VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
Hlavní specializace: Mezinárodní obchod Vedlejší specializace: Ekonomická žurnalistika
Je Evropská unie optimální měnovou oblastí?
Diplomová práce
Autor: Iveta Čechová
Vedoucí práce: Ing. Josef Taušer, Ph.D.
Prohlášení:
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Je Evropská unie optimální měnovou oblastí?“ zpracovala samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.
V Praze dne 27. 11. 2006 ………
podpis
Poděkování:
Děkuji Ing. Josefu Taušerovi, Ph.D. za cenné rady, připomínky a návrhy při zpracování této diplomové práce.
Obsah
1. Úvod...5
2. Měnové unie ...7
3. Historie národních měn...10
4. Teorie optimální měnové oblasti...14
4.1. Přístup Roberta A. Mundella...16
4.2. Rozvinutí teorie OCA – Ronald I. McKinnon ...20
4.3. Rozvinutí teorie OCA – Peter B. Kenen ...22
4.4. Nový Mundellův model teorie optimální měnové oblasti ...23
4.5. Hypotéza endogenity optimálních měnových oblastí ...26
4.6. Shrnutí teorie OCA ...26
5. Měnová integrace v Evropě...28
5.1. Jednotlivé fáze vytvoření EMU ...29
5.2. Konvergenční kritéria...32
5.3. Postup realizace EMU ...34
5.4. Původní měny států EMU ...35
5.5. Vývoj kursu EUR/USD ...37
6. Argumenty země pro a proti vstupu do optimální měnové oblasti...43
7. Analýza kritérií OCA pro EMU ...47
7.1. Mobilita pracovních sil ...49
7.2. Mobilita kapitálu ...52
7.3. Otevřenost ekonomiky ...53
7.4. Mzdová flexibilita ...54
7.5. Fiskální transfery ...55
7.6. Podobná míra inflace zemí...59
7.7. Stupeň politické integrace...60
8. Je ČR optimálním kandidátem vstupu do eurozóny?...61
9. Závěr...65
10. Seznam použité literatury ...67
1. Úvod
Jako téma své diplomové práce jsem si vybrala analýzu teorií optimálních měnových oblastí ve vztahu k Evropské unii. Částečně tak navazuji na svou bakalářskou práci, ve které jsem se věnovala vývoji společné měny dvanácti evropských zemí – Eura.
Rozhodla jsem se tak nejen z důvodu mého zájmu o problematiku měnových kursů, ale i z určité atraktivnosti a aktuálnosti tohoto tématu v současné době. Založení měnové unie, vytvoření jednotné měny a její společné uvedení ve více státech najednou je událostí ve světové ekonomice zcela ojedinělou.
Cílem mé práce je analyzovat jednotlivá základní kritéria optimálních měnových oblastí tak, jak je ve svých pracích definují autoři těchto teorií a odpovědět tak na otázku, zda je Evropská unie optimální měnovou oblastí. Vycházím tedy z kritérií, která jsou definována v teoriích a hodnotím jejich plnění členskými státy Evropské měnové unie.
Celá řada měnových unií se vyskytla již v minulém a předminulém století. Ani jedna z nich však neměla dlouhého trvání. Důvody zániku těchto unií byly různé, ale domnívám se, že je nutné si je připomenout a brát v úvahu i v současnosti. Měnovým uniím se věnuji v úvodní kapitole této práce.
V další kapitole se věnuji historii původních měn jednotlivých států Evropské měnové unie. V mnoha zemích měla vlastní měna veliký historický význam a vzdát se jí bylo rozhodnutím, které ve členských zemích mohlo vyvolat pocit ztráty jednoho ze státních symbolů.
V další kapitole se již věnuji samotné teorii optimální měnové oblasti. Její základy vypracoval v roce 1961 Robert A. Mundell, který definoval mobilitu výrobních faktorů jako kritérium optimality měnové oblasti. Vyvolal tak diskusi na téma fixních a flexibilních měnových kurzů, sám byl v té době zastáncem flexibilního měnového kurzu. O dva roky později jeho teorii rozšířil Ronald I. McKinnon o další kritérium a o dalších šest let později Peter B. Kenen a přidal i své kritérium. Sám Mundell se k teorii v sedmdesátých letech vrátil a poskytl odlišný pohled na ni. Od roku 1970 byl nadšeným zastáncem evropské měnové integrace a je považován za jednoho z těch, kteří se výraznou měnou zasloužili o vznik eura v roce 1999. Teorie tedy pro lepší pochopení jejich vývoje uvádím v chronologickém pořadí. V průběhu mnoha let se jim věnovalo mnoho autorů, jejich výčet však není předmětem této práce a já tedy uvádím pouze ty základní.
V kapitole páté se věnuji přípravám a realizaci měnové integrace v Evropě. První snahy o měnovou integraci se objevily již po první světové válce. Vážněji se ale o procesu začalo uvažovat až s vytvářením Evropských společenství a Evropské unie, jejímž vyústěním měnová integrace logicky je. V 90. letech se již postup vytvoření měnové unie stává skutečností a je obsahem Maastrichtské smlouvy. Jednotlivé fáze této etapy jsou předmětem jedné z podkapitol. Pro doplnění pak uvádím význam a hlavní úkoly Evropské centrální banky.
Účast v EMU je podmíněna plněním souboru měnových a finančních kritérií tzv.
konvergenčních kritérií. Maastrichtská konvergenčních kritéria jsou nominálními, je jich pět a seznámit se s nimi je možné také v této kapitole, stejně tak jako s přepočítacími koeficienty pro jednotlivé dnes již zaniklé měny. Poslední část kapitoly pak mapuje vývoj kurs eura v jednotlivých letech.
Robert A. Mundell ve svých pozdějších pracích přinesl ještě další nové argumenty pro a proti vstupu země do měnové unie. Argumentů pro i proti je sedmnáct. Každý z nich má své opodstatnění v jiném typu ekonomik. Některé jsou významné méně, jiné více, já je však považuji za důležité a proto jim věnuji zvláštní kapitolu a uvádím je všechny i s krátkým komentářem.
Dále se již věnuji jednotlivým kritériím tak jak je jednotliví autoři ve svých pracích uváděli. Ve všech případech jsem vycházela z dat statistického úřadu Evropské komise (Eurostat) tak, aby je bylo možné porovnávat, vycházejí totiž ze stejného mechanismu výpočtu. Jednoznačně není možné určit, které kritérium je pro stanovení optimality měnové unie vhodné více a které naopak méně. Stejně tak nelze jednoznačně říci, které země tato kritéria splňují více a která méně, protože každá země si může najít takové, které jí vyhovuje, nebo naopak ne. Jde tedy spíše o kombinaci několika kritérií, které země splňují. Obecně však platí, že čím lépe jsou daná kritéria zeměmi měnové oblasti naplněna, tím vyšší pak plynou výnosy ze zapojení země do měnové oblasti.
Euro je jednotnou měnou dvanácti evropských států a jistě k nim brzy přibudou další, včetně České republiky. Na teorii optimálních měnových oblastí se tedy v poslední kapitole dívám ještě z pohledu České republiky, jako kandidáta pro vstup do eurozóny.
Stejně tak jako v předchozí kapitole se i tady pokouším analyzovat jednotlivá kritéria a odpovědět tak na otázku, zda je Česká republika optimálním kandidátem vstupu do eurozóny.
2. Měnové unie1
Celá řada měnových unií se vyskytla již v minulém a předminulém století. Byla to např. Latinská měnová unii, Skandinávská měnová unie, Librový či Frankový blok. Ani jedna z nich však neměla dlouhého trvání. Důvodem zániku těchto unií bylo právě to, že nesplňovaly podmínky optimálních měnových oblastí.
Latinské peněžní (měnové) unie se v roce 1865 účastnila Francie, Švýcarsko, Belgie a Itálie, přestože původní představa Napoleona III. zahrnoval zemí více. Měl dokonce představu o zavedení jednotné světové měny. Cílem unie bylo spíše omezit nadvládu britské libry v mezinárodních finančních vztazích, která po porážce Napoleona u Waterloo trvale sílila. Země této unie určily zákonný poměr ceny zlata a stříbra 1:15,5 a mince stejné nominální hodnoty pak obíhaly ve všech státech unie bez ohledu na zemi původu. Státy tak uvítaly vnesení pořádku do peněžního systému, který byl otřesen kolísáním cen zlata a stříbra. Francie, jako dominantní člen unie, prosazovala převážně mince stříbrné, protože ho měla velké zásoby. Prudký pokles cen stříbra v roce 1873 ale způsobil velké spekulace a později se od stříbrných mincí upustilo. Státy ale také sledovaly své hospodářské a politické zájmy. Belgie a Švýcarsko už před vznikem unie používaly francouzské franky jako oficiální paralelní měnu ve svém oběhu. Smlouva dávala možnost přístupu každému státu, který projeví zájem. V roce 1868 se tak členem stalo i tehdy zaostalé Řecko. Latinská peněžní unie fungovala už od samého počátku velmi špatně.
Problémy nastaly s oběhem mincí rozdílných nominálních hodnot, protože každá země razila mince z měnového kovu odlišné ryzosti. Byla to především Itálie, která porušovala pravidla stanovená ve smlouvě, např. razila více mincí a později i bankovek. Zájmy jednotlivých států byly příliš rozdílné a nebylo tedy unii možné udržet delší dobu. Latinská peněžní unie formálně zanikla v roce 1926, tedy až po první světové válce.
Skandinávská peněžní (měnová) unie trvala od roku 1872 do roku 1931 a jejími členy bylo Švédsko, Dánsko a Norsko. Jejím cílem bylo větší semknutí skandinávských zemí, ať už politické, tak i ekonomické a kulturní. K vytvoření měnové unie měly tyto státy příznivější podmínky než tomu bylo v případě unie latinské. Země byly úzce politicky spojeny, jejich ekonomiky měly podobný charakter, byly silně orientovány na export a byly si blízké v procesu industrializace. Společnou měnovou jednotkou byla
1Kubišta, V.: Mezinárodní měnové vztahy, Oeconomica, Praha, 2003, str. 21 - 25
Skandinávská koruna s poměrným zastoupením švédské, norské a dánské koruny 1:1:1.
Jakmile ale došlo k narušení politických vazeb a země se dostaly do různé fáze konjunktury, začaly se objevovat problémy zásobování ekonomik penězi jednotlivých členů. Nejprve tak země přestaly přijímat bankovky druhých zemí, pak Švédsko zablokovalo volný obchod se zlatem a nakonec přestaly přijímat i mince druhých zemí. Již v roce 1924 se skandinávské země dohodly, že budou svoji měnovou politiku opět řídit samostatně a unie se tak stala nefunkční.
Jak je z uvedených příkladů patrné, fungovaly peněžní unie dokud byly pro členské země výhodné. Jakmile se ale objevily problémy reagovaly státy vždy ve vlastním zájmu a ne v zájmu unie.
Existují ale i úspěšné příklady měnových unií. Jednou z nich je měnová unie německé říše z roku 1871, která v podstatě trvá dodnes (včleněna do Evropské měnové unie). Pro Německo, které do té doby bylo politicky nejednotné, bylo sjednocení měny nezbytně nutným předpokladem pro rozvoj obchodu. Po sjednocení německé říše v roce 1871, vydal císař Vilém I. nový mincovní zákon, ve kterém zavedl novou jednotnou německou měnu – marku. Zavádění jednotné měny naráželo zpočátku na odpor, ale díky psychologickému triku, kdy na přední straně nové měny byla všemi přijímaná orlice s nápisem Německá říše a na zadní straně byl ponechán prostor pro portréty různých zemských pánů a znaků měst, se podařilo. Rozhodující pro úspěch německé měnové unie byla hospodářská konvergence a politická integrace před zavedením společné měny.
Další peněžní unie vznikaly až během 20. století. Jednou z nejúspěšnějších byla belgicko-lucemburská měnová unie, která vznikla v roce 1921 a zanikla až začleněním obou států do Evropské měnové unie. Lucemburský frank byl fixován na belgický frank 1:1 a od roku 1981 se belgický frank stal legálním platidlem v Lucembursku. V čele této unie byla belgická centrální banka.
Existovaly či existují ale i další měnová seskupení, která jsou již svým rozsahem méně významná. Jsou to např. unie mezi velkými a malými státy: Lichtenštejnsko používá švýcarské franky, Monako a Andora používaly francouzské franky, Vatikán a San Marino italské liry. Dále např. Libérie a Panama, které používají americké dolary a samy razí jen mince a několik měnových unií na africkém kontinentu.
Pokusy o vytvoření měnových unií se tedy objevovaly již dávno, neměly však dlouhého trvání, řádově pouze několik desítek let. Ve chvíli, kdy se objevily nějaké
problémy, si každý stát hájil své zájmy a zájmy unie šly do pozadí. V případě Evropské měnové unie jsme se ještě s žádnými závažnějšími problémy, které by ohrozily její existenci, nesetkali. Otázkou ale je, jak by se státy zachovaly v případě hlubších problémů.
3. Historie národních měn2
. Národní měny hrály důležitou roli v historii jednotlivých států a jejich nahrazení mohlo vyvolat pocit ztráty vlastní národní suverenity a nezávislosti. V mnoha zemích měly měny historický význam a zvláště v případě Velké Británie, kde je britská libra jedním ze symbolů království, je i toto je jeden z důvodů, proč společnou měnu zatím odmítá. Ráda bych proto tedy alespoň stručně uvedla historii dnes již zaniklých měn.
Německá marka se zrodila po složitých jednáních mezi Německem a vítěznými mocnostmi. Sovětská vojenská správa na jaře roku 1948 nesouhlasila s provedením celoněmecké měnové reformy, velitelé tří západních mocností ale pro reformu byli.
Reforma v americké, britské a francouzské zóně tak byla vyhlášena 18. červa 1948. První bankovky, vytištěné v USA, byly uvedeny do oběhu o dva dny později. Zrození marky též znamenalo rozdělení země na příštích 42 let. Sovětská správa totiž provedla měnovou reformu o tři dny později a zavedla východoněmeckou marku.
Historie francouzského franku je stará přes šest a půl století. Slovo frank pochází z latinského francus a znamená svobodný. Nové zlaté mince totiž nechal vyrazit král Jan Dobrý v roce 1360 po zaplacení výkupného a osvobození z anglického zajetí. V průběhu let zlaté mince na čas vystřídaly mince stříbrné. Prázdnou pokladnu později skotský finančních John Law vyřešením papírových peněz. Myšlenka vydávat poukázky na zlato byla revoluční, ale celkově se neujala a skončila krachem. V roce 1803 se Napoleon Bonaparte rozhodl učinit frank silný a pevný a jím zavedený monetární systém i stabilní francouzský frank vydržel až do roku 1914. Po druhé světové válce se franku příliš dobře nevedlo a podobně na tom byla francouzská ekonomika. 1. ledna 1960 se vláda odhodlala k devalvaci a začal platit tzv. nový frank. Uvažovalo se dokonce i o novém jméně francouzské měny, ale v roce 1962 se pouze upustilo od přívlastku „nový“ a tradice franku zůstala zachována.
Historie původu pojmenování rakouského šilinku není zcela jasná, pravděpodobně však pochází z německého slova schild, znamenajícího štít, který byl často na mince ražen.
Rakouská vláda později razila mince s označením půlšilink, šilink a dvoušilink. V roce 1924 pak provedla měnovou reformu, která stanovila přepočítávací kurz na 10 000 starých korun za jeden šilink. V roce 1938 byla platnost rakouského šilinku přerušena, jelikož bylo
2 Hrstková, J.: Euro dnes definitivně nahradilo i tisíc let staré měny: Hospodářské noviny 1.-3. března 2002, str.5
Rakousko připojeno k nacistickému Německu a nacisté tam zavedli říšskou marku až do roku 1945. Poté byl opět zaveden šilink a od roku 1976 byl vázán na německou marku.
Původ nizozemského guldenu sahá do doby, kdy vzkvétající italská Florencie začala vydávat vlastní měnu, zlaté fiorino neboli florén. Tato měna byla široce přijímána i v okolních zemích a oblastech. Jak účetní jednotku ji vedli obchodníci v Itálii, Španělsku, Francii, Německu a Nizozemsku. K přejmenování měny a změně designu začalo docházet, když se měna v těchto zemích ustálila. Zlaté mince se v Nizozemsku začaly označovat právě jako guldeny. Generální stavy rozhodly v 17. století, že se stříbrná mince, nazývaná zlatý (gulden), stala hlavní měnovou jednotkou. Stříbrná byla mince údajně proto, že Turci nedovolili do Nizozemí přivážet zlato. Nizozemským peněžním domům tak nezbylo nic jiného, než místo zlatých razit v téže hodnotě mince ze stříbra.
Belgický frank je měnovou jednotkou Belgie od získání nezávislosti země v první polovině 19. století. Belgický frank se stal měnovou jednotkou Belgie v roce 1932. Do té doby se v Belgii používaly měny vládnoucích zemí. Později se belgický frank díky své vazbě na německou marku stal jednou z nejstabilnějších měn v Evropě. Od roku 1990, kdy byl kurz belgického franku svázán s německou markou, tvořil belgický frank a nizozemský gulden s německou markou tzv. markový blok.
V Lucembursku se běžně platilo, mimo lucemburského franku, belgickými franky, na některých místech i markami. Lucembursko totiž od roku 1921 tvořilo měnovou unii s Belgií, což znamenalo, že obě měny měly stejnou hodnotu. Bankovky i mince sice byly odlišné, ale velikostí si odpovídali a mohli tak být používány ve všech peněžních automatech. Belgický frank byl v Lucembursku hojně přijímán, Belgie však přijímala pouze lucemburské mince.
Portugalské escudo bylo jako základní měnová jednotka v Portugalsku oficiálně zavedeno po sesazení krále Manuela II., současně se vznikem první portugalské republiky (1910 – 1926). Součástí Evropského měnového systému se portugalská měna stala v dubnu 1992.
Španělská peseta se zrodila v roce 1868, kdy revoluce sesadila z trůnu královnu Isabelu II. Peseta nahradila více než dvacítku měn tehdy obíhajících na Pyrenejském poloostrově. První bankovky peset vydala Španělská národní banka v roce 1874, kdy získala k emisím výhradní právo. Do té doby totiž mohly bankovky tisknout i banky
regionální. Španělské bankovky se později vyráběly na zakázku též v Anglii, Spojených státech, Itálii či Německu.
Italská lira původně označovala hmotnost jedné libry stříbra. Bývalou italskou národní měnu provází dlouhá historie sahající až do dob starého Říma, především do konce osmého století. Římský císař Karel Veliký tehdy zavedl pro novou měnovou jednotku název hmotnostní jednotky odvozené od hodnoty jedné libry stříbra, což odpovídalo 327,45 gramu. Původní název italské liry je odvozen od latinského slova libra, znamenající dvouramenné váhy nebo jednotku hmotnosti. Nová početní jednotka, kterou zavedl Karel Veliký v roce 793, se rovnala váze 408 gramů a skládala se z 240 denárů, z nichž každý vážil 1,7 gramu. Během několika dalších let se razily pouze denáry a lira kvůli své velké váze byla pouze jakousi účetní jednotkou. V 18. a 19. století razily liru v Itálii některé městské státy, mince se však lišily jak svou hodnotou, tak hmotností. První italskou minci nechal razit v roce 1808 francouzský císař Napoleon, její desetinný systém přijalo i Sardinské království a právě tato lira se poté, co Sardinie v roce 1861 ovládla a sjednotila své okolní rivaly, stala základem italské liry. O rok později se lira stala základní měnovou jednotkou. Od roku 1946, kdy byla vyhlášena Italská republika, byly do oběhu uvedeny dvě série mincí, přičemž některé z mincí z druhé série ražené v roce 1951 platily do roku 2002.
Řecká drachma se objevila v Malé Asii již v 7. století před naším letopočtem a za Alexandra Velikého se rozšířila až do Indie. Název drachma vychází z řeckého výrazu pro uchopit, původně totiž měla hodnotu šesti tyček z neraženého kovu, kterými se dříve platilo a které šlo udržet v jedné ruce. Drachma v podobě mince zobrazovala hlavu lva útočícího na býka. Později se tato měna objevila na řeckých ostrovech u Malé Asie a v kontinentálním Řecku.
Finská marka nemá příliš stabilní historii. Ve Finsku se měna několikrát měnila v závislosti na tom, kdo zrovna tuto oblast Skandinávie ovládal. Dlouhou dobu zde platily švédské peníze, v roce 1809 se Finsko stalo velkoknížectvím v rámci carského Ruska, a platební jednotkou se stal ruský rubl. V oběhu však byly zároveň i švédské peníze. Situaci vyřešila až reforma v roce 1840, kdy finská národní banka vykoupila švédskou měnu a zahájila emisi rublů. V roce 1859 ruská vláda akceptovala finský požadavek na vlastní měnu a začala tak platit i finská marka. V roce 1865 začala ražba stříbrných marek nezávislých na rublu a ten tak přestal v zemi platit. V letech 1891 – 1917 však ještě zostřený dohled carského Ruska přinesl rubly znovu do Finska a až vyhlášením
nezávislosti 6. prosince 1917 se finská marka definitivně osamostatnila. Finsko je jedinou skandinávskou zemí, která přešla na euro.
Irská libra byla jednou z nejstarších měn eurozóny, jeho historie se datuje od devátého století. Irsko se ale dle Zákona o unii stalo v roce 1800 součástí Spojeného království a muselo se vzdát vlastní měny. Irsko sice získalo samostatnost již v roce 1922, ale trvalo dalších pět let, než byla na základě parity s britskou librou zavedena vlastní irská libra. Trvalý rozchod irské a britské libry nastal v roce 1978, kdy se Irsko, na rozdíl od Británie, rozhodlo začlenit do Evropského měnového systému.
4. Teorie optimální měnové oblasti
Základy teorie optimální měnové oblasti3 vypracoval Robert A. Mundell4 v roce 19615. Položil si otázku, co určuje optimální měnovou oblast. Vycházel z toho, že při neměnných cenách a mzdách se může stát součástí měnové oblasti pouze země s vysokou mobilitou práce a kapitálu, jež v rámci dané oblasti mohou udržovat plnou zaměstnanost, takže změna měnových kursů mezi jednotlivými zeměmi měnové oblasti k zajištění zaměstnanosti již není nutná. Ztráta možnosti ovlivňovat ekonomické procesy změnou měnových kursů by tak byla nahrazena vysokou flexibilitou a mobilitou práce a kapitálu.
Měnovou oblastí je oblast, ve které jednotlivé země používají společnou měnu, přičemž měnová oblast se stává optimální zjednodušeně v okamžiku, kdy zúčastněným zemím nehrozí vznik makroekonomické nestability z důvodu existence společné měny.
Tato situace pak nastává, pokud mají zúčastněné země buďto synchronizován svůj hospodářský cyklus a jsou vystaveny symetrickým poptávkovým a nabídkovým šokům anebo jsou, v případě že neplatí první podmínka, alespoň vybaveny dostatečně pružnými přizpůsobovacími mechanismy na trhu zboží a trhu výrobních faktorů. Pokud není splněna ani jedna z uvedených podmínek optimality hrozí zúčastněným zemím makroekonomická nestabilita v podobě trvalých rozdílů v úrovni produkce a nezaměstnanosti.
Tuto teorii dále rozvinul R.I. Mc Kinnon v roce 19636 zahrnutím faktoru otevřené ekonomiky definované jako poměr mezi obchodovatelným a neobchodovatelným zbožím ve vztahu k domácí produkci a spotřebě a jejího vlivu na vnější rovnováhu a vnitřní ekonomické procesy.
Na Mundella a Mc Kinnona dále navazuje P.B. Kennen v roce 19697, který zavádí do této teorie výrobní strukturu se závěrem, že země s vysokým stupněm výrobní diversifikace jsou vhodnými kandidáty pro členství v měnové oblasti, a to i při nízké mobilitě pracovní síly mezi zeměmi.
Všem těmto teoriím se budu podrobněji věnovat v další části této kapitoly.
3 V další části práce používám zkratku OCA (Optimum Currency Area)
4 Nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1999, tedy roku, kdy byla zavedena společná evropská měna
5Mundell, R. A.: A Theory of Optimum Currency Areas. American Economic Review, September 1961,
str. 657 – 665
6 McKinnon, R. I.: Optimum Currency Areas. American Economic Review, September 1963, str. 717 - 725
7 Kučerová, Z.: Teorie optimální měnové oblasti a možnosti její aplikace na země střední a východní Evropy, Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky 3/2005
Další teorie se pak zabývají spíše tím, zda bude zajištěn dostatečně účinný mechanismus zabraňující či zmírňující asymetrické ekonomické šoky či zda se s nimi členské země měnové unie či měnová unie jako celek budou schopny vyrovnat.
Podstatou ekonomického asymetrického šoku je vznik nerovnováhy, která může být způsobena nerovnováhou buď na straně nabídky, nebo na straně poptávky plynoucí z vnitřních či vnějších ekonomických podmínek. Jejich hlavním rysem je to, že nepostihují celou měnovou oblast, ale pouze jednotlivé regiony. Mají různou intenzitu, nevznikají ve shodné době a i jejich doba trvání se liší.
Z toho plyne, že více jsou nebezpečí vystaveny ty země, které nedisponují dostatečnou flexibilitou ekonomických struktur nebo netvoří s ostatními oblastmi měnové unie dostatečně ekonomicky homogenní oblast.
Asymetrické šoky lze tedy alespoň částečně eliminovat za předpokladů a podmínek:
vysokého stupně mobility pracovních sil a kapitálu uvnitř národních ekonomických celků a mezi nimi navzájem
flexibility mezd a cen zahrnující reálný měnový kurs
vysokého a shodného stupně výrobní a exportní diversifikace
otevřenosti a propojenosti národních ekonomik
dostatečné velikosti jednotlivých ekonomik
fiskální koordinace
politické vůle členských zemí
nominální a reálné konvergence národních ekonomik
Teorie optimálních měnových oblastí se začala více zkoumat s prohlubující se evropskou ekonomickou integrací, která vyvrcholila přijetím společné měny euro. V této problematice se opět velmi angažoval Robert Mundell, který se postupně stále více přikláněl k vytvoření měnových unií, které by zabránily narůstající hrozbě měnových a finančních krizí. Jejich vytvoření pak dopomáhá integrující se světový kapitálový trh.
V teorii optimálních měnových oblastí se později začíná objevovat i myšlenka vznikající optimální měnové oblasti až po přijetí společné měny. Je nazývána hypotézou
endogenity8 optimálních měnových oblastí a hrála důležitou roli v procesu evropské měnové integrace.
Nyní se tedy některým přístupům k teorii optimální měnové oblasti budu věnovat podrobněji. Pro lepší pochopení vývoje teorie je uvádím v chronologickém pořadí.
4.1. Přístup Roberta A. Mundella
Jako první se teorií optimálních měnových oblastí zabýval Robert A. Mundell ve svém článku A Theory of Optimum Currency Areas v roce 19619. Tento článek vycházel z dlouhotrvajících diskusí na téma fixní versus flexibilní měnový kurs. Jeho teorie vycházela ze vzrůstajících problémů ekonomik s vnější nerovnováhou odrážející se v neúnosné nerovnováze platební bilance.
Mundell si klade otázku, zda volně plovoucí kurz mezi měnami jednotlivých států vede vždy k efektivním vyrovnávacím procesům, nebo zda by za určitých podmínek bylo vhodnější vytvořit společnou měnovou oblast. Mundell definuje měnovou oblast buď jako oblast s jednotnou společnou měnou, nebo oblast s fixně svázanými měnovými kurzy.
Zkoumá podmínky, za kterých je oblast optimální, tedy za jakých převáží výhody plynoucí z existence společné měny nad nevýhodami.
V systému flexibilních měnových kursů může depreciace snížit nezaměstnanost, pokud je vnější rovnováha ekonomiky v deficitu a apreciace může snížit inflaci, když je v přebytku. Mají být ale všechny existující národní měny flexibilní? Nebo by pro země, které dosáhly vyššího stupně ekonomické integrace byla vhodnější jednotná měnová oblast? Na tyto otázky se Mundell pokusil odpovědět definováním optimální měnové oblasti, jako oblasti s vnitřní mobilitou a vnější imobilitou výrobních procesů, mezi jejímiž členy je zaveden fixní měnový kurs. Nezabýval se analýzou pouze jednotlivých zemí, ale i regionů a regionů sloučených do celků, které neodpovídají územím jednotlivých států.
Jak dochází k přizpůsobení v režimu fixního kursu, ilustruje Mundell na příkladu dvou zemí A a B, z nichž každá má svou vlastní měnu vzájemně na sebe fixovanou, v obou zemích existuje plná zaměstnanost a rovnováha platební bilance a dále předpokládá, že
8 Kučerová, Z.: Teorie optimální měnové oblasti a možnosti její aplikace na země střední a východní Evropy, Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky 3/2005
9Mundell, R. A.: A Theory of Optimum Currency Areas. American Economic Review, September 1961, str. 657 – 665
ceny a mzdy jsou v krátkém období nepružné směrem dolů, což vede k nárůstu nezaměstnanosti. Měnová autorita též prosazuje protiinflační politiku.
Ve chvíli, kdy dojde k asymetrickému šoku se ale rovnováha naruší. Poptávka po zboží v zemi B se přesune do země A, což bude mít za následek inflační tlaky v zemi A a zvýšení nezaměstnanosti v zemi B. Pokud by v zemi A byl povolen určitý nárůst cen, vedlo by to ke zhodnocení reálného kursu a břemeno přizpůsobení by se tak rozložilo na obě země. Pokud by ale měnová autorita zasáhla proti růstu inflace měnovou restrikcí, k reálnému zhodnocení měny země A nedojde a celé břemeno přizpůsobení padne na zemi B, kde dojde k poklesu výstupu a nárůstu nezaměstnanosti.
Jak by ale situace vypadala v případě, že A a B jsou regiony se společnou měnou a vláda prosazuje plnou zaměstnanost? Přesun poptávky z regionu B do regionu A zvýší nezaměstnanost v regionu B a inflační tlaky v regionu A. Ve snaze zabránit nezaměstnanosti v regionu B vláda zvýší nabídku peněz a zvýší tak inflační tlaky v regionu A. Rostoucí ceny v regionu A tak změní směnné poměry ve prospěch B a nedojde k tak výraznému nárůstu nezaměstnanosti.
Z toho vyplývá, že v měnových oblastech s více měnami je výše nezaměstnanosti v zemích s deficitem platební bilance dána ochotou zemí s přebytkem platební bilance vzít na sebe břemeno vyšší inflace. V měnové oblasti se společnou měnou je výše inflace dána ochotou centrálních autorit připustit vyšší nezaměstnanost v oblastech s deficitem platební bilance. Ani v jedné z těchto měnových oblastí však autority nejsou schopny zabránit současně inflaci i nezaměstnanosti. Mundell z toho vyvozuje důležitý závěr, že optimální oblast není svět.
Pokud tedy svět není optimální měnovou oblastí, znamená to, že existuje více měnových oblastí a tedy i měn, které jsou volně plovoucí. Při vzniku asymetrického šoku by tak k přizpůsobení došlo prostřednictvím změny měnového kurzu. V předchozím příkladě by tak došlo k depreciaci měny země B, to by na zahraničních trzích zboží země B relativně zlevnilo a přesunulo poptávku zpět směrem ke zboží země B. Tím by došlo ke snížení deficitu a nezaměstnanosti v zemi B. Apreciace měny země A by relativně zdražila její zboží na zahraničních trzích a pomohla by tak k odstranění přebytku a následně i inflace v zemi A. To je podle Mundella argument pro používání plovoucích měnových kursů.
Problém ale nastává v případě, kdy se pojem region neshoduje se státním územím.
Mundell uvádí opět příklad dvou zemí, a sice Kanady a USA. Každá z těchto zemí má svou vlastní měnu (kanadský a americký dolar), mezi kterými existuje plovoucí kurs. Dále se kontinent dělí na dva regiony – Východ a Západ, jejichž hranice neodpovídají hranicím daných dvou států. Východ produkuje automobily a Západ stavební materiál.
Přesun poptávky od automobilů (které produkuje Východ) ke stavebním materiálům (které produkuje Západ) způsobí nárůst nezaměstnanosti na Východě a inflační tlaky na Západě. Měnové autority obou zemí by musely buď zvýšit nabídku peněz, čímž by předešly nezaměstnanosti na Východě, nebo nabídku peněz snížit a předejít tak inflaci na Západě. Mezitím dojde ke změně měnového kursu mezi kanadským a americkým dolarem tak, aby došlo k vyrovnání platební bilance obou zemí. Území obou regionů se ale neshodují s územím obou států, a proto nebude mít změna měnového kursu obou zemí na ekonomiku takový vliv, jako v předchozím případě. Nezaměstnanost tak může být v obou zemích odstraněna jen na náklady inflace a inflace v obou zemích může být odstraněna jen za cenu zvýšené nezaměstnanosti. Břemeno tak může být rozloženo mezi oba regiony s tím, že se připustí jistá nezaměstnanost na Východě a určitá inflace na Západě. Nikdy však nemůže být současně odstraněna jak nezaměstnanost, tak inflace.
Plovoucí kurs tak sice může odstranit nerovnováhy platební bilance mezi zeměmi, ale ne mezi regiony. Plovoucí kurs by tak neměl být za každou cenu upřednostňován před fixním kursem, zejména v případě měnové oblasti s několika měnami. Jinak řečeno, plovoucí kursy jsou méně vhodné než fixní kursy, pokud země společně netvoří optimální měnovou oblast. Plovoucí kurs by měl být využit v případě, že by byly národní měny opuštěny a nahrazeny regionálními měnami.
V daném příkladě by tedy byly kanadský a americký dolar nahrazeny východním a západním dolarem. V případě, že by mezi nimi existoval fixní měnový kurs, nešlo by zabránit současně inflaci a nezaměstnanosti (jak jsem vysvětlila výše). Pokud by ale regiony mezi sebou zavedly plovoucí kurs, pak by zvýšená poptávka po stavebních materiálech vedla k apreciaci západního dolaru relativně k východnímu dolaru, a to by v konečném důsledku vedlo k uvedení platebních bilancí obou regionů do rovnovážného stavu a stabilizaci cenové hladiny a nezaměstnanosti. Argument pro používání plovoucích kursů musí být tedy založen na předpokladu existence regionálních, nikoli národních měn.
Optimální měnovou oblastí je zde region.
Podle Mundella je hlavní součástí měnové oblasti vysoký stupeň mobility výrobních faktorů, především pracovních sil. Podle něho se mobilita výrobních faktorů může měnit v čase v závislosti na politických a ekonomických podmínkách. Pokud by mezi regiony existovala vysoká mobilita výrobních faktorů, zvláště pracovních sil, vedlo by to ve výše uvedeném příkladě k migraci pracovníků z východního do západního regionu, což by zvýšilo nabídku výrobních faktorů a výstup a snížilo inflační tlaky na Západě a současně pomohlo zmírnit nezaměstnanost na Východě. Mobilita faktorů tak může fungovat jako náhrada změn měnových kurzů při dosahování rovnováhy a zvyšování bohatství obou regionů. Regiony tak vymezuje vnitřní mobilita a vnější imobilita výrobních faktorů. Podle Kenena10 definuje Mundell region jako homogenní skupinu výrobců, kteří používají identickou technologii, čelí stejné poptávkové křivce a dosahují podobných zisků a ztrát. Pokud jsou regiony vymezeny hospodářskými aktivitami a ne geograficky či politicky, tak vysoká mobilita pracovní síly vyžaduje vysokou mobilitu v rámci povolání. Toho může být dosaženo pouze tehdy, pokud je pracovní síla jako celek homogenní. Mundellův přístup k definici regionu tak vede k závěru, že region bude vždy malý.
K tomuto přístupu ovšem existuje i kritika. Pracovní síla totiž není schopna se s dostatečnou rychlostí a v dostatečném množství přesunout z jedné země měnové unie do druhé, aby kompenzovala ztrátu možnosti přizpůsobení v podobě měnového kurzu.
Překážky mohou být různého charakteru, ať už osobního, jako třeba odloučení od rodiny, tak rozdíly v kultuře, jazyce, pracovních zvyklostech, právu apod. Přizpůsobení tak trvá delší dobu. Může se například stát, že stejnou zemi zasáhne asymetrický šok dvakrát po sobě, vždy v opačném směru, pracovní síla se ale v horizontu týdnů či měsíců nepřesune zpět, zvláště pokud již byly vynaloženy náklady spojené s přesunem a adaptací pracovní síly na nové prostředí. Nutno též dodat, že Mundell uvažoval pouze meziregionální mobilitu a nebral v úvahu mobilitu meziodvětvovou, která s sebou nese ještě vyšší náklady. To by pak změnilo jeho předpoklad země vyrábějící jeden produkt, ale každá z obou zemí by vyráběla oba produkty, přičemž Východ by se specializoval na výrobu automobilů a méně již na výrobu stavebních materiálů a Západ by zase produkoval především stavební materiály a v menší míře automobily. V případě přesunu poptávky od automobilů ke stavebním materiálům a v případě meziodvětvové mobility by se část
10 přístupu P. B. Kenena se věnuji v kapitole č. 2.3.
zaměstnanců Východu přesunula z odvětví výroby automobilů do odvětví výroby stavebních materiálů a země by zvýšila svou specializaci v tomto odvětví. Model by tak fungoval jinak a docházel k jiným závěrům, protože byl opuštěn jeden z předpokladů Mundellova modelu.
4.2. Rozvinutí teorie OCA – Ronald I. McKinnon11
Ronald I. McKinnon navazuje v roce 1963 na Mundellovo pojetí optimálních měnových oblastí a dále ho rozpracovává. Jeho přístup je založen na zkoumání otevřenosti ekonomiky, podílu obchodovatelných12 a neobchodovatelných13 statků produkovaných v dané ekonomice, udržitelnosti vnější a vnitřní rovnováhy. Hlavním cílem měnové politiky v jeho pojetí je udržení vnitřní cenové stability, udržení rovnováhy platební bilance a udržení plné zaměstnanosti.
McKinnon dále předpokládá jasné hranice mezi skupinami obchodovatelného a neobchodovatelného zboží, což ale v realitě nemusí být zcela zřetelné. Obchodovatelné zboží navíc dále rozlišuje na exportovatelné zboží, které je vyráběno domácí zemí a částečně exportováno, a na importovatelné zboží, které je částečně vyráběno doma a částečně importováno. Při vyrovnané obchodní bilanci se hodnota vyrobeného obchodovatelného zboží rovná hodnotě spotřebovaného obchodovatelného zboží.
Podle McKinnona jsou plovoucí kurzy vhodné pro poměrně uzavřené ekonomiky.
Čím více bude ekonomika otevřená, tím pro ni bude výhodnější začlenit se do měnové oblasti, tedy využívat režim fixních kurzů. McKinnon tuto svou myšlenku dokládá příkladem země, která má charakter malé otevřené ekonomiky14 s vysokým podílem obchodovatelného zboží vzhledem ke zboží neobchodovatelnému. Pokud země využívá plovoucí měnový kurz, mění se ceny obchodovatelného zboží vyjádřené v domácí měně se změnou kurzu, ceny neobchodovatelného zboží ale zůstávají neměnné. Pokud by v této zemi došlo, např. v důsledku deficitu obchodní bilance, k depreciaci měny, povede to k relativnímu zdražení importu a relativnímu zlevnění exportu a návratu obchodní bilance do rovnováhy. Vysoký stupeň otevřenosti by však, ceteris paribus, znamenal snížení kupní
11 McKinnon, R. I.: Optimum Currency Areas. American Economic Review, September 1963, str. 717 - 725
12 Obchodovatelné zboží je zboží, které může svým charakterem vstupovat do mezinárodního obchodu a může být tedy exportováno a importováno mezi zeměmi (např. spotřební zboží, textil apod.)
13 Neobchodovatelné zboží nemůže díky svému charakteru nebo příliš velkým nákladům vstupovat do mezinárodního obchodu (např. služby, zboží krátké životnosti apod.)
14 Malá ekonomika je zde definována tak, že nabídka a poptávka na trhu obchodovatelného zboží v této ekonomice není schopna ovlivnit cenu a množství na světovém trhu, tzn. že je příjemce ceny.
síly obyvatel této malé otevřené ekonomiky. Následkem by byl tlak na zvýšení mezd, poté i cen. Změna cen obchodovatelného zboží by tak eliminovala vliv kurzových změn na relativní ceny domácího a zahraničního zboží a ekonomika by nebyla schopna v plné míře využívat výhod plovoucích kurzů, jelikož musí přijímat ceny určené v zahraničí a nemůže změnit relativní ceny obchodovatelného a neobchodovatelného zboží úpravou měnového kurzu. To navíc může zkomplikovat úsilí měnových autorit dosáhnout stabilní cenové hladiny, což je jeden ze tří cílů, které by podle McKinnona v optimální měnové oblasti měly být splněny.
Opačná situace by nastala v případě, že by šlo o velkou ekonomiku s převažujícím podílem neobchodovatelných statků, tedy méně otevřenou ekonomiku, s dostatečně diverzifikovanou produkcí a tím pádem méně závislou na exportu a importu. Změna měnového kurzu by tak mohla mít vliv na změnu relativních cen domácího a zahraničního zboží a vliv na celkovou cenovou hladinu by byl nižší než v případě malé otevřené ekonomiky.
McKinnon tedy činí závěr, že malá otevřená ekonomika produkující bezvýznamný podíl neobchodovatelného zboží by neměla využívat režim plovoucího měnového kurzu, protože pro ni není vhodným prostředkem ani k zajištění vnější rovnováhy, ani k udržení vnitřní cenové stability. K tomu má sloužit fiskální a měnová politika. V případě deficitu obchodní bilance totiž postačí pouze malá restrikce, která sníží poptávku po importu ze zahraničí a přesune ji směrem k domácímu importovatelnému zboží. Tato restrikce dále umožní část v domácí ekonomice vyrobeného a nespotřebovaného zboží vyvézt do zahraničí, což ve svém důsledku povede k zajištění vnější rovnováhy. V sektoru neobchodovatelného zboží může tato restrikce zpočátku způsobit zvýšení nezaměstnanosti, ta však bude časem v závislosti na mobilitě pracovních sil mezi odvětvími a mzdové a cenové pružnosti odstraněna. V otevřené ekonomice je podíl tohoto sektoru malý, takže dopad na nezaměstnanost by neměl být tak veliký a účinnost takové hospodářské politiky by měla být vysoká.
Pro malé otevřené ekonomiky s vysokým podílem obchodovatelného zboží ve vztahu ke zboží neobchodovatelnému, tedy s vysokým podílem mezinárodního obchodu, je výhodné přičlenit se k větší měnové oblasti, nebo tuto oblast společně zformovat, a to i v případě, že země disponuje téměř nulovou mobilitou výrobních faktorů.
Vůči tomuto přístupu však také existuje několik výhrad. McKinnon například předpokládá, že světové ceny obchodovatelného zboží obojího typu (exportovatelného i importovatelného) jsou stabilní a oblast není schopna je ovlivnit. Navíc analýza může být použita pouze v případě malé otevřené ekonomiky zvažující zafixování své měny k měně velmi velké země, jako např. USA.
4.3. Rozvinutí teorie OCA – Peter B. Kenen15
Pro zjednodušení své analýzy vycházel Mundell z příkladu ekonomik vyrábějících dva produkty, McKinnon z příkladu ekonomik vyrábějících tři produkty. P. B. Kenen však v roce 1969 navrhuje další kritérium, a to stupeň diversifikace produkce v ekonomice.
Podle něj v ekonomice s dostatečně diversifikovanou produkcí nebude docházet k tak časté změně směnných poměrů, a tedy i ke změně poptávky po vyvážených produktech, jako v ekonomice vyrábějící jediný výrobek. To znamená, že ekonomiku s diverzifikovanou produkcí budou asymetrické šoky ovlivňovat mnohem méně než ekonomiku s málo diverzifikovanou produkcí.
Kenen to vysvětluje tím, že země s dostatečně diverzifikovanou produkcí, je schopna vyvážet celou řadu těchto produktů. Na trhu každého z produktů sice může docházet k různým poruchám či šokům, například z důvodu změn v poptávce nebo v technologiích, ale jelikož tyto poruchy vznikají na různých na sobě nezávislých trzích, jsou i tyto na sobě nezávislé. Země tak může na jedné straně čelit poklesu v poptávce po některém z celé řady exportovaného zboží, na druhé straně ale může dojít ke zvýšení poptávky po jiném zboží. Diverzifikace produkce, odrážející se také v diverzifikaci vyvážené produkce, napomáhá předcházet potřebě častých změn ve směnných poměrech formou změny nominálního měnového kurzu.
Diverzifikace tak podle Kenena snižuje negativní efekty asymetrických šoků na ekonomiku, a proto je režim fixního kurzu vhodnější, nebo alespoň nejméně nevhodný, pro ekonomiky s diverzifikovanou produkcí. Čím lepší bude interní mobilita výrobních faktorů, s tím menšími náklady bude fixní měnový kurz spojen. Naopak země s málo diverzifikovanou produkcí by měly raději zvolit režim plovoucího kurzu, aby v případě
15 Kučerová, Z.: Teorie optimální měnové oblasti a možnosti její aplikace na země střední a východní Evropy, Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky 3/2005
asymetrického šoku mohly ke znovunastolení rovnováhy v ekonomice využít změny směnných poměrů úpravou měnového kurzu.
Kenen se také zabývá problémem vztahu fiskální a měnové politiky. Upozorňuje zejména na případ, kdy by v jedné fiskální oblasti obíhalo více měn. Potom by docházelo ke značným, zejména praktickým problémům s výběrem daní, placením státních zaměstnanců apod. Kenen se podrobně nezabývá opačným problémem, kdy měnová oblast je větší než fiskální. Upozorňuje však, že v ideálním případě by fiskální oblast měla být shodná s měnovou.
4.4. Nový Mundellův model teorie optimální měnové oblasti
Od roku 1970 byl Mundell nadšeným zastáncem evropské měnové integrace a je považován za jednoho z těch, kteří se výraznou měnou zasloužili o vznik eura v roce 1999.
Mezi jeho původním a současným přístupem nalezneme rozpory. Mundell ve své původní práci obhajoval převážně používání plovoucích kurzů, protože málokterá ekonomika splňuje důležitý předpoklad vytvoření jednotné měny, a to vnitřní mobilitu pracovních sil. Adaptace na asymetrický šok tak musí probíhat prostřednictvím měnového kurzu. Mundell též preferoval měnovou oblast menší a více homogenní, raději než větší a více heterogenní.
O několik let později Mundell své úvahy částečně pozměnil, především se vzdal keynesiánských předpokladů statických očekávání a zaměřil se na zkoumání problému, jakým způsobem může nejistota ohledně budoucího vývoje měnového kurzu bránit mezinárodní diverzifikaci portfolia a sdílení rizika a tím narušit kapitálový trh.
Mundell ve své práci „Uncommon Arguments for Common Currencies“ z roku 197316 klade důraz na prozíravý charakter devizových trhů. Dokazuje, že vytvoření společné měny může mít na jednotlivé ekonomiky měnové unie pozitivní vliv tím, že dokáže zmírnit dopady asymetrických šoků, a to díky společným devizovým rezervám a diversifikací portfolia. V tomto modelu ale nerozlišuje mezi penězi, obligacemi či akciemi.
Jedinou formou finančních aktiv tak jsou peníze.
16 Kučerová, Z.: Teorie optimální měnové oblasti a možnosti její aplikace na země střední a východní Evropy, Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky 3/2005
Ve své druhé práci z tohoto roku s názvem „A Plan for a European Currency“17 vyjasňuje Mundell své postoje k vytvoření společné měny v Evropě. Po zániku bretton- woodského měnového systému se rozhodly evropské země zavěsit své měny na americký dolar, aby získaly alespoň malou stabilitu měnových kurzů v Evropě. Tato situace však netrvala příliš dlouho, a proto Mundell doporučoval raději omezit vysokou flexibilitu měnových kurzů a těsnější integraci kapitálových trhů. To vysvětluje i sociálními argumenty. Jakýkoliv sociální otřes vede ke hrozbě stávky, stávka ke zvýšení mezd nepodloženému růstem produktivity práce a to vede k riziku znehodnocení měny. Vláda pak může z důvodu krátkodobých politických výhod tomuto tlaku vyhovět, a to na úkor dlouhodobých společenských nákladů. Z těchto důvodů Mundell navrhoval, aby se evropské měny společně propojily fixními kurzy a podobné poruchy v jedné ekonomice mohly být rozloženy mezi ekonomiky ostatní a tlumeny vzájemnými kapitálovými toky.
Mundellův plán zahrnuje vytvoření nové měnové jednotky, jakési nové numéraire, ke které by ostatní evropské ekonomiky mohly zafixovat své měny. Konkrétně by podle něj mohlo jít o britskou libru, protože Velká Británie má největší finanční sílu a libra je stále světovou měnou.
Mundell se ve svém příspěvku zabývá držbou mezinárodních rezerv, sdílení rizika a diversifikace portfolia. Uvádí příklad dvou zemí. První používá jako peníze mezinárodně přijímané zlato, druhá používá nekonvertibilní papírové bankovky. Lépe je na tom země, která využívá k placení a držbě rezerv zlata, jelikož to může být použito jak na území této země, tak v zahraničí (za předpokladu, že ostatní země zlato akceptují). V případě druhé země mohou sice rezervní bankovky sloužit jako rezervní aktivum pro jednotlivce, ne však jako rezerva pro celou tuto zemi. V případě nutnosti nemůže tato země využít nekonvertibilních bankovek ke splácení svých závazků.
Pokud země společně utvoří měnovou oblast, rozsah území se vzájemným sdílením rizika se rozšíří. Různé nečekané události, jako např. válka, stávka či neúroda v jedné z těchto zemí mohou způsobit pokles reálného důchodu této země. Pokud však tato země tvoří měnovou oblast s další zemí, společná měna umožní postižené oblasti vyčerpat vlastní měnové rezervy a utlumit dopady tohoto negativního šoku využitím rezerv druhé země.
17 Kučerová, Z.: Teorie optimální měnové oblasti a možnosti její aplikace na země střední a východní Evropy, Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky 3/2005
Mundell opět pracuje s modelem dvou zemí, tentokrát ostrovních. Ostrov jižně od rovníku pojmenoval Kozoroh, ostrov severně od rovníku pojmenoval Rak. Na obou ostrovech je jednou ročně sklizeň potravin, přičemž sklizeň Kozorohů je na podzim a sklizeň Raků je na jaře. Tyto potraviny mohou být skladovány pouze šest měsíců. Dalším předpokladem je rovnoměrné rozdělení populace mezi oba ostrovy a neexistují bariéry pro pohyb obyvatel a potravin z jednoho ostrova na druhý. Nabízí dvě řešení uspořádání světové společnosti. Prvním je to, že se na jaře po sklizni produkce na ostrově Rak celá populace přesune na jih na ostrov Kozoroh, kde stráví šest měsíců konzumací potravin a starostí o podzimní sklizeň. Na podzim, po sklizni u Kozorohů, dojde k opačnému pohybu směrem na sever na ostrov Rak a tak stále dokola. Druhým řešením je to, že se obyvatelé nebudou stěhovat, ale zůstanou na svém rodném ostrově. Mezi oběma ostrovy dojde k vzájemné obchodní výměně potravin. Raci by exportovali část své jarní produkce v létě Kozorohům a Kozorozi část své podzimní produkce v zimě Rakům. Zda převáží migrace nebo vzájemný obchod, závisí na transakčních nákladech, přepravních nákladech nebo také klimatických podmínkách. Podle Mundella jsou však lidé obecně méně nakloněni migraci a raději preferují obchod.
Celá směna se pak odehrává za pomoci úvěrových instrumentů. Předpokládejme, že jarní úroda činí 100 jednotek potravin a stejně je tomu při podzimní úrodě. Na podzim tak putuje polovina úrody, tedy 50 jednotek z jihu na sever, na oplátku pak musí obyvatelé ostrova Kozoroh obdržet ze strany obyvatel ostrova Rak jakousi záruku či nárok na dodání poloviny jarní sklizně zpět z ostrova Rak na ostrov Kozoroh. Centrální banka každého z ostrovů vydává vlastní bankovky, za které nakoupí potraviny druhého ostrova a následně je prodá obyvatelům ostrova svého.
Celý systém by mohl uspokojivě fungovat za předpokladu neexistence nejistoty, v případě, že bychom dopředu znali objem sklizně a země by byly vždy schopny dostát svým závazkům. Ve světě však existuje nejistota a spekulace.
Jako prostředek ke sdílení rizika může podle Mundella dobře posloužit společná měna. Předpokládá, že tyto dvě analyzované ostrovní země spolu vytvoří společnou měnu.
Obchodní výměna by pak vypadala následovně. Před jarní sklizní by obyvatelé ostrova Kozoroh vložili do vytvořené světové banky 50 jednotek své měny, která je pro ně zárukou dodání příslušné části jarní úrody potravin. Výměnou by obdrželi 50 jednotek světové měny. Po jarní sklizni by Kozorohové použili tuto světovou měnu k nákupu 50 jednotek měny Raků od centrální banky ostrova Rak a nakoupili za ně danou produkci. Následně by
obyvatelé ostrova Rak vyměnili u světové banky 50 utržených jednotek své měny za 50 jednotek světové měny. Celá situace by byla na podzim přesně opačná.
Výhody společné měny se projeví v případě kolísání úrody, např. pokud by jarní úroda na strově Rak činila pouze 70 jednotek. Za existence konkurence a neexistence zpoždění při přepravě zboží a přesunu informací, bude 100 jednotek světové měny směňováno za 70 jednotek potravin bez ohledu na to, kdo tyto peníze drží. Volná soutěž a arbitráž pak zajistí jednotnou cenu. Tato cena za jednotku zboží se pak zvýší z původní úrovně 1 jednotka měny/1 jednotka potravin na přibližně 1,4 jednotek měny/1 jednotka potravin18 a bude platná jak pro Raky, tak pro Kozorohy. Tím dojde k rozložení břemena kolísání úrody mezi oba ostrovy. Společná měna tak zajistí automatické a rovné sdílení rizika fluktuací úrody mezi oběma ekonomikami.
4.5. Hypotéza endogenity optimálních měnových oblastí
Tento přístup k teorii optimálních měnových oblastí byl zpracován zejména autory Jeffrey Frankelem a Andrew Rosem19. Hypotéza je založena na myšlence, že kritéria optimální měnové oblasti není nutné splňovat ex ante, ale je možné splnit až ex post. Což tedy znamená, že zavedení společné měny vyvolá takové změny v ekonomikách, které způsobí, že se daná měnová oblast stane optimální. Autoři zdůrazňují podstatný vliv společné měny na mezinárodní obchod a investiční toky, které právě zavedením společné měny zesílí. Důsledkem růstu mezinárodního obchodu je větší korelace hospodářských cyklů. Frankel a Rose provedli empirický důkaz toho, že s větší ekonomickou integrací je spojena i větší synchronizace hospodářských cyklů. Tato hypotéza značně dynamizuje pohled na problematiku měnových unií. Zásadní není vývoj před vstupem do měnové unie, ale po vstupu. Důležité je, zda daná měnová oblast má potenciál vytvořit optimální měnovou oblast do budoucna.
4.6. Shrnutí teorie OCA
Jak jsem již zmínila dříve, za zakladatele teorie optimální měnové oblasti je považován Robert A. Mundell, který tak výrazně ovlivnil debaty na téma měnové
18 100 jednotek světové měny/70 jednotek potravin
19Kučerová, Z.: Teorie optimální měnové oblasti a možnosti její aplikace na země střední a východní Evropy, Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky 3/2005
integrace. Rozhodujícím kritériem je podle původního Mundellova přístupu mobilita pracovních sil, region vymezuje vnitřní mobilita a vnější imobilita výrobních faktorů.
Tento původní Mundellův model však vycházel z keynesiánských předpokladů. V 70.
letech již jeho poznatky vycházejí z modernějších ekonomických poznatků a dochází tak k jistému vyjasnění Mundellových stanovisek. Mundell podporuje měnovou integraci v případě, že země mají dostatečné zásoby společných devizových rezerv a dochází mezi nimi k diverzifikaci portfolia prostřednictvím finančních trhů. Mundellův názor se tedy vyvíjel od obhajoby flexibilních kurzů, k obhajobě fixních a odrážel tak momentální situaci v světové ekonomice, které se přizpůsoboval.
R. I. McKinnon definoval další kritérium pro definování optimální měnové oblasti, a to míru otevřenosti ekonomiky. Malým otevřeným ekonomikám s vysokým podílem obchodovatelného zboží doporučuje přičlenit se k větší měnové oblasti, nebo tuto oblast s ostatními ekonomikami podobných charakteristik společně zformovat, a to i v případě, že země disponuje téměř nulovou mobilitou výrobních faktorů.
P. B. Kenin vymezil kritérium diverzifikace produkce. Dostatečná diverzifikace produkce podle něho snižuje negativní efekty asymetrických šoků na ekonomiku, a proto je režim fixního kurzu vhodnější pro země s diverzifikovanou produkcí.
Tyto tři přístupy se navzájem spíše doplňují než vyvracejí.
Postupem času byla definována další kritéria pro vytvoření měnové unie tak, aby jednotlivé členské země spolu vytvořily optimální měnovou oblast. Je ale zřejmé, že jasně daná kritéria neexistují a záleží vždy na konkrétních okolnostech.
Mezi další kritéria, která vzešla z odborných diskusí, patří např.:
• podobnost poptávkových a nabídkových šoků a hospodářských cyklů zemí měnové unie,
• cenová a mzdová flexibilita,
• fiskální transfery,
• integrace finančních trhů
• podobná míra inflace zemí
• stupeň politické integrace
Obecně platí, že čím lépe jsou daná kritéria zeměmi měnové oblasti naplněna, tím vyšší výnosy plynoucí ze zapojení do měnové oblasti lze očekávat. Věnovat se jim podrobněji budu v další části práce.
5. Měnová integrace v Evropě20
Měnová nestabilita ve 20. a 30. letech byla jedním z prvních důvodů snahy o vytvoření měnové stability v Evropě. Směnné kursy se staly předmětem společného zájmu již v 50. letech, kdy byla uzavřena Římská dohoda o společném evropském trhu.
Prvním pokusem o evropskou měnovou integraci byl již v roce 1969 tzv. Barrův plán, nazvaný podle svého autora, člena Komise ES pověřeného měnovými záležitostmi.
Na základě jeho podnětu předneseného v prosinci 1969 na zasedání Evropské rady v Haagu bylo rozhodnuto vytvořit komisi pod vedením lucemburského premiéra Pierra Wernera s cílem vypracovat návrh a časový harmonogram realizace Měnové unie.
Tento návrh vešel do povědomí jako Wernerova zpráva a Komisi ES byl předložen v roce 1971 s tím, že hospodářské a měnové unie bude dosaženo do 10 let. Realizace tohoto projektu v důsledku strukturálních krizí 70.let (zvl. pak ropných) však byla odložena na neurčito i díky poměrně nízkému stupni ekonomické integrace.
Po pádu brettonwoodského systému ústícího do nahrazení fixních měnových kursů kursy pohyblivými se stalo základním problémem evropské měnové integrace zamezení výraznému kolísání měnových kursů členských zemí EU.
Prvním takovým opatřením bylo zavedení tzv. „hada v tunelu“ , v jehož rámci bylo fluktuační pásmo členských zemí ES vymezeno na + - 1,125 % a oproti USD + - 2,25%.
Toto opatření však nebylo příliš úspěšné a stability měnových kursů se dosáhnout nepodařilo.
Výraznějšího pokroku v oblasti měnové a kursové politiky bylo dosaženo až v roce 1979 zřízením „Evropského měnového systému“, jehož osou se stala evropská měnová jednotka košového typu – ECU. Evropský měnový systém a ECU přispěly významnou měrou ke stabilizaci měnových kursů členských zemí EU.
Návrat k projektu Evropské hospodářské a měnové unie obsažený ve Wernerově zprávě z rozhraní 60. – 70. let nastal až ve druhé polovině 80. let.
20Brůžek, A.: Euro je zde..., Aktuální otázky světové ekonomiky č. 1999/2, VŠE, Praha 1999
Brůžek, A.: Druhý rok realizace EMU a společné měny euro, Aktuální otázky světové ekonomiky č. 2001/3, VŠE, Praha 2001
Brůžek, A.: Závěrečná fáze realizace EMU a společné měny euro, Aktuální otázky světové ekonomiky č.
2002/2, VŠE, Praha 2002
Významným krokem v tomto směru bylo přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986 s cílem dotvořit vnitřní trh do konce roku 1992.
Další významné rozhodnutí bylo přijato na zasedání Rady v Hannoveru v roce 1988 o vytvoření komise složené z guvernérů centrálních bank členských zemí, v jejímž čele byl předseda Evropské komise Jacques Delores. Cílem této komise bylo vypracovat obsahový a časový plán přechodu na Hospodářskou a měnovou unii. Zpráva této komise pod názvem Delorosova zpráva byla zveřejněna v dubnu 1989.
Delorosova zpráva se stala významným dokumentem tzv. „Maastrichtské smlouvy“
z prosince 1991 podepsané členskými státy 1. 11. 1993 a znamenala definitivní rozhodnutí o vytvoření Evropské hospodářské a měnové unie.
Na základě Delorosovy zprávy však Evropská rada rozhodla v Madridu v roce 1989 o vstupu do první fáze realizace EMU již 1. 7. 2000. Celý projekt měl být dokončen ve třech stadiích, nejpozději do 1. 6. 2002. Na základě rozhodnutí EU byl termín zkrácen do 28. 2. 2002 a v tomto termínu také dokončen. Realizace celého projektu tak trvala téměř 12 let.
5.1. Jednotlivé fáze vytvoření EMU
V Maastrichtské smlouvě je již zakotven časový harmonogram postupu k měnové unii ve třech etapách:
1. etapa: 1.7.1990 – 31.12.1993 2. etapa: od 1.1.1994 – 31.12.1998 3. etapa: 1.1.1999
V období první etapy bylo určeno zformování vnitřního trhu zahrnujícího všechny členské státy, s důrazem na vytvoření homogenního finančního prostoru a ke konci roku 1990 mělo být dosaženo stádia společného trhu. V této době byla také stanovena základní konvergenční kritéria členských zemí (tzv. maastrichtská kritéria)21, podle nichž se měla měřit míra sjednocení základních parametrů ekonomik členských států nutných k přechodu na společnou měnu.
V této době také posílila úloha Výboru guvernérů centrálních bank, který dostal mandát ke koordinaci činnosti v oblasti kursové a cenové stability.
21 viz následující subkapitola
V roce 1993 se EMS dostal do vážných problémů – především vlivem spekulativních útoků na britskou libru a slabosti italské liry. Obě země následně ze systému vystoupily, aby mohly devalvovat své měny. Zbývající členské země se dohodly na rozšíření oscilačního pásma na ± 15%.
Druhá etapa, která začala 1. ledna 1994, představovala především období institucionálních změn nutných k vytvoření měnové unie. Počátkem roku 1994 byl ve Frankfurtu nad Mohanem založen Evropský měnový institut (EMI), který připravoval prostředí pro vznik Evropské centrální banky. Hlavními úkoly EMI bylo: připravovat zavedení budoucí jednotné měnové politiky, zesílit koordinaci měnových politik s cílem posílit měnovou stabilitu, dohlížet na Evropský měnový systém a vývoj ECU, vykonávat konzultativní a poradenskou činnost a spravovat část devizových rezerv centrálních bank členských států EU.
Třetí etapa EMU, která začala 1. 1. 1999, znamená zavedení jednotné měny v bezhotovostním styku. Dále měla přinést především založení Evropského systému centrálních bank a prosadit závaznost maastrichtských konvergenčních kritérií v hospodářské politice jednotlivých zemí.
V květnu 1998 bylo rozhodnuto, že 11 západoevropských zemí (Belgie, Finsko, Francie, Itálie, Irsko, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Španělsko), jež splnily vyhlášená konvergenční kritéria, je připraveno pro zavedení nové měny. V roce 1998 zahájila svou činnost Evropská centrální banka (ECB), která řídí ve spolupráci s centrálními bankami členských zemí měnovou politiku.
Ke konci roku byly stanoveny pevné a neodvolatelné kursové poměry jednotlivých měn k euru.22
Od 1. ledna 1999 bylo možné v nové měně zakládat účty, vystavovat šeky a provádět platby. Euro23 nahradilo předchozí měnovou jednotku ECU v poměru 1:1.
22 podrobněji subkapitola „Postup realizace EMU“
23 Název společné měny „Euro“ vybrala Evropská komise. Hlavním důvodem byla blízkost k označení Evropy ve všech jazycích a lehká zapamatovatelnost slova. Za symbol eura bylo vybráno písmeno řecké abecedy – epsilon, jež je prvním písmenem slova Evropa a současně „připomínkou antiky jako kolébky evropské civilizace“. Vodorovné dvojité přeškrtnutí pak vyznačuje stabilitu jednotné měny.
V únoru 1996 vypsal Evropský měnový institut (předchůdce Evropské centrální banky) soutěž na nové bankovky euro. V návrzích měla být zpracována série sedmi bankovek vystihující téma epoch evropských kulturních dějin a jejich styly, nebo moderní abstraktní téma. Ve stejném roce se sešla porota čtrnácti expertů z oborů marketingu, designu a dějin umění, která vybrala ze čtyřiačtyřiceti došlých návrhů pět nejlepších v obou kategoriích a stanovila jejich pořadí. Těchto deset návrhů pak bylo představeno širší veřejnosti k posouzení. Gallupův ústav veřejného mínění poté uskutečnil celoevropský průzkum, ze kterého
Zpočátku existovalo pouze v bezhotovostní formě. Do provozu byl uveden systém TARGET (Trans-European Automated Real-Time Gross Setlement Express Transfer) pro zahraniční platby v euru. Nové emise státních cenných papírů byly výhradně denominovány v euru. Pro soukromý sektor platila zásada „žádné donucení – žádné zákazy“. Soukromý nebankovní sektor mohl tedy provádět platby stále ještě v národních měnách a vést své bilance v národních měnách. Operace ESCB na peněžním a devizovém trhu byly prováděny pouze v euro. 1. ledna 2001 přistoupilo k EMU Řecko.
V období od 1. ledna až 1. července 2002 byly zavedeny bankovky a mince eura jako jediná právoplatná platidla. Původní národní měny byly staženy z oběhu a jsou směnitelné za euro pouze v centrálních bankách. Společnosti v soukromém sektoru musely přejít plně na euro. Státní cenné papíry, které byly denominovány ještě v národních měnách, jsou vypláceny pouze v euru.
Evropský systém centrálních bank (dále jen ESCB) je nezávislým systémem, který tvoří Evropská centrální banka a národní centrální banky členských států EU. Statut systému ESCB je součástí již Maastrichtské smlouvy. Předchůdcem ECB byl Evropský měnový institut (EMI), jehož hlavním úkolem bylo provádět přípravné práce pro ESCB.
Národní centrální banky těch členských států EU, které se HMU neúčastní, mají v rámci ESCB zvláštní status: mohou pokračovat v uskutečňování vlastní národní měnové politiky a z toho důvodu se neúčastní rozhodovacího procesu týkajícího se jednotné měnové politiky pro eurozónu, ani uskutečňování odpovídajících rozhodnutí. Rozhodovacími orgány je Rada guvernérů (17 členů), Výkonný výbor (6 členů) a Generální rada (17 členů). Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem.
Základní úkoly ESCB jsou:
definovat a uskutečňovat měnovou politiku Společenství
provádět devizové operace
spravovat oficiální rezervy cizích měn členských států
podporovat hladký chod platebních systémů
vyšly dva návrhy jako jasní favorité. Z těchto dvou nejúspěšnějších návrhů vybrala nakonec Evropská rada v prosinci 1996 na zasedání v Dublinu konečný vítězný návrh rakouského grafika Roberta Kaliny z Rakouské národní banky, který zpracoval téma epochy evropských dějin a jejich styly.
Výroba eurobankovek začala v červenci 1999 v jednotlivých zemích EMU. Tiskne je celkem 12 evropských tiskáren ve všech členských zemích s vyjímkou Lucemburska, dvě tiskárny tisknou euro v Německu. Náklady na výrobu bankovek nesou jednotlivé národní banky, které zajišťují i jejich výrobu v úzké spolupráci s Evropskou centrální bankou. S výrobou nových euromincí se začalo již v květnu 1998.
