S t a t i a z p r á v y z v ý z k u m u
DLOUHÁ CESTA K POCHOPENÍ
FENOMÉNU MENTÁLNÍHO POSTIŽENÍ
Monika Mužáková
Anotace: Stať se zaměřuje na prínos medicínského poznaní při postupném chápání mentál- ního postižení. Popisuje prvotní představy člověka o mentální odlišnosti, které jsou odvozené od pokusů o vědecké, racionální zkoumání lidského těla v díle starověkých lékařů. Pozornost věnuje hledání podstaty duševní nemoci ve středověku, kdy bylo těžké oddělit náboženství od medicíny. Zabývá se novověkými medicínskými poznatky mentální retardace, kdy se věda postupně oprostila od scholastických dogmat a universální metodou zkoumání se snažila odhalit podstatu tohoto postižení.
Klíčová slova: mentální postižení, lékařská věda, slabomyslnost, medicínské objevy, význační lékaři v dějinách.
„Sestup k historickému významu a původu pojmu je jen příležitostí, jak sestoupit k silám, které pojem zrodily, které se jím uvědomují, je jen předpokladem k další amplifikaci aktuálních významů. Pojem zrodily dojmy, které se skrze něj kultivují a komunikují." (Kratochvíl 1995, s. 12-13)
Snaha p o m o c i človéku n e m o c n é m u , postiženému, trpícímu, se ve svých po- čátcích neoddělitelně překrývala s medi- cínou jakožto součástí filosofie. Postupné poznávání m e n t á l n í h o postižení rozví- jené speciálněpedagogickým myšlením tak, jak je definujeme dnes, vychází vedle filozofické reflexe duše a těla z velké části z myšlenkových tradic exaktního pozná- vání lidského v rámci lékařských véd.
Jak upozorňuje Goldberg (2002, s. 240),
„věda o mozku byla vždy na hranici pří- rodních a h u m a n i t n í c h věd". Postupné zkoumání mozku a činnosti jeho funkcí se pokoušelo vysvětlovat existující rozdíl- nosti v zákonitostech lidského myšlení,
vnímání a prožívání, a mělo tak důsledky na vztah a m o r á l n í , lidsky p ř i m ě ř e n é postoje většinové společnosti k lidem s odlišnou mentální výbavou. Je m i m o pochybnost, že mnozí lékaři v rámci své profese přirozeně nacházeli vedle syste- matického rozvíjení vědeckých poznatků o mentální retardaci i lidsky přiměřený poměr k takto postiženému človéku, jako lidské bytosti. V této souvislosti je těsná blízkost medicíny se speciální pedagogi- kou zřejmá. Přestože vztah těchto dvou vědních disciplín prošel řadou p r o m ě n a neustále se vyvíjí, vždy ovlivňoval ge- nezi našich postojů k lidem zranitelným mentální odlišností.
1. První myticko-racionální představy o lidském těle
Ačkoli pravděpodobně nikdy nebudeme vědět, jak si naši pravěcí předchůdci vy- světlovali podstatu mentálního postižení, je zřejmé, že jejich uvažování vyplývalo nejen z rozmanitých myticko-nábožen- ských základů, ale také úzce souviselo se s o u d o b ý m i z n a l o s t m i a d o b o v ý m i představami o stavbě lidského těla, tedy s medicínskými koncepty těla a myšlení.
„Touha po zdraví a životě provází člověka od prvního úsvitu, kdy začal chápat, co je zdraví a co je život..." (Skořepa in Miltner 1990, s. 9).
Archeologické, paleopatologické1 a pa- leontologické kosterní nálezy ve 20. století j e d n o z n a č n ě poukázaly na skutečnost, že již v pravěku žili a přežívali lidé s nej- různějšími druhy poškození mozku spo- jenými s mentální újmou, jako je např.
hydrocefalie, ale i s mnohými závažnými traumaty lebky (Titzl 2000). Konkrétní doklady o způsobech léčby jsou však ne- smírně vzácné (Říhová a kol. 2005).
Mezi primitivní chirurgické zákroky, které se objevují již v mladší době kamen- né - neolitu (5.- 4. tisíciletí př. n. 1.) a byly prováděny na živých i zemřelých, patří trepanace.2 Různí se však interpretace na jejich indikaci, zda jim lze dominantně přičítat rituální, magický nebo léčebný
v ý z n a m . V ě t š i n a o d b o r n í k ů zastává názor, že převažují důvody léčebné. Je pravděpodobné, že trepanační technika vznikla prostřednictvím úkonů spojených s čištěním úlomků kostí a cizích těles při ošetřování poranění lebky. Dobré zkuše- nosti s dekompresí při stavech spojených se zvýšením tlaku mozkomíšního moku byly zřejmé postupné uplatňovány na další neurologická a psychiatrická onemocně- ní, jejichž příčina byla prehistorickým člověkem intuitivně směřována do nitra hlavy - do mozku. Řadí se sem úporné b o l e s t i h l a v y ( z p ů s o b e n é z v ý š e n ý m intrakraniálním tlakem), neuralgie tri- geminu, další bolestivé procesy na hlavě, obrny (např. při poliomyelitidě, epilepsii, melancholii) a stavy spojené s bludy a ha- lucinacemi (Vojtová a kol. 1970, též Říhová a kol. 2005).
2. Lékařství starověkých orientálních civilizací a mentální poruchy
I když současné tradice dějin evrop- s k é h o l é k a ř s t v í o b e c n ě o d v o z u j e m e od d ě j i n a n t i c k é medicíny, p r a v d a je t a k o v á , že p r v n í m u s y s t e m a t i c k é m u zkoumání lidského těla, třídění poznatků o něm, vzdělávání o d b o r n í k ů a elemen- t á r n í m s n a h á m o exaktní popis léčeb- ných m e t o d se věnovalo již egyptské, indické a čínské léčitelství a lékařství,
1 Paleopatologie - vědecké odvětví, které na základě lidských pozůstatků se zaměřují na dia- gnostiku a frekvenci patologických procesů v dané populaci (Vojtová a kol. 1970).
2 Z řeckého t r y p a n o n čili vrták - umělé vytvoření okrouhlého otvoru v klenbě lební, nejčastěji umístěného na temeni hlavy nebo na čelní kosti.
které dosáhlo vysokých kvalit již několik tisíc let před počátkem našeho letopočtu (Růžička 2004).
Byť staroegyptští lékaři položili zákla- dy vědecké anatomii a chirurgii, polohu a vzájemné vztahy vnitrních orgánů ne- dokázali dostatečně postihnout. Soukup (2004) tuto skutečnost vysvětluje mj. i tím, že Egypťané mechanicky přenášeli anato- mické poznatky, získané při porcování tél zvířat sloužících pro potravu nebo rituální účely, na lidský organismus.
Ač chápali funkci nervů, o nichž věděli, že u m o ž ň u j í p o h y b k o n č e t i n , chybně rozpoznávali funkci mozku. Byl to pro ně nedůležitý orgán, nespojovali ho s místem, kde se tvoří řeč, emoce a sebeuvědomění.
Sice popsali anatomické útvary na jeho povrchu (mozkové blány), ale mylně ho považovali za pouhý zdroj tekutin, které vycházejí otvory v hlavě (tamtéž).
Mezopotámské kulturní oblasti vychá- zely z představy, že choroba je vyvolávána d é m o n y nebo zlými kouzly a je trestem za lidské hříchy. N e m o c n ý člověk byl duchovně nečistý a bohové ho zavrhli.
Nej starší lékařské texty na tabulkách po- cházejí již z přelomu 2. tisíciletí př. n. 1.
Podle p ř í z n a k ů u v e d e n ý c h na t ě c h t o t a b u l k á c h byla r o z p o z n á n a existence řady nemocí, včetně duševních chorob (Říhová a kol. 2005). M ů ž e m e p r o t o usuzovat, že se již starověcí lékaři sys- tematicky zabývali problémy lidí s od- lišnou mentální výbavou a pokoušeli se o diagnostiku i o jejich symptomatickou nebo kauzální léčbu.
3. Řecká a římská podoba medicíny ve vztahu ke zkoumání duševních odchylek
„Lze se domnívat, že v rámci reflexe slabosti, nemoci a postižení antickými mysliteli, m ů ž e m e mluvit o počátcích speciální pedagogiky" (Titzl 2000, s. 110).
V kontextu tradice antických náhledů na lidské tělo pojímáme dodnes medicínu jako získávání poznatků o zdraví a nemo- cech na úrovni pozorování, na základě pečlivé anamnézy a experimentu.
Přibližně do poloviny šestého století př. n. 1. spadá doba, kdy se Řekové snaží pochopit svět na základě r o z u m o v é h o poznání a v myšlení hledají přirozenou příčinu skutečností kolem sebe. „Mate- matické a přírodovědné poznávání bylo v tomto období ještě těsně spjato s myš- lením filosofickým, s výjimkou lékařství, které se velmi osamostatnilo." (Šusta 1940, s. 573) Díky tomu nemoc neměla nad- přirozený původ, byla tudíž poznatelná, a léčení muselo nastávat přirozenou ces- tou. Právě řecké antické lékařství sehrálo pravděpodobně klíčovou roli při rozlišení člověka na psychický a somatický aspekt (Bartoš 2006).
Na přelomu 6. a 5. stol. př. n. 1. řecký filozof a slavný lékař Alkmaion (Alkmeon) z Krotónu začal rozvádět myšlenku, že r o v n o v á h a čtyř p r v k ů , v l h k a , s u c h a , horka nebo chladu, je základem zdraví, a p ř e v a h a j e d n o h o z nich z p ů s o b u j e n e m o c . P r a v d ě p o d o b n ě pitval m o z k y zvířat a jako první vyslovil tezi, že mozek je orgánem myšlení, duševních projevů,
a že přerušením mozkových nervů se jiné orgány stanou nefunkčními3. Prohlásil, že všechny smysly jsou napojeny na mozek (Zimmer 2004 cituje Longrina 1993, s. 58).
Svým pojetím mozku jako sídlu inteli- gence a učením o rovnováze prvků v těle ovlivnil i hippokratovskou lékařskou ško- lu. Toto pojetí se stalo asi o sto let později základem představ starověkých řeckých lékařů o zdraví a nemoci. Rozpracovali ho na učení o čtyřech tělních tekutinách neboli humorech (tzv. humorální teorie) - krvi, hlenu, žluté a černé žluči, které se tvoří ve čtyřech orgánech - v srdci, moz- ku, játrech a slezině. Nerovnováha těchto prvků byla příčinou nemoci v tělesném i psychickém ohledu. Tyto názory přetr- valy přes středověk až do novověku.
Nejslavnějším z těchto lékařů byl Hip- pokrates (* kol. 460 př. n. 1. na ostrově Kosu - t mezi 380 a 370 př. n. 1., nejspíše 377 př. n. 1. v Larisse), který položil základ vědecké lékařské systematiky při zkoumá- ní lidského těla, zdraví a nemoci. Za nej- důležitější u lékařského poznání považoval přímé pozorování a pokus, znalost složení lidského těla, povahy pacienta i prostředí, ve kterém žije. Autorství většiny z asi padesáti traktátů, s h r n u t ý c h ve spise Corpus Hippocraticum, je připisován jeho r ů z n ý m následovníkům a žákům. Spis byl sestaven asi sto let po Hippokratové smrti. O b s a h u j í systematicky u t ř í d ě n é p o z n a t k y ze všech lékařských o b o r ů ,
klasifikaci nemocí, a také prognózu, což bylo unikátní. Nesmírně závažný je též rozhodující přínos hippokratovců pro ob-.
last lékařské etiky.
Hippokrates projevil také veliké zna- losti a porozumění pro obor psychiatrie.
Podrobným způsobem popsal léčení hys- terie. V Corpusu jsou m i m o jiné líčeny též úrazy hlavy a trepanace lebky. Mezi nejstarší svazky je počítána kniha „O svaté nemoci" (epilepsii, pozn. aut.). Její autor všechny psychické vlastnosti lokalizo- val do m o z k u , j e h o ž p r o s t ř e d n i c t v í m člověk myslí, vidí, slyší a rozlišuje dobré od špatného, příjemné od nepříjemného.
Za hlavní příčinu nemoci považuje to, že mozek šíleného člověka je nadměrně vlh- ký, s přemírou hlenu nebo žluči. Tvrzení autora, že epilepsie není „svatější" než jiné nemoci a musíme i u ní hledat přirozenou příčinu, se stalo milníkem evropské vědy.
Doklad o racionálním, empirickém pohle- du na duševní choroby podal Hippokrates i v Aforismech, které se týkají mj. zuřivosti (mánie). V dalším svazku „O nemocích lidu" je popsána melancholie, která po- stihuje především myšlení a úsudek, a to v protikladu k epilepsii, která se projevuje na těle (Beneš 2006).
Velký dopad na antické představy o těle a duši měly názory zakladatele systematic- ké vědy jako celku - Aristotela ze Stageiry (348 př. n. 1. - 322 př. n. 1.). Vlastním rám- cem Aristotelova lékařského poznání se
3 Alkmaion operoval úspěšně oční poruchy a je m u připisován objev zrakového nervu a Eu- stachovy trubice.
stala predstava, že místem, kde se spojují jednotlivé smysly v jeden tzv. společný smysl, není mozek, ale srdce. „Mozek nemůže být sídlem pociťování, protože je neschopný počitků a je chladný" (cit.
Rádi 1913, vyd. 2006, s. 64). Teplo dával do souvztažnosti s inteligencí. Jeho pře- svědčení o tom, že mozek pouze ochlazuje krev, která se vaří v srdci („calor cordis"), vyvrátil až za dalších pět století jiný vynikající lékař - Galénos. „Křesťanské srdce se tak stalo centrem nejen vášní, ale i morálky a svědomí, orgánem, jehož síla v n í m á n í přesahuje ostatní smysly.
Není vůbec náhodné, že Ježíš Kristus je často zobrazován s otevřeným srdcem, nikdy s otevřeným mozkem." ( Z i m m e r 2006, s. 23)
G a l é n o s ( o k o l o 129 n. 1. - k o l e m 200 n. 1.) představuje posledního význam- ného lékaře starověku, který se zajímal 0 lidský mozek. Byl seznámen s učením h i p p o k r a t o v c ů , jež d o p l n i l o v l a s t n í poznatky z anatomie, získané při práci lékaře v gladiátorské škole v Řimě. Stal se proslulým i díky četným veřejně konaným experimentům na zvířatech, kterými po- dával důkaz o tom, jak fungují jejich těla.
Takto získané představy ale mechanicky přenesl i na stavbu a funkce lidského těla.
Mozek považoval za sídlo nejen duše, ale 1 myšlení, které je umožněno psychickými ( a n i m á l n í m i ) pneumaty. Dech se tedy proměňoval pohybem v prázdných moz- kových komorách na duši, kde probíhalo myšlení a vnímání. Tohoto jeho pohledu se dogmaticky držel celý středověk.
Hippokratovci považovali lidské tělo za jeden harmonický celek těla, myšlení a duše, ale k p a c i e n t ů m p ř i s t u p o v a l i rozdílně, protože je léčili podle jejich při- rozenosti, která byla rozdílná. Komárek (2005, s. 25) měl pravdu, když napsal:
„V novověku, žijícím lidskou rovností, má .normočlovék' své nezastupitelné po- stavení - to, co je smysluplné před Bohem či před zákonem, může se stát v medicíně pastí - lidé jsou velmi rozdílní."
4. Slabomyslnost ve středověkých souvislostech
Přibližně od 5. stol. se na jižním a zá- padním území zaniklé západořímské říše utvářela nová středověká společnost mnoha různých národů. Ty anticipovaly z antiky vzdělanost a pojetí práva, z křesťanství jeho víru v Krista, ale postupně také převládla představa o křesťanském pojetí charity a etiky vůči slabým, nemocným a posti- ženým - účinný soucit s každým trpícím.
V době raného středověku se pod tímto vlivem etablovala tzv. klášterní medicína;
od 5. stol až do 14. stol. se léčitelství v Ev- ropě soustředilo do rukou mnichů, kdy jednotlivé řeholní řády zakládaly při kláš- terech a kostelech první titulky, tzv. hospice, později chorobince a chudobince. Byly to řádové útulky pro chudé zmrzačené, staré, sirotky, slepce, ale často i lidi postižené nemocí nebo úmrtím hlavy rodiny, s vy- sokým počtem dětí či postižené živelnou pohromou (Matoušek a kol. 2001).
Po celý středověk stagnovaly anatomic- ké poznatky o lidském těle, zájem o těles-
nost člověka pozbýval na hodnotě. Mercer a Shakespeare (1999, s. 18) p o u k a z u j í na skutečnost, že v průběhu středověku byly v lidové kultuře považovány modlitby a náboženské poutě za tradiční součást léčení. Docházelo zde k dlouhé řadě střetů s církví, která se snažila zasahovat a řídit medicínu. Nicméně v myšlenkovém světě středověku i člověk postižený mentálním omezením zůstával nadále božím dílem.
Středověká medicína, byť sekularizovaná, ještě neusilovala o to být pouhou vědou o nemocech a léčení, chápala člověka tr- pícího i sebe samu jako součást universál- ního celku. Medicína novověku, oproštěná od pochybností a nahodilostí, už jedno- značně hledá podstatu mentálního posti- žení v lidské fysis, tj. v lidské přirozenosti.
Je zaujata metodou zkoumání a samotným m e c h a n i s m e m postižení víc, než j e h o nositelem. Výmluvně o tom pojednává Foucault (1993, s. 7-8): středověká a humanistická zkušenost přejde ve zkuše- nost naši, tu, jež vykáže šílenství do oblasti mentální choroby. Ve středověku a ještě v renesanci vedl člověk se slabomyslností dramatický rozhovor, v n ě m ž se střetal s temnými silami světa. Dnes zkušenost šílenství mlčí v klidu vědění, které o ní ví tolik, až na ni zapomíná."
5. Mentální poruchy na prahu modernity
Ve 14. stol. ovládl Itálii (a odtud západní a střední Evropu) nový směr m o d e r n í h o myšlení, tzv. humanismus. Do centra vše- ho poznání se dostává člověk a jeho lidská
existence, oproštěná od té boží. Tou jedi- nou metodou vědění se zdálo být exaktní pozorování přírody a poznávání jejích jevů, a vlastní svobodná rozumová zku- šenost člověka. V této duchovné objevné době, vedené snahou o konkrétní vědění, začali renesanční lékaři opět po mnoha staletích provádět pitvy lidského těla, a největším vkladem renesanční medicíny se tak staly její anatomické objevy.
Mezi nejoriginálnější myslitele patří lékař Philippus Theophrastus Bombastus von Hohenheim zvaný Paracelsus (1493- 1541). Neztotožnil se s převládající před- stavou o nepřirozených silách u duševních nemocí, ale domníval se, že jsou způsobeny citovým traumatem (Duin; Sutcliff 1997).
Myšlení umístil do mozkových komor, duši do srdce. Ve světle těchto nových poznatků dal výskyt endemické strumy do vztahu s vrozenou mentální retardací. Také epilep- sii považoval za nemoc, na rozdíl od Ga- léna dokonce za léčitelnou, a epileptika za člověka nemocného, nikoli posedlého.
Ačkoli pitval mozek, kde marně hledal tří duté komory,ve kterých podle tehdejších představ sídlila racionální duše odpovědná za myšlení, a nalezl mnoho nového ve stav- bě mozku, mozkovou tkáň ještě nechápal jako biologickou podstatu myšlení.
Zcela nové tendence v poznání a členění duševních vad lze spatřovat až v díle jiného vynikajícího anatoma, basilejského léka- ře Felixe Plattera (1536-1614). Ve spise Pojednání o nemocech ducha pravděpo- dobně jako první na světě popsal obraz čtyř odlišných d r u h ů duševních anomálií
(imbecilitu neboli slabomyslnost, dále c h o r o m y s l n o s t , zádumčivost a znave- nost, neboli apatii). Imbecilitu (nebo též duševní zblbnutí) dále třídí podle druhu a hloubky postižení na idiocii, imbecilitu a slaboduchost, a dále do této jednotky řadí tzv. zapomnětlivost a velkou ztrátu paměti. „Platterův pokus utřídit duševní nemoci bývá hodnocen jako první skuteč- ně systematická klasifikace, která se opírá nejen o hluboké pozorování a převzaté tradiční náhledy, ale také o myšlenkově ukázněný srovnávací přístup" (Černoušek 1993, s. 183). Díky Platterovi tedy došlo k rozpojení šílenství a „nerozumu". Toto vydělení nerozumu (mentální retardace) ze sběrného koše „šílenství" je počinem, na j e h o ž základě se m o h l a dostat dál m e d i c í n a a v b u d o u c n u i psychologie a pedagogika.
N i c m é n ě k odlišení těchto dvou po- r u c h , k t e r é se staletí i n s t i t u c i o n á l n ě i v m y š l e n k o v ý c h k o n c e p t e c h zcela prolínaly, vedla nesmírně složitá cesta.
Ačkoli již výše zmíněný Galénos pojed- nává ve Zprávě z Pergamu o slabomy- slnosti, a z Ř í m a n ů taktéž Plinius ml.
(63-115 n. 1.) a Juvenalis (60-140 n. 1.) si povšimli u četných osob snížení rozumo- vých schopností (endemického kretenis- mu), provázeného tělesnými symptomy, trvalo dalších přibližně patnáct století, než m ů ž e m e nacházet počátky systémo- vé diferenciace těchto dvou rozdílných typů z d r a v o t n í h o omezení, s o u d o b ý m jazykem označovaných nejčastěji jako choromyslnost a slabomyslnost (Zeman
1939, též Ludvík 1956). Také Foucault (1994) se domnívá, že duševní n e m o c jako samostatná kategorie se ustavuje na k o n c i 18. stol. P o d o b n ě D u i n o v á a Sutcliffová (1997, s. 72) uvádějí, že „ješ- tě d l o u h o v 19. stol. se duševní choroby neodlišovaly od m e n t á l n í h o postižení a téměř stejné dlouho se ignorovaly po- ruchy osobností".
6. Slabomyslnost v očích medicíny a Thomas Willis
V intencích Descartova mechanistické- ho pojetí přírody a člověka bádal např. vy- nikající anglický lékař, zakladatel moderní neurologie Thomas Willis (1621-1675).
Jako první popsal cévní systém zásobující mozek krví, který se nyní nazvá jeho jmé- nem - circulus Willisi. Díky své postupné popularitě u nejvyšších aristokratických kruhů Anglie získal nevídané privilegium pitvat nejen popravené zločince, jejichž těla mu panovník poskytoval pro účely vědy, ale i mozky svých pacientů.
Díky t o m u Willis přináší zcela nové myšlenky týkající se fyziologie i patologie mozkových funkcí, založených na zkou- m á n í a p o p i s u a n a t o m i c k ý c h z m ě n ve stavbě m o z k u a n e r v ů . Věnoval se studiu a léčbě horečnatých onemocnění, např. tehdy většinou smrtelnému zánětu mozkových blan, a s tím souvisejících poruch vědomí. Jako první klinicky popi- suje migrénu a křeče (zejména provázející epilepsii, které dal do příčinné souvislosti s výbušnou silou nervových duchů, kteří jsou nasměrováni z mozku a v nesprávný
čas e x p l o d u j í v n e s p r á v n ý c h místech svalů). Na základě pozorování klinických příznaků chorob u svých pacientů, expe- rimentů na zvířatech i při prováděných pitvách došel k p ř e v r a t n é m u n á z o r u , že animální duchové, tvůrci duševních procesů, nepřebývají v mozkových ko- morách, ale přímo v mozkové tkáni. Tím učinil z m o z k u n e j v ý z n a m n ě j š í orgán v těle. Byl první, kdo došel k přesvědčení, že jednotlivé části mozku vykonávají spe- cifické funkce. Své poznatky shrnul roku
1644 v knize Anatomie mozku a nervů.
Willis pitval mozky „pomalého" n e b o n a o p a k „blázna od narození", a nabyl přesvědčení, že i defekty na mozku nebo j e h o p o š k o z e n í m o h o u být d ů v o d e m ke z m ě n ě n é mentální výbavě. Vykonal i genealogické studie v rodech s „dědič- nou stupiditou", také popsal dělení men- tální retardace v závislosti na hloubce postižení. „Někteří lidé nejsou schopni ničeho, druzí alespoň některých věcí."
U některých se projevilo intelektuální omezení „jestliže se měli naučit písmena", ale mechanické dovednosti zvládali, jiní byli schopni se naučit jenom „to, co pa- třilo k jídlům a běžným potřebám". Také rozlišoval mentální nedostatečnost vro- zenou od získané, kterou nazval senilitou,
neboli tzv. zhloupnutí ve stáří. Pro děti s mentálním postižením nevidí výcho- disko v medicínské pomoci, ale ve stejné době jako Komenský doporučuje vhodné u z p ů s o b e n o u výchovu ve speciálních školách, kde si m o h o u zostřit ducha, jak jen to bude možné ( Z i m m e r
2006).
7. Slabomyslnost
v díle Philippa Pinela a jeho žáků
Dílo a p ů s o b e n í vynikajícího f r a n - c o u z s k é h o lékaře psychiatra Philippa Pinela (1745-1826) spadá již do období osvícenství, kdy se začíná hledat lidsky přiměřený vztah i k lidem s mentálním postižením a duševním o n e m o c n ě n í m . Pinel se nejprve věnoval studiu anatomie, záhy se ale začal soustavně zabývat studi- em a klasifikací duševních nemocí. Jeho skvělý úspěch je spojen s humanizací péče o choromyslné. Předpokládal, že důvodem šílenství a agresivity byly používané vě- zeňské omezovači prostředky. V roce 1796 dostal na pozorování zcela zanedbaného jedenáctiletého chlapce, nalezeného v lese a přezdívaného „divoch z Aveyronu". Pinel vyslovil názor, že zanedbanou výchovnou péči nelze nikterak nahradit4.
V roce 1801 na základě pozorování a péče, kterou věnoval v útulku svým
* Toto Pinelovo tvrzení bylo poprvé doloženo a prokázáno až v šedesátých letech minulého století na základě experimentální práce uznávaného anglického psychiatra Johna Bowlbyho (1907-1990). Bowlby vědecky potvrdil determinující vliv vztahu mezi pečovatelem a dítětem v prvních měsících života na jeho emoční a kognitivní vývoj. Stálá, nepřetržitá láskyplná péče a zájem pečovatele o dítě a jejich vzájemné, citové bohaté interakce jsou zásadní pro zdravý duševní život dítěte. Tento svůj objev nazval teorií pevné vazby (secure attachment) a je v psychologii dosud široce přijímán (Koukolík 1996).
pacientům, vydal Pinel knihu o klasifikaci duševních chorob, kde rozlišuje melan- cholii, mánii s deliriem a bez deliria, ale také demenci a idiocii (Zeman 1939, též Duin; Sutclifff 1997). Pinel tedy začal rozlišovat choromyslnost a slabomyslnost jako dvě kategorie
D o Pinelovy školy p o č í t á m e Jeana M. Gasparda Itarda (1775-1838), který se od r o k u 1789 stal lékařem ústavu pro hluchoněmé v Paříži. Jeho odborné práce o postižení sluchu ho p o s t u p n ě proslavily po celé Evropě. Stejně jako jeho učitel Pinel se pokoušel nápravně působit na hocha z Aveyronu, kterému dal jméno Viktor. Soustavně se mu věnoval, vště- poval mu základní návyky, rozvíjel jeho motoriku a poznávací funkce. Všechny své poznatky rozpracoval Itard ve dvou knihách, vydaných v p r v n í m desetiletí devatenáctého století, kterými jako první vytvořil metodologické a didaktické zá- klady psychopedie.
Zásadní význam mají také práce další- ho Pinelova žáka, psychiatra Dominika Esquirola (1772-1840), který se stal stej- ně jako Pinel ředitelem útulku v Bicetre.
Esquirol ho zcela reformoval „odstraniv železa a svěrací kazajky", pokusil se o sys- tematiku psychóz, pátral po příčinách sla- bomyslnosti a šílenství a napsal pojednání o idiotismu (1808), v němž doporučoval zaměstnávat slabomyslné fyzickou prací (Zeman 1939).
Pro podobu výkladu rasově podmíně- ného fenoménu slabomyslnosti byly důle- žité především poznatky Johna Langdona
Haydona Downa (1828-1896), vedoucího lékaře ústavu pro slabomyslné osoby v ang- lickém Surrey. Jako první předpokládal, že odhalil vztah mezi biologickým statutem nadřazenosti a podřazenosti jednotlivých ras a jednotlivými symptomy mentálního postižení. Své hypotézy předložil v práci Observations on an Ethnic Classification of Idiots v roce 1866. U některých svých pacientů pozoroval charakteristické ob- ličejové symptomy, které byly podle jeho názoru typické pro mongoloidní rasu.
Popsal klinický obraz choroby, jejíž vlast- ní příčina byla později (roku 1959) dána do souvislosti s aberací 21. chromozomu.
Porovnával ale i symptomy mentální retar- dace různých jiných etiologií a přiřazoval jednotlivé nositele mentální retardace podle těchto vnějších znaků k jednotlivým etnikům. Při výkladu vzniku mentálního postižení předpokládal, že vývoj „bílých"
anglosaských dětí s mentálním postižením se zastavil již v děloze, a čím byl jejich men- tální defekt závažnější, tím byl přirovnán k takzvané „nižší" rase, etiopské, kavkazské nebo indiánské. Down napsal, „že mnozí z idiotů a imbecilů v jeho péči by se dali od- kázat k jiné z velkých odnoží lidské rodiny, než ze které vzešli" (Zuckoff 2004, s. 43).
O dopadu Downových teorií a přiřazování osob s mentálním postižením k úrovni jednotlivých „nižších" ras svědčí i dříve běžně používaný termín pro tyto osoby - „mongoloidní jedinec". Pravděpodobně poslední, kdo něco takového zamýšlel, byl sám Down, který věnoval velké úsilí zlep- šení péče o děti s mentálním postižením
a svými poznatky chtěl zpřesnit hodnotící škálu mentálních deficitů.
I v českých zemích vycházíme z vynika- jící tradice lékařů, jejichž práce významně posunula pochopeni mentálního postiže- ní. Reprezentována je především zaklada- telem naší institucionální péče o mentálně postižené Karlem Slavojem Amerlingem (1807-1884). Ten svými počiny podnítil veřejný z á j e m o v ý c h o v u , vzdělávání a možnosti životního uplatnění slabomy- slných lidí, o systematickou výchovnou péči, odlišenou od péče o lidi s duševním onemocněním. Taktéž uznávaný zaklada- tel vědních oborů pedopatologie a dětské psychiatrie prof. M U D r . Karel Herfort (1871-1940) věnoval většinu svého pro- fesního i soukromého života zlepšení pod- mínek pro péči i vzdělávání osob s men- tálním postižením. Názory a myšlenky tohoto vynikajícího lékaře a pedagoga, ve své době četně publikované v českém, německém i francouzském jazyce, jsou dodnes právem vysoce ceněny a rozvíjeny.
Zejména jeho důraz na nutnost seznámit mediky se zvláštnostmi duševního vývoje dětí s mentální retardací, potřeba těch nejlepších a nejvzdělanějších učitelů pro tyto děti, nezastupitelnost mezioborové spolupráce při jejich vzdělávání - to lze stále chápat jako ne zcela naplněný ideál.
9. Závěr
P o č á t k y p r v n í d i f e r e n c o v a n é p é č e o osoby s mentálním postižením pochá- zely převážně od lékařů. Novověk ale již z medicíny učinil mechanickou přírodní nauku, cílem úvah lékařů se tak většinou stalo „léčení" mentálního postižení, tedy mozku. Jak upozorňuje Damasio (1994, s. 218): „Západní medicína mozek (přes- něji řečeno centrální a periferní nervovou s o u s t a v u ) d o svého snažení zařadila, neboť představoval jeden takový orgáno- vý systém. Hlavní proud lékařské vědy ovšem pramálo zajímal jeho nejvzácnější produkt, mysl."
Nicméně psychopedie, kladoucí důraz na to, že více než polovině lidí s men- tálním postižením (předpokládá se, že z n á m e přibližně j e d n u polovinu etio- logických faktorů mentální retardace)5
medicína nemůže na současném stupni svého p o z n á n í vlastně nic n a b í d n o u t , někdy zapomíná, že pro zbytek tradičně vykonala velmi m n o h o . O v š e m pouze taková medicína, která chápala (a chápe) lékařskou péči o pacienty s mentálním postižením jako vysoce o d b o r n o u , sou- časné však i vysoce h u m á n n í službu.
A praktikovanou pouze takovými lékaři, kteří dokázali všem t ě m t o všelidským h u m a n i t n í m ideálům dostát.
5 Lze očekávat, že část výskytu mentální retardace b u d e m e muset i v b u d o u c n u připsat na v r u b příčinám idiopatickým (tedy příčinám neznámým), což může korespondovat s n o r m á l n í m rozdělením intelektové úrovně v populaci. Prostě b u d o u tu vždy v jistém procentu lidé se vrozeně sníženými rozumovými schopnostmi, zrovna tak, jako se b u d e vyskytovat malá část lidí m i m o ř á d n ě nadaných až geniálních.
Před psychopedií tedy stojí další úkol.
Neustrnout na vlastní pozici vidění věcí, ale zaměřit se na posuny v pokroku po- znání ve spolupracujících disciplínách, včetně exaktního popsání mentální re- tardace jako klinického obrazu určitého chybění n e b o n e d o s t a t k u . T a k o v o u t o jinakost totiž nelze jen tak pominout. Je to důležité zejména dnes, kdy většinová společnost, a často i společnost odbor- ná, nabyly d o j m u , že za deklarováním jinakosti už n e m ů ž e stát kupř. i touha j i n a k ý m nebýt. Z a t í m t o m u bylo ale v historii vždy tak, že se člověk vymezoval vůči jinakosti d r u h é h o člověka až příliš snadno.
Od r o z p o z n á n í etiologie k p ř í č i n n é léčbě vede časově obvykle velmi dlouhá cesta (viz jen kupř. kretenismus, a tam ani o léčbu nejde, ale o důslednou prevenci).
Speciální pedagogové tedy ani v budoucnu nemohou počítat s podstatným zrychle- ním v bádání o mozku, které by zejména psychopedii poskytlo nástroje, jak feno- mén mentální retardace ve společnosti
„eradikovat", prostě vymazat.
Tím méně můžeme pomýšlet na nějaký moderní „norimberský trychtýř"6, kterým b y c h o m m o h l i z p ů s o b i t p e d a g o g i c k ý zázrak. Co však v našem oboru můžeme konat, je dlouhodobě založená, nekonečně trpělivá edukace osob s mentálním posti- žením, u nichž b u d e m e pátrat po sebe- menším náznaku mentálních schopností
a zároveň se snažit nalézt takové didaktic- ké a metodické prostředky, jimiž bychom tyto jejich danosti dovedli podpořit.
Literatura:
ČERNOUŠEK, M. Šílenství v zrcadle dějin.
Praha : Grada; Avicenum 1994. ISBN 80-7169-086-4.
DAMASIO, A.R. Descartesův omyl. Praha:
Mladá fronta, 1994. ISBN 80-204- 0844-4.
DUINOVA, N. Historie medicíny. Praha : Slovart, 1997. ISBN 80-85871-04-1 FOUCAULT, M. Dějiny šílenství. Praha :
Nakladatelství Lidové noviny, 1993.
ISBN 80-7106-085-2.
GOLDBERG, E. Jak nás mozek civilizuje.
Praha : Karolinum, 2004. ISBN 80- 246-0713-1.
KOMÁREK, S. Sto esejů o přírodě a spo- lečnosti. Doudlebia a jiné fenomény.
Praha : Vesmír, 1995. ISBN 80-85977- 02-8.
K R A T O C H V Í L , Z. Výchova, zřejmost, vědomí. Praha, H e r r m a n n a synové, 1995.
MILTNER, V. Lékařství staré Indie. Praha:
Avicenum, 1990. ISBN 80-201-0119-5.
RADE, E. Dějiny biologických teorií no- vověku. I. a II. díl. Praha : Academia, 2006. ISBN 80-200-1394-6 (soubor).
MATOUŠEK, O., a kol. Základy sociální práce. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-
7178-473-7.
6 Rychlá a snadno zapamatovatelná p o m ů c k a k doplnění si základních informací, zpravidla pro jedince, kteří pomaleji chápou.
265
RŮŽIČKA, R. Medicína dávných civilizací.
Praha: Poznání, 2004. ISBN 80-86606- 18-X.
ŘÍHOVA, M., a kol. Kapitoly z dějin lékař- ství. Praha : Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1021-3.
SOUKUP, V. (ed.). Dějiny antropologie (encyklopedický přehled dějin fyzické antropologie, paleoantropologie, sociál- ní a kulturní antropologie). Praha: Ka- rolinum, 2004. ISBN 80-246-0337-3.
ŠUSTA, J. Dějiny lidstva od pravěku k dnešku. I. díl. Praha : Melantrich, 1940.
TITZL, B. Postižený člověk ve společnosti.
Praha : PedF UK, 2000. ISBN 86039- 30-7.
VOJTOVA, M., a kol. Dějiny českoslo- venského lékařství. Do r. 1740. Praha : Avicenum, 1970.
ZBAVITEL, D. Starověká Indie. Praha : Panorama, 1985.
Z E M A N , J. Dějiny péče o slabomyslné.
Praha: Spolek pro péči o slabomyslné, 1939.
ZIMMER, C. Jak se duše stala tělem. Vý- zkum mozku mění svět. Praha: Galén, 2006. ISBN 80-7262-332-X.
SVOBODA, M. (ed.); KREJČÍŘOVÁ, D.; VÁGNEROVA, M. Psychodiagnostika dětí a dospívajících.
Praha : Portál, 2009. 792 s. ISBN 978-80-7367-566-0.
Psychodiagnostika je základním pracovním nástrojem psychologů v mnoha oblastech praxe i výzkumu. Stále roste zvláště význam psychodiagnostiky dětí a dospívajících, mj.
v souvislosti s individualizací přístupu ve vzdělávání a s integrací postižených dětí do běž- ných škol. Publikace navazuje na knihu prof. M. Svobody Psychologická diagnostika dospělých a pokrývá metody diagnostiky dětí, specifické zejména vývojovým rozměrem sledovaných jevů. Kniha uvádí stručně metodologická východiska diagnostiky, zásady formulace nálezů (s příklady), ale především představuje jednotlivé klinické a testovací metody v dětské psychodiagnostice. Ve speciální části probírá širokou škálu oblastí aplikace dětské diagnostiky podle situací, poruch a postižení a uvádí pro ně specifická diagnostická doporučení.
