Bakalářská práce
2021 Klára Mastíková
Fakulta podnikohospodářská
Studijní obor: Arts management
Název bakalářské práce:
Význam kulturních domů v životě obcí a měst se zaměřením na Kulturní centrum
v Kamenici u Prahy
Autor bakalářské práce: Klára Mastíková
Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Ilja Šmíd
3
P r o h l á š e n í
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma
„Význam kulturních domů v životě obcí a měst se zaměřením na Kulturní centrum v Kamenici u Prahy“
vypracoval/a samostatně s využitím literatury a informací, na něž odkazuji.
V Praze dne 12. května 2021 Podpis: Klára Mastíková
4
Poděkování
Na tomto místě bych ráda poděkovala především mému vedoucímu práce PhDr. Iljovi Šmídovi za vstřícnost, trpělivost a za cenné rady a poznatky v průběhu celého vypracovávání práce.
Poděkování bych také ráda vyjádřila panu Janu Růžovi, vedoucímu Kulturního centra Kamenice, panu Janu Pišnovi, kronikáři obce Kamenice, všem respondentům výzkumu a mé rodině, bez kterých by tato práce nemohla být dokončena.
5
Název bakalářské práce:
Význam kulturních domů v životě obcí a měst se zaměřením na Kulturní centrum v Kamenici u Prahy
Abstrakt:
Bakalářská práce se věnuje roli a významu kulturních domů v životě obcí a malých měst. Jejich postavení je prezentováno na Kulturním centru v obci Kamenice u Prahy. Cílem bakalářské práce je zanalyzovat současnou situaci Kulturního centra Kamenice a definovat jeho postavení kulturního aktéra v prostoru a jako nenahraditelné součásti místní komunity. Dílčím cílem je na základě této analýzy navrhnout kroky, jak by kulturní dům mohl svoji pozici stabilizovat a upevnit. Bakalářská práce je rozdělena na dvě části. V první teoretické části se zabývá nejprve historickým vývojem kulturních domů do roku 1989. Dále se práce zabývá současnou podobou kulturních domů, a to s využitím dat Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu. Praktická část popisuje obec, činnost KC Kamenice, jeho financování a další důležité aspekty. V závěru jsou popsány výsledky provedeného výzkumu mezi obyvateli obce a dále návrhy a doporučení pro naplnění výzkumných otázek.
Klíčová slova:
Kulturní dům, evaluace, suburbánní území, kulturní infrastruktura, kontext, Kamenice
6
Title of the Bachelor´s Thesis:
The importance of cultural houses in life of municipalities and cities with targeting on the Cultural Centre in Kamenice near Prague
Abstract:
The bachelor thesis is focused on role and importance of cultural houses in the life of municipalities and small towns. Their position is presented on the example of Cultural Centre in the Kamenice near Prague. The goal of the bachelor thesis is to analyse the current situation of the Cultural Centre Kamenice and explain its position as a cultural actor in the space as well as a unique part of the local community. The partial goal is based on this analysis to suggest steps how the cultural house could stabilize and strengthen its status. The bachelor thesis is divided into two parts. The theoretical part first deals with the historical development of cultural houses until 1989. Furthermore, the work deals with the current situation of cultural houses, using data from the National Information and Consulting Centre for Culture. The practical part describes the municipality, the activities of KC Kamenice, its financing and other important aspects. In the end, the results of the research among the inhabitants of the village are described, as well as suggestions and recommendations for the fulfillment of research questions.
Key words:
Cultural houses and centres, evaluation, suburb, cultural infrastructure, context, Kamenice
7
Obsah
Úvod ... 9
Historický vývoj kulturních domů do roku 1989 ... 11
1.1. Význam pojmu kulturní dům ... 11
1.2. Vývoj od 19. století do konce druhé světové války ... 11
1.3. Vývoj od konce druhé světové války do konce 50. let 20. století ... 12
1.4. Vývoj od začátku 60. let 20. století do období normalizace ... 15
1.5. Období do roku 1989 ... 17
Současná situace kulturních domů ... 20
2.1. Společnost po roce 1989 ... 20
2.2. Stručný přehled právních forem po roce 1989 ... 22
2.3. Kreativní průmysly ... 23
2.4. Současná situace podle výzkumů NIPOS ... 24
2.5. Kulturní zařízení zřizované městy a obcemi ... 28
2.6. Kulturní zařízení ve strategickém rozvoji Středočeského kraje ... 31
Současná podoba obce Kamenice ... 32
Historie obce Kamenice a vznik Jednotného klubu pracujících ... 34
4.1. Ringhofferové ... 34
4.2. Vývoj obce od konce druhé světové války ... 34
Současnost v Kulturním centru Kamenice ... 37
5.1. Poslání a strategie ... 37
5.2. Činnost ... 38
5.2.1. Divadelní představení a koncerty ... 38
5.2.2. Přednášky a promítání ... 42
5.2.3. Diskotéky ... 43
5.2.4. Plesy ... 43
5.2.5. Komunitní akce ... 44
5.2.6. Další události a služby ... 45
5.2.7. Knihovna ... 45
5.3. Komunikace ... 47
5.4. Organizace ... 48
5.5. Financování ... 48
5.6. Budova kulturního domu ... 51
8
5.7. Další organizace v obci a okolí ... 51
5.7.1. Zámek Štiřín ... 51
5.7.2. Spolek Kamenicko ... 52
5.7.3. Ochotnický spolek Tyl ... 52
5.7.4. Zámek v Kamenici ... 52
5.7.5. Ostatní ... 52
5.7.6. Kulturní centrum Labuť v Říčanech ... 53
5.7.7. Jílové u Prahy ... 53
5.7.8. Kulturní dům Týnec nad Sázavou ... 54
5.7.9. Společenské centrum Jesenice ... 54
Strategické dokumenty obce Kamenice ... 54
Výzkum ... 56
7.1. Vyhodnocení dotazníku ... 57
Závěr ... 59
Použitá literatura ... 63
Seznam grafů, tabulek a obrázků ... 66
Přílohy ... 67
9
Úvod
Téma kulturních domů v České republice v současné době nabývá na významu. Uběhlo více než třicet let od ukončení projektování této specifické architektonické i institucionální formy.
Je potřeba nenechat tento unikátní formát zaniknout, ale zajistit jeho udržitelné fungování. Je důležité se zabývat otázkou, jak kulturní domy rozvíjet, hledat jeho nové cesty a zajistit efektivní organizaci z hlediska ekonomiky i z hlediska jeho dopadu na lokální komunitu.
Bakalářská práce je rozdělena na dvě části. V první teoretické části se zabývá nejprve historickým vývojem kulturních domů do roku 1989. Práce se snaží popsat vývoj kulturního domu v rovině institucionální a v rovině architektonicko-urbanistické. Téma kulturních domů bylo vždy spjato s nejširšími vrstvami obyvatel. Definování pozice kulturního domu v kontextu společenského vývoje na našem území od roku 1945 je důležité pro porozumění existence a organizace kulturního domu v dnešním slova smyslu. Rozsáhle se vývoji kulturních domů věnuje Lukáš Veverka ve své bakalářské práci z roku 2019.
V druhé kapitole teoretické části se práce zabývá již podobou kulturních domů po roce 1989.
Nejprve práce přibližuje společenské přeměny po roce 1989 a nově vzniklé právní formy.
Následně kapitola shrnuje chápání kultury a pojetí nového termínu kreativních průmyslů. Tato kapitola pomáhá k zařazení kulturního domu do termínu kultura. Dále se práce již zaměřuje přímo na problematiku kulturních zařízení. Analyzuje publikace Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu. Základní statistické údaje o kultuře v České republice jsou dobrým zdrojem pro uchopení této problematiky. Kapitola podává vhled do tématu kulturních domů v celorepublikovém kontextu. Analýza publikací NIPOS je konkretizována následující kapitolou, která rozebírá Strategický rozvojový dokument Středočeského kraje.
Kapitola vytváří most mezi teoretickou a praktickou částí práce. Praktická část bakalářské práce se zabývá již přímo Kulturním centrem Kamenice nacházejícím se ve Středočeském kraji.
Praktická část bakalářské práce nejprve popisuje současnou podobu obce Kamenice. Základní popis místa je nutný pro vhled do sociálně kulturní, ekonomické a demografické situace obce a jejích obyvatel. Specifické kulturní zařízení typu kulturní dům nelze analyzovat a dále rozvíjet bez porozumění kontextu jeho existence a poznání okolností vzniku a dalšího vývoje. Praktická část proto obsahuje i exkurz do historie obce Kamenice od doby vlivu rodiny Ringhofferů po současnost.
Dále se praktická část věnuje přímo analýze Kulturního centra Kamenice, jež je příspěvkovou organizací obce. Tato část práce vycházela z několika rozhovorů s vedoucím Kulturního centra Kamenice panem Janem Růžou vedených na podzim roku 2020 a na jaře roku 2021. Popsána je činnost KC, poskytované služby, komunikace směrem k návštěvníkovi a organizační aspekty managementu centra. Následně práce popisuje strukturu financování a vyjadřuje se v krátkosti i k technickému zázemí. Další podkapitola se věnuje analýze zainteresovaných skupin. Součástí závěrečné části je rozbor strategického dokumentu obce Kamenice, pouze však oblasti vztahující se explicitně ke KC Kamenice. V závěru praktické části jsou shrnuty výsledky provedeného výzkumu.
Práce si klade tyto základní výzkumné otázky:
10 1. Jaký význam mají kulturní domy v životě občanů menších obcí?
2. Jakým způsobem zajistit pozici kulturního domu jako kulturního aktéra v místě?
3. Jak zajistit propojenost každodenního života obyvatel místa s kulturním domem, tak, aby nebyl spojen pouze s příležitostnou návštěvou?
Bakalářská práce si dává za cíl zanalyzovat současnou situaci Kulturního centra Kamenice a definovat jeho postavení kulturního aktéra v prostoru. Cílem práce je poskytnout ucelený obraz kulturního centra jako nenahraditelné součásti místní komunity. Dílčím cílem je na základě této analýzy navrhnout kroky, jak by KC Kamenice a jemu podobné organizace mohly svoji pozici stabilizovat a upevnit. Výsledkem bude skrze aktivity kulturního centra posílit lokální identitu, vytvořit pocit sounáležitosti místních obyvatel, posílit jejich sociálně kulturní kapitál a v neposlední řadě díky tomu naplnit strategické cíle obce i Středočeského kraje.
11
Historický vývoj kulturních domů do roku 1989
Termín kulturní dům je vzhledem k historickému vývoji tohoto typu stavby poměrně novým pojmem. Objevuje se až v polovině 70. let 20. století. Jeho vývoj započal v 19. století a je spojen se slovy jako národ, osvěta nebo politický názor, což se z jeho podstaty během druhé poloviny 20. století postupně vytrácelo. V této kapitole se pokusím podat zestručněný historický vývoj kulturních domů na územích České republiky v kontextu významných změn ve společnosti.
Prostý historický přehled doplňuji vývojem funkcí těchto budov, které v průběhu století měly zastávat. Cílem kapitoly není obsáhnout veškeré historické milníky. Vycházím především z dobové odborné literatury, jež cituji.
1.1. Význam pojmu kulturní dům
Před historickým přehledem považuji za dobré v krátkosti od sebe oddělit dvě konotace termínu kulturní dům v dnešním slova smysl. První pojetí chápe kulturní dům jako termín architektonicko-urbanistický. Kulturní dům je tedy chápan jako stavba. Vnímáme ho jako architektonickou formu, umělecké dílo. Druhé pojetí představuje instituci a činnost, která se v této instituci odehrává. Jak píše Michaela Janečková (2020): „instituci, jež širokému publiku zprostředkovávala a často dodnes zprostředkovává to, co obecně nazýváme kulturou“.
1.2. Vývoj od 19. století do konce druhé světové války
Od 60. let 19. století panovala v Čechách nálada obnovy politického a kulturního života. Vlády se po Bachově absolutismu ujal František Josef I., který v tehdejší habsburské monarchii znovu povolil veřejné politické aktivity. Rozhodující slovo však nadále měla vláda, parlament a její instituce sídlící ve Vídni, s čímž české politické a kulturní osobnosti nemohly být spokojeny.
To vedlo k vyhrocení situace a rozdělení politické scény v Čechách a na Moravě na mladočechy a staročechy. Spor mezi německým a českým národem rostl. Druhá polovina 19. století se nesla ve znamení hospodářského vzestupu především díky rozvoji průmyslu například sklářského, textilního, strojírenského, budována byla i železniční síť. S masovým rozvojem průmyslu a nárůstem dělnictva ve městech a přilehlých aglomeracích došlo k rozvoji spolkového života, což se projevilo ve výstavbě národních a dělnických domů. Názorově blízké skupiny obyvatel cítily potřebu si vytvořit místo, kde by se mohly setkávat, společně se bavit, rozmlouvat, spolkově a kulturně vytvářet činnost, která jim byla blízká, bylo tak nutné budovy ve k bylo nutné vybavit více funkcemi. Předpokládalo se, že tam jednotlivec stráví podstatnou část svého volného času. Šlo o občany napříč obory, sociálními a ekonomickými možnostmi i zájmy (od přírodovědců, sportovců, dělníků, po politiky a divadelníky). „Do těchto domů bylo často soustředěno více funkcí, byly víceúčelové i z dnešního pohledu, čímž mohly vytvořit určitý precedens pro pozdější vývoj a kumulaci funkcí do jedné budovy“ (Veverka, 2019). Budova měla být centrem dění té dané skupiny, tudíž každá stavba byla unikátní, každý měl jiné představy i možnosti. „Každý z projektů je unikátem z hlediska architektonické invence, vnitřního uspořádání i vnějšího výrazu stavby“ (Veverka, 2019). Významnou „kulturní“ spíše spolkovou činností do vzniku první republiky byla činnost Sokola, který jako první začal v jednotlivých městech, obcích i větších vesnicích stavět budovy, které v mnoha případech
12 sloužily ke obyvatelům jako místo setkávání. Činnost spolků byla utlumena a ovlivněna začátkem první světové války.
Po skončení první světové války kulturní život opět začal sílit. Roku 1918 vznikla Československá republika. Obyvatelstvo vzniklé republiky již navazovalo na předcházející výraznou spolkovou činnost a nadále ji rozvíjelo s vládní podporou. V roce 1919 začal platit Zákon o organizaci lidových kursů občanské výchovy. Ten nařizuje, aby obce zřídily místnost, kde by bylo možné občany vzdělávat ve věcech jejich občanských povinností, fungování státu či jeho organizaci. Obce nesly náklady na zřízení těchto místností a kurzů. „Na základě tohoto zákona, formálně platil do roku 1959, se utvářela poválečná struktura sítě kulturních zařízení“
(Veverka, 2019). Ve 20. a 30. letech 20.století panuje v Československé republice výrazná vlastenecká nálada.
Hospodářský rozvoj Československé republiky umožňuje architektům stavět objekty, ve kterých se snaží skloubit několik funkcí najednou. Příkladem je stavba reprezentující toto období je mělnický Masarykův kulturní dům z roku 1936 ve stylu funkcionalistického purismu.
Realizace tohoto kulturního domu předznamenává podobu pozdějších již typizovaných kulturních domů stavěných v masovém měřítku. Další stavby začaly vznikat až skončení druhé světové války.
1.3. Vývoj od konce druhé světové války do konce 50. let 20.
století
Od konce druhé světové války a po komunistickém převratu v únoru 1948 začala vládnoucí komunistická strana postupně ovládat politické, kulturní, hospodářské, společenské funkce státu, a to od nejnižších úrovní, obce, města i velkých územních celků. Česká společnost byla ovlivněná válkou a otevřená levicové politice. Započaly perzekuce odpůrců komunistického režimu a ideologické ovládání.
Život v hlavním a dalších velkých městech se v každodenních projevech lišil. Mladí lidé se začali více stěhovat do větších měst a na vesnicích zůstávali jejich rodiče a prarodiče. 1 Bez ohledu na ideologický tlak vládnoucí komunistické strany se kultura stala významnou součástí života společnosti. Rozdílným vývojem ke kulturnímu dění prošlo městské a vesnické obyvatelstvo. Tehdejší snahou bylo vyrovnání se vesnice městu, ale realita tomu neodpovídala.
Začátek 50. let je charakteristický zapojením kolektivizace do všech aspektů lidských životů.
Kolektiv se začal stavět nad jedince. Soukromý a privátní život měl nahradit veškerý volný čas trávený v kolektivu. Důležité je zmínit, že ideologií byl prosazován kolektivní život spojený s profesí. Pokud tedy existovaly skupiny na úrovni lokálních společenstev v jiných oblastech než u zaměstnání, měly být narušeny a nahrazeny. To například dokládají i rekreační podnikové chaty a pobyty. Pokud se jedinec nechtěl kolektivních aktivit účastnit, jevilo se to jako podezřelé, někdy až anti-stranické. Nad kolektivním životem je možné držet lepší kontrolu než nad životem individuálním, soukromým. Objevují se dva rozdílné přístupy k životu, životní
1Částečné znovu osidlování venkova započalo až začátkem 70. let rostoucím trendem chalupaření.
13 styly. Na jedné straně jde o zástupce proletariátu a na druhé straně o vrstvu inteligence. Typické pro dobu 50. let je také obdiv sovětského svazu a všeho, co z něj přišlo, ačkoliv se jednalo pouze o chiméru. Okolo přívlastku sovětské se vytvořil oblak něčeho dokonalého, což mnohdy sklouzávalo až do ohraných klišé. Režim se pokoušel o „sloučení ideologických představ s moderními civilizačními výdobytky, přicházejícími často z dosud oficiálně nenáviděných západních zemí“ (Veverka, 2019).
Významnou roli sehrálo tehdejší Ministerstvo zemědělství, které vydalo publikaci s názvem Kulturní domy: jak si může každá obec vystavěti kulturní dům: poučení pro zájemce o výstavbu kulturního domu na venkově. Praha: Ministerstvo zemědělství, 1946. Brožura obsahuje doporučující plány, jak by si města či obce měla danou organizaci představit a architekti posléze postavit. V brožuře se nedostatečný kulturní rozvoj na vesnicích vysloveně přičítá nedostatku vhodných prostor. Ve stejném roce také vznikají první kulturní domy (v Tutlekách, v Pasece a v Hrabství). (Veverka, 2019) Ministerstvo v brožuře uvádí, že zemědělská politika povede ke zvýšení životní úrovně na vesnicích a po stránce kulturní se v budoucnu vesnice vyrovná městu.
Také jde stále o iniciativu každé obce či města, nikoliv o předepsaný úkol státu. Ministerstvo v brožuře přímo uvádí: „Uplatňovati typisaci při stavbě kulturních domů bez ohledu na místní podmínky a bližší konkrétní požadavky není možno, nemá-li se stavba státi pro obec případně i hospodářsky neúnosnou“ (Ministerstvo zemědělství, 1946). Architekti během vypracovávání projektů nastavili základy pro budoucí typizaci těchto budov. Vydefinovali základní funkce místností a prostorové náležitosti pro tyto funkce, jakým by podobné budovy měly disponovat.
Zde se uplatňuje hledisko kulturního domu v pojetí architektonickém. Jak se píše v brožuře Ministerstva zemědělství (1946), kulturní dům, bude plnit své poslání, pokud se bude moci zabývat osvětovou, zdravotní a sociální prací. Zde se uplatňuje pojetí kulturního domu jako víceúčelové instituce.
Představitelé komunistické strany hledali „správný“2 poválečný architektonický styl. Za vhodné považovali období české renesance (antické prvky) propojené s lidovými prvky a budovatelskými motivy. Zjednodušeně lze říci, že toto období se u nás nazývá styl sorela 3. Ve světě byl jeho částečným ekvivalentem tradicionalismus. Hledání retrospektivního stylu skončilo definitivně vyjádřením sovětského politika a tehdejšího tajemníka komunistické strany N. S. Chruščova:
„Na fasády obytných domů se někdy navěšuje mnoho všelijakých nepotřebných okras, jež svědčí o tom, že někteří architekti nemají vkus. […] To jsou úchylky v architektuře, které způsobují mrhání materiálem a nepotřebné výdaje prostředků. […] Boj s konstruktivismem se musí vést rozumnými prostředky. Nesmíme se nadchnout architektonickými dekoracemi, estétským okrašovatelstvím, stavět na budovách úplně zbytečné věže anebo sochy. Nejsme proti kráse, ale jsme proti zbytečnostem…“ (Veverka, 2019).
Architektonické postupy se začaly ubírat jiným směrem.
2Správný ve smyslu neodporující ideologii.
3Socialistický realismus
14 Zde je důležité zmínit, že dnes si pod termínem kulturní dům poměrně jasně dokážeme představit konkrétní typ budovy. Do 60. let 20. století ale tento termín vycházel více z funkce objektů. Nešlo o zažitý termín. Od roku 1950 začínají vznikat osvětové besedy. Jednalo se spíše o organizační jednotky než konkrétní zařízení. Většinou neměly materiální zajištění ani určený prostor. Činnost osvětových besed se měla podílet na oživování kulturního a společenského života vesnice. Následně se jejich činnost měla přesunout do určených budov.
Struktura budov typu kulturního domu a také institucí naplňující termín kulturního domu je tak stále poměrně přehledná. Výstavba kulturních domů v první polovině 60. let výrazně zintenzivnila a vedla až k celkové organizovanosti tohoto procesu, a to kvůli potřebě komunistické strany ovlivňovat masy lidí svou ideologií. „Po roce 1948 bychom kulturní domy označili za typ univerzálního kulturního a osvětového zařízení “ (Veverka, 2019).
Základem pro tehdejší kulturní infastrukturu byla nejprve kulturní družstva, která vznikala již s fungujícími osvětovými radami. Jejich role spočívala v zajištění finančních prostředků pro výstavbu či adaptaci kulturních zařízení a jejich následné organizaci. Odvolávali se přitom na počátky lidové soudržnosti, osvětové činnosti a spolkového života v 19. století. Družstva následně předkládala pravidelně zprávu o kulturní úrovni vesnice, počtu spolků i tamější politické situaci Ústřední kulturní komisi ministerstva zemědělství. Na základě tohoto faktu lze předpokládat, že komunistickému režimu nešlo primárně o kvalitní kulturní vyžití obyvatel, ale spíše o kontrolu nad spolkovým životem, což jen umocňuje informace, že do družstev se např. ochotnické spolky nehlásily dobrovolně. Životnost kulturních družstev i osvětových rad však nebyla dlouhá a Nařízení vlády č. 101/1950 Sb. je zrušilo. Následně v březnu 1953 vydalo ministerstvo školství a osvěty statuty pro domy osvěty, osvětové besedy a osvětové jizby, které byly definovány jako kulturně-osvětová zařízení vesnic a menších měst.4 Tato zařízení začala oficiálně spadat pod Místní národní výbor (MNV) jako samostatně hospodařící z peněz od státu a z výnosů z vlastních akcí. V této podobě už tedy lze spatřit podobu se současným stavem kulturních domů. Vystavená zařízení byla označena nápisem „Osvětová beseda“. Do těchto budov mělo být poměrně nerealisticky zakomponována např. čítárna, klubovna, knihovna, sál s jevištěm, měla disponovat hudebními nástroji, promítacími přístroji, ale také třeba sadem nebo koupalištěm (Veverka, 2019).
Zde začínají první nejasnosti v označeních takovýchto zařízení. Problém nastal totiž už v roce 1946, kdy vznikaly kluby ROH (Revolučních odborových hnutí), kde se sdružovaly zaměstnanci podniků. ROH organizovaly akce podporující ideologické smýšlení pracujících.
Postupně se ale došlo ke stanovisku, že „Klub je činnost, ne prostor“ (Veverka, 2019). A na této základní tezi vnikly myšlenky výstavby kulturních domů. Jejich činnost se ale z podstaty
4 Stalo se tak na základě Soběslavského plánu kulturně osvětové činnosti v roce 1950, v němž se stanovilo: „V zájmu změny životních forem na venkově vypracujte plán budování novodobých kolektivních technických, zdravotních, sociálních a kulturních zařízení, jež mají překonat rozdíl mezi městem a vesnicí. Starejte se o budování a provoz kulturních klubů a osvětových domů, jež mají být zřizovány především z nejlépe vybavených komunálních hostinských a restauračních podniků, jež mají sloužit za střediska nového kulturně společenského života pracujícího lidu…“ (Veverka, 2019).
15 překrývala s činností klubů ROH. Do toho je nutné připočítat ještě již zmíněná kulturní družstva, která zanikala postupně.
Nepovažuji za nutné tuto situaci dále rozvádět. Pouze uvedu, že někde se tyto organizace slučovaly, někde ne. Každopádně všechny tyto subjekty spadaly buď pod celozávodní výbor ROH nebo přímo pod MNV (Místní národní výbory).
„Samotné označení nebylo ničím striktně vymezeno, takže můžeme nalézt označení jako jednotný klub pracujících, sdružený klub pracujících, dům kultury, dělnický dům, dělnická beseda. Přičemž v mnohých případech se k těmto názvům přidávala jména konkrétních podniků nebo jména slavných rodáků či politiků“ (Veverka, 2019). Vše měl vyřešit Zákon o osvětové činnosti č. 52/1959 Sb., který měl zrušit veškeré platné předpisy a reorganizovat jak výstavbu kulturních domů, tak osvětovou činnost jako takovou, ačkoliv jak uvádí Veverka (2019): „I přes tyto a další reorganizační kroky během následujících let přežily besedy a jizby jako základní osvětová zařízení v republice až do roku 1990.“
Od roku 1951 začaly vznikat typizační řady osvětových domů. Projektem byl pověřen Stavoprojekt, nová organizace sdružující velkou většinu všech architektů a projektantů. Šlo o snahy vydefinovat prostory těchto domů po funkční a účelové stránce, tak aby byly propracovány přesné dispozice, kapacity a výměry. Za každou řadou stál jiný architekt a každá z řad se něčím mírně odlišovala od předešlé, zároveň na sebe někdy vzájemně odkazovaly či ze sebe vycházely. Projekty měly zohledňovat ekonomickou situaci obce, její potřeby i velikost.
Se snahou ovlivnit vzhled kulturních domů úzce souvisí hromadná výstavba typizovaných sídel, jimiž měly být kulturní domy součástí.
Rozvoj kulturního a společenského života na vesnici nebi v malých městech (tehdy ve smyslu vyspělé socialistické společnosti) se i v této době pojí do úzké souvislosti s vybudováním vhodných prostor sloužících ke kulturní, vzdělávací a zábavné činnosti. Považuji za důležité se vžít do situace architektů v tomto období. Uměli projektovat divadlo, nebo výstavní sál, učili se, jak skloubit prvky všech typů sálů ve víceúčelové funkční prostory s efektivní dispozicí za málo peněz.
1.4. Vývoj od začátku 60. let 20. století do období normalizace
V polovině 60. let dominoval na veřejných stavbách architektonický tzv. bruselský styl. Během 60. let se u nás objevuje také brutalismus a technicismus, což svědčí o rozvolněnější náladě tehdejší společnosti v Československu. „s 60. léty tu je volnost tvarování, abstraktnější práce s formou a napodobování západu“ (Veverka, 2019). V roce 1960 se stáváme Československou socialistickou republikou. 60. léta se nesou v duchu liberalizace, což mimo jiné zahrnovalo i slábnoucí cenzuru. K pozvolné proměně životního stylu dochází postupně a je souvisí s pronikajícími prvky západní kultury, ať už se jednalo o spotřební zboží nebo např. francouzské filmy, či vznik Domu módy a Tuzexu. Významným impulsem byla i účast Československa na Světové výstavě v Bruselu roku 1958 nebo o rok později vznik divadla Semafor. Početnou složkou obyvatelstva se stávají dospívající mladí lidé holdující big beatu, ale k nevoli režimu také „apatii a nechuti k politickému angažmá“ (Veverka, 2019). Atmosféra ve společnosti se uvolňovala.
16 Požadavky na demokratizaci vyvolaly obavy v Moskvě. Reformní hnutí bylo potlačeno vpádem vojsk Varšavské smlouvy a následnou okupací a následovalo období normalizace. Produkovaná kultura byla sledována a cenzurována. Život ovlivňovalo (ne)členství ve straně. Současně se ale podporovala porodnost a vznik mladých rodin. Situace dovršila dalšími čistkami a prověrkami. Rok 1969 je také spojen s masovou emigrací odhadem asi 80 000 obyvatel.
Jedním z pokusu o řešení situace mělo být uvolněnější přístup k turistickému ruchu v rámci otevírání se světu. Díky tomu zde začaly být opět aktivnější některé západní firmy a také se zde začali objevovat zahraniční studenti ze zemí tzv. třetího světa, se kterými Sovětský svaz začal navazovat kontakty. Znovu se společnost začala přiklánět ke konzumnímu životnímu stylu, ačkoliv nabídka zde ani zdaleka nebyla tak bohatá jako na západ od nás. Umělci se snaží vymezit vůči uniformitě. Definitivní utnutí liberalizačního procesu nastalo v roce 1969.
Ráda bych se ještě vrátila, k již zmiňovanému Zákonu o osvětové činnosti č. 52/1959 Sb., který usměrňoval vývoj kulturních zařízení až do nového z roku 1992. Zaštiťující organizací se stalo Ministerstvo školství a kultury, které odpovědnost dále rozkládalo do MNV, ONV a KNV, které se stala o jednotlivá kulturní zařízení. Šlo o: „osvětová zařízení klubového typu (např.
osvětové besedy, závodní kluby, družstevní kluby, domy pionýrů a mládeže), vzdělávací a poradenská střediska (např. osvětové domy) a osvětová zařízení specializovaná (např. zoologické zahrady, lidové hvězdárny).
Kulturně osvětová zařízení klubového typu by se následně mohla rozdělit do dvou typů.
Ta, která se nacházela ve městech a ta na vesnicích. Ve městech spravovaly tato zařízení ROH nebo místní národní výbor. Na vesnicích tato zařízení zřizoval místní národní výbor nebo jednotné zemědělské družstvo. Jejich úkolem byla organizace kolektivního společenského kulturního života5, jehož organizační základnou byla právě osvětová zařízení klubového typu.
Postupně se však začalo objevovat zařízení kulturního typu, které se stalo hromadným univerzálním označením pro všechna výše uvedená zařízení. Zde je nutné si všimnout, že se v Zákoně neobjevuje explicitně výraz kulturní dům.
Kulturně osvětové objekty, tedy kulturní domy klubového typu, měly na vesnici odlišné postavení než ve velkých městech. To je důležité si uvědomit. Tato osvětová zařízení klubového typu byly organizační základnou rozvoje kulturního a společenského života na vesnici, často k této činnosti sloužily bývalé sokolovny. Ve větších a velkých městech se o tento rozvoj zařízení dělila s divadly, galeriemi a dalšími organizacemi.
5 Obsahem osvětové činnosti je zejména soustavné šíření vědeckého světového názoru, boj proti buržoazním ideologiím a proti přežitkům v myšlení lidí, vysvětlování a prosazování politiky Komunistické strany Československa směřující k dovršení výstavby socialismu a k upevnění světového míru. Osvětová činnost přispívá ke zvyšování všestranného vzdělání pracujících, k výchově uměním a k vytváření podmínek pro bohatý kulturní a společenský život. Socialistická osvěta je životní potřebou našeho lidu; základem jejího rozvoje je dobrovolná a iniciativní činnost pracujících. (Zákon o osvětové činnosti č. 52/1959 Sb.)
17 Činnost a obsahovou náplň těchto zařízení na vesnici lze rozdělit do tří okruhů. Jednalo se o mimoškolní výchovu a vzdělání pracujících, zájmovou kulturní činnost a péče o lidovou zábavu a společenský život občanů.
V rámci první oblasti kulturní domy měly pořádat vzdělávací přednáškové cykly ve formě lidových akademií vědy, techniky a umění, ale také akademie zemědělské, rodičovské nebo filmové. Doprovodným prvkem měly být i praktické odborné kurzy.
Druhou oblastí byla zájmová činnost, v rámci, které výbory pořádaly kroužky lidové umělecké tvořivosti, pod čímž si lze představit divadelní, pěvecké, taneční anebo dechové soubory, fotokroužky nebo výtvarné i recitační kroužky, a dále také kroužky technické nebo ornitologické.
1.5. Období do roku 1989
Období normalizace a budování tzv. reálného socialismu postihlo veškeré aspekty lidských životů, nicméně pro další nástin vývoje společenského života té doby považuji za dobré citovat Jana Rychlíka:
„Skutečností zůstává, že většina příslušníků nižších a středních vrstev, tedy především dělnictvo, družstevní rolníci, nižší technické kádry apod., nedostatek intelektuální svobody a nemožnost vyslovit svůj názor příliš tíživě nepociťovala, protože se většinou k dění nepotřebovala veřejně vyjadřovat, a jak se k dění vyjadřovala soukromě, bylo režimu v zásadě lhostejné…Skutečností ovšem je, že tato tíživá atmosféra dopadala především na inteligenci“
(Rychlík, 2014).
V 70. letech je velká většina společnosti tvořená lidmi narozených během války a po ní, tedy společnost ovlivněná kolísající náladou s dotyky západu z 60. let. Vztah k Sovětskému svazu tedy nelze charakterizovat přívlastkem obdivný. Na rozdíl od padesátých let nebyli lidé nuceni ke kolektivnímu způsobu života. Byl jim ponechán prostor pro soukromý život, avšak s povinností na stranicko-společenských akcích. Například šlo o Svátek práce. „Štátom zavádzané sviatky a ich ritualizované podoby fungovali ako nástroje na internalizovanie socialistických hodnôt a noriem“ (Beňušková, 2015). Na první pohled každá rodina měla zapadat do vzoru vznikající sociální politiky, ale ve skutečnosti se hlubšími životy jednotlivců nižších a středních tříd nikdo nezabýval. Ačkoliv byla účast na nejrůznějších brigádách a oslavách svátků důležitá pro bezproblémový způsob života, šlo více méně o formality. Pro volný čas je podstatné zmínit, že v 70.letech došlo k zavedení volných sobot. Přestože socialismus je postaven na podstatě dělnické třídy, od sedmdesátých let se počet lidí patřící mezi tzv. dělnickou třídu významně snížil díky přístupnosti středních a vysokých škol, a tudíž vzrostla kvalifikovanost.
Vesnického kulturního vyžití, velkým trendem před rokem 1989 bylo účastnit se tzv. zábav.
Venkovské zábavy musely být zaštítěny socialistickou organizací nebo místním národním výborem, a to jeho kulturním odborem nebo složkou. Pokud daná složka akci neschválila, nebylo možné ji uspořádat. Požadavek vycházel od svazu mládeže, baráčníků, sborů hasičů, myslivců, cihlářů a jiných skupin. Výsledná podoba byla odvislá od toho, kdo ji zajišťoval. Pod slovem zábava se tedy vyskytovaly jak myslivecké či jiné plesy, tak big beatové koncerty.
18 Fenomén vesnických zábav dovoloval těmto rockovým kapelám vystupovat, jelikož ve velkých městech to obvykle měly zakázáno. Zábavy se pořádaly v hospodách, kulturních domech, sokolovnách, klubech a podobných zařízení. Šlo o velmi oblíbené akce s vysokou návštěvností.
Kulturní domy se rozdělovaly na základě provozovatele, respektive správce, kterým ke konci 70. let byly buď národní výbory nebo revoluční odborová hnutí. Praktické řízení kulturních zařízení vykonávaly místní školské a kulturní komise národních výborů, které národnímu výboru předkládaly různé žádosti či opatření. Národní výbor sám o sobě tedy pouze schvaloval plán činnosti, kontroloval jeho plnění. Tyto stranické organizace byly napojené na státní rozpočet, zajišťovaly tedy jeho činnost finančně a hmotně. Následně velmi záleželo, jaké aktivity daný kulturní dům zajišťoval nebo organizoval. „Mnohde se v obci sdružují finanční prostředky několika přispěvatelů (např. místního JZD, národního výboru a některého z místních podniků) a finanční dotace místního kulturního zařízení klubového typu se pak relativně zvyšuje“ (Beneš, 1976). Od toho se odvíjelo jejich hospodaření.
Jaké kroužky či akce „pořádal“ kulturní dům se odvíjelo od demografických, ekonomických a sociálních aspektů daného místa, kdy poskytované služby určovaly i zájmy obyvatel a celková vybavenost sídla. „Některé ze služeb jsou soběstačné, popřípadě i ziskové (kursy, taneční zábavy, filmová představení apod.), na jiné je nutno připlácet (přednášky, výstavy, práce s dětmi apod.).“ Beneš (1976) tedy podotýká, že: „Je velmi obtížné porovnávat ekonomiku kulturních domů, protože není zpracována jednotná metodika pro sledování a zpracování ekonomických rozborů…. Kulturní zařízení netvoří stejnorodý soubor, který by se vzájemně rozlišoval pouze velikostí, popřípadě standardem vnitřního zařízení.“ Setkáváme se tedy již s faktem, který je i dnes velmi aktuální a to, že oblast kultury nelze posuzovat pouze na základě ekonomických a technických ukazatelů. Kromě aspektů sociologických, politických, urbanistických atd. hraje významnou roli sám člověk.
Jestliže do roku 1959 byla výstavba kulturních domů velkým tématem, od 60. letech a v době normalizace se ještě vystupňovala. Velké stavební projekty obecně měly být prezentací reálného socialismu. Začal se rozlišovat osvětový dům a kulturní dům. Kulturní dům podle Československé státní normy č. 73 5252 z roku 1961 je „kulturní a společenské zařízení univerzálního typu sloužící obyvatelům příslušného územního obvodu k jejich kulturnímu a společenskému životu a zájmové činnosti“. Osvětový dům neboli okresní kulturní středisko je charakterizováno jako „metodické středisko kulturně výchovné práce a instituce pomoci a výchovy kulturně výchovných pracovníků a členů lidové tvořivosti“ (Beneš, 1976).
„Začal se vytvářet velmi komplexní a složitý systém, který měl co nejlépe vyhodnotit vliv zařízení, jeho typ, velikost a případný ideální program“ (Veverka, 2019). Výstavby kulturních domů měly ve světě architektů vyhraněné jedinečné místo. Neustále se pracovalo s kapacitami, formami, funkcemi prostory a jejich skládáním. Samotné realizaci měly předcházet sociologické průzkumy obyvatel pro účely zjištění adekvátní kapacity. Projektanti skládaly jednotlivé typizované části k sobě a vytvářeli individualizované celky zvláštní pro každou obec.
Beneš (1976) ve své knize přímo doporučuje, aby se sestavila odborná komise z obyvatel daného obvodu, aby se správně určili kulturní a společenské činnosti a potřeby obyvatel. Dále se pracovalo s počtem obyvatel, strukturou průmyslových a zemědělských podniků nebo
19 dopravy, existencí a využití dosavadních kulturních zařízení. Doporučuje se zaměřit na tak detailní ukazatele jako struktura denního volného času nebo příjmů a výdajů místní obyvatel.
Beneš (1976) ve své knize uvádí prognostické úvahy o vývoji kulturních potřeb a kulturních zařízená. Hlavní myšlenkou je, že s rostoucí atraktivitou středních a velkých měst se do nich lidé více stěhují. Čím dál více lidé opouští oblast zemědělství směrem k průmyslu a k oblasti služeb. Současně ale bere v potaz vznik střediskového systému osídlení. V rámci tohoto systému bylo nutné vypracovat síť kulturních zařízení jak ve střediskových, tak v nestřediskových sídlech trvalého významu.6 „Základním typem kulturního zařízení, kde se propojuje struktura kulturních potřeb s kulturně výchovným zájmem společnosti v dané lokalitě je zařízení klubového typu, s používaným názvem kulturní společenské středisko, popřípadě kulturní dům, či závodní nebo družstevní klub“ (Beneš, 1976). Střediskové zařízení kulturního typu je tedy ve funkci poradenského pro zařízení s menší působností. Pro střediskové zařízení stejnou funkci potom zastávalo okresní nebo krajská kulturní střediska.
V normalizačním období a do roku 1989 měl kulturní dům plnit funkci kulturní, společenskou, výchovnou a rekreační. Kulturní funkce znamená, že kulturní zařízení bude širokou veřejnost seznamovat s uměleckými díly. Skrze rozšíření estetické vnímavosti budou lidé následně umělecká díla připraveni chápat. Toho lze docílit pořádáním přednášek, seminářů, lektorátů, výchovných koncertů nebo recitálů. K tomu lze samozřejmě připočíst i uvádění filmů nebo koncertů apod. Společenská funkce se projevuje v pořádání tanečních, hudebních událostí.
Výchovná funkce spočívá „v přetváření člověka v duchu mravních zásad socialistické společnosti a aby jej připravovaly pro život v této společnosti“ (Beneš, 1976), čehož docílí výchovou k rodičovství, k socialistickému poměru k práci, a to jednorázovými a dlouhodobými kurzy a činnostmi zabývající se otázkami občanské péče. Současně by mělo jít o činnosti spojené s politickou angažovaností v podobě například schůzí výborů. Poslední rekreační funkce počítá s myšlenkou, že lidé ve svém povolání nespatřují plnohodnotné uplatnění své osoby. Proto je třeba, aby své dovednosti uplatnili a rozvíjeli ve volném čase. Kulturní dům tak má vytvářet předpoklady k naplňování činností jako je hra na hudební nástroje, amatérské divadlo, umělecká tvorba, ale také techničtějšího charakteru jako modelářské, fotografické dílny nebo kroužky šití atd.
V této kapitole jsem se pokusila nastínit průběh vzniku kulturních domů v jeho dvou konotacích. Přibližuji vývoj termínu v architektonicko-urbanistickém pojetí a také vývoj termínu kulturní dům v jeho pojetí jako instituce zprostředkovávající kulturní a osvětovou činnost. V následující kapitole vývoj kulturního domu dokončuji pomocí popsání přechodu české společnosti z komunistického režimu do demokratické společnosti.
6Osídlení bylo členěno na střediska oblastního, obvodního a místního významu a na nestředisková sídla trvalého významu a na ostatní nestředisková sídla.
20
Současná situace kulturních domů
V této kapitole se pokusím souhrnně obsáhnout současnou situaci kulturních domů a jim podobných objektů v České republice. Budu vycházet především ze statistik Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS), který tato zařízení sleduje od roku 2007. Nejvýznamnější překážkou je nejasnost v celkovém počtu a struktuře kulturních domů na území ČR. Proto uvedená data jsou stěžejní pouze pro jednotky, ze kterých NIPOS při vytváření závěrů statistiky pracoval. Pouze s vědomím výrazného zjednodušení můžeme tyto závěry zobecňovat na veškeré kulturní domy. Základní přehled a představu poskytnout mohou.
Kulturní domy v dnešním pojetí jsou multifunkční kulturní zařízení, která nabízejí multižánrovou nabídku služeb pro širokou škálu obyvatel. Některé kulturní domy se specializují pouze na určitý segment, např. dětské publikum. Jejich funkce spočívá ve zprostředkovávání především živého umění nebo také neformálního vzdělávání a celkové podpoře komunitního života v místě. Často také subjekty provozující kulturní domy tyto prostory pronajímají. Poskytují tak dalším subjektům prostor pro jejich činnost, která by taktéž měla být kulturního rázu. Méně často je jejich vedlejší činností prodej různého zboží či provoz restauračních zařízení. Jejich dosah je nejčastěji lokálního charakteru.
2.1. Společnost po roce 1989
Na začátku této kapitoly bych nejprve ráda shrnula a ucelila, jak vypadala situace kulturních domů a kulturních zařízení v 80. letech 20. století. Kulturní domy se lišily v aspektech vzhledu, zřizovatele, názvu či poskytovaných služeb. Kulturním zařízením klubového typu lze označovat kulturní domy, kulturní společenské středisko, popřípadě kulturní dům, či závodní nebo družstevní klub. Kulturní zařízení se měla vyskytovat na úrovni krajů, okresů a středisek.
Každé takové kulturní zařízení zřizoval místní národní výbor (MNV), okresní (ONV) nebo krajský (KNV). Kulturní dům ale mohlo spravovat i revoluční odborové hnutí (ROH) působící při průmyslových či jiných podnicích. Tyto všechny stranické organizace byly napojeny na státní rozpočet a schvalovaly činnost KD. Škála aktivit jednotlivých zařízení byla závislá na iniciativě a na angažovanosti místních kulturních komisí, současně ale také charakteru místních obyvatel či ochotě národních výborů. „Nebylo by správné nepřipomenout, že skrze tuto základnu odbory vkládaly do těchto aktivit finanční prostředky (platily kroje, kostýmy, technické vybavení apod.) a že např. amatérský film a fotografie díky tomu velmi dobře prosperovaly“ (Proměny kulturní infrastruktury, 2014, s. 9). Doporučená náplň pro tato zařízení byla vychovávat k uměleckému cítění formou přednášek a jiných vzdělávacích forem, pořádání zábavních společenských večerů (tzv. zábav), koncertů. V neposlední řadě šlo o události spojené s politickou participací ve formě schůzí či oslav státních svátků.
Život společnosti významně ovlivnilo zrušení cenzury, vstup soukromého sektoru a otevření hranic světu, odkud přicházejí nové technologie. Česká společnost se zapojila do globalizačních procesů. Podle publikace Proměny kulturní infrastruktury po roce 1989 (2014) lze dnešní českou společnost rozdělit do tří sfér na základě účasti na kulturních aktivitách. „Pro první dimenzi je charakteristická orientace na kulturně náročnou formu trávení volného času spolu se zaměřením na intelektuální, resp. osobní rozvoj a také sportování“ (Proměny kulturní infrastruktury po roce 1989, s.20). Druhá skupina preferuje komerčnější a populárnější druh
21 zábavy odehrávající se mimo domov a s přáteli. Do třetí skupiny se řadí lidé, kteří raději tráví volný čas aktivitami v domácím prostředí. Nejmenší zastoupení sledují v první skupině. Podle zmíněné publikace od 80. let klesá význam demografických charakteristik na kulturní participaci. Pomalu stírá rozdíl úrovně infrastruktury na venkově a velkých městech. To vše ve prospěch individualizace jedince. Stále přetrvává vliv a význam socio-profesní třídy v kombinaci se vzděláním. Ačkoliv připouští, že ekonomické zdroje jsou stále důležitým faktorem pro účast na kultuře, jako více determinující vnímají vkus a kulturní kompetenci.
(Proměny kulturní infrastruktury po roce 1989, 2014, s. 24)
Výzkum provedený v roce 2019 Prokopem, Tabery, Buchtíkem, Dvořákem a Pilnáčkem člení českou společnost do šesti tříd na základě rozložení kapitálů (ekonomického, sociálního, kulturního a lidského) sestupně: zajištěná střední třída, nastupující kosmopolitní třída, tradiční pracující třída, třída místních vazeb, ohrožená třída a strádající třída. Na základě výzkumu konstatují, že demografické charakteristiky jako věk, pohlaví či vzdělání nejsou natolik rozhodující jako celková sociální struktura obyvatelstva v dané obci a na ní navázaná míra výskytu sociálních problémů místních obyvatel. Zjednodušeně řečeno, jedince žijícího v obci s vyšším výskytem sociálních problémů, natolik ovlivňuje jeho okolí, že má menší šanci se posunout mezi vyšší třídy. Naopak zvyšuje riziko propadu mezi nižší třídy.
(Prokop et al., Rozděleni svobodou: Česká společnost po 30 letech, 2019)
Lenka Lázňovská uvádí ve sborníku (2014) několik hlavních trendů kulturní infrastruktury po roce 1989. Jedním z nich je zjištění, že poskytování kulturních služeb již není oproti předrevolučnímu období nutně spojováno a vázáno na nemovitost, ve které by daný subjekt působil. To souvisí s celkovým rozšířením druhů kulturních aktivit i subjektů, které je organizují. Tyto subjekty se nyní více zaměřují na získání diváka, kterému se snaží poskytnout zážitky. Oblíbeným se stalo provozování multikulturních či multioborových zařízení. Pro veškerou činnost je nutné využít moderních technologií (internetu, sociální sítě, online- katalogy). Lázňovská pozoruje „propojení kulturních služeb s turistickým ruchem daného regionu“. Aktivity se více zaměřují na děti a mládež a jejich rozvoj. (Proměny kulturní infrastruktury po roce 1989, 2014, s.7-16)
Se sametovou revolucí a příchodem demokratické společnosti se razantně změnila i situace kulturních domů. Docházelo k deetatizaci a vstupu soukromého sektoru. V roce 1990 se Ústavním zákonem č. 294/1990 Sb. zrušily národní výbory. Vznikly samosprávné obce, které začaly hospodařit s daným rozpočtem a majetkem. Obcím připadl majetek národních výborů, a tudíž mnohdy i kulturní domy. V některých případech se kulturní dům dostal do veřejné dražby v průběhu privatizačních řízení (Zákon č.500/1990 Sb.). Někdy se obce ocitly bez jakéhokoliv vlastního prostoru pro organizování kulturní činnosti. Mnohdy menší obce takové budovy samy posléze odprodávaly, jelikož by pro ně nenašly využití a byly by tak finanční zátěží. Každá obec řešila tuto situaci podle svých potřeb a možností. Během 90. let se kompletně struktura kulturních domů v České republice rozpadla, jelikož se pohyby s tímto druhem majetku nikde samostatně neevidovaly.
22
2.2. Stručný přehled právních forem po roce 1989
Základní dělení právních subjektů je na právnické a fyzické osoby. Právnické osoby dále dělíme na právnické osoby soukromého práva (obchodní společnosti/korporace, neziskové organizace, spolky atd.) a právnické osoby veřejného práva (organizační složky státu, obec, příspěvkové organizace aj.). Podnikající fyzické osoby provozují živnostenskou činnost samostatně, na vlastní odpovědnost a vlastním jménem.
Prvním zásahem do právních forem byla novela hospodářského zákoníku, přesněji Zákon č. 103/1990 Sb. Od 1. ledna 1992 začal platit nový občanský zákoník, který upravoval podobu obchodních společností, mezi které řadíme společnost s ručením omezeným, veřejnou obchodní společnost, komanditní společnost, družstvo a akciovou společnost. V současnosti je v platnosti Zákon o obchodních korporacích č. 90/2012.
Pokud si obec kulturní dům ponechala ve své majetku, v některých případech se stal příspěvkovou organizaci. Jindy se jejich status změnil v podnikatelský subjekt, většinou právnické osoby, mezi které řadíme společnost s ručením omezeným nebo akciovou společnost.
„V řadě případů si v rámci veřejných kulturních služeb mohou žádat o dotaci z rozpočtu obce na konkrétní projekt. U těchto subjektů se setkáváme s vysokou mírou soběstačnosti, která převyšuje 80 %“ (Proměny kulturní infrastruktury, 2014, s.13).
První úpravy rozpočtových prostředků, ve kterých se stanovily rozpočtové a příspěvkové organizace, se uskutečnily již v roce 1990 Zákonem č. 576/1990 Sb. Následně vešel v platnost Zákon č. 250/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, který ustanovil zřízení a hospodaření příspěvkových organizací a organizačních složek. Organizační složky nemají právní subjektivitu a nejsou ani účetní jednotkou. Vznikají zřizovací listinou rozhodnutím zastupitelstva. Rozpočet organizační složky je rozpočtem obce a její zaměstnanci jsou zaměstnanci obce (či jiného územně samosprávního celku).
Příspěvkové organizace jsou právnickými osobami a hospodaří s vlastním rozpočtem, který schvaluje zřizovatel, v tomto případě obec či kraj. Základním dokumentem je zřizovací listina.
Může vlastnit majetek. Hospodaří s finančními prostředky, které jí poskytl zřizovatel ze svého rozpočtu a s prostředky, které získala vlastní činností. Zisk z vlastní činnosti může použít pro vykonávání činnosti, pro kterou byla zřízena. Zřizovatel poskytuje prostředky na provoz činnost a na investice. „Příspěvek je poskytován ve výši, která se pohybuje ve velkém rozpětí od 40 % do 90 % rozpočtu; výjimečně je i nižší“ (Proměny kulturní infrastruktury, 2014, s.13).
Příspěvková organizace může hospodařit s prostředky z fondů a s dary.
Zákonem č. 83/1990 Sb.1990 vznikla i občanská sdružení, která byla později přejmenována na spolky. O pět let později se zákonem ustanovily obecně prospěšné společnosti.
(Zákon č. 248/1995 Sb.) V roce 1997 se ustanovily nadace. (Zákon č. 227/1997 Sb.) Všechny tyto tři právní formy nevládních neziskových organizací mohou být vlastníky kulturního domu, ačkoliv v praxi tomu tak obvykle není. Je možné se setkat se situací, kdy si spolek pronajímá od obce kulturní dům za symbolický poplatek.
Tímto stručným přehledem jsem se pokusila nastínit vývoj právních forem, které v současné době bývají zřizovateli kulturních zařízení.
23
2.3. Kreativní průmysly
V tuto chvíli považuji za příhodné v krátkosti vystihnout podstatu trojsektorového členění kultury na kulturní a kreativní průmysly a kulturní sektor. Nejprve zmíním, že neexistuje jednoznačná definice ani jednoho z pojmů. Různé studie zahrnují do jednotlivých oblastí jiné druhy činností.
Podle studie Krause a Žákové (2014), se kreativita stává nemateriální surovinou nové doby, je předpokladem konkurenceschopnosti jak firmy, tak i regionu. Tento ekonomický koncept nazývají kreativní ekonomikou. Z kreativní ekonomiky vycházejí pojmy jako kreativní či kulturní průmysl (V plurálu průmysly, přičemž je zde také uvedeno, že dochází ke sjednocování obou pojmů v kreativní průmysly. Kulturní průmysly jsou záležitostí spíše tradičnějších odvětví umění jako literatura nebo divadlo, zatímco do kreativních průmyslů bychom zařadili novější odvětví jako reklama, design atd.). Ty mohou zapříčinit ekonomický a hospodářský růst země podporou obchodu a podnikání. Kreativní průmysly vytvářejí nová pracovní místa. Kreativita je podmínkou pro inovační procesy vedoucí k celkovému rozvoji společnosti prostřednictvím technologických, sociálních a prodejních inovací. Tyto inovace následně dodávají zmíněnou konkurenceschopnost podniku, zemi či regionu. „Kreativita je charakterizována jako schopnost spojovat stávající vědomosti, generovat nové nápady a transformovat je do užitečného výsledku – inovací“ (Kraus, Žáková, 2014, s.5). Nositelé kreativního myšlení působící v hospodářských odvětvích, kde své schopnosti mohou zužitkovat, jsou součástí kreativních průmyslů. Tito lidé i tato odvětví jsou významná kvůli termínu intelektualizace výroby. „Znamená to, že se kulturní složka produktů bude zvyšovat na úkor složky materiální“ (Kraus, Žáková, 2014, s.7). Význam produktu, jeho přidaná hodnota, bude stále více převažovat nad jeho užitkem. Lze to demonstrovat například na vzrůstajícím požadavku designu u produktu. Hospodářské odvětví kreativních průmyslů v sobě zahrnuje tři části. První z nich je část umělecká s méně významnou složkou užitku (malíře, hudebníky, tanečníky). Druhá část zahrnuje design, módu, řemesla, architekturu, a poslední základní část zahrnuje například vydavatelskou činnost. (Kulturní a kreativní průmysly ve vybraných zemích Evropské unie: vymezení, ekonomický přínos, strategická podpora, 2014)
Názorů, co vše by se mělo či nemělo zahrnovat do kreativních průmyslu je vícero. Ve studii Kraus a Žáková (2014) uvádějí pohled pohled J. Howkinse, který ve své knize The Creative Economy:How people make money from creativity mezi průmyslová odvětví kreativní ekonomiky řadí: „výzkum a vývoj, vydavatelství, software, rozhlas a televize, design, hudba, film, hračky a hry, reklama, architektura, živé umění, řemesla, videohry, módní průmysl a umění“ (Kulturní a kreativní průmysly ve vybraných zemích Evropské unie: vymezení, ekonomický přínos, strategická podpora, 2014).
Ve studii Krause a Žákové (2014) je uvedeno členění rozšířené verze britské studie Mapping Document. Do kreativních průmyslů patří následující: „reklama, architektura, umění a trh s uměním a starožitnostmi, počítačové hry a videohry, řemesla, design, módní návrhářství, film a video, hudba, scénická umění, nakladatelství, software a počítačové služby, rozhlasové a televizní vysílání“ (Kulturní a kreativní průmysly ve vybraných zemích Evropské unie:
vymezení, ekonomický přínos, strategická podpora, 2014). Tuto britskou definici přijala
24 Česká republika a zní následovně. Kreativní průmysly jsou „průmyslová odvětví, jejichž základem je individuální lidská kreativita, lidské dovednosti a talent a která mají potenciál vytvářet bohatství a pracovní místa zejména prostřednictvím využití duševního vlastnictví“
(Kulturní a kreativní průmysly ve vybraných zemích Evropské unie: vymezení, ekonomický přínos, strategická podpora, 2014).
Na základě Státní kulturní politiky na období 2009-2014 začalo Národní informační středisko pro kulturu (NIPOS) vydávat Statistiku kultury. Statistika pro vymezení kultury používá třídy podle NACE. NIPOS v rámci vydávaného účtu kultury člení kulturu na tři sektory. Do kulturního sektoru řadí tradiční odvětví jako kulturní dědictví, interpretační umění, výtvarné umění a kulturní a umělecké vzdělávání. Mezi kulturní průmysly řadí periodický a neperiodický tisk a audiovizuální a interaktivní média. Poslední sektor kreativních průmyslů zahrnuje architekturu, reklamu a design. Toto vymezení je vzhledem k šíři pojmu kreativní průmysly, jak jsem uvedla výše, nedostatečné a je potřeba do něj zařadit i okrajové oblasti jako software a informační technologie. Platforma Kreativní Česko za podpory Ministerstva kultury České republiky rozlišuje kulturní a kreativní odvětví. Jejich pojetí je výstižně znázorněno na obrázku (viz příloha č.1). Rozlišuje kulturní průmysly, kreativní průmysly a širší ekonomiku.
(Kreativní Česko, 2021)
2.4. Současná situace podle výzkumů NIPOS
Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS) v roce 2007 započalo výzkum monitorující činnost kulturních domů a jim podobných zařízení na území České republiky.
Cílem je získat podrobný přehled o žijící regionální kultuře na našem území, ze kterého by následně Ministerstvo kultury mohlo čerpat při tvorbě kulturní politiky či dotačních programů.
Výsledky výzkumu prvně zařadilo do pravidelné publikace Základní statistické údaje o kultuře v České republice v roce 2009 a to do 4. dílu s názvem Edukace a veřejná osvěta. První zmínku o tomto výzkumu najdeme v „modrém sešitě“ již v roce 2007. NIPOS v tomto ročníku uvádí, že jsou jednotky sledování prvně a nelze ze získaných údajů vyvozovat žádné závěry.
V publikaci z roku 2007 pracují s odpověďmi od 285 zařízeních, což je málo v porovnání s předpokládaným celkovým množstvím těchto zařízení. Výzkumu předcházel v roce 2002 dotazník podaný těmto institucím, kde se NIPOS snažil pouze identifikovat typy zařízení a vymezení činnosti, kterým se věnují.
Seznam oslovených jednotek se pravidelně aktualizuje. Na začátku šetření se osloví jednotky z roku loňského a současně se jejich databáze rozšíří o další instituce. Seznam se zredukuje o zaniklé instituce, sloučené, nebo přeorientované na jinou činnost (např. začala pouze pronajímat prostory). Každá instituce vyplní statistické výkazy.
V roce 2007 převažují instituce, které jsou příspěvkovými organizacemi a organizačními složkami obce či města. Jde o 82 % (235 zařízení). Akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným byly zastoupeny z 10 %. Zbytek je tvořen občanskými sdruženími, obecně prospěšnými společnostmi a církví. K roku 2009 zůstává v šetření 373 kulturních institucí.
V roce 2019 zůstalo v šetření 613 jednotek. Je důležité zmínit, že se nejedná o počet kulturních institucí v rámci ČR (kulturní dům, středisko apod.), ale pouze o zkoumaný soubor.
25 V České republice se nachází asi 6000 obcí, ve kterých je s přihlédnutím k historickému kontextu pravděpodobné, že se zde bude nacházet kulturní instituce. Města budou mít těchto zařízení i více.
Již na začátku výzkumu NIPOS rozdělil jednotky do tří základních skupin, a to podle zřizovatele, kterými mohou být:
• Orgány státní správy (instituce je příspěvkovou organizací nebo organizační složkou obce či města, či jsou přímou součástí úřadů)
• Občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti a církve
• Podnikatelské subjekty a podnikatelé (akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným, živnostníci)
Další rozdělení se týká typu kulturní instituce na základě využívaných prostor:
• Instituce s vlastními prostory pro pořádání akcí
• Instituce bez vlastních prostor, která si pronajímá prostory u jiných subjektů
• Zařízení s prostory bez pořadatelských pracovníků, kde si své akce pořádají různí zájemci
Sledována je provozovaná činnost v aspektu počtu kroužků, souborů, klubů, kurzů a v oblasti počtu jejich členů. Rozdělení je následovné:
• Zájmově-vzdělávací činnost (např. sociální, enviromentální, jazykové, řemeslné atd.)
• Zájmově-umělecká činnosti (např. divadelní nebo folklórní soubory, výtvarné dílny)
• Zájmově-mimoumělecká činnost (např. sběratelství, sportovní, technické aktivity)
• Další kulturní služby veřejnosti (divadelní představení, koncerty, výstavy, společenské akce, vydávání periodika atd.)
V oblasti zájmově-vzdělávací činnosti dále sledují, zda je aktivita cyklická či jednorázová.
Ke druhé a třetí oblasti činností, rozlišují i věkové skupiny (dětská, mládež, dospělí a senioři a smíšené). V oblasti dalších kulturních služeb veřejnosti jsou sledovány ukazatele počtu návštěvníků, počtu pronájmů a počtu zaměstnanců a dobrovolných pracovníků.
Poslední sledovanou oblastí je oblast hospodaření. Zaměřují se na celkové výnosy, neinvestiční a investiční výdaje, dále na investiční zdroje a vlastní vložené finanční prostředky. Sledují strukturu příjmů ve formě příspěvků, dotací a grantů od státu, kraje, obce či města a dále dary a sponzoring. Odděleně jsou sledovány příspěvky od zahraničních subjektů, do čehož zahrnují i fondy EU, které jsou důležitým ukazatelem u aktivit minoritních skupin.
Významným rokem pro posun celého projektu byl rok 2010, kdy se do výkazu přidala část týkající se přeshraniční a mezinárodní spolupráce a aktivit související s etnickými menšinami.
Tyto činnosti jsou specifikem spíše příhraničních kulturních zařízení. Mnohdy jsou dotovány z fondů EU, což vysvětluje trend rozšiřujícího se podílu finančních příspěvků plynoucí ze zahraničních prostředků. V roce 2010 se také začaly systematicky abecedně kontaktovat obce a města nad 1000 obyvatel. K roku 2010 přibývá jednotek (o 93 více) provozující „Další kulturní služby veřejnosti“. Tento trend je pozitivní, jelikož se jedná o pořádání divadelních představení, koncertů, výstav aj.
26 Ačkoliv v obci či městě prostor pro společenské události existuje, nelze mluvit explicitně identifikovat organizaci zajišťující v místě kulturní vyžití.
„veškeré kulturní snažení bylo zredukováno na 1 až 2 kulturní či společenské akce, které jsou nespecifikovanými položkami obecního rozpočtu…Kulturní aktivity pořádají v obci nejrůznější spolky…ve své režii a v kulturním zařízení, který jim obec, město pronajala zdarma či za symbolický poplatek“ (Základní statistické údaje o kultuře v České republice, 2012, s.23).
Rozsah šetření kulturních institucí se oproti roku 2009 výrazně posunul a rozšířil. Ve výkaze k roku 2019 se pracuje s 613 aktivními zpravodajskými jednotkami z celkových asi 1200. Stále jde o poměrně nízké číslo vzhledem k předpokládanému počtu existujících institucí. Mnoho z nich NIPOS vyřadil opět z důvodů změny činnosti, zániku. Pro účely této práce je důležité zmínit, že z výzkumu byly vyčleněny i organizace jako Svaz dobrovolných hasičů, Sokol nebo Orel, i přesto že v místě kulturu zajišťují. Obce přispívají kulturním zařízením obvykle pouze poskytnutím prostor a případně finančními prostředky v různé výši.
V roce 2019 kulturní zařízení začínají významněji čerpat z evropských fondů. Stále se snižují celkové příjmy i celkové výnosy kulturních zařízení. Zvýšily se příspěvky od krajů, obcí a měst, ale současně se zvýšil i počet zařízení. Výše darů a sponzoring se každoročně mění.
V této oblasti nelze pozorovat konkrétnější trendy, což lze vysvětlit rozdílnou snahou organizátorů a rozdílným charakterem aktivit. Ke sponzoringu či dárcovství se subjekty uchylují ve chvíli ztotožnění se s událostí nebo institucí. „Poměrně strmé snižování dotací, příspěvků a grantů v konečném důsledku znamená zanikání kulturních zařízení, rušení jejich pronájmů, prodej pro komerční využití, snižování stavu zaměstnanců, a dokonce i změnu jejich právního statusu“ (Základní statistické údaje o kultuře v České republice, 2019, s.2).
Je obtížné udržet seznam všech kulturních zařízení aktuální, jelikož jde o dynamickou oblast.
Neustále kulturní zařízení zanikají, vznikají nová, mění svou právní formu apod. V úvodním slově publikace je dokonce uvedeno: „Ze šetření vyplývá, že se každým rokem aktivně zapojují částečně jiné subjekty než v minulém roce, takže údaje jsou v celkovém pětiletém až desetiletém šetření trochu zavádějící“ (Základní statistické údaje o kultuře v České republice, 2019, s.1).
Statistiky z jednotlivých let nelze vzájemně srovnávat a vyvozovat z dat obecnější závěry.
Pro tuto práci by bylo ideální vytvořit na základě vybraných ukazatelů homogenní skupiny zařízení a porovnávat je mezi sebou. Do organizace každého kulturního zařízení se projektují rozdílné podmínky. Závěry ze srovnání skupin by proto nemusely být relevantní. Charakter každé obce ovlivňují faktory:
• Počet obyvatel a jejich charakter
• Ekonomické podmínky instituce, obce, regionu
• Demografické i geografické podmínky místa
• Historické a etnografické dědictví regionu
• Vliv minoritních skupin
Ze všech provedených statistik NIPOS lze identifikovat dlouhodobé trendy:
Výše dotací, příspěvků a grantů od krajů, obcí či měst stagnuje směrem k mírnému snižování.
