Hlavní práce73504_semm04.pdf, 669.5 kB Stáhnout

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Katedra mezinárodních studií a diplomacie

Bakalářská práce

„Difuze norem k ochraně reprodukčních práv:

Případ Polska“

Autorka: Milana Semenova

Vedoucí: doc. Mgr. Ing. Štěpánka Zemanová, Ph.D.

Praha, duben 2021

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Difuze norem k ochraně reprodukčních práv:

Případ Polska“ vypracovala samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Praze dne 30.4.2021 Milana Semenova

Podpis

Poděkování

Tímto bych ráda poděkovala vedoucí své bakalářské práce doc. Mgr. Ing. Štěpánce Zemanové, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady, ochotu a vstřícnost při psaní této práce.

OBSAH

ÚVOD ... 2

KAPITOLA 1 Charakteristika difuze norem... 4

1.1 Definice normy a jejich cyklů ... 4

1.2 Shluk norem ... 6

1.3 Difuzní mechanismy a procesy ... 8

1.4 Mechanismy šíření norem Evropskou unii ... 10

KAPITOLA 2 Mezinárodní závazky Polska na poli ochrany reprodukčních práv ... 13

2.1 Univerzální normy k ochraně reprodukčních práv ... 13

2.2 Ochrana reprodukčních práv v evropských dokumentech ... 19

KAPITOLA 3 Plnění mezinárodních závazků Polskem ... 24

3.1 Zahájení obráceného cyklu norem reprodukčních práv v Polsku ... 24

3.2 Difuzní mechanismy EU a OSN k ochraně reprodukčních práv ... 29

ZÁVĚR ... 32

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ... 35

SEZNAM ZKRATEK

CEDAW Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination Against Women Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen

EIGE European Institute for Gender Equality Evropský institut pro rovnost žen a mužů EP Evropský parlament

EU Evropská unie

EÚLP Evropská úmluva o lidských právech

FEMM Committee on Women’s Rights and Gender Equality Výbor pro práva žen a rovnost pohlaví

FWCW Fourth World Conference on Women Čtvrtá světová konference o ženách

ICPD International Conference on Population and Development Mezinárodní konference o populaci a rozvoji

VDPA Vienna Declaration and Programme of Action Vídeňská deklarace a akční plán

OSN Organizace spojených národů

PDAP Pekingská deklarace a akční platforma PiS Prawo i Sprawiedliwość

Právo a Spravedlnost PO Platforma Obywatelska

Občanská platforma RPŽ Reprodukční práva žen SEU Smlouva o Evropské unii SDGs Sustainable Development Goals

Cíle udržitelného rozvoje SRP Sexuální a reprodukční práva SRZ Sexuální a reprodukční zdraví

TFEU Treaty on the Functioning of the European Union Smlouva o fungování Evropské unie

UPR Universal Periodic Review Všeobecný periodický výzkum

SEZNAM GRAFŮ

Graf 1. Shluk norem………...……....………....…………7

1 ÚVOD

Rovnost žen a mužů je spojena s řadou práv a svobod, která by se stále měla posilovat.

Jednou z oblastí těchto práv jsou reprodukční práva žen (RPŽ). Jelikož se jedná o poměrně nově uznaná mezinárodní lidská práva, je třeba RPŽ více bránit a hlídat jejich dodržování. O tom také svědčí slabé plnění závazků státy navzdory jejich formálnímu konsensu v rámci smluv a dohod. Státy Evropské Unie (EU) jsou obecně známy svými progresivnějšími politikami a strategiemi, co se týče práv žen a jejich rovností. Nicméně některé členské země se daných cílů zcela zříkají, čímž narušují standardy a zvyklosti odpovídající členským státům EU.

Polsko je proslulé svou striktní politikou v oblasti umělého přerušení těhotenství v celé Evropě. Je rovněž smluvní stranou řady mezinárodních smluv, které ochranu RPŽ poskytují.

Jelikož vznik a zpracování těchto právních předpisů probíhal na úrovni Organizace spojených národů (OSN) a EU, které jsou odpovědnými aktéry za šíření zavedených standard chování a následně i za ustanovení orgánů hlídajících dodržování těchto smluv. Vzhledem k výše řečenému je jasné, že cílem dalšího výzkumu je nikoliv hledání důvodů oprávněnosti těchto organizací dané normy tvořit a šířit, ale určení jejich schopností je dále prosazovat. Výzkumnou otázkou pro tuto práci je určit difuzní mechanismy potřebné k ochraně RPŽ a následně zjistit, jakých konkrétních nástrojů OSN a EU využívají pro přesvědčení Polska svoje závazky nadále dodržovat. Doplňující otázkou je stanovit, v jaké fázi životního cyklu se normy určené k ochraně RPŽ nachází.

První část práce představuje teorii životního cyklu normy, pomocí které je možné zachytit, jakým způsobem norma vzniká, prosazuje se a následně se šíří z mezinárodního prostředí. Tento koncept poslouží jako základ pro zodpovězení doplňující otázky. Obrácený cyklus normy pomůže identifikovat případy eroze zavedených norem a rovněž jevy, jež je vyvolávají. Důležitá je také identifikace klíčových aktérů v různých fázích obou cyklů, pomocí které je možné zjistit účel šířených norem a vývoj jejich následné cesty. V práci jsou dále více specifikovány mechanismy a metody umožňující difuzi norem do vnitrostátního právního řádu.

Dané normy RPŽ se identifikují jako součást jednotného klastru, které se z důvodu jejich obsahové blízkosti dají zkoumat společně. V závěru teoretické části práce je kladen důraz na zvláštní mechanismy EU, jako jedinečného spojenectví států, představující zájmy demokracie, vlády práva a respektu k lidským právům.

Následně jsou poznatky získané v teoretické části práce aplikovány ve druhé kapitole, která se zaměřuje na původ ochrany RPŽ v právních dokumentech uzavřených na půdě OSN.

Dané předpisy byly nejdříve věnovány otázkám genderové rovnosti v souvislosti s odstraněním

2

diskriminace vůči ženám v oblastech sociálně-ekonomických a politických. Následně se středem zájmu stala také práva soukromého charakteru, včetně otázek ženského sexuálního a reprodukčního zdraví (SRZ), což je klíčovou složkou RPŽ. Dané dokumenty stanovily pravidla a postupy chování, kterými by se smluvní strany při poskytování ochrany těchto práv měly řídit.

Polsko je rovněž jedním z těchto států, které se dobrovolně rozhodly dané závazky plnit. Pro zajištění realizace těchto závazků byly zřízené různé orgány, které kromě kontinuálního sledování stavu dodržování povinností navíc vydávají reporty s komplexními doporučeními k vylepšení působnosti norem napříč státy. Ke konci této části je kladen důraz na problematiku aktérů vstupujících do dialogů mířených na pozměňování a předefinování původních významů dohodnutých smluv a jejich dalších využití, které mohou vést k obrácení cyklu norem RPŽ.

Následně je v kapitole představen detailnější náhled na způsob adaptace norem univerzálního charakteru zavedených OSN v rámci EU. Užití těchto hodnot na unijní úrovni posílilo jejich rozšíření a uplatnění v rámci mezinárodního systému. Právní dokumenty EU se rozdělují do dvou hlavních typů – primární a sekundární. V rámci primárních dokumentů můžeme nalézt hodnoty, na kterých se ochrana RPŽ staví. V právních předpisech druhého typu však chybí přesnější úprava těchto norem. Z tohoto důvodu se také v kapitole uvádí dokumenty Rady Evropy, organizace blízké unijním státům. EU řídí své vztahy se státy na základě kondicionality, která může být buď katalyzátorem uznání nově zavedených norem nebo se může stát důvodem pro následný odpor dané závazky přijmout.

Poslední kapitola práce popisuje, v jakém stavu plnění mezinárodních závazků, vztahujícím se ke klastru norem RPŽ, se Polsko nachází. V této části je rovněž diskutována problematika nestability názorů ohledně vnitrostátní úpravy těchto práv. Tato země je specifickým státem Evropy z historických, kulturních a zvyklostních důvodů. Navzdory tomu, že potlačení vlivů náboženství na směry státní politiky jsou běžnými praktiky ve většině demokratických států, Polsko stále zůstává zemí se silnou politizací místní katolické církve.

Její vlivy diktují chování hlavních politiků země, kteří se následně snaží vyhovět jejich požadavkům, a to pomocí změny zákonů, cílených kampaní či programových hlášení. Dané kroky zahajují obrácení cyklu normy, který ji znemožňuje využívat dle jejího původního účelu.

Závěrem tato část práce poukazuje na určité mechanismy vlivů Unie a OSN přispívajících k uchopení nových norem a prevencí jejich možné eroze v Polsku.

V celé práci byly z většiny využity cizojazyčné monografie a odborné články. Počínaje druhou kapitolu byly aplikovány primární zdroje a další dokumenty vztahující se ke stanovení právních základů ochrany norem RPŽ. Mimo jiné byly rovněž využity reporty a studie, které

3

zpracovaly orgány OSN a EU. Poslední kapitola práce také doplnila vnitrostátní úpravu těchto práv polským právním řádem.

4

KAPITOLA

1

CHARAKTERISTIKA DIFUZE NOREM

Teorie mezinárodních vztahů se snaží předpovídat vývoj polarity systému a objasnit důvody interakcí mezi jejími aktéry. V reakci na utopický liberalismus realistická teorie argumentovala zákonitosti vztahů mezi členy mezinárodního společenství na základě přítomné anarchie systému, kde hlavním aktérům – státům, jde o uplatnění své moci a prosazení sebestředných zájmů nutných pro přežití (Müller, 2005). Realismus je rovněž velice skeptický v otázce mezinárodních norem, kde se jejich užití připouští pouze v rámci nástrojů vlivnějších hráčů pro dosažení vlastních účelů.

Po symbióze těchto dvou velkých teorií došlo ke kompromisu obou stran. Realisté uznali vliv mezinárodního společenství a liberalisté přijali existenci anarchie.

Konstruktivistická teorie, která se formuluje v průběhu 90. let 20. století, přichází s mírným odstupem od myšlenek teorií předešlých debat. Jejich snahou je stanovit, co je normativní stav, a nakolik se k tomu stavu mezinárodní systém přibližuje. Uprostřed vývoje vidí společenské konstrukty, založené na normativních principech a kontextualizaci (Finnemore a Sikkink, 1998). Kromě toho argumentují tím, že státy mezinárodní systém tvoří samostatně a stav, který se konstruuje v závislosti na čase a okolnostech, se převážně formuluje na základě sociálních interakcí.

1.1

DEFINICE NORMY A JEJICH CYKLŮ

První generace konstruktivistů identifikovala normy jako „kolektivní očekávání vhodného chování aktérů s určitou identitou“ (Finnemore a Sikkink, 1998). Jimi vytvořený model životního cyklu normy, který napomáhá zjistit, kým a jakým způsobem byla norma předložena, následně také jak se šíří a jak se přijímají státy. Definovali tři stádia životního cyklu normy: vznik normy, šíření normy (neboli kaskáda) a internalizace normy (Finnemore a Sikkink, 1998).

V každém stádiu je specifické, jací aktéři tam vystupují, jejich motivy a mechanismy, které k prosazování svých cílů využívají. Autoři uvádí, že v první fázi hlavní roli hrají tzv.

nositelé norem, jako jsou aktivní občany společností či jednotlivce, kteří nejsou lhostejní k sociálním nespravedlnostem. Jako další se představují mezinárodní nevládní organizace a transnacionální instituce aktivně prosazující dané hodnoty. Jejich motivy mohou být ideově založené, empatické či altruistické, ale jejich cílem je zpochybňování některých ustálených pravidel chování a usilování o přijetí nových, a to na úrovni jednotlivců, států, mezinárodního

5

společenství či organizací (Finnemore a Sikkink, 1998). Je také třeba normy formulovat tak, aby si vytvořily co nejlepší podmínky a maximální pohodlí pro správnou aplikaci předpisů.

Druhá fáze je charakteristická obecným přijetím normy původními signatáři a možným přistoupením dalších smluvních stran. Konstruktivisté uvádí paralelu se socializací, která se vyznačuje jako osvojování hodnot či konstruktů chování pro následné začleňování do společnosti (Checkel, 2005). Jako důležití aktéři zde vystupují státy a mezinárodní organizace.

Motivačním faktorem pro přijetí může být jejich mezinárodní uznání a respekt, potřeba legitimity a zisk lepšího statusu v mezinárodním prostředí. Je důležité zmínit, že mezi úrovněmi vzniku a šíření může docházet k tzv. předělu (tipping point), kde je rozhodující, zda byla norma původně uvedena nositelem či zprostředkovatelem a zda se normy vůbec uchytí mezi tzv.

příjemci normy (Finnemore a Sikkink, 1998). V průběhu šíření může dojít k selhání, jež nemusí být zjištěno hned na začátku. Problém pro přijímající stranu může nastat při nesrovnalostech v obsahu právních pojmů, což může způsobit zásadní rozpory ve výkladech. Dalším sporným faktorem je interpretace norem zaměřených na lidská práva, oblast, která zaznamenává velice odlišné názory (Betts a Orchard, 2014).

Jakmile si aktéři normu osvojí, přechází do stádia internalizace. Dle modelu se předpokládá, že se norma časem stane zvykem chování a nepodmínění již funguje ve společnosti (Finnemore a Sikkink, 1998). Mění se i aktéři, kteří v dané fázi vystupují. Hlavními hybateli normy se stává byrokratický aparát, náležití profesní odborníci a další státní činitelé, kteří nahlíží na jejím dodržování. Model však neposkytuje možnost porušení či zpochybnění již internalizované normy, což se stalo předmětem kritiky mnohých odborníků. Koncept není zcela považován za chybný, ale považuje se spíše za nedostatečně rozpracovaný. O jeho doplnění se pokusili W. Sandholtz a K. Stiles, kteří upozornili na možnost cykličnosti normy, kde může docházet k devoluci či reinterpretaci i po již minulé internalizaci (Sandholtz a Stiles, 2009).

Širší vývoj otázky eroze norem byl zachycen v obráceném životním cyklu normy.

Ústředními aktéry vývoje se stali vládní činitelé, na rozdíl od původního modelu, kde hlavní roli hrály nevládní instituce. Obsahově cyklus definují tři stádia: spouštěč, aktéři změny a bod zvratu (Heller a kol., 2012). Za spouštěče procesu je možné označit krizové situace, které staví systém pod možné riziko. Za příklad se dají uvést války, revoluce či celkově obranná opatření (Finnemore a Sikkink, 1998). Aktéři vystupují s nezbytností změn opatření, čímž spouští zpochybnění již zavedených norem. Společenská diskuse může změnit jejich pojetí, aniž by se nutně měnila jejich formální platnost, která je následně může dostat buď do posílení nebo erozí (Heller a kol., 2012).

6

V případě jakýchkoliv společenských hrozeb se dá hovořit o mimořádné situací jako je otázka bezpečnosti. Vůči těmto rizikům se společnost staví jako k něčemu zásadně odlišnému a akceptuje vůči nim jiné zacházení, než by se normálně povolovalo. Státy bez ohledu na občanská a politická práva jsou nuceny jednat okamžitě v rámci přísných a viditelných akcí.

Pod tlakem otázky bezpečností aktéři ospravedlňují změny významů či interpretací norem jako odvrácení od čehosi horšího. Přesvědčení o takovém stavu přichází v úvahu v případě, že je zohledněn kontext sociální, historický a politický. Zprostředkovatel normy by měl být osobou mocnou, která by uměla zakombinovat odbornost a zároveň srozumitelnost pro příjemce.

Účelem je přitáhnout pozornost a ustálit víru v potřebu rekonstrukcí smyslů, která by dřív nebyla zcela podpořená (Heller a kol., 2012). Nebezpečí překonstruování principů za účelem ochrany státu před nevhodnými vlivy spočívá v politizaci normy, jenž pak nemusí zcela plnit své původní účely.

Čas od času vágní formulace norem představují motivy pro některé aktéry, kterým se dané normy nezalíbí. Cílem je jejich celkové oslabení za účelem lepší adaptace pro vlastní účely a potřeby (Sanders, 2018). Po internalizaci je velice obtížné donutit společnost zpochybňovat něco již zavedeného a osvojeného (Bloomfield, 2015). Nicméně útočníkům norem se daří zahajovat veřejné debaty o uplatněních a interpretacích norem. Dané diskuse nemusí nutně znamenat jejich okamžité oslabení, zároveň se ale neposkytne další rozvoj problematiky.

Aktéři, kteří mají za účelem normy podkopávat konstruují různé taktiky a strategie přispívající k zesílení regrese zavedených standard, včetně vytváření koalic, které mohou dané následky razantně zvyšovat (Sanders, 2018).

1.2

SHLUK NOREM

Interpretace některých norem jsou dostatečně blízké pro to, aby se tyto normy studovaly komplexně. Obecně se dá struktura normy rozdělit na tři části: problém, hodnota a chování. Za prvé, norma jako taková přebírá význam společenských hodnot, které vyslovují nějaký požadavek na lidské chování. Skrze filtr hodnot se určí omezující, přikazující, opravňující a doporučující charakter norem ve vztahu k jiným subjektům. Pokud existuje něco, co se interpretuje jako negativní ovlivnění hodnoty, hovoříme o problému. Řešení problému vyžaduje nápravné chování, které určuje samotná hodnota (Wiener, 2007). Pořadí se dá určit následovně: „Pokud existuje problém, hodnota navrhuje množinu řešení, tj. vhodného chování“

(Winston, 2018).

7

V momentě, když je více rovin problémů, chování či hodnot pohromadě, se dá hovořit o tzv. shluku (klastru) norem. Pokud se při určitých procesech identifikuje problém, který narušuje ustálené hodnoty, je třeba identifikovat možné varianty řešení, kterých může být více.

Je třeba zmínit, že musí být zaručena flexibilita normy, která by umožnila přijímajícím jednotkám konstruovat množiny řešení pro nutnou nápravu (Wiener, 2009). Tato množina se odvíjí od počtu lokálních rozdílů a zvyklostí zapojených států. Státům se tedy dává na výběr, jakým způsobem s normou budou zacházet. Model se dá využít i vice versa, kde k rozšíření významů dochází v rámci celé uvedené struktury. Pro lepší porozumění viz. graf 1 níže.

Graf 1: Shluk norem.

Zdroj: vlastní zpracování dle Winston, 2018. s. 653.

Občas vznikají situace, kdy se formuluje otázka, zdali přijímající státy vůbec sdílí společné chápání obsahu norem či nikoliv. Zatím se prokázalo, že státy s podobnou kulturní identitou či hodnotovým systémem a zároveň projevující analogický zájem, mají relativně blízké tendence přijímat či odmítat normy (Winston, 2018). Všechny státy však nesdílí shodné

8

identity, je-li pak nutné vysvětlit, jak a za pomocí jakých prostředků šíření bude probíhat, přihlíží se k různým difuzním mechanismům jako jsou přesvědčování, rámování, nátlak, lokalizace a další.

1.3

DIFUZNÍ MECHANISMY A PROCESY

První generace konstruktivistů bohužel nedokázala náležitě vysvětlit či lépe specifikovat přechod normy od stádia kaskády k závěrečnému stádiu internalizace. Jejich modely se spíše zaměřovaly na aktéry šíření, zatímco výzkum subjektů normy přijímajících doposud nebyl řádně proveden. Jejich druhá generace se na danou otázku zaměřila, a upřednostnila mechanismy šiřitelů norem, které vedou k úspěšné asimilaci normy. Avšak badatele, zaměřující se na studium difuzí norem, můžeme zařadit na pomezí racionalismu a konstruktivismu. Difuzi norem je možné definovat jako soubor mechanismů a procesů přispívajících k adopci určité legislativy uvnitř sociálního systému (Elkins a Simmons, 2005).

Dominující mechanismy první fáze vývoje jsou v již zmíněném modelu životního cyklu, přesvědčování a rámování. Taktika přesvědčování se využívá nejprve při předložení normy jejími promotéry, jako stabilní konstrukt, který zaručí širší dosah jejich zájmů k cílenému publiku. Pod pojmem rámování se rozumí interpretační schémata, směřující k ukotvení určitých smyslů v rámci klíčové politické oblasti pro ovlivnění vnímání nezbytného pro politické vědomí jednotlivce (Lopatin, 2019). Tato konstrukce se stává dostupnější pro širší okruh veřejnosti, která ji přijímá jako nový pohled na již známý problém (Finnemore a Sikkink, 1998).

Jedná se, avšak o pouhou reinterpretaci, která nemusí být nutně dostatečně přesvědčivá pro cílové skupiny.

Obvyklou praxi šíření norem ve druhé fázi cyklu je snaha samotného státu dané normy přijmout v rámci jakéhosi “benefitu”, který jim otevírá dveře k novým příležitostem, a dokonce vytváří i lepší reputaci. Současně se očekává, že stát, kterému záleží na jeho blahobytu a lepším statusu, demonstrativně normu přijme, a tak přesvědčí i ostatní státy o své legitimitě (Hafner- Burton a kol., 2008). Jejich přesvědčování je také mnohem jednodušší díky neexistenci jednotného sankčního mechanismu, který zbavuje některé státy případného strachu z neúspěchu (Bakalova, 2015). Přestože, že normy mají omezující charakter, dochází k jejich přijetí, jelikož normy jsou zároveň identifikací jejich zájmů (Checkel, 1998).

Jiného mechanismu při kaskádování normy mohou využívat státy, mezinárodní organizace či zájmové skupiny, které vystupují jako hegemon či vyšší autorita. Prostřednictvím uložení sankcí nebo vytvořením sociálního tlaku, se státu cíleně ukládá dodržení některých

9

norem (Elkins a Simmons, 2005). Vytváří se silný nástroj, který nutí stát, aby se cítil značně izolovaně, rovněž ale i potrestaně v prostředí společenství (Shor, 2008). Vzniká tedy otázka funkčností daného mechanismu, jelikož státu chybí vlastní motivace k přijetí nařízeného, a tudíž jeho celkové přesvědčení k užívání dané normy je velice slabé. Stát toto ultimátum může přijmout, avšak dlouhodobé vnitrostátní působení přikázaných norem není zaručeno. Vzniká propast mezi přijetím a reálným plněním (Bakalova, 2015). Chybné přesvědčení příjemců norem ve druhé fázi vede k dalším kolapsům v cyklu, narušujícím veškerá úsilí ke změně stavu.

Třetí mechanismus jako je institucionalizace není nutným ve druhé fázi šíření normy, ale jistě je nápomocný. K institucionalizaci dochází i ve třetí fázi, kde jsou náležité organizace často spojovány s pevnou sociální roli. Daná společenství mimo uložení povinností dodržování mezinárodních smluv, definují také specifické postupy nápravy za jednotlivé případy porušování ustálených předpisů (Finnemore a Sikkink, 1998).

Časem zjištěnými nedostatky mechanismů životního cyklu, donutily teoretiky se posouvat ve svých výzkumech dál a navrhovat změny ve formulacích (Kocur, 2019). Výše zmíněné mechanismy přispívající k difuznímu procesu jsou často praktikami aktérů mimo zemí, ve které by se nové normy měly uplatnit (Forman-Rabinovici a Sommer, 2018). Pro další výzkum se debaty přesunuly na úrovně regionů, kde západní vliv již nemusí být tak silný (Acharya, 2009). Nabízí se nová oblast výzkumu – regionální svět, kde se důležitými hráči stávají nejen vlivní západní aktéři, ale i méně významné, avšak v regionálním hledisku mocné země (Acharya, 2014; Grachikov, 2018).

Podstatou je normy rekonstruovat neboli je lokalizovat dle potřeb vnitrostátních (Acharya, 2004). Je třeba podotknout, že v daném procesu místní aktéři hrají roli klíčovou a závisí na jejich jednáních, jakým způsobem tuto normu uvedou a budou dále prosazovat. Norma prochází standardním životním cyklem. V předlegislativní fází je důležité, aby norma byla náležitě zviditelněná, a diskutována v mezinárodním prostředí. Šiřitelé normy, jako jsou lídři, lokální organizace či sdružení, tu novou změnu zaznamenají a následně ji budou chtít prosazovat dál vlastními metodami přizpůsobenými podmínkám regionu. Důvodem přijetí tak může být bezpečnostní, ekonomické riziko nebo i snaha o politickou či systematickou změnu.

Pro dané aktéry a pro obyvatelé státu, nesmí být dané změny viditelné jako něco vnuceného nebo cizího. Uložení sankcí by v daném případě znamenalo něco, co zasahuje do státní suverenity. V případě, že by za pomocí toho tlaku k přijetí normy došlo, nemuselo by to znamenat dlouhodobé řešení, ale jenom nucené zmírnění napětí. Lokalizace má delší časové hledisko a ve výsledku může mít větší úspěch než strategie zaměřené na vnucování států

„lepších“ norem (Acharya, 2004). Zároveň se nabízí přístup, kterým se řídil i Jean Monnet,

10

klíčový aktér myšlenky sjednocené Evropy, že je lepší adoptovat menší část norem v delším časovém horizontu, které nám zaručí větší jistotu než přijmout více norem najednou, a nedosáhnout tak žádného cíle.

Zatímco lokalizační konstrukt nahlíží na adaptační proces směrem dovnitř a na vnitřní hybatele norem, subsidiarita normy je konstruována navenek jako ochrana vůči prostředí vnějšímu. Iniciátorem se stává vlivnější stát, který nabízí nový konstrukt pro určitý region.

Přijímací státy jsou pod vlivem tlaku, a jsou nuceni něco učinit, proto se tato koncepce přebírá.

Její vnitřní konstrukt je zcela modifikován dle místních zvyklostí. I když se zdá, že iniciativa vlivnějších států vůbec nebyla účinná, hlavní je, že se myšlenka dokázala uchopit, což s postupem času může vést k původnímu cíli (Acharya, 2011). Avšak u obou konstruktů je pochybné, do jaké míry se povede přenést normy tak, aniž by se ztratily jejich původní myšlenky a obsahy.

1.4

MECHANISMY ŠÍŘENÍ NOREM

E

VROPSKOU UNII

Schopnost ovlivňovat vnímání toho, co je uznávané jako normální, se dá definovat jako normativní moc (Manners, 2002). Diskuse o normách se doplnily o studie normativní moci, které se dají přiřadit k dalším vlnám výzkumu problematiky na pomezí neomarxistických a sociálně konstruktivistických teorií (Kocur, 2019). EU je klíčovým aktérem, původ a charakter moci, které, je třeba hledat v událostech předcházejících jejího vzniku. Regionálně Evropa doposud nikdy neprojevila takový zájem o sjednocení, jako po událostech druhé světové války.

Spouštěčem založení společenství posloužily otřesné události totální války, které narušily trvalé procesy v dotčených státech a zanechaly v nich významnou změnu. Za účelem přežití, začaly sousedící státy vytvářet doposud neznámý mezinárodní konstrukt (Manners, 2002). Jako základ daného společenství posloužily hodnoty odrážející vše, co bylo za času války odsuzováno.

Těmto normám přidal na hodnotě vzestup autoritářských režimů, vláda, které se začaly velice rychle rozšiřovat.

Dané hodnoty se pak přenesly i do zakládajících dokumentů Unie, kterými se podkládají její kroky při prosazování klíčových zájmů, jinými slovy, EU spoléhá na prostředky politické diskuse bez využití vojenské síly (Savorskaya, 2015). Původní myšlenky evropské spolupráce byly podpořené vlastními iniciativami členských států, které směřovaly ke vzájemné transformaci, a tedy i k pokojnému soužití (Kobayashi, 2020). Je velice specifické, že Unie funguje jako jednotný aparát, kde je hlas každého člena rovný. Na podnět prvních členských států byla poprvé artikulována podstata evropské identity v Deklaraci Evropské identity z roku

11

1973 (Kuzmina, 2019). Postupem času se její znění vyskytlo i ve Smlouvě o Evropské unii (SEU), kde se mezi klíčové prvky zároveň zařadily: vláda právního státu, zásady demokracie, vzájemná úcta mezi národy a ochrana lidských práv a menšin (SEU, 2009). Dané hodnoty jsou součástí právního základu i mnoha dalších států a mezinárodních organizací, ale zrovna o EU hovoříme jako o představiteli normativní síly. Unie je unikátní právě z hlediska její identity, která se rodí v jejím historickém kontextu a hybridní povaze její politické struktury (Savorskaya, 2015).

Oddanost právu určila směr unijní moci, projevy, které je možné zaznamenat v pěti klíčových, a čtyřech vedlejších standardech, tvořících normativní základ EU (Manners, 2002).

Mezi klíčové normy se zařazují: mír, svoboda, demokracie, vláda práva a respektování lidských práv. Naproti tomu normy vedlejší spočívají v sociální solidaritě, anti-diskriminaci, udržitelném rozvoji a dobré správě věcí veřejných (Manners, 2002). Dané hodnoty lze najít ve fundamentálních smlouvách, deklaracích a následně i v některých kritériích společenství.

Občas mohou nastat obtížné situace, kdy se při řešení vyskytlých sporů, mohou oblasti některých práv prolínat. Zejména v otázce porušování lidských práv, bude Unie preferovat právě tato práva, nad zásadou státní suverenity. Nicméně výklad práva, který si EU stanovila, není totožný s jinými státy, a proto nelze hovořit o absolutní právní legitimitě normativní síly Unie (Savorskaya, 2015).

K uplatnění své moci Unie využívá několika mechanismů šíření, jak směrem ven, tak i směrem dovnitř. Schopnost EU ovlivňovat státy bez využití fyzické síly se projevuje skrze těchto šest nástrojů – tzv. nákaza, přenos, kulturní filtr, informační, procedurální a otevřené šíření (Manners, 2015). Nákazový přenos norem probíhá prostřednictvím nezáměrného šíření idejí a myšlenek k jiným politickým subjektům. Nástroje informačního šíření se dají rozdělit do dvou kategorií: strategické a specifické. První kategorie zahrnují unijní strategie, postoje, rozhodnutí Rady EU či sdělení Evropské komise. Ke specifickému nástroji zařazujeme unijní deklarace, které míří na konkrétní region či oblast zájmu (Whitman, 2011).

V rámci spolupráce se třetími zeměmi dochází k procedurálnímu šíření a k tzv. přenosu.

Oba procesy jsou podmíněné ze strany EU, tj. pokud třetí země stanovené podmínky nesplní, hrozí úplná anulace vztahů (Manners, 2015). Procedurální šíření odráží institucionalizací vztahů mezi spolupracujícími stranami, které zahrnují podepsaní dohod či smluv. Nastavení daných mechanismů je obvyklou praxí při uvážení o možném přistoupení nových států mezi členy Unie. Přenos nastává, pokud se zahajuje práce s finančními prostředky, hlavně v oblastech obchodní spolupráce nebo při přenosu podpůrných investic, ale také sankcí.

Otevřené šíření předpokládá fyzickou přítomnost představitelů EU na územích třetích zemí.

12

Lze sem zařadit monitorovací mise, delegace Evropské komise či přítomnost ministrů zahraničí v dotyčném státě. Každý stát adaptuje normu dle místních zvyklostí a v tomhle případě může docházet k difuzi skrze kulturní filtry přijímající země (Manners, 2002).

Vztahy Unie se státy třetích zemí nebo také s kandidátskými zeměmi jsou vyjádřené v tzv. podmíněnosti (Tocci, 2008). Například Evropská rada nařizuje kritéria pro vstup do Unie (známá jako Kodaňská kritéria) z roku 1993. Jejich obsahem jsou politické a ekonomické podmínky: institucionální stabilita, funkční tržní hospodářství a dodržení stanovených evropských cílů (Kobayashi, 2020). Podmínkou je daná kritéria splňovat, poté se se státem zahajuje strukturovaný dialog podpořený intenzivními vyjednáváními zúčastněných stran. Za nesplnění požadovaných kritérií následuje trest či sankce. Porušení základních hodnot EU členskými státy spouští řízení pro ochranu společenství před blížící se hrozbou. Podle článku 7 SEU se zahajuje s dotyčným státem dialog, po kterém se následně od porušovatele očekává náprava. Unie nejčastěji využívá preventivního mechanismu, který má za účelem dotčenou zemi jenom varovat. V krizových situacích však může dojít i k využití sankčního mechanismu, důsledkem, kterého je pozastavení členských a hlasovacích práv či neumožnění přidělení finančních prostředků z unijního rozpočtu (SEU, 2009).

Hlavním šiřitelem výše zmíněných norem v rámci Evropy vystupuje EU, nicméně inspiraci pro formulování těchto hodnot Unie čerpala v dokumentech jiné mezinárodní organizace představující všechny státy světa – OSN. Principy tohoto společenství jsou sepsané v její Chartě, které rovněž vyznává EU a přispívá k jejich následné internalizaci.

13

KAPITOLA

2

MEZINÁRODNÍ ZÁVAZKY

P

OLSKA NA POLI OCHRANY REPRODUKČNÍCH PRÁV

Genderová rovnost předpokládá rovné zajištění přístupu ke stejným právům a povinnostem nezávislým na tom, jestli se daná osoba narodí jako muž nebo žena (OSN, 2001).

Postupem času se práva žen posilovaly, nicméně jsou stále oblasti, které potřebují větší pozornost globálních aktérů. RPŽ jsou poměrně novým subjektem v oblasti mezinárodního práva, jelikož jejich samotná formulace je provokující jednotkou ustálených společenských hodnot a celkových předpokladů o ženách (Freedman a Isaacs, 1993). Globalizační procesy spustily rozvolnění některých názorových zvyklostí, což posléze umožnilo uvedení reprodukčních otázek do popředí zájmů řady mezinárodních organizací a hnutí. Nicméně mnohdy můžeme narazit na značné nepochopení a odmítavý postoj některých členů mezinárodního společenství vůči těmto revolučním změnám. Umělé přerušení těhotenství je častou oblastí rozdělující názory společnosti na dva odlišné tábory. Směr pro svobodnou volbu klade důraz na vlastní rozhodnutí individuí o jejich tělech, kde při udělení daného práva by se neměly vnucovat morální, osobní nebo náboženské názory pro jejich přesvědčení (Populační fond OSN, 2011). Druhý postoj pro život vystupuje na obranu práv všech lidských bytostí, zejména dosud nenarozených (Samojluk, 2011). Často se zakládá na náboženských tradicích a přesvědčeních, které se zároveň promítají i do otázek umělého oplodnění, embryonálních výzkumů či klonování. Dané postoje mohou rovněž rozdělovat i mezinárodní společnost, což ztěžuje internalizaci norem k ochraně RPŽ.

2.1

UNIVERZÁLNÍ NORMY K OCHRANĚ REPRODUKČNÍCH PRÁV

První kroky k prosazení mezinárodních standard v oblasti RPŽ se uskutečnily na poli největší mezivládní organizace, OSN. Dané společenství již od konce druhé světové války přebírá roli zastánce základních lidských práv a svobod za účelem mírového uspořádání mezinárodního prostředí (Nowicka, 2011). Mimo jiné, OSN poskytuje platformu, kde se přední zájemci o mezinárodní spolupráci mohou setkávat, vzájemně se poznávat a vytvářet dohody.

Principy genderové rovnosti se tvořily v rámci klastru norem zaměřeného na otázky rovných příležitostí v politických a ekonomicko-sociálních sférách života v období mezi 1945-1975 (Zwingel, 2020). Tamtéž se formovaly i právní normy, které posléze posloužily jako jádro ochrany reprodukčních práv. Důležitou jednotkou daného klastru vystupuje „právo na život“ obsažené ve čl. 3 Všeobecné deklarace lidských práv a svobod (1948). Další shluk

14

norem, vyvíjející se po roce 1975 reprezentoval hnutí mířené proti násilí na základě pohlaví, ochraně vůči diskriminaci, později také posilující otázky reprodukčních práv a zdraví (Zwingel, 2020). RPŽ se prolínají s více tématy najednou, kde je při hlubší analýze možné shledat řadu souvislostí s prvními dvěma kategoriemi práv druhého shluku (Severo a kol., 2021). Obecný komentář ke čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech stanoví, že práva na SRZ jsou úzce spojená s právem na život, svobodou a bezpečností osoby, osvobození od mučení a jiného krutého zacházení, respekt k rodinnému životu, princip rovností a zákaz diskriminace. Za příklad se uvádí nezajištění poskytovatelem zdravotnických služeb odpovídající porodní péče nebo odmítnutí provést interrupci. Výsledkem těchto situací může být úmrtí ženy nebo to také může vést k dlouhodobým zdravotním komplikacím, kde se poté dá hovořit o porušení ochrany práva na život, útoku na bezpečnost, mučení či nelidského ponižujícího zacházení (Obecný komentář č. 22, 2016).

Globálním prvkem šíření druhého klastru posloužila řada konferencí uskutečněných v Mexiku (1975), Kodani (1980), Nairobi (1985), Vídni (1993), Káhiře (1994) a Pekingu (1995), kde díky společným úsilím členských států došlo k uzavření několika smluv a dohod (Zwingel, 2012). Startovním bodem posloužila Valným shromážděním OSN přijatá Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination against Women – CEDAW) ze dne 18. prosince 1979, kde se ústředním problémem stala otázka ženské diskriminace přímo viditelné, ale také i nepřímé, zahrnující vztahy veřejné a soukromé (Zwingel, 2016). Čtvrtá část CEDAW předkládá postupy pro eliminaci diskriminace v oblastech týkajících se manželství a rodinných vztahů neboli plánování rodiny, kde se mezi klíčový článek dá vyzdvihnout: „čl. 16, e) stejná práva rozhodnout se svobodně a odpovědně o počtu a době narození jejich dětí a mít přístup k informacím, vzdělání a prostředkům, které jim umožní uplatňovat tato práva“.

Pojem plánování rodiny se v CEDAW rovněž spojuje s povinností států poskytnout odpovídající zdravotní péči (Bustelo, 1994). Daná práva se vztahují i na dobu těhotenství, porodní a poporodní péče (CEDAW, 1979). Vzhledem k tomu, že mezinárodní právo připouští sjednávaní výjimek pro jednotlivé státy v rámci smluv, CEDAW si dle čl. 28 (2) podmínila dané výhrady nepřijímat v případě, že jsou neslučitelné s předmětem či účelem úmluvy (Šimonović, 2014). Navíc se předpokládalo, že časem si státy na sebe budou brát více závazků, než si původně sjednaly (True, 2016). Dle očekávání, mnoho států své výhrady později odvolalo. Polsko si sjednalo výjimku při ratifikaci ke čl. 29 odst. 1 a následně ji v říjnu 1997 zrušilo.

15

Jako kontrolní mechanismus pro posouzení pokroku států byl dle čl. 17 ustaven Výbor pro odstranění diskriminace žen (dále jen Výbor) skládající se ze 23 nezávislých expertů, kterým bylo umožněno dle čl. 21 předkládat ročně návrhy a obecná doporučení pro smluvní strany (Och, 2018). Pomocí těchto doporučení si Výbor dokázal navigovat státy směrem k žádoucímu cíli, kdy má souběžně příslušný stát povinnost do jednoho roku po vstupu informovat Výbor o svém pokroku a alespoň každé čtyři roky žádat o opakované posouzení (CEDAW, 1979). Následně, se výsledky výzkumu podávají Radě OSN pro lidská práva, vůči které je daný orgán zodpovědný. Daný mechanismus podporuje spolupráci nikoli jen mezi státy, ale rovněž zapojuje nevládní organizace, odborníky, právníky a další vztahující se instituce pro podporu difuze práv žen (True, 2016). Výbor v rámci své činností poskytl několik obecných doporučení k výkladu služeb plánování rodiny (Sanders, 2018). Dle doporučení z let 1994 a 1999 se doplňuje, že ženy mají právo na přístup k informacím v oblasti sexuálního zdraví (Obecné doporučení č. 21, 1994; Obecné doporučení č. 24, 1999). Někteří poskytovatelé zdravotnických služeb mohou odmítnout věnovat odpovídající péči odkazujíc na zásadu

„výhrady svědomí“. Následně je povinnost států zajistit dostupné alternativní zdravotnické zařízení, v opačném případě se tato situace považuje za diskriminační (Obecné doporučení č.

24, 1999). Tímto byla spojitost CEDAW s SRZ, pěvně ukotvena prostřednictvím Výboru.

V roce 2000 byl Valným shromážděním OSN přijat Opční protokol k úmluvě, platící pouze pro státy, které tento protokol přijaly (Zwingel, 2016). Jedná se o další mechanismus, který částečné spadá do rámce působností Výboru. V rámci oznamovací procedury bylo jednotlivým ženám či skupinám žen umožněno podávat stížnosti z porušování závazků (Cook a Fathalla, 1996). Následně Výbor může zahájit nezávislé vyšetřování pro zajištění ochrany práv vyplývajících zároveň z úmluvy a opčního protokolu.

Pokud bychom chtěli úmluvu charakterizovat dle teorie životního cyklu, první fáze cyklu probíhala počínaje rokem 1975 až do přijetí Úmluvy a její následné ratifikace. Poté úmluva prošla bodem předělu, kdy se v období mezi roky 1979-1981 spustil proces kaskády (Zwingel, 2020). Počet ratifikujících států se zvyšoval, a v současné době vstoupila v platnost pro celkem 189 zemí světa (Roggeband, 2019). CEDAW je důležitým článkem v podpoře práv žen, navíc byla inspirativní i pro následující konference 90. letech minulého století. Nicméně k internalizaci úmluvy došlo jen z části. Pro některé státy není chování vyplývající z ratifikací mezinárodní smlouvy samozřejmé, a proto je stále nutný další rozvoj v oblasti ochrany RPŽ (Risse a kol., 2013).

Po ukončení studené války se zájem mezinárodního společenství přesunul k oblasti otázek soukromého rozměru. Významný pokrok byl zaznamenán v uznání sexuálních a

16

reprodukčních práv (SRP) mezi základní práva žen, kde SRP lze definovat jako prostředek, který chrání a ospravedlňuje nároky na uplatnění SRZ. Práva sexuální zahrnují právo na rozhodování o vlastní sexualitě, partnerech apod. Kdežto práva na reprodukci umožňují rozhodnutí o plánování rodiny, včetně zákazu diskriminace a násilí při daných rozhodnutích (FEMM, 2018).

Světová konference o lidských právech (1993) neměla za hlavní cíl podporu RPŽ, nicméně zmínila několik důležitých bodů k jejich ochraně ve Vídeňské deklaraci a akčním plánu (Vienna Declaration and Programme of Action – VDPA) (Zwingel, 2016). Vyzývala k zintenzivnění ochrany žen vůči formám diskriminace a násilí, ještě jednou zdůraznila důležitost otázky vzdělávaní, také přístup k adekvátní zdravotní péči a službám plánování rodiny pro vymýcení všech forem diskriminace vůči ženám. Další konferencí koordinovanou OSN je Mezinárodní konference o populaci a rozvoji (International Conference on Populaton and Development – ICPD), uskutečněná v Káhiře (1994) podnětem, pro kterou se stal významný růst populace o 1,6 miliard během roků 1970–1990 a následnými obavami spojenými s budoucím vývojem a ochranou zdraví. Tudíž otázky plánování rodiny byly prioritním cílem rozvoje pro státy, které zesílily obavy z kvality poskytnuté péče pro ženy (Populační fond OSN, 2019 (a)). K připomenutí závazků ratifikujících stran naposledy došlo v rámci dvacátého pátého výročí ICPD na summitu v Nairobi, který potvrdil významný pokrok v řešené problematice a poskytl prostor pro nové globální závazky (Populační fond OSN, 2019 (b)). Populační fond OSN přebírající klíčovou roli pro podporu závazků ICPD, dále šíří její cíle a zároveň poskytuje asistenci státům „při přijetí strategických opatření nezbytných k zajištění dostupností služeb a produktů v oblastech reprodukčního zdraví“ (Populační fond OSN, 2014).

Do strategického plánu 2018-2021 organizace zahrnuje podporu ochrany reprodukčního zdraví a univerzálního přístupu k SRZ ve světě, rovněž navrhuje pomoc při dosažení tohoto cíle na vnitrostátní úrovni (OSN, 2017 (a)).

Dalším dokumentem s vysokým počtem ratifikujících stran je Pekingská deklarace a akční platforma (PDAP) přijatá v rámci Čtvrté světové konference o ženách (1995), která zdůraznila právo reprodukční svobody a autonomii žen (Sanders, 2018). Jedná se rovněž o nejvíce progresivní dokument, na kterém se doposud společenství OSN dokázalo shodnout.

PDAP dodalo další legitimizaci činností neziskových organizací, které se zabývají podporou RPŽ. Dané organizace následně přispívaly k dalšímu rozšíření těchto norem, včetně mobilizace žen k boji o vlastní práva, uskutečněných například i v Polsku v rámci protestů o legalizaci interrupcí (Nowicka, 2014).

17

Mimo jiné také PDAP dokázala shrnout nejdůležitější body předchozích dokumentů, a právě tak podnítila státy k další akci v oblasti prosazování rovností pohlaví pomocí dvanácti klíčových bodů, na které by se státy měly soustředit (Nowicka, 2011). PDAP zároveň poskytuje definici některých pojmů vztahujících se k ochraně RPŽ, která zní: „reprodukční zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, a nikoli pouze absence nemoci nebo slabosti, ve všech otázkách týkajících se pohlavního systému, jeho funkcí a procesů“. Péče o toto zdraví spočívá v předcházení výskytu možných problémů a nabízení možností jejich řešení. Je nutno zmínit, že sexuální zdraví je taktéž stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, avšak ve vztahu k sexualitě. Zahrnuje také osvobození od různých forem násilí na základě pohlaví, obchodování s lidmi a ženskou pohlavní mutilaci (FEMM, 2018). Je důležité podotknout, že dané typy násilí vůči ženám vedou k negativním zdravotním konsekvencím, kterým se mezinárodní společenství snažilo zamezit pomocí vytvoření nových forem ochrany SRZ (Severo a kol., 2021).

Poslední dvě konference měly za cíl snížení mateřské mortality, včetně včasného ukončení vysoce rizikových těhotenství a poskytnutí kvalitnější reprodukční péče. ICPD a později i PDAP poprvé vyzývají státy k přiznání nelegálních potratů jako vážného problému veřejného zdraví a hlavní příčinu mateřské mortality (Cook a Fathalla, 1996). Tyto problémy by se daly eliminovat poskytnutím lepšího přístupu k odpovídajícím službám zdravotní péče, včetně bezpečných a efektivních metod plánování rodiny a dále také přístupu k informacím o bezpečných, moderních a cenově dostupných metodách regulace plodnosti nebo těhotenské či mateřské péče (PDAP, 1995). Dané konference umožnily důležitý dialog mezi OSN a jejími členy. Otevřela se možnost pro postupnou kaskádu norem RPŽ, která následně vede k její internalizaci. Polsko je jedním ze států přijímajících výstupy těchto konferencí k ochraně RPŽ, kde je součástí systému přispívajícímu k rozšíření a posílení zavedených standard.

Klíčové body posledních dvou konferencí byly převzaté do agendy Rozvojových cílů tisíciletí a následně byly zařazené i mezi sedmnáct Cílů udržitelného rozvoje (Sustainable Development Goals – SDGs) pro období 2015-2030 (Sanders, 2018). Mezi SDGs cíle se vztahující k problematice ochrany RPŽ bychom mohli zařadit – zdraví a kvalitní život (3), rovnost mužů a žen (5) a (10) méně nerovností. Poslední článek zahrnuje širokou škálu cílů včetně ochrany SRP, rovného přístupu k informacím reprodukční péče a podpora účastí žen na rozhodování (Razavi, 2016). Daná politika je také prováděná na území EU pomocí Světové zdravotní organizace v rámci strategií „Zdraví 2020: Evropská politika pro zdraví a kvalitu života“.

18

Aktivita mezivládních institucí byla doprovázena řadou feministických hnutí a vznikem mezinárodních neziskových organizací, které převzaly silnou roli pro šíření norem a jejich následné uplatnění na úrovni vnitrostátní (Roggeband a kol., 2020). Kupříkladu, Mezinárodní federace plánovaného rodičovství přijala Chartu sexuálních a reprodukčních práv (1995) a později i instrukce s postupy (1997), dle kterých je doporučeno mezinárodnímu nevládnímu sektoru se řídit při prosazování ochrany SRZ.

Navzdory těmto úspěchům je v poslední době zaznamenána snaha o odstoupení některých států od svých závazků (Ziebertz, 2020). Projevuje se to v jejich úsilích o pozměnění formulací či interpretací některých práv. Pro dané účely se tvoří různé koalice jako prostředek k dalšímu zpochybnění zavedených norem a zastavení dosažení konečných cílů implementace (Simmons, 2009). V jejich řadách nejčastěji vystupují konzervativní vlády s dlouholetou náboženskou tradicí, jež normy RPŽ nemají za účel prosazovat (Nowicka, 2011). Předkládají se návrhy, které nabízejí též normy, ale v novém výkladu. Jako příklad můžeme uvést pokus o reinterpretací prvního článku Všeobecné deklarace lidských práv a svobod, který zní „všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv“. Záměrem bylo vyložit záruku na právo v prenatálním životě, nicméně článek byl úmyslně formulován tak, aby nedefinoval některé kontroverzní záležitosti. Deklarace v daném případě zmiňuje pouze narozené jedince.

Úpravu práv nenarozených osob lze hledat v preambulích Deklarace práv dítěte (1959) a pak rovněž i v právně závazné Úmluvě o právech dítěte (1989), které říkají „že dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a zvláštní právní ochranu před narozením i po něm“. Dokumenty upravují pouze právní záruky a ochranu dítěte před narozením, nedávají však nárok na samotný život v prenatální fázi (Center for Reproductive Rights, 2014). Také častým je odkázaní na právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství při odmítnutí státem RPŽ dále šířit a prosazovat. Nicméně toto právo není absolutní, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ve čl. 18 odst. 3 stanoví, že „svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým omezením, jaká předepisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných“. Přestože tvrzení je spíše vágní, v určitých případech se dá tímto článkem odůvodnit preferenci základních práv nad právy svobody projevu náboženství a rovněž ho aplikovat k ochraně RPŽ (Czerwinski, 2004).

Významný pokrok zaznamenaný v 90. letech minulého století je současně největší dosaženou úrovni ochrany RPŽ v rámci OSN. Neziskové organizace již nevidí smysl k prosazování agresivnějších norem, a snaží se alespoň apelovat na státy, aby plnily své závazky, a zároveň zabránit možné erozí zavedených norem (Nowicka, 2011). Ženevská

19

deklarace o konsensu ohledně podpory zdraví žen a posílení rodiny (2020) představila novou kontroverzní koalici států iniciovanou Spojenými státy americkými během posledních měsíců prezidentství D. Trumpa. Ženevská deklarace byla převážně podepsána státy, které nemají dobrou reputaci, co se otázky ochrany práv žen týče. Mezi jejími signatáři je i Polsko společně s dalšími slabě demokratickými zeměmi. Pod vedením Trumpa dokázaly dané státy využít některých článků hájících RPŽ pro odůvodnění svých jednání a zároveň zmanipulovat jejich interpretace pro vlastní účely. Existence možností o převrat hodnot svědčí o tom, že zavedené normy RPŽ nejsou úplně internalizované.

OSN stojí ve středu uspořádání mezinárodního systému, kde tvoří jeho základní principy a zvyklostí. Pro šíření těchto konstruktů využívá vztahů s jinými mezinárodními organizacemi, kde nejvíce na úrovni evropských vlád spolupracuje s EU, mezi zájmy, které rovněž patří prosazování daných hodnot a principů.

2.2

OCHRANA REPRODUKČNÍCH PRÁV VEVROPSKÝCH DOKUMENTECH

EU nemá legislativu, která by přímo upravovala a legitimovala některé služby potřebné k ochraně RPŽ. Stanovisko většiny členských států je spíše pro svobodnou volbu žen při rozhodování o jejich těle a zdraví, které zároveň určuje politiku Unie v dané oblasti. Nicméně mezi těmito státy nepanuje absolutní shoda, kdy někteří členové blokují další kroky k upevnění genderové rovností napříč evropskými státy (Nowicka, 2011). Již ve čl. 8 Smlouvě o fungování EU (Treaty on the Functioning of the EU – TFEU), je stanoveno, že „při všech svých činnostech usiluje Unie o odstranění nerovností a podporuje rovné zacházení pro muže a ženy“, kdy pro uskutečnění dané politiky EU využívá unikátní soubor právních norem, který se rozděluje na dva typy – primární a sekundární právo.

Listina základních práv Evropské unie (dále jen Listina práv) byla přijata v roce 2000 na konferenci v Nice. Jedná se o dokument, který měl původně být součástí jednotného právního předpisu – Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Státy Unie se však nedokázaly shodnout na celistvém znění této Smlouvy, kdy Listina práv byla přijata jako samostatný, ale nezávazný dokument. Jejího uznání jako primárního práva bylo uskutečněno prostřednictvím SEU, kdy se v prosinci 2009 Listina práv stala právně závaznou. V obsahu lidskoprávních dokumentů Unie, je možné evidovat dostatečné množství shodných prvků se zněním Všeobecné deklarace lidských práv a svobod OSN a zároveň s úmluvou mířenou na prevenci diskriminace, CEDAW.

Mimo práv upravujících „respektování soukromého a rodinného života“ (čl. 7) a „zákazu

20

mučení a nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu“ (čl. 4), Listina práv rovněž zakazuje diskriminaci založenou na pohlaví, rase, barvě pleti atd. (čl. 21).

Konkrétnější úpravu RPŽ můžeme najít v dokumentech doporučujícího charakteru, které nejsou právně závazné pro členské státy, nicméně určují směr politiky Unie. Rezoluce Evropského parlamentu (EP) o sexuálním a reprodukčním zdraví a právech z roku 2002, toto stanovisko doplňuje o nebezpečí vyplývající z neposkytnutí daných služeb, které mohou vážně ohrožovat fyzické a duševní zdraví žen. Častým označením kroků potřebných k uspokojování potřeb SRZ v evropských dokumentech či mezinárodních smlouvách OSN, je pojem služba.

Dle čl. 57 TFEU, se za služby pokládají „výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob“ (1607, 2008). TFEU přesně nestanovuje kategorie spadající do dané oblasti, nicméně rozsudek Soudního dvora EU 1991 (Věc C-159/90) definoval, že interrupce se za služby považují. Uplatňování daného pojmu v mezinárodních dokumentech je často napadeno ze strany států zastupujících spíše směr pro život, kdy se jim podařilo nahradit daný výraz za pojem „péče“ přijatelnější pro jejich interpretací dané záležitostí (Nowicka, 2011). Jejich obavy mohou být odůvodněné i tím, že taktéž smlouva TFEU zaručuje volný pohyb služeb napříč unijními státy, což může způsobovat určitá budoucí nepohodlí pro dané státy (TFEU, 1957).

Rezoluce formuluje několik specifických doporučení v oblasti antikoncepčních metod, umělého přerušení těhotenství, v podpoře zdraví, a hlavně vzdělání dospívajících osob a další politice EU. Mezi klíčové body bychom mohli zařadit:

• zvýšení zodpovědností ze strany mužů při prevenci nežádoucích účinků těhotenství, včetně podpory vědeckého výzkumu v oblasti mužské antikoncepce;

• investování států do dostupných metod antikoncepce a služeb SRZ, včetně usnadnění přístupu k nouzové antikoncepci (tzv. pilulka první pomoci);

• dekriminalizace stíhání žen, které podstoupily nezákonné potraty;

• zajištění řádného sledování v rámci EU o dodržování ICPD a FWCW za pomocí Komise a Rady EU, které by následně měli předkládat zprávy EP.

Směrnice Rady EU z roku 2004, se jako prvek sekundárního práva, zaměřila na rovnost mužů a žen v jiných oblastech, než je zaměstnání a profesionální život. Konstatuje, že právní předpisy by neměly být diskriminační v oblasti zdravotní péče a při poskytování zboží a služeb.

Při uplatnění zásady rovného zacházení definuje několik aspektů ochrany: případy přímé a nepřímé diskriminace (čl. 4 (1)), obtěžování (čl. 4 (3)), výpočtu výše pojistného a souvisejících

21

finančních služeb (čl. 5 (1)) a dále postupy pro související ochranu či vymáhání daných práv.

Příznivější ustanovení ohledně těhotenství a mateřství daná směrnice neupravuje.

V rámci Směrnice Evropského parlamentu (EP) a Rady EU z roku 2011 se stanoví úprava práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči. Přestože směrnice ustanovuje, že by se poskytnutí přeshraniční zdravotní péče mělo řídit pravidly státu, kde se daná osoba nachází, je třeba zabezpečit řádné a včasné obdržení potřebných informací pacientem při rozhodování o výběru poskytnutých služeb k zajištění lepšího fungování volného pohybu zboží, služeb a osob napříč Unie (2011/24/EU, 2011).

Jako další krok k dosažení cílů ochrany RPŽ, si EU stanovuje a řádně financuje specifické cíle prostřednictvím projektů „EU4Health“. Následující edice daného programu je stanovená pro období 2021-2027, kdy se mezi jeden z cílů stanovuje zlepšení přístupu ke kvalitní zdravotní péči (čl. 4, g). Konkrétnější akce naplňující daný cíl míří na podporu akcí členských států „podporujících přístup ke službám v rámci péče o sexuální a reprodukční zdraví a podpora integrovaných a meziodvětvových přístupů k prevenci, diagnostice, léčbě a péči“

(2021/522, 2021).

EU není jediným subjektem provádějícím politiku podpory ochrany RPŽ – Rada Evropy, sdružující i jiné evropské státy, se jako nezávislý na Unii orgán, rovněž podílí na posílení práv žen. Základním lidskoprávním dokumentem daného společenství je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950) nebo také Evropská úmluva o lidských právech (EÚLP). Nejedná se o prvek unijního práva, nicméně záměr Unie k ní přistoupit je vyjádřen ve čl. 6 odst. 2 SEU. Prostřednictvím EÚLP je garantována řada práv již zmíněných v Listině práv. Jedenáctý protokol doplněný k EÚLP sloučil dva monitorující orgány úmluvy, kdy veškeré pravomoci byly převzaté Evropským soudem pro lidská práva. Mimo samotného projednávání, Soud nově začal přijímat mezistátní a individuální stížností porušení smlouvy, což vedlo ke zvýšení celkové účinnosti poskytnuté ochrany.

V období mezi lety 2006 a 2008 byla pomocí několika provedených expertních reportů zjištěna nedostatečnost nezávazných doporučení Rady Evropy v otázce boje proti násilí a diskriminace (Šimonovic, 2014). Následně proto byla navržena další úprava této otázky, která umožnila vznik Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (dále jen Istanbulská úmluva), zároveň poskytující další ochranu reprodukčních práv. Úmluva poskytuje ochranu žen před možnými formami násilí a diskriminace, čímž posiluje Obecné doporučení č. 19 Výboru pro odstranění diskriminace žen. Mezi další prvky je zmiňována ochrana vůči sexuálnímu násilí či znásilnění (čl. 36), vynuceného sňatku (čl. 37), mrzačení ženského genitálu (čl. 38), a dále pak násilného potratu či násilné sterilizace (čl. 39). Státům

22

ukládá povinnost dle čl. 20 učinit nezbytná legislativní či jiná opatření za účelem poskytnutí obětem přístupu ke službám zdravotní péče a službám sociálním. Také zdůrazňuje „aby tyto služby byly adekvátně vybavené zdroji, a aby byli proškoleni odborníci, kteří by pomohli přímo nebo oběti odkázali na patřičné služby“ (Istanbulská úmluva, 2011).

SEU udělila Unii vlastní právní subjektivitu, v rámci, které bylo umožněno v roce 2017 v zastoupení Věry Jourové podepsat Istanbulskou úmluvu. V období mezi 2011 a 2014 došlo k postupné kaskádě normy, kde ji současně ratifikovalo celkem 45 států, z nichž 21 jsou členskými státy Unie (Polsko je jedním z nich). Mezinárodnímu uznání Istanbulské úmluvy také přispěl způsob, jakým se povědomí o úmluvě šířilo. Mimo posílení ochrany obětem násilí pomocí sjednocení právních řádů napříč celou Evropou, byla úmluva doprovázena řadou kampaní a spoluprací s nevládními organizacemi. Dodatečně úmluva zdůraznila důležitost školení relevantních odborníků (čl. 15) a rovněž i podstatnost, zahrnující problematiku genderového násilí do oblastí školní výchovy, obsaženou ve čl. 14. Dohlížení na dodržování závazků smluvními stranami a vydávání návrhů, jakým způsobem by dotčené strany mohly řešit identifikované problémy, bylo pořízeno Expertní skupině pro potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (Istanbulská úmluva, 2011). Další složkou monitorovacího systému Istanbulské úmluvy je tzv. Výbor smluvních stran, který se skládá z představitelů signatářských států.

Rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1607 z roku 2008 o přístupu k bezpečnému a legálnímu potratu, již v první větě daného dokumentu prohlašuje, že umělé přerušení těhotenství není vhodnou metodou plánování rodiny, a dané metodě, by se mělo, pokud možno vyvarovat (1607, 2008). Jejím záměrem není propagovat interrupce jako takové, ale prosazovat pro-rodinný přístup s bezpečným prostředím pro zdraví žen. Také byly stanovené konkrétní kroky zúčastněných stran, které by měly vylepšit danou situaci. Doporučila se všeobecná dekriminalizace potratů, vytvoření vhodných podmínek pro odpovídající zdravotní, lékařskou a psychologickou péči, dále zajištění přístupu k antikoncepci za přiměřené náklady a také vzdělání s tím spojené. V případě, že by žena chtěla interrupci podstoupit, měla by jí být poskytnuta možnost volby, či svěřená rozhodovací pravomoc o vlastním těle (Freedman a Isaacs, 1993).

Častým důvodem neposkytnutí umělého přerušení těhotenství je odkázání poskytovatelů zdravotnických služeb na zásadu „výhrady svědomí“, která je upravena v zákonech lékařských etických standard (Andión-Ibanez a Zampas, 2012). V evropské praxi, je příkladem fungování anti-interrupčních koalic Rezoluce o výhradě svědomí v zákonné lékařské praxi č. 1763 z roku 2010. Původním záměrem dané rezoluce byla snaha o regulaci

23

využití výhrady svědomí, které obecně omezují přístup žen k bezpečným a zákonným potratům (Nowicka, 2011). Avšak návrh podobného znění tohoto dokumentu byl zamítnut, a místo něj, byl později předložen zcela protikladný podnět. Ve výsledku, bylo řadě zdravotníků umožněno odkazovat se na tuto rezolucí při odmítnutí poskytování těchto služeb z morálních, náboženských, filozofických či etnických důvodů (Andión-Ibanez a Zampas, 2012). Nicméně rezoluce zdůrazňuje, že v případě neposkytnutí interrupce v jednom zdravotnickém zařízení, by měl být pacient včas informován, aby případně mohl využít těchto služeb u jiného poskytovatele (1763, 2010).

24

KAPITOLA

3

PLNĚNÍ MEZINÁRODNÍCH ZÁVAZKŮ

P

OLSKEM

Normativní základ EU je tvořen její oddaností právu postavenému na hodnotách demokracie, vlády práva a respektování základních lidských práv a svobod (Manners, 2002).

Dané normy Unie přebírá ze zvyklostí stanovených v dokumentech OSN, kde vystupuje jako prostředník šíření norem univerzálního typu. V rámci Evropy je Unie bližším a přívětivějším konstruktem pro místní státy, než je OSN, jelikož jejími členy mohou být pouze státy nacházející se na území Evropského kontinentu. Zároveň se kandidátské země ještě před vstupem do EU zavazují splnit specifické požadavky, včetně ekonomických, bez jejichž uskutečnění by nebyly přijaty. OSN některé požadavky Unie pro vstup má, nicméně nejsou tak konkrétní a většina států je automaticky splňuje, což dokazuje počet jejich členů – 193 států.

V rámci pátého (východního) rozšíření přistoupilo do EU i Polsko. Pro vstup musela být splněna Kodaňská kritéria, která dané hodnoty nově vstupujícím státům připomněla. Tato kritéria se nicméně zásadně lišila od těch, která se tvořila pro předešlá rozšíření (Gerber, 2011).

Státy, které se rozhodly nové požadavky plnit měly odlišné hodnotové jádro, kvůli kterému došlo k určitému narušení konsensu mezi členy tohoto společenství v otázce ochrany RPŽ.

Zastoupení dvou protichůdných názorů vedlo k situaci, kdy neexistuje žádná závazná úprava práv týkajících se SRZ (Nowicka, 2011). Ve výsledku některé ženy v Unii „čelí tlaku ze strany státu na reprodukci, některé ztratily podmínky nezbytné pro pokračování v placené práci po porodu, jiné ztratily právo na interrupci“ (Alsop a Hockey, 2001). Polsko je jedním ze států, které k narušení tohoto konsensu přispívá. Poslední legislativní změny v zemi vytváří nejen obavy o ohrožení statusu práv žen, ale také o útok na pro Unii zásadní demokratické hodnoty.

3.1

ZAHÁJENÍ OBRÁCENÉHO CYKLU NOREM REPRODUKČNÍCH PRÁV V

P

OLSKU Polská Ústava z roku 1997, formovaná v době intenzivního dialogu státu o přistoupení do EU, ve čl. 33 odst. 1 stanoví, že: „muži a ženy mají stejná práva v rodinném, politickém, společenském a ekonomickém životě“. Rovněž můžeme evidovat odlišný prvek daného dokumentu, kde je v preambuli Ústavy k polskému národu nahlíženo jako ke společností věřící v Boha. Katolická církev v Polsku je velice vlivným aktérem různých oblastí místního života.

Tato církev často vedla protestní hnutí během cizí okupace státu, díky čemuž se jeví v očích obyvatel jako představitelka národního odboje. Její úspěchy, včetně posledního osvobození Polska od komunistické nadvlády a následného přechodu k demokracii, přispěly k tvorbě příznivých podmínek pro založení skupinové identity typu „my“ versus „oni“ (Heinen a Portet,