VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
2006 Jitka Bártlová
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Fakulta mezinárodních vztahů
Obor: Mezinárodní obchod
INSTITUCE EU – SOUČASNOST A VÝHLEDY (bakalářská práce)
Vypracovala: Jitka Bártlová
Vedoucí bakalářské práce: Prof. Ing. Vladimír Jeníček, DrSc.
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Instituce EU – současnost a výhledy“ vypracovala samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.
Ráda bych tímto poděkovala vedoucímu práce Prof. Ing. Vladimíru Jeníčkovi DrSc. za cenné rady a připomínky při vypracovávání bakalářské práce.
V Praze dne ………..…... …………...………..
Podpis
Seznam použitých zkratek
ECB Evropská centrální banka
ECU European Currency Unit
EHP Evropský hospodářský prostor
EHS Evropské hospodářské společenství
EHSV Evropský hospodářský a sociální výbor
EIB Evropská investiční banka
EIF Evropský investiční fond
EK Evropská komise
EMI Evropský měnový institut
EMS Evropský měnový systém
EOS Evropské obranné společenství
EP Evropský parlament
EPS Evropské politické společenství
ER Evropská rada
ERM Exchange Rate Mechanism
ES Evropská společenství
ESCB Evropský systém centrálních bank
ESD Evropský soudní dvůr
ESUO Evropské sdružení uhlí a oceli
ESVO Evropské sdružení volného obchodu
EU Evropská unie
EURATOM Evropské společenství pro atomovou energii
JEA Jednotný evropský akt
MZV EU Ministr zahraničních věcí Evropské unie
NIZ Nově industrializované země
OEEC The Organization for European Economic Cooperation
OLAF European Anti-Fraud Office
SVE Střední a východní Evropa
SZBP Společná zahraniční a bezpečnostní politika
WTO World Trade Organization
ZEU Západoevropská unie
OBSAH
Úvod ... 5
1 Integrační vývoj zemí západní Evropy po 2. světové válce ... 7
1.1 Historická a politicko – ekonomická východiska ... 7
1.2 Období ekonomického a integračního rozvoje ... 9
1.3 Období krizí a stagnace integračního úsilí ... 11
1.4 Období nového integračního rozvoje ... 13
1.5 Období vzniku a existence Evropské unie ... 14
2 Instituce a orgány Evropské unie ... 17
2.1 Základní institucionální trojúhelník... 17
2.1.1 Evropský parlament (EP) ... 17
2.1.2 Evropská komise (EK) ... 20
2.1.3 Rada Evropské unie (Rada EU, Rada ministrů) ... 22
2.2 Ostatní instituce ... 24
2.2.1 Evropská rada (ER) ... 24
2.2.2 Evropský soudní dvůr (ESD) ... 24
2.2.3 Evropský účetní dvůr ... 26
2.3 Poradní orgány ... 26
2.3.1 Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV) ... 27
2.3.2 Výbor regionů... 28
2.4 Finanční orgány ... 29
2.4.1 Evropská investiční banka (EIB) ... 29
2.4.2 Evropský investiční fond (EIF) ... 30
2.4.3 Evropská centrální banka (ECB) ... 30
2.5 Ostatní orgány ... 31
2.6 Specializované a decentralizované agentury ... 32
3 Analýza institucionálního uspořádání EU v případě přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu ... 32
3.1 Smlouva o Ústavě pro Evropu ... 32
3.1.1 Námitky oponentů proti Smlouvě o Ústavě pro Evropu ... 33
3.2 Hlavní změny v návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu ... 34
3.3 Změny v institucionálním uspořádání EU ... 35
3.3.1 Evropský parlament... 35
3.3.2 Evropská komise ... 36
3.3.3 Ministr zahraničních věcí EU (MZV EU) ... 36
3.3.4 Rada EU ... 37
3.3.5 Hlasovací systém v Radě EU a Evropské radě ... 37
3.3.6 Evropská rada ... 38
3.3.7 Předseda Evropské rady ... 38
Seznam použitých zdrojů ... 42
Přílohy ... 44
Úvod
V květnu 2004 se stala Česká republika nedílnou součástí Evropské unie, dynamicky se rozvíjející entity, která sebou přináší poměrně velkou míru ekonomické a politické stability. Zároveň se ale také potýká s řadou problémů, její směřování je předmětem ostrých debat a diskuzí.
Problematika Evropské unie je oblastí mého zájmu již delší dobu, protože se mě, jakožto občana EU, dotýkají nově otevřené možnosti studia v zahraničí, cestování, pracovní příležitosti a možnosti spolurozhodování o budoucnosti EU. Ráda bych v bakalářské práci využila svých dosavadních vědomostí a rozšířila své poznatky týkající se Evropské unie. Touto problematikou bych se dále chtěla zabývat prostřednictvím studia specializace Evropské ekonomické integrace v navazujícím magisterském programu. Po ukončení studia bych ráda nalezla pracovní uplatnění v některé z institucí EU, zastupovala zájmy České republiky a stala se tak součástí složitého aparátu, kterým EU bezesporu je.
Tato problematika je v současné době více než aktuální a to v souvislosti s ukončením další fáze rozšiřovacího procesu EU, tzv. „východního rozšíření“, jednoho z nejambicióznějších plánů v historii EU. Po vstupu deseti zemí střední a východní Evropy v roce 2004 by mělo být východní rozšíření EU téměř završeno vstupem Bulharska a Rumunska v lednu příštího roku (tj. 2007).
Potřeba hluboké institucionální reformy vyplývá z výše uvedeného východního rozšíření, které s sebou přináší podstatné zvětšení území EU asi o jednu třetinu a nárůst počtu obyvatel o více než jednu čtvrtinu. EU bude mnohem různorodější, ať už po stránce ekonomické, politické, či národnostních tradic. Dalším důvodem je samozřejmě také častá kritika fungování některých institucí EU, a to například kritika neefektivnosti, netransparentnosti jednání, atd. V souvislosti s tímto problémem je důležité si uvědomit, že kapacity institucí EU jsou stále nastaveny na počet členských zemí před 1.květnem 2004, tj. 15 členů.
V první, teoretické části této práce se budu stručně zabývat integračním vývojem zemí západní Evropy po druhé světové válce až do současnosti, jakožto nezbytnou součástí pro nastínění historického pozadí a pochopení situace, za které jednotlivé instituce vznikaly. Jde pouze o stručný přehled nejdůležitějších událostí v jednotlivých etapách integračního vývoje. Ve druhé části práce popíši jednotlivé instituce a orgány EU, jejich fungování, u některých se pokusím kriticky zhodnotit jejich postavení a činnost. Budu se věnovat nejen institucím, které tvoří základní rámec, ale i ostatním (finančním, poradním, atd.) orgánům. Poslední část věnuji analýze institucí EU v případě přijetí ústavní smlouvy. Stručně představím ústavu a popíši navrhované institucionální změny.
Cílem mé práce je představit a popsat jednotlivé instituce EU, kriticky nastínit postavení některých z nich a analyzovat situaci při případném přijetí ústavní smlouvy. Jsem si vědoma toho, že vycházím z textu ústavy, který nevstoupil v platnost (po odmítnutí ústavy ve Francii a Nizozemí). V případě,
že v budoucnu bude přijata ústava, její text jistě dojde značných změn, tudíž i institucionální uspořádání EU se může od toho, ze kterého budu vycházet, lišit.
Toto téma je velice bohaté na dostupné zdroje, ať už v knižní či internetové podobě. V první části práce budu využívat hlavně knižní zdroje, především knihy Evropská unie1 a Evropská unie od A do Z2. Dále pak internetové zdroje, z nichž hlavně oficiální portál Evropské unie (www.europa.eu), český portál představující oficiální zdroj informací o členství ČR v Evropské unii (www.euroskop.cz) a webové stránky www.evropska-unie.cz. V druhé části budu čerpat hlavně z webových stránek jednotlivých institucí EU (www.europarl.europa.eu, www.ec.europa.eu, …).
Nápomocny mi budou také brožury informující o jednotlivých institucích EU, které vydává Úřad pro úřední publikace Evropských společenství (většinou jsou dostupné i v internetové podobě).
V poslední části budu čerpat kromě webových stránek a brožur výše uvedených hlavně z internetové stránky www.europa.eu/constitution a www.european-convention.eu.int a z knihy Smlouva o Ústavě pro Evropu3.
1 Fiala P., Pitrová M.: Evropská unie, Brno 2003, Centrum pro studium demokracie a kultury
2 Weidenfeld W., Wessels W.: Evropská unie od A do Z, Praha 1997, Karolinum
3 Smlouva o Ústavě pro Evropu, Lucemburk 2005, Úřad pro úřední tisky Evropských společenství
1 Integrační vývoj zemí západní Evropy po 2. světové válce
Zachycení nejdůležitějších mezníků integračního vývoje je poměrně důležité pro pochopení ekonomických a politických procesů, které měly rozhodující vliv na formování současné podoby institucionálního uspořádání ES/EU.
1.1 Historická a politicko – ekonomická východiska
Toho období integračních východisek, datované lety 1945 – 1951, lze považovat za klíčové co do vymezení cílů a metod politicko-ekonomické spolupráce mezi zeměmi evropského kontinentu, rozdělených studenou válkou.
Po 2. světové válce byla Evropa totálně zdecimovaná, většina evropského hospodářství byla zničena, miliony lidí zůstaly bez střechy nad hlavou. Tato situace vyústila v potřebu úplné ekonomické, duchovní a politické rekonstrukce Evropy. Právě v inkriminované době došlo k zesílení pohnutek k evropské integraci.
Tyto pohnutky lze shrnout do následujících pěti bodů4:
· Snaha nalézt nové sebevědomí – vychází z potřeby nabídnout možnost nové společenské zkušenosti, demokraticky koncipovanou Evropu po odmítnutí nadvlády nacionalismu
· Snaha zajistit bezpečnost a mír – opírá se o existenci naděje, že sjednocená Evropa je s větší pravděpodobností schopna zabránit případné další světové válce a expanzi komunismu než jednotlivé národní státy
· Touha po mobilitě a svobodě – lidé po letech strádání v podmínkách národního omezení způsobených válkou toužili po svobodném pohybu, svobodné výměně informací, názorů a zboží
· Perspektiva společné moci – evropské státy zdecimované oběma válkami viděly možnost znovunabytí moci pomocí politického sjednocení (nový rozměr pro vznik mezinárodních mocenských útvarů daly světové velmoci - USA a SSSR)
· Perspektiva hospodářského blahobytu – předpokládá, že sjednocená Evropa bude schopna dosáhnout hospodářské stability a prosperity, a že díky společnému trhu bude umožněn intenzivní obchod a efektivní ekonomické chování
Hlavním problémem integrace po druhé světové válce kromě vleklého sporu mezi nadnárodní a mezivládní představou koncepce integrace jednotlivých západoevropských zemí bylo nevyjasněné postavení Německa. Vítězné velmoci se snažily nalézt způsob, jak oslabit suverénní existenci Německa, jeho politickou moc a ekonomické kapacity.
Už krátce po válce vyzýval předseda vlády Velké Británie Sir Winston Churchill k realizaci vize
„Spojených států evropských“, avšak snaha o celkovou politickou integraci Evropy kvůli neochotě řady vlád nebyla nikdy realizována.
Základním krokem mělo být založení Rady Evropy5. Tato organizace měla sloužit jako nástroj ke sjednocení Evropy a určení směru integrace. Rada Evropy přinesla první verzi institucionálního uspořádání přesahující vymezení mezivládní organizace. Jedná se zejména o právo legislativní iniciativy Poradního shromáždění (viz. Tabulka 1).
Počínající proces evropské integrace byl výrazně podporován Spojenými státy americkými, a to hlavně ze dvou důvodu. Za prvé vnímaly určitou podobnost evropské integrace se svou historií a dále viděly možnou hrozbu v rostoucím vlivu SSSR. Důležitým krokem evropské ekonomické spolupráce bylo založení organizace OEEC6(1946) k realizaci Marshallova plánu. Tento plán ekonomické obnovy zničeného evropského hospodářství iniciovaný Spojenými státy byl schválen v roce 1947 na Konferenci v Paříži. Právě Marshallův plán byl příčinou rozdělení Evropy na dva mocenské bloky (ti, kteří plán odmítli, zůstaly v mocenském bloku SSSR).
Jak se později ukázalo, spolupráce evropských zemí v rámci Marshallova plánu nebyla bezproblémová. Postupně se začala výrazněji projevovat názorová nejednotnost zemí na způsob ekonomické integrace (mezivládní spolupráce versus nadnárodní integrace). Přes veškeré rozpory byly evropské země stmelovány potřebou hospodářské obnovy a získání výhod přinášející velký trh.
Došlo k vytvoření tzv. Schumanova plánu, jenž vyústil ve vydání tzv. Schumanovy deklarace, jíž iniciátory byli Robert Schuman (francouzský ministr zahraničí) a Jean Monnet. Deklarace se týkala vytvoření organizace koordinující a dohlížející na ocelářský a uhelný průmysl, vyústila v podepsání smlouvy o Evropském společenství uhlí a oceli (ESUO) dne 18. dubna 1951 v Paříži (tzv. Pařížská smlouva). K zakládajícím členům patřilo Německo, Francie, Belgie, Lucembursko, Itálie a Německo. Platnost smlouvy, která umožnila rozsáhlou sektorovou spolupráci, byla stanovena na 50 let. Mezi hlavní cíle ESUO patřila podpora ekonomického rozvoje, růstu zaměstnanosti, racionalizace výroby umožněná společným trhem bez diskriminačních omezení.
Co se týče institucionálního uspořádání, ESUO spojovalo nadnárodní integrační přístup reprezentovaný nezávislým a svrchovaným Vysokým úřadem (v oblastech daných smlouvou) s mezivládním paradigmatem reprezentovaným Radou7 (více viz. Tabulka 2).
5 (Council of Europe) - mezivládní organizace založená 5. května 1949 se sídlem ve Štrasburku, sdružuje 46 zemí, členství je otevřené všem evropským státům zaručujících právní stát, zákl. lidská práva a svobodu pro své občany, dále např. spolupráce v oblasti kultury či vzdělávání
6 Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (The Organization for European Economic Cooperation)
7 Fiala P., Pitrová M.: Evropská unie, Brno 2003, Centrum pro studium demokracie a kultury, str. 51
Tento projekt (ESUO) se nesetkal jen s kladnými ohlasy, byl kritizován Velkou Británií a následně severskými zeměmi. Velká Británie upřednostňovala úzkou spolupráci se Spojenými státy. Dalším důvodem, proč Británie nepociťovala potřebu nadnárodního sjednocení, byly její prioritní vztahy ke Commonwealthu (zdroj surovin) a také její výrazně menší ztráty z války v oblasti těžkého průmyslu oproti kontinentální Evropě. Severské země se obávaly, že ztratí svou národní suverenitu, významně však byly také ovlivněny úzkými vazbami s Velkou Británií. Odmítnutí vstupu těchto zemí do ESUA znamenalo pro organizaci jako celek velmi citelnou ztrátu.
V důsledku studené války a vypuknutí války v Koreji bylo třeba posílit ozbrojené síly v Evropě.
Jako první s návrhem jednotné evropské armády přišla Francie (tzv. Plevenův plán). Tento politicky kontroverzní plán vyústil 27. května 1952 v podepsání smlouvy o Evropském obranném společenství (EOS) podepsaný všemi členy ESUO. S projektem EOS byl úzce spjat plán Evropského politického společenství (EPS) na vytvoření společné zahraniční politiky. Po konci války v Koreji došlo k vzedmutí obrovské vlny nevole vůči EOS, která nakonec nebyla ratifikována. Hlavním důvodem byl strach Francie z oslabení své pozice v případné budoucí „celoevropské“ armády.
Neúspěch projektu EOS znamenal též konec pro EPS8.
1.2 Období ekonomického a integračního rozvoje
Následující etapu integračního vývoje lze označit jako období integračního a ekonomického rozvoje datované lety 1952 – 1973.
Bylo to období velmi plodné, úspěšné a prosperující. Ekonomiky zdevastované válkou se z velké části obnovily, charakteristická pro tuto dobu je silná ekonomická dynamika (některé země vykazovaly roční růst HDP až o 6%), růst životní úrovně obyvatelstva, velice výrazně se projevovala chuť odbourávat překážky. Ve 2.pol. 50. let oblast uhlí a oceli začala ztrácet na významu a podle slov Jeana Monneta bylo třeba se zaměřit na spolupráci v oblasti jaderné energetiky.
Proběhla různá předběžná jednání, na kterých byly předloženy návrhy v jakém duchu a v rámci kterých hospodářských sektorů bude pokračovat další spolupráce zemí ESUO. Nakonec dne 15. února 1956, po dlouhých jednáních, byl nalezen společný konsensus v podobě budování organizace, která bude podporovat a kontrolovat společný trh a jaderný výzkum.
Tohoto kompromisu dosáhl tzv. Spaakův výbor pověřený státy ESUO. V souvislosti s výborem je třeba připomenout i významný problém, který vykrystalizoval během jednání Spaakova výboru.
V podstatě šlo o výše nastíněný negativní postoj Velké Británie k evropské nadnárodní integraci.
I řes veškeré snahy Británie přesvědčit země ESUA k vytvoření zóny volného obchodu, byl její návrh, především defenzivním postavením Francie, zamítnut. Výsledky konsensu byly obsaženy
ve právě Spaakova výboru, která byla přijata 29. května 1956 na jednání Rady ministrů v Benátkách. Zpráva ustavuje smlouvy, známé též jako tzv. Římské smlouvy, zakládající dvě nové organizace: Evropské společenství pro atomovou energii (dále jen EURATOM) a Evropské hospodářské společenství (EHS).
EURATOM
Smlouva zakládající Evropské společenství pro atomovou energii byla uzavřena na dobu neurčitou a následně včleněna i do Maastrichtské smlouvy. Hlavní myšlenka EURATOMu spočívala v mírovém využití jaderné energie, „vytvoření společného trhu s nukleárními materiály“(nebyl naplněn).
Jednalo se o společnou koordinaci členů v oblasti výzkumu, výměny technických informací, investic a v oblasti infrastruktury. Důležitým prvkem bylo také vytvoření určitých kontrolních mechanismů dozorujících civilní využití jaderné energie9. Význam EURATOMu nikdy nedosáhl takového vlivu jako ESUO.
EHS
Dle článku 2 Smlouvy o EHS bylo záměrem této organizace „postupným sbližováním hospodářské politiky členských států podporovat v celém Společenství harmonický rozvoj hospodářské činnosti, nepřetržitý a vyrovnaný růst, větší stabilitu, zvyšování životní úrovně a těsnější vztahy mezi státy, které Společenství tvoří“. Šlo o vytvoření společného trhu se čtyřmi základními svobodami (pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob). Signatáři se tedy zavázali k vytvoření celní unie, která byla dokončena 1. července 1968 (zrušení cel mezi zeměmi Evropského společenství a stanovení společných vnějších tarifů). Dále se zavázali k vytvoření společného trhu (do 15ti let v jednotlivých etapách), společné měnové oblasti, k postupnému vytváření společných politik (obchodní, zemědělskou, dopravní), institucí, ke sbližování zákonodárství a ke koordinaci hospodářské politiky.
Funkčnost EHS zaštiťovala institucionální struktura podobná ESUO kombinující nadnárodní a mezivládní zájmy. To se projevovalo i ve skladbě orgánů, tj. Komise, Rada, Shromáždění, Soudní dvůr a Hospodářský a sociální výbor (více viz. Tabulka 3).
Dne 1. července 1967 vstoupila v platnost tzv. Slučovací smlouva vytvářející jednotné orgány pro ESUO, EHS a EURATOM a došlo tak ke vzniku Evropského společenství (ES).
Jako protiváha k ES bylo v roce 1960 založeno na základě Stockholmské smlouvy Evropské sdružení volného obchodu (ESVO). Jednalo se pouze o vytvoření zóny volného obchodu průmyslovými výrobky bez komplexnější integrace a bez existence nadstátních institucí.
Signatářskými zeměmi byla Velká Británie, Švýcarsko, Portugalsko, Rakousko, Dánsko, Norsko,
9 Fiala P., Pitrová M.: Evropská unie, Brno 2003, centrum pro studium demokracie a kultury, str. 65, 66
Švédsko. Obchod mezi těmito zeměmi ESVA se však vyvíjel mnohem méně dynamicky než vývoj ES.
Nicméně během následujících dvou let už Velká Británie, Dánsko, Norsko spolu s Irskem žádaly o členství v ES. V současné době jsou členy ESVA Norsko, Švýcarsko, Island a Lichtenštejnsko.
V roce 1992 byly s těmito zeměmi podepsány dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP).
První polovina 70. let byla vymezena dvěma významnými událostmi, a to summitem v Haagu (1969) umožňujícím obnovu vnitřní dynamiky integračního procesu v nové podobě, dále pak rozhodnutím Rady o konání přímých voleb (1. přímé volby v roce 1979) do Evropského parlamentu jako předzvěst etapy institucionálních reforem. Pozitivem, které přinesly přímé volby, bylo posílení jinak stále podřízeného postavení Parlamentu vůči Radě ministrů, a tím samozřejmě i jeho výhodnější postavení mezi hlavními institucemi ES.
Z hlediska procesů, které ovlivnily organizačně-institucionální vývoj ES, bylo významné také přijetí tzv. Lucemburského kompromisu (1966), politické dohody členů ES, jejíž podstatou se stala možnost uplatnit právo veta při hlasování v Radě. Text Lucemburského kompromisu říkal, že„jsou- li při rozhodnutích, která lze na návrh komise schvalovat většinově, ve hře důležité zájmy jednoho či několika partnerů, budou se členové Rady snažit dospět v přiměřené lhůtě k takovým řešením, která mohou shodně přijmout všichni členové Rady“.
Lze říci, že díky Lucemburskému kompromisu vliv Rady ministrů významně vzrostl. Negativní dopad však měl na dynamiku západoevropské integrace (zpomalení), protože umožnil členským zemím užívat právo veta, přinesl závislost rozvoje Společenství na vůli jednotlivých zemí ES při hlasování. Faktické posílení pozic Rady významně oslabilo vliv Komise.
Začátkem roku 1973 vznikla tzv. „Devítka“, do EHS přistoupilo Dánsko, Irsko a Velká Británie.
1.3 Období krizí a stagnace integračního úsilí
Etapa stagnace a krizí byla vymezena na jedné straně surovinovou a energetickou krizí (1973, 1974), na druhé straně přijetím Jednotného evropského aktu (JEA – 1986).
Obrovský nárůst cen ropy a dalších energetických a surovinových zdrojů, oslabení konkurenceschopnosti Evropy, růst konkurenčního tlaku Japonska a zemí NIZ10, obrovská nezaměstnanost, prohlubující se krize v řadě průmyslových odvětví ES, je jen několik z výčtu aspektů, které poznamenaly integrační vývoj tohoto období.
Charakteristickou se také stala řada návrhů reforem v důležitých oblastech činnosti ES a jeho institucionálního uspořádání – např. Tindemansova zpráva (1975, posílení pozic Evropského
parlamentu a Komise), Zpráva o evropských institucích (1979, snaha zvětšit operativnost a homogenitu zemí ES), Návrh smlouvy o Evropské unii (1984, Spinelliho návrh, pravomoci a způsob rozhodování institucí ES viz. Tabulka 4). Kumulace těchto návrhů si stále více žádala setkání šéfů vlád a států. V roce 1974 byla tedy na pařížské konferenci „Devítky“ založena Evropská rada, kde se šéfové vlád Společenství spolu s příslušnými ministry rozhodli scházet třikrát ročně.
Dalším nově založeným orgánem byl Účetní dvůr, který byl společně s předáním širších rozpočtových pravomocí Evropskému parlamentu ustanoven Smlouvou o finančním hospodaření Společenství roku 1975 v Lucemburku.
Významnou skutečností reagující na rozpad Brettonwoodského měnového systému, se stalo vytvoření Evropského měnového systému (EMS), který byl založen na Mechanismu směnných kursů (ERM), a vznik společné Evropské měnové jednotky (ECU) jako výsledek jednání Evropské rady v Bruselu (1978). Spuštěn byl následující rok. Osm členských zemí kromě Velké Británie se zavázalo udržovat směnné kurzy svých měn v dohodnutém pásmu (+-2, 25%, později až na +-15%).
Začátek roku 1981 přinesl druhé rozšíření ES, a to o Řecko.
Jak bylo již výše uvedeno, mezníkem třetí integrační etapy se bezesporu stalo podepsání Jednotného evropského aktu (JEA) ve dnech 2. - 3. 12. 1985 v Miláně, byl chápán jako doplňující smlouva k Římským smlouvám.
Neshody členských zemí v otázkách integračních priorit a představ o dalším vývoji ES směrem ke společnému trhu byly hlavními důvody ke vzniku JEA. Země ES si dobře uvědomovaly nutnost řešit tyto stěžejní otázky.
Mezi hlavní body JEA patří11:
· Realizace vnitřního trhu do roku 1992 - tento záměr byl již obsažen v Bílé knize z r. 1985, která definovala tři skupiny překážek bránící jednotnému trhu: fyzické (hranice mezi jednotlivými státy), daňové(odlišné daňové systémy a sazby daní) a technické (odlišné standardy, normy)
· Včlenění Evropské rady (ER) mezi instituce ES (procedura spolupráce viz. Graf 1)
· Stabilizace hospodářských a měnových politik
· Reforma rozhodovacích pravomocí orgánů ES - zachován Lucemburský kompromis
· Nově se vytváří sociální politika ES a rozšiřuje se hospodářská politika ES o oblast ochrany životního prostředí a výzkumu
· Formulace zahraniční politiky s důrazem na větší jednotu ES
Je třeba připomenout, že ačkoli JEA přinesl významné změny (institucionální sféra, pokrok ve vytvoření vnitřního trhu,atd.), jeho výsledky byly pro některé země zklamáním a zdaleka
11www.finance.cz, přímý odkaz: http://www.finance.cz/home/eu/historie/vnitrni_trh/
ne všemi byly přijímány kladně, což se projevilo při ratifikačním procesu - smlouva vstoupila v platnost v červenci roku 1987 (plán - začátek roku 1987).
V témže roce, tj. rok 1985, byla také podepsána Schengenská dohoda mezi Německem, Belgií, Francií, Lucemburskem a Nizozemím o zjednodušení a následném odstranění hraničních kontrol a důslednější ochraně vnějších hranic ES.
1.4 Období nového integračního rozvoje
Etapa nového integračního rozvoje byla mimořádně důležitá co do formace současné podoby ES.
Časově se jednalo o období po schválení JEA (1986) do podpisu Maastrichtské smlouvy (1992).
Došlo k nárůstu investiční aktivity, dynamickému rozvoji ekonomického růstu, poklesu inflace, růstu produktivity práce. Všechny tyto a mnohé další faktory vytvořily podmínky pro nastartování nové evropské integrace.
V roce 1986 završilo Španělsko a Portugalsko jižní rozšíření ES – vzniká „Dvanáctka“.
Období integračního rozvoje bylo silně poznamenáno působením Jacquese Delorse v čele Komise ES. Delorsova komise považovala za dvě nejdůležitější podmínky dalšího rozvoje ES dokončení vnitřního trhu (reformy zakotveny v JEA) a zajištění finanční stability Společenství. V souvislosti s finančními otázkami byl přijat v roce 1988 Delorsův balík I, balík opatření k úspěšnému splnění finančních záměrů vytýčených v JEA (na něj navazoval Delorsův balík II podporující finanční reformu ES z roku 1991) a Sociální charta zajišťující mimo jiné právo svobodné volby povolání za odpovídající odměnu. Komise dále předložila tzv. Cecchiniho zprávu (výčet výhod plynoucích z vytvoření vnitřního trhu) a Delorsovu zprávu (vytvoření Hospodářské a měnové unie, zavedení společné měny ve třech etapách).
Je třeba vidět, že ne všechny členské země s působením Delorsovy komise souhlasily. Nejvýraznější odpor (např. proti Sociální chartě, proti koncepci hospodářské a měnové unie, atd.) vycházel od Velké Británie, jakožto tradičního zastánce mezivládní spolupráce. Dle ní byla stávající úroveň integrace plně dostačující.
Přelom 80. a 90. let přinesl zásadní politické změny - pád komunistických režimů, vypuknutí jugoslávské krize, iráckou okupaci Kuvajtu, rozpad SSSR, atd. – které měly bezpochyby vliv na jednání o ES.
Po zdlouhavých přípravách byla na summitu v Římě 15.12.1990 zahájena mezivládní konference zabývající se otázkami politické a také společné měnové unie, na které následující rok předložilo Lucembursko pilířovou architekturu revize zakládajících smluv, tzv. Návrh smlouvy o Evropské
unii. Výsledky mezivládního jednání potvrdila Evropská rada jako Dohodu o budoucí Smlouvě o Evropské unii 10. 12.1991 na zasedání v Maastrichtu.
Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva) byla podepsána 7. 2.1992 v Maastrichtu.
Struktura smluvního rámce EU byla tvořena třemi pilíři12:
· 1.pilíř – Evropská společenství (EHS, ESUO a EURATOM), včlenění nových politik do ES (např. kultura, ochrana spotřebitele, vývoj a výzkum, občanství unie, EMU, atd.), nové určení kompetencí institucí (viz. Tabulka 5), úpravy smlouvy ESUO a EURATOM
· 2.pilíř – definovaná agendaspolečné zahraniční a bezpečnostní politiky, nástroje – společné akce a stanoviska (Rada rozhoduje většinou jednomyslně), Evropský parlament je konzultován o hlavních otázkách, Komise je plně spojena s prací v oblasti SZBP, EU může požádat Západoevropskou unii13 o vykonání rozhodnutí s důsledky pro obranu
· 3.pilíř – spolupráce v oblasti vnitřních věcí a justice (např. azylová politika, policejní spolupráce v oblasti boje proti terorismu, soudní spolupráce, atd.), nástroje – společné akce, stanoviska a mezinárodní úmluvy (Rada rozhoduje většinou jednomyslně), EP je konzultován o hlavních otázkách
Smlouva o EU nabyla účinnosti 1.11.1993.
Dne 2. 5. 1992 byla přijata Smlouva o evropském hospodářském prostoru (EHP), zóně volného obchodu se zeměmi ESVO naplňující čtyři základní ekonomické svobody - volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu mezi členskými státy. Členy EHP jsou státy EU a ESVO kromě Švýcarska.
1.5 Období vzniku a existence Evropské unie
Tato etapa je vymezena dokončením ratifikací Smlouvy o EU v roce 1993 a trvá až do současnosti.
Vývoj EU v 90. letech byl zaměřen hlavně na dosažení cílů Maastrichtské smlouvy, rozšiřování integrace o východní a střední Evropu a prohlubování integrace (vytvoření Hospodářské a měnové unie).
Již brzy po tom, co Maastrichtská smlouva nabyla účinnosti, si členské státy uvědomovaly potřebu její revize. Problémem jistě bylo její vytvoření v relativně krátkém čase, dále pak omezení daná nedostatečnou shodou členských zemí, atd. Předpokládané uskutečnění revize do roku 1996 bylo dokonce ustaveno už v samotné Maastrichtské smlouvě.
12 Plechanovová B.: Institucionální vývoj EU od Maastrichtské smlouvy k východnímu rozšíření, Praha 2004, Karolinum, str. 104
13 Západoevropská unie (ZEU) – organizace založená v roce 1948 za účelem vzájemné spolupráce členských států v oblasti obrany a bezpečnosti, skládá se z 28 členských států s různým typem statutu
Evropská unie byla také postavena před problém, jak pomoci zemím střední a východní Evropy (SVE) s vytvářením demokratických struktur a snahou o přijetí do EU. Aspekt rozšiřování významným způsobem určoval vývoj EU po celá 90. léta. V souvislosti s touto problematikou se uskutečnilo v roce 1993 zasedání Evropské rady v Kodani, které deklarovalo odhodlání přijmout země ucházející se o členství co nejdříve po splnění politických a hospodářských kritérií, tzv. Kodaňských kritérií (vytvoření institucí zaručujících demokracii, zákonnost a lidská práva, tržní hospodářství, převzetí závazků vyplývající z členství). Významnou pomocí pro země SVE bylo také založení Evropské banky pro obnovu a rozvoj (finanční podpora vzdělání, výchovy, atd.) a programu PHARE.
V roce 1994 vstoupila EU do druhé fáze realizace Hospodářské a měnové unie, byl vytvořen Evropský měnový institut (EMI) a rozhodnuto o zavedení eura k 1.1.1999.
K 1. 1. 1995 vstoupilo Rakousko, Švédsko a Finsko do EU – vznikla tzv. „Patnáctka“. Norsko v referendu vstup do EU odmítlo.
Mezivládní konference, která měla za úkol revidovat Maastrichtskou smlouvu, byla zahájena v Turíně v roce 1996. Po ročním jednání byla na zasedání v Amsterodamu dne 16 – 17.6 1997 přijata novelizovaná Smlouva o Evropské unii a zakládající Římské smlouvy, tzv. Amsterodamská smlouva. V platnost vstoupila 1.5.1999. Mezi hlavní změny patřilo14:
· přehlednější smluvní rámec (přečíslování Smlouvy o ES a Smlouvy o EU, zachování pilířové struktury Smlouvy o EU)
· změna obsazování Komise v neprospěch velkých států
· počet poslanců v EP nesmí překročit 700
· Rada má právo rozhodovat v oblasti vízové a azylové politiky na návrh Komise a po konzultaci s Parlamentem
· Rada v určitých oblastech vnitra a justice rozhoduje upravenou kvalifikovanou většinou (procedura spolurozhodování viz. Graf 2)
· větší pravomoci institucí EU v oblasti finanční kriminality
· při nedodržování základních hodnot EU, např. svoboda, demokracie, právní stát, mohou být dotyčnému členovi odepřena některá práva (např. právo hlasovat v Radě EU)
· zřízení Úřadu Vysokého zmocněnce pro SZBP – reprezentace v oblasti zahraniční politiky
· úprava kvót pro vážené hlasování v Radě EU
· reforma evropského občanství – evropské občanství nenahrazuje občanství v jednotlivých členských státech, možnost občanů EU komunikovat s orgány EU v jedenácti jazycích Společenství
14 www.euroskop.cz, přímý odkaz: http://www.euroskop.cz/40558/119332/clanek/strucna-historie- eu/1993-1999-cesta-od maastrichtu-k-amsterdamu/
Přes veškerou snahu tato smlouva nevyřešila většinu problémů týkajících se institucionálních záležitostí. Ratifikovány byly jen některé změny s nepatrným dopadem na efektivnost institucí EU.
Zrychlením procesu rozšiřování EU se Amsterodamská smlouva brzy stala ne příliš aktuální.
Další událostí roku 1997 bylo předložení Agendy 2000 publikované Komisí, která obsahovala informace o připravenosti jednotlivých kandidátů a jejich posudky opírající se především o Kodaňská kritéria. Na návrh Komise byla otevřena přístupová jednání s tzv. Lucemburskou skupinou (Česká republika – o členství se uchází od roku 1995, Maďarsko, Polsko, Slovinsko, Kypr a Estonsko). Od následujícího roku musela každá kandidátská země předkládat tzv. Pravidelné zprávy o pokroku.
V roce 1999 se EU dostala do poslední fáze tvorby Hospodářské a měnové unie, došlo k zafixování směnných kurzů a s účinností od 1.1.2002 k zavedení jednotné měny - eura.
Rok 2000 byl poznamenán dvěma významnými událostmi, Lisabonskou strategií, určení strategie hlavně v oblastech výzkumu, technologií a investic pro následující desetiletí, a Summitem z Nice.
Hlavními změnami, jež přinesl vrcholný summit z Nice, byly15:
· rozšíření většinové volby
· každá členská země má v Evropské komisi jednoho komisaře
· 740 křesel v Evropském parlamentu
· podle počtu budoucích členů se upraví rozdělení hlasů v Radě ministrů
· záměr rozšířit EU o připravené země do roku 2004
S ohledem na přístup dalších zemí do EU v roce 2004, začala být velmi ožehavým tématem nutnost institucionálních reforem. Rok po summitu z Nice přijala Evropská rada na mezivládní konferenci tzv. Laekenskou deklaraci, prohlášení o budoucnosti EU zavazující k demokratičnosti a následnému vytvoření ústavy. V souvislosti s ústavou se Rada rozhodla sestavit Konvent, který by vytvořil dokument týkající se budoucího směřování EU.
K 1.5.2004 se EU rozšířila o deset členů: Českou republiku, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Maltu, Kypr a Slovinsko (1.1.2007 dojde k rozšíření o Rumunsko a Bulharsko).
Následující rok na zasedání Evropská rada v Laekenu posvětila vznik Konventu (105 členů), jenž měl za úkol vypracovat evropskou ústavní smlouvu. Jednání Konventu byla oproti mezivládní konferenci daleko průhlednější a navíc přístupná pro veřejnost.
Finální návrh byl představen 18.7.2003 na předsednictví Evropské rady v Římě a následně předložen na zasedání Evropské rady v Bruselu (17. a 18.6. 2004). Poté následovaly ratifikace
15 www.euroskop.cz, přímý odkaz: http://www.euroskop.cz/40558/119332/clanek/strucna-historie- eu/1999-2001-cesta-od amsterdamu-k-nice/
ústavní smlouvy, proti kterým se tvrdě postavila Francie, která odmítla text ústavy 29.5.2005, a několik dní nato i Nizozemí.
Po neúspěšných referendech o Evropské ústavní smlouvě se EU ponořila do období sebereflexe, které bude prozatím pokračovat i v roce 2007. Během této doby by mělo padnout konečné rozhodnutí o osudu ústavního textu.
2 Instituce a orgány Evropské unie
V této kapitole se budu věnovat jednotlivým orgánům a institucím Evropské unie, přičemž se zaměřím především na stěžejní instituce EU, tzv. „základní institucionální trojúhelník“ (Evropský parlament, Evropská komise a Rada Evropské unie) podílející se na rozhodovacích mechanismech EU.
2.1 Základní institucionální trojúhelník
Tento institucionální trojúhelník je tvořen Evropským parlamentem (EP), Evropskou komisí (EK) a Radou Evropské unie, institucemi, které se podílejí na proceduře rozhodování a spolurozhodování Evropské unie.
2.1.1 Evropský parlament (EP)
Evropský parlament (EP) je institucí zastupující zájmy občanů EU. Jeho oficiálním sídlem je Štrasburk, kde se poslanci pravidelně jeden týden v měsíci scházejí na plenárním zasedání.
K dalším pracovištím patří Brusel, kde sídlí dvacet stálých výborů, a Lucemburk, kde působí generální sekretariát a předsednictvo Evropského parlamentu.
Členové Parlamentu jsou voleni od roku 1979 na pět let přímo občany převážně systémem poměrného zastoupení. Po vstupu deseti zemí SVE do EU, tj. rok 2004, má Parlament 732 poslanců (z 1/3 tvořen ženami), jednoho předsedu a čtrnáct místopředsedů.
Funkční období předsedy EP je dva a půl roku (je možné následné znovuzvolení). Od roku 2004 tento post vykonává španělský socialista Josep Borrell Fontelles. Jeho hlavním úkolem jezastupování Parlamentu navenek i v rámci vztahů s dalšími institucemi EU. Předseda také dbá
nařádný průběh činností Parlamentu, podepisuje rozpočet EU a všechny legislativní akty (v rámci spolurozhodování).
Česká republika je v Evropském parlamentu zastoupena 24 poslanci.
Kvůli průhlednosti musí poslanci předkládat zprávy o všech svých příjmech, které nesouvisí s působením v EP. Platy jednotlivých poslanců EU jsou stejné jako platy jejich kolegů v národních parlamentech. Podle přijatého Statutu poslanců Evropského parlamentu v roce 2005 by mělo dojít od roku 2009 k nápravě v nerovnostech a vůbec ke zprůhlednění platových podmínek poslanců.
Poslanci se seskupují v sedmi frakcích (skupinách) podle své politické příslušnosti (viz. Tabulka 6), dále také rokují v parlamentních výborech, dočasných výborech, podvýborech a delegacích.
Poslanci zde vytváří legislativní návrhy, podávají pozměňovací návrhy, o nichž následně hlasují.
Projednávají návrhy Komise a Rady a v příslušných případech vypracovávají zprávu, která je předkládána na plenárním zasedání.
Evropský parlament je jediným orgánem EU, který zasedá a jedná veřejně (rozhodnutí jsou zanesena do Úředního věstníku Evropských společenství).
K nejdůležitějším pravomocím EP patří legislativní, rozpočtová a kontrolní pravomoc16.
Legislativní pravomoc
spočívá hlavně v přijímání, schvalování, změně a zamítnutí znění návrhů evropských právních předpisů. Na tvorbě těchto předpisů se může podílet následujícími čtyřmi způsoby17:· Konzultace– před schválením návrhu Komise Radou EU je třeba vyjádření Parlamentu
· Spolupráce - poslanci mají možnost doplňovat návrh Komise a stanovisko, které Rada k tomuto návrhu zaujme, ustupuje do pozadí
· Spolurozhodování – Parlament přijímá více než 2/3 evropských právních předpisů společně s Radou EU (viz. Graf 3)
· Souhlas – vyžadován pro významné mezinárodní smlouvy (např. rozšíření EU)
Rozpočtová pravomoc
Evropský parlament a Rada Evropské unie společně tvoří
rozpočtový orgán
Evropské unie, který každoročně rozhoduje o příjmech a výdajích Unie. Proces projednávání a přijímání rozpočtu probíhá od června do konce prosince (viz Graf 4). Rozpočet EU je financován z cel, poplatků ze zemědělských produktů, z DPH a z HNP (tvoří přibližně ¾ všech příjmů).Kontrolní pravomoc
16 www.europarl.europa.eu, přímý odkaz: http://www.europarl.europa.eu/parliament
17 www.euroskop.cz, přímý odkaz: http://www.euroskop.cz/39546/clanek/evropsky-parlament/
Evropský Parlament má k dispozici čtyři kontrolní nástroje – vyšetřování, petiční právo občanů, možnost podání žaloby k Soudnímu dvoru a finanční kontrolu. Mezi jeho nejdůležitější kontrolní činnosti patří právo interpelace, právo na získání informací o činnosti Rady EU, možnost donucení Evropské komise k rezignaci prostřednictvím vyslovení nedůvěry, vyslovení souhlasu se jmenováním předsedy a členů Evropské komise (každých 5 let).
O účasti Parlamentu na výkonu moci v Evropských společenstvích je možné mluvit v podstatě až od roku 1970, kdy Parlament získal pravomoc schvalovat rozpočet. S novými smlouvami (JEA, Smlouva o Evropské Unii, Amsterodamská smlouva) byly Parlamentu přiznávány stále větší pravomoci.
Snaha zavést přímé volby a jednotný systém jasně deklaruje úsilí Parlamentu vymanit se z podřízené pozice vůči Radě EU. Přímé volby byly zavedeny roku 1979, avšak jednotný volební systém zatím realizován nebyl. Zavedením tohoto volebního systému by určitě došlo k posílení legitimity Parlamentu, každý členský stát by již nevolil poslance Evropského parlamentu dle svého volebního systému, a prohloubení evropské integrace (vytvoření evropských politických stran, stranických systémů, atd.).
Problém nadále spočívá ve velmi malé pozornosti voličů vůči volbám do Evropského parlamentu, které jsou navíc výrazně vázány na národní volby (stejné preference)18.
Zavedením jednotného volebního systému by s velkou pravděpodobností došlo k posílení pravomocí EP na úkor Rady. V podstatě se jedná o problém tzv. demokratického deficitu, jehož příznakem je mimo jiné to, že voleb do EP se často účastní stejné subjekty s totožnými volebními programy jako voleb národních. Otázka demokratického deficitu je daleko obsáhlejší, definic existuje nepřeberné množství, avšak lze říci, že jde o problém zvětšující se propasti mezi mocí institucí EU, v důsledku přesunu dalších aspektů státní suverenity na evropskou úroveň, a možností občanů členských zemí dohlížet na rozhodovací mechanismus ve Společenství prostřednictvím volených zástupců, a to v EP i v parlamentech národních. Často je též kritizováno, jak bylo již výše zmíněno, že EP, jakožto jediný přímo volený orgán, má příliš nevýrazné a slabé postavení mezi ostatními institucemi EU.
V souvislosti s pravomocemi týkajícími se vnějších vztahů bývá kritizována skutečnost, že při uzavírání některých mezinárodních smluv má hlavní slovo Rada EU. Tím, že jsou tyto smlouvy právně závazné pro EU, a že v podstatě vznikají nová práva a povinnosti pro EU, by mělo rozhodnutí příslušet Parlamentu.
Postavení Evropského parlamentu v oblasti rozpočtového procesu je vnímáno jako poměrně silné.
Co se týče kontrolní pravomoci, Parlament jako jediný orgán EU může vyslovit nedůvěru Komisi.
2.1.2 Evropská komise (EK)
Evropská komise, jakožto výkonný orgán, patří ke klíčovým institucím EU. Představuje národní rozměr evropské integrace. Jejím posláním je chránit a zastupovat zájmy EU jako celku. Sídlo Evropské komise se nachází v Bruselu (budova Berlaymont), ostatní úřady a kanceláře náležící ke Komisi sídlí v Lucemburku a jiných členských zemích.
V současné době má Komise 25 členů, komisařů, každý z jiné země EU (český eurokomisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti - Vladimír Špidla). Všichni dohromady zastupují výhradně zájmy EU jako celku. Funkční období Komise je 5 let, je jmenována nejpozději půl roku po volbách do Parlamentu. Schází se obvykle jednou týdně, rozhodnutí schvaluje prostou většinou.
Komisaři nesmí být reprezentanty státu, ze své funkce jsou neodvolatelní (kromě vlastní rezignace či rozsudkem Evropského soudu). Předsedu Komise jmenuje po poradě s Parlamentem Evropská rada, ostatní členy nominují po konzultaci s Parlamentem jednotlivé členské vlády19. Předsedou Evropské komise je José Manuel Barroso (Portugalsko), jeho předsednictví, jakožto funkční období celé Komise trvá do 31. října 2009.
Co se týče administrativní struktury, zaujímá Komise pozici největší instituce EU. Je rozdělena na generální ředitelství (36) a tzv. specializované služby.
Mezi hlavní pravomoci Evropské komise patří20:
· navrhovat právní předpisy Parlamentu a Radě
· řídit a realizovat politiky EU a rozpočet
· prosazovat evropské právo (společně se Soudním dvorem)
· zastupovat Evropskou unii na mezinárodní úrovni (např. při vyjednávání dohod mezi EU a ostatními zeměmi)
Navrhování nových právních předpisů
Komise má „právo zákonodárné iniciativy“, je odpovědná za tvorbu návrhů nové legislativy, které musí následně předložit Radě EU a Parlamentu (výhradní právo na navrhování legislativy má Komise v I. pilíři Maastrichtského chrámu, ve II. a III. pilíři se jedná o sdílenou iniciativu).
Komise neustále spolupracuje s celou řadou zájmových skupin a také s Hospodářským a sociálním výborem a Výborem regionů (poradní orgány).
19 www.evropska-unie.cz, přímý odkaz: http://evropska-unie.cz/cz/article.asp?id=1109&page=1
20 www.ec.europa.eu, přímý odkaz: http://ec.europa.eu/publications/booklets/eu_documentation/06/cs.doc
Pouze v případě, že problém není možné efektivně vyřešit na národní či regionální úrovni, navrhuje Komise kroky na úrovni EU – „princip subsidiarity“.
Provádění politik EU a rozpočet
Komise spravuje rozpočet EU a dohlíží na jeho plnění. Za dozoru Účetního dvora se snaží zajistit dobré finanční řízení (dohled nad výdajovou strukturou). Pokud je výroční zpráva Účetního dvora příznivá, udělí Evropský parlament Komisi absolutorium pro plnění rozpočtu.
Komise dále řídí politiky schválené Parlamentem a Radou, např. politiku hospodářské soutěže, společnou zemědělskou politiku (programy EU řízené Komisí – Interreg, Erasmus, atd.).
Vymáhání evropského práva
Komise spolu se Soudním dvorem působí jako ochránce právního systému a základních smluv EU.
Pokud některá země EU poruší evropské právo, je s ní zahájen proces „řízení o porušení Smlouvy“.
V případě, že nedojde k nápravě v Komisí stanovené lhůtě, je případ předán Soudnímu dvoru, který disponuje právem udělit sankce (rozsudky jsou závazné).
Zastupování EU na mezinárodní úrovni
Prostřednictví Evropské komise mohou členské státy hovořit jednohlasně na mezinárodních fórech (např. WTO21).
Komise rovněž vyjednává mezinárodní dohody a obchodní smlouvy jménem EU. Do současnosti bylo uzavřeno více než 100 smluv.
Tím, že se Komise neustále rozšiřuje, dochází k porušení její homogenity a snižuje se možnost přinášet návrhy podporované kompletně celou Komisí – limitující faktor. Samozřejmě s tím souvisí i nárůst agendy a obrovský tlak na administrativní strukturu.
Dalším problémem je i výše zmíněný fakt, že nadřazenost Komise při navrhování nových právních předpisů je kompletní jen v I. pilíři Maastrichtského chrámu, tudíž role Komise není jednoznačná ajejí struktura je poměrně nepřehledná.
Nezávislost Komise je vzhledem k navrhování komisařů podle národnostního klíče poměrně oslabena. Evropská komise je na rozhodování Rady EU silně závislá, ovšem s růstem významu Evropského parlamentu se stává závislá i na něm, což samozřejmě Komisi velmi oslabuje.
21 World Trade Organization (WTO) – mezinárodní organizace, sídlo v Ženevě, 138 členských států, hlavní cíle: trvale udržitelný světový rozvoj, růst životní úrovně, snižování nezaměstnanosti, navýšení objemu
Aby mohla Komise dosáhnout svých politických cílů, musí brát ohled nejen na Radu EU, ale také udržovat dobré vztahy s představiteli Evropského parlamentu22.
2.1.3 Rada Evropské unie (Rada EU, Rada ministrů)
Jedná se o rozhodující legislativní a výkonnou instituci EU zastupující zájmy členských států. Radu EU tvoří 25 ministrů, z každého členského státu jeden, konkrétní sestava (celkem 9) vyplývá z tématu setkání. V případě, že se projednávají otázky financí a obchodu, schází se tzv. ECOFIN (ministři financí a hospodářství), diskutují-li se otázky na úrovni ministrů zahraničí, jde o tzv. Radu pro všeobecné záležitosti (General Council), atd. Tato Rada pro všeobecné záležitosti zasedá každý měsíc, řeší problémy týkající se 2. pilíře EU, tj. společná zahraniční a bezpečnostní politika.
Kvůli plynulosti práce Rady EU byla zformována tzv. „Trojka“ (složená z ministrů zahraničí předsednické země a zemí vykonávající předsednictví před a po) a tzv. „Reformovaná trojka“
(ministr zahraničí předsednické země, komisař pro vnější vztahy, Vysoký představitel pro SZBP).
Předsednictví EU se střídá po šesti měsících (leden – červen, červenec – prosinec), v současné době je předsednickou zemí Finsko (od ledna 2009 – ČR). Předsednická země vystupuje v podstatě jako zástupce Rady při jednáních s ostatními orgány EU (hlavně s EP a EK) a mezinárodními institucemi, dále pak svolává a řídí zasedání Rady. Vždy na začátku předsednického období členská země předkládá Parlamentu a Radě EU svůj program s vytýčenými cíly.
V souvislosti s administrativní strukturou, působí v rámci Rady tzv. COREPER (Comité des Representants Permanents), tj. Výbor stálých zástupců členských států, a Generální sekretariát23.
COREPER se skládá z velvyslanců členských států při EU v Bruselu, tzv. COREPER II (oblast zahraniční politiky a institucionálního uspořádání EU) či jejich zástupců, tj. COREPER I (agenda 1. pilíře EU). Hlavní činnost tohoto Výboru spočívá v přípravě a předkládání právních norem EU předtím, než o nich jedná Rada. COREPERU podléhají pracovní skupiny, které řeší technické detaily jednotlivých právních norem.
Generální sekretariát sídlí v Bruselu, připravuje zasedání Rady, poskytuje překladatelské atlumočnické služby, spravuje rozpočet a archívy Rady. Skládá se z pěti ředitelství a odboru právních služeb. V současné době post Generálního tajemníka voleného Radou (kvalifikovaná většina) vykonává Javier Solana ze Španělska (je zároveň Vysokým představitelem pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku).
22 http://www.iips.cz/upload/evropska_inegrace/Politicky_system_EU_Institucionalni_struktura.pdf
23 www.consilium.europa.eu, přímý odkaz:
http://www.consilium.europa.eu/showPage.asp?id=427&lang=cs&mode=g
Mezi hlavní úkoly Rady patří24:
· schvalování legislativy (směrnice, nařízení, doporučení, rozhodnutí, stanoviska, společné akce a postoje, závěry, prohlášení a usnesení), většinou na návrh Komise
· koordinace hospodářské politiky
· udělování napomenutí či sankcí členským státům
· schvalování návrhu rozpočtu (spolu s EP)
· jmenování členů Účetního dvora, EHSV a Výboru
· uzavírání smluv (EU a třetí země, EU a mezinárodní organizace)
Rada je aktivním účastníkem rozhodovacího procesu v EU. Ve většině případů jsou právní akty přijímány procedurou spolurozhodování (Parlamentem a Radou).
Rada EU rozhoduje v některých záležitostech hlasováním kvalifikovanou většinou (převažuje), v jiných prostou většinou či jednomyslně.
V případě hlasování kvalifikovanou většinou musí být naplněn princip „trojí většiny“. Jde-li o návrh předložený Komisí, musí být pro nadpoloviční většina členských zemí (jinak 2/3 členských zemí) tvořící minimálně 62% populace EU. Návrh musí být podpořen daným počtem hlasů (alespoň 232 z 321), který je úměrný počtu obyvatel členské země, váha menších zemí je trochu nadhodnocena (vážení hlasů v Radě viz. Tabulka 7)25.
Kvůli transparentnosti jsou hlasování o legislativních návrzích zveřejňována (dostupné pro veřejnost).
Rada EU může pracovat efektivně pouze v případě, že dochází ke spolupráci institucionálního trojúhelníku (Komise, Parlament a Rada EU), protože jde o instituce, které jsou výrazně provázané, a většina jejich rozhodnutí je postavena na konsensu. Ve vztahu mezi Radou a Komisí lze spatřovat tři problematické oblasti. První se týká toho, že tyto dvě instituce si v podstatě navzájem konkurují, obě reprezentují EU navenek (Komise versus stát předsedající Radě). Druhý problém je možné vidět v tom, že Komise zastupuje EU jako celek, kdežto Rada EU zastupuje jednotlivé členské státy, což může vytvářet výrazné střety v zájmech obou institucí. Třetí problematickou oblastí je nadřazení Rady EU v rámci rozhodovacího procesu, kdy COREPER fakticky určuje osud předlohy legislativního aktu EU. Je třeba připomenout i problémy, které jsou spojeny s váženým hlasováním v Radě. Tento proces je významný hlavně z hlediska možnosti členských států utvářet mezi sebou koalice. Přes výše uvedené mírné nadhodnocení váhy hlasů menších zemí, je postavení menších států poměrně dost oslabeno ve prospěch států velkých (rozdíly v možnostech ovlivnění rozhodnutí ER jednotlivými státy). Kritika efektivnosti Rady je spojena také se stále nedostatečným snížením počtu případů, kdy je vyžadováno rozhodnout jednomyslně. Ačkoli Smlouva z Nice tuto
24 www.amo.cz, přímý odkaz: http://www.amo.cz/publikacefiles/jak_ucit_o_eu.pdf
25 www.euroskop.cz, přímý odkaz: http://www.euroskop.cz/39562/119162/clanek/rada-evropske-
situaci trochu zlepšila, s rostoucím počtem členských zemí představuje jednomyslná shoda poměrně velký problém26.
2.2 Ostatní instituce
Jde o instituce, které ač nepatří do základního institucionálního trojúhelníku, hrají velmi důležitou roli v rámci EU.
2.2.1 Evropská rada (ER)
Tato instituce, někdy také nazývaná evropským summitem, představuje pravidelná setkání nejvyšších představitelů zemí EU, tj. hlav států a předsedů vlád ustavená Pařížským summitem (1974). Oficiálního statutu se jí však dostalo až ve Smlouvě o Evropské unii.
Předsednictví Evropské rady, každá členská země předsedá 6 měsíců (leden – červenec, červenec – prosinec), je vázáno na předsednictví Rady EU. Do prosince 2006 je předsednickou zemí Finsko.
Evropská rada se schází minimálně dvakrát ročně na zasedáních v Bruselu, případné další schůzky jsou uskutečňovány v předsednické zemi. Členem těchto zasedání je také předseda a ostatní členové Komise. Výsledky jednotlivých schůzek (summitů) jsou veřejné a slouží jako návod pro činnost Rady EU a Komise.
Hlavním posláním Evropské rady je poskytovat podněty pro ekonomické, sociální a politické vedení aktivit EU a určovat její směřování. Navrhuje opatření v oblasti druhého (společná zahraniční a bezpečnostní politika) a třetího (spolupráce v oblasti vnitřních věcí a justice) pilíře EU, její směrnice jsou však pro země EU právně nezávazné.
2.2.2 Evropský soudní dvůr (ESD)
Jedná se o nejvyšší instanci práva Evropských společenství se sídlem v Lucemburku. Skládá se ze Soudního dvora, Soudu prvního stupně (od roku 1989, zejména kauzy v oblasti hospodářské soutěže a žaloby fyzických osob a organizací) a Soudu pro veřejnou službu (EU versus veřejná služba).
26 www.iips.cz, přímý odkaz:
http://www.iips.cz/upload/evropska_inegrace/Politicky_system_EU_Institucionalni_struktura.pdf
Jeho hlavním úkolem je zabezpečit dodržování práva při výkladu a uplatňování právních předpisů EU ve všech členských zemích stejným způsobem. Dále zajišťuje jednání zemí a institucí EU v souladu s požadavky evropského práva, řeší spory mezi členskými státy, institucemi EU, fyzickými osobami a podniky.
Soudní dvůr je tvořen 25 soudci, za každou členskou zemi jeden (za ČR - Jiří Malenovský), a osmi generálními advokáty zvolenými po dohodě všech vlád členských států. Jejich funkční období je šestileté s možností opakovaného zvolení.
V případě, že jde o kauzu mimořádně důležitou či stanovenou statutem Soudního dvora (např. odvolání z funkce Veřejného ochránce práv), zasedá soud v plénu. Na návrh členského státu či instituce EU jsou kauzy projednávány ve velkém senátu, tj. 13 soudců. V ostatních případech zasedá soud v tříčlenných nebo pětičlenných senátech.
Soudci volí ze svých řad předsedu na 3 roky. V současnosti tuto funkci od roku 2003 vykonává Vassilios Skouris z Řecka.
Generální advokáti napomáhají soudu, poskytují nezávislá, odborná a nestranná stanoviska ke kauzám projednávaným u Evropského soudního dvora.
Evropský soudní dvůr projednává 4 základní typy kauz27 :
· Řízení o předběžné otázce – upřesnění výkladu práva vnitrostátním soudům a občanům EU, přezkoumání souladu s právem EU, výsledkem je závazný rozsudek či odůvodněné usnesení
· Žaloba pro nesplnění povinnosti – kontrola dodržování povinností členských zemí EU vyplývajících z práva EU
· Žaloba na nečinnost – kontrola legality nečinnosti orgánů EU
· Žaloba na neplatnost – žádost o zrušení aktu orgánu EU (nařízení, směrnice, rozhodnutí), domnívá-li se evropský občan, ER, EP nebo Rada EU, že je protiprávní
V první polovině letošního roku bylo možné postřehnout kritiku rakouského kancléře Wolfganga Schüssela (s podporou zástupců evropských obchodních kruhů) směřovanou na ESD kvůli nenaplňování principu subsidiarity. Je známo, že ESD upřednostňuje silnou integrační interpretaci evropského práva. V této souvislosti je kritizována tzv. „skrytá soudní politika centralizace“. ESD přiznává, že se v některých soudních sporech ohlíží na možné sociální a ekonomické dopady na členské státy nebo na EU jako celek28.
27 www.curia.europa.eu, přímý odkaz: http://curia.europa.eu/cs/instit/presentationfr/index_cje.htm
28 www.europlatform.cz, přímý odkaz:
2.2.3 Evropský účetní dvůr
Evropský účetní dvůr představuje nezávislou a samostatnou instituci EU se sídlem v Lucemburku.
Co se týče organizační struktury, má Účetní dvůr 25 členů (jeden za každý členský stát EU) jmenovaných Radou EU na 6 let s možností znovuzvolení. Hlavou Účetního dvora je prezident, v současnosti Hubert Weber z Rakouska, jehož funkční období je tříleté (možnost znovuzvolení).
Kromě těchto členů je při Účetním dvoru zaměstnáno více než 800 zaměstnanců, administrativních pracovníků a auditorů (7 auditních skupin – např. vnější vztahy, zemědělské politiky, atd.)29.
Evropský účetní dvůr dohlíží na řádné vybírání a používání finančních prostředků od daňových poplatníků ze členských zemí EU v souladu s právními předpisy a zastupuje jejich zájmy.
Dálekontroluje, zda je rozpočet EU řádně naplňován. Všechny orgány a instituce (jedná se o příjemce nejen z členských zem EU), které čerpají finanční prostředky z fondů Společenství, musí povinně na žádost Účetního dvora předkládat veškeré požadované dokumenty, aby bylo možné posoudit, zda hospodaří se získanými financemi korektně. Pokud Účetní dvůr a jeho auditoři zjistí nějaké nesrovnalosti, musí dojít po upozornění dotčené instituce či orgánu k nápravě.
Závěry o hospodaření jednotlivých orgánů a institucí zveřejňuje Účetní dvůr ve výročních (jednou ročně) a mimořádných zprávách (kdykoli během roku) publikovaných v Úředním věstníku EU.
Výroční zprávy představují podklady pro rozhodování Parlamentu, zda udělit Komisi absolutorium pro plnění rozpočtu nebo ne. Pro potřeby Rady EU a Parlamentu jsou navíc zveřejňovány tzv. Statements of assurance, prohlášení, že jednotlivé účetní operace proběhly legálně. V případě zjištění nelegálních transakcí je informován Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF).
Lze říci, že Evropský účetní dvůr jakožto externí auditor plní velmi významnou funkci v EU. Tím, že vydává výše zmíněné zprávy, pomáhá k transparentnosti a odpovědnosti při hospodaření s financemi EU. Připomínky a doporučení Účetního dvora napomáhají ke zkvalitnění řádného finančního řízení a demokratického dohledu Parlamentu a Rady EU nad využíváním rozpočtových prostředků EU30.
2.3 Poradní orgány
Mezi poradní orgány institucionálního trojúhelníku Evropské unie, tj. Evropského parlamentu, Evropské komise a Rady EU, patří Evropský Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů.
29 www.eca.eu.int, přímý odkaz:
http://www.eca.eu.int/eca/organisation/eca_organisation_organigramme_cs.htm
30 http://www.eca.eu.int/presentation/management/index_cs.htm
2.3.1 Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV)
Evropský hospodářský a sociální výbor představuje poradní orgán EP, EK a Rady EU, jehož sídlo se nachází v Bruselu. EHSV funguje v podstatě jako komunikační kanál mezi výše zmíněnými institucemi EU a jejími občany (organizovanou občanskou společností).
Výbor se skládá ze zástupců hospodářských a sociálních složek organizované občanské společnosti, hlavně výrobců, dopravců, zemědělců, zaměstnanců, obchodníků, řemeslníků, příslušníků svobodných povolání, spotřebitelů a veřejnosti. Jednotlivé členské vlády navrhují členy Výboru, kteří jsou následně jmenováni Radou EU31.
EHSV má nyní 317 členů (proporcionálně dle počtu obyvatel, viz. Tabulka 8), po vstupu Rumunska a Bulharska do EU vzroste toto číslo na 344. Jejich funkční období trvá 4 roky s možností znovuzvolení. Předseda EHSV je volen členy Výboru na dobu dvou let. Tento post zastává v současné době Anne-Marie Sigmund z Rakouska. Členové Výboru se dělí do tří skupin32:
· Skupina 1 – zaměstnavatelé (veřejné a soukromé sektory průmyslu, obchodu, financí, malé a střední podniky, bankovnictví, atd.)
· Skupina 2 – zaměstnanci (od dělnických profesí po vedoucí pracovníky)
· Skupina 3 – různé zájmy (družstva, neziskové organizace, organizace spotřebitelů, vědecká a akademická sdružení, atd.)
EHSV se dále dělí do šesti specializovaných sekcí a dvou pod-orgánů (např. jednotný trh, výroba, spotřeba; vnější vztahy; Poradní komise pro průmyslovou změnu, atd.).
Tento poradní orgán je pověřen třemi hlavními úkoly33:
· zajištění poradní funkce pro tři hlavní instituce EU (vlastní podnět výboru či na žádost institucí)
· zvýšení účasti organizované občanské společnosti v projektu evropské integrace
· posílení úlohy organizované občanské společnosti a vzniku poradních orgánů v zemích mimo EU
31 www.eesc.europa.eu, přímý odkaz: http://documents/publications/pdf/booklets/CESE-2004-009-cs.pdf
32 www.euroskop.cz, přímý odkaz: http://www.euroskop.cz/47708/clanek/evropsky-hospodarsky-a- socialni-vybor
2.3.2 Výbor regionů
Jedná se o nejmladší orgán EU konzultativního charakteru, který byl založen Smlouvou o Evropské unii v roce 1993, a je tvořen zástupci evropských regionálních a místních úřadů (platí zde princip subsidiarity). Jeho sídlem je Brusel.
Evropská komise i Rada EU mají v případě potřeby možnost kdykoli diskutovat konkrétní problém s Výborem. Po přijetí Amsterdamské smlouvy je definováno již 10 oblastí, kdy je konzultace s Výborem povinná: ekonomická a sociální soudržnost, školství, mládež, kultura, doprava, ochrana veřejného zdraví, transevropské sítě, energetická infrastruktura, sociální politika, politika zaměstnanosti, životní prostředí, odborné školení pracovníků34. V ostatních případech může Výbor předkládat podle svého uvážení jednotlivá stanoviska Evropskému parlamentu, Evropské komisi a Radě EU.
Výbor má pravidelná plenární zasedání konající se pětkrát ročně a dvě mimořádné schůze.
Členové Výboru jsou rozděleni do šesti komisí a jednoho výboru, které mají za úkol připravovat zmíněná plenární zasedání. Jedná se o35:
· Komise pro politiku územní soudržnosti
· Komise pro hospodářskou a sociální politiku
· Komise pro udržitelný rozvoj
· Komise pro kulturu a vzdělání
· Komise pro vnější vztahy
· Komise pro ústavní záležitosti a evropskou správu
· Výbor pro administrativní a finanční záležitosti
Tento poradní orgán má 317 členů (proporcionálně dle počtu obyvatel, viz. Tabulka 9) a 17náhradníků jmenovaných jednomyslně Radou EU na návrh členských států. Po vstupu Rumunska a Bulharska se počet členů zvýší na 344. Funkční období členů je čtyřleté s možností znovuzvolení.
V rámci Výboru regionů je ustaven tzv. Úřad Výboru (56 členů) volený na 2 roky, v čele s předsedou Michelem Delebarrem z Francie.
Za negativum Výboru regionů je často považován fakt, že není kompetentní k podávání žalob u Evropského soudního dvora, tudíž se nemůže domáhat dodržování základních principů subsidiarity a proporcionality soudní cestou.
Další problém představuje nekompaktní vnitřní uspořádání kvůli teritoriální rozmanitosti členských zemí, ať už v otázkách pravomocí, hospodářské síly, či délce volebního mandátu36.
34 www.europa.eu, přímý odkaz: http://www.europa.eu/institutions/consultative/cor/index_cs.htm
35 www.euroskop.cz, přímý odkaz: http://www.euroskop.cz/47710/clanek/vybor-regionu
