1
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE
FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
DIPLOMOVÁ PRÁCE
2006 Lucie Salabová
2
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ Fakulta mezinárodních vztahů
Hlavní specializace: Mezinárodní obchod
OBCHODNÍ POLITIKA EU VE WTO - bilance, problémy, výhledy
Diplomová práce
Vypracovala: Lucie Salabová
Vedoucí diplomové práce: prof. Ing. Jaroslav Jakš, DrSc.
3
ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Obchodní politika EU ve WTO – bilance, problémy, výhledy“ vypracovala samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.
V Praze dne 24. listopadu 2006 ………
Lucie Salabová
4
PODĚKOVÁNÍ
Ráda bych touto cestou poděkovala panu prof. Ing. Jaroslavu Jakšovi, DrSc. za laskavý přístup, cenné rady a věcné připomínky, které přispěly ke zkvalitnění této práce.
5
Úvod 7
1 Společná obchodní politika EU... 9
1.1 Právní úprava obchodních vztahů v rámci EU ... 9
1.2 Cíle Společné obchodní politiky ... 10
1.3 Nástroje Společné obchodní politiky ... 10
1.3.1 Autonomní obchodní politika ... 12
1.3.2 Smluvní obchodní politika ... 13
1.4 Společná obchodní politika – základní pilíře... 14
1.4.1 Společný celní sazebník ... 14
1.4.2 Společné preference vůči třetím zemím... 17
1.4.3 Společná ochrana vnitřního trhu... 18
1.4.4 Společné vystupování navenek ... 18
2 Mnohostranný obchodní systém – WTO... 20
2.1 Vznik Světové obchodní organizace ... 20
2.2 Rozdíl oproti GATT ... 21
2.3 Činnost, cíle a principy WTO ... 21
2.4 Struktura dohod GATT, GATS, TRIPS, DSU... 23
2.5 Mocenská rovnováha v rámci WTO ... 28
3 Evropská unie ve WTO... 30
3.1 Francie vs. Velká Británie – vývoj vztahů... 31
3.2 Specifický přístup Velké Británie ... 33
3.3 Hlavní problémy... 38
3.3.1 Zemědělské subvence ... 38
3.4 EU jako stěžovatel a obviněný... 40
4 USA partneři nebo soupeři na globální šachovnici?... 41
4.1 USA a EU jako obchodní partneři ... 41
4.2 Vývoj vztahů... 44
4.3 Současné překážky efektivní kooperace... 47
4.3.1 Ocelářské velmoci ... 48
4.3.2 Boeing vs. Airbus ... 48
4.3.3 Geneticky modifikované potraviny ... 50
6
5 Vývoj a výhledy mnohostranných jednání... 53
5.1 Přehled konferencí WTO ... 53
5.2 Zásadní oblasti vyjednávání... 56
5.3 Katarské kolo jednání ... 59
5.3.1 Vliv změny exekutiv v USA a Evropské unii ... 61
5.3.2 Vliv vnitřního pnutí v Evropě... 62
5.3.3 Jednotnost rozvojových zemí ... 63
5.4 Výhledy mnohostranného obchodního systému ... 64
Závěr 67
Seznam zkratek 70
Seznam literatury 72
7
Úvod
Evropská unie tvoří z hospodářského hlediska největší vnitřní trh na světě. V tomto společenství 25 členských států žije 454 miliony obyvatel. Vnitřní trh EU je jedním ze základních kamenů evropské integrace. Je vyvrcholením Římské smlouvy z roku 1957, která od počátku směřovala k vytvoření společného trhu, založeného na volném pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu.
Jakožto největší světový obchodní partner, před USA a Japonskem, je Evropská unie silně zapojena do procesů v rámci světové ekonomiky. V čase výrazného růstu mezinárodního obchodu představuje jednu pětinu světového obchodu, započítáme-li i obchod uvnitř EU, podíl se ještě zdvojnásobí. Evropská unie je tak silně závislá na zahraničním obchodě, což sebou přirozeně nese řadu příležitostí i hrozeb.
Při svých hospodářských vztazích vůči subjektům stojícím mimo EU uplatňuje Unie společnou obchodní politiku. Ta samozřejmě nevylučuje dílčí, zejména bilaterální, hospodářské aktivity jednotlivých členských států. Evropská unie je od 1.1.1995, stejně jako všech jejích 25 členských států, členem Světové obchodní organizace a tak vše musí zároveň být v souladu s pravidly mnohostranného obchodního systému.
Hlavním cílem mé práce bylo ukázat nový pohled Evropské unie jako celku a její
„jednotné“ obchodní politiky ve Světové obchodní organizaci. Mému povšimnutí neunikly četné problémy, které během mnohostranných obchodních jednání postupně vznikají, ať už uvnitř samotné Evropské unie či ve vztazích mezi členy WTO navzájem. Pokusila jsem se také zamyslet nad postavením EU v rámci organizace vedle tak velkého soupeře jako jsou Spojené státy americké. Velmi aktuální a ožehavou tématikou jsou otázky dalšího vývoje mnohostranného obchodního systému a výhledy samotné WTO do budoucna.
Práce je rozdělena do pěti kapitol. Co se týká konkrétního rozvržení, v první kapitole se zaměřím na Společnou obchodní politiku Evropské unie, její právní úpravu, cíle a používané nástroje, pomocí kterých jich dosahuje. Kromě toho se budu zabývat základními pilíři, na kterých se společná obchodní politika zakládá.
8
V druhé kapitole obrátím pozornost ke Světové obchodní organizaci. Nastíním její vznik a rozdíly oproti Všeobecné dohodě o clech a obchodu. Následně se zaměřím na jednotlivé činnosti, cíle a principy WTO a pokusím se přiblížit jednotlivé struktury dohod.
Nakonec se zamyslím nad otázkou mocenské rovnováhy uvnitř organizace.
Ve třetí kapitole se budu věnovat problematice samotné Evropské unie. Pro účely společné obchodní politiky je důležité, aby se členské státy shodly na jednotném postupu.
Proto se pokusím popsat současná ohniska nedorozumění. Většina z nich je způsobená věčnou rivalitou dvou hlavních aktérů – Francie a Velké Británie. Vývoji právě těmto vztahům je věnována samostatná část se zaměřením zejména na Velkou Británii pro její často kritizovaný „vlažný“ přístup.
Ve čtvrté kapitole se pro změnu zamyslím nad vztahy dvou hlavních hráčů na poli světového obchodu a to Evropské unie a Spojených států amerických. Obě světové mocnosti mají sice společné hodnoty, ale často se rozcházejí ve způsobu jejich dosahování. Jsou klíčovými členy WTO, kde usilují o liberalizaci obchodu, ale také nejčastěji dávají podnět k zahájení řízení sporů. Jsou zároveň obchodními partnery, ale i vzájemnými partnery. Která role nakonec převáží a jaký to může mít vliv na další vývoj mnohostranných kol jednání jsou otázky na které se budu snažit nalézt odpovědi.
V poslední kapitole se budu věnovat nastínění vývoje mnohostranného obchodního systému od Uruguayského kola až po současnost. Zmíním jednotlivé projednávané oblasti a zaměřím se na konkrétní události, které předcházely rozhodnutí o přerušení negociací v rámci katarského kola mnohostranných obchodních jednání. V závěru se pokusím zamyslet nad důvody, proč došlo k naplnění pesimistického scénáře, který již naznačovaly předchozí průtahy v jednání, a nad samotnými výhledy existence Světové obchodní organizace.
9
1 Společná obchodní politika EU
Společná obchodní politika EU je jedním z hlavních pilířů, na němž jsou postaveny obchodní vztahy Evropské unie se světem. Již od svého zrodu v 50. letech minulého století rozvíjela Evropská unie vztahy se zbytkem světa prostřednictvím společné politiky v oblasti obchodu, rozvojové pomoci a formálních dohod o obchodu a spolupráci s jednotlivými zeměmi nebo regionálními uskupeními. Společná obchodní politika EU funguje na dvou úrovních. Za prvé se Evropská unie v rámci Světové obchodní organizace (WTO) aktivně podílí na vytváření pravidel multilaterálního systému globálního obchodu. Za druhé EU vyjednává své vlastní bilaterální obchodní dohody se zeměmi nebo regionálními uskupeními zemí.
1.1 Právní úprava obchodních vztahů v rámci EU
Právní úprava obchodních vztahů ES/EU s třetími zeměmi vychází ze dvou skupin pramenů: mezinárodního práva veřejného a práva komunitárního.
Hlavními prameny mezinárodního práva veřejného jsou1:
• Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace (Dohoda o WTO): tato dohoda uděluje ES výjimku ze zásady nediskriminace jako regionálnímu ekonomickému integračnímu seskupení na základě čl. XXIV-XXVIII.
• Dohody doprovázející Dohodu o WTO: Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT, 1994), Všeobecná dohoda o obchodu službami (GATS), Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS).
• Další mezinárodní multilaterální smlouvy (Ujednání o mezinárodním obchodu textilem).
• Bilaterální obchodní dohody.
Z hlediska komunitárního práva se na obchodní vztahy s třetími zeměmi aplikuje:
• komunitární právo primární, tj. zakládací smlouvy o Evropských společenstvích (zejména čl. 25-27 Smlouvy o ES o celní unii, čl. 34 a 37 o zemědělství a obecné čl. 131-134 o společné obchodní politice),
1 Cihelková, E., Jakš, J.: Evropská integrace – Evropská unie, Oeconomica, 2004, cit. dílo, s. 77.
10
• komunitární právo sekundární, tj. prováděcí akty k primárnímu komunitárnímu právu (např. nařízení Rady 3286/94 o komunitárních postupech ve společné obchodní politice k výkonu mezinárodních obchodních pravidel, zejména těch, která byla přijata v rámci WTO),
• judikatura Soudního dvora, zejména jeho posudky.
Při plnění mezinárodně právních závazků jsou členské státy ES/EU povinny řídit se zásadami společné obchodní politiky.
1.2 Cíle Společné obchodní politiky
Společná obchodní politika je jednou z nejstarších politik EU vůbec. Evropské společenství si už od samého počátku kladlo za cíl vytvoření společného vnitřního trhu, kde by odstraněním všech bariér pro volný obchod zboží, osob, služeb a kapitálu vznikl rozsáhlý hospodářský prostor s mnoha pozitivními ekonomickými účinky. Již v Římských smlouvách z roku 1957 (články 110 – 115 a 228 Smlouvy o založení EHS) se členské země zavázaly
„Vytvořením celní unie přispět ve společném zájmu k harmonickému rozvoji světového obchodu, postupnému odstranění omezení mezinárodního obchodu a k snižování celních překážek.“2
Během 60. let docházelo k odstraňování a zákazu obnovení dovozních a vývozních cel (1968) a k množstevnímu omezení dovozu a vývozu (1969). Postupným odstraňováním věcných, technických a fiskálních překážek volného pohybu byl ustaven k 1.1.1993 jednotný vnitřní trh. Vznikl tak prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu.
1.3 Nástroje Společné obchodní politiky
Používané nástroje společné obchodní politiky sledují dva cíle: jednak prosazovat otevřený a mnohostranný obchodní systém ve světě, zároveň však také chránit zájmy Unie a členských zemí, zejména v případech, kdy volný obchod by měl nepříznivé dopady na jejich ekonomickou situaci, prosperitu, zaměstnanost či obchodní bilanci.
2 Článek 110 Smlouvy o EHS
11
ES používá v rámci SOP klasické nástroje mezinárodní obchodní politiky. Tyto nástroje můžeme členit podle povahy, resp. cíle použitého nástroje a podle subjektu přijímacího opatření.3
Podle povahy, resp. cíle použitého nástroje jde o
• omezení tarifní: cla a dávky s rovnocenným účinkem,
• omezení kvantitativní: kvóty a dávky s rovnocenným účinkem Podle subjektu přijímacího opatření se jedná o
• autonomní opatření: autonomní cla a dávky s rovnocenným účinkem, autonomní kvóty a dávky s rovnocenným účinkem, embargo;
• smluvní opatření: smluvní cla a kvóty, obchodní dohody, autolimitační dohody, dohody o zaručeném importu, multilaterální komoditní dohody apod.
U zboží zatíženého tarifním omezením je na rozhodnutí dovozce, zda clo, či dávku zaplatí či nikoliv a tím umožní dovoz do země určení, u zboží zatíženého kvantitativním omezením je dovoz zboží nad dovolený strop zakázán. Pokud jde o cla, tak existují velké rozdíly mezi jednotlivými skupinami výrobků. Je to dáno snahou Unie ochránit určitá odvětví před zahraniční konkurencí nebo naopak podpořit dovoz produktů, o které má Unie zájem jako vstupy nezbytné pro rozvoj výroby. Bez cla se tak na trhy Unie dostávají suroviny a polotovary (např. stavební materiál, papír), ale také zařízení pro zemědělství a zdravotnictví, nejvyšší celní sazby jsou u zemědělských výrobků.
Kvóty jsou rozšířeny především v obchodě se zeměmi, které nejsou členy WTO. To se vztahuje například na dovozy ocelářských výrobků z Ruska, Ukrajiny a Uzbekistánu.
Dlouhodobě se praktikovaly u dovozu textilu a konfekce, převážně z rozvojových zemí.
Systém kvót v obchodě Unie s třetími zeměmi byl na počátku roku 2005 zrušen, tak mají všichni členové WTO neomezený přístup na evropský trh.
Mezi častá smluvní opatření patří tzv. dobrovolná exportní omezení. Ty představují dohodu mezi vyvážející a dovážející zemí, podle níž se vývozce dobrovolně zaváže, že nepřekročí limitované množství výrobků určených do země dovozce.
3 Cihelková, E., Jakš, J.: Evropská integrace – Evropská unie, Oeconomica, 2004, cit. dílo, s. 79.
12
Zvláštní formou autonomních opatření jsou politicky motivované obchodní sankce, které byly uplatněné např. vůči Iráku a Bosně a Hercegovině.
1.3.1 Autonomní obchodní politika
Obecně lze konstatovat, že dominantní úlohu dnes sehrává spíše smluvní obchodní politika. Autonomní obchodní politika je výrazně upozaděna. Autonomní prostředky obchodní politiky se od smluvních odlišují tím, že se neopírají o dvoustranný či mnohostranný shodný projev vůle dvou či více suverénů, tedy o mezinárodní smlouvu, ale o jednostranné rozhodnutí jednoho státu. Samotnou autonomní politiku lze chápat dvěma způsoby4:
• Relativní pojetí - vychází z předpokladu, že subjekty vytvářející vlastní obchodní politiku jsou při její tvorbě autonomní do té míry, do jaké mohou bez rizika sankcí či odvet aplikovat nástroje obchodní politiky v rámci existujících smluvních vztahů či u případů úplné neexistence smluvních vztahů
• Absolutní pojetí - vychází z předpokladu, že subjekty vytvářející vlastní obchodní politiku jsou při její tvorbě autonomní pouze v případech, kde neexistují smluvní vztahy
Autonomní obchodní politika EU se opírá o jednostranná rozhodnutí Rady a zahrnuje veškerá opatření týkající se dovozu a vývozu zboží, která EU uplatňuje mimo rámec smluvních závazků vůči třetím zemím. Autonomní opatření mají zvláštní význam pro ochranu ekonomiky Společenství zejména před škodami, vznikajícími v důsledku importů ze třetích států. Tato opatření lze rozdělit do čtyř skupin5:
• Antidumpingová opatření: Antidumpingové opatření může na žádost příslušného průmyslového odvětví a po konzultaci s členskými státy uplatnit po přezkoumání Komise, a to ve formě provizorního antidumpingového cla. Rada může toto clo změnit prostou většinou hlasů na definitivní antidumpingové clo. Předpokladem je zjištění, podobně jako u jiných ochranných opatření, že hrozí poškození daného průmyslového odvětví.
4 Lukáš, Z.: Mezinárodní obchodní politika, Oeconomica, 2003
5 Weidenfeid, W., Wessels, W.: Evropská unie od A do Z. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum, 1997, s.
318-319
13
• Antidotační (antisubvenční) opatření: Antidotační opatření nesměřují na rozdíl od antidumpingových zásahů proti nekorektním obchodním praktikám cizích průmyslových odvětví, ale proti vývozům do EU, které jsou subvencované třetími státy. Postup je obdobný jako u antidumpingových opatření a může vést k uložení předběžných či konečných vyrovnávacích cel na dotyčné subvencované výrobky.
• Opatření podle ochranné klauzule GATT: Tato opatření mohou být použita v případě, kdy je zjištěno „závažné poškození“ určitého hospodářského odvětví ES v důsledku výrazného zvýšení importu ze třetích zemí a značně snížené cenové nabídky. Mají formu kontroly dovozu a jeho kvantitativního omezování.
• Opatření proti nekorektním obchodním praktikám třetích států vůči vývozům z EU: Od r.
1984 může ES použít tzv. nový nástroj obchodní politiky, který umožňuje poměrně rychle reagovat na nekorektní obchodní praktiky třetích států vůči vývozům z ES do těchto zemí.
Postupně je možné v rámci této skupiny opatření využít mezinárodní konzultační a smírčí procedury, zrušení poskytovaných obchodních výhod, zvýšení celních sazeb na dovozy z dotyčných zemí a jejich kvantitativní omezení.
1.3.2 Smluvní obchodní politika
Smluvní prostředky obchodní politiky mají svůj základ v mezinárodní smlouvě, tudíž smluvní obchodní politika EU zahrnuje veškerá smluvní ujednání ES/EU se třetími subjekty.
Jediným orgánem, který může předkládat návrhy v oblasti smluvní obchodní politiky je Komise. Ta je také oprávněna vést v této oblasti vlastní jednání, ale je při nich kontrolována členskými státy prostřednictvím Rady, která jí ponechává pouze malý jednací prostor. Taktéž dohody uzavírá Rada na návrh Komise. Usnáší se kvalifikovanou většinou bez povinnosti konzultace s Evropským parlamentem. Parlament je informován jak o průběhu jednání, tak i o obsahu uzavíraných dohod na základě tzv. Luns-Westerterpovy procedury prostřednictvím svých výborů.
ES uzavřelo velký počet nejrůznějších obchodních dohod se třetími státy. Některé dohody zahrnují obchodní vztahy v jejich celku, jiné se pak mohou týkat jen určitých produktů nebo jejich skupin (např. textilu). Obsahově se může jednat o ujednání o omezení dovozů do ES, různé preferenční dohody až po smlouvy o zaručeném importu. Většinou se jedná o dvoustranné dohody.
14
Mnohostranný charakter má největší obchodní dohoda v dějinách a to Všeobecná dohoda o clech a obchodu, která je základem a rámcem aktivit ve světovém obchodě.
Evropská společenství sice formálně nebyla smluvním partnerem GATT, ale k 1.1. 1994 se stala členem WTO.
1.4 Společná obchodní politika – základní pilíře
Společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření, jako jsou například opatření pro případ dumpingu nebo subvencování.
1.4.1 Společný celní sazebník
Společný celní sazebník (SCS) je základním pilířem společné obchodní politiky, poněvadž jeho prostřednictvím se na vnějších hranicích Evropské unie vytváří jednotná bariéra pro vstup zahraničního zboží na vnitřní trh Evropské unie. Obsahuje seznam několika tisíc druhů zboží, rozčleněných dle v Evropské unii používané nomenklatury, s uvedením celních sazeb uvalených na jejich dovoz do Evropské unie.
První SCS byl přijat jako autonomní opatření EHS 28.6.1968. Nyní je konkrétní podoba SCS každoročně schvalována Radou Evropské unie ve formě nařízení Rady a to kvalifikovanou většinou a je publikována v Úředním věstníku EU.
Ve Společném celním sazebníku je uvedena výše smluvních celních sazeb na dovozy v následujícím kalendářním roce. Z názvu je zřejmé, že tyto sazby jsou předmětem smlouvy - konkrétně mnohostranné dohody GATT a není možné je zvyšovat podle potřeb jednotlivých subjektů. Tato sazba se používá při dovozu zboží pocházejícího ze země, které je poskytována doložka nejvyšších výhod.
Základem pro zpracování celního sazebníku je Listina koncesí a závazků, která tvoří nedílnou součást Marrakešského protokolu Uruguayského kola GATT 1994. Listina stanoví smluvně vázané celní sazby, které se v důsledku implementace závěrů Uruguayského kola postupně, počínaje 1.1.1995, snižovaly během přechodného období 5 až 10 let v závislosti na druhu zboží, vždy k 1. lednu.
15
Pro účely přičlenění celních i daňových sazeb ke konkrétním druhům zboží je nutno systematicky roztřídit zboží podle jeho funkce, složení, účelu použití a dalších důležitých charakteristik. V celním sazebníku je pro účel klasifikace zboží využívána tzv. Kombinovaná nomenklatura (Combined Nomenclature/CN). Kombinovaná nomenklatura vychází z Harmonizovaného systému popisu a číselného označování zboží (Harmonized System/HS), který lze považovat za celosvětovou normu v oblasti klasifikace zboží. Rozděluje zboží do 21 tříd a 97 kapitol. Každá kapitola se dále hierarchicky člení na čtyřmístná čísla a šestimístné položky. Kombinovaná nomenklatura navazuje na hierarchii Harmonizovaného systému a dále ji doplňuje o dvoumístné číselné označení, tj. na osmimístné podpoložky. Důležitou součástí celního sazebníku jsou vedle jeho sazební a nomenklaturní části také stanovené měrné jednotky pro jednotlivé druhy zboží.
V celním sazebníku jsou uvedeny rovněž smluvní celní kvóty (tj. množství zboží, na něž se uplatní nižší celní sazba než je smluvní celní sazba). Rozsah zboží, na které se kvóty vztahují, stejně jako sazby platné v rámci těchto kvót, vycházejí rovněž z Listiny. Smluvní celní kvóty obdobně jako smluvní celní sazby se používají při dovozu zboží pocházejícího ze země, které EU poskytuje doložku nejvyšších výhod.
V přílohách celního sazebníku EU lze rovněž nalézt specifická opatření pro stanovení výše cel na dovoz zemědělských výrobků - hodnoty zemědělského komponentu, dodatečných cel na cukr a mouku a seznam výrobků, na které se vztahují vstupní ceny vč. odpovídající výše cla.
Společný celní sazebník zajišťuje jednotnou aplikaci SOP a poskytuje informace pro statistiky o mezinárodním obchodu.
EU používá několik druhů cel – cla valorická (hodnotová), specifická, kombinovaná (složená z cla valorického a specifického), cla smíšená (alternativní cla se stanovením minima a maxima) a cla pohyblivá (výše cla je závislá např. na ceně výrobku). Převažují valorická cla, která jsou používaná pro 90 % položek.
Celní sazebník Společenství sestává z více než 10 tisíc osmimístných podpoložek;
průměrná sazba cla na všechny výrobky v roce 2004 se odhaduje na 6,5 % ve srovnání s 6,9
% v roce 1999. Průměrná sazba cla u nezemědělských výrobků (dle definice WTO, bez ropy) poklesla na 4,1 % ze 4,5 % v roce 1999. U zemědělských produktů byl pro rok 2004 odhadnut pokles průměrné sazby na 16,5 % ze 17,3 % v roce 19996.
6 Ministerstvo průmyslu a obchodu, cit. dílo - údaje
16
Cla se pohybují v rozmezí od 0 do 210 %. Zhruba 27 % položek má nulovou sazbu, clo do 10 % má 55,5 % položek a clo větší než 15 % je aplikováno u 8,7 % položek (v tom 1,4 % položek má clo větší než 50 %). Nejvyšší sazby cla zůstávají u masa, mléčných výrobků, zpracovaných a nezpracovaných obilných produktů, zpracovaného ovoce a zeleniny.
Z hlediska struktury vzhledem ke stupni zpracování, je eskalace cel průkazná zejména u potravin, nápojů, tabákových výrobků a textilních výrobků.
TARIC (Tarif integré des Communautés européennes)
Na základě nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o sazební a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku ve znění pozdějších úprav je vydáván Integrovaný sazebník Společenství – TARIC. Pro každou jednotlivou podpoložku kombinované nomenklatury uvádí vedle smluvních sazeb všechny druhy aplikovaných celních sazeb a veškerá platná opatření vztahující se k dovozu a vývozu zboží. Samotný TARIC není právním předpisem, ale jeho kódy musí být použity pro účely celní deklarace a statistické výstupy. Je velmi užitečným a praktickým nástrojem jak pro celní orgány, tak pro podnikatele, protože poskytuje kompletní, denně aktualizovanou databázi informací o suspenzi cel, celních kvótách, celních preferencích vč. preferenčních celních kvót a stropů, snížení cel v rámci Všeobecného systému preferencí pro rozvojové země, antidumpingových a vyrovnávacích clech, vyrovnávacích poplatcích, zemědělských komponentech, jednotkových cenách, standardních dovozních hodnotách, referenčních a minimálních cenách, zákazech, omezeních a sledování vývozu a vývozních subvencích.
Fiskální význam cel pro EU
Obchodní bariéry mají pro EU nejen ochranářský význam, ale i podstatný fiskální význam. EU si na svých hranicích bere v průměru 3,5 % z hodnoty dováženého zboží. Ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi EU zatěžuje importy zhruba dvojnásobnými sazbami.
Tab. 1: Celní zatížení EU a dalších vybraných států Průměrné clo na dovážené zboží
Evropská unie 3,5%
Spojené státy 2,0%
Japonsko 2,0%
Norsko 2,0%
17
Island 1,3%
Švýcarsko 1,0%
Zdroj: Heritage Foundation
Cla představují pro Evropskou unii jeden z jejích hlavních zdrojů peněz, které nutně potřebuje na vlastní regulační aktivity. Cla vynášejí Evropské unii ročně přibližně 10 miliard euro (300 miliard korun), což pokrývá čtvrtinu evropských zemědělských dotací, které představují takřka polovinu rozpočtu EU. Atraktivnost cel pro EU spočívá i v tom, že jejich výši nemusí s členskými zeměmi složitě vyjednávat – na rozdíl od svých ostatních finančních zdrojů. Cla může EU měnit ze dne na den pomocí ihned platných nařízení a jejich výnosu se rozhodně nechce vzdát.
1.4.2 Společné preference vůči třetím zemím
Společné preference vůči třetím zemím se projevují v systému obchodních dohod, které jsou uzavírány s nečlenskými státy. Pravomoc uzavírat dohody se třetími státy a mezinárodními organizacemi je hlavním obsahem mezinárodně právní subjektivity ES. Děje se tak v souladu s čl. 101 Smlouvy o Euratomu a čl. 300 Smlouvy o ES.
Následující uvedené typy dohod mají velmi odlišný charakter a představují přehled obchodních vztahů EU, který charakterizuje velký počet preferenčních dohod a ujednání, meziregionálních iniciativ a dalších dohod. Mnohé z nich odrážejí celkový hospodářský a obchodní dosah EU, která zůstává hlavním obchodním partnerem řady zemí, nebo jsou výrazem širších geopolitických cílů. Mezi nejvýznamnější patří:
• Dohoda o Evropském hospodářském prostoru. (vnitřní trh)
• Evropské sdružení volného obchodu (ESVO)
• Asociační (Evropské) dohody. (zóna volného obchodu, celní unie)
• Dohody s RZ – např. Cotonou. (preferenční oblast)
• Smlouvy o obchodu a spolupráci. (úprava vztahů - USA)
• Sektorové dohody. (liberalizace - Dohoda o obchodu civilními letadly)
• Multilaterální smlouvy spadající pod kontrolu WTO. (liberalizace - například GATT, GATS)
18
1.4.3 Společná ochrana vnitřního trhu
Realizace tohoto nástroje společné obchodní politiky se odvíjí především od nařízení Rady ministrů o ochraně proti dumpingovým a subvencovaným importům z nečlenských zemí do Evropské unie. Podle tohoto nařízení může Evropská komise, na žádost členské země, fyzické či právnické osoby nebo z vlastní iniciativy, uvalit provizorní antidumpingové clo na dovážené zboží a to až do výše, která vyrovná rozdíl mezi cenou, kterou vývozce (do EU) nabízí na vnitřním trhu EU a cenou, kterou by požadoval na domácím trhu. Rada Evropské unie může takto zavedené clo, prostou většinou hlasů, změnit na definitivní antidumpingové clo. (Soutěžní politika).
1.4.4 Společné vystupování navenek
Reprezentaci EU v rámci mezinárodních obchodní vazeb má na starosti Evropská komise, která je politicky nezávislou institucí. Od roku 1984 zároveň Evropská komise reprezentuje a zastupuje členské státy v obchodních organizacích (GATT, WTO), při jednáních s hlavními obchodními partnery, na mezinárodních výstavách, fórech, konferencích a seminářích. Vede politické dialogy, vystupuje jménem členských států EU v mezinárodních organizacích (Rada Evropy, OSN, OECD apod.) a je oprávněna sjednávat dohody s třetími státy.
Komise se po rozšíření o 10 nových členů skládá z 25 členů a to po jednom zástupci z každého státu7. Členové Komise musejí být vybíráni „podle všeobecných schopností“ a musí „skýtat záruku naprosté nezávislosti“8 Nesmějí vyžadovat instrukce od vlád ani je přijímat.
V čele Komise stojí předseda9, podporovaný dvěma místopředsedy. V rámci kolegia Komise bylo postavení předsedy výrazně posíleno Amsterodamskou smlouvou. Už není jen
„první mezi rovnými“, nýbrž jeho pozice je posílena tím, že činnost Komise je „politicky vedena“10 předsedou. Předseda tak získal pravomoc určovat směřování Komise. Jeho výjimečné postavení je také demonstrováno jeho vedoucí úlohou v organizačních záležitostech, právem účastnit se volby dalších členů Komise a příslušností k Evropské radě.
7 Tento stav bude platit až do dalšího rozšíření EU na 27 zemí, kdy přestane platit, že každá země vysílá svého Komisaře a Rada bude muset jednomyslně schválit nový způsob rotace Komisařů. Procedurální otázky vztahující se ke složení Komise při 27 a více členských státech zatím nebyly detailně řešeny.
8 Smlouva o založení ES, čl. 213 odst.2
9 současným předsedou Komise pro období 2004 – 2009 je José Manuel Barroso
10 Smlouva o založení ES, čl. 219 odst.1
19
Pokud jde o úkoly Komise, tak v prvé řadě se jedná o motor politiky Společenství, neboť je to právě Komise, kdo předkládá Radě návrhy legislativních aktů Společenství, dále je Komise „strážkyní práva Společenství“11, kdy dohlíží na aplikaci a implementaci primárního a sekundárního práva Společenství členskými státy. V oblasti hospodářské soutěže je Komise výkonným orgánem, kde zajišťuje činnost správního úřadu, sleduje kartely a fúze a dbá na to, aby členské státy EU nedotovaly průmysl způsobem, který by narušoval hospodářskou soutěž. Komise dále vystupuje jako zástupce zájmů Společenství, kdy v zásadě nesmí sledovat jiné zájmy než zájmy Společenství. Musí se stále snažit o to, aby byl při často obtížných jednáních v Radě uplatněn i zájem Společenství a aby byl nalezen kompromis, který by tomuto zájmu odpovídal. Ne vždy je ale jednoduché najít jednoznačné východisko.
Komise rovněž zodpovídá za vyjednávání mezinárodních dohod jménem EU, je zodpovědná za vyjednávání smluv Společenství s mezinárodními organizacemi a třetími státy, včetně dohod o vstupu nových členů. Jako příklad může sloužit dohoda z Cotonou, která stanoví podmínky důležitého obchodního partnerství a pomoci mezi EU a rozvojovými zeměmi v Africe, Karibiku a Tichomoří.
11 ABC práva Evropských společenství, Praha: Informační centrum Evropské unie 2004
20
2 Mnohostranný obchodní systém – WTO
„Světová obchodní organizace (WTO) je jedinou mezinárodní organizací, která se zabývá globálními pravidly obchodování mezi zeměmi. Její hlavní funkcí je zajistit a podporovat, aby vzájemný obchod byl snadný, předvídatelný a volný a to v nejvyšší možné míře.“12
Světová obchodní organizace (WTO), která vznikla v roce 1995 transformací Všeobecné dohody o mezinárodním obchodu a clech (GATT) a sdružuje většinu zemí světa, je mezivládní platformou pro jednání o liberalizaci globálního obchodu. Má povahu mezivládní organizace, kde změny pravidel obchodu musí být odsouhlaseny všemi stranami, přičemž za 25 členských zemí EU jedná ve WTO Evropská unie jako celek.
Samotná existence WTO vyplývá z přesvědčení, že volný mezinárodní obchod je prospěšný. Podle trendu poklesu celních sazeb se zdá, že existence WTO je úspěšná. Za posledních 20 let poklesla díky dohodám GATT a WTO průměrná evropská cla z 12 % na méně než 4 %13. Dochází i k postupnému omezování dovozních množstevních kvót. Např. k 31.12.2004 vypršela desetiletá dohoda, která umožňovala v rámci WTO uplatňovat kvantitativní kvóty na dovoz textilu.
2.1 Vznik Světové obchodní organizace
Světová obchodní organizace, World Trade Organisation, byla vytvořena jako výsledek Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání GATT (1986 – 1994) a začala působit od 1. ledna 1995. V současnosti má 149 členů14, ale k ještě před koncem roku 2006 se 150. členem WTO stane Vietnam. Roční rozpočet15 dosahuje 175 milionů švýcarských franků. Sekretariát WTO sídlí v Ženevě a má 635 zaměstnanců. Generálním ředitelem WTO je Pascal Lamy. Její samotné vytvoření představuje největší reformu v oblasti mezinárodního obchodu od dob druhé světové války. Zároveň se podařil uskutečnit ztroskotalý záměr o vytvoření Mezinárodní obchodní organizace z roku 1948. Většina z její dlouhé historie byla sice sepsána v Ženevě, ale její cesta vedla přes všechny kontinenty, od
12 http://www.wto.org/french/thewto_f/whatis_f/inbrief_f/inbr00_f.htm, cit., 18.9.2006
13 Thatcherová, M.: Umění vládnout, Prostor 2004, str. 293
14 zatím posledním novým členem je od 11.12.2005 Saudská Arábie
15 pro rok 2006
21
svého váhavého počátku v roce 1948 v Havaně (Kuba), přes Annecy (Francie), Torquay (UK), Tokyo (Japonsko), Punta del Este (Uruguay), Montreal (Kanada), Brussels (Belgie) až konečně po Marrakesh (Maroko) v roce 1994. Během tohoto období se obchodní systém řídil pravidly stanovenými v rámci GATT, které přispěly k vytvoření pevného a rozvíjejícího se mnohostranného obchodního systému. Ten se prostřednictvím obchodních kol vyjednávání stával čím dál tím liberálnější, nicméně v 80. letech se projevila nutnost dotáhnout původní záměr a celý systém završit vznikem zastřešující organizace, což dalo podnět k Uruguayskému kolu a následně i vzniku WTO.
2.2 Rozdíl oproti GATT
Rozdíl oproti Všeobecné dohodě o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade, GATT), která je pokládána za předchůdce WTO, spočívá ve čtyřech podstatných skutečnostech16:
• Dohoda GATT měla ad hoc a provizorní charakter a neobsahovala ustanovení o vytvoření organizace. Světová obchodní organizace má stálý charakter a její ustavení se opírá o základ – ratifikaci dohod o WTO v parlamentech členských států. Součástí dohod je ustanovení o vzniku organizace a jejích funkcích.
• GATT měl smluvní strany, WTO má členy
• GATT se zabýval pouze obchodem zbožím, WTO pokrývá také obchod službami a obchodní aspekty práv k duševnímu vlastnictví.
• Systém pro řešení sporů je ve WTO propracovanější a proces řešení sporu nemůže být zablokován, což v GATT možné bylo.
2.3 Činnost, cíle a principy WTO
Organizace poskytuje obecný institucionální rámec pro vedení obchodních operací mezi členskými státy. Hlavním cílem všech přijatých pravidel a smluv, kterými se musí účastníci smlouvy řídit při vzájemném obchodu, je zjednodušení přístupu na národní trhy a liberalizace obchodní politiky. Systém práv a povinností, který WTO vytvořila, hraje zásadní roli v rozvoji obchodu v rychle se globalizující světové ekonomice. Postupným snižováním cel a odstraňováním obchodních bariér WTO přispívá k růstu životní úrovně, poklesu
16 Štěrbová, L.: Aktuální otázky mezinárodního obchodu, VŠE Praha, 2001, str. 8
22
nezaměstnanosti, optimálnímu využití přírodních zdrojů v souladu s pravidly trvale udržitelného rozvoje a k ochraně životního prostředí. Velmi důležitou roli WTO hraje při poskytování pomoci rozvojovým a zejména nejchudším zemím světa. Organizace poskytuje fórum pro další kola obchodních jednání mezi členskými státy, řeší obchodní spory, prověřuje obchodní politiku členských zemí a spolupracuje s jinými mezinárodními finančními organizacemi (Mezinárodní měnový fond, UNCTAD).
Zásadou pro rozhodování všech pracovních orgánů je konsensus, tedy jednomyslné přijetí řešení všemi členy. Výjimkou z této zásady je rozhodnutí volbou, a to v případě interpretace mnohostranné dohody, přijetí výjimky z plnění závazku pro konkrétního člena, změny ustanovení dohody (změna má platnost pouze pro členy, kteří ji akceptují) nebo přijetí nového člena organizace.17
Při liberalizaci a vytváření pravidel obchodu jsou dodržovány základní principy, na kterých je organizace vybudována. Patří mezi ně zásady nediskriminace18, kdy všem členům WTO je poskytováno stejné zacházení, v případě národního zacházení by v přístupu na trh neměl být činěn rozdíl mezi domácími a zahraničními dodavateli. Princip předvídatelnosti, stability a transparentnosti znamená, že obchodní partneři musí mít možnost spolehnout se na právní závaznost a dlouhodobou neměnnost obchodních pravidel. Této stability je dosaženo zavázáním určité úrovně tarifů, která nesmí být překročena směrem nahoru. Určitý stupeň jistoty pro zahraniční partnery je zajišťován také povinností členských států zveřejňovat všechny změny obchodní politiky a obchodních praktik. K vyšší transparentnosti přispívá i pravidelná prověrka obchodní politiky členských států. Negociace jsou zaměřeny zejména na postupnou liberalizaci obchodu a odstraňování překážek, které nemohou být znovu zavedeny.
Obnovení překážek obchodu v odůvodněných případech může být předmětem kompenzací vůči postiženým obchodním partnerům. Závažný je rovněž tzv. rozvojový princip, který v zásadě znamená podporu rozvoje a ekonomických reforem, v současné době je využíván jako asymetrický ve prospěch rozvojových a nejméně rozvinutých zemí.
17 Štěrbová, L.: Aktuální otázky mezinárodního obchodu, VŠE Praha, 2001, str. 8
18 princip doložky nejvyšších výhod - Most-Favoured-Nation Treatment
23
2.4 Struktura dohod GATT, GATS, TRIPS, DSU
Základní principy, na kterých je založena Světová obchodní organizace, jsou obsaženy v textu Všeobecné dohody o clech a obchodu, General Agreement on Tariffs and Trade (GATT 199419), Všeobecné dohody o obchodu službami, General Agreement on Trade in Services (GATS), Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, Agreement on Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights (TRIPS) a v textu Ujednání o řešení sporů, Dispute Settlement Understanding (DSU).
GATT
Podstata mnohostranného obchodního systému tak, jak vyplývá z Všeobecné dohody o clech a obchodu, spočívá v procesu postupné liberalizace obchodu cestou odstraňování celních a netarifních překážek obchodu. Děje se tak cestou mnohostranných obchodních jednání, jejichž výsledky – sjednané koncese – pak jsou poskytovány na základě doložky nejvyšších výhod či ze smlouvy – ex contractu – všem ostatním smluvním stranám. Po přechodu hranic je vyloučena i diskriminace s tuzemskými výrobky.
Tato mnohostranně sjednaná pravidla obchodu zbožím a závazky členských států v této oblasti se odlišují podle druhu zboží a to tak, že jsou stanovena odlišná pravidla pro obchod průmyslovými výrobky a jiná pravidla pro obchod zemědělskými výrobky. V rámci průmyslových výrobků se ještě určitým způsobem vyčleňuje textil, informační technologie a výrobky civilního letectví.
Průmyslové výrobky
V oblasti obchodu s průmyslovými výrobky došlo k nejvýznamnějšímu pokroku z hlediska úpravy mezinárodních pravidel (dohoda GATT 1994) i z hlediska přijatých závazků členských států. V současné době se jedná o nejpropracovanější oblast, a to jak v části pravidel týkajících se tarifních, tak i netarifních překážek obchodu. Přesto však někteří členové uplatňují relativně vysoká cla na některé druhy výrobků nebo neposkytují dostatečnou jistotu zahraničním dodavatelům, protože výše uvalovaných cel není tzv.
19 text Dohody GATT prošel od svého počátku v roce 1947 během jednotlivých kol mnohostranných obchodních jednání určitými změnami a tak text, který je součástí dohod o WTO, se uvádí pro přesnost jako GATT 1994 a zahrnuje v sobě jak původní text GATT 1947 tak jeho platné změny
24
zavázaná (tj. sjednána jako nepřekročitelný závazek) nebo je aplikovatelné clo na výrazně nižší úrovni než clo zavázané. Cla, byť nízká, mohou být navíc doprovázena systémem kvót, což také k volnosti obchodu nepřispívá, stejně tak jako překážky vstupu na trh z oblasti technických norem a předpisů. I v této oblasti se střetají zájmy členů, snažících se chránit své výrobce, s těmi, jejichž výrobci na takto chráněné trhy nemohou proniknout. Předmětem sporu je především vzorec, který by měl být použit pro snižování tarifního zatížení dovozu.
Vzorec by měl zajistit podstatné snížení tarifních špiček a vysokých cel vůbec.
Zemědělské výrobky
Zemědělství bylo zařazeno do jednání GATT až v osmém, tzv. Uruguayském kole (1986 – 1994). Jednání byla složitá a rozhodně se odlišovala dosaženými dohodami od jiných oblastí, jako jsou např. průmyslové výrobky.
Nejprve bylo třeba stanovit vyjednávací okruhy. V zemědělském obchodě nemohlo jít jen o snižování cel, protože zemědělský obchod je ovlivňován dalšími faktory, a to především poskytováním podpor, které získává zemědělský výrobce anebo subvencemi, které získává vývozce. Znevýhodněny jsou ty země, které poskytují nižší nebo žádné podpory svým zemědělcům nebo vývozcům a stávají se tak na mezinárodním trhu méně konkurenceschopnými. To jsou také nejčastější výhrady chudších rozvojových zemí vůči zemím rozvinutým.
Po zdlouhavých jednáních byly identifikovány čtyři pilotní okruhy, o kterých se bude jednat:
• přístup na trh (to je v podstatě snižování cel);
• domácí podpory (dotace získané zemědělcem);
• vývozní subvence (subvence, které získává vývozce);
• zvláštní a rozdílné zacházení s rozvojovými zeměmi.
Závěrečná Dohoda o zemědělství Uruguayského kola GATT znamenala první krok k nápravě dosti pokřiveného mezinárodního obchodu (v důsledku již zmíněných rozdílů mezi zeměmi pokud jde o poskytování podpor). Bylo dohodnuto snížení cel na zemědělsko- potravinářské výrobky v průměru o 36 %, minimum 15 % na výrobek v období šesti let (1995–2000), snížení domácích podpor poškozujících obchod o 20 % v tomtéž
25
implementačním období, snižování vývozních subvencí o 21 % pokud jde o množství a 36 % pokud jde o hodnotu. Pro rozvojové země byly tyto podmínky mírnější. Výsledkem byla také Listina závazků a koncesí, kterou měl sestavenu každý členský stát a která představovala závazky tohoto státu na budoucích šest let na snižování cel, podpor a vývozních subvencí. V této listině jsou jmenovitě uvedeny všechny zemědělsko-potravinářské výrobky a jejich základní a konečná cla a s tím související další instituty, jako jsou celní kvóty, zvláštní ochranná opatření. Dále jsou součástí závazky na snižování domácích podpor a snižování vývozních subvencí. Zavedena jsou rovněž měřítka, kterými se hodnotí snižování podpor a nutná sdělení (notifikace) o plnění závazků, které se předávají pravidelně Zemědělskému výboru WTO.
GATS
Dohoda GATS byla uzavřena v rámci Dohody o zřízení WTO dne 15. 4. 1994 v Marrakéši, Maroko. GATS je mnohostranná dohoda uzavřená mezi vládami členských států WTO, která obsahuje rámec právně závazných pravidel pro mezinárodní obchod službami.
Obchodní režim GATS je nepreferenční, založený na principech doložky nejvyšších výhod a národního zacházení uplatňovaných v rozsahu specifických závazků zapsaných v národních listinách a v listinách výjimek z doložky nevyšších výhod. Zvláštní režimy platí pro vybrané sektory služeb - finanční, telekomunikační, letecké, námořní a pro pohyb fyzických osob poskytujících služby.
Dohoda GATS je složená ze základního textu a příloh, její nedílnou součástí jsou individuální specifické závazky (koncese) členů WTO. Vztahuje se na všechna opatření členů WTO, která působí na obchod službami (mohou mít formu zákona, nařízení, směrnice, pravidla, rozhodnutí nebo administrativního opatření). Z působnosti dohody GATS jsou však vyjmuta opatření potřebná k ochraně veřejné morálky nebo k zachování veřejného pořádku, k ochraně života nebo zdraví lidí, zvířat a rostlin. Kromě toho existuje řada bezpečnostních výjimek. To ovšem za předpokladu, že taková opatření nebudou diskriminovat mezi zeměmi nebo nebudou skrytě omezovat obchod službami. Co se týče sektorového krytí, dohoda GATS se vztahuje na všechny druhy služeb vyjma těch, které jdou dodávány "při výkonu vládní moci", tj. takových, které nejsou dodávány ani na komerčním základě, ani v rámci soutěže s jedním nebo více dodavateli služeb. Z působnosti dohody GATS jsou dočasně vyjmuty také vládní zakázky.
26
• Příloha o finančních službách (bankovnictví a pojišťovnictví) stanoví právo stran, nehledě na jiná ustanovení, přijímat opatření z titulu obezřetnosti, včetně ochrany investorů, držitelů vkladů, pojistek a zabezpečit integritu a stabilitu finančního systému.
• Příloha o telekomunikacích se vztahuje k opatřením, která se dotýkají přístupu k veřejným telekomunikačním službám a sítím a k jejich používání.Vyžaduje zejména, aby takový přístup byl udělen jiné straně za rozumných a nediskriminačních podmínek, aby umožnil dodávku služby, zahrnuté do listiny koncesí.
• Příloha o leteckých dopravních službách vylučuje z působnosti dohody GATS dopravní práva a s nimi přímo spojené činnosti, které by mohly působit na negociace o dopravních právech. Příloha stanoví, že dohoda GATS se vztahuje na služby v oblasti oprav a údržby letadel, marketingu dopravních služeb a počítačového rezervačního systému.
• Příloha o negociacích v námořních službách se vztahuje na mezinárodní námořní dopravu, pomocné služby a přístup k přístavním zařízením a k jejich používání. Jednání o liberalizaci těchto služeb skončila v roce 1996 nezdarem a byla odložena do roku 2000.
• Příloha o pohybu fyzických osob poskytujících služby umožňuje stranám sjednat specifické závazky v této oblasti. Vyžaduje, aby osobám, krytým specifickými závazky, bylo dovoleno poskytovat služby v souladu s podmínkami závazků. Nicméně, dohoda GATS se nevztahuje na opatření, dotýkající se zaměstnanosti, státního občanství, pobytu nebo zaměstnání na trvalém základě. Listiny specifických závazků.
Národní zacházení
Na rozdíl od dohody GATT neexistuje pro člena WTO v dohodě GATS žádný všeobecný závazek poskytnout zahraničním firmám usazeným na jeho trhu národní zacházení, tj. zacházení ne méně citlivé, než jaké je poskytováno domácím dodavatelům. Avšak v sektorech služeb, ve kterých člen WTO přijal specifické závazky, jakákoliv omezení národního zacházení musejí být v národní listině uvedena.
Klasifikace sektorů služeb:
Většina členských zemí WTO se zavázala zpřístupnit svoje trhy služeb na základě klasifikace OSN, tzv. CPC (Central Product Classification). Podle ní rozlišujeme 11 hlavních
27
sektorů služeb plus všeobecná kategorie postihující všechny ostatní služby tzv. other, který se dělí na podrobnější podsektory služeb. Rámcově je kolem 160 podsektorů.
Jsou to tyto sektory: obchodní služby, komunikační služby, stavební a příbuzné inženýrské služby, prodejní služby, vzdělávací služby, environmentální služby, finanční sužby, zdravotní a sociální služby, turistické služby, rekreační, kulturní a sportovní služby, dopravní služby a ostatní služby.
TRIPS
Práva duševního vlastnictví jsou práva udělená osobám a týkají se výtvorů jejich mysli. Obvykle dávají tvůrci výhradní právo využití vlastních výtvorů na určité časové období. Hodnota duševního vlastnictví závisí na užitečnosti a kvalitě informací a poskytnuté právní ochraně. U patentů zajišťuje dočasný monopol, aby v případě úspěšného objevu měl jeho vynálezce z něho zisk. V zásadě je motivací k investicím do výzkumu. Ochrana duševního vlastnictví zahrnuje patenty, designová práva, copyright a obchodní značky, které omezují využívání nebo vyjadřování myšlenek a informací, jež mají komerční hodnotu.
Cílem dohody TRIPS byla mj. omezení narušení a překážek mezinárodního obchodu, propagace účinné a přiměřené ochrany práv duševního vlastnictví a zajištění toho, aby se sama opatření a postupy vymáhání práv duševního vlastnictví nestaly bariérami legitimního obchodu. Tyto cíle je třeba vnímat v souvislosti s článkem 7 dohody TRIPS, podle něhož by měla ochrana a vymáhání práv duševního vlastnictví přispět k propagaci a technické inovaci, k transferu a šíření technologií, k všestrannému prospěchu výrobců a uživatelů technologických znalostí a svým způsobem i být nápomocno sociálnímu a ekonomickému blahobytu a rovnováze práv a povinností.
Pro účely dohody TRIPS se duševním vlastnictvím rozumějí všechny kategorie duševního vlastnictví a zahrnují copyright a související práva, obchodní značky, geografické označení, průmyslové vzory, patenty, design integrovaných obvodů a ochranu nezveřejněných informací.
Ujednání o řešení sporů – DSU
Žádný výčet úspěchů a aktivit Světové obchodní organizace by nebyl úplný bez zmínky o systému řešení sporů (Dispute Settlement Understanding), který byl vytvořen členskými státy v rámci Uruguayského kola s přesvědčením, že vnese do obchodního systému
28
WTO stabilitu a předvídatelnost, kterou postrádal předchozí systém GATT 1947. V platnost vstoupil 1. ledna 1995.
Bez pravomocí a prostředků na řešení sporů by se systém WTO, který je založený na dodržování pravidel, stal bezcenným. Principy dojednané v Dohodě by prostě nebyly vynutitelné. DS dává každému z členských států WTO jistotu, že se bude moci v případě potřeby domáhat svých práv vyplývajících z dohod WTO.
DS je založen na zcela jasně definovaných pravidlech včetně harmonogramu, který stanoví lhůty pro uzavření případu. Urovnáváním sporů je pověřen Orgán pro řešení sporů (Dispute Settlement Body - dále jen DSB). DSB má jako jediný pravomoc zřizovat skupiny odborníků, tzv. "panely", kteří případ posuzují. Nález v každém posuzovaném případu a z něho vyplývající doporučení ("rozhodnutí" ve věci) činí panel a následně jej přijme (případně zamítne) DSB. DSB sleduje a vyhodnocuje realizaci nálezu a doporučení. Pokud daná země nesplní nález a doporučení, může DSB povolit přijetí protiopatření.
2.5 Mocenská rovnováha v rámci WTO
Mocenská rovnováha mezi členskými zeměmi WTO je více či méně rovnoměrně rozdělena mezi USA a země Evropské unie, které disponují ekonomickou silou umožňující jim prosazovat svou politiku bez ohledu na názory slabších partnerů. To se projevuje zejména během rozhodovacího procesu a uplatňování Mechanismu řešení sporů.
Během ministerské konference v Singapuru v roce 1997 se zástupci nejmocnějších zemí sešli v rámci tzv. "neformálních skupin", kde si navzájem vyjasnili své požadavky a urovnali spory a na dalších jednáních vystupovali jako jednotná fronta účinně hájící své zájmy oproti zájmům ostatních. Řečeno jinými slovy, zástupci rozvojových zemí nebyli přizváni na neoficiální obchodní jednání. Někteří z nich dokonce přiznali, že o jednáních "za zavřenými dveřmi" věděli ještě méně, než přítomní zástupci nevládních organizací.
Další závažnou skutečností je fakt, že řada zemí Třetího světa nemá finanční prostředky na to, aby neustále sledovala každé jednání a snažila se je ovlivnit. Většina z nich si nemůže dovolit financovat velkou skupinu ekonomů a obchodních expertů zastupující její zájmy v Ženevě, monitorující nejnovější zprávy a zabývající se všemi návrhy a dokumenty.
To znamená, že jsou méně informované než jejich silnější soupeři. V roce 1996 bylo zorganizováno 2340 oficiálních zasedání, což je pro řadu zemí neúnosné.
29
Nutno podotknout, že obchodní politiku nejmocnějších zemí zpravidla určují nadnárodní korporace, které v nich sídlí a formují silné lobbyistické organizace. Od té doby, co Maastrichtská smlouva přesunula právo veta ze zemí Evropské unie na půdu WTO, reorganizovaly průmyslové korporace své lobbyistické aktivity z národní na mezinárodní úroveň. Formace typu Mezinárodní obchodní komory (International Chamber of Commerce, ICC), Evropského kulatého stolu průmyslníků (European Round Table of Industrialists, ERT) a Transatlantického obchodního dialogu (Trans-Atlantic Bussines Dialogue, TABD) zastupující zájmy největších multinacionálních společností v poslední době intenzifikují snahu prosazovat své zájmy na nejvyšší politické úrovni. Klasickým příkladem z poslední doby bylo prosazení Dohody o duševním vlastnictví v oblasti obchodu.
30
3 Evropská unie ve WTO
Evropská unie je jedním z klíčových hráčů Světové obchodní organizace. Je to dáno zejména společnou obchodní politikou EU, která opravňuje Evropskou komisi vystupovat jménem všech jejích 25 členských států. Právě Evropská unie je jedním z hnacích motorů současného kola mnohostranných obchodních vyjednávání WTO z Dauha, které usiluje o otevírání trhů a posílení podpůrné regulační základny s cílem přijmout taková opatření, která by umožnila zapojení rozvojových zemí do světového obchodního systému. V první řadě se jedná o poskytování pomoci směřované k vytvoření jejich vlastních výrobních kapacit.
Evropská společenství se všemi svými členy20 se stala členem Světové obchodní organizace v den jejího vzniku 1.1.1995. Dalších deset států21, které 1.6.2004 vstoupily do EU, přestože už všechny byly členy WTO, se vstupem do EU staly její součástí a mohou vystupovat v rámci WTO pouze prostřednictvím Evropské komise.
Evropská unie je členem WTO zrovna tak jako jejích 25 členských států, tvoří tak tedy 26 členů celkem. Členské státy koordinují své postoje v Ženevě a Bruselu, ale pouze Evropská komise má právo mluvit a vyjednávat jménem Evropské unie a jménem jejích členů na jednáních WTO. Proto je velmi důležité, aby se členské státy shodly na jednotném postupu v konkrétních otázkách, s kterým by pak Komise mohla vystoupit v rámci mezinárodních jednání. Ne vždy je to ale jednoduché. Právě z Velké Británie zaznívalo většinou více kritiky na adresu Evropské unie než z ostatních členských států. Zdá se, že i samotný přístup Británie je Evropou vnímán jako něčím výjimečný. Převládá myšlenka, že Britové jsou k „evropské myšlence“ vlažní či zdrženliví a jejich ideálem je Evropa jako zóna volného obchodu, založená na volné mezivládní spolupráci. Pro existenci tohoto údajného „britského přístupu“
jsou hledány různé důvody, ať už historické, zeměpisné, psychologické či další. Na téma vztahů Britů a Evropanů na kontinentě jsou popsány miliony stránek naplněných často stereotypy a klišé a společenskovědním teoretizováním. Francouzská politoložka Pauline Schnapper charakterizuje tento vztah jako „dvojí nedorozumění“22: nedorozumění ze strany pevninských Evropanů, kteří nechtějí pochopit britská politická specifika, a nedorozumění ze strany Britů, kteří vždy podceňovali význam evropské integrace.
20 EU (15) 1.1.1995 – Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Itálie, Irsko, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Španělsko, Švédsko, Velká Británie
21 EU (25) 1.6.2004 – EU (15) + Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovenská republika, Slovinsko
22 Schnapper, P.: La Grande-Bretagne et l’Europe, le grand malentendu, Presses de Sciences-Po, 2000.
31
3.1 Francie vs. Velká Británie – vývoj vztahů
Rivalita mezi oběma zeměmi datuje už od doby Ludvíka XIV, tehdy se jednalo spíše o soupeření ve velikosti loďstva a počtu kolonií. Vznik protianglického cítění ve Francii přičítají historikové na počátek 19. století, kdy k vytvoření francouzského národního vědomí bylo nutné najít společného nepřítele. Toto protianglické cítění vyvrcholilo ve Francii na přelomu 19. a 20. století, kdy Francie byla oslabena ztrátou Alsaska a Lotrinska (1871). Načeš se francouzské koloniální zájmy začaly ostře střetávat se zájmy britskými. V roce 1898 posílá Francie do Súdánu expedici, která má za úkol upevnit francouzskou moc v Africe. Ale v pevnosti Fachoda se Francouzi střetnou s britským generálem Kitchnerem a musí poníženě ustoupit. Francouzi se pomstí podporováním povstání jihoafrického kmene Bůrů.
Francouzský ministr zahraničí Théodore Delcassé se snaží situaci uklidnit a 8. dubna 1904 podepíše společně s velvyslancem v Londýně Paulem Cambonem, Edouardem VII a státním tajemníkem lordem Lansdownem „Srdečnou dohodu“ (Entente cordiale). Tato britsko- francouzská dohoda měla vyřešit vzájemné rozpory tím, že vymezovala sféry vlivu obou mocností. Francie souhlasila s anglickým protektorátem v Egyptě a Velká Británie s francouzskou politikou v Maroku. Dohoda obsahovala v jádru dva zásadní principy evropského soužití 21. století: jednak přesvědčení, že konflikty mezi jednotlivými státy vyřeší lépe diplomacie než válka, a pak pochopení, že obě země mají nejen své hodnoty a zájmy, ale i obdobnou váhu na světové politické scéně. Tato smlouva se stala základem pro pozdější spojenectví v rámci Dohody během 1. světové války.
Teprve s koncem 2. světové války a s ním spojenou dekolonizací doznívá protianglické cítění. Ve svém rozhovoru s Winstonem Churchillem 11. listopadu v Paříži generál de Gaulle vyzval Británii ke společnému postupu vůči „novému světu“, kde obě oslabené země, Francie i Anglie, samostatně mnoho nezmůžou. Ale v případě, že se spojí a budou společně ovlivňovat dění zítřků, budou mít takovou váhu, že se nebude dít nic, co by ony sami neakceptovaly čí přímo nerozhodly.23 Vyjádřil tím svou vizi poválečné Evropy, která by byla schopna čelit dvěma nově nastoleným mocnostem, Evropy, která bude víc, než jen záminka k hádkám mezi Amerikou a Ruskem. Churchill mu na to odpověděl: „Neuvažuji, a tím si buďte jistý, že by se Francie a Británie rozdělily (…) ale v politice stejně jako ve strategii lepší je vždy přesvědčit ty nejmocnější, než kráčet proti nim.“24 Už tehdy bylo zřejmé, že jejich představy o společné Evropě nejsou úplně stejné. Pro Francii Evropa
23 Howorth, J.: Y a-t-il un dialogue franco-brittanique sur l’Europe? Politique étrangére, 4/2005, str. 823
24 Howorth, J.: Y a-t-il un dialogue franco-brittanique sur l’Europe? Politique étrangére, 4/2005, str. 824
32
představovala jasný prostředek ke zvýšení své moci. Pro Velkou Británii, stejně jako pro většinu britských eurofilů, však nepředstavovala společná Evropa víc, než jen druhořadé řešení, ústupek země, která už nemá jiné možnosti na výběr.
Po válce podniknou obě země společnou neúspěšnou expedici do Suezu (1956), po níž se Britové sblíží s USA. Možná právě na oplátku generál de Gaulle následně dvakrát25 odmítl vstup Velké Británie do Evropského společenství.
S koncem studené války a sjednocením Německa dochází k mnoha změnám a
„Evropa“ se tváří tvář mondializaci rychle přetváří. Hodnoty členů jednotného trhu, který je v plném rozkvětu, se najednou stávají čím dál tím víc společné. S příchodem nové vlády New Labour a Tony Blairem se evropský dialog zdá nejen možný, ale dokonce i nositelem naděje do budoucna.
K vyhrocení francouzsko-britské krize dochází během války v Iráku, kdy se 8 evropských států, v čele s Velkou Británií, přikloní k USA. Francouzi navrhli v OSN Američanům, aby ustoupili od druhé rezoluce, ti ale replikují, že souhlas k vojenské intervenci potřebuje hlavně Blair. Chiracovo prohlášení, že Francie použije v hlasování právo veta, vyvolalo ve Velké Británii protifrancouzskou atmosféru. Blair tenkrát zopakoval Chiracovi to, co kdysi řekl Churchill de Gaulovi: „vždycky, když budeme mít na vybranou mezi Francií a oceánem, zvolíme oceán26“, čímž myslel Ameriku. Francie si ale v rámci Evropské unie našla spojence, Chirac se totiž sblížil s Schröderem v otázce podpor v zemědělství, které si Francie i Německo přály v rozšířené Evropě zachovat. To se ale Blairovi nelíbilo, hlavně z hlediska zájmů Velké Británie. Nezapomněl proto připomenout Chiracovi, že tento postoj oslabuje zemědělskou produkci těch nejchudších zemí. Britští eurofobové tvrdí, že nemohou prosadit své zájmy v EU, neboť té dominuje francouzsko- německá osa27.
25 v roce 1963 a 1967
26 Roy, J.: Entente cordiale: Je to láska nebo nenávist? Britské listy
27 Bohdálek, M.: Proč Evropa potřebuje Británii, Global politics
