VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
BAKALÁ Ř SKÁ PRÁCE
2007 Ilya Bolotov
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
Obor: Mezinárodní obchod
Smlouva v mezinárodních obchodních operacích se vztahem na konkrétní případ
(bakalářská práce)
Autor: Ilya Bolotov
Vedoucí práce: Ing. Josef Malý, Ph.D.
Prohlášení:
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a vyznačil všechny citace z pramenů.
V Praze dne 17. dubna 2007
1 OBSAH
1 OBSAH ...1
2 ÚVOD ...2
3 OBECNĚ O KUPNÍ SMLOUVĚ...3
3.1 PODSTATA MEZINÁRODNÍCH OBCHODNÍCH OPERACÍ...3
3.2 KUPNÍ SMLOUVA A OBCHODNĚ ZÁVAZKOVÉ VZTAHY...4
3.2.1 Definice kupní smlouvy ...4
3.2.2 Role kupní smlouvy v obchodně závazkových vztazích...7
3.3 ÚPRAVA MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVY...8
3.3.1 Rozdíly v právních řádech...9
3.3.2 Role mezinárodních institucí a předpisů...12
3.3.3 Volba práva a kolizní normy...15
4 KONKRÉTNÍ PŘÍPAD...17
4.1 PODSTATA ZKOUMANÉHO PŘÍPADU...17
4.2 OBVYKLÉ NÁLEŽITOSTI KUPNÍ SMLOUVY...17
4.2.1 Vymezení smluvních stran ...18
4.2.2 Předmět smlouvy...19
4.2.3 Kupní cena...20
4.2.4 Dodací podmínka...21
4.2.5 Dodací lhůty ...23
4.2.6 Platební podmínky ...23
4.2.7 Balení, značení, odeslání...25
4.3 DALŠÍ NÁLEŽITOSTI KUPNÍ SMLOUVY...26
4.3.1 Záruka ...26
4.3.2 Pokutové sankce...28
4.3.3 Vyšší moc...29
4.3.4 Arbitrážní doložka...30
4.3.5 Všeobecné podmínky a jiné náležitosti...31
4.4 PLNĚNÍ KUPNÍ SMLOUVY STRANAMI...32
4.5 KVALITA KUPNÍ SMLOUVY A MOŽNÁ DOPORUČENÍ...33
4.6 VÝZNAM PRO MEZINÁRODNÍ OBCHOD A ČESKOU REPUBLIKU...34
5 ZÁVĚR ...35
6 POUŽITÉ ZKRÁTKY ...37
7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...38
8 PŘÍLOHA Č. 1 – KUPNÍ SMLOUVA...40
2 ÚVOD
Mezinárodní obchod je faktorem přispívajícím k rychlému růstu národních ekonomik, který jednak zvyšuje produktivitu práce, a jednak vybavuje země dostatkem potřebných zdrojů. Nicméně někteří činitelé brzdí rozvoj mezinárodních obchodních vztahů. Jedná se především o různost kultur jednotlivých zemí, jejich právních přístupů, jazykové rozdíly a značná rizika (tržní, komerční, přepravní, teritoriální, kursová) spojená s geografickými vzdálenostmi. Z tohoto důvodu společnosti v mezinárodním obchodě věnují mimořádnou pozornost právnímu zabezpečení svých závazkových vztahů a používají k tomuto účelu nejrůznějších smluv, z nichž nejdůležitější je smlouva kupní.
Cílem mé práce je rozebrat existující právní úpravu mezinárodní kupní smlouvy a provést analýzu konkrétního kontraktu. Zároveň bych chtěl poukázat na skutečnosti, které ovlivnily ujednání zkoumané kupní smlouvy, a pokusit se stanovit jejich příčiny.
V první kapitole jsem se proto zaměřil na definici mezinárodního kontraktu a na rozbor příslušných právních norem. Snažil jsem se přitom, aby zkoumané právní předpisy měly co nejužší vztah ke zvolenému případu. Přesto pro ilustraci některých skutečností jsem použil právního řádu České republiky.
Analýze samotné kupní smlouvy a popisu případu, na něhož se kontrakt vztahuje, je věnována druhá kapitola. V souladu se stanoveným cílem jsem v ní také porovnal ujednání zkoumaného kontraktu s úpravou obvyklou pro mezinárodní obchod (mj. se všeobecnými podmínkami, na něž se strany odvolaly v kontraktu) a pokusil se stanovit možné příčiny odchylek. Kapitolu potom dokončuje vyhodnocení kvality kupní smlouvy.
Informace pro svoji práci jsem získával převážně z právních předpisů (zákony České republiky a mezinárodní úmluvy) a z předpisů analogických (INCOTERMS, všeobecné podmínky Orgalime), jejichž úplnou verzi lze v současné době najít na oficiálních webových stránkách příslušných organizací. Chtěl bych také poděkovat společnosti OOO KARLTEX za poskytnutí kupní smlouvy a za pomoc s výkladem jednotlivých ujednání kontraktu.
3 OBECNĚ O KUPNÍ SMLOUVĚ
3.1 Podstata mezinárodních obchodních operací
Mezinárodní obchodní operace lze definovat jako soubor činností, kterými se realizuje mezinárodní obchod, tj. souhrn zahraničně obchodních aktivit jednotlivých zemí. Charakter těchto operací je dán velkým množstvím faktorů, např. politickou situací zemí, jejich obchodní politikou, kulturními zvláštnostmi, cíli a exportním zaměřením zúčastněných společností, jejich finanční sílou a mnoha dalšími.
Volbě mezinárodních obchodní operací však musí předcházet rozhodnutí podniku se zaměřit na obchodování se zahraničím, což může být dáno jak jeho podnikatelskou strategií, tak i neschopností prosadit se na domácím trhu. Nicméně jsou i podniky, které se již zakládají se strategií zaměřenou na zahraniční trhy.
Mezinárodní obchodní operace lze obecně členit na vývozní a dovozní. Jejich průběh je dále ovlivněn volbou tzv. obchodní metody - způsobu, jakým se zboží dostává prostřednictvím směny od výrobce k finálnímu spotřebiteli. Na tuto volbu mají vliv jak povaha zboží, tak i obchodně politické podmínky, povaha trhu, volba obchodního partnera a efektivnost obchodu.
Podle povahy zboží obchodní metody se dělí na přímé a nepřímé. Přímá obchodní metoda je doprovázena jednou kupní smlouvou a převážně se používá u obchodů s investičními výrobky. Nepřímou obchodní metodou se rozumí existence prostředníků, třeba velkoobchodů, což znamená větší počet kupních smluv. Proto se tato varianta častěji uplatňuje u obchodů se spotřebním zbožím.
Obchodně politické podmínky lze vymezit jako soubor nástrojů, jimiž stát řídí obchodní vztahy se zahraničím. Dělí se na autonomní a smluvní. První skupinu tvoří nástroje tarifní (převážně dovozní cla sloužící k ochranným účelům) a nástroje netarifní (velmi rozmanitá skupina, patří sem např. kvantitativní restrikce, proexportní politika apod.). Zde je třeba zdůraznit mimořádnou roli Světové obchodní organizace (předtím Všeobecné dohody o clech a obchodu), kde se na mezinárodní úrovni prosazuje snaha snižovat používání netarifních opatření ve
prospěch tarifních, a ty postupně odstraňovat. Druhá skupina pak zahrnuje obchodní smlouvy a dohody, platební dohody a ujednání o zónách volného obchodu, celních
uniích apod. Obchodní politika země má tak velký vliv na efektivnost obchodních operací, ale může je dokonce znemožňovat.
Povaha trhu potom zahrnuje soubor služeb a podmínek, která daná lokalita nebo země může podniku nabídnout. Řádí se sem zpravidla infrastruktura, přepravní a skladovací služby, možné distribuční cesty, různé finanční služby a přístup k potřebným informacím.
Pro volbu obchodního partnera je třeba nejrůznějších informací právního a ekonomického charakteru, přičemž na významu teď nabývá obchodní rating.
Finanční síla, platební morálka a postavení partnera na trhu tak ovlivňují např. volbu některých podmínek v kupní smlouvě (platebních a dodacích, volbu práva apod.).
Nakonec efektivnost obchodní operace je dána velikostí nákladů a rizik, která tato obchodní operace s sebou nese. Jde především o přepravné a skladné, cla a daně, jež je třeba zaplatit při odbavení zboží pro vývoz a/nebo dovoz, náklady na obstarání potřebných dokladů, licencí aj. V praxi se pak tyto náklady a rizika určitým způsobem rozdělí mezi prodávajícím a kupujícím.
Je patrné, že se všechny výše uvedené skutečnosti projevují ve smlouvách uzavíraných v mezinárodních obchodních operacích, a zejména ve smlouvě kupní (mezinárodním kontraktu), ale předtím, než se budeme zabývat analýzou konkrétního případu, je třeba tuto smlouvu definovat.
3.2 Kupní smlouva a obchodně závazkové vztahy
3.2.1 Definice kupní smlouvy
Kupní smlouva neboli kontrakt se obecně vymezuje jako právně závazná úmluva, při níž „…se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu předmět koupě a
umožnit mu, aby k němu nabyl vlastnického práva, kupující se zavazuje předmět koupě odebrat a uhradit kupní cenu“1. Právní předpisy příslušného státu však
zpravidla tuto definici upřesňují.
1 Machková, H.; Černohlávková, E.; Sato, A. a kol. Mezinárodní obchodní operace, str. 44
Tak například v České republice je kupní smlouva upravena v občanském zákoníku (§ 588 - § 610) a v obchodním zákoníku (§ 409 - § 470). Pro nás je však důležitější úprava podle zákoníku obchodního, protože se budeme zabývat vztahy mezi podnikateli. V něm je právě uvedena přesnější definice kontraktu - případy, kdy se nejedná o kupní smlouvu, nýbrž o smlouvu o dílo. Jedná se o případ, kdy zboží se má teprve vyrobit a kupující se zavazuje dodat prodávajícímu podstatnou část materiálu a jiných věcí nutných pro tuto výrobu. Za kupní smlouvu se také nepovažuje smlouva upravující dodávku zboží, pokud převážnou část závazku prodávajícího tvoří vykonání činnosti, např. montáž strojů v továrně.
Poněkud složitější je ale definice mezinárodní kupní smlouvy, jíž se také říká mezinárodní kontrakt. Různí autoři používají k jejímu vymezení odlišná kritéria. Tak např. A. Kanda1 uvádí definici mezinárodního kontraktu na základě práce s třemi hledisky: subjektivním, objektivním a vlastním.
Podle subjektivního hlediska kupní smlouva je považována za mezinárodní, jestliže prodávající a kupující mají sídlo, místo podnikání, popř. bydliště (jde-li o fyzickou osobu) na území různých států bez ohledu na státní příslušnost. Toto hledisko je v současné době upřednostňováno jak v mezinárodních úmluvách, tak i v kolizních normách, tj. takových, které určují jaké právo se má použít, dochází-li ke
„střetu“ několika právních řádů. Avšak aplikace subjektivního kritéria je spojena s jistými problémy. Za prvé sídlo, místo podnikání či bydliště smluvních stran se může v čase změnit, zejména u smluv s dlouhodobým vznikem. To může v budoucnu vyvolat problémy s vykonáním rozhodného práva. Za druhé jedna strana může mít své sídlo nebo místo podnikání ve více státech, např. i tam, kde je má strana druhá.
Objektivní hledisko potom tyto obtíže řeší, protože vymezuje mezinárodní kupní smlouvu pomocí předmětu koupě, který musí být odeslán z jednoho státu do státu jiného. K sídlu, místu podnikání nebo bydlišti se v takovém případě nepřihlíží, proto obchod mohou uzavřít i osoby ze stejné země. Určitým problémem je však řídké použití tohoto kritéria.
Jako vlastní hledisko uvádí A. Kanda záměr kupujícího předmět koupě nespotřebovat, ale dále prodat nebo obchodně využít jiným způsobem. Mezinárodní kontrakt tak definuje v následující podobě: „…jde o kupní smlouvu uzavíranou mezi
1 Kanda, A. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží)
stranami, které nemají sídlo (bydliště), resp. místo podnikání, na území téhož státu, anebo zboží, které je předmětem této smlouvy, má být odesláno z jednoho státu do státu jiného, přičemž strany věděly nebo zřejmě vědět musely, že zboží má být dále prodáno, popř. má být kupujícím využito k jiným obchodním účelům“1.
Je pochopitelné, že další autoři pracují s jinými kritérii. Např. Ph. Kahn, zabývající se mezinárodním obchodním prodejem2, považuje za dominantní hledisko umístění obchodních zařízení smluvních stran v různých státech. Dále pak bere v úvahu kritérium absolutní, zájmy mezinárodního obchodu a skutečnost, že kupní cena bude uhrazena v jiné zemi, než ve které se nacházejí prodávající a kupující.
Y. Loussouarn a J.-D. Bredin ve své publikaci o právu v mezinárodním obchodě3 se naopak přiklánějí k názoru, že nejlepším kritériem je skutečnost, zda kupní smlouva vyžaduje použití více právních řádů či nikoliv. Podle nich nelze vytvořit žádné další hledisko, jež by jednoznačně určovalo charakter kontraktu.
Větší váhu však mají definice mezinárodních právních předpisů upravujících danou problematiku. Jde především o tzv. Vídeňskou úmluvu z roku 1980 (dále jen Úmluvu). Definice mezinárodní kupní smlouvy je v této normě založena na obecném subjektivním kritériu. Podle čl. 1 „Tato Úmluva upravuje smlouvu o koupi zboží mezi stranami, které mají místa podnikání v různých státech“, jde-li o státy, které Úmluvu ratifikovaly, nebo o stát, jehož právního řádu se má použít v souladu s mezinárodním právem soukromém4. Ke státnímu občanství a k tomu, jakou povahu strany a smlouva mají, tj. občanskoprávní nebo obchodní, se v Úmluvě nepřihlíží.
Problémy spojené s použitím subjektivního hlediska jsou potom řešeny následujícím způsobem. Jestliže např. jedna ze stran má více míst podnikání (ve více státech), vybere se podle čl. 10 písm. a) jedno s nejužším vztahem ke smlouvě a jejímu plnění a přihlédne se ke všem známým nebo zamýšleným okolnostem před nebo při uzavření smlouvy. Kdyby některá strana naopak neměla místo podnikání [písm. b)], vezme se v úvahu její sídlo nebo bydliště, jde-li o fyzickou osobu.
Úmluva se však podle čl. 2 písm. a) nevztahuje na zboží kupované pro uspokojování osobních potřeb, potřeb rodiny nebo pro domácnost. Tato podmínka ale neplatí v případě, kdy prodávající o takovém úmyslu kupujícího před nebo při
1 Kanda, A. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží), str. 15
2 Kahn, Ph. La vente commercionale internationale. Paris: Sisey 1961
3 Loussouarn, Y., Bredin, J.-D. Droit du commerce international. Paris 1969
4 Některé země, mj. ČR a USA, však přijaly Úmluvu s výhradou, že ji budou aplikovat jen v obchodu mezi smluvními státy
uzavření smlouvy nevěděl nebo vědět neměl. Písm. b) až f) potom obsahují detailní výčet předmětů koupě, na něž se tento právní předpis rovněž nepoužije. Jde o případy, kdy zboží je kupováno na dražbách nebo v souladu se soudním rozhodnutím (nebo při jeho výkonu), cenné papíry, peníze, lodě, čluny, vznášedla, letadla nebo elektrickou energii.
Navíc Úmluva stejně jako Obchodní zákoníkČeské republiky rozlišuje mezi kupní smlouvou a smlouvou o dílo. Čl. 3 odst. 1 říká, že „Smlouvy o dodávce zboží, které má být vyrobeno nebo vyhotoveno, se považují za smlouvy o koupi zboží, ledaže strana, která zboží objednává, se zavazuje dodat podstatnou část věcí nutných pro jejích výrobu nebo zhotovení“. Podle odst. 2 se Úmluva také nevztahuje na smlouvy, „v nichž převažující část závazků strany, která dodává zboží, spočívá ve vykonání prací nebo poskytování služeb“, např. téže montáže strojů v továrně.
3.2.2 Role kupní smlouvy v obchodně závazkových vztazích
Pro posouzení role kupní smlouvy v obchodně závazkových vztazích, musíme tyto vztahy nejprve definovat. Závazkovými vztahy obecně rozumíme
„právní vztahy, v nichž určitá osoba − věřitel − má právo na určité plnění − pohledávku − od jiné určité osoby − dlužníka − a právo tuto pohledávku v době splatnosti požadovat a dlužník má povinnost tento dluh věřiteli splnit, jeho právo uspokojit“1. Obchodně závazkovými vztahy jsou potom závazkové vztahy upravené v příslušné právní normě, např. v části třetí Obchodního zákoníku České republiky (§ 261 - § 755). Tyto vztahy jsou tam definovány jednak jako obchody relativní, tj.
dle povahy subjektů (vztahy mezi podnikateli týkající se jejich podnikání nebo vztahy mezi podnikatelem při jeho podnikání, a státem, příp. samosprávnou územní jednotkou při zabezpečování veřejných potřeb) a dále jako obchody absolutní, tj. dle předmětu závazkového vztahu (jejich detailní výčet je dán v § 261 odst. 3).
Příkladem relativního obchodu podle českého práva je právě zkoumaný kontrakt.
Kupní smlouva potom vždy hrála důležitou roli v obchodně závazkových vztazích. Je známo, že směna kdysi zrychlila rozvoj lidské společnosti, protože umožnila specializaci, a tímto i růst produktivity práce. Spolu s tím však vznikla
1 Švarc, Z. a kol. Základy obchodního práva, str. 208
potřeba právně zabezpečit směnné vztahy pro jejich bezproblémový průběh. Tato potřeba vyústila nejprve v úpravu směnné smlouvy v právním řádu starověkého Říma a se zavedením peněz i v úpravu smlouvy kupní, kterou klasické římské právo rovněž obsahovalo. Teď úpravu směnné a kupní smlouvy má téměř každý právní řád.
3.3 Úprava mezinárodní kupní smlouvy
Je zřejmé, že historicky nejstarší úprava mezinárodního kontraktu byla obsažena v národních právních normách. Mezinárodní právo soukromé (kolizní normy) pak dle určitých kritérií určovalo stát, jehož práva se mělo použít. Tento přístup se však narážel na několik závažných problémů, jako např. nutnost výslovně uvádět rozhodné právo ve smlouvě, neznalost práva některou ze stran, pochybnosti o příznivých rozhodnutích cizozemských soudů atp. Snahy o harmonizaci a unifikaci právních přístupů pak vyústily v 20. století v přijetí Jednotných haagských zákonů, které se měly beze změny převést do právních řádů smluvních států1. Nicméně jako více efektivní se ukázaly úmluvy, které automaticky nahrazují národní právní předpisy a platí před ustanovením zákona (ovšem s možností vyloučit jejích použití ve smlouvě). Tento model byl aplikován u již zmíněné Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží z r. 1980 (Vídeňské úmluvy).
Jelikož jsme už probrali definici kupní smlouvy podle tohoto právního předpisu, podíváme se na otázky, jež nejsou předmětem jeho úpravy. Podle čl. 4
„Tato Úmluva upravuje pouze uzavírání smlouvy o koupi a práva a povinnosti prodávajícího a kupujícího vznikající z takové smlouvy“. To znamená, že, pokud v Úmluvě není uvedeno něco jiného, nevztahuje se na platnost celé kupní smlouvy nebo jednotlivých ustanovení2, na otázku přechodu vlastnictví a také na odpovědnost prodávajícího za ublížení na zdraví nebo smrt jiné osoby způsobenou zbožím.
1 Stejný model byl použit např. u směnečného a šekového zákona (zákona č. 191/1950 Sb.)
2 Tyto otázky upravují národní právní řády nebo jiné mezinárodní úmluvy (viz dále)
3.3.1 Rozdíly v právních řádech
Je pochopitelné, že mezinárodní kupní smlouva může být v obchodních operacích někdy upravena i národními právními předpisy. Taková situace pak může nastat, není-li příslušný problém v Úmluvě řešen; mají-li smluvní strany místo podnikání ve státech, které Úmluvy nebo její příslušnou část nepřijaly; anebo strany ve smlouvě výslovně uvedly, že částečně nebo úplně vyloučí použití Úmluvy nebo mění některá její ustanovení na základě čl. 61 (kromě čl. 12, viz dále). V takovém případě jejich obchodní závazkové vztahy budou upraveny právním řádem zvoleným stranami nebo v souladu s mezinárodním právem soukromým. Odchylky, jež existují mezi právními přístupy různých států, se pak zpravidla týkají mj. formy předepsané kupní smlouvě zákonem, podstatných náležitostí kontraktu, závaznosti nabídky jako návrhu smlouvy, doby a místa vzniku smlouvy a významu, který právo přikládá obchodním zvyklostem.
Kupní smlouva může v zásadě mít tři podoby: písemnou, ústní a konkluzi.
Právo mnohých států (mezi ně patří i Česká republika) zvláštní formu kontraktu nepředepisuje, proto kontrakt může být uzavřen např. telefonicky, telegraficky nebo konkludentním činem. Tím je myšlena reakce protistrany spočívající v okamžitém odeslání zboží, placení apod. Přesto v mezinárodních obchodních operacích se většinou používá podoba písemná nebo alespoň písemné potvrzení kupní smlouvy kvůli značným rizikům2. Avšak v některých státech, např. v Maďarsku, Rusku, Ukrajině a dalších, je tato forma naopak předepsána zákonem.
K uzavření kupní smlouvy (souhlasnému projevu vůle prodávajícího a kupujícího) pak dochází buď podpisem stejného dokumentu smluvními stranami u hodnotově významných obchodů nebo přijetím návrhu druhé strany v písemném styku. V druhém případě se jedná o nabídku vypracovanou prodávajícím (ofertu) nebo o objednávku kupujícího. Takový návrh je účinný dnem jeho doručení protistraně a musí obsahovat veškeré potřebné náležitosti, aby jeho akceptací mohla vzniknout kupní smlouva. Např. dle Obchodního zákoníku České republiky podstatnými náležitostmi kontraktu (a tak i návrhu) jsou určení stran, určení předmětu koupě (jednotlivě nebo co do druhu a množství), kupní cena nebo způsob
1 Článek 6 Úmluvy:
„Strany mohou vyloučit použití této Úmluvy nebo, s výjimkou článku 12, kteréhokoli jejího ustanovení nebo jeho účinky změnit.“
2 Více viz Machková, H.; Černohlávková, E.; Sato, A. a kol. Mezinárodní obchodní operace
jejího určení1, závazek prodávajícího odevzdat druhé straně zboží a umožnit jí nabýt k němu vlastnického práva a závazek kupujícího uhradit kupní cenu. Ostatní části smlouvy (např. určení kvality zboží) podstatnými náležitostmi nejsou. Tato úprava je potom více méně typická pro země oblasti tzv. kontinentálního práva. V oblasti anglosaského neboli angloamerického práva, tzn. ve Spojeném království, USA a dalších zemích, cena naopak není podstatnou náležitostí kupní smlouvy.
Dalším rozdílem mezi anglosaským a kontinentálním právem je závaznost nabídky prodávajícího. V kontinentálním právu oferta je vždy považována za závaznou, není-li v ní uveden opak. To znamená, že prodávající se zavazuje neprodávat nabízené zboží a neměnit s ním související podmínky do určitého data.
Taková nabídka pak má tzv. akceptační lhůtu, kterou stanovuje sám prodávající a, není-li výslovně uvedena, obchodní zvyklosti nebo právní předpisy. Po marném uplynutí této lhůty prodávající je oprávněn volně disponovat se zbožím, třeba nabídnout je dalšímu kupujícímu. Závaznou ofertu se stanovenou lhůtou pro přijetí lze proto odvolat jen před nebo při jejím doručení druhé straně (za jiných podmínek před odesláním akceptu protistranou).
Naopak v anglosaském právu nabídka se nepovažuje za závaznou (tj. má informativní nebo propagační charakter), není-li výslovně uvedeno něco jiného.
Nicméně vývozci často dodržují i nezávazné nabídky především z marketingových důvodů.
Výše uvedené právní systémy se také liší způsobem určení okamžiku a místa uzavření kupní smlouvy. Tyto údaje jsou potom rozhodující pro výpočet některých lhůt a volbu práva, jímž se má kontrakt řídit. Je pochopitelné, že problémy nastávají jen v písemném styku, protože při uzavírání kupní smlouvy mezi přítomnými okamžik a místo vzniku kontraktu se určují jeho podepsáním. V písemném styku se kromě toho rozlišuje, zda se obchod uzavírá mezi stranami mající místo podnikání v zemích stejného právního systému nebo systémů různých.
V kontinentálním právu pro určení doby a místa vzniku kupní smlouvy se používá tzv. zásada doručení akceptu, tj. kontrakt vzniká okamžikem, kdy souhlas je doručen prodávajícímu (oferentovi). V některých státech anglosaského práva naopak platí zásada odeslání, tj. ke vzniku smlouvy dochází v době, kdy přijetí je předáno
1 Český obchodní zákoník však na rozdíl od např. německého nebo rakouského připouští uzavření kupní smlouvy i bez ceny, je- li to záměrem smluvních stran
kupujícím k přepravě. Proto obchod uzavíraný mezi partnery z různých právních systémů přináší následující problém. Jestliže např. oferentem je společnost z České republiky a jeho partnerem je společnost ze Spojeného království, po odeslání akceptu smlouva u britského (severoirského) podniku vznikne okamžikem jeho odeslání a bude se řídit obchodním právem Spojeného království. U české společnosti kontrakt vznikne o něco později, doručením, a pro řešení případných sporů se současně bude muset použít obchodní právo České republiky. Z tohoto důvodu je vždy lepší výslovně stanovit rozhodné právo ve smlouvě (nelze-li použít Úmluvu).
Další důležitý rozdíl mezi právními řády spočívá ve významu, který tyto předpisy přikládají obchodním zvyklostem neboli uzancím. Za uzance se považují určitá „pravidla, která jsou v obchodních kruzích známá a dodržovaná“1, přičemž tato pravidla nemusejí platit jen pro vztahy mezi prodávajícím a kupujícím, ale mohou se vztahovat i na oblast přepravy, zprostředkování, bankovní styk apod.
Obchodním zvyklostem je v různých právních systémech přikládán různý význam.
Někde mají přednost před ustanoveními zákona. Avšak aby tomu tak bylo např. dle Obchodního zákoníku České republiky, strany se na určité zvyklosti musejí ve smlouvě odvolat2.
Aby čelila výše uvedeným rozdílům, praxe přinesla řadu nejrůznějších nástrojů. Mezi ně patří mj. všeobecné podmínky a typové kontrakty. Všeobecné podmínky se zpravidla umísťují na zadní stranu dokumentů (smluv, návrhů, pro- forma faktur) a ve smlouvě je třeba se na ně odvolat, jinak platit nebudou. Jejich nevýhodou je pak skutečnost, že většinou mají firemní, a proto i jednostrannou povahu, a zvýhodňují větší, finančně silnější stranu. Tento problém lze řešit např.
všeobecnými podmínkami vypracovanými mezinárodními organizacemi (viz dále).
Tyto organizace se rovněž zabývají i typovými kontrakty, které jsou již hotovými smlouvami, do nichž strany doplňují potřebné údaje jako předmět smlouvy, dodací lhůty, platební podmínky apod. Těmito kontrakty se v současnosti zabývá mj.
Mezinárodní obchodní komora.
1 Machková, H.; Černohlávková, E.; Sato, A. a kol. Mezinárodní obchodní operace, str. 49
2 § 264 Obchodního zákoníku České republiky:
(1) Při určení práv a povinností ze závazkového vztahu se přihlíží i k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně v příslušném obchodním odvětví, pokud nejsou v rozporu s obsahem smlouvy nebo se zákonem.
(2) Obchodní zvyklosti, ke kterým se má přihlížet podle smlouvy, se použijí před těmi ustanoveními tohoto zákona, jež nemají donucující povahu.
3.3.2 Role mezinárodních institucí a předpisů
Jak již bylo zmíněno, řešením rozdílů mezi právními řády jednotlivých států a oblastí se zabývají mezinárodní instituce cestou harmonizace a unifikace právní úpravy mezinárodních závazkových vztahů. Jedná se jak o snahy regionální, např. v rámci evropské integrace, tak i o snahy mezinárodní, tj. činnost Komise OSN pro právo mezinárodního obchodu (United Nations Commission on International Trade Law, dále UNCITRAL), Mezinárodního ústavu pro sjednocení soukromého práva (The International Institute for the Unification of Private Law neboli UNIDROIT), Evropské hospodářské komise OSN, Mezinárodní obchodní komory a dalších organizací.
UNCITRAL byl založen v r. 1966 rezolucí Valného shromáždění OSN s cílem „…povzbuzovat harmonizaci a postupnou unifikaci práva mezinárodního obchodu“1. Výsledkem jeho práce jsou především mezinárodní úmluvy. Za prvé je to Úmluva OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží z roku 1974, jež stanoví čtyřletou promlčecí lhůtu pro mezinárodní obchod. Takovou lhůtou se potom rozumí doba, jejímž uplynutím „…nemohou být vykonána vzájemná práva kupujícího a prodávajícího vyplývající ze smlouvy o mezinárodní koupi zboží, jejího porušení, ukončení její platnosti nebo neplatnosti“. Za druhé je to již částečně prozkoumaná Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží z r. 1980, která je s předchozí právní normou úplně konzistentní. Podívejme se nyní, jak Vídeňská úmluva řeší rozdíly mezi národními právními řády.
Podle čl. 11 a 12 Úmluvy kupní smlouva (a rovněž nabídka a akcept) nemusí mít písemnou formu, ledaže by to vyžadovalo právo smluvního státu, v němž má místo podnikání některá ze stran. Tento stát však musí udělat prohlášení podle čl. 96 Úmluvy2, aby vyloučil vynechání účinků zmíněných odstavců. Argentina, Bělorusko, Chile, Estonsko, Maďarsko, Ruská federace a Ukrajina jsou právě země, jež této možnosti využily.
Ofertu Úmluva definuje v čl. 14 odst. 1 jako „Návrh na uzavření smlouvy určený jedné nebo několika osobám…“, který je dostatečně určitý a obsahuje vůli
1 Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 2205 (XXI) ze dne 17.12.1966
2 Článek 96 Úmluvy:
„Smluvní stát, jehož právní předpisy vyžadují, aby smlouva o koupi byla uzavřena nebo prokazována písemně, může kdykoli učinit prohlášení podle článku 12,… jestliže kterákoli strana má místo podnikání na jeho území.“
oferenta dostat svému závazku v případě akceptaci. Dostatečně určitou je potom nabídka obsahující podstatné náležitosti kontraktu: označení předmětu smlouvy1, přímé nebo nepřímé určení množství a kupní ceny anebo způsobu jejich stanovení.
Nicméně Úmluva obsahuje i určitý protiklad tomuto ustanovení. Tak čl. 55 umožňuje uzavřít kontrakt i bez uvedení kupní ceny. To je dáno tím, že na tvorbě právního předpisu se podílely státy z různých právních systémů. Přesto je možno říci, že úprava obsažená v Úmluvě je velmi blízká kontinentálnímu právu až na jedinou výjimku. Úmluva totiž umožňuje přijetí oferty kupujícím s určitými nepodstatnými výhradami (oferent je samozřejmě nemusí akceptovat, pokud vyjádří svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu). Za podstatnou změnu se v tomto smyslu považují odchylky a dodatky spojené s kupní cenou, placením, jakostí, množstvím, dodacími podmínkami, rozsahem odpovědnosti stran a otázkou řešení sporů.
Na rozdíl od národního práva mezinárodní právní předpis však neupravuje závaznost oferty, nýbrž pouze její odvolatelnost. Podle čl. 15 odst. 1 Úmluvy rovněž
„Nabídka platí od doby, kdy dojde osobě, které je určena“. Neodvolatelnou ofertu lze potom zrušit jen tehdy, dojde-li zrušení kupujícímu před nebo spolu s nabídkou. Lze tak odeslat návrh smlouvy poštou a pak jej odvolat např. telefonicky. Týká se to zejména závazných nabídek se stanovenou akceptační lhůtou nebo ofert s neodvolatelností výslovně uvedenou v textu, anebo takových, kdy druhá strana měla důvod spoléhat na tuto neodvolatelnost. Za jiných podmínek nabídka může být zrušena i později, maximálně však do odeslání akceptu kupujícím.
Společným prvkem s kontinentálním právem je pak zásada doručení, kterou Úmluva používá k určení místa a okamžiku uzavření smlouvy. Přijetí ale musí dojít prodávajícímu v době jím určené nebo, pokud není stanovena, v době rozumné.
Stejná ustanovení platí i pro konkludentní čin, zavedly-li strany mezi sebou takovou praxi nebo zvyklost. Avšak ústní nabídka musí být přijata ihned, nevyplývá-li z okolností něco jiného.
Co se týče obchodních zvyklostí, ty mají přednost před ustanoveními Úmluvy ve dvou případech. Musí totiž jít o uzance, které strany mezi sebou zavedly nebo se na nich dohodly, nebo o takové, jež prodávající a kupující znali nebo měli znát a které se zpravidla dodržují v mezinárodním obchodě mezi stranami téhož druhu a stejného odvětví.
1 Jak vyplývá z jejího názvu, Úmluva se vztahuje jen na obchod se zbožím a nikoli s nemovitostmi
Na závěr je třeba říci, že Úmluva umožňuje svým smluvním státům v souladu s příslušnými články nepřijmout některá její ustanovení nebo dokonce části, aby tak rozšířila svoje uplatnění ve světě. Proto je vždy důležité zjistit, zda a s jakými výhradami přijal ten který smluvní stát tuto právní normu. Např. Švédsko, jehož obchodní právo se mělo použít při řešení sporů mezi skupinou ABB a společností OOO KARLTEX, právě neratifikovalo výše uvedenou úpravu. Je pochopitelné, že Švédské království tak pozbývá statutu smluvního státu, pokud jde o zmíněná ustanovení.
Na rozdíl od Komise OSN pro právo mezinárodního obchodu, Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva se snaží o komplexní řešení rozdílů mezi národními právními řády. Za tímto účelem ústav vydal v r. 1994 Zásady mezinárodních obchodních smluv (dále jen Zásady), jimiž se má sjednotit zvykové právo1. V porovnání s Úmluvou tyto zásady však nejsou závazné a obsahují poněkud odlišnou úpravu. Odchylky se především týkají podstatných náležitostí kontraktu (Zásady umožňují uzavřít smlouvu i bez kupní ceny), obchodních zvyklostí (podle Zásad jejich nerozumné použití má být omezeno) o otázky dobré víry a slušného jednání v mezinárodním obchodě (v Úmluvě jen při jejím výkladu). Aby Zásady mohly být zdrojem výkladů práv i povinností, strany se na ně ve smlouvě musí výslovně odvolat. Mohou se však použít i v případě, kdy nelze zjistit příslušné pravidlo rozhodného práva. Jsou tak dobrým substitutem pro země, které nejsou smluvními státy Úmluvy.
Dalším významným příspěvkem k úpravě mezinárodních obchodních vztahů jsou již zmíněné všeobecné podmínky a vzorové kupní smlouvy pro vývoz a dovoz různých druhů zboží, jež vypracovaly Evropská hospodářská komise OSN se sídlem v Ženevě a Mezinárodní obchodní komora v Paříži2. Výsledkem jejich práce bylo sjednocení obyčejů a zvyklostí používaných v mezinárodním obchodě s ohledem na právní řády různých evropských zemí. Všeobecné podmínky a typové kontrakty nejsou však závaznými předpisy a smluvní strany je mohou přijmout i s určitými změnami.
1 Více viz Kanda, A. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží)
2 Samozřejmě jsou i jiné organizace, které se zabývají všeobecnými podmínkami, např. asociace evropských strojírenských odvětví Orgalime
Výsledkem práce Mezinárodní obchodní komory jsou rovněž Mezinárodní pravidla pro výklad dodacích doložek (dále INCOTERMS), upravující povinnosti stran kontraktu při přepravě zboží a přechod nebezpečí a nákladů v mezinárodním obchodě. Pravidla mají dlouhou historii (první vydání bylo v r. 1936) a jsou často používána v mezinárodních kontraktech. Aby platily, strany se na ně ve smlouvě musí odvolat a to s uvedením parity, místa (např. přístavu) a vydání INCOTERMS.
Nejnovějším vydáním těchto pravidel je verze z r. 2000 obsahující 13 dodacích podmínek, jež jsou pak rozděleny do čtyř skupin. Podrobněji se těmito skupinami a několika paritami však budu zabývat v následující kapitole.
3.3.3 Volba práva a kolizní normy
Z výše uvedeného vyplývá, že mezinárodní kupní smlouva je upravena v celé řadě právních předpisů a často záleží právě na smluvních stranách, na jakou právní normu se odvolají ve smlouvě.
Je však třeba říci, že v případě vzniku problémů s plněním strany zpravidla dávají přednost dohodě před právním řízením, jednak pro zachování dobrých vzájemných vztahů, a jednak i z již zmíněných důvodů (neznalost práva, pochybnosti o rozhodnutí cizozemských soudů, časové průtahy apod.). Nicméně úplně vyloučit případy, kdy soudní či jiné řízení je jediným možným řešením, nelze, proto volba práva je vždy stěžejní náležitostí kupní smlouvy.
Je pochopitelné, že každá smluvní strana se snaží prosadit právo svého státu nebo jiný jí dobře známý právní řád. Kdyby se však prodávající a kupující na rozhodném právu nedohodli, použijí se kolizní normy, určující právo na základě stanovených kritérií. Např. v České republice je kolizní normou zákon č. 97/1963 Sb.
o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podle § 10 odst. 2 písm. a) tohoto zákona řídí se „smlouvy kupní a smlouvy o dílo právem místa, kde je sídlo (bydliště) prodávajícího nebo zhotovitele díla v době uzavření smlouvy;“. Jestliže přitom je tímto místem území České republiky, použije se úprava zákona č. 513/1991 Sb.
(obchodního zákoníku)1, není-li v českém právním řádu mezinárodní smlouva, která
1 Obchodní zákoník v § 729 definuje závazkové vztahy, na něž se použije jeho úprava, stejně jako Úmluva (alespoň jeden subjekt podílející se na vzniku těchto vztahů musí mít místo podnikání nebo sídlo, příp. bydliště v jiném státu než ostatní subjekty)
má přednost. Obchodní zákoník potom obsahuje některá zvláštní ujednání věnované problematice mezinárodnímu obchodu. Jde zejména o zákaz dalšího vývozu (§ 739 -
§ 741), ujednání o omezení prodeje (§ 742 - § 743), smlouvu o výhradním prodeji (§ 745 - § 749) a smlouvu o vázaných obchodech (§ 750 - § 755).
Avšak každá smlouva je vzájemnou dohodu stran týkající se konkrétního případu. Proto při jeho rozboru je vždy nutno brát v úvahu obsah této smlouvy a přihlížet ke všem okolnostem a skutečnostem týkajícím se daného případu. Druhá kapitola mé práce je právě věnovaná těmto otázkám.
4 KONKRÉTNÍ PŘÍPAD
Předtím, než se pustím do analýzy konkrétního mezinárodního kontraktu, chtěl bych nejprve popsat podstatu obchodu, jenž je tímto kontraktem upraven.
4.1 Podstata zkoumaného případu
Společnost OOO KARLTEX je distributorem kvalitního elektrického zařízení v zemích SNS, zejména v Ruské federaci a Kazachstánu. Pravidelně se účastní mezinárodních veletrhů věnovaných této tematice a sleduje výzkum a vývoj v dané oblasti. V polovině r. 2006 se na ni obrátila velká kazašská společnost a objednala deset výrobků typu „transformátor suchý“.
Z tohoto důvodu OOO KARLTEX oslovila několik velkých evropských firem a požádala je o technickou dokumentaci a cenovou nabídku. Po prozkoumání předložených nabídek a upřesnění požadavků zákazníka, společnost usoudila, že z technického a cenového hlediska nejlepší je nabídka skupiny ABB, konkrétně ABB AG Power Technologies Division-Transformers. Uvedené společnosti pokračovaly v obchodní korespondenci a sjednaly přibližné náležitosti kupní smlouvy. Poté následovala návštěva představitele OOO KARLTEXu města Brilon, SRN, kde se uskutečnilo obchodní jednání, a podpis následujícího mezinárodního kontraktu.
4.2 Obvyklé náležitosti kupní smlouvy
Ustanovení každé kupní smlouvy lze rozdělit do dvou velkých skupin1. První skupina představuje úpravu obvyklých částí kontraktu. Jde jednak o podstatné náležitosti kupní smlouvy (podle platného práva), a jednak o některé další podmínky týkající se práv a povinností smluvních stran. V našem případě jsou to určení stran a předmětu smlouvy, kupní cena, dodací podmínka, dodací lhůty, platební podmínky a ustanovení spojené s balením a značením zboží. Druhá skupina potom zahrnuje jiné části, a to záruku, sankce, vyšší moc, arbitrážní doložku a některé další náležitosti.
1 Tímto členěním však není dotčena důležitost jednotlivých ustanovení
Podívejme se nyní, jak konkrétní kontrakt upravuje první skupinu podmínek.
Pro tento účel rozebereme každou z nich zvlášť.
4.2.1 Vymezení smluvních stran
Jak je již známo, určení smluvních stran je podstatnou náležitostí kontraktu podle všech zmíněných právních norem. Tato náležitost je většinou uvedena v tzv.
úvodní části, kde lze také nalézt číslo, místo a datum vystavení (resp. podpisu) smlouvy. Uvádějí se tam přesné názvy firem a osoby, jež je zastupují. Zkoumaná kupní smlouva není výjimkou v této otázce.
V našem případě jde o kontrakt č. 1711/2006 z 17 listopadu r. 2006, jenž byl uzavřen na jedné straně společností OOO KARLTEX s místem podnikání v Rusku, zastoupenou jejím ředitelem, panem Vladimirem Ivanovem (dále v kontraktu označovaná jako Kupující), a na druhé straně společností ABB AG Power Technologies Division – Transformers s místem podnikání ve městě Brilon, SRN, zastoupenou oblastní vedoucí, paní Gabriele Luckey, a vedoucí prodejního oddělení, paní Waltraud Mies (dále jen Prodávající)1.
Výše uvedené ujednání obsahuje zajímavé informace o smluvních stranách.
Lze totiž předpokládat, že kupující je mnohem menší společností než prodávající, protože je zastoupen vrcholovým vedením, zatímco prodávající jen středním managementem. Navíc smlouva byla podepsána na území prodávajícího, což je v mezinárodním obchodě méně obvyklé.
Ve skutečnosti OOO KARLTEX je malou společností, jež má pouze 15 zaměstnanců a zabývá se jen zmíněnou distribucí kvalitního elektrického zařízení v zemích SNS. Navzdory tomu je relativně kapitálově vybavena a má dobré vztahy s velkými nadnárodními korporacemi. Skupina ABB je pak jednou z těchto multinacionálních korporací (tj. podniků, jež vlastní nebo ovládají činnost produkující přidanou hodnotu v alespoň dvou zemích světa) a má více oblastí působení. Konsolidované tržby ABB dosahují zhruba 24,5 miliard amerických dolarů2.
1 Obě společnosti jednají na základě svých stanov, viz preambuli ke kupní smlouvě
2 Údaje jsou dostupné z http://www.abb.com/cawp/abbzh252/b434095700ab7545c1256ae700494de1.aspx, údaje za r. 2006
Je pochopitelné, že ABB je finančně mnohem silnější entitou, a proto lze předpokládat, že ustanovení kupní smlouvy budou více respektovat její zájmy. Jedná
se především o dodací podmínky, platební podmínky, rozhodné právo, jazyk a některé další náležitosti. Správnost tohoto předpokladu ověříme postupným
prozkoumáním jednotlivých částí kontraktu.
4.2.2 Předmět smlouvy
Předmětem smlouvy je v našem případě zboží typu „transformátor suchý“, které má zřejmě investiční charakter. Jak je již známo z první kapitoly, investiční výrobky zpravidla procházejí přímou obchodní metodou, tzn. výrobce prodává zboží finálnímu spotřebiteli. Avšak OOO KARTLEX v daném vztahu vystupuje jako prostředník, který kupuje zboží u dodavatele (ABB) a prodává odběrateli (kazašské společnosti)1, přičemž výrobce a spotřebitel se navzájem neznají. Toto schéma je ale možné jen díky povaze daného zboží, proto je spíše výjimkou.
Detailní úprava předmětu kupní smlouvy, především název a množství, je potom dána v Dodatku č. 1, na něhož se odvolává příslušné ustanovení kontraktu.
Jde o deset kusů transformátorů a podobných přístrojů (dále jen Zařízení), které mají specifikovanou jednotkovou cenu a dodací lhůty. V samotné smlouvě je potom také odkázáno na dodací paritu dle mezinárodních vykládacích pravidel INCOTERMS 2000 (viz dále) a na všeobecné podmínky Orgalime s2000. Podívejme se nyní na druhý předpis podrobněji.
Orgalime je asociací evropských strojírenských odvětví reprezentující zájmy strojního, elektrotechnického, elektronického a kovodělného průmyslu. Vypracovala řadu všeobecných podmínek, jichž lze použít při uzavírání smluv o koupi / prodeji příslušných výrobků. Konkrétně Orgalime s2000 znamená všeobecné podmínky pro dodávku strojních, elektrotechnických a elektronických výrobků. Jsou tak dobrým nástrojem pro výklad práv a povinností prodávajícího a kupujícího u právního řízení.
A protože byly vypracovány mezinárodní institucí (Orgalime sdružuje podobné národní organizace ve více než dvaceti evropských zemích), jsou nezávislé na zájmech smluvních stran.
1 Zkoumání vztahu mezi OOO KARLTEXem a zákazníkem však přesahuje rámec této práce
Stejně jako u jiných podobných nástrojů, na Orgalime s2000 se ve smlouvě strany musejí výslovně odvolat (což bylo uděláno) a všechny odchylky od těchto podmínek a jejich modifikace musí být písemně odsouhlaseny. Kupní smlouva mezi ABB a OOO KARLTEXem právě obsahuje některé takové modifikace, zejména co se týče platebních podmínek, záruk prodávajícího, sankcí a případů vyšší moci.
Jinak, kromě kupní smlouvy písemnou podobou se rovněž rozumí dopis, fax, elektronická pošta nebo nějaký jiný způsob podle dohody stran.
Orgalime s2000 se také zabývá dokumentací, již má odevzdat jedna smluvní strana druhé. Tato dokumentace potom zůstává ve vlastnictví dodavatele a nesmí být použita pro jiný účel, než pro jaký byla poskytnuta. Dále platí zákaz reprodukce, rozmnožování a předání informací třetí straně. Prodávající také musí odevzdat kupujícímu návod a jiné podklady potřebné k instalaci a provozu zařízení a to nejpozději dnem dodání. Tato ustanovení nebyla ve smlouvě nijak upravena, proto musí platit ve výše uvedeném rozsahu.
4.2.3 Kupní cena
Kupní cena je jednou z nejkontroverznějších náležitostí kupní smlouvy (viz dvojaký postoj Úmluvy k jejímu významu). Její výše je především dána cenovou politikou prodávajícího, ale i zvolenými dodacími a platebními podmínkami. Může tak být uvedena jako fixní částka, jako částka pohyblivá, jež závisí na vývoji nějaké referenční veličiny, anebo bude dán způsob jejího stanovení v budoucnosti. Právo také připouští uzavření smlouvy i bez kupní ceny.
V našem případě však jde o částku 227 460,- eur. Tato varianta, tj. fixní cena stanovená ve světové měně, je v mezinárodním obchodě nejčastější. Rozvržení této částky na jednotlivé komponenty Zařízení je potom rovněž obsaženo v Dodatku č. 1.
Kromě toho, strany se dohodly, že ceny uvedené v tomto dodatku jsou pevné a nesmějí být změněny. Toto ujednání tak vyloučí použití cenových a některých jiných doložek, jež mají „aktualizovat“ cenu v případě zhoršení postavení Prodávajícího1.
Toto ujednání však může být pro Prodávajícího velmi riskantní vzhledem ke sjednaným dodacím lhůtám (viz dále). Nicméně, společnost ABB, konkrétně AG
1 Velké počáteční písmeno znamená, že se jedná o smluvní strany zkoumaného kontraktu
Power Technologies Division – Transformers, za daných podmínek není vystavena žádnému kursovému riziku, protože obchoduje v domácí měně. Z tohoto důvodu její náklady jsou více předvídatelné, jde-li o růst cen dodávek nebo mezd zaměstnanců1. Navíc do kupní ceny se započítávají všechny náklady spojené s vystavením dokumentace, celním odbavením zboží v Německu, balením a značením.
Na závěr lze konstatovat, že zkoumaný ochod se nejeví jako významný pro skupinu ABB. To jednoduše zjistíme, jestliže vydělíme jeho hodnotu celkovými konsolidovanými tržbami po přepočtu na jednotnou měnu2. Výsledek představuje zhruba tisícinu procenta. Avšak pro OOO KARLTEX jde o významný obchod.
4.2.4 Dodací podmínka
Orgalime s2000 stanoví, že úprava dodacích podmínek ve smlouvě musí být v souladu s mezinárodními vykládacími pravidly INCOTERMS. Nicméně není specifikováno, jakým vydáním pravidel smluvní strany se mají řídit. Můžeme však předpokládat, že se použije nejnovější verze k okamžiku uzavření kupní smlouvy.
V našem případě je to vydání z r. 2000. Asociace Orgalime tak dopředu počítala s budoucími revizemi vykládacích pravidel.
Pro naše potřeby se však budeme zabývat pouze INCOTERMS 2000, protože strany se na ně rovněž odvolaly v kontraktu. Jak už víme, mezinárodní vykládací pravidla se skládají z 13 dodacích podmínek rozdělených do 4 skupin dle povinností prodávajícího. Tak skupina E, doložka odebrání, obsahuje pouze jednu paritu EXW, která je ze všech nejkratší. Skupina F nevyžaduje placení hlavního přepravného a zahrnuje 3 podmínky (FCA, FAS, FOB). Dále následuje skupina C, kde je hlavní přepravné již placeno (parity CFR, CIF, CPT, CIP), a skupina D, jež je ze všech nejdelší (podmínky DAF, DES, DEQ, DDU, DDP). Délka parity, tj. rozsah povinností prodávajícího, potom odráží finanční sílu strany. Proto můžeme předpokládat, že OOO KARLTEX a ABB se pravděpodobně dohodly na jiné dodací podmínce než EXW (Ex Works, česky „Ze závodu“)3.
1 Tyto náklady do určitého stupně odráží očekávaná míra inflace
2 K tomu lze použít např. kurzu USD/EUR Evropské centrální banky v prosinci (pro dosažení časové shody), jenž je dostupný z http://www.ecb.int/stats/exchange/eurofxref/html/eurofxref-graph-usd.en.html
3 Tato parita by se však použila podle Orgalime s2000, kdyby strany se nedohodly na žádné paritě a nebylo-li ve smlouvě obsaženo jiné ujednání
Tento předpoklad je opravdu naplněn: „Dodání Zařízení se uskutečňuje na základě FCA, Brilon, Německo, podle INCOTERMS 2000“1. Přesto je zvláštní, že strany zvolily právě paritu FCA (Free Carrier, „Vyplaceně dopravci“), neboť je druhou nejkratší podmínkou vykládacích pravidel. Je však možné, že zde je spíše respektován zájem kupujícího, který chtěl uspořit náklady objednáním levnější tuzemské (z jeho pohledu) přepravy2, což by ABB nejspíše neudělala. Podívejme se nyní, jaké jsou povinnosti Prodávajícího podle této dodací podmínky.
„Vyplaceně dopravci znamená, že prodávající dodá zboží, celně odbavené pro vývoz, dopravci jmenovanému kupujícím v pojmenovaném místě“3. Toto místo je potom rozhodující, zda prodávající je povinen zboží na dopravní prostředek naložit nebo je z dopravního prostředku vyložit. Za nakládku tak odpovídá, jen když se jedná o místo jeho podnikání (závod, sklad apod.). V případě, že předmět smlouvy má být předán dopravci jinde, prodávající není odpovědný za nakládku a ani za vykládku zboží z použitého dopravního prostředku.
Dopravcem4 se potom rozumí každá osoba vázaná smlouvou o přepravě věci, která uskutečňuje nebo obstarává přepravu zboží. INCOTERMS 2000 také připouštějí možnost, že kupující k přijetí předmětu smlouvy jmenuje jinou osobu než dopravce. Tímto ale nejsou dotčeny povinnosti prodávajícího a posledně zmíněný tak musí zboží předat této osobě.
Co se týče přechodu nákladů a rizik, ten je dán okamžikem dodání zboží v souladu se zmíněnou úpravou, přičemž tato parita se použije pro všechny druhy přepravy, a to včetně multimodální (takové, kdy zboží je přepraveno různými druhy dopravních prostředků, ale s jedním dokladem, např. konosamentem FIATA)5.
Je zřejmé, že v našem případě Prodávající má povinnost naložit zboží na dopravní prostředek (s největší pravděpodobností kamion), protože u parity FCA je uvedeno místo podnikání Prodávajícího, město Brilon, Německo. Je však třeba říci, že INCOTERMS 2000 předepisují pro prodávajícího (a kupujícího) celkem 10 povinností. Většina z nich je upravena v textu parit, některé jsou naopak předmětem dohody smluvních stran. Úprava těchto povinností však není obsažena v kupní smlouvě, proto se jimi nebudu detailněji zabývat.
1 Přeloženo z angličtiny, viz ujednání č. 3.1. kupní smlouvy (příloha č. 1)
2 Sazby dopravců ze zemí SNS jsou o 20-30 % nižší než u německých dopravců
3 http://www.iccwbo.org/incoterms/id3040/index.html, přeloženo z angličtiny
4 V případě, že je jich více, jde o prvního dopravce (viz také čl. 31 písm. a) Úmluvy)
5 Více viz Machková, H.; Černohlávková, E.; Sato, A. a kol. Mezinárodní obchodní operace
4.2.5 Dodací lhůty
Dodací lhůty pak vypovídají o konkurenceschopnosti prodávajícího. Kupující zpravidla požaduje kratší lhůty, aby se tím vyhnul riziku zhoršení svého postavení, zastarání zboží apod. V případě investičních výrobků tyto skutečnosti samozřejmě platí omezeně, protože takové výrobky se často musejí teprve zhotovit. A protože se zpravidla jedná o významné částky, prodávající požaduje buď příznivou platební podmínku nebo váže dodací lhůtu na provedení určitého úkonu. Přesně sjednaná data nejsou tak moc obvyklá v mezinárodním obchodě.
V našem případě jde o prolínání dvou typu dodacích lhůt: tzv. obvyklé lhůty („v průběhu uvedeného měsíce“) a lhůty vázané na platební podmínku. Ujednání kontraktu pak vypadá následovně: „Dodací lhůty jsou stanoveny v Dodatku č. 1 tohoto Kontraktu za předpokladu, že odstavec č. 4.1. tohoto Kontraktu je splněn Kupujícím“1. Ujednání č. 4.1. se pak týká zmíněných platebních podmínek (viz následující subkapitolu). Kupní smlouva a Orgalime s2000 také připouští předčasné dodání zboží.
Co se týče specifikace dodacích lhůt podle Dodatku č. 1, tak pět kusů Zařízení má být dodáno v průběhu dubna r. 2007, další dva kusy v průběhu června téhož roku a poslední tři kusy v průběhu července r. 2007. Z těchto skutečností lze usoudit, že v našem případě se jedná o dlouhodobý kontrakt, neboť byl podepsán v listopadu roku 2006. To znamená, že prodávající neměl hotové zboží na skladu a/nebo jde o zájem Kupujícího vyplývající z přírodních a klimatických podmínek2.
4.2.6 Platební podmínky
Platební podmínky určují místo, dobu a způsob placení kupní ceny. Mohou tak být kompromisem mezi zájmy stran, které jsou do jisté míry protichůdné. Každá strana totiž chce přeměnit své pohledávky v peněžní prostředky co nejdříve a hradit své závazky co nejpozději. Nicméně při zkoumání ujednání kontraktu musíme brat v úvahu i jiné skutečnosti, např. rizikovost obchodu, vzájemné vztahy prodávajícího a kupujícího a finanční sílu partnerů.
1 Přeloženo z angličtiny, viz ujednání č. 3.2. kupní smlouvy (příloha č. 1)
2 Některé silnice v Kazachstánu jsou totiž během zimy neprůjezdné, což ztěžuje kamionovou přepravu
Úmluva v čl. 57 umožňuje stranám určit v kupní smlouvě místo placení, proto je jím většinou banka nebo obdobná organizace. V našem případě platbu má provést banka GARANTIJA, Moskva (na příkaz Kupujícího) a přijmout Commerzbank AG, Olsberg (na účet Prodávajícího). Tyto údaje však nejsou uvedeny v ujednání o platebních podmínkách, nýbrž v odstavci věnovaném sídlům smluvních stran.
Doba placení pak vypovídá o postavení zúčastněných stran. Je-li sjednáno placení předem, je to velká výhoda pro prodávajícího, ale kupující zároveň podstupuje riziko, že jeho partner nesplní své povinnosti řádně a včas. Dodavatelský úvěr potom představuje opačnou situaci. Proto aby se těmto extrémům vyhnuly, strany zpravidla sjednávají placení v době dodání s úhradou předem části kupní ceny, tzv. akontace, jejíž výše podle konsensu OECD by neměla přesahovat 15 % hodnoty kontraktu1.
V kontraktu se však smluvní strany dohodly na 50% akontaci a na její úhradě nejpozději 22. listopadu r. 2006. Prodávající tak nejspíše chtěl profinancovat výrobu Zařízení nebo alespoň jeho části. Zbytek pak má být uhrazen za měsíc do data odeslání zboží poté, jakmile Kupující obdrží avízo a fakturu. To znamená, že placení se fakticky má uskutečnit předem. Proto můžeme učinit závěr, že v dohodě o platební podmínce sehrály rozhodující roli právě „jiné skutečnosti“. Lze předpokládat, že je to jednak postavení Prodávajícího jako mnohem silnější firmy a jednak dobrá pověst, jíž se velké firmy těší. Kupující totiž při uzavření kontraktu spoléhal na to, že ABB dostojí svým závazkům řádně a včas.
Způsob placení potom ovlivňuje výši kupní ceny, protože přináší dodatečné náklady (nejrůznější poplatky) při použití bankovních služeb. V našem případě placení se má uskutečnit bankovním transferem. Avšak ne všechny banky mají své pobočky v příslušných zemích, což ztěžuje průběh bezhotovostních plateb. Proto je možné, že Prodávající musel několik dní počkat, než ho jeho banka vyrozuměla o přijetí stanovené částky. Tato skutečnost ale nebyla upravena ve smlouvě, proto se použije úprava Orgalime s2000. Podle těchto všeobecných podmínek, placení se považuje za uskutečněné, jen když příslušná částka byla úplně a neodvolatelně připočtena k účtu prodávajícího.
1 Konsensus OECD však není závazný
4.2.7 Balení, značení, odeslání
Článek 35 Úmluvy stanoví, že „Prodávající musí dodat zboží v množství, jakosti a provedení, jež určuje smlouva, a musí je zabalit nebo opatřit tak, jak určuje smlouva“. Obal potom plní dvě základní funkce: ochrannou a propagační. V našem případě se však jedná jen o funkci ochrannou (investiční zboží). Přesto náklady na balení se započítávají do kupní ceny dvojím způsobem, a to jednak jako mzdy pracovníků, použitý materiál atd., a jednak jako náklady spojené s výší dopravného a manipulací. Cena obalu potom může být stanovená zvlášť, např. určitým procentem z ceny zboží, nebo být započtena do této částky. V některých případech se používají i vratné obaly, avšak v mezinárodním obchodě to není příliš časté. Na obalu a také na průvodních dokumentech se potom uvádí značení (signo), jež slouží k usnadnění identifikace zboží.
V našem případě kupní smlouva požaduje, aby Zařízení bylo zabaleno do polyetylenové fólie, jež má zabránit jeho poškození a korozi během přepravy. Je pochopitelné, že nejde o vratný obal, a jak je již známo, náklady spojené s balením byly započteny do kupní ceny.
Na zboží také má být přivěšen štítek se značením ve dvou jazycích: angličtině a ruštině. Na něm musí být uvedeno číslo kontraktu včetně roku, odesílatel (ABB AG Power Technologies Division-Transformers) a dimenze zboží (délka x šířka x výška). V případě, že některá část Zařízení vyžaduje zvláštní zacházení, na její obal se uvede speciální značení jako „pozor sklo!“, „těžiště“, „vrchol“ aj., a to v souladu s dohodou SMGS, o mezinárodní nákladní dopravě (tu se ovšem jedná o železnici).
Podle čl. 34 Úmluvy prodávající také musí předat kupujícímu příslušné doklady, a to „v době a v místě a způsobem, jež jsou stanovené ve smlouvě“. Tak podle kontraktu Zařízení má být během přepravy doprovázeno technickým průkazem. Dále, před expedicí Prodávající má odeslat Kupujícímu faxem fakturu, nákladní list CMR, osvědčení o původu zboží a osvědčení jakosti. Kromě toho Prodávající se zavazuje dodat Kupujícímu spolu se zbožím také originály těchto dokumentů (přitom každý výrobek musí mít svůj vlastní technický průkaz), originál balicího listu a kopii exportní deklarace (Jednotné celní deklarace)1. Na rozdíl od značení, průvodní dokumentace však má být vystavena v jednom jazyce (angličtině).
1 Zboží totiž opouští celní systém Evropské unie
Dále kupní smlouva stanoví, že veškeré změny, týkající se zmíněné úpravy, Prodávající musí předem odsouhlasit s Kupujícím. Taková nová ujednání se potom uvedou v dodatku ke smlouvě, jenž musí být podepsán oběma stranami nejpozději za dva týdny před dodáním. Tato úprava je tak celkem typická pro většinu kontraktů upravujících podobnou problematiku.
4.3 Další náležitosti kupní smlouvy
Do této skupiny jsem zařadil následující náležitosti kupní smlouvy: záruku, pokutové sankce, vyšší moc, arbitrážní doložku, všeobecné podmínky a některá další ujednání. Na rozdíl od obvyklých náležitostí nejsou nezbytné pro uzavření kupní smlouvy, přesto jsou velmi důležité v případě, kdy smlouva bude porušena nebo kdy zboží se ukáže jako vadné. Podívejme se nyní na každou z těchto částí kontraktu zvlášť.
4.3.1 Záruka
Zárukou se obecně rozumí odpovědnost prodávajícího za vady plnění, přičemž je většinou časově omezena v podobě tzv. záruční lhůty, jež začíná běžet od určité objektivní skutečnosti, např. prodeje zboží nebo uvedení zařízení do provozu.
Její délka je potom stanovena zákonem, nicméně některé společnosti záruku často prodlužují především z marketingových důvodů.
V našem případě záruka je dána příslušnými ujednáními kupní smlouvy.
Prodávající se tak zavazuje, že Zařízení odpovídá technickým charakteristikám uvedeným v Dodatku č. 1 a potvrzuje to mezinárodním osvědčením jakosti. Rovněž zaručuje vysokou kvalitu použitých materiálů, bezvadné technické provedení a soulad s požadavky smlouvy. Jinak řečeno, vylučuje se možnost tzv. fyzických vad.
Záruční lhůta potom běží od uvedení Zařízení do provozu (investiční zboží) a rovná se 12 měsícům, maximálně však 36 měsícům od data odeslání zboží1. To znamená, že OOO KARLTEX musí uvést Zařízení do provozu v průběhu jednoho roku.
1 Orgalime s2000 stanoví kratší záruční doby
Kupující ze své strany má bez zbytečného odkladu1 informovat Prodávajícího o veškerých vadách podle výše uvedené úpravy, a to v písemné podobě s uvedením detailů. Prodávající pak musí vady odstranit v přiměřené době, přičemž se nebere v úvahu, zda problém zavinila sama společnost nebo její subdodavatelé. V případě, že tak neučiní, OOO KARLTEX má právo požadovat od skupiny ABB zaplacení smlouvou stanovené pokuty (jako při nedodržení dodacích lhůt), a to počínaje 31.
dnem následujícím po oficiálním upozornění.
Záruční lhůta na vyměněné Zařízení nebo jeho část začíná běžet rovněž od uvedení do provozu, ale maximální doba je v tomto případě dána pouze 18 měsíci od data expedice. Dále kontrakt stanoví, že vadné zboží nebo vadná dokumentace mají být vráceny Prodávajícímu ve stranami určené době.
Skupina ABB však není zodpovědná za vady, které OOO KARLTEX zavinil sám, a to buď porušením pokynů ohledně provozu a údržby Zařízení, neodborným zacházením nebo opravami neodsouhlasenými s Prodávajícím; anebo které vznikly běžným opotřebením Zařízení.
Výše uvedené ujednání lze samozřejmě specifikovat úpravou podle Orgalime s2000. Tak například tyto všeobecné podmínky umožňují kupujícímu požádat až 15% slevu z kupní ceny v případě, že prodávající neodstraní vadu, a dokonce za určitých podmínek odstoupit od smlouvy s nárokem na náhradu škody ve stejné výši.
Avšak prozkoumání všech skutečností, jež mohou nastat, přesahuje rámec této práce.
Přesto chtěl bych věnovat pozornost otázce právních vad, i když v podstatě není spojena se zárukou. Tato problematika nebyla upravena ani v kupní smlouvě ani ve všeobecných podmínkách Orgalime s2000, proto se použijí ustanovení Úmluvy.
Tak podle jejího čl. 41 „Prodávající musí dodat zboží, které není omezeno žádným právem nebo nárokem třetí osoby“, ledaže by s tím souhlasila protistrana. Toto však neplatí pro právní vady spojené s průmyslovým a duševním vlastnictvím, pokud by o nich prodávající věděl nebo nemohl nevědět. V tomto případě kupující má nárok na slevu z kupní ceny a nárok na náhradu vzniklé škody, jestliže podá prodávajícímu zprávu v přiměřené době. V našem případě je tato otázka aktuální, protože ani Rusko ani Kazachstán nejsou členy Světové obchodní organizace a nejsou tak vázány dohodou TRIPS o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví.
1 Podle Orgalime s2000 maximálně do dvou týdnů po uplynutí záruční lhůty
4.3.2 Pokutové sankce
Pokutové sankce jsou rovněž poněkud kontroverzní náležitostí kontraktu. Na jedné straně mají motivovat smluvní strany k jeho řádnému a včasnému plnění a na druhé straně příliš přísné sankce mohou poškodit dobré vzájemné vztahy partnerů.
Obecně platí, že sankce vypovídají o síle smluvních stran. Tak v našem případě lze očekávat, že skupina ABB bude mít relativně lepší postavení než její protistrana.
Podle kupní smlouvy tak při nedodržení Prodávajícím sjednaných dodacích lhůt Kupující má nárok na smluvní pokutu ve výši 0,3 % z kupní ceny nedodané části Zařízení, a to za každý týden zpoždění. Souhrnná výše pokut je však limitována 5 % z celkové hodnoty kontraktu (tj. částkou 11 373,- eur). V případě, že ani po dosažení této částky dodávka nebyla uskutečněna, smluvní strany pokračují v plnění kontraktu a stanoví dodatečné penále ve výši 0,5 % z kupní ceny nedodaného zboží za stejných podmínek, ale s limitou 10 % z hodnoty kontraktu. Dodatečné sankce ale musejí být uvedeny v novém dodatku ke kupní smlouvě.
Toto ujednání je překvapivě tvrdší oproti ustanovením Orgalime s2000, nicméně můžeme předpokládat, že jde o standardní podmínky nabízené ABB AG Power Technologies Division-Transformers při dodání transformátorů.
Kupující pak ze své strany musí zaplatit zbytek kupní ceny (tj. těch 50 %, jež má uhradit za měsíc do odeslání Zařízení) s maximálním zpožděním 10 dnů po splatnosti faktury, jinak Prodávající si vyhrazuje právo odstoupit od smlouvy.
V tomto případě ABB se zavazuje vrátit OOO KARLTEXu 90 % z akontace a zbylých 10 % si ponechá jako kompenzaci za výdaje spojené s anulací smlouvy.
Orgalime s2000 je i v této otázce více liberální a stanoví, že prodávající může odstoupit od smlouvy jen po tříměsíčním zpoždění v placení, nicméně má právo po tuto dobu plnění kontraktu pozastavit.
Celkem lze říci, že ujednání o sankcích v této smlouvě jsou tvrdší oproti všeobecným podmínkám a relativně více respektují zájmy Prodávajícího, zejména co se týče placení kupní ceny. Původní předpoklad je tak naplněn.
Je však patrné, že strany ponechaly úpravu některých případů na všeobecné podmínky. Jde především o odstoupení od smlouvy ze strany Kupujícího a s ním spojený nárok na náhradu škody.
