Hlavní práce70360_pecn01.pdf, 1.3 MB Stáhnout

V Y S O K Á Š K O L A E K O N O M I C K Á V P R A Z E FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Zahraniční aktivity českých krajů ve vazbě na dobré jméno země

Diplomová práce

Autorka: Bc. Nikola Pečková

Vedoucí práce: Ing. Jana Peterková, Ph. D.

Prohlášení

Tímto prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Zahraniční aktivity českých krajů ve vazbě na dobré jméno země“ vypracovala samostatně a náležitě jsem uvedla veškeré použité zdroje.

V Praze dne 10.12.2021

……….

Nikola Pečková

Ráda bych poděkovala vedoucí práce Ing. Janě Peterkové, Ph. D. za vstřícný přístup, cenné rady a připomínky při psaní diplomové práce. Velké poděkování patří také mým nejbližším za podporu během celého studia.

Obsah

Seznam obrázků ... 5

Seznam tabulek... 6

Seznam zkratek... 7

Úvod ... 8

1. Teoretické vymezení paradiplomacie ... 12

1.2 Oblasti a témata paradiplomatických aktivit ... 13

1.1 Strategie, nástroje a metody paradiplomacie ... 16

1.3 Aktéři paradiplomacie ... 20

1.4 Paradiplomacie v pojetí mezinárodních vztahů a regionálního rozvoje ... 22

2. Dobré jméno země a paradiplomacie ... 27

2.1 Koncepty zahrnující péči o dobré jméno země... 27

2.2 Strategie, aktéři a nástroje péče o dobré jméno ... 34

3. Dobré jméno České republiky a krajská paradiplomacie ... 41

3.1 Právní rámec krajské paradiplomacie v České republice ... 50

4. Zahraniční aktivity českých krajů ... 52

4.1 Výstupy kvalitativního šetření ... 58

4.2 Případová studie – Jihomoravský kraj ... 63

4.2.1 Strategie, aktéři a nástroje paradiplomacie Jihomoravského kraje ... 63

4.2.2 Vnější vztahy Jihomoravského kraje ... 65

4.3 Případová studie – Ústecký kraj ... 71

4.3.1 Strategie, aktéři a nástroje paradiplomacie Ústeckého kraje ... 71

4.3.2 Vnější vztahy Ústeckého kraje ... 72

4.4 Vazba na dobré jméno České republiky ... 75

Závěr ... 78

Seznam zdrojů ... 83

Přílohy ... 92

Příloha 1 – Otázky v dotazníkovém šetření ... 92

Seznam obrázků

Obrázek 1: Dimenze cílů veřejné diplomacie a úrovně zapojených aktérů ... 29

Obrázek 2: Hexagon konkurenční identity ... 31

Obrázek 3: Výdaje ČR na výzkum a inovace ku HDP v mezinárodním srovnání ... 48

Obrázek 4: Partneři Jihomoravského kraje, Evropa ... 66

Obrázek 5: Partneři Jihomoravského kraje, svět ... 67

Seznam tabulek

Tabulka 1: Typy paradiplomacie a související aktivity... 15

Tabulka 2: Regionalizace a klasifikace NUTS ve V4 ... 21

Tabulka 3: Prvky identity značky a projevy v nation brandingu ... 32

Tabulka 4: Strategie českých krajů ... 35

Tabulka 5: Management pověsti země ... 37

Tabulka 6: Umístění ČR v žebříčcích národní pověsti... 41

Tabulka 7: Milníky v činnosti směřující k péči o dobré jméno země ... 43

Tabulka 8: Pilíře jednotné prezentace ČR v zahraničí a zapojení krajů ... 47

Tabulka 9: Role krajů při zajišťování regionálních politik ... 53

Tabulka 10: Odbory a oddělení krajských úřadů odpovědných za zahraniční spolupráci ve volebním období 2020-2024. ... 56

Tabulka 11: Výbory a komise zabývající se zahraničními vztahy. Srovnání období 2012–2016 a 2020-2024. ... 57

Seznam zkratek

AKČR Asociace krajů České republiky

CEMR Council of European Municipalities and Regions ČR Česká republika

EU Evropská unie

FOGAR Forum of Regional Governments and Global Associations of Regions HDP Hrubý domácí produkt

MMR Ministerstvo pro místní rozvoj MZV Ministerstvo zahraničních věcí

NUTS Nomenclatures des Unités Territoritoriales Statistiques OSN Organizace spojených národů

PPP Public Private Partnership

SMO ČR Svaz měst a obcí České republiky SRR Strategie regionálního rozvoje

UCLG United Cities and Local Governments USA United States of America

V4 Visegrádská čtyřka VR Evropský výbor regionů

8

Úvod

Účast na mezinárodním dění, provádění zahraniční politiky a představování státních priorit zahraničnímu publiku. To vše jsou činnosti, které se tradičně nejlépe dařily centrálním vládám suverénních států. Na mezinárodním poli však začali hrát důležitou roli noví aktéři státní i nestátní povahy a v současné době je proto možné vysledovat také narušení hranic mezi domácí a mezinárodní a „vysokou“ a „nízkou“ politikou. Suverénní státy nechávají regionům prostor vyvíjet v této oblasti vlastní iniciativu zejména za účelem zefektivnění činnosti státního aparátu. Pro zahraniční aktivity územích samosprávných celků se již ustálil pojem paradiplomacie. Nejen procesy decentralizace, ale také vzestup multilateralismu, mezinárodních režimů a mezinárodního vyjednávání na pozadí globalizace napomohly k nárustu výčtu možných aktérů paradiplomacie a k současnému oddělení paradiplomacie z mezí určených ústřední vládou při zajišťování tradičních diplomatických agend.¹

Téma paradiplomacie regionů se stále častěji objevuje v dnešním společenském diskurzu, i přesto, že se tak děje ve vlnách menší či větší pozornosti. Aktuálnost těchto témat se zejména v posledních letech projevila i v českém výzkumu. Zatím jediné dvě české monografie nabízející vhled do praxe paradiplomacie českých krajů vydali Jan Fluxa² a Vít Dostál³. Výzkum paradiplomacie na světové úrovni prošel postupem času značným vývojem. Častěji se jednalo o zkoumání paradiplomacie aktérů ve federativním uspořádání státu, přičemž průzkumy probíhaly od 80. let minulého století. Faktem zůstává, jak bylo nastíněno výše, že praxe paradiplomacie aktérů v unitárních decentralizovaných státech a s tím spojená snaha o teoretické uchopení zažívají určitý rozmach teprve až v posledních letech.

Pokud jde o zahraniční politiku státu, o jejích prioritách je zahraniční veřejnost informována prostřednictvím veřejné diplomacie. V roce 2011 vznikl na Ministerstvu zahraničních věcí České republiky odbor veřejné diplomacie. Nedlouho poté, v roce 2015, vznikla nová Koncepce zahraniční politiky ČR, jejíž úkolem je, mimo další aktivity, i péče o dobré jméno malého státu, jakým je Česká republika, v zahraničí. Způsobů, jak šířit dobré jméno země

1 PAQUIN, Stéphane. Federalism and the governance of international trade negotiations in Canada: Comparing CUSFTA with CETA. International Journal. 2013, roč. 68, č. 4, s. 551. ISSN 0020-7020.

2 FLUXA, Jan. Zahraniční politika měst a regionů: případová studie České republiky. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2015. ISBN 978-80-87713-13-6.

3 DOSTÁL, Vít. Paradiplomacie českých krajů: regiony jako aktér mezinárodní politiky. 1. vydání. vyd. Brno:

Centrum pro studium demokracie a kultury, 2017. Politologická řada svazek č. 65. ISBN 9788073254476.

9 v zahraničí, je více. Zatím jedinou ucelenou českou monografii na téma dobrého jména země v zahraničí publikovala Jana Peterková.⁴

V souvislosti s tím, že je žádoucí provádět veřejnou diplomacii na více úrovních vládnutí, vyvstává za účelem úspěšného budování dobrého jména dané země potřeba koordinace činností všech těchto úrovní. Centrální vlády, v České republice nevyjímaje, si dnes potřebu spolupráce s obcemi a kraji uvědomují a zahrnují je ve svých strategiích zaměřených na péči o obraz země v zahraničí. Je však nutné, aby si naopak i regionální vlády uvědomovaly svou úlohu v procesu péče o dobré jméno a tvorbě národních hodnot a idejí. Významným obsahem současné paradiplomacie krajů je budování vztahů, porozumění a důvěry se zahraničními protějšky. Základním předpokladem rozvoje takové spolupráce je skutečnost, že samosprávy aktivně uchopí téma paradiplomacie, samozřejmě s ohledem na vlastní kapacity. Kromě toho by měl stát směřovat své zdroje právě na podporu cíle budování vzájemných vztahů.

Cílem práce je pomocí analýzy odpovědět na hlavní výzkumnou otázku, a to jakým způsobem se české kraje v rámci výkonu paradiplomacie mohou podílet na tvorbě dobrého jména České republiky a na posílení pozice státu v mezinárodním prostředí? Jak již bylo nastíněno, řada aktivit spojených s budováním dobrého jména země závisí na kvalitě vzájemné spolupráce mezi aktéry veřejné diplomacie. Dílčí podotázkou, na kterou je nutné odpovědět, je, do jaké míry se idea spolupráce odráží v prostředí českých aktérů veřejné diplomacie a jakým způsobem? K dosažení sledovaného cíle diplomové práce je nutný průzkum současných paradiplomatických aktivit českých krajů. Další podotázka, která se tedy v tomto směru nabízí, je, které konkrétní oblasti paradiplomatických aktivit krajů lze považovat za významné ve vztahu k možnému přispívání k péči o dobré jméno země?

Na výzkumné otázky bude zodpovězeno za využití kvalitativní analýzy. Pomocí analýzy bude zkoumáno teoretické pojetí paradiplomacie a také empirické zdroje, které se opírají o primární data, například strategické dokumenty na úrovni České republiky a na úrovni krajů týkající se zahraničních aktivit, dále také internetové stránky českých krajů. Pro komplexnost informací bylo rovněž využito dotazníkového šetření se zástupci vybraných českých krajů a proběhly také dva rozhovory s konkrétními zástupci Jihomoravského kraje. Prostřednictvím komparace jsou také v závěru porovnány paradiplomatické aktivity Jihomoravského a Ústeckého kraje.

V první kapitole práce je vymezeno teoretické pojetí paradiplomacie. Představeni budou aktéři paradiplomacie, oblasti paradiplomatických aktivit, strategický aparát, konkrétní nástroje paradiplomacie a také motivy paradiplomacie. Převažujícími motivy paradiplomacie byly

4 PETERKOVÁ, Jana. Péče o dobré jméno země. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2018. ISBN 9788073807405.

10 dlouhodobě motivy ekonomické. S postupem doby se však regiony začaly orientovat i na jiná témata. Existence jiných motivů české krajské paradiplomacie je, vzhledem k souvislostem s dobrým jménem země, vhodné dále také nastínit. Stručně bude rovněž nastíněna paradiplomacie v pojetí dvou relevantních disciplín, v pojetí mezinárodních vztahů a regionálního rozvoje, přičemž paradiplomacie je v obou disciplínách do značné míry stavěna na základu sociologie jako takové. Hlavním zdrojem informací v této kapitole jsou odborné monografie a odborné články s převahou článků anglickojazyčných.

Druhá kapitola se věnuje tématu dobrého jména a propojení tohoto fenoménu s paradiplomacií.

Podstatné bude předestřít, proč vůbec chtějí státy pečovat o své dobré jméno, jaké k tomu využívají dostupné nástroje a jakou roli v tomto procesu hrají aktéři paradiplomacie.

V systému péče o dobré jméno hrají roli zejména dva koncepty, kterými jsou veřejná diplomacie a tvorba národní značky neboli nation branding. Cíle obou konceptů se často prolínají například právě v použitých nástrojích. Nástroje a strategie péče o dobré jméno je nutné v práci identifikovat pro určení rámce, do kterého spadají i paradiplomatické aktivity.

Druhá kapitola se do značné míry opírá o výzkum Jany Peterkové v oblasti péče o dobré jméno a další odborné články.

Třetí kapitola již nabízí pohled na praxi České republiky v péči o její dobré jméno v zahraničí.

Pro pochopení, „jak je na tom“ v současné době Česká republika se svou image v evropském i světovém měřítku autorka vychází z umístění země v několika známých žebříčcích pověsti země. I na základě umístění v žebříčků totiž státy formulují své strategie zaměřené čistě na posílení svého jména. Z hodnotících žebříčků by měly vyplynout konkrétní oblasti, na které by se Česká republika měla zaměřit a u kterých by měla vyvíjet koordinovaný postup s dalšími aktéry, včetně českých krajů. České kraje jsou však ve svých aktivitách limitovány zákony České republiky a zůstává otázkou, do jaké míry jsou kraje omezovány státem ve výkonu zahraničních aktivit. Ve stručnosti tedy bude nastíněn i právní rámec české krajské paradiplomacie.

Obsahem čtvrté kapitoly je nástin vývoje zahraničních aktivit českých krajů, kdy bude důležité zjistit i to, jak intenzivní aktivitu v oblasti paradiplomacie české kraje vyvíjí od počátku své (nepříliš dlouhé) existence. Jelikož jsou aktivity krajů do značné míry prováděny v kontextu regionálního rozvoje, čerpáno bude ze strategických dokumentů Ministerstva pro místní rozvoj. Prostor však bude dán i českému odbornému výzkumu v oblasti paradiplomacie, neboť české kraje jsou do určité míry specifické a lze je někdy jen těžko porovnávat s jinými evropskými regiony na úrovni NUTS 3. Kraje často kopírují vymezené role a funkce, které při tvorbě politik plní i centrální vláda (role reprezentativní, koncepční, koordinační či

11 organizační). Hlavním subjektem na úrovni krajů, který reflektuje tyto role, jsou krajské úřady.

Z proběhlých výzkumů české paradiplomacie plyne i nedostatek otevřených zdrojů o paradiplomacii českých krajů, což autorka této práce potvrzuje.

Hlavním omezením této práce je nedostatek ucelených otevřených dat o zahraničních aktivitách českých krajů. Informace v krajských internetových portálech mohou být často nepřehledné, mediální pokrytí tohoto tématu je v českém prostředí nedostatečné. Programová prohlášení, tiskové zprávy či pracovní dokumenty je tak potřeba doplnit dotazováním zástupců krajského úřadu. Jako vhodná skupina respondentů se jevili zástupci krajských úřadů, jejichž kraje se účastnily v roce 2015 na Světové výstavě Expo v Miláně. Jedním z možných nástrojů péče o dobré jméno je totiž i účast na Světové výstavě Expo. V roce 2015 se této výstavy v rámci českého národního pavilonu účastnilo dokonce šest českých krajů. Shrnutí výpovědi těchto krajů v dotazníku je také zahrnuto v poslední části práce. Nad rámec tohoto dotazování proběhl také v červnu 2021 rozhovor se zástupci odboru vnějších vztahů Jihomoravského kraje. Paradiplomacie tohoto kraje je v empirické části práce v rámci případové studie prozkoumána dopodrobna. Pro možnost alespoň částečné komparace byla zařazena i stručnější případová studie zahraničních aktivit Ústeckého kraje, jehož paradiplomacie, na rozdíl od Jihomoravského kraje, v českém prostředí zatím zkoumána nebyla.

12

1. Teoretické vymezení paradiplomacie

Z novějších obecných definic paradiplomacie lze zmínit tu, které ve světle federalistického pojetí přináší Stéphane Paquin. Paradiplomacie dle Paquin představuje mezinárodní vztahy vedené substáními či regionálními vládami, ale také nestátními aktéry, samostatně, s cílem prosazovat své vlastní zájmy.⁵ Již od konce minulého století nejsou paradiplomatické aktivity v decentralizovaných státech považovány za součást zahraniční politiky státu a předpona

„para“ v tomto pojetí předznamenává vedení aktivit paralelně, případně do určité míry ve spojení s tradiční diplomacií daného státu.⁶

Jorge Schiavon ve svých textech dále shrnuje dvě základní paradigmata, která lze vysledovat v dosavadních publikacích zabývajících se paradiplomacií. První paradigma představuje myšlenku, že paradiplomacie může být komplementární k zahraniční politice státu. Druhé paradigma navrhuje, že tyto mezinárodní aktivity mohou dokonce ohrozit koherentní zahraniční politiku státu. Schiavon poté shrnuje, že v celosvětovém měřítku existuje výrazná variabilita v paradiplomacii, konkrétně v koordinaci centra s podstátní úrovní v zahraničních záležitostech. Na škále zahrnuje země, kde je paradiplomacie prakticky výhradně v rukou centrální vlády (Indie a Rusko po roce 2000), dále země, kde paradiplomacie doplňuje veřejnou diplomacii (Argentina, Brazílie, Mexiko, Rusko v 90. letech, Jižní Afrika a USA) a země s inkluzivním uspořádáním v tom smyslu, že se aktéři paradiplomacie mohou účastnit procesu rozhodování a vedení zahraniční politiky pod koordinací centrálního Ministerstva zahraničních věcí (MZV)⁷. Nejinkluzivnější formát v současné době lze nalézt u Belgie po ústavní reformě z roku 1993, kde se samosprávy podílejí, při zachování rovných podmínek s federální vládou, na definování zahraniční politiky v těch oblastech, ve kterých mají vymezeny pravomoci.⁸ Právní rámec české paradiplomacie se zaměřením na české kraje bude stručně představen v poslední kapitole této práce.

Na tomto místě je vhodné zmínit koncept neofederalismu a s ním spojené víceúrovňové vládnutí (multi-level governance⁹). Neofederalismus je jedním z teoretických směrů, který se

5PAQUIN, Stéphane. Paradiplomacy. In Balzacq, Thierry; Charillon, Frédéric; Ramel, Frédéric (eds.). Global Diplomacy: An Introduction to Theory and Practice, 2019. London: Palgrave.

6 DUCHACEK, Ivo D., Perforated Sovereignties: Towards a Typology of New Actors in International Relations,In: Hans J. Michelmann, Panayotis Soldatos (eds.), Federalism and International Relations: The Role of Subnational Units, Oxford, Oxford University Press, 1990.

7 Austrálie, Kanada, Německo a Belgie po roce 1993.

8 SCHIAVON, Jorge A. Comparative paradiplomacy. London ; New York: Routledge, Taylor & Franics Group, 2019. Federalism studies. ISBN 9781351012294, s. 192.

9 Teorie multi-level governance je spojována se studii evropské integrace v 90. letech 20. st.. Důraz byl kladen jak na stále složitější interakce mezi vládními aktéry, tak také na stále významnější rozměr substátních či

13 snaží pojmout paradiplomacii jako svébytný nástroj v procesu komunikace substátních jednotek se zahraničním publikem. Paradiplomatické aktivity jsou pak v tomto pojetí považovány za důsledek procesu víceúrovňového vládnutí a přerozdělování kompetencí.

Hlavním znakem neofederalismu je také zefektivňování státního aparátu.¹⁰ Kuznetsov kromě zefektivnění státní zahraniční politiky vymezuje další dva typy důsledků, které s sebou přináší paradiplomacie na vývoj daného státu jako celku: demokratizace rozhodovacího procesu v centrální zahraniční politice a narušení integrity státu.¹¹ Snahy o zefektivňování činností státního aparátu a demokratizaci rozhodovacího procesu lze dobře vysledovat také v českém prostředí při rozvoji činností v rámci přenesené, zejména pak samostatné působnosti obcí a krajů¹².

1.2 Oblasti a témata paradiplomatických aktivit

Mezi tři hlavní motivy, na jejichž základě je prováděna paradiplomacie, patří motivy ekonomické, politické a socio-kulturní.¹³ Ekonomické aktivity mohou zahrnovat cíle jako rozvoj obchodu, investic, konkurenceschopnosti, efektivnější čerpání prostředků z EU či rozvoj cestovního ruchu. Substátní aktéři, konkrétně samosprávy ve federativním i unitárním uspořádání státu, tradičně nejochotněji rozvíjejí aktivity právě ekonomického typu, neboť mají, oproti centrálnímu vedení státu, přímý dohled nad děním na vlastním území. Díky hmatatelným ziskům z ekonomicky orientované činnosti zůstává podpora místního ekonomického rozvoje jedním z nejdominantnějších motivů.¹⁴ Tuto převahu ekonomických motivů nelze jinak než předpokládat i co se týče aktivit českých krajů.

nestátních aktérů, kteří jsou mobilizováni při utváření například kohezní politiky EU. Zejména po vzniku Lisabonské smlouvy pak získali substátní aktéři jakožto třetí úroveň evropského vládnutí (kromě úrovně EU a států) možnost ve větší míře ovlivňovat agendy EU. Je ale nutné podotknout, že pokud jde o unitární decentralizované státy, pro substátní orgány nejenže často přímo z ústavy plynou jen velmi omezené pravomoci vést vnější vztahy, včetně oficiálních vztahů s evropskými institucemi, ale také mnohdy postrádají kapacity, např.

pracovní sílu, finanční prostředky a odborné znalosti k tomu, aby mohly přímo ovlivňovat dění na evropské politické scéně. Více viz BORZEL, Tanja A. From Competitive Regionalism to Cooperative Federalism: The Europeanization of the Spanish State of the Autonomies. 2000, roč. 30, č. 2. DOI: 10.2307/3331086.

10 DRULÁK, Petr, Lucie KÖNIGOVÁ a Petr KRATOCHVÍL. Jak si stojí česká paradiplomacie? Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2004. Policy paper, s. 161

11 KUZNETSOV, Alexander S. Theory and practice of paradiplomacy: subnational governments in international affairs, s. 116.

12 Pojmy obec a kraj budou v textu často zobecněny na pojem samospráva. Dále bude v textu ve stejném smyslu užito pojmů substátní či podstátní jednotky a „necentrální vlády“. Pojem kraj bude v teoretické části často nahrazen pojmem region.

13 ALDECOA, Francisco a Michael KEATING, eds. Paradiplomacy in action: the foreign relations of subnational governments. London; Portland, OR: F. Cass, 1999. The Cass series in regional and federal studies 4. ISBN 9780714649719., s. 2-16.

14 MICHELMANN, Hans J. a Panayotis SOLDATOS, eds. Federalism and international relations: the role of subnational units. Oxford [England]: New York: Clarendon Press ; Oxford University Press, 1990.

ISBN 9780198274919., s. 300.

14 Co se týče politických motivů, alespoň částečný politický kontext lze často vysledovat i u dalších dvou motivů paradiplomacie.¹⁵ Aktivity politického charakteru bývají prováděny například s cílem navázání vzájemných mezinárodních styků v prioritních zahraničních regionech. Priorita může být v tomto případě dána regionům, jejichž vláda je stejného politického zařazení. Konkrétními aktivitami politické paradiplomacie mohou být vzájemné návštěvy regionálních elit za současného dosažení dílčího cíle – přilákání pozitivní mediální pozornosti. Prostřednictvím rozvoje paradiplomatických aktivit prosazují substátní vlády své mezinárodní aktérství a samotným politickým úspěchem může být vůbec schopnost prezentovat se jako zodpovědný aktér, schopný samostatné vnější činnosti. Jednou z nejhmatatelnějších praktik v tomto kontextu je zapojení se do ochrany lidských práv. Otázku ochrany lidských práv mohou aktéři paradiplomacie zařadit do svých strategií či akčních plánů.

Typickým příkladem takového aktivního paradiplomatického aktéra jsou belgické Flandry.¹⁶ V návaznosti na vymezení soft power dle Josepha Nye může paradiplomacie sloužit jako nástroj soft power, jehož cílem je „propagovat a zlepšovat obraz země v povědomí zahraniční veřejnosti“.¹⁷ V tomto kontextu je pak přímo provázané budování pozitivní značky regionů s péčí o národní značku v zahraničí. Pomocí kombinace jasných symbolů, charakteristických rysů a atributů poskytuje region snadno srozumitelný obraz vnějšímu publiku. Pozitivní image budovaná globálně, doprovázená konkurenceschopností, poté dokáže přitáhnout do země turisty, nové firmy, vysoce kvalifikované pracovníky apod.¹⁸

Substátní aktéři mohou také vykonávat samosprávu v socio-kulturní oblasti, do které lze zařadit i kontrolu nad kulturou a vzděláváním v regionu. Pokud jde o vzdělávání, samosprávy na úrovni krajů či regionů mohou být zřizovateli vzdělávacích institucí, mohou rozhodovat o nostrifikaci diplomů zahraničních uchazečů o studium na vysokých školách atp.¹⁹ Na základě tohoto samosprávy často rozvíjí aktivity ve formě podpory zahraničních studentských výměnných pobytů, návštěv uměleckých souborů či samostatných umělců, mnohdy na smluvním základě (bilaterální dohody) se zahraničním partnerem.²⁰ Tento výčet aktivit není

15 MICHELMANN, Hans J. a Panayotis SOLDATOS, eds. Federalism and international relations: the role of subnational units., s. 301.

16 KANIA, Magdalena. Beyond the Economic Agenda: Towards a Normative Dimension of Paradiplomacy. Politické vedy. 2019, roč. 22, č. 2, s. 61–77. ISSN 13352741.

DOI: 10.24040/politickevedy.2019.22.2. 61-77, s. 67.

17 STOICA, Alina, Ioan HORGA a Maria Manuela Tavares RIBEIRO, eds. Culture and paradiplomatic identity:

instruments in sustaining EU policies. Newcastle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing, 2016.

ISBN 9781443887342., s. 235-236.

18 Tamtéž, s. 237.

19 V českém prostředí jsou, obecně řečeno, kraje zřizovateli středních škol a stát je zřizovatelem vysokých škol.

20 MICHELMANN, Hans J. a Panayotis SOLDATOS, eds. Federalism and international relations: the role of subnational units, s. 302.

15 zdaleka vyčerpán a bude dále rozebrán v kontextu péče o dobré jméno země v kapitole Dobré jméno země a paradiplomacie.

Pravděpodobně neexistuje motiv pro paradiplomacii, který by v současné době nezahrnoval prvek spolupráce s centrální rovinou státu. Cílem centrálních vlád zejména malých států je často i péče o své dobré jméno v zahraničí, jejíž úspěšné naplnění poté státu přináší konkurenční výhody v politické, socio-kulturní i ekonomické oblasti. Péče o dobré jméno se může stát samostatnou oblastí paradiplomacie. V praxi poté ideálně ve všech tematických rovinách právě samosprávy různými způsoby reflektují statní představu o tom, jak by měla být země v zahraničí vnímaná. Pokud jde o proces budování značky státu (nation branding), podstatnou roli v něm hraje, jak bylo nastíněno, rovina politická a symbolická. Na globální úrovni stále převažují ekonomické motivy krajské paradiplomacie, i zde však lze vypozorovat v určitých tématech postupný přesun k rovině politické. Veřejným aktérem v českém prostředí, který výše uvedené potvrzuje, je Hlavní město Praha.²¹ Praha však není jediným krajem, který se na politickou rovinu orientuje. Sice jde většinou o výběr konkrétních, oddělených témat, politické aktivity však již rozvíjely například Jihomoravský či Liberecký kraj.²²

Uvedené tři hlavní rozměry paradiplomacie se poté projevují i v typologii paradiplomacie. Jak plyne z uvedené shrnující tabulky dle vymezení Tavarese, pečovat o image se aktérům paradiplomacie, zejména samosprávám, může dařit například prostřednictvím bilaterální úrovně, konkrétně ve formě s protějškem uzavíraných memorand o porozumění či memorand o spolupráci.

Tabulka 1: Typy paradiplomacie a související aktivity

Typ paradiplomacie Účel aktivit Forma aktivit Dopad Ceremoniální

paradiplomacie

Budování image, vztahy s veřejností

Town twinning a partnerské regiony - dohody o porozumění apod.

Nezávazné, všeobecné dohody, pozitivum: navázání spolupráce a

specifikace kanálů komunikace

21 ŘEHÁK, Vilém. Paradiplomacie a hlavní město Praha. Politologický časopis – Czech Journal of Political Science. 2013, roč. 20, č. 1. ISSN 12113247, 18059503.

22 DOSTÁL, Vít a Vít HLOUŠEK. Jak zkoumat českou krajskou paradiplomacii? Koncepty, modely a aplikace na případ Jihomoravského kraje. Středoevropské politické studie Central European Political Studies Review.

2014, roč. 16, č. 4, s. 312–325. ISSN 1212-7817., s. 6.

16 Monotématická

paradiplomacie

Fragmentace

mezinárodních vztahů, naléhavé sektorové problémy, které je třeba řešit v mezinárodním měřítku

Memoranda a dohody o porozumění (často u příhraničních regionů), formování

makroregionů díky společným zájmům v konkrétních tématech

Omezeno na výsledky konkrétního projektu.

Pozivita:

shromažďování kontaktů a příkladů dobré praxe

Globální paradiplomacie

Vnitřní záležitosti přenesené na globální scénu. Zjeména bohaté a mocné regiony hledají více příležitostí, než které jim nabízí centrální vláda

Přilákání přímých investic, ekonomická spolupráce, ale také vůdcovství

Může vést k formaci globálních sítí a organizací, a tím k vytvoření skutečných možností uplatňování moci

Suverénní paradiplomacie

Paradiplomacie jako důsledek aspirace na nabytí suverenity, tvorba silné mezinárodní identity

Mezinárodní aktivity s cílem dosažení

suverenity. Rozlišení paradiplomacie jako odrazu subsidiarity a paradiplomacie separatistických hnutí

Politika budování identity posiluje daný status regionu

(Quebec) a nebo vede k separatismu a politickým povstáním (Katalánsko).

Zdroj: TAVARES, Rodrigo. Paradiplomacy: cities and states as global players. New York: Oxford University Press, 2016. s. 29-40.

Dohody s partnerskými regiony v rámci ceremoniální paradiplomacie představují formu nezávazného ujednání o spolupráci mezi substáními vládami v geograficky a politicky odlišných oblastech. Nejčastěji se k nim partnerské regiony uchylují, jak již bylo nastíněno, za účelem podpory kulturních a obchodních vazeb.²³

Až na několik výjimek zahrnují veřejné politiky na podstátní úrovni, které obsahují zahraniční kontext, tato témata: (1) obchod a investice; (2) životní prostředí a udržitelný rozvoj; (3) cestovní ruch, kultura a sport; (4) sociální politiky; (5) hospodářský rozvoj, průmysl, infrastruktura a zemědělství; (6) komunikace a branding; (7) úvěry a půjčky; 8) mezinárodní rozvojová pomoc; (9) lobbing; nebo (10) významné akce.²⁴

1.1 Strategie, nástroje a metody paradiplomacie

Pokud jde o vymezení nástrojů paradiplomacie, nejzákladnějším dělením jsou nástroje multilaterální a bilaterální. Existuje řada multilaterálních uskupení, do kterých se samosprávy v průběhu času začaly zapojovat a uplatňovat v nich různou měrou své zájmy. Některé

23 TAVARES, Rodrigo. Paradiplomacy: cities and states as global players. New York: Oxford University Press, 2016. ISBN 9780190462116., s. 29.

24 Tamtéž, s. 120.

17 organizace dávají samosprávám, vzhledem k účelu vzniku těchto uskupení, různě velkou měrou příležitost navázat hlubší vztahy se zahraničními protějšky z řad samospráv, na základě čehož poté může docházet k prosazování své pozice, svých zájmů a celkové image. V mnohých z těchto platforem figurují, s cílem společně řešit aktuální otázky udržitelného rozvoje, kultury, vzdělávání apod., města a regiony napříč jejich shora vymezenými pravomocemi, ekonomickou vyspělostí či geografickou polohou.²⁵

V celosvětovém měřítku bylo dle Tavarese jen do roku 2015 založeno přes 125 multilaterálních sítí a fór na poli paradiplomacie. Za jedny z nejprestižnějších setkání lze považovat světové summity regionálních vlád, pořádané od roku 2009 Fórem regionálních vlád a globálního sdružení regionů (Forum of Regional Governments and Global Associations of Regions, FOGAR) a od roku 2010 Světovou radou spojených měst a místních samospráv (World Council of the United Cities and Local Governments, UCLG).

Na evropské úrovni vniklo od druhé poloviny minulého století do dnes již kolem 20 multilaterálních uskupení sdružujících města a regiony.²⁶ Nejvýznamnější roli hraje v prostoru Evropské unie Evropský výbor regionů (VR), v rámci něhož se pravidelně, obvykle několikrát za rok, setkávají vybraní zástupci regionů, měst a národních asociací regionů a měst, aby společně projednávali politické priority a přijali stanoviska k legislativě EU. Členové VR jsou seskupeni dle politické příslušnosti a dle oblastí zájmu do jednotlivých komisí.²⁷ Česko, konkrétně česká města a obce, jsou v UCLG zastoupeny v rámci Rady evropských municipalit a regionů (Council of European Municipalities and Regions, CEMR), ve které je v současné době členkou ředitelka Svazu měst a obcí České republiky (SMO ČR). České kraje zde aktuálně přímé zastoupení nemají.²⁸

Kraje ovšem zastoupení mají v později vzniklém Kongresu místních a regionálních samospráv (Congress of Local and Regional Authorities), který vnikl jako poradní orgán Rady Evropy, mezi jehož partnery je i VR, ale také příslušné národní asociace. V současnosti má Kongres 324 řádných členů.²⁹ Bez ohledu na různé stupně kompetencí a autonomie jsou dle Kongresu regiony klíčovými aktéry na politické, ekonomické a socio-kulturní úrovni.³⁰ Aktuálními prioritami Kongresu jsou efektivní reakce na pandemickou situaci, kvalita demokracie,

25 TAVARES, Rodrigo. Paradiplomacy: cities and states as global players. New York: Oxford University Press, 2016. ISBN 9780190462116., s. 14.

26 TAVARES, Rodrigo. Paradiplomacy: cities and states as global players, s. 15.

27 Members. The EU’s Assembly of Regional and Local Representatives [online] [cit. 08.11.2021]. Dostupné z: https://cor.europa.eu/en/members/Pages/default.aspx.

28 List of members. CCRE : In: [cit. 08.11.2021]. Dostupné z: https://www.ccre.org/associations.

29 About us. The Congress of Local and Regional Authorities. In: Council of Europe [cit. 27.11.2021]. Dostupné z: https://www.coe.int/en/web/congress/the-congress.

30 Priorities of the Congress 2017-2020. The Congress of Local and Regional Authorities. In: Council of Europe [cit. 27.11.2021]. Dostupné z: https://www.coe.int/en/web/congress/priorities-of-the-congress.

18 nerovnosti ve společnosti, environmentální problémy a digitální revoluce.³¹ ČR zastupuje 7 řádných delegátů jmenovaných SMO ČR a Asociací krajů ČR.³²

V posledních letech byla zdůrazňována role činnosti právě měst a regionů při posilování dobrého jména a konkurenceschopnosti EU například v oblasti průmyslu a inovací v éře digitalizace, neboť jak je známo, jsou to právě samosprávy, které mají značné možnosti přímo řídit pracovní místa a odborné vzdělávání v daném místě. Zejména regionální klastry pak mohou dle některých regionálních politiků posílit image samotného regionu jako centra inovací a pomoci zabránit úniku pracovní síly ze země.³³

I bilaterální paradiplomacie byla podrobena výzkumu ze strany již dříve zmíněných autorů (Duchacek, Soldatos a Tavares). Na základě jejich závěrů navrhuje Häntsche základní rozdělení bilaterálních paradiplomatických vztahů na přeshraniční, makroregionální (ve smyslu propojení aktérů v rámci jednoho světadílu) a globální. U multilaterální úrovně navrhuje pracovat se zcela totožným schématem.³⁴ Toto rozdělení se jeví jako vhodné, zejména pokud je možné na jeho základě lépe kategorizovat například odpovídající způsoby komunikace mezi paradiplomatické aktéry.

Z bilaterálních nástrojů lze uvést volné dohody, memoranda o spolupráci či memoranda o porozumění. Neopomenutelnou roli však hrají také zahraniční zastoupení například ve formě kanceláří a přidružených poboček, přičemž v českém kontextu se jedná z velké většiny o zastoupení u institucí EU. Samotné zastoupení je nejen nástrojem, ale také strategií zahraničních aktivit.³⁵ Politické zastoupení regionu v zahraničí může probíhat na bilaterální i multilaterální bázi. Ius legationis neboli právo být v (para)diplomatických stycích je nejznámější ve spojení s výsadami diplomatů svrchovaných států.³⁶ Zástupci regionů při tomto

31 Priorities of the Congress 2021-2026. The Congress of Local and Regional Authorities. In: Council of Europe [cit. 27.11.2021]. Dostupné z: https://www.coe.int/en/web/congress/priorities-of-the-congress.

32 National delegation to the congress: Czech Republic. The Congress of Local and Regional Authorities. In:

Council of Europe [cit. 27.11.2021]. Dostupné z: https://www.coe.int/en/web/congress/country?id=44.

33 Boosting regions as centres of innovation for a competitive industrial sector in Europe. In: The EU's Assembly of Regional and Local Representatives [cit. 08.11.2021]. Dostupné z: https://cor.europa.eu/en/news/Pages/Boosting-regions-as-centres-of-innovation-for-a-competitive-industrial- sector-in-Europe.aspx.

34 HÄNTSCHE, Philipp. The State of Paradiplomacy: Sub-State Entities as the Better Representatives of Population? Towards an Analytical Framework. UNU-CRIS, s. 10. In: [cit. 08.11.2021]. Dostupné z: https://cris.unu.edu/thestateofparadiplomacy.

35 BLATTER, Joachim et al. The Foreign Relations of European Regions: Competences and Strategies. West European Politics. 2008, roč. 31, č. 3, s. 464–490. ISSN 0140-2382, 1743-9655.

DOI: 10.1080/01402380801939743, s. 464.

36 Vídeňská úmluva o diplomatických stycích. In: Zákony pro lidi [online] [cit. 08.11.2021]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1964-157.

19 zastoupení často působí hned vedle diplomatických zástupců ústřední vlády. To nicméně není nutný předpoklad pro vzájemný důvěrný vztah obou skupin představitelů.

Vysláním politických zástupců do zahraničního regionu signalizuje přijímající straně, že si přeje rozšířit a dále prohloubit stávající spolupráci nad úroveň klasických diplomatických vztahů. Nejčastější funkce, které plní zastoupení regionů v zahraničí, například u institucí, jsou: (1) pozorování a sběr informací, a to jak pro sebe, tak pro vybraný regionální podnik či instituci, která zastupitele pověřila, (2) lobbování a prosazování pozic regionu k daným otázkám, (3) vytváření koalic, (4) public relations a propagace regionu a (5) přímá účast na činnosti unijních institucí.³⁷

Dále je možné sem zařadit zahraniční návštěvy a neformální kontakty mezi úředníky dané samosprávy.³⁸³⁹ Jak již bylo nastíněno, pomocí těchto paradiplomatických nástrojů se aktéři mohou snažit o dosažení cílů nejen na tzv. provozní úrovni, například pokud jde o usnadnění vzájemných obchodních styků, jejich vyšší cíl ale může také nabývat formy prosazení své identity a samotné vybudování pozitivní image v zahraničí.⁴⁰

V souvislosti s otázkou partnerství a s rozvojem kompetencí samospráv v evropském prostoru lze zmínit koncepty tzv. town twinningu a spřátelených regionů. Nejstarší známé partnerství měst v Evropě bylo mezi německým městem Paderborn a francouzkým Le Mans v roce 836, následně se tato forma vztahů začala rozvíjet zejména po konci druhé světové války. Tavares však namítá, že zejména town twinning je sice nejhojnějším, ale v současné době zároveň nejméně úspěšným nástrojem. „Ačkoli partnerské dohody v rámci twinningu mají historický význam, substátní vlády se v současnosti omezují především na symbolické aspekty vzájemných vztahů, oproti jejich reálnému rozvíjení, protože nedisponují dostatečnými příležitostmi, motivací, precedenty, politickou vůlí nebo znalostmi, a proto poté většina vlád upouští od podpisu těchto typů dohod.“⁴¹

Oprávnění uzavírat dohody (ius tractandi) poměrně často využívají regiony s legislativními pravomocemi při partnerské spolupráci. Díky ius tractandi také, jako u ius legationis, může docházet k prohlubování vztahů. Významnou roli tento nástroj hraje u regionů, které si přejí posílit své mezinárodněprávní uznání. Dle Criekemanse jsou například Vlámsko a Valonsko

37 DRULÁK, Petr; KÖNIGOVÁ, Lucie; KRATOCHVÍL, Petr. Podíl obecních a krajských samospráv na zahraniční politice ČR. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2004, s. 13.

38 Tamtéž, s. 11.

39 DRULÁK, Petr; KÖNIGOVÁ, Lucie; KRATOCHVÍL, Petr. Podíl obecních a krajských samospráv na zahraniční politice ČR, s. 12. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2004.

40 HÄNTSCHE, Philipp. The State of Paradiplomacy: Sub-State Entities as the Better Representatives of Population? Towards an Analytical Framework, s. 11.

41 TAVARES, Rodrigo. Paradiplomacy: cities and states as global players. New York: Oxford University Press, 2016, s. 32.

20 velmi silné regiony i co se týče vstupovaní do mezinárodních smluv, zaměřených úzce, například pokud jde o otázky ochrany lidských práv či životního prostředí.⁴²

Co se týče konkrétních strategií paradiplomacie, strategie přijaté samosprávami jsou utvářeny na základě jejich motivů k paradiplomacii. V odborné literatuře se lze setkat s obecným dělením na primárními a zprostředkující strategie. Zprostředkující strategie v sobě zahrnují předpoklad využití prostředků dostupných samosprávám díky přístupu k vnitrostátním procesům tvorby zahraniční politiky. Může jít o přístup k mezivládním sítím v oblastech činností, za které jsou samosprávy zodpovědné. Nejzřetelnějším příkladem je, jak již bylo nastíněno, zastoupení samospráv u (evropských) institucí, nejčastěji v Bruselu. U přímých strategií samosprávy shromažďují své dostupné zdroje pro přímou mezinárodní akci a tím se poté etablují v příslušném mezinárodním prostředí. Druhý typ strategií velmi často odráží situace, kdy mají regionální vlády pocit, že jejich zájmy nejsou dostatečně promítnuty ve státní politice. Příkladem takovýchto strategií, případně přímo nástroji, jsou lobování, vytváření koalic napříč různými sítěmi.⁴³ U různých typů strategií lze poté předpokládat odlišně intenzivní míru zapojení dalších aktérů, spolupracujících na naplňování strategie, ať už jde o občanskou společnost, soukromý sektor či nevládní organizace.

1.3 Aktéři paradiplomacie

Podstátní či substátní jednotky, v obecném názvosloví „necentrální vlády“ jakožto hlavní aktéry paradiplomacie uvedl v roce 1999 Brian Hocking.⁴⁴ Aleksander Kuznetsov pak paradiplomacii vysvětluje jako závazek substátních aktérů, zejména regionů, vstupovat do mezinárodních vztahů⁴⁵. Substátní jednotky zahrnují regiony, kdy pod pojmem regiony si lze v tomto ohledu představit například republiky, provincie, autonomní společenství, vojvodství, kraje a spolkové země, ale i menší správní celky, např. města a obce.⁴⁶ V české republice jsou nejčastěji samostatnými aktéry paradiplomacie samosprávy, konkrétně se jedná o města a kraje.

42 CRIEKEMANS, David. Foreign Policy and Diplomacy of the Belgian Regions: Flanders and Wallonia, Discussion Papers in Diplomacy, Netherlands Institute of International Relations Clingendael. 2010, s. 5.

43 HOCKING, Brian. Patrolling the ‘frontier’: Globalization, localization and the ‘actorness’ of non‐central governments. Regional & Federal Studies, 1999, 9.1, s. 19.

44 HOCKING, Brian. Patrolling the ‘frontier’: Globalization, localization and the ‘actorness’ of non‐central governments.

45 KUZNETSOV, Alexander S. Theory and practice of paradiplomacy: subnational governments in international affairs. London.New York, NY: Routledge, 2015. Routledge new diplomacy studies. ISBN 9780415738880, s.

2.

46 Tamtéž, s. 3.

21 Aktéry paradiplomacie na úrovni substátních jednotek lze v evropském prostředí rozlišit na základě klasifikace územních statistických jednotek NUTS (z franc. Nomenclatures des Unités Territoritoriales Statistiques) a místních správních jednotek LAU (z angl. Local Administrative Units). Klasifikace NUTS vznikla zejména s cílem shromažďovat a harmonizovat regionální statistiky EU sociálně-ekonomické analýzy regionů a také pro vymezení regionální politiky EU. Z pohledu evropských států je toto rozlišení relevantní zejména při územním plánování, které je samo o sobě nástrojem regionálního rozvoje.⁴⁷ I přesto, že klasifikace NUTS vnáší do soustavy aktérů paradiplomacie na úrovni evropských regionů a krajů určitou souměrnost, lze očekávat, že v praxi je pro kraje mnohdy obtížné nalézt rovnocenného partnera co do vymezených kompetencí.⁴⁸ Ještě znatelněji se tak tato nesouměrnost může projevit při hledání partnera až za hranicemi EU. Pro bližší představu srovnává Viktória Józsa v následující tabulce jednotky NUTS a LAU v zemích V4.

Tabulka 2: Regionalizace a klasifikace NUTS ve V4

Česko Slovensko Polsko Maďarsko

NUTS I území státu území státu 7 makroregionů 3 statistické regiony

NUTS II 8 regionů soudržnosti

4 oblasti 17 regionů 8 regionů NUTS III 14 krajů 8 krajů 73 subregionů 20 okresů LAU 1 77 okresů 79 okresů 379 okresů 174 subregionů

LAU 2 6258 obcí 2927 obcí 2478 gmin 3155 obcí

Regionální vlády ano ano ano ano

Zdroj: JÓZSA, Viktória. Regional processes in Hungary – From PHARE to Smart specialisation. 2016. Deturope, 8, 3: 14-32. ISSN 1821-2506. s.18. Aktualizováno autorkou dle Eurostatu⁴⁹.

Zejména v posledním desetiletí minulého století se vzestupem ekonomické dimenze globalizace se začal okruh aktérů paradiplomacie přijímaný v odborných kruzích rozšiřovat.

Někteří autoři vyzdvihují, že paradiplomacie může být prováděna nestátními aktéry, včetně nevládních organizací, dále nadnárodními korporacemi, vědeckými institucemi, včetně

47 NUTS. Ústav územního rozvoje – Portál územního plánování [online]. [cit. 2021-11-17]. Dostupné z:

https://portal.uur.cz/spravni-usporadani-cr-organy-uzemniho-planovani/nuts.asp.

48 DRULÁK, Petr; KÖNIGOVÁ, Lucie; KRATOCHVÍL, Petr. Podíl obecních a krajských samospráv na zahraniční politice ČR. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2004, s. 3.

49 National structures. Eurostat. In: [cit. 18.11.2021]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/eurostat/web/nuts/national- structures

22 univerzit a rovněž tak náboženskými komunitami.⁵⁰ Postupná pluralita aktérů paradiplomacie je nevyhnutelná zejména v zemích, kde zahraniční politika na centrální úrovni zahrnuje novější témata celosvětového významu, jako vzdělávání, sociální rozvoj, lidská práva, genderovou politiku, životní prostředí, internacionalizaci obchodu a s tím spojenou nutnou spolupráci různých aktérů na těchto tématech.⁵¹ U malých států se okruh témat může ještě více rozšiřovat, například o samotnou péči o jejich dobré jméno v zahraničí.

1.4 Paradiplomacie v pojetí mezinárodních vztahů a regionálního rozvoje

V této části práce budou rozebrány paradiplomatické aktivity krajů v širším pohledu zahraničních ambic regionů jako takových v kontextu několika teoretických směrů. Úvodem je třeba předestřít, že bude použito vícero definic a formulací, jež popisují tytéž subjekty mezinárodních vztahů. Pokud jde o kraje a o jejich paradiplomatické aktivity, pojem kraj bude postaven na roveň obecnějšímu pojmu region. Jedním z důvodů tohoto zjednodušení je, že pojem kraj je specifikum pouze pro velmi omezenou skupinu zemí. Z obecnějšího názvosloví bude také užito pojmů samospráva a substátní jednotka.

Paradiplomacie regionů, v užším vymezení krajů, byla a je v narůstající míře zkoumána odborníky v oboru mezinárodních studií. Některé tradice mezinárodních vztahů mohou vysvětlit působení substátních aktérů v mezinárodním prostředí lépe, některé zase méně vhodně. Mezi hlavní teorie, v rámci nichž bylo dosud zkoumáno působení substátních jednotek v mezinárodním prostředí, se řadí realismus, liberalismus a konstruktivismus. Jelikož tyto tradice lze v současné době považovat za nejčastěji zkoumané, lze předpokládat, že ve vztahu k paradiplomacii jim dnes ale i do budoucna bude v odborné literatuře věnováno mnoho pozornosti. V českém prostředí vznikly také publikace zabývající se ukotvením paradiplomacie v teoriích mezinárodních vztahů, proto zde z nich bude následně, avšak spíše ve stručnosti, čerpáno.

Realistická a neorealistická tradice, jejichž hlavním obsahem je státocentrický přístup, poskytuje ze své podstaty nejmenší prostor regionálním aktérům prosazovat se na mezinárodní scéně. V neorealistickém pojetí lze formulovat tezi, že paradiplomatické aktivity jsou přímo

50 CORREA, Paulo Gustavo Pellegrino a Tiago Luedy SILVA. Universities as paradiplomatic actors in the border regions: a case study on the borders between Brazil and the Guiana region. Monções: Revista de Relações Internacionais da UFGD. 2017, roč. 6, č. 12, s. 258. ISSN 2316-8323. DOI: 10.30612/rmufgd.v6i12.6778, s. 261.

51 RIBEIRO, MCM. Globalização e novos atores: a paradiplomacia das cidades brasileiras. Salvador: EDUFBA, 2009, 214p. ISBN 978-85-232-1201-8, s. 14.

23 nástrojem zahraniční politiky státu.⁵² Pokud již regiony provádí aktivity vně státních hranic, musí být v souladu se zahraniční politikou ústředního státu, kdy jediným pozitivním dopadem je posílení pozice samotného státu právě pomocí aktivit substátních jednotek, v našem případě dílčích regionů.⁵³ Z této definice lze již nyní vyvodit, že do realistické tradice nemůže zapadat působení zejména těch regionů, jež disponují značnou legislativní mocí (zejména například ve federativním uspořádání státu), případně lze očekávat, že snahou realistů bude projevy moci takovýchto regionů co nejvíce potlačovat. Jako v literatuře vzorovým a hojně užívaným příkladem regionů či oblastí, které provozují „pokročilou“ paradiplomacii, je možné zmínit kanadskou provincii Quebec, německé Bavorsko, Katalánsko ve Španělsku a belgické Vlámsko a Valonsko.⁵⁴

Liberální teorie se již odklání od realistického střetu zájmů a důrazu na rozlišování mezi mezinárodní a domácí sférou. Jelikož liberální teorie je teorií individualistickou – struktura je utvářena individui – dění uvnitř státu zde hraje podstatnou roli. Důraz je také kladen na utváření systému směrem zespoda nahoru. Vnitřní politika státu se podílí na definování politiky vně státu a ta poté na definici celého systému mezinárodních vztahů. V sedmdesátých letech došlo k oživení liberálního myšlení s příchodem neoliberalismu, kdy byly přijaty určité aspekty realismu, například utilitaristická snaha maximalizace užitku, která ovšem dle vlivných autorů v rámci tohoto směru, Keohana a Nye, nevede k soupeření, nýbrž spolupráci.⁵⁵

Jak již bylo zmíněno, v Evropě po druhé světové válce začaly místní vlády, zejména ty ve Francii, komunikovat s vedeními regionů v Německu prostřednictvím dohod o partnerství s cílem podpořit mírové soužití a poválečnou rekonstrukci. Samotné tyto procesy spolupráce při budování evropského míru se brzy projevily v teoriích mezinárodních vztahů, kdy právě v sedmdesátých letech vyvstal jako stěžejní pluralistický přístup.⁵⁶

V neposlední řadě je vhodné stručně nastínit sociologickou teorii konstruktivismu. Realita je v tomto případě výsledkem sociálního konstruktu a různí aktéři přisuzují dané realitě různý význam. Pro pochopení jednání aktéra v mezinárodních vztazích je nezbytné znát jeho identitu,

52 DRULÁK, Petr, Lucie KÖNIGOVÁ a Petr KRATOCHVÍL. Jak si stojí česká paradiplomacie? Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2004. Policy paper, s. 157.

53 DOSTÁL, Vít a Michal KOŘAN. Paradiplomacie: teoretické uchopení v mezinárodních vztazích, politologii, evropských studiích a regionálním rozvoji. Regionální studia, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2013, roč. 7, č.

2,, s. 31.

54 CRIEKEMANS, David, ed. Regional sub-state diplomacy today. Leiden; Boston: Martinus Nijhoff Publishers, 2010, ISBN 978-90-04-18357-5, s. 38.

55 KEOHANE, Robert O. a Joseph S. NYE, eds. Transnational relations and world politics. 5. print. vyd.

Cambridge/Mass: Harvard Univ. Press, 1981. ISBN 9780674904828.

56 CHATTERJI, Rakhahari a Swagata SAHA. Para-diplomacy: Concept and the Context. India Quarterly: A Journal of International Affairs. 2017, roč. 73, č. 4, s. 376.

24 která následně určuje způsob jeho jednání.⁵⁷ Je patrné, že z předpokladů této teorie bude vycházet i část této práce, neboť budování image státu na mezinárodní scéně úzce souvisí s vnímáním státu sebe samotného. Toto vnímání ovlivňuje chování státu a následnou jeho pozici v mezinárodním systému. Lze dovodit, že i kraje si utváří určitou vlastní identitu, přičemž této identity jsou si vědomi při konceptualizaci a realizaci svých zahraničněpolitických aktivit a následně takto přispívají k tvorbě identity celého státu. Tvorba vlastní identity jednotlivých vybraných českých krajů bude nastíněna v praktické části této práce.

Svrchované demokratické státy mohou rovněž různým způsobem vnímat paradiplomacii samosprávných jednotek ve smyslu míry ohrožení legitimity samotného státu. Zejména se tak stává v zemích se spornými hranicemi či obyvateli etnika, jehož část se usídlila i v zahraničí.

V souvislosti s vnímáním státu a jeho zvýšeným povědomím o jiných aktérech na nižší úrovni je vhodné zmínit směr neofunkcionalismu, jemuž dal v kontextu mezinárodních vztahů podobu Ernst Haas v šedesátých letech dvacátého století. Zdůrazněna je role elit a institucí, jejich zájmy a způsob změny jejich chování prostřednictvím učení. Národní stát a národní zájmy nebyly do té doby považovány za základní jednotky analýzy. Do větší pozornosti se tedy mezi těmito elitami a institucemi dostaly vazby mezi substátními jednotkami, jelikož byly považovány za důležité pro umožnění hlubšího procesu zejména evropské integrace.⁵⁸

Vzhledem ke skutečnosti, že činnost českých krajů je provázaná s činnostmi centrálních institucí zabývajícími se regionálním rozvojem, kdy v českém prostředí je pro oblast regionálního rozvoje zastřešující a koordinující institucí Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR), je vhodné zde zmínit i dosavadní výsledky zkoumání paradiplomatických aktivit krajů a dalších samosprávných celků odborníky na regionální rozvoj.

Hlavním tématem regionálního rozvoje je zlepšování kvantitativních a kvalitativních charakteristik daného regionu či oblasti, pomocí nichž má být dosaženo daných cílů a dopadů, žádoucích pro danou oblast (samosprávu vyššího či nižšího řádu). V první řadě je třeba rozlišovat mezi pojmy regionální rozvoj a regionální růst. „Regionální růst je nutno chápat jako zvýšení celkového produktu regionu v daném časovém období. Regionální rozvoj je oproti tomu představován celým komplexem procesů, které probíhají uvnitř regionu. Tyto procesy jsou bází pozitivních proměn regionu, a to s ohledem na charakteristiky ekonomické, sociální, environmentální, kulturní, psychologické a mnohé jiné. Přitom však lze regionálního rozvoje

57 DOSTÁL, Vít a Michal KOŘAN. Paradiplomacie: teoretické uchopení v mezinárodních vztazích, politologii, evropských studiích a regionálním rozvoji, s. 31.

58 KEOHANE, Robert., & NYE, Joseph. (1987). International interdependence and integration, In P.R. Viotti &

M.V. Kauppi (Eds), International relations theory: Realism, pluralism and globalism. New York, NY: Macmillan, s. 363.

25 jen stěží dosáhnout bez regionálního růstu.“⁵⁹ Již z této definice by mělo být možné pochopit, že nejvhodnějším způsobem, jak paradiplomacii zasadit do kontextu regionálního rozvoje, je považovat ji za jeden z prostředků podílejících se na regionálním rozvoji. Zároveň jedním z předpokladů stabilního rozvoje území celého státu je v pojetí regionálního rozvoje stabilita jeho samotných regionů.

Jedním z pilířů regionálního rozvoje může být i sociologie, neboť ta je tvořena společností, která regionální rozvoj předurčuje. Image a vnímání regionů je jedním z témat sociologie, která se v regionálním rozvoji projevují. Kromě image regionu se sem řadí například prostorová mobilita obyvatel, sociální identity obyvatel daného společenství, sociální sítě a jejich specifika, formování lokálních elit, instituce na daném území a jejich formování a chování či komunikační kanály v regionálním společenství.⁶⁰

Cestovní ruch je v současné době jedním z hlavních faktorů regionálního rozvoje a rovněž jednou z hlavních oblastí paradiplomacie. Tato část ekonomiky je úzce spojena s místem vzniku a místní ekonomikou. Cílem regionů v rámci tzv. place brandingu může být přilákání zahraničích turistů, kteří tvoří druhou množinu návštěvníků regionu, mnohem menší, než jakou zahrnují domácí turisté. Jelikož je cestovní ruch průřezovou oblastí národního hospodářství, nelze se bavit pouze o cílech ekonomických, ale také společenských či ekologických. Existují také přímé a zprostředkované nástroje, které na regionální politiku cestovního ruchu působí.

Zprostředkované nástroje vychází z úzké provázanosti cestovního ruchu s jinými odvětvími, jejichž opatření cestovní ruch ovlivňují. Těmito zprostředkovanými nástroji jsou regionální politiky, územní plánování, doprava, životní prostředí, ale také zahraniční politika státu.⁶¹ Každodenním kontextem aktivit krajů je regionální rozvoj, který zahrnuje ekonomický růst a obecně řečeno dosažení co nejvyšší prosperity obyvatel regionu. Cíle regionálního rozvoje na úrovni České republiky, a to i ve vazbě na paradiplomatické aktivity krajů, jsou rozpracovány ve Strategii regionálního rozvoje České republiky. Tak jak je tomu u jiných unijních států, rozvoj konceptuálního pojetí regionálního rozvoje v České republice šel ruku v ruce s rozvojem evropské regionální politiky, jejíž počátky, jak bylo zmíněno, datujeme již do 30. let minulého století. Jednotlivé strategie regionálního rozvoje rozpracovává v České republice Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, přičemž aktualizace vydání Strategie přichází

59 SUCHÁČEK, Jan. Regionální vývoj v České republice po roce 1990: reformace či deformace? Ekonomická revue [online]. 2005, 8(4). [cit. 2020-05-26]. ISSN 1212-3951, s. 39. Dostupné z:

http://hdl.handle.net/10084/56148.

60 WOKOUN, René. Regionální rozvoj: (východiska regionálního rozvoje, regionální politika, teorie, strategie a programování). Praha: Linde, 2008. ISBN 978-80-7201-699-0., s. 64.

61 WOKOUN, René. Regionální rozvoj: (východiska regionálního rozvoje, regionální politika, teorie, strategie a programování). Praha: Linde, 2008. ISBN 978-80-7201-699-0., s. 210.

26 vždy jednou za 6 let, v návaznosti na změnu programového období EU a priorit (nejen) kohezní politiky EU.

27

2. Dobré jméno země a paradiplomacie

Paradiplomatické aktivity mohou být, stejně jako je tomu u veřejné diplomacie, motivovány politickými (případně politicko-vojenskými), ekonomickými a socio-kulturními zájmy.

Ve stejných oblastech pak dochází ze strany státu a aktérů paradiplomacie k formování a rozvoji zahraničních vztahů a šíření pověsti a dobrého jména v zahraničí.⁶² Dobrou image či pověst země v zahraničí obvykle ovlivňuje řada faktorů, od vystupování vládních představitelů země, pověst vyvážených produktů, které následně ovlivňují konkurenceschopnost, až po promyšlené dlouhodobé činnosti, zaměřené na budování důvěry a dobrých vztahů. Péče o dobrou pověst se pak promítá v diplomatické a paradiplomatických aktivitách. Existuje vícero způsobů, jak k péči o dobré jméno země přistupovat. Nejrozšířenější přístupy jsou čtenáři nabídnuty v následující podkapitole.

2.1 Koncepty zahrnující péči o dobré jméno země

Hlavními koncepty, v rámci kterých lze v současné době pečovat o dobré jméno na mezinárodní scéně, jsou veřejná diplomacie a nation branding. V praxi se oba tyto přístupy velmi často prolínají.⁶³ Konkrétními průřezovými tématy jsou především kultura, identita, image a hodnoty.⁶⁴ Následující řádky budou věnovány vymezení obou konceptů, konkrétnímu objasnění tematických průniků, a především pak praktické návaznosti na péči o dobré jméno země v zahraničí v souvislosti s krajskou paradiplomacií.

Náplní veřejné diplomacie je dosažení těchto obecných cílů: prosazování národních politik, komunikace o národních ideálech a hodnotách a budování vztahů a společného porozumění.⁶⁵ Již z této definice lze vyvodit přesah nad rámec obyčejné prezentace státu v zahraničí. V rámci komunikace o národních ideálech a budování společného porozumění a vztahů je dnes tím hlavním cílem subjektů mezinárodních vztahů vytváření pozitivních představ o dané zemi.

V neposlední řadě je kladen důraz na to, aby pro úspěšné naplnění tohoto cíle byla komunikace směrem k cílovým skupinám pravdivá.⁶⁶

62 PETERKOVÁ, Jana. Péče o dobré jméno země. 2018. ISBN 9788073807405, s. 60-63.

63 Tamtéž, s. 20.

64 SZONDI, Gyorgy. Public diplomacy and nation branding: Conceptual similarities and differences. Clingendael Institute., 2008. ISSN 1569-298, s.27.

65 SZONDI, Gyorgy. Public diplomacy and nation branding: Conceptual similarities and differences, s. 37.

66 PETERKOVÁ, Jana. Veřejná diplomacie v proměnách času. Institute of International Relations Prague. 2011.

In: [cit. 22.11.2021]. Dostupné z: https://www.iir.cz/en/verejna-diplomacie-v-promenach-casu.