Bankovní institut vysoká škola Praha
Katedra práva
Etika v podnikatelské činnosti
Bakalářská práce
Autor: Pavla Podolníková
Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Lucie Neumannová
Praha 2016
Prohlášení:
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu.
Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Děčíně dne 15.4.2016 ………
Pavla Podolníková
Poděkování:
Dovoluji si touto cestou poděkovat Mgr. et Mgr. Lucie Neumannové za čas, který mi věnovala, důvěru a trpělivost při kontrole a tvorbě mé bakalářské práce a celkově za milý a ochotný přístup.
Anotace
Cílem mé bakalářské práce je přiblížit problematiku vztahu morálky, etiky a práva a potřebu firemní kultury k zjištění míry pozitivního vlivu dodržování etických zásad v podnikatelském prostředí. Práce se skládá z teoretické části a dotazníku. Teoretická část bakalářské práce se zaobírá vymezením základních pojmů, které se týkají etiky, morálky, podnikatelské etiky, etických kodexů. Analytická část blíže popisuje společnost Severočeské doly a.s. (člen skupiny ČEZ), etický kodex, principy, společenské hodnoty.
Klíčová slova:
etika, morálka, právo, podnikatelská etika, etický kodex
Annotation
The objective of my thesis is to explain the issues and the need for corporate culture and ethics, determine the level of positive influence of the ethical business environment, and its contribution to labour relations. The work consists of a theoretical part, and an analytical part.
The theoretical part deals with the definition of basic concepts relating to ethics, morality, business ethics, codes of ethics. The analytical part describes in detail Severočeské doly plc.
(member of Group CEZ) code of ethics , principles, values and social responsibility.
Key words:
Ethics, morality, law, business ethics, code of ethics
Obsah
Úvod ... 7
1 Historie etiky ... 9
1.1 Předmět zkoumání etiky ... 9
1.1.1 Základní pojmy ... 10
1.1.2 Struktura etiky ... 11
2 Morálka ... 12
2.1 Morální jednání, morální hodnoty, morální cíl ... 12
2.2 Morální normy ... 13
2.2.1 Morální sankce ... 14
3 Sociální norma ... 15
3.1 Systém sociálních norem ... 16
3.2 Sociální role ... 16
3.3 Sociální sankce ... 17
4 Právo a morálka ... 17
4.1 Srovnání vlastností práva a morálky ... 19
4.2 Morální sankce versus právní ... 20
4.2.1 Vztah a obsah práva a morálky ... 22
5 Podnikatelské etika (Business Ethics) v současnosti ... 22
5.1 Podnikatelská etika a právo ... 25
5.2 Problémové oblasti etiky ... 26
5.3 Profesní etika ... 27
5.4 Manažerská etika ... 28
5.3.1 Role managementu při formování etického konceptu firmy (podnikové kultury) ... 29
6 Etický kodex organizace ... 30
6.1 Principy etického kodexu ... 31
6.2 Typy etických kodexů ... 32
6.3 Cíle etických kodexů ... 32
7. CSR ... 33
7.1 Podnikatelská etika (BE) versus společenská odpovědnost firem (CSR) ... 35
7.2 Vnější a vnitřní prostředí CSR ... 35
8 Etický kodex společnosti SD a.s. ... 36
8.1 Veřejně prospěšná činnost ... 38
8.2 SD a.s. - Řízení rizik a Corporate compliance ... 39
Závěr ... 40
Seznam použité literatury ... 44
Seznam použitých zkratek (obrázků, grafů, tabulek, příloh) ... 47
Příloha č. 1 ... 1
Příloha č. 2 ... 1
Úvod
„Společnost k tomu, aby náležitě fungovala, potřebuje regulaci, která do ní vnáší řád a udržuje tak její rovnovážný stav (Knapp, 1995, s. 27).“
V lidské společnosti je potřeba nastavit jakýsi obecný rámec toho, co je považováno za špatné a co za dobré, bez toho by společnost nemohla fungovat. Hodnoty, morálka jsou stále velmi aktuálním tématem současnosti a mají zásadní vliv i na právo. Existence právního a hodnotového systému, aniž bychom si toho mnohdy všimli, výrazně zasahuje a reguluje život člověka.
Nejvýznamnějším způsobem společenské regulace je regulace uskutečňovaná společenskými normativními systémy, jimiž rozumíme soubory norem formalizovaných jako je právo, nebo zcela neformálních, tedy morálkou. (Knapp, 1995) Jejich prolínání vyvolává řadu možných otázek, směrů a úvah už od nepaměti. Vzájemné působení obou systémů je komplexní a souvislostí mezi nimi existuje celá řada.
V dnešní společnosti panuje skepse vůči všem pravidlům a jejich schopnostem nastolit určitý řád. Typické bývá jednání, které nebere v potaz veřejný prospěch, ale pouze vlastní užitek konajícího jedince na úkor ostatních. Proto panuje názor, že žádná morální pravidla neplatí, protože jen co je upraveno právem je možné vynucovat. Tyto názory mě vedly k zamyšlení nad stavem současné společnosti.
První kapitola je stručným shrnutím historického vývoje etiky, vymezením základních pojmů. V kapitole morálka se zabývám morálními normami, morálními hodnotami a cíli. Ve třetí kapitole nazvané „Sociální norma“ uvádím základní znaky, systém sociálních norem, sociální role a sankce. V další kapitole popisuji vztah práva a morálky a jejich společné a rozdílné znaky, pokusím se poukázat na pozitiva a negativa těchto dvou „systémů“. Pátá kapitola je optikou současného pojetí podnikové etiky. V dalším oddíle se pak zaměřím na pojem „společenská odpovědnost firem“ (CSR). Poslední kapitolu budu věnovat etickému kodexu, jeho významu, jako důležitého nástroje vedení firmy s využitím konkrétního případu – společnosti Severočeské doly a.s.
Cílem mé bakalářské práce je zaměřit se na oba pojmy právo a morálka, přiblížit problematiku a potřebu firemní kultury a etiky, zjištění míry pozitivního vlivu dodržování etických zásad a společensky odpovědného chování v podnikatelském prostředí - tedy v podnicích a firmách, které jsou z velké části hlavní součástí života většiny lidí a mají tak rozhodující vliv na chování jednotlivce. Pro zpracování tématu jsem jako nejvhodnější zvolila
popisnou metodu, dotazník. K mé bakalářské práci jsem využívala především odbornou literaturu, která se zabývá touto problematikou.
1 Historie etiky
Etika jako věda je součástí filozofie a během historie na ní bylo nahlíženo z různých úhlů.
Nejčastěji ji označujeme jako teorii způsobu lidského života, která poskytuje pravidla chování a normy lidského jednání.
Dějiny etických teorií můžeme rozdělit na tři velká historická období - antické období, středověk, a novověk:
- antické období - představiteli tohoto období jsou - Platón + Aristoteles – 4 základní ctnosti – uměřenost, moudrost, statečnost, spravedlnost, dále Sokrates - co je dobré, ctnostné lze poznat rozumem, mravní chování člověka musí začít hledáním každého sám v sobě
- středověk - křesťanská etika - jedním z představitelů je Aurelius - existence absolutního dobra, láska je za nejvyšší hodnotou na zemi, která může změnit jednotlivce i společnost
Tomáš Akvinský - přejal čtyři antické ctnosti a přidal tři křesťanské ctnosti – láska, víra, naděje
- novověk - hlavními mysliteli této epochy jsou Thomas Hobbe - existence nevyhnutelného zákona sebezáchovy, na základě kterého člověk předepisuje morální normy, které jsou základem lidské morálky, Spinoza – morálka je v souladu s jeho celkovým učením a má podstatu v přírodě, rozumu a člověku a Imanuel Kant- „Jednej tak, aby maxima tvé vůle vždy mohla být zároveň principem obecného zákonodárství (Anzenbacher, 2001, s. 53).“
Etika se v dnešním světě stává stále aktuálnějším tématem. Nadále si uchovává několik hlavních znaků, kterými jsou např. existenci dobra, lidské sounáležitosti a svobody, osobnosti člověka, jako subjektu svobodného, ale odpovědného za svá jednání. Vlivem doby a jednotlivých událostí rozšiřuje svou oblast, kterou se zabývá a dostává se stále více do povědomí veřejnosti. Snažíme se porozumět nejen společnosti, ve které žijeme, ale hlavně sami sobě.
1.1 Předmět zkoumání etiky
Etika se ve své praxi zabývá mravními principy, normami lidského chování, rozhodnutími, která lidé činí a způsoby, jimiž svou volbu odůvodňují a připisují mu mravní hodnotu. Hodnotíme vlastní i cizí jednání, zda je dobré, nebo špatné, mravné, či nemravné.
Naše mravní hodnocení se týká i poměrů v sociální oblasti, institucích, zákonů a ustanovení.
Ty hodnotíme, zda jsou lidské, nebo nelidské, spravedlivé či nespravedlivé.
Etika si klade spoustu otázek, které souvisejí s vysvětlením a zdůvodněním principů morálního chování.: Co je dobro? Co je zlo? Co je spravedlivé, co nespravedlivé? Co je hrubé, co ušlechtilé? Co je zakázané, co dovolené? Jaký je smysl našeho konání? Proč máme jednat tak a ne jinak? Co je povinnost? Co je svědomí? Proč platí určité normy a hodnoty?
Proč a za jakých okolností a s jakými výsledky se lidé chovají či nechovají mravně? „Předmět etiky nelze redukovat na jednu určitou stránku morálky – na obecné zákony vývoje, na existující morální vztahy či na to, co má být. Etika jako věda zkoumá morálku jak z hlediska její závislosti na celém souhrnu společenských vztahů, zejména pak ekonomických, tak i z hlediska její vnitřní struktury a funkcí, projevujících se v konkrétních historických podmínkách (Archangel‘skij, 1975, s. 22-23).“
1.1.1 Základní pojmy
Mezi základní pojmy etiky patří např.:
Morálka - je souhrn hodnotících soudů, zvyků, názorů, hodnot, ideálů, pravidel a norem, jimiž se lidé řídí ve svém praktickém mravním jednání. V morálce se utváří sociální postoj člena společnosti.
Morální odpovědnost - za každé své rozhodnutí, to, co jsme udělali, neseme morální odpovědnost. Vykonat něco morálně dobře, nebo špatně, znamená konfrontaci s vlastním svědomím a současnými morálními pravidly.
Mravnost, mravní hodnocení - je jednání vlastní i jednání druhých lidí, kterému přisuzujeme mravní hodnotu. (Anzenbacher, 1994)
Mravy - relativně ustálený způsob jednání lidí vůči sobě navzájem Éthos - je mravní základ, způsob jednání, postoj, smýšlení osob
Dobro - je to, co těší, co uspokojuje, činí lidský život smysluplným, zvyšuje kvalitu lidského života (Platon dobrem nazývá „sluncem v říši idejí“)
Zlo - protiklad dobra, tedy to, co škodí, ruší a kazí, působí bolest a utrpení, je neužitečné, mravní zlo vzniká, porušuje-li člověk svým jednáním a chováním mravní zákon
Svoboda - neexistují žádné překážky v jednání, které chceme uskutečnit, máme možnost jednat podle vlastní vůle, neseme za své jednání odpovědnost
Svoboda vůle - je možnost přát si, co chci, bez ohledu jaká přání to jsou. Přání jsou ovlivňována předcházející výchovou (škola, rodina) a naším postavením a působením ve společnosti
Svědomí - je jakýsi náš vnitřní hlas, který hodnotí naše jednání a je provázeno pocity blaženosti či úzkosti
Spravedlnost – stále o ni usilujeme. Obsah toho, co považujeme za spravedlivé, se mění, dnešní svět vychází z principu rovnosti všech lidí, která se zakládá na nezrušitelnosti základních lidských práv a svobod
Právo - existuje vedle norem morálních, umožňuje objektivní posouzení jejich dodržování a trestat formální autoritou jejich nedodržení.
Smysl a způsob života - morálka nás provází životem, pomáhá nám se v něm orientovat. Pokud se chceme chovat mravně, pokládáme si otázky, jaké jsou nejdůležitější hodnoty lidského života, jaká cesta vede ke štěstí, k mravní dokonalosti.
Svým jednáním často přebíráme odpovědnost i za druhé (partnerství, vztahy s rodiči, vztahy s kamarády a známými, výchova dětí).
1.1.2 Struktura etiky
Je možné sestavit nějaký přesný pevný hodnotový žebříček? Domnívám se, že ne, ale právě díky etice je nám ukázáno, jak hledat pravdu, hodnoty, spravedlnost a cestu, kterou je možné se ubírat.
Na etiku můžeme nahlížet z mnoha perspektiv:
Autonomní etika - etické zásady si stanoví člověk sám nebo sama společnost
Heteronomní etika – mravní zásady a pravidla jsou chápána jako dané zvnějšku, např.
Bohem
Individuální etika - zabývá se morálními otázkami jednotlivce, který usiluje o své blaho Deskriptivní etika – popisuje, co je etické v konkrétních sociálních skupinách
Normativní etika - analyzuje normy lidského chování. Hledá, co je morálně správné, jak by měl člověk jednat. Zabývá se tím, co je platné, závazné, co nikoliv a na jejich základě formuluje určité zákazy, příkazy nebo tabu
Sociální etika – zabývá se morálními otázkami z hlediska sociální skupiny, je zaměřená na společné, obecné dobro
Profesní etika - obecná etická pravidla aplikovaná do konkrétních oborů lidské činnosti Environmentální etika – neboli ekologická etika, která se zabývá vztahem jedince k životnímu prostředí
Etika hospodářství - zabývá se klíčovými hodnotami v tržním hospodářství, jako je svoboda, spravedlnost, společenské blaho, odpovědnost, důvěra, pokrok, prosperita, demokracie, humanita apod.
2 Morálka
Pojem morálka pochází z latinského „mores“ – zvyk, obyčej. Etymologický původ slova
„mos“ je mrav. Morálka se projevuje ve všech sférách společenského života. Jde o soubor vnitřních pravidel, postojů a názorů, osobních ideálů vhodných následování a takového jednání, které je hodnotitelné a hodnocené z morálního hlediska a mají regulovat vtahy mezi lidmi. Morálku je tedy možné specifikovat jako soubor nároků a požadavků společnosti na lidské jednání a chování a pokud lidské jednání obstojí ve světle těchto požadavků, mluvíme o tzv. morálním, mravním jednání. Prostřednictvím obecných zájmů usiluje morálka o zabezpečení zájmů individuálních. „Nejvyšším a nejposvátnějším zájmem společnosti je její blahobyt, poskytovaný rovným dílem všem jejím členům (Archangel‘skij, 1978, s. 29).“
Morálka představuje smysl pro spravedlnost. Každý člověk by měl být schopen za normálních sociálních podmínek, a při jeho určité intelektuální vyspělosti rozpoznat, co je spravedlivé a co nespravedlivé a pak chce jednat spravedlivě a rovněž očekává spravedlivé chování od ostatních lidí. Je však velmi obtížné docílit toho, aby se každý člověk choval spravedlivě. Předpokladem spravedlivého chování jsou tedy určité morální schopnosti. Smysl pro spravedlnost je součást racionálního myšlení. Spravedlnost je vlastně jedna z hodnot morálky (Rawls, 1995).
2.1 Morální jednání, morální hodnoty, morální cíl
Morální jednání charakterizuje pomoc, ohleduplnost, soucit, svědomitost, poctivost, pravdomluvnost, vděčnost, toleranci, odpouštění, důstojnost, solidaritu, přátelství, empatii a respekt k zájmům druhých lidí, aniž bychom my očekávali to samé od nich.
Zde je člověk odpovědnou bytostí, nositelem morálně správných i špatných vlastností, jednající podle svého morálního charakteru, emocí, ale i podle vzdělání, zkušeností a okolností vlastního života.
Morální hodnoty se vyznačují všemi obecnými rysy, souvisí se společenskou a individuální regulací lidského jednání, vztahem člověka k životu, ke světu. Hodnoty se mění v souvislosti s vývojem lidstva, ekonomických a společenských poměrů, druhem lidského společenství, ale též vývojem morálních vztahů konkrétního člověka.
Morální hodnocení je tedy jedním z nejsilnějších stimulů hodnotové orientace lidí.
„Nejobecnějšími ekvivalenty morálních hodnot v etice jsou kategorie blaha, dobra, zla, spravedlnosti, cti, důstojnosti, smyslu života a štěstí (Archangel‘skij, 1978, s. 100).“ Morální cíl je hierarchicky nadřazen hodnotám a to v tom smyslu, že zahrnuje veškeré hodnoty a zároveň uvádí v platnost jejich systém. Změnou cíle dochází ke změně hodnot a přehodnocení našeho celého hodnotového systému.
„Mravním cílem se rozumí úhrnný zájem, je základní tendencí mravních vztahů určité společenské skupiny, třídy, nebo určité společenské formace v daném stadiu jejího vývoje, popř. i jednotlivců. Tento cíl je spojen s určitým hodnocením všech s ním souvisejících jevů, popř. s určitými normami, na jejichž splnění je dosažení cíle vázáno (Popelová, 1962, s. 332).“
2.2 Morální normy
Norma je sociální pravidlo, určitý způsob jednání a představuje to, co je relativní nebo absolutně žádoucí. Rozlišujeme tedy mezi praktickými pravidly (resp. zákony), a pravidly teoretickými.
Morální normy hodnotí sociální jednání, na základě morálních kategorií např. dobra a zla, čestnosti, nebo nečestnosti, spravedlnosti a nespravedlnosti a odrážejí potřeby a zájmy dané společnosti. Jsou základním parametrem pro posuzování celkové morální úrovně společnosti a jsou ovlivňovány veřejným míněním, postojem spoluobčanů, svědomím. Jsou morální normy závazné? Morální normy jsou neprávním normativním systémem, jsou normami určité společnosti, a tím se stávají závaznými ať už pro jedince, tak pro určitou spol.
skupinu. Pokud je hodnocena morální úroveň společnosti jako vysoká, je logické očekávat, že tato společnost bude mít i velké nároky na morálku jedince, na jejím zvyšování, kde velkou roli bude sehrávat veřejné mínění.
Pojem veřejného mínění představuje určitou sumu představ, smýšlení a názorů společnosti, posuzuje shodu se sociálně přijímanými normativními standardy. Mravní vědomí společnosti je součástí společenského vědomí a jako takové je odrazem společenského bytí (Popelová, 1962). Tyto projevy společenského vědomí v oblasti mravních vztahů se projevují
společenskou akceptací nebo naopak distancí od nějakého určitého jednání (ať už jednotlivce, nebo skupiny). Právě tento postoj společnosti-veřejného mínění jakkoliv schvalující, či odmítavý, je směrodatný pro určení morálního, nemorálního chování. Bez minima sociálně přijímaných norem by žádný sociální útvar nemohl vykonávat svou úlohu. Nutnou podmínkou lidsky důstojného soužití ve všech oblastech společnosti je přechod od tzv.
subjektivní morality k mravnosti. Je nezpochybnitelné, že lidé nejsou schopni koexistovat alespoň bez minima obecně uznávaných mravních norem (Anzenbacher, 1994).
2.2.1 Morální sankce
Morální normy nejsou stejně jako ani jejich sankce nijak kodifikovány. Mají spíše negativní charakter - preventivní význam., ale mohou mít i charakter pozitivní. Ty se používají v případech, které nejsou v konfliktu s morální normou - např. pochvala, odměna.
Morální sankce mají stejný význam pro morálku jako právní sankce pro právo. Morálními sankcemi je společnost podněcována, stimulována, resp. donucována k chování v souladu s morálními normami a hodnotami. Morální trest způsobuje újmu v psychické či citové oblasti, sankce je tím pociťována, na rozdíl od práva, jako tíživější. Když v morálních vztazích jedinec zklame očekávání druhých, je nešťastný, má výčitky svědomí, vnitřně se pere s morálními zásadami, které zklamal sám v sobě.
Sankce morálních norem nejsou projevem donucovacích aktů, neboť nejsou vykonavatelné fyzickým donucením. Morální sankce mají podobu společenského odsouzení, zavržení, jako reakci veřejného mínění na chování proti morálním pravidlům. Morální sankce jsou závislé na tzv. mravním hodnocení, což je přiřazení mravní hodnoty ke svému jednání nebo jednání ostatních lidí. Chování lidí schvalujeme, nebo odsuzujeme, posuzujeme tedy, zda je dobré či špatné. Osoby mohou být mravné nebo nemravné, svědomité či nesvědomité.
Sociální útvary hodnotíme podle toho, zda jsou spravedlivé, či nespravedlivé nebo lidské či nelidské. Jestliže hodnotíme lidské jednání z mravního hlediska, musíme předpokládat, že člověk dosáhl určité rozumové vyspělosti a pozná rozdíl mezi dobrem a zlem (Anzenbacher, 1994). „Předpokládáme, že každý nějak ví, co je dobré a co špatné, alespoň ve všeobecném smyslu. To nevylučuje, že v jednotlivém případě lidé mohou mít o dobru a zlu zcela rozdílné názory. Předpokládáme také, že každý rozhodně ví, že dobro je nutné konat a zlo nekonat. Jde tu o vědomí, že mravní nárok dobra má povahu nepodmíněné závaznost (Anzenbacher, 1994, s. 14).“
Mravní hodnocení činů osob a poměrů má společenský aspekt. Morální soud se často dotýká vlastních potřeb a potřeb druhých lidí. S tím souvisí spokojené soužití lidí ve
společnosti a spravedlnost. Tím jsou v podstatě vyjádřeny požadavky, aby se lidé navzájem uznávali a vážili si jeden druhého, protože i ostatní lidé mají stejné nebo podobné potřeby jako oni sami. Mravní hodnocení také úzce souvisí s důstojností člověka. Z jednoho pohledu se jedná o vlastní hodnotu – sebeúctu, a z druhého pohledu se jedná o hodnotu osoby a respekt k ní v očích druhých lidí. Pokud se chováme nemorálně, naše svědomí je zasaženo, máme špatné svědomí, ztrácíme úctu k sobě samému a rovněž úctu druhých lidí k naší osobě (Anzenbacher, 1994). Z výše uvedeného lze konstatovat, že přesvědčení, jak se chovat, které máme sami v sobě je nejvýraznějším projevem morálky jednotlivce a toto chování se odráží v chování jednotlivců ve vztahu k právu. Dodržování práva tedy úzce souvisí s osobními mravními zásadami, pohledem a vlivem veřejného mínění, se zvykem podřídit se požadavkům zákona a s pohnutkou strachu z trestu (Harvánek, 1995).
3 Sociální norma
„Sociální normu lze definovat různým způsobem. Představuje abstraktní vzor, který vymezuje určité hranice sociálního jednání. Je to standard sdílený členy sociálního útvaru, vůči němuž jsou, jak je obecně očekáváno, konformní, a konformita ke standardu je
vynucována pozitivními i negativními sankcemi (Večeřa, Urbanová, 2006, s. 151).“
Základními znaky sociální normy jsou:
- obecnost - vztahuje se na neomezený počet subjektů
- normativnost - stanoví co „ má býti“, jde o předepsané pravidlo jednání
- sociální akceptovanost - žádoucí způsob chování, který je sdílené, přijaté sociálním útvarem
- sankcionovanost - při nedodržení pravidla nastává sankce
Sociální normy jsou základním stavebním prvkem normativního řádu, regulují společenské vztahy.“ Jejich nezbytnost ve společnosti lze vyjádřit takto:
a) umožňují, že se jimi lidé mohou řídit b) jejich jednání motivují
c) jsou základem očekávání, že druzí lidé budou v obvyklých situacích jednat obvyklým způsobem (Řeháková, 1997, s. 20).“
O sociální normy se jedná tehdy, kdy jednotlivci či skupiny jsou těmito normami ovlivňovány, zavazováni k určitému způsobu jednání a chovají se a jednají na základě těchto pravidel. Dodržování tohoto schváleného, sdíleného, žádoucího a efektivního způsobu chování je potvrzováno pozitivními, nebo negativními sankcemi. „Sociologii práva tedy nezajímají právní normy jejích významu právním z hlediska jejich normativního obsahu, jejich místa v systému práva, splnění formálních náležitostí normotvorby apod. Předmětem zájmu je, zda a jak se jimi adresáti práva řídí, zda a jak právní řád ovlivňuje reálný sociální řád společnosti, reálný život lidí. Sociologický přístup se zaměřuje na faktické působení práva oproti jurisdickému důrazu na normativní obsah práva (Večeřa, Urbanová, 2006, str.
19).“
3.1 Systém sociálních norem
Nejzákladnějším členění sociálních norem je na normy obecné, které se vztahují na všechny členy společnosti a partikulární, které se týkají určité kategorie osob (ženy, muži, profesní skupiny). Prolínáním těchto norem vytváří normativní strukturu společnosti a jejich respektování je předpokladem zachování jednoty společnosti (Řeháková, 1997). Večeřa a Urbanová (2006) ve svých Základech sociologie práva dále dělí sociální normy dle oblastí sociálního života jimi upravovaných (např. právní, morální, zvykové, náboženské, estetické a politické), dle způsobu normativní reglementace - podřízení se úpravě zvláštními předpisy (normy zakazující a naopak předepisující určité jednání) a dle formální stránky (zvykové normy, právní normy a jiné výslovně formulované normy).
3.2 Sociální role
Sociální role je očekávaný způsob chování od jedince na jeho sociální pozici podle předem sdílených a přijatých pravidel. Výkon sociální role tak ovlivňuje právní, respektive protiprávní jednání právního subjektu. Na vzniku sociální role subjektu má vliv místo v sociální struktuře, společnosti a zapojení se do jednotlivých sociálních vztahů. Tím získávají sociální subjekty svou sociální pozici (status), který vymezuje, jakou hodnotu a kam jedinec patří v rámci sociálního útvaru. Jedná se o souhrn práv a povinností, které jsou v rámci požadovaných norem subjektu přiznány, určeny a vymezeny. Každá role je standardem chování, který je očekáván - předepsaný sociálně, může mít tedy i normativní povahu. Pokud se druhý subjekt nebude chovat tak jak by měl, dle našeho očekávání, je toto nedodržení vyžadováno sociální sankcí. „Každá osoba hraje více rolí a učí se je hrát celý život (žák, zákazník v obchodě, rodič). Sociální role lze rozdělit na individuální a skupinové, krátkodobé
a dlouhodobé, nucené a dobrovolné. V některých situacích dochází ke konfliktu rolí, kdy jsou očekávání spojená s jednou z rolí jedince v rozporu s očekáváními, která se vážou k roli jiné např. manžel, manažer, otec (Večeřa, Urbanová, 2006).
3.3 Sociální sankce
Slovo sankce vychází z latinského sanctio ve smyslu potvrzení, schválení. Při dodržení pravidel chování jednotlivce či skupiny přicházejí pozitivní sankce, naopak při porušení přijde trest, tzv. negativní sankce. Pokud je sankce ukládána institucemi podle přesně vymezených postupů, jedná se o legální sankce, naproti tomu spontánní sankce vykonaná nepovolanými osobami je sankcí neformální. Represivní sankcí označujeme nátlak na subjekt podřídit se platným právním normám. Restituční sankce nutí subjekt k odčinění nebo náhradě škody.
Tyto sankce nemohou mít jiný, než právní charakter. Psychický nátlak verbální (napomenutí, zesměšnění), ale i neverbální (gesta pohrdání, ignorace), nazýváme sankcí psychickou. Dojde- li k fyzickému kontaktu, či faktickému omezení svobody pohybu, jedná se o sankci fyzickou.
Ekonomické sankce zahrnují pokuty, embarga a často souvisí s politickou situací, viz sankce EU vůči Rusku za jeho postup v ukrajinské krizi (dříve USA versus Kuba). Dále ještě rozlišujeme sankce politické, kdy se jedná např. o zbavení politické funkce. Vnitřní sankce zahrnují sankce za porušení např. morálních norem, vyznačují se svědomím subjektu (pocit studu) a sankce vnější, které pocházejí od ostatních subjektů sociálního útvaru (veřejné mínění) - (Večeřa a Urbanová, 2006). „Sankce vede k růstu sociální legitimity normy v sociálním útvaru, sankce posilují a stmelují sociální společenství, jsou nástrojem sociální integrace, potvrzením oficiálních hodnot a norem a výsadního sociálního postavení určité sociální vrstvy, resp. majoritní společnosti (Večeřa, Urbanová, 2006, s. 152-154).“
4 Právo a morálka
Lidé mají základní práva, která jsou vyjádřena v deklaraci lidských práv. Z toho vycházejí povinnosti pro stát i občany řídit se jimi, ctít je a chránit. Jsou to právní povinnosti.
Zde se nacházíme v rovině práva, justice, paragrafů. Vnější chování lze přezkoumat, žalovat, vynutit - „jménem zákona“. Lidé mají ale původní povinnosti, které jsou dané charakterem člověka a nezakládají se tedy v nějakých právech. Jsou to etické povinnosti. Toto je rovina mravů, svědomí, „srdce“. Vnitřní smýšlení nelze přezkoumat, není žalovatelné ani vynutitelné - „myšlenky jsou volné“ (Küng, 2000).
Právo a morálka se prolínají především všude tam, kde jde o základní humánní otázky, tj. otázky života, zdraví, důstojnosti, cti a ochrany osobnosti. Přestože vycházejí ze stejného základu a v některých případech se setkáme i s podobnou terminologií, jako je např. zákaz, povinnost, představují dnešní právo a morálka dva samostatné normativní systémy. Pro oba tyto systémy existují specifika. Účelem práva je ochrana společnosti, rovného zacházení, individuální svobody, důstojnosti a spravedlnosti. Morálka je širší kategorie, jejímž cílem je pomáhat řešit obtížná rozhodnutí, utvářet dobré mezilidské vztahy, napomáhat orientovat se ve společnosti, co je požadováno a co nikoliv.
Právo i morálka mají podstatný vliv na lidské chování prostřednictvím soustavy norem a tvoří společný základ v hodnotových představách o vzájemném soužití lidí. Právo nemůže zcela ignorovat společenskou morálku nebo se od ní podstatně odchylovat, protože pak by mohlo být společností zcela odmítáno, ztrácelo by na efektivitě nebo by zcela ztratilo svůj význam. Večeřa a Urbanová (2006, s. 162) ve své knize uvádí, že „Moderní jurisprudence se naopak snaží o celistvé uchopení práva a právo situovat do rámce sociální reality a konfrontovat ho se sociologickými pohledy, včetně vztahu práva a jiných sociálních norem, zvl. morálních.“
Právo vycházelo z morálních základů, přesto upravuje jen vnější stránku lidského chování, zatímco morálka, jak vnější, tak i vnitřní, motivační stránku. Z hlediska obsahového se v mnoha oblastech překrývají, jinde se rozcházejí a existují sféry, které jsou regulovány pouze jedním z těchto systémů. Například lež je mravně odsuzována zásadně, právně je však stíhána jen v případech stanovených zákonem – např.: křivé obvinění § 345 Trestního zákoníku, křivá výpověď § 346 Trestního zákoníku (Česko 2009a).
- nejčastěji se právní a morální normy shodují – to, co je právem zakázáno (krádež, vražda, křivá výpověď), či požadováno (normy odkazující na morálku – např.
občanský zákoník, zákonem uložená povinnost první pomoci), je zároveň zavrhováno, či požadováno morálkou
- morálka a právo se mohou při řešení složitých otázek lišit, nastane situace, že se v hodnocení rozcházejí. Zákazy dané právní normou nemusí odpovídat zákazům morálním, morálce jednotlivce, svědomí. (interrupce, trest smrti)
- Existují právní normy, které morálka nehodnotí, vůči nim je nestranná, potom jsou právní normy morálně indiferentní (Česká advokátní komora, 2012 – 2013).
Bertrand Russell (1872-1970): „právo je bezmocné, neopírá-li se o právní cítění (Večeřa, Urbanová, 2006, s. 233).“
S morálkou souvisí právní pojem „dobré mravy“, který vychází z římského práva
„boni mores“ - zachování pravidel slušnosti po předcích. Jedná se o zásady určující chování lidí ve společnosti. Z právního pohledu se jedná o právní pojem, který se nachází v právním řádu (např.: Trestní zákoník - §31, nebo také OZ - §19, §245, §545 ) (Česko, 2009a, 2012a).
Fungování společnosti a právo také, je založeno na reciprocitě. Podstatu obecných pravidel by měla hrát vzájemnost a zásady jako např.: „Smlouva je souhlas a dohoda dvou stran“ - „Pactum est duórum cónsénsus atque conventió“, „Čin jednoho nemá škodit druhému“ - „Factum únís alterí nocére nón débet“, „Nemůžeme uzavřít smlouvu proti zákonům, ani proti dobrým mravům“ - „Neque contrá légés neque contrá bonós mórés pacíscí possumus“.
4.1 Srovnání vlastností práva a morálky
„Právo je specifický normativní systém, související s jistotou a bezpečností ve společnosti, se zjištěním klidného prostředí pro rozvoj lidského společenství (Harvánek, 1995, s. 35).“ Právo se neustále vyvíjí, je pružné, vytváří značně dynamický celek. Právní normy vytváří zákonodárce, stále se musí dodržovat, je mocensky vynutitelné prostřednictvím sankcí, působí jako společenský regulátor. Je obecné, nevztahuje se na jednotlivce, zavazuje člověka zvenčí nad rámec individuálních potřeb.
Morálka je individuální, řídí se vlastním vědomím každého jednotlivce a je akceptovaná obvykle jen dílčí částí společnosti, která má totožné a stále stejné zájmy. Je daleko stálejší než právo. Morální normy vznikají spontánně, dlouhodobým zachováváním, opakováním stejných jednání a předáváním z generace na generaci. Zahrnují osobní, intimní stránku společenských vztahů. K prosazení morálních norem není použito mocenského donucení, dodržují se působením autority veřejného mínění.
Mezi právem a morálkou existují i společné znaky. Hart (2004) ve své knize uvádí tři z nich. Oba systémy mluví o „právech“, „povinnostech“ a „závazcích“ a každý používá svůj přívlastek – „právní“ nebo „morální“. Dalším společným znakem je, že zákazy práva a morálky velmi často postihují stejné chování - ohrožení života je morálně špatné a trestným činem po právní stránce.
Právo a morálka se navzájem ovlivňují. Právo zajišťuje ochranu základních hodnot společnosti, vyjádřených prostřednictvím morálních příkladů. Pokud dojde k jejich změnám,
mělo by právo odpovídajícím způsobem reagovat, tím morálka působí na právo. Na druhou stranu právo má vliv na morálku. Vytvořením vzoru chování, který není jejím obsahem, ale prostřednictvím práva a donucení se do ní včlení.
Jak už bylo výše několikrát popsáno, existence morálních norem ve společnosti posiluje efektivnost práva. Večeřa a Urbanová (2006, s. 164) ve své knize tento fakt jen potvrzují.
- „morálka často supluje znalost práva ve společnosti (lidé bez norem se orientují podle morálních norem)
- u řady jedinců právo nabývá morální hodnotu a jeho porušování je proto vie ficti považováno za nemorální
- sankce doprovázející morální normy posilují chování v souladu s právní normou“
4.2 Morální sankce versus právní
Od dětství jsou v člověku pěstovány určité hodnoty. Učíme se, abychom rozpoznali co je správné a nesprávné, co je dovolené a co ne. Dříve, než si začneme uvědomovat existenci platného práva, máme ve svém vědomí zárodky právního vědomí, které mají ze začátku charakter morálních norem. Chování lidí, vztahy a dokonce i sankce ve společnosti jsou tedy regulovány i jinými prvky než pouze psaným právem. Právo je pouze jedním z normativních systémů, které fungují v lidské společnosti. Existují další pravidla - morální normy, náboženská pravidla, sportovní, jazyková, technická atd. Tyto systémy se ve svém působení navzájem prolínají a jedno ovlivňuje druhé. „Quid leges sine moribus?“ K čemu jsou zákony bez mravů? „Co zmohou všechny zákony, když za nimi nestojí dobré mravy, mravní smýšlení, závazky? Právo potřebuje mravní základ (Anzenbacher, 2001, s. 134).“
Pravidla chování z hlediska morálky povinnosti netvoří monolitý celek, nejsou z hlediska své závažnosti shodná. V zásadě tvoří určitou hierarchickou strukturu, kdy na nejnižším stupínku jsou ty nejhanebnější nemravnosti, které si zaslouží to největší opovržení - zákazem takového chování se poskytuje ochrana nejzákladnějším hodnotám. Takovým základním pravidlem může být například zákaz mučení nebo vraždy stejně tak jako krvesmilstva apod. Směrem vzhůru se pak daná pravidla chování jaksi uvolňují, neboť se týkají méně závažných otázek a hodnot, s čímž souvisí i fakt, že negativní reakce na jejich nedodržení nejsou tolik závažné. Příkladem takového pravidla může být úcta ke starým lidem apod. Čím více se po této stupnici posouváme, tím se sankce zmírňují, až dojde k přerodu, kdy není sankcionováno to, že se člověk podle dané konvence nechoval. Naopak je, tentokráte však pozitivně, sankcionováno to, že se podle ní choval - zpravidla uznáním, pochvalou atd.
Můžeme konstatovat, že morální sankce mají preventivní charakter.
Lidé jsou tedy morálkou motivováni, uvědomují si díky ní povinnosti, které by měli plnit a tak je zároveň posílena i účinnost práva. Dá se tak říci, že morálka a právo se vzájemně doplňují a posilují navzájem svou působnost. Harvánek (1995, s. 31) k tomuto říká, že „na jedné straně morální sankce často zvyšují efekt působení uložených legálních sankcí, a na druhé straně hrozba právních sankcí posiluje vnímání morálních povinností ve společnosti.“
Právní normy jsou závazné a měly by zajišťovat určité hodnotové minimum ve společnosti a to aby bylo respektováno. Jestliže dojde k jednání, které porušuje povinnost obsaženou v právní normě, nastává situace, kdy na tuto skutečnost reaguje „společnost“
prostřednictvím právních sankcí. „Vynutitelnost“ spočívá ve vynucení splnění právní povinnosti, a to orgány státní moci. Hovoříme zde o institutu státního donucení. „Právo je vnitřně akceptovaná norma a hodnota“, „Právo je nutný základ sociálního pořádku (Večeřa a Urbanová, 2006, s. 240).“ Vedle toho pak lidé následují morálku, ať individuální nebo společenskou, jež také tyto hodnoty odráží. Můžeme konstatovat, že pokud v právu existují určité mezery, může toto místo zastoupit morálka. Soudce nemá tlumočit zájmy té či oné společenské skupiny, ale má aplikovat obecnou vůli společnosti, resp. státu, vyjádřenou v zákonech, ale jen těžko si lze představit interpretaci právních předpisů a rozhodování bez přítomnosti mravních. Čl.2 odst. 4 ústavy říká, že „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (Česko, 1993).“ Zde pak působí morální normy a regulují nezákonné chování.
„Někdy je lze těžko odlišit, zda někdo, kdo se chová podle práva tak činí s úmyslem dodržovat právní normu, nebo proto, že takové chování považuje za morální, nebo z obou těchto důvodů, anebo jen z důvodů morálních aniž by třeba právní normu vůbec znal (Knapp, 2008, s. 60).“
Obr. č. 1 Zdroj: (Harvánek, 1995, s. 40) Právo Morálka
Jestliže tedy etické normy vedou ke správnému, harmonickému chování, pak právní normy, které jsou zakotveny ve smlouvách, zákonech, rozsudcích a jiných regulacích, tvoří efektivní hranice tohoto etického chování.
4.2.1 Vztah a obsah práva a morálky
Ideálním stavem by bylo, kdyby se právní normy svým obsahem prolínaly s morálními představami dané společnosti. Právní norma je ovšem závazná, ať již vyhovuje morálním představám společnosti nebo nikoliv. Jednaní, které vyžaduje právní norma může být v rozporu s morálkou společnosti. Nedochází tak k vnitřnímu souhlasu s obsahem normy a motivem splnění je strach z právní sankce. „Rozdíl mezi vnitřním a vnějším (způsobem regulace) je nutné chápat spíše jako rozdíl dvou různých přijetí povinnosti; tzn.- kdy dochází ke „zvnitřnění“ povinnosti jako motivu morálního jednání a k jejímu vnějšímu vyjádření podřízením se právní normě. (Harvánek, 2008, s. 60).“ Toto úzce souvisí s odpovědí si sebe sama a potvrzení si správnosti a platnosti práva s ohledem na morální hodnoty. T. Machalová ve své knize uvádí dva způsoby a to materiální (vnitřní souhlas-uznání jednání za správné z etického i legálního hlediska) a procedurální (potvrzení na základě pravidel, která vedou k akceptaci právní povinnosti také jako morálního požadavku). (Harvánek, 2008)
Obsahovou souvislost mezi právní a morální normou shledávám tam, kde dochází ke skutečné shodě subjektivního vnímání s objektivním pravidlem. Toto se týká především problematiky lidských práv a přístupu k životu z morálního hlediska (ochrana života, ochrana lidské důstojnosti, ochrana zdraví, apod.), což je samo o sobě morální hodnotou.
5 Podnikatelské etika (Business Ethics) v současnosti
Výrok T. Bati (1932)- „Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme si zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hosp. úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo s poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat
nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.
(Tomancová, 2012, s. 6).“
Donedávna panovalo tvrzení, že s podnikáním etika nesouvisí. Byznys byl především o maximalizaci vlastních zájmů, o boj za větší podíl na trhu a vyšším zisku. V současné době, kdy podnikatelské prostředí prochází globalizačním procesem, se etika týká všech ekonomických subjektů. Hlavní ideou podnikatelské etiky je teze, že etika ovlivňuje podmínky pro rozvoj podnikatelských aktivit, jež nesmějí být ospravedlňovány pouhou sílou či přesilou (Steinmann, Löhr, 1995). Velká část právních norem stojí na etických základech.
Etické normy tedy regulují mnohem větší oblast chování, nicméně jejich efektivní hranice fungování definují právní normy. Podnik je v prvé řadě (v souladu s podnikatelskou etikou) povinen respektovat veškerou platnou státní regulaci, a dále se podle vlastní vůle řídit pravidly podnikatelské etiky. Efektivním způsobem zajištění souladu fungování podniku s veškerou státní regulací a vlastními etickými hodnotami podniku je budování celistvé etické identity podniku.
V podnikatelské etice jde o zodpovědné, praktické rozhodování a jednání a uplatnění etických principů do veškerých podnikatelských činností. Bez jejich respektování nelze vytvářet zdravý a dynamický rozvoj. Podnikatelská etika je profesní aplikovanou normativní etikou, nabádá na základě správného uvážení k principu ziskovosti, ale i k doplnění práva.
Tím se připojuje k hospodářskému jednání, k trhu a právu. (Steinmann a Löhr, 1995) Důvodů etického chování firmy a motivů, proč se po firmě požaduje je mnoho. Mravnost je obecným zájmem celé společnosti. Každý podnikatelský subjekt očekává od ostatních účastníků, že se budou chovat podle etických zásad a hodnot, na kterých je založena etika firmy. To by mělo být výchozím principem jakékoli legální podnikatelské činnosti. Jakékoli porušování morálních pravidel podnikatelskými subjekty ničí prostředí nezbytné pro podnikání. Není-li zásada „fair play“ dodržována stále větším počtem ekonomických subjektů, ztrácí podnikatelské prostředí pravidla a tím i svoji kvalitu. „Mravní kultura podnikatele je často zlehčena nebo odmítnuta s odkazem na úsloví, že jedinou morálkou je trh. Avšak Milton Friedman v roce 1970 napsal, že byznys nemá jedinou odpovědnost, než dosahovat zisk tak velký, jak je možno, přičemž je třeba vyhovět základním společenským pravidlům, vtělených do zákonů, nebo do etických zvyklostí (Bohatá aj., 2001).“
Charakteristika podnikové etiky:
Podnikatelská etika je normativní etikou
Jde o použití etických zásad do podnikání za účelem zlepšit podnikatelskou praxi ve všech oblastech podnikání
Aplikace podnikatelské etiky záleží na oboru aplikace (řízení společnosti, ekologie, marketing…)
Zabývá se rozhodováním morální povahy
Vyzdvihuje teoretické znalosti a snahu poznání skutečnosti, která se zakládá na pravdě Neuznává překrucování skutečnosti
Není v konfliktu s ekonomií a nelze ji omezovat na respektování práva Vlastní podnikatelská etika se zabývá následujícími čtyřmi úrovněmi:
Individuální etika - týká se jednotlivce
Podniková etika - etické normy v institucích a organizacích Etika hospodářství - týká se společnosti
Etika nadnárodních společností - souvisí s globalizací mezinárodního podnikání (Friedel, 2003)
Úspěch firmy závisí na kvalitě práce všech pracovníků, kteří pracují v kolektivu a usilují o dobré jméno společnosti a její rozvoj. Managementy firem si uvědomují, že ekonomiku a firmu nelze řídit pouze podle pravidel principu ziskovosti, ale že je třeba se zaměřit i na oblast vypovídající o kvalitě vztahů uvnitř firmy, tedy o sociální snášenlivost. Proto se dnes manažeři věnují více úrovni pracovního prostředí, snaží se o zlepšování vztahů na pracovišti, spokojenosti zaměstnanců a jejich vztahu k firmě. Řízení těchto vztahů vyžaduje komplexní rozhodovací proces, a to na všech úrovních managementu. Na každém záleží, kde leží „jeho“
priority z hlediska rozvoje etiky. Výčet hlavních oblastí podnikatelské etiky je pestrý a týká se například následujících problémů:
Práva zaměstnanců Ochrana spotřebitelů Diskriminace
Kodexy chování
Výhody poskytované organizací Globalizace podnikání
Odpovědnost organizace
Odpovědnost zaměstnanců Vztahy s odbory
Reakce zaměstnanců na neetické jednání Ochrana prostředí
Korupce
Odměny pro manažery (zejména na vrcholové úrovni)
Hlavními směry podnikatelské etiky, které se zabývají etickým chování podniků, jsou:
corporate compliance(„soulad jednání firmy se zákony“): zaměřuje se převážně na respektování chování firmy s národními či místními zákony a regulacemi
corporate responsibility („firemní odpovědnost“): plnění povinností a odpovědností, které má firma ke všem svým zainteresovaným stranám
corporate social responsibility („společenská odpovědnost firem“): podle uvedených vymezení se jedná o širší pojetí corporate responsibility, kdy firma poskytuje společnosti hodnoty jdoucí nad její povinnosti a odpovědnosti. Jedná se o charitativní činnost s přihlédnutím na životní prostředí (Čaník aj, 2006)
5.1 Podnikatelská etika a právo
Hlavním rozdílem mezi etickými a právními normami je v jejich sankcionovatelnosti a vymahatelnosti. I etické normy mohou být vymahatelné a jejich porušení postižitelné na základě veřejného mínění v podobě odmítnutí a opovržení.
Výše jsem etiku definovala jako teorii způsobu lidského života, která poskytuje pravidla chování a normy lidského jednání. Dále jsme vymezila pojem podnikatelské etiky jako zodpovědné, praktické rozhodování a jednání a implementaci etických principů do veškerých podnikatelských činností. Etická norma je tedy sociální pravidlo správného chování a jednání, které určuje, co je relativní nebo absolutně žádoucí a Právní normu lze definovat jako pravidlo chování, jehož dodržování je vynutitelné státní mocí a porušení podléhá sankci.
Vztah podnikatelské etiky a práva si lze představit následujícím způsobem. Státní regulace reprezentuje minimální standardy chování podniku. Velká část těchto právních norem rovněž stojí na etických základech. Etické normy se však zabývají i otázkami, které právní normy regulují nedostatečně nebo vůbec ne. Může docházet i k rozporu etických a
právních norem. Steinmann a Löhr (1995, s. 68) ve své knize „ Základy podnikové etiky“
uvádějí:
1. „Podnikovou etiku je třeba především chápat jako výzvu, aby bylo souvisle používáno platného práva.
2. V případě, že pro danou oblast konfliktů nejsou žádné právní předpisy vydány, měla by podniková etika působit na to, aby se určené normy v duchu vlastní odpovědnosti ukládaly jako doplňky zákonných (minimálních) pravidel.
3. Podniková etika může také ze zcela specifických okolností vyzývat k tomu, aby byly platné právní normy vyloučeny.“
Etické normy tedy regulují mnohem větší oblast chování, nicméně jejich efektivní hranice fungování definují právní normy. Podniková etika by měla být chápána jako kriticky loajální doplněk platného práva. Podnik je tedy v prvé řadě povinen respektovat veškerou platnou státní regulaci a dále se podle vlastní vůle řídit pravidly podnikatelské etiky.
Obr. č. 2. Zdroj: (Steinmann, Löhr, 1995, s. 69)
5.2 Problémové oblasti etiky
Vztahy vůči spotřebitelům – jde o dodržení kvality, norem a bezpečnosti, zodpovědnost za plnění termínů a servisu, být neúplatní, zákaz reklamy
Vztahy vůči majitelům a investorům – hájit zájmy majitelů a investorů, komplexně a pravdivě vykazovat zisk podniku
Vztahy k zaměstnancům – dbát na bezpečnost na pracovišti, respektovat práva zaměstnanců, spravedlivé rozdělování mezd a odměn, vyhýbat se diskriminaci
Vztahy k obchodním partnerům – dodržovat smlouvy a platební ujednání Trh
Etika
Právo Rozhodnutí
podnikové politiky
Vztahy vůči konkurenci - je nutné vyhnout se nekalosoutěžnímu jednání ( a dodržovat pravidla hospodářské soutěže - §2972 OZ (Česko, 2012a)
vztah k životnímu prostředí – ochrana životního prostředí, ekologická likvidace odpadů, rekultivace (Tomancová, 2012)
Tyto vztahy jsou oblastmi, často určitým způsobem zakotvenými, v etickém firemním kodexu podniku. Většina těchto oblastí jsou regulovány i zákony, což ale neznamená, že by se neměly odrážet v etických kodexech. Prostřednictvím etických norem se snaží o soulad se zákony. V jaké míře se ve společenství lidí překrývají množiny norem etických, morálních a právních, souvisí často s vyspělostí této komunity. Při hodnocení zda je konkrétní pravidlo etické, či neetické se nevyhneme normativním soudům. Některé normy obsažené v etickém kodexu jedné komunity mohou být z pohledu druhé komunity chápany jako neetické. Etické kodexy dávají členům organizace možnost si samostatně vytvářet vnitřní a vnější vztahy ať už v rámci právních nebo nad rámec právních norem, a tím řídit svůj vlastní vývoj.
5.3 Profesní etika
Profese pochází z latinského „professio“ = povolání nebo odbornost. Profesní etika představuje způsob, který poskytuje návody k tomu, jak se představitel konkrétní profese má chovat, a to především v eticky složitých a problémových situacích. Tím umožňuje a napomáhá vykonávat určitou profesní činnost dobře a poctivě (zde bych uvedla - např.:
zdvořilost, pracovitost, pravdomluvnost, obětavost) v souladu s normami morálními a právními, ve shodě s určitou profesní hrdostí, se ctí. Profesní etika a její respektování obecně uznávaných morálních principů je současně vyjádřením sounáležitosti s určitou profesní skupinou pro určitou konkrétní profesi. Nedodržování principů profesní etiky může vést k naprostému selhání pracovníka, ale i profese jako takové. Tím se profesní etika stává prostředkem regulace chování ve specifických podmínkách mezilidských vztahů.
„Primárním cílem profesního kodexu je:
- zavázat příslušníka dané profese ke konání podle morálních norem, které se považují za součást zodpovědně vykonané práce v oboru
- apelovat na profesní hrdost
- vést ke správně chápavé solidaritě, obsahující důstojnost daného povolání (Janotová aj., 2005, s. 17).“
Při výkonu povolání se zákon musí respektovat a nesmí obcházet. Myšlenka „co není zakázáno je povoleno“ z pohledu práva obstojí, ale z morálního hlediska je nesprávná a v rozporu s hodnotami a představami, které si společnost vytvořila. Právě profesní etika pomáhá řešit nedostatky a problematické situace, kdy se právo dostává do rozporu, nebo které právo nemůže obsáhnout, nebo se pro úpravu těchto vztahů právní normy nejeví jako nástroj nejvhodnější a nutný. Čím větší a úspěšnější podnik je, tím je jeho prostředí citlivější. Ve vyspělých zemích se v souvislosti se zvyšováním úrovně podnikatelských vztahů a se vzrůstajícími nároky i konkurencí stále více klade důraz na etické chování a etické kodexy, které jsou znakem profesionality. To vede k soustavnému hledání, vytváření a aplikaci metod podnikatelské etiky. Nejčastěji skloňovaným termínem těchto iniciativ je CSR, která se stala jedním z hlavních instrumentů uplatňování firemní odpovědnosti.
5.4 Manažerská etika
Manažerská etika představuje snahu, které promítá zásady etiky do všech oblastí rozhodování a řídící práce. Týká se řídících pracovníků - manažerů, kteří mají za úkol nalézt soulad ekonomických a etických cílů podniku. Vychází ze tří na sobě závislých a vzájemně se doplňujících oblastí: morálka, znalost a schopnost použití v praxi. Nedodržovat morálku je lákavé, protože to zdánlivě usnadňuje a urychluje uskutečňování našich cílů, ale v konečném důsledku dochází k ohrožení postoje subjektu v podnikatelském prostředí. Proto je nutné vnitřní stanoviska upevňovat, zdokonalovat, abychom si vytvořili mantinely, které nebudeme chtít nikdy překročit.
Přístup k etice a rozvoji etického jednání v managementu i v celé společnosti je závislý na každém z nás, na našem přesvědčení, na schopnosti vnímat význam etiky, hodnot, výchově k morálce, na dobrých příkladech v našem okolí, stejně jako na odsouzení špatných činů. Manažer při své rozhodování má dvě možnosti. Manažerskou etiku přijme za svou pracovní metodu, tedy jde cestou obtížnější, ale jistější, nebo zvolí druhou možnost a hledá jiné cesty podle principu zisku, které by mohly být sice rychlejší a jednodušší, ale určitě mnohem riskantnější a mohly by mít negativní dopad na celý podnik. „Zákony a tržní síly jsou nutné, ale nedostatečné směrovníky chování. Základní jsou odpovědnost za obchodní politiku a obchodní aktivity a respekt před důstojností a zájmy jejich aktérů. Společné hodnoty, včetně závazku ke společnému blahu, jsou stejně důležité pro globální pospolitost jako pro společenství menších rozměrů.“ V prohlášení se zdůrazňuje „Nutnost morálních hodnot v procesu hospodářského rozhodování. Bez ní jsou stabilní obchodní vztahy a společnost nemožné (Küng, 2000, s. 298).“
Manažerská etika není zaváděna jen pro oblast podnikání a veřejné správy, ale působí ve všech oblastech, kde se uplatňuje management. Manažer svou činností a svými stanovisky a přístupy ovlivňuje chování svých podřízených, zvyšuje jejich motivaci k vlastní odpovědnosti, lepšímu výkonu a motivuje k participaci na zisku.
5.3.1 Role managementu při formování etického konceptu firmy (podnikové kultury)
Podíl manažerské etiky na podnikové kultuře je veliký, uvádí se až 50%. Etické vzory si často spojujeme s manažerskými a vedoucími pozicemi, jejich rolemi, které plní. Manažeři jsou v podniku ti, co jsou nejvíce vidět, jsou vzorem chování, a proto se od nich očekává, že právě oni budou těmi, kteří půjdou příkladem a budou se řídit heslem „být tu pro lidi“ a budou etické principy naplňovat. Proto má management v otázkách etických norem ve firmě jedinečnou a nezastupitelnou roli. „Nelze kázat vodu a pít víno“ Od vedoucích se vyžaduje odbornost, analytická a rozhodovací schopnost, síla přesvědčení, sebedůvěra, spravedlnost, strategické myšlení, atd. Strategické plánování a určení strategických cílů patří mezi nejdůležitější úkoly managementu. „Strategické řízení se nikdy nepřizpůsobuje taktice, ale naopak taktické řízení (tvorba krátkodobých a operativních cílů a cest jak je realizovat) realizuje cíle strategického řízení. Na každé organizaci záleží, jaké si stanoví způsoby a použije prostředky k jejich dosažen (Dytrt aj., 2007, s. 13).“ Tato rozhodnutí by měla být v souladu s firemní politikou ve všech oblastech (Košťan, Šuleř, 2002). Tak jak platí zásada odpovědnosti vedení firmy za její prosperitu, platí rovněž zásada odpovědnosti za chování firmy dovnitř, vůči zaměstnancům.
Každá profesní etika, tedy i manažerská vystupuje ve dvou rovinách:
- Individuální - osobní etika
- Institucionalizovaná - profesionální etika
Pod pojmem osobní etika si můžeme představit věrnost morálním zásadám, hodnotám a principům. Jedná se o propojení osobních kvalit manažera s etickými vlastnostmi, které jsou důležité při dosahování podnikatelských cílů. Každý systém řízení si vytváří obecně platné i vlastní etické hodnoty a pravidla chování, zde se nacházíme v institucionalizované rovině etiky. Tato pravidla musí být manažery respektována, jinak dochází k sankcím za porušení, které mohou mít v některých případech i právní dohru (Janotová aj., 2005).
Management má úlohu dosahovat zisk a udržovat klid ve společnosti. Měl by volit takové prostředky, které v rámci strategie firmy budou klid udržovat. Rozhodujícím prvkem je důvěra v management, to, že se člověk může spolehnout, že nebude podveden, obelhán, diskriminován a vidí, že je s ním zacházeno i přes všechnu podnikavost poctivě (Küng, 2000).
6 Etický kodex organizace
Etický kodex organizace (code of business ethics) pomáhá dodržovat etické zásady v konkrétní organizaci. Poskytuje návod, jak postupovat, aby jednání a chování subjektů bylo v souladu se stanovenými principy. Jedná se o zásady, které si určila daná organizace a chce se jimi řídit při každodenní práci. Etický kodex je „volný či systematický soubor právních předpisů (Dytrt aj. 2007, s. 50)“, velmi důležitý pro dosažení etického chování podniku.
Normy objevující se v etických kodexech nemusí mít pouze formu pravidel, které přikazují, nebo zakazují, ale mohou odkazovat na hodnoty organizace, cíle, vzory chování a jednání, atd.
Obrázek č. 3: Zdroj: vlastní tvorba
Při tvorbě etického kodexu je důležité brát na zřetel určitá hlediska a zodpovědět si otázky jako např.: Kdo se bude podílet na vzniku etického kodexu? Jaký je smysl nově vytvořených pravidel? Dále je třeba mít jasno, kde bude etický kodex uveřejněn, aby byl v případě potřeby neustále dostupný každému, kdo je jím vázán nebo se chtěl s ním seznámit.
Etický kodex není jen napsaný list papíru. Vyžaduje současně vytváření odpovídajících postupů, které zajišťují a podporují chování, které je žádoucí. Vhodně vytvořený etický
Normy v etických kodexech
obsažené
Etické normy
Morální normy Právní normy
kodex, který vychází z potřeb zaměstnanců a ze zájmů organizace, vyvolává mimo jiné hrdost a loajalitu ke své práci i organizaci. Přijetím pravidel chování a jednání „za svá“ v rámci organizace dochází ke spolupráci i při opatřeních namířených proti chování, které je v rozporu s etikou. Je zapotřebí přesně a jasně vyjádřit v rámci dokumentu následky nebo postihy a jakým způsobem se bude postupovat při porušení zásad obsažených v etickém kodexu.
Vzhledem k velkému počtu oblastí, kterých se normy etických kodexů dotýkají, podniky vytvářejí více dokumentů, které naplňují výše uvedenou definici podnikových etických kodexů a tvoří základ etického programu podniku.
6.1 Principy etického kodexu
Dodržováním norem etickému kodexu se jednotlivec či organizace zavazuje k dodržování konkrétních postupů a pravidel. Etický kodex nemá právní platnost, ale jeho porušení může vést k určitému postihu. U zaměstnanců se může odrazit v osobním hodnocení, u firem například negativní publicitou nebo vyloučením z profesní asociace.
Etické kodexy jsou typičtější spíše pro nadnárodní instituce, ale stále častěji dochází k jejich implementaci i v jednotlivých firmách – ve většině případů právě na základě jejich potřeby přiblížit se mezinárodně uznávaným a platným zásadám. Tvorba a aplikace etických kodexů slouží k uplatňování etického chování, napomáhají v rozhodování a přispívají k zlepšení celkové atmosféry podnikatelského prostředí.
Základní principy etického kodexu a důvody, proč jej v organizaci zavést, jsem shrnula v následujících bodech:
Kodex, nastavuje hranice žádoucího chování pro firmy a její pracovníky, ale i pro subjekty mimo organizaci. Písemným kodexem společnost dává najevo, že usiluje o etické postupy. Všechna ustanovení musejí být ve firmě shodně řízena a prováděna v souladu s literou kodexu. Tímto postupem je zajištěno žádoucího chování, efektivní činnost firmy a stanovení jasných hranic, které znemožňují zaměstnancům, aby případné neetické chování sami před sebou dokázali odůvodnit jako přijatelné (Anon, 1994).
Může být měřítkem, podle kterého je organizace posuzována. Etické kodexy jsou vodítky, která určují, jak se chovat v každodenní praxi. Dodržováním těchto zásad a hodnot napomáhá ke zvyšování etiky v různých činnostech a to může být nestranně sledováno a hodnoceno uvnitř podniku i zvenku - podnikateli, médii, veřejností.
Může pomoci v rozhodování. Jednoznačné podnikové zásady zlepšují orientaci a regulují chování zaměstnanců. Je důležité být v prostředí, které je pro subjekty srozumitelné, vědět, co se očekává. Etický kodex napomáhá uplatňování etických postupů v případech, kdy se zaměstnanci nebo firma dostávají do konfliktu s nepřípustnými požadavky nebo nabídkami.
Dodržování stanovených principů zvyšuje důvěryhodnost organizace. V současnosti se podnikatelské subjekty snaží o zavedení a využití etických kodexů. Písemný kodex, který je aktivně uplatňován a dodržován, hraje velkou úlohu v prezentaci podniku a odráží se v kvalitě vztahů se zákazníky, obchodními partnery, finančními institucemi a dalšími zájmovými skupinami.
6.2 Typy etických kodexů
Etické kodexy můžeme například rozdělit následovně na tři druhy:
Deklarace hodnot - vychází z poslání organizace, ukazuje tím, jakým směrem se ubírá. Jsou to hodnoty, ke kterým se firma hlásí a řídí se jimi v podnikání a upozorňuje na zájem o kvalitu svých produktů a služeb. Hodnotová prohlášení stanoví hlavní principy, které řídí činnost organizace.
Firemní krédo - stanovuje etickou odpovědnost vůči zainteresovaným skupinám.
Firemní krédo je měřítkem vyspělosti podnikové kultury organizace a je nepochybně velmi důležitým aspektem komunikace.
Etické kodexy - v porovnání s ostatními poskytují detailnější zpracování, vymezují a upravují vztahy mezi členy určité komunity. Kladou důraz na činnost podniku i na práva a povinnosti zaměstnavatelů, zaměstnanců a zákazníků (Bohatá aj., 2001).
6.3 Cíle etických kodexů
Etický kodex může pomoci manažerům a zaměstnancům sdílet společné hodnoty a seznamovat nové zaměstnance organizace s hodnotami firmy.
Kodexy přispívají k tomu, aby:
- nastavily a upevnily vhodné jednání
- určily opatření, která budou eliminovat nevhodné činnosti
- orientovaly organizaci na dlouhodobou strategii, ne na zisky, které jsou krátkodobé
