Diplomová práce
Mgr. KRISTÝNA SUCHÁ
Brno 2022
EKONOMICKO-SPRÁVNÍ FAKULTA
Risk management v leasingové
společnosti
Vedoucí práce: Ing. Viliam Záthurecký, MBA, Ph.D.
Katedra podnikového hospodářství
Program: Podniková ekonomika a management
Bibliografický záznam
Autor: Mgr. KRISTÝNA SUCHÁ
Ekonomicko-správní fakulta Masarykova univerzita
Katedra podnikového hospodářství
Název práce: Risk management v leasingové společnosti Studijní program: Podniková ekonomika a management Vedoucí práce: Ing. Viliam Záthurecký, MBA, Ph.D.
Rok: 2022
Počet stran: 102
Klíčová slova: Risk management, riziko, leasing, leasingová společnost, podnik, konkurenceschopnost.
Bibliographic record
Author: Mgr. KRISTÝNA SUCHÁ
Faculty of Economics and Administration Masaryk University
Department of Corporate Economy Title of Thesis: Risk management in a leasing company Degree Programme: Business Economy and Management Supervisor: Ing. Viliam Záthurecký, MBA, Ph.D.
Year: 2022
Number of Pages: 102
Keywords: Risk management, risk, leasing, leasing company, company, competitiveness
Anotace
Diplomová práce se zaměřuje na problematiku risk managementu v leasingových společnostech. Cílem práce je analýza a posouzení metod risk managementu v leasingové společnosti a jeho využití pro zvýšení finanční stability a konkurenceschopnosti sledované společnosti. Práce se zaměřuje na proces schvalování klientů při žádosti o půjčku, tedy na proces, který stanovuje bonitu žadatelů. S následnými konkrétními návrhy pro zefektivnění tohoto procesu schvalování pro vybranou analyzovanou společnost.
Abstract
The thesis focuses on the issue of risk management in leasing companies. The aim of the thesis is to analyze and assess the methods of risk management in a leasing company and its use to increase the financial stability and competitiveness of the observed company. The thesis focuses on the process of approval of clients when applying for a loan, i.e. the process that determines the creditworthiness of applicants. With subsequent specific proposals for streamlining this approval process for the selected analyzed company.
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Risk management v leasingové společnosti vypracovala samostatně pod vedením Ing. Viliama Záthureckého, MBA, Ph.D. a uvedla v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU.
V Brně 6. ledna 2022 ...
Mgr. KRISTÝNA SUCHÁ
Poděkování
Tímto bych ráda poděkovala panu Ing. Viliamu Záthureckému, MBA, Ph.D., za odborné vedení diplomové práce, přínosné rady a doporučení, která mi poskytl. Dále děkuji vedoucím zaměstnancům společnosti MONETA Auto s.r.o. a AUTO IN s.r.o. za ochotu, upřímnost a čas strávený rozhovory, které mi pro vypracování diplomové práce poskytli.
Obsah
Seznam obrázků 15
Seznam tabulek 16
Seznam pojmů a zkratek 17
Úvod 19
TEORETICKÁ ČÁST 22
1 Risk management 23
1.1 Dělení rizik ... 25 1.2 Rizika v leasingové společnosti ... 28 1.3 Metody měření rizik ... 32
2 Podnik 38
2.1 Typy podniků ... 38 2.2 Výhody a nevýhody malých a velkých podniků ... 41
3 Leasing 44
3.1 Leasingová společnost ... 47 3.2 Druhy leasingů ... 48
4 Možnosti financování 53
4.1 Porovnání leasingu s úvěrem ... 53 5 Vyhodnocení risk managementu na stabilitu leasingové společnosti
57
PRAKTICKÁ ČÁST 59
6 Představení společností 60
6.1 MONETA Money Bank ... 60 6.2 AUTOIN ... 65
7 Systémy řízení rizik 73
7.1 Řízení rizik MONETA Auto ... 73 7.2 Řízení rizik AUTOIN ... 78 7.3 Porovnání systémů řízení rizik ... 80
8 Analýza schvalování klientů 81
8.1 Případová studie ... 81
9 Návrhy 88
9.1 Zhodnocení stávajících systémů ... 88 9.2 Nové návrhy pro systém hodnocení klienta ... 89
Závěr 93
Použité zdroje 97
Seznam obrázků
Obrázek č. 1 Mapa rizik ... 31
Seznam tabulek
Tabulka č. 1 Závažnost dopadu rizik ... 27
Tabulka č. 2 Přehled typů velikosti podniku ... 40
Tabulka č. 3 Leasing movitých investic ... 46
Tabulka č. 4 Velikost společnosti MONETA Auto ... 62
Tabulka č. 5 Velikost společnosti MONETA Leasing... 62
Tabulka č. 6 Velikost společnosti AUTO IN ... 66
Tabulka č. 7 Počty v kusech prodaných vozů ... 71
Tabulka č. 8 Výše splátek podle typu půjčky ... 85
Seznam pojmů a zkratek
B2B – Business to business
B2C – Business to customer
C2C – Customer to customer
COVID-19 – Koronavir SARS-CoV-2
CSR – Společenská odpovědnost podniku
ČLFA – České leasingové a finanční asociace zkráceně
ČR – Česká republika
IFRS – Mezinárodní standardy účetního výkaznictví
Úvod
V dnešním časově náročném světě si lidé nestíhají uvědomovat, jaká rizika jejich činnosti mohou nést. Tento jev se však objevuje i ve sféře podniků, které nedávají dostatečný důraz dopadům rizik obklopující podnik. Hlavními společnostmi s tímto problémem jsou ty, které poskytují služby ve finančních oblastech a při jejichž obchodní činnosti vzniká vysoké cash flow, tedy společnosti jako jsou banky či nebankovní společnosti, poskytující svým zákazníkům finanční produkty. Aby banka či leasingová společnost mohla poskytnout svým zákazníkům nějaký finanční produkt, musí si sama být jista, že tuto činnost zvládne. Jinými slovy společnost musí být tzv. zdravá, tedy nesmí mít žádné finanční problémy. Jelikož finanční problémy takovýchto společností mohou mít vliv a již z historie víme, že vliv mají na ekonomiku státu, a dokonce mohou mít vliv na ekonomiku celého světa.
Nyní bude přiblížen záměr této práce, který je níže rozebrán v rámci představeného předmětu, problému, cíle, metodologie a přínosu práce.
Předmětem této diplomové práce je risk management a jeho efektivita v jednotlivých procesech s ohledem na zvýšení konkurenceschopnosti společnosti. Risk management je v dnešní době stále novou disciplínou, které se nepřikládá dostatečná pozornost. Jedná se také o rozsáhlý obor, který zasahuje do všech procesů společnosti. Nicméně tato diplomová práce se zaměřuje na rizika, která jsou spojená především se zákazníky představovaných následujících společností. Také porovnává risk management v leasingové společnosti s risk managementem ve společnosti, která pouze leasingové služby zprostředkovává.
Problém, který je v této práci řešen, jsou metody hodnocení zákazníků z pohledu jeho finanční a ekonomické stability tak, aby zákazník neohrozil sebe ani leasingovou společnost. Tedy jsou provedeny analýzy stávajících metod hodnocení zákazníků s následným návrhem na jejich zlepšení či kompletní inovování. Veškeré informace jsou získávány ze společností AUTO IN a MONETA Auto. Tedy navrhované řešení problematiky je soustřeďováno do těchto dvou společností.
Cílem diplomové práce je analýza a posouzení metod risk managementu v leasingové společnosti a jeho využití pro zvýšení finanční stability a konkurenceschopnosti sledované společnosti. Práce se zaměří především na část risk managementu, který se zabývá zákazníky leasingové společnosti.
Následně bude využito poznatků prostřednictvím návrhů pro zvýšení finanční stability a konkurenceschopnosti daných společností. Navrhovaná opatření jsou konkretizována na dané společnosti, nicméně jsou i uvedena všeobecná řešení, která by bylo možné uplatnit plošně na jakékoliv jiné leasingové společnosti. Pro dosažení tohoto stěžejního cíle jsou stanoveny dílčí cíle.
Prvním dílčím cílem je sběr aktuálních informací ve stanovených společnostech. Následně je realizován druhý dílčí cíl, kterým je vytvoření návrhu na konkrétní hodnotící metodu zákazníků. Na základě stanoveného cíle byly vytvořeny a určeny následující výzkumné otázky:
Výzkumná otázka č. 1: Je risk management ve společnosti na takové úrovni, aby byla zajištěna finanční stabilita společnosti?
Výzkumná otázka č. 2: Jsou metody hodnocení zákazníků na úrovni, která umožňuje posílení konkurenceschopnosti?
Výzkumná otázka č. 3: Využívá se risk management ve společnosti ke zvýšení konkurenceschopnosti?
Výzkumná otázka č. 4: Jsou navrhované změny v risk managementu v souladu se zvýšením finanční stability a zároveň konkurenceschopnosti?
Pro zodpovězení těchto výzkumných otázek je třeba stanovit metodologický postup. Diplomová práce je rozdělena do dvou částí, a to do teoretické a praktické. V rámci teoretické části jsou přiblíženy vybrané poznatky z odborné literatury. Nejprve bude představen risk management s jeho možnostmi a metodami. Poté bude přiblížen pojem leasing a jeho využití s výhodami v leasingových společnostech. Součástí nadcházející praktické části bude představení společností s následnou analýzou procesů risk managementu a aplikací teoretických poznatků do těchto procesů. Analýzy budou vytvořeny především ze situační analýzy podniku, jejíž součástí budou rozhovory s pracovníky leasingových společností. Na základě vytvořené analýzy budou zhodnoceny a vytvořeny návrhy na zlepšení jednotlivých procesů a metod hodnocení zákazníků.
Tato diplomová práce bude mít největší přínos pro mě samotnou a pro dvě zmíněné společnosti, které budou v rámci práce analyzovány. Díky potřebě nastudování teoretických poznatků z oblasti risk managementu, leasingu a díky možnosti tyto poznatky přímo aplikovat do praxe, získám ucelený přehled ve zkoumaných oblastech. Přínosy pro společnost již bude možné vidět ve vytvořených analýzách, které společnost může využít i ve strategickém rozhodování. Přínosem by také měly být návrhy na zlepšení či by alespoň tyto návrhy měly poukázat na mezery v procesech a na možnosti tyto slabá místa změnit.
TEORETICKÁ ČÁST
Tato část diplomové práce se zaměřuje na teoretické přiblížení dané práce.
Nejprve bude přiblížen risk management a jeho specifika. Následně budou vysvětleny pojmy, které jsou spojeny s poskytováním leasingových služeb, ze kterých se bude vycházet i v praktické části této práce.
1 Risk management
Risk management neboli management rizik či řízení rizik je manažerská disciplína, která má za úkol eliminovat rizika, která ohrožují společnost.
Rizikům se nelze vyhnout, jsou tedy nedílnou součástí podnikání a fungování společností (Mohelská a Pitra, 2012). Klíčové však je, jak společnost k rizikům přistupuje a jak s nimi zachází. Důležité také je, aby bylo uvedeno, co pojem riziko přesně znamená. Ministerstvo vnitra České republiky (2003) definuje riziko jako „možnost, že s určitou pravděpodobností vznikne událost, kterou považujeme z bezpečnostního hlediska za nežádoucí. Riziko je vždy odvoditelné a odvozené z konkrétní hrozby“. Z podnikatelského hlediska můžeme riziko definovat ještě jako “důsledek nejednoznačnosti budoucího vývoje výnosů” (Mařík a kol., 2018). Tedy čím více se liší výsledek hospodářské činnosti od očekávaného, tím větší je riziko. Nicméně dle mého úsudku tento jev nemusí být jen v záporném směru, ale také v pozitivním. Pak však vzniká otázka, zda neočekávaný pozitivní rozdíl hospodářské činnosti je vhodné nazývat jako riziko či jej do rizika řadit. Riziko je totiž plošně chápáno jako negativní jev.
Důležité je si také uvědomit rozdíl mezi rizikem a nejistotou. Nejistota je náhodný jev a nelze ji na rozdíl od rizika měnit (Bláhová, 2018).
Risk management je z manažerských disciplín poměrně novějším oborem.
Začal vznikat v 70. letech minulého století. Podmětem pro jeho vznik byly ekonomické podmínky, nečekané zvraty na světových trzích a sílící touha po zvýšení konkurenceschopnosti společností. Dle mého názoru například právě situace, která vznikla s pandemií COVID-19, ukazuje, jak risk management je pro společnosti důležitý. Nicméně některé společnosti ani dnes nedávají potřebný důraz tomuto odvětví managementu. Jiné společnosti k rizikům zas
přistupují s příslovím „risk je zisk“, což je velmi nevhodný přístup (Fort, Dědina a Hrůzová, 2003).
Management rizik by měl být součástí strategického řízení podniku, a tedy v dostatečném předstihu zajistit schopnost, aby společnost vhodně reagovala na vzniklou nepříznivou situaci a aby dopady rizik nebyly pro společnost významné či dokonce fatální. Nicméně všechna rizika, která se projeví, snižují konkurenceschopnost podniku (Fort, Dědina a Hrůzová, 2003).
Důležité je zmínit, že diverzifikací vznikají společnosti nová rizika, což si některé společnosti nemusí uvědomovat. Avšak například diverzifikace dodavatelů či odběratelů naopak podnikatelská rizika snižují. Proto je důležité, aby si ve vedení společnosti prošli veškeré segmenty dané společnosti a vyhodnotili jednotlivé procesy z hlediska výskytu rizik (Mohelská a Pitra, 2012).
Při zjišťování rizik a jejich hodnocení je většinou pokládána otázka v tomto stylu: Co se s největší pravděpodobností stane? Tato otázka není špatně, nicméně společnost musí mít na paměti, že pravděpodobnost u stanovování rizik nesmí být klíčová. A jak uvádí Drucker (1995), nikdy totiž není jisté, co se stane a upínat se díky pravděpodobnosti jen k některým rizikům není správné.
Společnosti čelí rizikům ve všech třech úrovních managementu. Ve strategické úrovni, tedy té nejvyšší, jsou rizika vnímána jako impulsy pro změnu orientace podnikatelského chování. Na taktické úrovni jsou rizika vnímána jako popud pro zefektivnění či inovování interních procesů.
Nejnižší, tedy operativní úroveň, pak pracuje s jednotlivými riziky na denní bázi a reaguje tak na každodenní rizika (Mohelská a Pitra, 2012).
Podle mého názoru a zkušeností z teorie managementu, v případě závažných rizik, které by mohly být pro společnost fatální, je pro společnost vhodné využít krizový management a mít podnik v krizovém módu, tedy tak, aby společnost byla již od počátku schopna s riziky pracovat. Krizový mód společnosti však není dlouho udržitelný, jelikož většinou vytváří zvýšený tlak na zaměstnance, což má za následek zvýšenou fluktuaci zaměstnanců. A i přesto ani krizový management nemusí již při působení nejvážnějších rizik pomoct.
Někdy však mohou pomoci informační technologie k odhalení nových rizik či zda riziko není pro společnost fatální. Tedy díky využívání informačních a komunikačních technologií je nyní možné získávat více informací o rizicích, možných dopadech a okolnostech. Společnosti tím, tak získávají konkrétní informace. Také je možnost využívat moderních modelů a simulací, které mohou ukázat dopady rizik. Technologie tedy umožňují reagovat na rizika aktivně a hromadně, nikoliv reagovat pouze na jednotlivé prvky či nedávají prostor k nečinnosti (Mohelská a Pitra, 2012).
1.1 Dělení rizik
Rizika je možné dělit či charakterizovat podle různých aspektů. Nicméně u všech rizik je možné určit jejich původ vzniku, tedy tím i zda jsou externí, interní, ovlivnitelná, neovlivnitelná, systematická, nesystematická, primární apod.
Rizika mohou být zapříčiněna interními či externími faktory. Interní neboli vnitřní faktory však společnost může regulovat na rozdíl od externích, jejichž vznik nemůže formu ani intenzitu působení společnost ovlivňovat.
Společnost může ovlivnit pouze svoji reakci na dané riziko (Mohelská a Pitra,
2012). Do interních rizik jsou řazeny faktory jako jsou zaměstnanci, výrobky, (výrobní) procesy, velikost organizace nebo finanční stabilita organizace.
Externími neboli vnějšími riziky jsou rizika, která ovlivňují podnik, nicméně jejich zdroj je externím faktorem. Vnějšími riziky jsou pak např. úroková míra, daně, obchodní podmínky, legislativa, konkurence, životní prostředí atd. (Fort, Dědina a Hrůzová, 2003).
Rizika také můžeme dělit na ovlivnitelná a neovlivnitelná, nicméně tyto dva pojmy nejsou synonymy pro interní a externí faktory i přesto, že to nyní tak může působit. I některá interní rizika mohou být neovlivnitelná, nebo opravdu jen do určité míry. Neovlivnitelným rizikům se společnost nemůže bránit až do té doby, dokud nedojde k jejich naplnění (Mohelská a Pitra, 2012).
U rizik také můžeme určit, zda je riziko systematické či jedinečné.
Systematické riziko je takové, které postihuje v různé míře všechny jednotky v dané podnikatelské oblasti, tedy spíše na úrovni makroekonomie. Jedinečné neboli nesystematické riziko je pro každou společnost charakteristické a jedinečné, jedná se tedy o rizika spíše na úrovni mikroekonomie.
Můžeme také určit, zda je riziko tzv. podnikatelské či čisté. Tyto dva pojmy uvádějí, zda riziko nepřináší i nějaké pozitivní dopady. Pokud tomu tak je, pak mluvíme o podnikatelském riziku, kdy výsledky mohou být lepší, než je očekáváme. Zde tedy může platit “risk je zisk”. Čisté riziko je pak takové, kdy společnost ví, že riziko bude mít pouze negativní dopad.
Dalším parametrem, který můžeme určit je, zda je riziko primární či sekundární. Primární riziko je tvořeno všemi uvedenými faktory, sekundární riziko je pak vyvoláno přijetím určitých opatření ke snížení primárního rizika.
Tedy např. primárním rizikem je vstup na zahraniční trh a poté sekundárním
rizikem je spojení se zahraničním partnerem k uskutečnění vstupu na daný trh.
Rizika můžeme členit například také podle fází projektu. Jedná se o rizika ve fázi přípravy a realizace projektu, všechny druhy rizik, která ohrožují splnění termínu, rozpočtu či kvality (Veber, 2009).
Všechna rizika je však možné rozdělit do daných kategorií, podle jejich parametrických charakteristik. Těmito parametry je pravděpodobnost vzniku rizika a závažnost dopadu uskutečněného rizika. Hodnocení pravděpodobnosti vzniku rizika je většinou stanovené na nízké, střední a vysoké, kdy u jednotlivých produktů tyto škály mohou být různého rozptylu.
Závažnost dopadu je pak většinou hodnocena na škále od zanedbatelná, akceptovatelná, významná, podstatná až po zničující.
Na základě závažnosti dopadu lze rizika utřídit do tří skupin, a to do běžných rizik, důležitých rizik a kritických rizik. U jednotlivých rizik se pak určuje pravděpodobnost vzniku, která je nezávislá na vytvořených třech skupinách.
Tabulka č. 1 Závažnost dopadu rizik Závažnost dopadů
→ Běžné riziko Důležité riziko Kritické riziko Pravděpodobnost
vzniku ↓
Nízké Retence rizika Redukce snížením Prevence Střední
Redukce
snížením Prevence
Oblast vyhýbání se riziku
Vysoké Prevence Oblast vyhýbání se riziku
Oblast vyhýbání se riziku
Zdroj: použito pro účely DP, 2022. Upraveno, Mohelská a Pitra, 2012
Co se týče běžných rizik, nemusí manažeři společnosti věnovat velkou pozornost tomu, co se týče jejich příčin a mohou se zaměřit pouze na odstranění jejich dopadů. U důležitých a kritických rizik již společnost musí reagovat na příčiny a snažit se zabránit vypuknutí rizik. Preventivně tak proti rizikům zasahuje.
Dalším parametrem, který je u rizik vyhodnocován, je vývoj rizika v čase.
Pokud s časem roste jeho pravděpodobnost vzniku, jedná se tak o dynamické riziko. Pokud se riziko v čase nemění, pak se nazývá statickým rizikem (Mohelská a Pitra, 2012).
Podle mého názoru a zkušeností z teorie managementu, je vždy důležité si uvědomit, jaké všechny dopady riziko může mít, tedy jaké okolnosti riziko ovlivňují. S tím také souvisí i možnost, kterou je možné vybrat pro řešení dopadů rizika.
1.2 Rizika v leasingové společnosti
Leasingová společnost, stejně jako jiné společnosti, má spoustu rizik, nicméně dle mých zkušeností z teorie rizik, by oproti ostatním „běžným“
společnostem měla mít daleko více propracovaný risk management. Tedy měla by mít každé riziko předvídatelné či popsané a vědět, jak na něj reagovat. Některé společnosti využívají tzv. přehled rizik pouze u projektových činností, kde je opravdu nedílnou součástí plánování. Avšak
leasingová společnost si nemůže dovolit některá rizika opomenout a musí se snažit o zdravost neboli neproblémovost podniku.
V následující podkapitole budou přiblíženy druhy rizik, které mohou nastat v podnicích. Nejvíce bude zaměřeno na kreditní, provozní a obchodní riziko, jelikož na tento typ rizik si dávají bankovní společnosti největší pozor, proto si myslím, že leasingová společnost by si také měla dávat největší pozor na tato rizika (Bláhová, 2018).
1.2.1 Druhy rizik
Existují různé typy rizik a není jednoduché v nich vytvořit jednoznačný přehled, neboť již sami odborníci si protiřečí ve sporu, jak by tento přehled měl vypadat. Tedy podle čeho by se rizika měla dělit či seskupovat a která rizika jsou nejvýznamnější dle oboru podnikání. U každého rizika však můžeme určit, do které z následujících kategorií spadá. Jak uvádí Veber (2009), jedná se o členění rizik podle jejich věcné náplně.
Technicko-technologická rizika jsou spojená s aplikací výsledků vědeckotechnického rozvoje.
Výrobní rizika mají často charakter nedostatku zdrojů (surovin, kvalifikované pracovní síly, energie), které mohou ohrozit průběh výrobního procesu.
Příčinou mohou být rizika dodavatelská, provozní či operační.
Ekonomická rizika jsou především nákladová rizika, která jsou vyvolána růstem cen. Dochází k překročení plánované výše nákladů.
Tržní rizika výrazně ohrožují hospodářské výsledky podniku, jsou spojena s úspěšností produktů na trhu. Pod tržní rizika spadají rizika prodejní, která jsou
ovlivněna zejména poptávkou a rizika cenová, na která má vliv například konkurence.
Finanční rizika jsou spojena s dostupností finančních zdrojů, se schopností splácet a se změnami úrokových sazeb.
Legislativní rizika jsou obvykle vyvolána hospodářskou a legislativní politikou vlády. Jedná se zejména o změny daňových zákonů, změny celní politiky, změny zákonů na ochranu životního prostředí.
Politická rizika zahrnují stávky, války, nepokoje, teroristické akce, které jsou zdrojem politické nestability i změn politických systémů.
Environmentální rizika mohou mít podobu nákladů na odstranění škod na životním prostředí.
Rizika spojená s lidským činitelem, zde jsou významná především rizika managementu. Pod tato rizika spadá například ztráta klíčových zaměstnanců, manažerů apod.
Pod informační riziko spadá především nedostatečná ochrana podnikových informačních systémů a dat.
Zásahy vyšší moci jsou spojené s riziky havárií výrobních zařízení s nebezpečím živelných pohrom. V posledních letech mezi tato rizika spadá i riziko teroristických útoků.
Na následujícím schématu je možné vidět vhodné rozvržení všech rizik.
Obrázek č. 1 Mapa rizik
Zdroj: použito pro účely DP, 2022. Fotr, Dědina a Hrůzová, 2003.
Tato diplomová práce se nyní zaměří na rizika finanční, obchodní a provozní, neboť tato rizika jsou pro leasingovou společnost klíčová.
Finanční riziko
Tento typ rizika vzniká při každé obchodní transakci s finančními nástroji.
Některé zdroje uvádějí finanční riziko rovnající se tržnímu riziku. Nicméně Bláhová (2018) udává, že do finančních rizik je možné zařadit rizika kreditní neboli úvěrová, tržní a likviditní.
Jelikož bankovní společnost získává své příjmy především z poskytnutých úvěrů, je toto riziko opravdu významné. Jedná se o riziko, kdy protistrana
nedodrží smluvené podmínky a vytvoří tak finanční ztrátu společnosti (Waterhouse, Navrátil, 1994).
Tržní riziko je myšleno riziko ztráty ze změn tržních cen. Pod tržní riziko spadá úrokové, akciové, komoditní a měnové riziko.
K riziku likvidity dochází v případě, pokud společnost nemá k dispozici dostatek volných finančních prostředků, aby mohla pokrýt své závazky (Jílek, 2000).
Obchodní riziko
Rizika obchodní jsou spojená s nedostatky při nákupním a prodejním procesu společnosti (Janata, 2008). Jak uvádí Bařinová (2007), na obchodní rizika má největší vliv zákazník, tedy kvalita vztahu se zákazníkem. A již při vytváření obchodní strategie by se na tato rizika mělo myslet a mělo by tak docházet ve společnosti ke kvalitnímu zmapování externího prostředí, kterým je společnost ovlivňována.
Provozní riziko
Do provozních rizik většina autorů řadí technická i výrobní rizika.
Konkrétními příklady rizik jsou pak výpadky energie či webových stránek společnosti, onemocnění pracovníků apod. (Palán, 1999).
1.3 Metody měření rizik
Stanovit míru závažnosti, jaké riziko může mít, není snadná disciplína. Často se k měření rizik využívá tzv. subjektivní pravděpodobnost. Fort, Dědina a Hrůzová (2003) definují subjektivní pravděpodobnost jako “vyjádření míry osobního přesvědčení subjektu ve výskyt určitého jevu či události”. Tato
metoda však závisí na zkušenostech hodnotitele rizika, a tedy jaký má přístup k riziku, zda má averzi k riziku, sklon k riziku nebo neutrální postoj k riziku.
Metod pro měření rizik je mnoho. Je možné je rozdělit do dvou skupin, a to na klasické a moderní metody měření. Klasickými metodami jsou různé analýzy, které jsou postavené na účetních výkazech, datech z minulých let, hodnocení nefinančních faktorů, situační analýzy, které v sobě zohledňují celkové okolí společnosti. Oproti tomu moderní metody se zaměřují na statistické metody, které měří pravděpodobnost a na tržní data (Bláhová, 2018).
“Mírou rizika je tedy velikost rozptylu očekávaných výnosů, respektive směrodatné odchylky těchto výnosů” (Mařík a kol., 2018). Jinými slovy ukazatele pravděpodobnosti a variability jsou nejčastěji používanými způsoby měření rizik (Fotr a Hnilica, 2014).
V 90. letech minulého století začaly banky využívat metodu zvanou “hodnota v riziku (Value at Risk)”, kdy zaměstnanci obchodního oddělení každý den reportovali o rizicích a ztrátách, které je možné očekávat v následujícím dni.
Společnost si uvědomuje, jakou maximální ztrátu portfolia může očekávat během jednoho týdne či měsíce s pravděpodobností např. 95 % (Ambrož, 2011).
Provozní riziko
Provozní riziko lze vyjádřit jako podíl fixních provozních nákladů na celkové provozní náklady. Čím větší podíl fixních nákladů má společnost, tím větší vliv má změna v prodeji, neboť zisky společnosti musí nejprve pokrýt veškeré fixní náklady. To také znamená, že čím větší výkyvy zisku, tím větší riziko.
Vzorec: Provozní riziko =procentní změna provozního zisku procentní změna prodeje
Pozn. Provozní riziko = stupeň provozní páky
Jedná se tedy o ukazatel, který říká, jak se změní provozní zisk při změně tržby např. o 1 %.
Obchodní riziko
Na rozdíl od provozního rizika, obchodní riziko zohledňuje ještě variabilitu, kterou tržby mohou vykazovat.
Vzorec: Obchodní riziko =směrodatná odchylka provozních VH střední hodnota provozních VH
Pozn. Obchodní riziko nebo také variační koeficient provozního VH (výsledek hospodaření).
Místo provozních výsledků hospodaření se také dá využít EBIT (zisk před úroky a daněmi).
Finanční riziko
I u tohoto rizika závisí na fixních finančních nákladech. Hlavní složkou těchto nákladů jsou nákladové úroky, ale také leasingové splátky, dividendy z prioritních akcií apod. Pro zjednodušení bývá finanční riziko chápáno jako fixní nákladové úroky, které společnost musí zaplatit (Kislingerová, 2007).
Vzorec: Finanční riziko = procentní změna VH z běžné činnosti procentní změna provozního VH Pozn. Finanční riziko neboli stupeň finanční páky.
Celkové podnikatelské riziko
Toto riziko lze vyjádřit podle následujícího vzorce.
Vzorec: Celkové riziko =směrodatná odchylka VH za běžnou činnost střední hodnota VH za běžnou činnost
Pozn. Celkové riziko neboli variační koeficient VH za běžnou činnost.
Dalšími metodami, které můžeme využít při měření rizik jsou Scoring a Rating, které se hojně využívají právě k posouzení bonity zákazníků či podniků (Bláhová, 2018).
1.3.1 Scoring a Rating Scoring
Credit score neboli scoring je metoda, která se používá k posouzení bonity zákazníka. K jeho rozvoji došlo díky zvýšené poptávce po úvěru a rozvoji výpočetní techniky a statistických metod v minulém století. Společnosti, které poskytují úvěr či leasing, mohou díky velkému množství klientů velmi dobře predikovat, kteří klienti jsou vhodní a kteří nikoliv pro odsouhlasení žádosti o poskytnutí různého typu půjčky. Díky scoringu získá společnost skóre ohledně klienta, jak je ochoten a schopen půjčku splácet. Klienti s nízkým skórem, kteří nepřekročí stanovenou hranici, nemohou půjčku obdržet (Anderson, 2007).
Scoring dělí klienty na tři typy, a to na klienty, kteří ve splácení selžou, klienty, kteří úvěr splatí bez problému a poslední skupinou jsou klienti, kteří jsou tzv. nedefinovaní. Nedefinovaní klienti jsou na pomezí hranice, která dělí klienty, kterým se úvěr poskytne a kterým nikoliv. Nicméně nedefinovaní klienti u některé banky mohou úvěr dostat a u jiné ne. Záleží, jak má
společnost hranici nastavenou. Nicméně existuje mnoho typů klientů, kteří jsou mimo scoring tak, aby ho svým působením neovlivňovali – těmito klienty jsou např. VIP klienti, podvodníci, zamítnutí klienti rovnou na počátku procesu (Řezáč, 2011).
Klienti pro vytvoření scoringu poskytují informace například o svém věku, vzdělání, povolání, o pravidelném příjmu. Scoring zároveň můžeme dělit na dva typy, a to na aplikační scoring, který se využívá pro hodnocení nových klientů a behaviorální scoring, který se využívá pro stávající klienty, ty co již půjčku mají (Thomas, Edelman, Crook, 2004).
Scoring je pro společnosti výhodný jak z hlediska finančního, tak časového.
Schválení je touto metodou rychlejší, než kdyby se zaměstnanci společnosti měli každého klienta posuzovat odděleně. Klienti jsou také hodnocení podle stejných pravidel, což je také výhodné (Finlay, 2012). Dle mého názoru je metoda scoringu velmi vhodným nástrojem pro měření bonity klientů, jelikož tato metoda je schopná zohlednit velkou škálu klíčových, ale i vedlejších parametrů.
Existují i tzv. úvěrové registry, kde se shromažďují negativní i pozitivní informace o bonitě klientů. Finanční instituce (bankovní i nebankovní) zaznamenávají chování svých klientů do těchto registrů a u nově příchozího klienta si zas informace z registru o klientovi čerpají za poplatek (Česká bankovní asociace, 2021).
Rating
Úvěrový rating neboli credit rating je stejně jako scoring metoda pro hodnocení bonity klientů. Oproti scoringu je rating postavený na důkladnější kreditní analýze. Tedy tato metoda se hodí více při řešení složitějších případů.
Je vhodná pro společnosti, které žádají o úvěr či leasing. Jak uvádí Bláhová (2018) “rating představuje kombinaci kvalitativního a kvantitativního hodnocení zvolené vlastnosti, které je ovlivněno subjektivními názory a expertními úsudky”. Hodnotí se především schopnost generovat zdroje pro splácení. Rating je tedy hodnocen jako spolehlivější metoda oproti scoringu, nicméně se jedná o složitější a náročnější metodu.
2 Podnik
Martinovičová, Konečný a Vavřina (2014) charakterizují podnik jako instituci založenou k podnikatelským účelům. Nicméně dle zákona je podnikem každý subjekt vykonávající hospodářskou činnost, a to bez ohledu na právní formu.
Dlouhodobým cílem podniku je maximalizace zisku, tedy maximalizovat hodnotu podniku. Krátkodobé cíle se samozřejmě mohou lišit a být i zdánlivě v rozporu s hlavním dlouhodobým cílem. Např. když společnost vytváří nějaké aktivity v rámci CSR (společenské odpovědnosti podniku), tak primárním cílem CSR je pomáhat, nikoliv vytvářet zisk. Avšak z dlouhodobého hlediska CSR napomáhá ke zvýšení zájmu a povědomí o značce podniku, což vede nepřímo i ke zvýšení zisků.
Podnik může mít různou podobu, strukturu, charakter, činnost a procesy.
Nyní bude přiblížen podnik z hlediska jeho možných typů, jako je právní forma, hospodářský sektor a velikost.
2.1 Typy podniků
Podniky mohou být rozděleny podle různých parametrů. Nyní budou představeny podniky podle právní formy, podle hospodářského sektoru a podle velikosti. Tyto tři rozdělení postačí, aby byly známy nejdůležitější charakteristiky podniku.
Existuje několik typů podniků, které se liší svojí právní formou. V obchodním zákoníku je obchodní společnost neboli podnik definován jako právnická osoba založená za účelem podnikání. Tyto obchodní společnosti se
dělí na osobní společnosti a kapitálové společnosti (Mulačová, Mulač a kolektiv, 2013).
• Do osobní společnosti spadají tyto typy společností:
a) veřejná obchodní společnost (v. o. s.) - jedná se o společnost, ve které alespoň dvě osoby podnikají pod společným jménem a obě osoby ručí svým veškerým majetkem, a to bez rozdílu.
b) komanditní společnost (k. s.) - v komanditní společnosti již jsou tzv.
komanditisté neboli společníci, kteří ručí ve společnosti jen svým vkladem do společnosti a na druhé straně jsou tzv. komplementáři, kteří ručí celým svým majetkem (stejně jako osoby ve veřejné obchodní společnosti). Nicméně společnost vedou pouze komplementáři.
• Do kapitálových společností jsou řazeny:
a) společnost s ručením omezeným (s. r. o.) - jedná se o společnost, kde může být maximálně 50 společníků a společníci nejsou oprávněni ze společnosti vystoupit, mohou pouze svůj podíl převést na jinou osobu (tedy podíl nemůže zaniknout). Základní kapitál musí být minimálně 1 Kč.
b) akciová společnost (a. s.) - akciová společnost oproti společnosti s ručením omezeným již musí mít minimální základní kapitál ve výši 2 000 000 Kč. Základní kapitál je rozvržen na určitý počet akcií (tedy cenných papírů) jejichž držitelem (tedy akcionářem) je společník akciové společnosti. Akcionáři svým majetkem neručí, nicméně akciová společnost svým majetkem ručí (Synek a kolektiv, 2011).
Pokud by společnosti měly být uspořádány podle hospodářského sektoru, pak jsou rozdělovány do 3 skupin. Nicméně národní hospodářství je možné dělit do 4 sektorů. Obě varianty zohledňují důležité parametry.
• Primární sektor – v tomto sektoru jde o prvovýrobu. Tedy jedná se o např.
těžební společnosti, zemědělství, lesnictví apod. Během posledních desítek let podíl tohoto sektoru na celkové produkci klesá, což je zároveň ukazatelem vyspělosti daného státu. Tedy čím nižší je podíl primárního sektoru na celkové produkci státu, tím více je možné stát označit za vyspělý.
• Sekundární sektor – zde se jedná o druhovýrobu. Spadají sem odvětví, která zpracovávají produkci z primárního sektoru, tedy např. potravinářský, stavební či chemický průmysl.
• Terciální sektor – tento sektor obsahuje oblast služeb, jako jsou např.
obchod, školství, pojišťovnictví, cestovní ruch apod. Terciální sektor je neustále na vzestupu a jak uvádí Český statistický úřad (2021), v terciálním sektoru v roce 2021 pracovalo více jak 60 % zaměstnanců v rámci ČR.
• Kvartální sektor – poslední sektor se zaměřuje na vědu a výzkum.
Dle velikosti se mohou podniky rozdělovat do 4 skupin, a to na mikro či drobný, malý, střední a velký podnik. Někteří autoři uvádějí i jiné rozdělení, nicméně rozdělení, které je uvedeno v tabulce je doporučené Komisí Evropské unie (Mulačová, Mulač a kolektiv, 2013).
Tabulka č. 2 Přehled typů velikosti podniku
Typ podniku Počet zaměstnanců Roční obrat
Mikropodnik Od 1 do 9 pracovníků Nepřesahuje 2 miliony EUR
Malý podnik Od 10 do 49 pracovníků Nepřesahuje 10 milionů EUR
Střední podnik Od 50 do 249 pracovníků
Nepřesahuje 50 milionů EUR (aktiva/majetek nepřesahuje 43 milionů EUR)
Velký podnik Od 250 a více pracovníků Není limit
Zdroj: použito pro účely DP, 2022. Upraveno, Mulačová, Mulač a kolektiv, 2013
Na webových stránkách Evropského parlamentu je uváděno, že mikropodniky, malé a střední podniky představují v EU 99 % a v roce 2015 vytvořily tyto podniky (konkrétně 23 milionů podniků) přidanou hodnotu ve výši 3,9 bilionu EUR. Tyto společnosti také poskytují dvě třetiny pracovních míst, což souhrnně činí okolo 90 milionů zaměstnaných osob. Evropská unie se snaží být vstřícná k začínajícímu podnikání. Je to také důvod, proč se Evropská unie snaží malé a střední podniky výrazně podporovat formou nespočtu dotačních programů (Gouardères, 2021).
2.2 Výhody a nevýhody malých a velkých podniků
Velikost podniku, tedy to, jaký má počet zaměstnanců a jaký je její roční obrat, je charakteristické a předurčuje to některé vlastnosti společností. Také stakeholdeři1 (všechny zájmové skupiny, které podnik ovlivňují) mají k malému a velkému podniku jiný přístup. Nyní bude přiblížen především malý a velký podnik, na kterých je možné si ukázat extrémní vlastnosti a situace.
1Stakeholders jsou všichni, kteří mohou společnost ovlivnit během dosahování svých podnikatelských cílů. Je možné dohledat nespočet definic tohoto pojmu a je možné říci, že všechny definice se shodují, že do označení stakeholders spadají vlastníci, zaměstnanci, zákazníci, odběratelé, dodavatelé, věřitelé. Někteří autoři pak do stakeholders přidávají také stát, místní komunity, zájmové organizace, média, konkurenci (Částek, 2010).
Střední podnik je pak možné najít, jak s vlastnostmi malého, tak i velkého podniku, a to z důvodu postupné transformace právě v tomto stádiu podniku.
Charakteristické vlastnosti podniků jsou popsány pro typický podnik jednotlivých kategorií, tedy velikosti.
Následující výhody a nevýhody podle typů podniku byly sestaveny především dle mých názorů a zkušeností získaných z teorie managementu a podle Vebera (2012).
Malý podnik Výhody:
▪ možnost rychle reagovat na změny (na trhu) a přizpůsobit se tak aktuální poptávce
▪ orientace na lokální trh, speciální sortiment
▪ vhodnější podmínky pro využití unikátních schopností a znalostí (negativem však může být nedostatečný kapitál pro tyto činnosti)
▪ jednoduchá a přehledná administrativa (není potřeba rozsáhlých administrativních, ale také informačních systémů)
▪ možnost osobního vztahu s dodavateli, odběrateli i zákazníky
Nevýhody:
▪ nevýhodu můžeme spatřovat v omezeném počtu jak pracovníků, tak kapitálu
▪ horší dostupnost úvěru (horší podmínky)
▪ vyšší náklady (nedochází k šetření nákladů prostřednictvím hromadné výroby)
▪ nižší konkurenceschopnost
▪ obvykle krátká životnost podniku
▪ vysoká intenzita práce zaměstnanců a závislost na nich
Velký podnik Výhody:
▪ významná pozice na trhu → s možností do určité míry diktovat podmínky ostatním subjektům na daném trhu
▪ dochází k úspoře nákladů díky hromadné výrobě
▪ vysoká technická úroveň procesů
▪ velké kapitálové možnosti (možnost výhodných úvěrů, vlastní zdroje)
▪ orientace i na zahraniční trhy
▪ možnost výhodnější nabídky bonusů pro své zaměstnance
Nevýhody:
▪ složitá adaptace na změny trhu
▪ finanční náročnost při investování do nových procesů
▪ vysoké nároky na prostory (pro zaměstnance)
▪ pomalá a zdlouhavá reakce na rizika
▪ zvýšené nároky na administrativu
▪ složitost při schvalovacích procesech
3 Leasing
Pojem leasing je ve většině odborné literatury charakterizován stejně, tedy jako pronájem hmotných či nehmotných věcí a práv. Slovo „lease“ je anglického původu, znamenající pronájem. Pojem leasing vznikl v 50. letech minulého století v USA a hned vzápětí se začal využívat i v zemích západní Evropy (Pulz a kol., 1993). V dnešní době se leasingy v České republice využívají hojně. Nicméně nejvyšších hodnot součet leasingových obchodů dosahoval již v roce 2007, tedy před příchodem celosvětové finanční krize.
Dle České leasingové a finanční asociace zkráceně ČLFA (2021), v roce 2007 hodnota leasingových obchodů v ČR byla 134,6 mld. Kč. K této hodnotě se ČR již nikdy nepřiblížila, nynější hodnota za rok 2020 je 32,1 mld. Kč. Je však důležité zmínit, že hodnoty mohou být zkreslené, jelikož ČLFA sčítá data pouze společností, které jsou její součástí. ČLFA uvádí, že spojuje 42 firem, které realizují okolo 97 % objemu všech tuzemských leasingových obchodů. Zbývající objem obchodů, tedy 3 %, nemusí však odpovídat 3 % z objemu financí, které jsou do leasingů vkládány.
Jak již bylo zmíněno, jedná se tedy o umožnění užívání movitých či nemovitých věcí, které jsou ve vlastnictví jiného subjektu. Leasingová operace má vždy tři základní subjekty, kterými jsou výrobce (či prodejce), leasingová společnost a nájemce. Leasingová společnost koupí daný předmět od výrobce. Tento předmět většinou musí splňovat požadavky nájemce, tedy nájemce si vybírá, jaký typ (značku, parametry) předmět bude mít. Předmět se tak stává majetkem leasingové společnosti. Poté je uzavřena smlouva o nájmu mezi leasingovou společností a nájemcem. Předmět však stále zůstává ve vlastnictví leasingové společnosti. Jedná se o dlouhodobý kontrakt na dobu určitou, kdy nájemce má právo užívat i případné plody, které vznikly během
užívání daného předmětu. Tyto plody náleží nájemci. Po skončení leasingové smlouvy může předmět přejít do vlastnictví nájemce či může zůstat majetkem leasingové společnosti, záleží na typu leasingu a tím i na uzavřené smlouvě (Benda, 2006, Pulz a kol., 1993).
Není standardem, aby výrobce poskytoval přímo nájemci předmět na leasing.
Jedná se o finančně náročnou činnost a výrobní společnosti si většinou nemohou dovolit takto velké množství cash flow v oběhu. Součástí leasingového procesu mohou být také komerční banky, které zajišťují kontrakt, pokud by nájemník nebyl schopen platit poplatky za užívaný předmět. Dalším účastníkem je také často zprostředkující subjekt, který slouží k propojení všech základních subjektů. Zprostředkovatel nabízí produkty výrobce i leasingové společnosti a nájemník si jen vybírá, který produkt a společnost si zvolí. Nájemce tak jedná pouze se zprostředkovatelem, který vše realizuje místo nájemce nebo v jeho zastoupení.
Nejčastějšími předměty, na které se využívá leasingových služeb jsou movité věci. Podle ČLFA byl k roku 2020 vytvořen celkový dluh okolo 33,2 mld. Kč jen za movité předměty. Se znatelnou převahou ve vytváření tohoto dluhu vedou osobní automobily, jejichž hodnota dosáhla přes 14 mld. Kč.
Zajímavostí je, že 95 % automobilů, které byly pořízené na leasing byly nové, tedy poskytnuté od výrobce skrze dealera (zprostředkovatele) nikoliv použité (ojeté) od jiného uživatele. Dalšími finančně znatelnými předměty, na které se leasingové služby využívají jsou užitkové vozy, nákladní automobily, stroje a zařízení. Konkrétní financování a jeho procentuální podíl na trhu
s leasingem na movité předměty je možné vidět v následující tabulce2 (ČLFA, 2021).
Tabulka č. 3 Leasing movitých investic
Předmět Procentuální podíl Výše financování (v
mil. Kč)
Osobní automobily 46, 3 % 14 160
Užitkové vozy 5, 6 % 1 723
Nákladní automobily 22,2 % 6 765
Stroje a zařízení 20,5 % 6 258
Zdroj: použito pro účely DP, 2022. ČLFA, 2021
Leasing se dá také využít na nemovitosti. Tento typ leasingu v ČR není moc běžně využívaný, nicméně je poměrně oblíbený v USA. Pro poskytování leasingu je potřeba, aby leasingová společnost měla poměrně rozsáhlé finanční zdroje. Proto v ČR existuje jen pár společností, které tento způsob financování nabízejí, nicméně i tak se většina z nich zaměřuje pouze na poskytování leasingu rozsáhlých budov, jako jsou výrobní haly, sklady, nákupní střediska, kancelářské budovy apod. Tedy službu nabízejí především developerským společnostem či výrobním podnikům. Především u odpisu nemovitostí, které jsou pořízené na leasing, se využívá degresivního zrychleného způsobu odpisování (Pulz, 1993).
ČLFA (2021) uvádí, že celková částka leasingů na nemovitosti v roce 2020 dosáhla 1,62 miliardy Kč. Téměř ve všech případech se jednalo o finanční
2 Údaje zohledňují pouze společnosti, které jsou součástí asociace, tedy jen 97 %
objemu leasingových obchodů.
leasing. Tento typ leasingu bude přiblížen v podkapitole „3.2.1. Finanční leasing“.
Posledním předmětem, u kterého je možné využít leasing, jsou nehmotné předměty, jako jsou různé IT softwary apod. (Benda, 2006).
Podnikatelé a společnosti využívají možností leasingů především proto, že nemusejí dané předměty vlastnit, a přitom předměty lze odepisovat pro daňové účely. S uzavřením leasingové smlouvy může být také spojeno různé nadstandartní poskytování služeb, jako je např. pravidelná kontrola či oprava zařízení (Benda, 2006).
3.1 Leasingová společnost
Jedná se o společnost, která disponuje zvýšeným množstvím financí. Proto většinou leasing poskytují různé speciální útvary bank nebo se jedná o dceřiné společnosti bank. Leasingová společnost potřebuje mít za sebou silný zdroj financí, proto za většinou leasingových společností stojí právě banky, a proto také leasingové společnosti přebírají risk management bank. Charakteristika těchto dvou organizací je tedy znatelně podobná.
Některé společnosti poskytují leasing na vybraný druh předmětů, jako je např.
automobil. Nicméně některé společnosti poskytují leasing i například na nákladní automobily, stroje, letadla, lodě, počítače či budovy. U takového typu leasingu musí být společnost opravdu opatrná (ČLFA, 2021).
3.2 Druhy leasingů
Leasing je možné rozlišit na dva základní typy, kterými jsou finanční a operativní leasing. Jak uvádí Pulz (1993, s. 27) „tyto dva typy leasingu se odlišují především přechodem vlastnického práva k pronajímanému předmětu na konci období nájmu, délkou leasingového období a účelem, za kterým jsou zřizovány.“
Dále pak existují specifické formy leasingu, jako je zpětný leasing nebo také tzv. full-service leasing.
3.2.1 Finanční leasing
Finanční leasing je specifický v tom, že pronájem předmětu je spojený s jeho následnou koupí po uplynutí doby nájmu. Nájemce je odpovědný za daný předmět a musí tak zajišťovat jeho údržbu a opravy, pokud je to potřebné a není-li uvedeno ve smlouvě jinak. Dále také nese odpovědnost za poškození či pokles tržní hodnoty předmětu. Jedná se většinou o dlouhodobou smlouvu, která má trvání na úrovni s ekonomickou životností daného předmětu či na dobu daňového odpisování stanovenou pro daný předmět zákonem (Kot, 2019, Benda, 2006).
Tento typ leasingu je však v ČR využívaný méně než operativní leasing.
V roce 2020 bylo uzavřeno více jak 65 tisíc smluv o finančním leasingu (ČLFA, 2021).
3.2.2 Operativní leasing
Od finančního leasingu se tento typ liší tím, že po skončení nájmu nájemník předmět nekupuje (nezíská), ale vrací zpět pronajímateli, tedy leasingové společnosti. Často je poskytován jako část pronájmu také nějaký servis či
know-how k užívání předmětu, kdy náklady na tyto služby nese obvykle pronajímatel, který je však může zohledňovat v souhrnné splátce za pronájem předmětu. Též škody, investiční riziko či riziko poklesu tržní hodnoty předmětu nese leasingová společnost. Tento typ leasingu je tedy velmi blízký klasickému, běžnému nájmu předmětu (Pulz, 1993).
Operativní leasing se využívá především pokud nájemce nemá dostatečné finance na pořízení předmětu či pokud předmět díky rychlému technologickému pokroku má zvýšenou amortizaci a společnost chce užívat stále novějších modelů. Předmět se také vyplatí pořídit na operativní leasing, pokud společnost chce předmět využívat krátkodobě či občasně. Zároveň je vhodný pro uživatele, kteří se nechtějí starat o předpisy, které souvisejí s provozem daného předmětu, jako je například silniční daň, pojištění apod.
(Benda, 2006).
Délka smlouvy může být různá, předpokládá se však, že smlouvy operativního leasingu jsou znatelně kratší než u finančního leasingu.
Vypovězení smlouvy je z obou stran možné. Nájemce může vypovědět smlouvu se stanovenou dobou odstoupení a pronajímatel může vypovědět smlouvu většinou jen při závažném nedodržování podmínek uzavřené smlouvy nájemcem (Pulz, 1993).
Před rokem 2019 operativní leasing podnikatel nevykazoval v účetní rozvaze, tedy tento závazek nebyl v rozvaze vůbec vidět. Jednotlivé, většinou měsíční splátky se účtovaly jako náklady do výkazů zisků a ztrát. To však způsobovalo znatelné zkreslení rozvahy, a především ukazatele zadluženosti společnosti. Pokud tedy například výrobní společnost měla veškeré své výrobní stroje pořízené na operativní leasing, pak na první pohled nelze vidět, že má společnost zvýšený ukazatel zadluženosti (tedy, že je společnost
zadlužená). To může mít významnou roli pro všechny stakeholdery společnosti, především pro dodavatele, investory, ale i zákazníky. Proto vznikl v roce 2016 a v platnost vešel v roce 2019 nový účetní standard IFRS 16 Leasingy3, který nahradil stávající standard IAS 17 Leasingy. Již před rokem 2019 se finanční leasing účtoval jako aktivum a související závazek.
Výjimkou v tomto standardu jsou krátkodobé leasingy, které trvají maximálně 12 měsíců a také aktiva nízké hodnoty, které však nejsou zcela přesně definovány. Za aktiva nízké hodnoty se však považují např. počítače, tablety, telefony, nikoliv např. automobily.
Za rok 2020 bylo uzavřeno více jak 29 tisíc smluv na operativní leasing (ČLFA, 2021).
Druhy operativního leasingu
Operativní leasing je možné dělit z hlediska nákladů na garantovaný a negarantovaný operativní leasing.
Garantovaný operativní leasing
Tento typ leasingu garantuje výši splátek při dodržení podmínek, které jsou uvedené ve smlouvě. Většinou jsou pevně stanovené splátky, pokud se dodrží doba trvání smlouvy a sjednané množství najetých kilometrů. Na konci poskytovaného leasingu se případné zisky či ztráty nezaúčtovávají nájemci, ale jsou ziskem nebo ztrátou leasingové společnosti. Po skončení leasingové
3IFRS (Mezinárodní standardy účetního výkaznictví, anglicky International Financial Reporting Dtandards) je soubor standardů vydávaných IASB (Radou pro mezinárodní účetní standardy, anglicky International Accouting Standards Board).
smlouvy se vyhodnocuje zůstatková hodnota předmětu, kdy mohou vznikat neočekávané zisky či ztráty (Kot, 2019).
Negarantovaný operativní leasing
Na konci proběhlé doby leasingu dochází k tzv. vyúčtování. Tedy (většinou měsíční) splátky slouží spíše jako zálohové platby. Případné zisky a ztráty nese nájemce poskytnutého leasingu (Kot, 2019).
3.2.3 Specifické formy leasingu
Existují různé formy leasingu a každá společnost, jelikož se snaží o odlišení se od konkurence, nabízí upravené jiné formy leasingu.
Full-service leasing
Jedná se o modifikaci operativního leasingu, kdy součástí pronájmu předmětu je také poskytnutí veškerých doplňkových služeb, např. u leasingu automobilu by těmito službami byly opravy, údržba vozidla, pneumatiky, pojištění, registrace vozidla atd. Leasingová společnost tak zajišťuje formou outsourcingu4 veškeré služby tak, aby vozidlo bylo 100 % funkční, v pořádku a nesnižovala se tak rychleji jeho hodnota. Tento typ operativního leasingu je u podniků velmi oblíbený.
Smluv o full-service leasingu v roce 2020 bylo uzavřeno více jak 86 tisíc (ČLFA, 2021).
4Outsourcing znamená používání vnějších zdrojů. Jedná se tedy o přemístění aktivit na jinou externí společnost, od které se tyto aktivity pak nakupují (Dvořáček, 2010).
Zpětný leasing
Sale & lease back neboli zpětný leasing je specifický druh leasingu, který je však také poměrně využíván. Vlastník předmětu prodá daný předmět leasingové společnosti a s tou poté uzavře smlouvu o pronájmu předmětu (tedy leasingu) s konečným zpětným odkoupením předmětu. Tedy dodavatelem předmětu se stává samotný nájemník, a poté je uzavřena de facto finanční leasingová smlouva. Nicméně leasing může být využit jak finanční, tak operativní, kdy nájemník předmět nevykupuje zpět. Význam slova „zpět“
se neváže ke konci leasingu, ale naopak k jeho začátku, kdy je nájemci poskytnut „jeho“ předmět zpět k užívání. Jednotlivé smlouvy v tomto procesu jsou na sebe navázány a bez plnění jedné pozbývá platnost druhá.
Tento typ leasingu je vhodný, pokud uživatel potřebuje finanční prostředky, ale nechce či nemůže využít úvěrových služeb. Také může být využit, pokud uživatel chce změnit formu financování předmětu např. z úvěrového způsobu (Kot, 2019).
Flexibilní řešení
V některých společnostech, především u start-upů, které jsou dynamické a flexibilní, nemusí být vždy zcela jasné, jakého typu a jakého množství bude společnost předměty požadovat. Pokud se jedná o automobily, pořízení nového se vždy řeší, když nastoupí nový zaměstnanec, či pokud se realizuje nějaký projekt atd. V těchto případech se využívá flexibilního řešení, které tyto procesy zohledňuje a společnost má tak určitý typ smlouvy, kdy snadněji může měnit počty využívaných vozů a podobně (Kot, 2019).
4 Možnosti financování
Klient má několik možností, jak může financovat užívání či koupi svého automobilu. Nejčastějšími metodami jsou koupě automobilu za hotové peníze, tedy do procesu koupě se nezapojuje třetí strana, dále pak úvěrem, finančním leasingem či operativním leasingem. Pokud si klient koupí automobil tzv. za hotové peníze, tedy za své, pak banka přichází o bonitního klienta, tedy tato možnost nebude uvedena v nadcházející podkapitole, jelikož pro banku či leasingovou společnost nemá žádné výhody, bonitní klient se totiž nedostává ani do procesu financování.
4.1 Porovnání leasingu s úvěrem
Nyní bude porovnán finanční a operativní leasing s možností financování formou úvěru. V posledních letech klesá obliba finančního leasingu a společnosti nabízejí častěji formu financování prostřednictvím úvěru.
Nicméně díky operativnímu leasingu, potažmo full service leasingu, je stále leasing v nabídce společností.
Představené výhody a nevýhody jednotlivých způsobů financování jsou uvedeny z pohledu společnosti a jejího risk managementu, která financování poskytuje. Uvedené výhody a nevýhody financování jsou především mnou interpretované informace získané studiem a zkoumáním teorie finančního managementu. Tyto informace jsou doplněny o údaje z webových stránek MONETA Leasing (2021).
Výhody finančního leasingu
▪ společnost vlastní automobil, klient je pouze nájemcem
▪ snadnější vymáhání prostředku pro společnost
▪ pojistné plnění dostává přímo společnost
▪ vyšší poplatek za poskytnutí smlouvy
▪ většinou je nutnost zaplatit akontaci
▪ při likvidaci leasingové společnosti je automobil zabaven na umoření dluhu
▪ výhodnější smlouva na pojištění díky množstevní slevě (nicméně klient si nemůže uplatnit bonus za nulovou nehodovost, což klienta může odradit)
▪ automobil může řídit pouze klient či klientův rodinný příslušník, ale nikdo jiný
Nevýhody finančního leasingu
▪ klient nevlastní předmět – což velká část klientů odradí
▪ při havárii, odcizení či zničení automobilu – můžou vznikat problémy pro klienta (opět odrazení klienta)
▪ automobil může řídit pouze klient či klientův rodinný příslušník, ale nikdo jiný
▪ obvykle je nutné sjednat i havarijní pojištění
▪ délku splácení stanovuje pevně zákon (od 3–7 let)
▪ leasing je poskytnut i méně bonitním klientům, kteří by na úvěr nedosáhli, což může být výhodou, jelikož společnost získá nového klienta. Do portfolia klientů se však zařazují tak i téměř nebonitní klienti
▪ snížený zájem podnikatelů o tento způsob financování, kvůli nemožnosti si odečíst DPH z automobilu a provádět daňové odpisy
Výhody úvěru
▪ oblíbenost a důvěra u klientů
▪ poplatky schované za RPSN, kdy značná část klientů tento aspekt opomíná
▪ pokud zákazník chce využít dotační program, pak je většinou nutné vozidlo vlastnit
Nevýhody úvěru
▪ při nesplácení je vhodnější pro klienta, že automobil je v jeho vlastnictví
▪ automobil může řídit kdokoliv (pokud to klient dovolí)
▪ klient může automobil kdykoliv prodat
▪ nejsou sankce za předčasné splacení
▪ složitější kontrola klienta a jeho platební způsobilosti
Výhody operativního leasingu
▪ společnost vlastní automobil, klient je pouze nájemcem
▪ jednodušší vymáhání prostředku pro společnost
▪ pojistné plnění dostává přímo společnost
▪ hojně využíváno společnostmi pro své vozové parky → významný podíl vysoce bonitních klientů
▪ hromadná výhodnější smlouva na pojištění (nicméně klient si nemůže uplatnit bonus za nulovou nehodovost)
▪ v roce 2021 vyšší zůstatková cena automobilu po uplynutí smlouvy než byla předpovězena
Nevýhody operativního leasingu
▪ zatím užívaný spíše jen pro fleetové5 zájmy, tedy pro společnosti
▪ zákazník neplatí akontaci
5 Fleet je jinými slovy označení pro vozový park společnosti. Tedy jedná se o více
automobilů, které má společnost k dispozici.
▪ společnost musí řešit prodej auta po uplynutí leasingu
▪ možnost nutnosti prodat automobil pod cenou, která byla stanovena před samotným leasingem
Vyhodnocení výhod
Nejprve je důležité uvést, že každá banka/leasingová společnost poskytuje jiné služby, a tedy i podmínky financování. Nicméně v globálním měřítku je pro klienta výhodnější neúčelový úvěr, tedy pokud na něj dosáhne, oproti využití finančního leasingu. U finančního leasingu má spíše jistoty leasingová společnost. Toto je nejspíše také důvodem, proč zájem o finanční leasing již dlouhodobě klesá (ČLFA, 2021).
Pro leasingovou společnost je samozřejmě výhodnější leasing (především finanční). Ke konci roku 2021 se cena ojetých automobilů ještě zvýšila kvůli celkovému nedostatku automobilů na trhu a leasingové společnosti mohou především automobily vrácené z operativního leasingu prodat za mnohem vyšší cenu než za cenu, která byla nasmlouvána před zahájením leasingové služby. Dá se tedy označit, že pro podniky s vozovým parkem a pro leasingové společnosti je operativní leasing tou nejvýhodnější variantou.
5 Vyhodnocení risk managementu na stabilitu leasingové společnosti
Než dojde k vyhodnocení risk managementu a jeho vlivu co se týče stability leasingové společnosti, je důležité si uvědomit, že každá společnost má kolem sebe rizika, kterých se nemůže vyvarovat, nicméně se musí naučit s takovýmito riziky existovat. Společnost se taková rizika musí naučit řídit.
Pokud se však bude leasingová společnost soustředit pouze na utlumení či vyhnutí se zjištěných rizik, pak tyto procesy mohou vést k riziku vysoké opatrnosti, což zapříčiní neuskutečnění velké části zakázek, které mohou být jen lehce rizikové. Proto by součástí risk managementu měly být jasně stanovené hranice, za jakých podmínek se zakázky uskuteční a za jakých nikoliv. Tato hranice však musí zohledňovat i faktory kolem sebe, tedy hranice se může dle potřeb posouvat. Výstižným příkladem může být pandemie, ke které došlo v roce 2020. V tuto chvíli musely leasingové společnosti reagovat na situaci na trhu, kdy postupně docházelo k nedostatečnému uspokojení poptávky na trhu, zapříčiněné nedostatečnou výrobou automobilů a zároveň ke zvýšení nezaměstnanosti, která však nebyla tak radikální, jak se předpokládalo. S touto myšlenkou pracuje také Hopkin (2012), který klade zvýšený důraz na stanovování hranice, která udává, jaké riziko společnost může akceptovat a jaké už nikoliv.
Důležité také je správné vyhodnocení jednotlivých rizik. Chybné vyhodnocení může vést k rozsáhlým finančním ztrátám, a tím i k nestabilitě společnosti či ke snížení konkurenceschopnosti. Konkrétně u vyhodnocování bonity klientů je důležité, aby byla vhodně stanovena hranice, která určí, který klient je ještě bonitní a který již nikoliv. Zároveň musí být vhodně nastavený
bodový systém tak, aby se klient nedostal do skupiny bonitních klientů, jen z důvodů, že nemá např. žádné jiné půjčky.
Rozumný podnik, dle mých názorů a zkušeností z teorie managementu, musí hlavně rizika řídit, nikoliv pouze hodnotit. Pokud společnost rizika řídí a pracuje s nimi, pak tyto činnosti vedou ke stabilizaci leasingové společnosti.
Risk management by ostatní procesy ve společnosti neměl ničit, nicméně by je měl ve zdravé míře usměrňovat tak, aby jim nebránil v činnostech, pro které byly stvořeny, ale zároveň, aby samotné procesy nebyly pro společnost fatální.
