Otázkou pak je, kam až sahá inspirace této Cailloisovy teorie; případně, jaká je její uplatnitelnost. Znamená to, že bychom měli vychovatelům doporučovat, aby při práci s dětmi nezapomínali na adrenalinové hry a na hry hazardní? To zní poněkud absurd- ně. A znamená to, že bychom měli např.

taxonomii Karla Groose upravit tak, že ji jen doplníme o herní aktivity konkretizující ná- hodu, závrať a předstírání a jeho klasifikaci využijeme tak, jak slouží ke konkretizaci soutěží? Pokud by to mělo sloužit ke zvýšení teoretické citlivosti vůči motivům konkrét- ních her, je toho dost málo. A navíc – to, že by hry obratnosti, tedy hry, ve kterých si hráči zahrávají s nějakou schopností, mohly být nakonec jen soutěžemi, se mi zdálo být v rozporu s tím, co jsem se o našich hrách začal dozvídat při jejich katalogizaci. To, jak jsem zkoumal dosah inspirace Cailloisovou teorií, bych se teď pokusil ilustrovat s pomocí jedné herní aktivity, resp. jedné hry obratnos- ti obsažené v naší sbírce.

2. Hra obratnosti vybíjení ve struktuře konkrétních her

Podívejme se, o co jde ve hře, když se děti věnují jedné z herních aktivit, ji-

miž Karl Groos konkretizuje hry motorického aparátu – a to hody na cíl. Soustřeďme se jen na jednu jejich podobu, a to na hody na po- hyblivý cíl. V terminologii hráčů našich her se tak budeme vlastně věnovat vybíjení. A to, co budeme hledat, je, jak vystupuje vybíjení jako hra obratnosti ve struktuře konkrétních her.

Vybíjení se děti v naší sbírce her věnují hned ve čtyřech podobných hrách, které navíc rozehrávají v různých variantách.

Mám na mysli hry Na jelena, Houbovanou, Koulování a Vybíjenou.³ Mohli bychom také říci, že to všechno jsou varianty jedné hry obratnosti – a to Vybíjení.⁴ To, o co v jednot- livých hrách jde, se však přece jen případ od případu odlišuje. Jak?

Připomeňme si nejdříve hru Na jelena.

Můžeme ji pozorovat již v prvních třídách.⁵ Kruh hráčů, stačí i dva, obklíčí hráče v roli Jelena, a pak se do něj trefuje míčem. Někdy

je Jelen vybaven třemi životy, někdy si může životy vydobýt tím, že míč chytí. Hráč, který Jelena vybije, se s ním vystřídá v roli, a tak hra pokračuje do omrzení.

V logice chápání her jako cvičení v ob- ratnosti se tedy hráči cvičí v motorických schopnostech; a to vlastně i ten, který zrovna ostatním slouží jako pohyblivý cíl. V logi- ce teorie Cailloisovy jde na první pohled o jednotlivé střety mezi útočníky a obětí, mohli bychom říct o soutěž ve schopnosti hodit objektem tak, abych zasáhl pohyblivý cíl, která se střetává se schopností před letí- cím objektem uhnout, nebo jej chytit. Tyto jednotlivé soutěže v obratnosti pak najdeme ve všech zmíněných hrách. Připomeňme si však ještě, jak se od hry Na jelena odlišuje Vybíjená, Koulování a Houbovaná.

Ve Vybíjené, tedy v podobě, kterou podpo- rují tělocvikáři, je obdélníkové hřiště příčně

3 Poděkování zde patří především těm studentům, v jejichž sbírkách her se jmenované hry vyskytovaly.

Jmenovitě to byli: Bártová Markéta, Bílková Kateřina, Bínová Helena, Brůžková Lenka, Daněčková Tereza, Davidová Simona, Dobeš Jan, Dorčáková Markéta, Duník Štěpán, Fenclová Kamila, Furmaníková Lada, Hejcmanová Eva, Hipmannová Kateřina, Hložková Eva, Holáňová Sylvie, Holoubková Helena, Hradecká Daniela, Chalupová Eva, Kárová Martina, Klimešová Soňa, Knotková Monika, Konvalina Ondřej, Kozlík Martin, Krejčí Jana, Krejčová Lenka, Kripnerová Kateřina, Krůtová Kateřina, Kurjaková Lenka, Lipková Sylva, Málková Ivana, Mikulková Gabriela, Nastuneaková Michaela, Němcová Markéta, Odvárková Pavlína, Paroubek Roman, Pávková Jarmila, Pergler Tomáš, Počepická Katarína, Pospíšilová Iva, Prasetová Vanda, Procházková Věra, Puškášová Irena, Růžičková Eva, Řehák Radek, Řezničková Kamila, Samcová Eva, Skasková Pavla, Smetáčková Irena, Sotáková Hana, Steinerová Magdaléna, Straka Luděk, Sušická Lucie, Šebelová Radka, Šimečková Michaela, Šimková Hana, Šimuniová Marta, Šmídová Lucie, Šmídová Pavla, Špetová Edita, Táborská Radka, Topičová Tereza, Veitzová Štěpánka, Vepřeková Michala, Vinklerová Vendula, Vondrášková Alena, Zaplatílková Blanka, Zemanová Helena a Žáčková Gabriela.

4 Této terminologické licence bychom se mohli dovolávat i vzhledem k tomu, jaká rozmanitost panuje v terminologii samotných hráčů. V naší sbírce sběrů byla Vybíjená pozorovaná též pod názvy Házení sněhu/trávy, Houbovka, Jedovatá houba, Křídová válka 2, Křídovka, Vybíjená houbou 3, Vybika, Vybika všichni proti všem; Houbovaná byla pozorovaná též pod názvy Házení, Házení houbou, Házení křídou, Házení křídou nebo houbou, Houba, hadr, křída, Houbová válka, Houbový útok, Kapučíno, Křídová válka 1, Vybíjená, Vybíjená – úkolová, Vybíjená houbou 1, Vybíjená houbou 2, Vybíjená – značková Vybika („Všichni proti všem“); Koulování bylo pozorované též pod názvy Bačkorovaná, Bitka celé třídy, Házení (papírků, piškotů, propisek), Házení učebnicemi, Pampelišky, Strefovaná (papírová válka), Vybíjená; a hra Na Jelena byla pozorovaná též pod názvy Fotbal, Házení s klubkem – Hra na třetího, Houba, Na bombu, Na třetího, Vybika mokrou houbou do obličeje, Na životy.

5 Hra Na Jelena byla v naší sbírce sběrů pozorovaná v 1. až 8. ročníku; Vybíjená byla pozorovaná ve 2., 4., 6. až 8. ročníku; Koulování ve 2. a 6. až 9. ročníku; Houbovaná ve 4. až 9. ročníku.

rozdělené do čtyř pruhů. Proti sobě hrají dva kapitáni a jejich družstva. Kapitáni stojí v krajních protilehlých pruzích a družstva v sousedících – avšak tak, že jsou vlastně v obklíčení družstvem protihráčů a jejich ka- pitánem. Při hře se vzájemně vybíjejí. Vybití hráči odchází na území svého kapitána a dále se hry účastní. Když jsou v jednom družstvu vybiti všichni hráči, jde do pole jeho kapitán, a to s výhodou tří životů. Družstvo, které vybije i kapitána, vyhrává. Pozorované děti hrály i variantu Vybíjené ve třídě. Používaly při tom míček, křídu nebo i mokrou houbu.

Buďto se rozdělily do dvou družstev – např.

jedno u tabule a druhé za lavicemi; nebo se do družstev ani nedělily a každý hrál za sebe.

Vybití hráči ze hry buďto vypadávali úplně, nebo jim někdo na tabuli zapisoval počet vybití. Ten, kdo vybil všechny ostatní, nebo kdo měl nejméně vybití – vyhrál.

Při Koulování používají hráči také kde co;

nejen sněhové koule, ale třeba i piškoty, pro- pisky, penály, bačkory či učebnice. Podstatné je, že (1) počet objektů, jimiž hráči hází, je pravidly neomezený; a (2) že zasažení hráči ze hry nevypadávají.

Při Houbované také nikdo ze hry nevypa- dává, používá se však opět jen jeden objekt, nejčastěji právě namočená houba. Většinou je pak útočníkem kdokoli, kdo se zmocní houby. Pozorovaný však byl i případ, při kterém házet houbou směl jen zasažený, a házet musel tak dlouho, dokud nezasáhl zas někoho jiného – přesně jako při hře Na babu. Co z toho všeho plyne?

Podíváme-li se teď na jednotlivé hry jako celky, vidíme, že jen v případě Vybíjené, ať už v tělocvičně, nebo ve třídě, jde o soutěž.

Při Koulování hráči z jednotlivých soutěží v obratnosti nakonec rozviřují vřavu, zma- tek, podobný tomu ve válečné bitvě, nebo spíše v hospodské rvačce. Při Houbované je pravidly určeným cílem hráčů udržovat koloběh předávání ústřední role útočníka;

většinou, jakoby sám míč měl Babu. Babu lze považovat za obdobu rituální očisty; zvláště v té její podobě, kdy si dotykem předávají nemoci jako AIDS nebo „cizí jména“ – např.

„Máš na sobě Nováka!“. (Srovnej Kučera 1999 nebo Klusák 2005.) Při pohledu na hráče zmáčené či zašpiněné od křídy sice celá situace připomíná spíše rituál znečišťující; než rituál očistný. Alespoň v tom případě, když hráč smí a musí házet houbou, dokud někoho nezasáhne, je zřejmé, že se předáváním role útočníka hráči očistí jak od svého neúspěchu v jednotlivém střetu s druhým hráčem, tak od pravidly přisouzené touhy druhého hráče zasáhnout. Ve hře Na jelena je situace trochu komplikovanější, neboť zde jednotlivé soutěže v obratnosti vstupují dokonce do dvou uce- lujících kontextů. Na první úrovni jde o to, že opakované úspěchy oběti jsou mírou její schopnosti vzdorovat útočníkům, kteří šika- nují oběť z titulu přesily a výsadního práva útočit. Na druhé úrovni se hráči střídají tak, že úspěšný šikanující se střídáním s šikanova- ným nejen zbavuje pravidly přisouzené touhy šikanovat, ale navíc podstupuje v přebírané roli oběti i pokání za úspěšné naplnění této touhy. Údajně se hra hraje i jako soutěž, při které vítězí Jelen, který v kruhu vydržel nej- déle. To se ale potom střídají hráči tak, aby došlo na každého spravedlivě.

V souhrnu tedy máme jednu hru obrat- nosti – vybíjení. Ve všech čtyřech hrách je pozorované děti skutečně hrály jako soutěž dvou hráčů, kteří se utkávají v jednotlivých střetech. V celku jednotlivých čtyř her však jde nakonec o soutěž jen jednou; v Koulované jde o závrať; a v Houbované a Jelenovi jde o svého druhu předstírání – o přehrávání toho, jak touha útočit na druhého může ve skupině kolovat; a případně, jak se za ní může pykat. Otázkou je, čím je toto použití Cailloisovy teorie inspirativní. Nebo jinak:

Jak se zvýšila naše teoretická citlivost vůči motivům konkrétních her?

Závěr

To první, co lze považovat za te- oreticky zajímavé poučení, je, že Cailloisovy kategorie čtyř základních motivů her (soutěž, náhoda, závrať, předstírání) nabízejí citlivost vůči tomu, jak jedna herní aktivita může s pomocí různých pravidel nakonec sloužit různým základním motivům her.

Za druhé, soutěž ve vybíjení nakonec sice slouží různým motivům, avšak nemizí.

Jakoby se tudíž na jedné straně potvrzovalo Cailloisovo tvrzení, že hra obratnosti je jen potenciální soutěží. Na druhé straně však, jako by se ukazovalo, že hra obratnosti ne- musí být ve hře využita jen ke zjištění toho, kdo je ve skupině lepší či nejlepší, jen ke zjištění vítěze a poraženého. Hra obratnosti byla využita k rozehrávání či přehrávání i jiné pointy vzájemné řevnivosti v životě skupiny – v daném případě se jednalo o její kolování, případně též o její trest, a o její orgie.

Za třetí, v konkrétní hře může být tedy ne- jen použito více různých Cailloisových moti- vů her zároveň; jaksi souřadně. Nýbrž, mohou být také uspořádané hierarchicky. (Obdobně např. v některých karetních hrách, v nichž se kombinuje náhoda a soutěž; v nichž hráči na- konec soutěží v tom, jak jsou schopni využít karty, které jim náhoda rozdala.)

Za čtvrté, citlivost vůči hierarchické struktuře motivu konkrétní hry dle Cailloise nám zřejmě nabízí odlišný způsob teoretické konkretizace toho, o co v dané hře jde, než nabízí např. Groosem použitá psychologie schopností. Na jejím základě bychom nako- nec taky mohli dojít k tomu, že v rozebíra- ných hrách se krom schopnosti motorického aparátu uplatňují též schopnosti aparátu smyslového a taky úsudek, city a vůle. Teorie hierarchické struktury motivů konkrétních her dle Cailloisových kategorií se však jeví jako adekvátnější.

Za páté, citlivost vůči funkci jedné hry obratnosti v hierarchické struktuře různých motivů různých konkrétních her zpětně ob- rací pozornost vůči jejich zvláštní zakládají- cí složce – v našem případě vybíjení. V čem tkví jeho přitažlivost, že se mu věnuje tolik herní pozornosti, že se využívá tolika způ- soby? Otázkou je, jestli se při výkladu mo- tivu daných her nakonec nedostáváme do situace podobné botanikovi, který o jablku ví, že je to plod, a to z druhu malvic, který však nemá tušení o tom, že je to také ovoce a významný symbol v naší kultuře. Jako by- chom se tak dostali na hranice zkoumaného dosahu inspirace Cailloisovou teorií.

Literatura:

CAILLOIS, R. Hry a lidé. Maska a závrať. Praha : Nakladatelství Studia Ypsilon, 1998.

DUPLINSKÝ, J. Dětská hra a psychologie. Pedagogika, 2001, roč. 51, č. 4, s. 433-438.

KLUSÁK, M. Imitation versus mimicry in schoolchildren’s games. [cit. 2005-03-21]. Dostupné na WWW: <http://www.leeds.ac.uk/educol/documents/00002321.htm>.

KUČERA, M. K problematice hry: příklad pubertální třídy. Lidé města, 1999, roč. 1, č. 1, s. 3-28.

ŠPETOVÁ, E.; MIKULÁŠKOVÁ, L. Výzkum herního folkloru žáků 8. třídy. Pedagogika, 2001, roč. 51, č. 4, s. 454-470.