UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Husitská teologická fakulta

(1)

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Husitská teologická fakulta

DOZORKYNĚ A LÉKAŘKY V KONCENTRAČNÍCH A VYHLAZOVACÍCH TÁBORECH NACISTICKÉHO

NĚMECKA

Diplomová práce

2014 Katarína Straková

(2)

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Husitská teologická fakulta

Diplomová práce

Dozorkyně a lékařky v koncentračních a vyhlazovacích táborech nacistického Německa

Female Overseers and Physicians in the Concentration and Extermination Camps of Nazi Germany

ThDr. Kamila Veverková, Th.D. Bc. Katarína Straková

(3)

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala především vedoucí práce ThDr. Kamile Veverkové, Th.D. za její trpělivé a pečlivé vedení, za konfrontaci názorů, poskytnutí nových souvislostí a doporučení vhodné literatury. Dále chci poděkovat Židovskému muzeu v Praze za zpřístupnění vzpomínek přeživších obětí. Děkuji také všem vyučujícím Husitské teologické fakulty za to, že mi dali rozhled a přispěli k mému osobnímu rozvoji.

(4)

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jsem při tom pouze uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně UK a aby byla používána ke studijním účelům.

V Praze dne 28. 4. 2014 Katarína Straková

(5)

Anotace

Diplomová práce „Dozorkyně a lékařky v koncentračních a vyhlazovacích táborech nacistického Německa“ pojednává o životě a činech těchto žen před a během 2. světové války.

Ve své diplomové práci bych se proto ráda zabývala možnými příčinami holocaustu, zamýšlím se nad tím, jak se můžeme z poměrně nedávné minulosti 2. světové války poučit, případně zda jsou nějaké možnosti předcházení podobným událostem. To se pokusím pojmout z hlediska úlohy ženy ve vyhlazovacích táborech, které byly hlavním dějištěm programového vyhlazování Židů a dalších menšin. Zaměřím se na fenomén

„zlých žen“ v táborech smrti, tedy nacistek nebo lékařek. Ráda bych se tento typ žen podívala ze sociologického hlediska. Pokud to bude možné, popíšu jejich původ, rodinné zázemí, vzdělání, mezilidské vztahy, chování v táboře a podobně.

Klíčová slova

Holocaust, dozorkyně, nacistky, Aufseherin, Oberaufseherin, lékařky, operace, experimenty.

Annotation

Diploma thesis „Female Overseers and Physicians in the Concentration and Extermination Camps of Nazi Germany“ deals with life and deeds of these women before and during World War 2.

In my thesis I would therefore like to address the possible causes of the Holocaust, I want to think about what we can learn from the relatively recent past World War 2, or whether there are any possibilities how to prevent similar incidents. It will try to hold on to the women’s role in the extermination camps, which were the main venue of the extermination program of Jews and other minorities. I will focus on the phenomenon of

"bad women" in the death camps, thus nazi women or female doctors. I would like to look on this type of women from a sociological point of view. If possible, I will description of their origin, family background, education, interpersonal relationships, behavior in the camp and the like.

Keywords

Holocaust, Female Guard, Overseer, Nazi, Aufseherin, Oberaufseherin, Doctors, Operations, Experiments.

(6)

Obsah:

Obsah: ... 6

Úvod... 8

1. Koncentrační a vyhlazovací tábory ... 11

1.1 Koncentrační tábory ... 11

1.2 Vyhlazovací tábory ... 12

1.2.1 Rasová politika v socialistickém Německu ... 13

1.2.2 Vybrané koncentrační a vyhlazovací tábory, jejich historie a charakteristika ... 14

1.3 Struktura života v táborech ... 26

2. Žena a Třetí říše ... 28

3. Ženy ve vedoucích pozicích ... 34

3.1 Příprava a zasvěcení ... 36

3.2 Práce ... 37

3.3 Chování ... 39

3.4 Nacistické dozorkyně... 40

3.5 Aufseherinnen ... 41

3.5.1 Jenny-Wanda Barkmannová (1922 – 1946) ... 42

3.5.2 Herta Botheová (1921 – 2011) ... 42

3.5.3 Grete Böseová (1908 – 1947) ... 44

3.5.4 Alice Orlowski (1903 – 1976)... 45

3.5.5 Margarete Mewesová (1914 – 1998) ... 47

3.6 Oberaufseherinnen ... 48

3.6.1 Ruth Closius-Neudecková (1920 – 1948) ... 48

3.6.2 Dorothea Binzová (1920 – 1947)... 50

3.6.3 Juana Bormannová (1893 – 1945) ... 51

3.6.4 Margot Dreschelová (1908 – 1945) ... 52

3.6.5 Irma Greseová (1923 – 1945) ... 53

3.6.6 Ilse Kochová (1906 - 1967) ... 56

3.6.7 Klara Kunigová ... 57

3.6.8 Johanna Langefeldová (1900 – 1975) ... 57

3.6.9 Maria Mandelová (1911 – 1948) ... 60

3.6.10 Elisabeth Volkenrathová (1919 – 1945) ... 62

3.7 Lékařky ... 63

3.7.1 Karin Magnussenová (1908 – 1997) ... 65

3.7.2 Herta Oberheuserová (1911 – 1978) ... 68

3.7.3 Gerda Sonntagová (1912 – ?) ... 73

3.7.4 Margita Schwalbová (1915 – 2002) ... 74

(7)

4. Rozhovor s Annou Hyndrákovou ... 77

5. Diskuse ... 80

Závěr ... 83

Použité zdroje ... 84

Seznam příloh ... 88

Summary ... 89

Přílohy ... 90

(8)

8

Úvod

„Pro krutost stačí nedostatek morálního smyslu a zesurovění každodenním služebním provozem. Dozorci mlátili, mučili a zabíjeli nikoliv proto, že museli, nýbrž proto, že směli.“¹

Téma plánovaného vyvražďování určité rasy musí být neustále v živé paměti nás všech, musí být převraceno ze všech stran, abychom měli stále na paměti, jak daleko jsme schopni my lidé zajít.

Vinou sociálních sítí, které dnes redukují mezilidské vztahy na mrtvou komunikaci bez sloves a pocitů, může být právě současná doba pro opakování holocaustu, byť snad v jiné míře, náchylná. Lidé přestávají být vnímáni v celku svého bytí, místo toho se pro ostatní stávají jen profilem, souborem určitých informací.

Přátelství ve své podstatě pomalu mizí, dnes můžeme kamaráda smazat ze svého života jediným kliknutím myši.

Proto se musím ptát: nejsme právě dnes ještě náchylnější k bezmyšlenkovitému vraždění lidských „jednotek“? Kolik z nás by mělo odvahu nenasednout do pomyslného vlaku velitelů židovské genocidy? Kdo z nás by vůbec byl s to rozpoznat ten vlak už od jeho lokomotivy? A kdo by měl odvahu z něj za jízdy vystoupit? Podobné otázky se v této práci pokusím zodpovědět na příkladu žen, které ve zmíněném totalitním vlaku z různých důvodů a v různých kupé seděly.

Ivan Klíma ve své předmluvě k českému vydání knihy Rudolfa Hösse „Velitelem v Osvětimi“ formuluje zásadní otázku: „Co se to musí udát, aby se člověk změnil v robota hodícího se k jakékoliv, tedy i k vražedné práci?“² Právě tuto větu chápu jako motto, které – jak doufám – by mělo být jednotícím pro celý následující text.

Jakékoli projevy násilí páchaného ženou jsou obecně méně pochopitelné než ty, které má na svědomí muž. Když dnes čteme zprávy o matkách, které jsou schopné zabít vlastní děti, zůstává nám rozum stát. Žena, coby symbol krásy, mateřství a rodinné pohody, v sobě přece přirozeně nese instinkt ochranářství a starostlivosti. Přesto se v historii i dnes mnoho žen staví do rolí tyranek. Dozorkyně v koncentračních táborech Třetí říše bez mrknutí oka posílaly na smrt ženy a děti, které se často neprovinily ničím

1 SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: koncentrační tábor. Praha: Argo, 2006, s. 126.

2 KLÍMA, Ivan. Předmluva k českému vydání knihy Velitelem v Osvětimi. Praha: Academia, 2006, str. 7.

(9)

9

jiným než svou rasovou příslušností. Věřily snad tyto „zlé ženy“, že árijský svět bez násilím vyhlazených menšin bude lepším světem pro jejich vlastní děti?

V jaké oblasti si můžeme vzít ponaučení ze zjištěných skutečností? Co je příčinou, která vede k tomu, že se z některých lidí stanou vrazi? Je to výchova v rodině, ve školách nebo snad genetické dispozice?

Adolf Hitler a mnoho jeho přívrženců pocházelo z ortodoxně katolických rodin, kde se Boží jméno skloňovalo ve všech možných pádech, jenom ne nadarmo. Z jedné takové rodiny vyšel i Rudolf Höss,³ který v roce 1946 ve svých vzpomínkách z vězení v Krakowě napsal: „Mnoho žen se snažilo schovávat své kojence do hromady se svršky.

Na to si ti ze zvláštního komanda dávali zvlášť dobrý pozor a ženě pak domlouvali tak dlouho, dokud si nevzala dítě s sebou. (…) Sledoval jsem také, jak ženy, které tušily anebo věděly, co je čeká, v očích smrtelnou hrůzu, ještě posbíraly všechny síly a se svými dětmi žertovaly a pěkně k nim promlouvaly.“⁴

O několik stránek dál pak hovoří o svém vztahu k rodině, která je pro něj (cituji)

„svátostí“. „V ní jsem pevně zakotven. Jí platila moje stálá starost o její budoucnost. Místem našeho domova se měl stát selský dvorec. V našich dětech jsme oba, moje žena i já, spatřovali smysl našeho života. Dát jim dobré vychování pro další život, vytvořit jim silnou vlast, to mělo být naším úkolem životním. Tak i nyní se upírají mé myšlenky hlavně k mé rodině. Co s nimi bude? Tato nejistota ve vztahu k mé rodině je to, co mou nynější vazbu tolik ztěžuje. Svou osobu jsem od samého počátku odepsal – o ni si už starosti nedělám, s tou jsem hotov – ale moje žena, mé děti?“⁵

Sama za sebe mohu říct, že se s velitelem největšího nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora v lecčems shoduji, a věřím, že nejsem jediná.

Stejně jako on jsem přesvědčena, že děti jsou jediným opravdovým smyslem lidského života a že cílem každého rodiče je dát svým potomkům dobré vychování. Co však může

3 Polský lékař a kriminalista profesor S. Batawia, který s ním měl možnost vést jako psycholog několik mnohahodinových interview, o něm napsal: „Byl jedincem vykazujícím velmi průměrnou inteligenci; od dětství měl vlivem prostředí sklon přijímat životní jevy málo kriticky a ochotně se podřizovat autoritám všeho druhu; lidi takového typu potkáváme velmi často. Byl člověkem do sebe uzavřeným, autistickým a nepochybně vnímavým…. Byl vynikajícím vykonavatelem rozkazů, které obdržel, slepě poslušný vůči nadřízeným a naprosto nekritický ve vztahu ke všem nařízením vlády, vždy hluboce věřil ve správnost všeho, co hlásal Führer, a jako věrný vyznavač hitlerovských idejí, bezmezně oddaný věci, neuvažoval, neviděl nikde problémy, pouze poslouchal a konal shodně rozkazy… Připomínal spíše robota než živého člověka, a tím ideálního občana třetí říše.“

4 HÖSS, Rudolf. Velitelem v Osvětimi. Praha: Academia, 2006, s. 166.

5 HÖSS, Rudolf. Velitelem v Osvětimi. Praha: Academia, 2006, s. 199.

(10)

10

rodič udělat pro to, aby se jeho dítě nikdy nemuselo obávat, že nerozpozná dobré od zlého, tak jako se to stalo Rudolfu Hössovi?

Ve své diplomové práci se chci zabývat možnými příčinami holocaustu, chci se zamyslet nad tím, jak se můžeme z poměrně nedávné minulosti 2. světové války poučit, případně zda jsou nějaké možnosti předcházení podobným událostem. To se pokusím pojmout z hlediska úlohy ženy ve vyhlazovacích táborech, které byly hlavním dějištěm programového vyhlazování Židů a dalších menšin. Zaměřím se na fenomén „zlých žen“

v táborech smrti, tedy nacistek nebo lékařek. Ráda bych se na tento typ žen podívala ze sociologického hlediska. Pokud to bude možné, popíšu jejich původ, rodinné zázemí, vzdělání, mezilidské vztahy, chování v táboře a podobně. Postupovala jsem deskriptivní a analytickou metodou, obvyklými pro tento způsob práce.

Součástí práce je také můj rozhovor s Annou Hyndrákovou, která prošla několika koncentračními tábory a povahu nacistek trefně ilustruje.

Odborná literatura, zabývající se tématem dozorkyň a lékařek v koncentračních a vyhlazovacích táborech, je poměrně široká. Vycházela jsem z velké části ze sekundární literatury, která byla o tomto tématu vydána. Velká část zdrojů je cizojazyčná, především v anglickém, ale také v německém jazyce. Při psaní jsem velmi ocenila disertační práci Silke Schäfer nazvanou Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Z jejího bibliografického seznamu je totiž patrné, že vychází z primárních pramenů, ze záznamů výslechů obžalovaných dozorkyň anebo přeživších vězňů. Pro téma lékařek vycházím zejména z knihy Ďáblovi doktoři od americké soudní zapisovatelky Vivien Spitzové, která byla osobně přítomna při Lékařském procesu.

Přestože je toto dílo poměrně tendenční a vzhledem k autorčině zkušenosti a původu je třeba ho brát s jistou rezervou, obsahuje zajímavé výpovědi svědků i obžalovaných.

Výčet všech dalších důležitých pramenů a odborné literatury uvádím v použité literatuře.

(11)

11

1. Koncentrační a vyhlazovací tábory 1.1 Koncentrační tábory

Koncentrační tábory v totalitních systémech měly sloužit jako prostředek k odstranění politických protivníků. Předstupněm těchto zařízení byly zajatecké tábory za Americké občanské války⁶ a tábory, které zřizovali Britové pro civilní obyvatele Jižní Afriky v Druhé búrské válce⁷.

Jako předvoj koncentračních táborů můžeme chápat i tak zvané „gulagy“, tábory nucených prací. Ty začaly být organizovány v SSSR od roku 1923.⁸ V letech 1933-1938 pak vidíme tábory na internaci protivládních sil v Rakousku.⁹

V nacistickém Německu začal být termín „koncentrační tábor“ používán ve třicátých letech k označení vězeňských táborů pro politické odpůrce nacistického režimu, homosexuály, jehovisty, Židy, Romy a jiné pronásledované skupiny. Život v táboře byl běžně doprovázen špatným zacházením, nedostatečnou stravou, nucenými pracemi, lékařskými a jinými experimenty, což způsobovalo vysokou úmrtnost vězňů.

6 Americká občanská válka (1861-1865) byl ozbrojený konflikt, jenž probíhal na severoamerickém kontinentu mezi státy Unie (dnešními zakladatelskými státy USA) a státy Konfederace (koalice jedenácti amerických států, které se chtěly odtrhnout od Unie). Jelikož státy Konfederace byly soustředěny v jihovýchodní části Unie, nazývá se tato válka také válkou Severu proti Jihu. Jako příčina války se často uvádí spor o to, zda má být povoleno otroctví, tento výklad je však značně zjednodušený, důvodů byla celá řada. Podstatou většiny z nich bylo to, že Jih usiloval o mnohem větší autonomii jednotlivých států v Unii, se kterou Sever, který prosazoval silnější centrální vládu, nemohl než nesouhlasit. Bezprostřední otázka zrušení otroctví se často přeceňuje. I když se Jih obával, že jeho zrušení bude logickým důsledkem růstu moci vlády ve Washingtonu, otroctví ovšem stálo (ne vždy zcela zřetelně) na pozadí i ostatních rozporů.

7Búrské války (1880-1902), označované jako války za svobodu, jsou dvě války, které se odehrály mezi jihoafrickými republikami búrských osadníků a Britským impériem, které si je nakonec za cenu těžkých ztrát podrobilo. Druhá búrská válka propukla v roce 1899 poté, co Búrové definitivně odmítli udělit občanství (a tudíž i patřičná občanská práva) Britům, kteří se do země valili od roku 1887, kdy se v ní našla bohatá ložiska zlata. Boje zahájili Búrové poté, co Velká Británie odmítla stáhnout nové vojenské jednotky ohrožující hranice búrských republik. Klasická válka (1899-1900), v níž Britové zpočátku utrpěli několik ostudných porážek, aby se nakonec prosadili díky obrovské materiální a početní převaze, byla nahrazena gerilovou válkou (1900-1902). Tu nakonec Británie vyhrála jen za cenu nasazení téměř 500 000 mužů (celá populace Búrů zahrnovala pouze 85 000 dospělých mužů), obrovských ztrát a použití extrémně brutálních metod (v dnešní době by je mezinárodní právo vyhodnotilo jako válečné zločiny a zločiny proti lidskosti), které značně zdiskreditovaly myšlenku, že Britové přinášejí koloniím civilizaci.

Asi nejdiskutovanější byla taktika spálené země a vytváření koncentračních táborů pro téměř všechny búrské obyvatele búrských republik (včetně žen a dětí), což někteří moderní autoři označují vzhledem k podmínkám v nich panujících za jednání s charakterem genocidy.

8 Úplný počátek koncentračních táborů v socialistickém Rusku vidíme už v roce 1917, kdy je začal Lenin organizovat za účelem izolace osob.

9 KOLEKTIV AUTORŮ. Všeobecná encyklopedie Universum. Praha: Odeon, 2000, s. 68.

(12)

12

Například velitel ve vyhlazovacím táboře Treblinka Franz Stangl¹⁰ na otázku, kolik lidí mohlo být v Treblince zabito v jeden den, odpověděl: „Podle mého odhadu mohl být transport o třiceti nákladních vozech, tedy asi s 3 000 lidmi, zlikvidován během tří hodin. Během 14 hodin tedy mohlo být usmrceno 12 až 15 000 lidí. Často se pracovalo od časného rána až do večera. Já jsem nikomu nic neudělal, to nebyla moje práce. Mé svědomí je čisté.“

V roce 1942 začali nacisté realizovat záměr „zničení prací“, kdy vězňové pracovali a priori s cílem smrti. O tom ve své vzpomínce na Osvětim hovoří například bývalá vězenkyně A. S.: „Já jsem předtím samozřejmě chodila na komando a nosila cihly.

Dělaly se takové ty nesmyslné práce jenom na ničení lidí, že naložili pět nebo šest cihel – a cihla váží skoro pět kilo - takže to je hrozná zátěž pro někoho, kdo nemůže. A nosily jsme je jen z jednoho místa na druhé a používalo se to vlastně k tomu, aby se ničili vězni.“¹¹

V celé Třetí říši bylo vybudováno více než osmdesát takových míst, mezi ty nejhorší bývají řazeny Osvětim, Majdanek, Sobibor nebo Treblinka, tábory, které sloužily také jako vyhlazovací. Během druhé světové války zde bylo internováno zhruba 7,2 milionu osob. V koncentračních táborech se konce války dožilo přibližně 500 tisíc lidí.¹²

1.2 Vyhlazovací tábory

Kromě koncentračních táborů zřizovala SS v okupovaném Polsku tábory, které sloužily primárně pro hromadné a systematicky řízené vyvražďování lidí. Výlučně vyhlazovací úlohu plnily Belzec, Sobibor, Treblinka a Chelmno, jako tak zvané „továrny na smrt“ ale zčásti fungovaly i koncentrační tábory Osvětim a Majdanek.¹³ Nacisté začali tato zařízení organizovat od roku 1941, k největšímu rozvoji však došlo po konferenci ve Wannese 20. ledna 1942, jejímž tématem bylo tak zvané „konečné řešení židovské otázky“.¹⁴

10 Franz Stangl (1908 – 1971) byl policejním dozorcem v zařízeních pro eutanazii a především velitelem vyhlazovacích táborů Sobibor a Treblinka. Po válce uprchl do Brazílie, kde byl v roce 1967 zatčen a následně souzen ve Spolkové republice Německo. V roce 1970 byl shledán vinným za spolupodíl na vraždě nejméně 400 000 lidí a odsouzen na doživotí. Krátce nato ve vězení zemřel.

11 Židovské muzeum v Praze, sbírka Rozhovory s pamětníky, 121, s. 12.

12 KOLEKTIV AUTORŮ. Všeobecná encyklopedie Universum. Praha: Odeon, 2000, s. 68.

13 BEDÜRFTIG, Friedemann. Třetí říše a druhá světová válka. Praha: Prostor, 2004.

14 KOLEKTIV AUTORŮ. Všeobecná encyklopedie Universum. Praha: Odeon, 2001.

(13)

13 1.2.1 Rasová politika v socialistickém Německu

„Tato válka není jen o zachování německého národa, ale je především o tom, které rasy a národy by měly žít v budoucí Evropě. (…) Tato válka tedy musí vyřešit nejen potlačení „černého nebezpečí“ na západě a odstranění bolševické hrozby na východě, ale také základní evropský rasový problém, který prostupuje všemi státy: židovskou otázku.

Žid, který má stále pohostinství v naší zemi, je náš nepřítel, i když není aktivně zapojen v bitvě se zbraní v ruce. (…) Z evropského hlediska židovskou otázku nevyřeší emigrace Židů z rasově uvažujících států do jiných zemí. Viděli jsme, že tito emigranti vytvoří pouze nepokoje a podněcují ostatní lidi proti sobě.“¹⁵

Rasová politika měla v nacistickém Německu prostoupit celou společnost, tedy jak politickou, tak soukromou sféru života. Nejvýraznější změny postihly soukromý život židovského obyvatelstva.¹⁶ Byly definovány precizní předpisy pro jejich rodinný život, zaměstnání, soukromá přátelství, vztah ke společnosti a tak dále.¹⁷

Rasová definice židovství byla zavedena v norimberských zákonech,¹⁸ vyhlášených 15. září 1935 v Německu. Židovská „rasa“ zde nebyla určována pouze současnou nebo dřívější příslušností dané osoby k židovství, ale také příslušností k židovství jejích rodičů nebo prarodičů, případně manželského partnera.¹⁹

Osoba se dvěma židovskými prarodiči byla definována jako poloviční žid, s jedním prarodičem byla čtvrtinovým židem, tak zvaným „židem druhého stupně“.

Podle zákona si poloviční židé směli brát jen poloviční židy, čtvrtinoví židé si směli brát i árijce, ale bylo k tomu nutné zvláštní povolení. Pokud měl poloviční žid milostný styk s árijkou, byl odsouzen a uvězněn. Podle říšského sčítání lidu z konce 30. let žilo v Německu přes 300 tisíc úplných Židů, asi 70 tisíc polovičních a 40 tisíc čtvrtinových.²⁰

15 MAGNUSSEN, Karin. Rassen- und bevölkerungspolitisches Rüstzeug. Mnichov/Berlín: J.F. Lehmann, 1943, s. 201-203.

16 BOCK, Gisela. Ženy v evropských dějinách. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 271.

17 Například: v dubnu 1940 bylo pak vydáno dlouho připravované vládní nařízení o právním postavení Židů ve veřejném životě, které souhrnně řešilo otázku vyloučení Židů z určitých povolání a volených funkcí. Další omezení židovského obyvatelstva se týkala cestování a používání veřejných i soukromých dopravních prostředků. Od roku 1941 zase vznikal seznam potravin a jiného zboží, které se Židům nesměly vydávat a prodávat.

18 Norimberské zákony definují osoby se třemi a více příbuznými židy jako úplné židy, ať už judaismus praktikovali nebo nikoliv.

19 SEEMAN, Richard. Ghetto Litzmannstadt. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2000, s. 11.

20 Britský dokumentární cyklus. Kolaborovali s nacisty (9/12), Židovští míšenci. Velká Británie, 2010.

(14)

14

Norimberské zákony z roku 1935. [cit. 2014-01-25]. Dostupné z: [http://www.moderni-dejiny.cz/].

1.2.2 Vybrané koncentrační a vyhlazovací tábory, jejich historie a charakteristika²¹ Buchenwald

Koncentrační tábor Buchenwald byl vybudován ve středním Německu, nedaleko Výmaru. Byl založen v červenci 1937 a měl pojmout až 8 000 vězňů, navíc zde mělo být ubytováno 13 000 příslušníků SS.²² Už v roce 1938 zde ale bylo registrováno 20 122 zadržených, a celkem táborem prošlo téměř 240 000 vězňů, z nichž 56 000 zahynulo.

Šlo o první a největší koncentrační tábor na území Německa. Jedním z hlavních důvodů vzniku tábora Buchenwald bylo poskytnutí levných pracovních sil armádní továrně Wilhelm-Gustoff-Werke sídlící ve Výmaru. Nad vchodem do Buchenwaldu byl nápis „Jedem das seine“, tedy „Každému, co si zaslouží“. Původně zde měli být

21 Tábory jsem vybrala na základě využití jejich názvů v této diplomové práci, jsou řazeny abecedně.

22 Utrpení v Buchenwaldu. [Film]. Velká Británie, 2009.

Buchenwald. [cit. 2014-01-25]. Dostupné z: [http://www.awesomestories.com/].

(15)

15

internováni především političtí vězni, později sem však byli transportováni také Židé, Romové, homosexuálové nebo váleční zajatci.²³

Vězni si tábor doslova vystavěli kolem sebe, začali výstavbou budov, úpravou táborových cest, stavbou strážních věží nebo oplocením tábora. Server valka.cz uvádí:

„Pracovalo se denně 14-16 hodin za nelidských podmínek a za naprostého nedostatku potravin (v této době byla denní dávka potravin pro jednoho vězně následující: 1/2 kg chleba, půl polévkové lžíce marmelády, 15 gramů margarínu a 1 litr teplého jídla, většinou míchaný tuřín s bramborami) a v naprosté většině také bez jakýchkoliv pracovních pomůcek.“²⁴

Prvním velitelem Buchenwaldu byl od 13. července 1937 Karl Koch,²⁵ který byl v roce 1942 převelen do koncentračního tábora Majdanek v Polsku. Později byl obviněn z finančních machinací a zpronevěry a soudem SS byl odsouzen k smrti a 3. dubna 1945 popraven. Na místo Kocha v Buchenwaldu nastoupil v roce 1942 Hermann Pister,²⁶ který byl po válce odsouzen k trestu smrti, ale zemřel před jeho vykonáním.

V červenci roku 1942 se v Buchenwaldu začala organizovat mezinárodní odbojová skupina, ale vzhledem k velkému počtu udavačů z řad vězňů se její činnost rozvíjela jen pozvolna. Ve stejné době také byla založena táborová ochrana (něm.

Lagerschutz) složená z vězňů, přičemž mnozí z nich využívali svého zařazení k ilegální činnosti a dávali se k dispozici odbojové skupině.²⁷

Dva dny před osvobozením tábora byl tlampačem vyhlášen signál „výstraha před nepřítelem“. Někteří vězni se odhodlali k ozbrojené akci²⁸ proti příslušníkům SS, během několika hodin obsadili všechny důležité strážní věže a velení v táboře přebral Táborový výbor.

23 Utrpení v Buchenwaldu. [Film]. Velká Británie, 2009.

24 KRIRGEL, Kurt. KL Buchenwald. In: Valka.cz. [online] 2.11.2004. [cit. 2014-04-16] Dostupné z: [http://www.valka.cz/clanek_10822.html].

25 Karl-Otto Koch (1897-1945) bojoval v 1. světové válce, přežil zajatecký tábor a obdržel několik vyznamenání, za všechna jmenujme Železný kříž druhé třídy. Velel koncentračním táborům Columbia v berlínském Tempelhofu, krátce působil jako velitel polského tábora Majdanek, dále v Sachsenhausenu a v Buchenaldu. Komandem SS byl popraven zastřelením.

26 Hermann Pister (1885 –1948) byl SS Oberführer („starší vůdce“) a velitel koncentračního tábora Buchenwald od 21. ledna 1942 do dubna 1945.

27 KRIRGEL, Kurt. KL Buchenwald. In: Valka.cz. [online] 2.11.2004. [cit. 2014-04-16] Dostupné z: [http://www.valka.cz/clanek_10822.html].

28 Výzbroj vězňů tvořilo: 91 pušek s 2.500 náboji, 1 kulomet s 2.000 náboji, 16 granátů, 20 pistolí, 200 zápalných lahví a asi 150 bodných a sečných zbraní.

(16)

16

Tábor byl osvobozen 13. dubna 1945 americkými jednotkami. O dva dny později Buchenwald navštívil generál Pattron²⁹ a symbolicky tak ukončil osvobození buchenwaldských vězňů. Americká armáda vystavěla v Buchenwaldu polní nemocnice a ošetřovala nemocné vězně.

Belzec

První z vyhlazovacích táborů byl postaven nedaleko městečka Belzec v jihovýchodní části lublinské oblasti, blízko hranice Generálního gouvernementu s částí Polska okupovanou Sovětským svazem. Na počátku roku 1940 jej Němci původně založili jako židovský pracovní tábor, jehož vězňové měli budovat opevnění a protitankovou obranu před ruskými vojsky. Na konci roku byl však uzavřen.

Téměř po roce, dne 1. listopadu 1941,

zde v rámci tzv. Akce Reinhard³⁰ vznikl vyhlazovací tábor. Na jeho výstavbě se nejdříve podíleli obyvatelé Belzece, brzy je ale nahradili Židé z blízkých ghett. Velitelem se stal Christian Wirth,³¹ který sbíral zkušenosti již ve vyhlazovacím programu eutanazie.³²

29 George Smith Patton ml. (1885 – 1945) byl čtyřhvězdičkový generál armády Spojených států amerických. Jeho 3. americká armáda, které za 2. světové války velel, osvobodila mimo jiné západ a jihozápad Čech.

30 Operace Reinhard (něm. Aktion Reinhardt nebo Einsatz Reinhardt) představovala kódové označení pro nacistický plán vyvraždit Židy žijící v polském Generálním gouvernementu. Většina badatelů se domnívá, že akce byla pojmenována po hlavním koordinátorovi tzv. „konečného řešení“ Reinhardu Heydrichovi.

Operace začala v březnu 1942 a pro její potřeby byly zřízeny tři vyhlazovací tábory; Belzec, Sobibór a Treblinka – všechny na území, které náleželo do předválečného Polska. Během asi půldruhého roku, kdy tyto tábory fungovaly, v nich nacisté zavraždili více než 1,5 miliónů Židů a některých dalších etnik (Treblinka asi 800–900 tisíc, Belzec 434–600 tisíc, Sobibór asi 200–250 tisíc). Začátkem roku 1943 přestal fungovat tábor Belzec, který přežili jen dva vězni, a do listopadu 1943 oba zbývající tábory. V Sobiboru a Treblince si vězni využívaní na chod tábora a „zpracování“ transportů uvědomili, že zrušení táborů znamená jejich smrt a povstali. Věděli, jak dopadli vězni z Belzce, kteří byli v souvislosti se zrušením tábora kompletně vyhlazeni. Podařilo se utéct mnoha desítkám z nich. Tábory byly následně zahlazeny a půda oseta či osázena. Operace Reinhard tímto skončila.

31 Christian Wirth (1885 – 1944) byl SS Sturmbannführer Waffen-SS za druhé světové války. Roku 1931 se stal členem NSDAP, 1933 vstoupil do SA a 1939 do SS.

Belzec. [cit. 2014-01-25] Dostupné z:

[www.holocaust.cz].

(17)

17

Rozlohou i podobou odpovídal ostatním táborům Akce Reinhard, Treblince a Sobibóru. Měl však jen dvě části: administrativní a vyhlazovací.

Nejprve byly v táboře tři plynové komory. Všechny dveře byly opatřeny gumovým těsněním, aby plyn, který vyráběl motor o 250 koňských silách umístěný v boudě vedle objektu (zařízení vymyslel velitel Ch. Wirth na základě exkurze v Chelmnu), neunikal ven. Na konci února 1942 byly komory připraveny ke zkoušce, k níž byli přivezeni Židé z města Lubycza Królewska. A dne 17. března 1942 přijel první transport Židů z Lublinu.

Během prvních čtyř týdnů činnosti tábora - od 17. března do poloviny dubna 1942 - zde bylo zavražděno 30 000 Židů z lublinského ghetta, 15 000 ze Lvova a dalších 35 000 z ghett v lublinské oblasti a východní Haliče. Celkem bylo v táboře Bełżec během sedmi měsíců zavražděno 600 000 lidí, většinou Židů a také několik tisíc Romů.³³

Osvětim

Osvětim byla založena v roce 1940 na příkaz Říšského vůdce SS Heinricha Himmlera. Jeho výstavbou byl v květnu pověřen Rudolf Höss, který později vybudoval také pobočný likvidační tábor v Březince.

Původně měla Osvětim sloužit jako koncentrační tábor pro polské politické vězně, později také pro sovětské válečné zajatce.³⁴ Dne 14. června 1940 sem byli dopraveni první vězni, šlo o 720 Poláků.

Podle údajů zde v té době stálo dvacet zděných budov,

32 Program eutanazie označuje systematické vraždění duševně nemocných a jinak postižených pacientů v německých ústavech. Eutanazie probíhala v utajení, dokonce i bez opory v nacistickém právu. Od srpna 1939 probíhala registrace duševně a tělesně postižených dětí, z nichž bylo do roku 1945 - většinou smrtící injekcí - zavražděno zhruba 5 až 10 tisíc. Bezprostředně po útoku na Polsko bylo na obsazených územích a v Pomořansku povražděno zhruba 10 tisíc pacientů. Program eutanazie byl přísně tajný a byl označován jako T4 (podle berlínské adresy své centrály: Tiergartenstraße 4). Celkem existovalo v Německu šest středisek, v nichž byli pacienti vražděni v plynových komorách vydávaných za sprchy. Do září 1941 bylo takto usmrceno zhruba 70 - 90 tisíc lidí, které speciálně vybraní lékaři označili jako lebensunwerte - tedy nehodné života.

33 Belzec. In: Holocaust.cz. [online] 26.9.2011 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z:

[http://holocaust.cz/cz/history/camps/belzec].

34 BAUER, Yehuda. Úvod. KULKA, Erich. Útěk z tábora smrti. Praha: XYZ, 2011, s. 10-11.

Osvětim. [cit. 2014-02-19]

Dostupné z: [www.holocaust.cz].

(18)

18

z toho čtrnáct přízemních a šest poschoďových. Kromě toho zde byla centrální kuchyně a několik hospodářských budov. Ještě v tomtéž roce zde bylo postaveno také krematorium s márnicí.³⁵

Podle různých odhadů bylo v Osvětimi usmrceno 1,2 až 1,6 milionu lidí. Osvětim se stala symbolem nacistického konečného řešení židovské otázky, symbolem nelidskosti a genocidy.

Po válce se v Polsku a ve Spolkové republice Německo konala řada procesů proti pachatelům zločinů z Osvětimi. V roce 1947 byl v polském Krakově odsouzen k smrti a popraven velitel Osvětimi Rudolf Höss, po něm zde v tomto roce bylo souzeno ještě čtyřicet dalších pachatelů. Ve Frankfurtu nad Mohanem bylo v letech 1963 - 1966 odsouzeno dalších dvaadvacet Němců za zločiny spáchané v Osvětimi.³⁶

Ravensbrück

Ravensbrück byl jediným velkým nacistickým táborem v Německu určeným výhradně pro ženy. Byl situován asi devadesát kilometrů severně od Berlína, nedaleko lázeňského města Fürstenberg.

Veliteli tábora byli Max Koegel (do léta 1942) a Fritz Suhren (do května 1945). Mužské stráže, které v táboře vykonávaly také administrativní funkce,

doplňovalo 150 dozorkyň. V letech 1942 - 1943 probíhal v Ravensbrücku výcvik budoucích dozorkyň, které se posléze měly přesunout do dalších koncentračních táborů.

Tímto kurzem prošlo 3500 žen.

35 KREJČOVÁ, Helena. Muž, který miloval Osvětim. HÖSS, Rudolf. Velitelem v Osvětimi. Praha:

Nakladatelství Academia, 2006, s. 246-7.

36 ŠTĚPKOVÁ, Tereza, Růžena BRÖSSLEROVÁ (VOGLOVÁ) a Petr BEDNAŘÍK. Osvětim In: Holocaust.cz.

[online]. 26.7.2013 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z: [http://holocaust.cz/cz/history/camps/auschwitz].

Ravensbrück. [cit. 2014-01-25] Dostupné z: [www.holocaust.cz].

(19)

19

Ženy v Ravensbrücku byly vražděny střelbou do týla, nebo byly usmrcovány fenolovými injekcemi. Začátkem roku 1945 zde byla postavena také plynová komora.

Jejími oběťmi se stalo přes 2200 žen.³⁷ Mezi léty 1939 a 1945 prošlo Ravensbrückem téměř 132 000 žen a dětí, 1 000 mladistvých děvčat a 20 000 mužů.³⁸ Z celkového počtu zahynulo 92 000 obětí.³⁹

O apelech v Ravensbrücku píše bývalá vězenkyně Nina Jirsíková:

„Je pět hodin ráno. Stojíme před blokem v řadách, čekáme na dozorkyni a mrzneme. Co do množství, jsem oblečena asi jako v civilu zjara, když je krásně. Mráz stoupá, už je 20 stupňů a bude ještě víc – někdy bylo i 30 pod nulou. Stojíme – pohyb zakázán – je ještě tma. Stojíme na udupaném sněhu v dřevácích. Sníh nás drobně zasypává, chvílemi nám jej poryvy větru metají do tváří. Minuta je dost dlouhá doba – stojíme. Kam v šeru dohlédnu, vidím stejnou hradbu z živých těl mrznoucích jako já. Ani se na ně nechci dívat. Zrak přeskočí na střechu baráku, pokrytou sněhem – přes ni na známý ostnatý drát na zdi – za ní přečnívá několik vršků, chudých boroviček. Svítá. Moje borovičky jsou zřetelnější. Vidím jejich obrysy proti šedému nebi. Zrak se upíná zoufale k čemukoli, co na chvíli tě odvede od vlastního křehnoucího těla. (…) V ledové lastuře těla zní písně o domově – jako vzdálený věčný hukot moře v ulitách škeblí dávno v moři vyrvaných a odumřelých.

A tak v mrznoucím těle nám pracuje, jaksi odděleně od pocitu těla, laterna magika o domově – zjevují se nám věci absurdní a tak neuvěřitelné jako kafemlejnky, šálky na kávu, knihy, květiny v okně. Vidím se v ulicích Prahy – a jdu tím milovaným městem, v poslední čtvrthodině apelu – má zmrzlá skořápka tu stojí, již bez mého vnitřního účastenství. Stojíme, ještě stojíme – vedle mne mrzne kamarádka, podíváme se na sebe, omrzlými ústy se na sebe usmějeme – poznám jí v očích, že byla také doma. Já v Praze, ona ve Varšavě…“⁴⁰

Součástí tábora Ravensbrück byl také tak zvaný Bunkr, nebo také Zellenbau.⁴¹ Jednalo se o dvoupatrovou budovu místního vězení, které bylo vystavěno v roce 1939 vedle Appelplatzu a obsahovalo 78 cel.⁴²

37 FEDOROVIČ, Tomáš. Ravensbrück. In: Holocaust.cz. [online] 26.9.2011 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z:

[http://holocaust.cz/cz/history/camps/ravensbrueck].

38 JIRSÍKOVÁ, Nina. Ravensbrück. Praha: Národní muzeum, 2013, s. 3.

39 FEDOROVIČ, Tomáš. Ravensbrück. In: Holocaust.cz. [online] 26.9.2011 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z:

[http://holocaust.cz/cz/history/camps/ravensbrueck].

40 JIRSÍKOVÁ, Nina. Ravensbrück. Praha: Národní muzeum, 2013, s. 4.

41 Obrázek budovy Zellenbau je obsažen v příloze. – s. 90.

(20)

20 Sachsenhausen

Sachsenhausen byl koncentrační tábor, který se nacházel na území severního Německa, asi 35 kilometrů od centra Berlína.⁴³ Hlavní tábor měl formu velikého trojúhelníku, jejž bylo možné kontrolovat z jednoho bodu, centrálně umístěné vstupní věže „A“,⁴⁴

což mělo symbolizovat absolutní moc SS. Původně se počítalo s kapacitou 10 000 vězňů, těsně před válkou bylo ale jasné, že určená kapacita nestačí, a proto se přistoupilo k výstavbě dalších domů, čímž byla ale striktně geometrická forma tábora narušena.

Sachsenhausen nespadal do kategorie vyhlazovacích táborů typu Osvětim a podobně. I přesto se zde ale

uskutečnila řada hromadných vražd.

Původně se střílelo v příkopu vyhloubeném speciálně pro tento účel. Aby se tento proces zefektivnil a aby příslušníci SS nepřišli do přímého kontaktu s obětí a zabránili případné panice, bylo vystavěno roku 1941 v tzv. průmyslovém dvoře (něm. Industriehof) zvláštní zařízení

(něm. Genickschussanlage). Zde byl příslušník SS převlečený za lékaře a předstíral vyšetření vězně, který se poté postavil k měřičské lati, u níž byl zezadu střelen dírou z druhé místnosti do zátylku. K největší vraždě v táboře došlo na podzim roku 1941, kdy bylo tímto způsobem usmrceno během několika týdnů asi 10 000 sovětských zajatců.

42 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück.

Technischen Universität Berlin: Berlín, 2002, s. 48.

43 FEDOROVIČ, Tomáš. Sachsenhausen. In: Holocaust.cz. [online] 7.8.2011 [cit. 2014-04-15]. Dostupné z:

[http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/sachsenhausen].

44 Obrázek vstupní věže je obsažen v příloze. – s. 91.

Sachsenhausen. [cit. 2014-01-25] Dostupné z: [www.holocaust.cz].

Genickschussanlage. [cit. 2014-01-25] Dostupné z: [ip- klaeden.dyndns.org].

(21)

21

Roku 1942 byl pak v těsné blízkosti postaven vylepšený typ, nazvaný

„Stanice Z",⁴⁵ tentokrát i s pecemi a zvukově odizolovanými stěnami. Uvnitř nové budovy se od roku 1943 nacházela i menší plynová komora, sloužící k testování tzv. Cyklonu A, který byl na rozdíl od Cyklonu B tekutý a byl v místnosti na oběti rozprašován. Přesný počet obětí plynové komory zůstává zatím neznámý, v porovnání s Genickschussanlage nebyla ale používána rozhodně tak často a v takovém rozsahu.

Sobibór

Vyhlazovací tábor Sobibór byl vybudován začátkem března 1942 nedaleko stejnojmenné obce a železniční stanice Sobibór. Pod vedením Obersturmführera Richarda Thomally⁴⁶ se na výstavbě podíleli místní obyvatelé spolu s několika desítkami Židů z blízkých ghett. V dubnu 1942 byl na místo velitele povolán Franz Stangl, který měl za úkol výstavbu tábora dokončit podle vzoru tábora Belzec.⁴⁷

Rozloha tábora Sobibór byla přibližně

400 x 600 metrů. Celkový prostor pak byl rozdělen na tři části:⁴⁸

 administrativní část (Tábor I), kde se nacházela železniční rampa o délce dvaceti vagónů a ubytovny pro Němce a Ukrajince;

 "přijímací" část (Tábor II), kde se deportovaní museli svléknout, nechat si ostříhat vlasy a odevzdat cenné předměty;

 vyhlazovací část (Tábor III) – zde se nacházely plynové komory, hromadné hroby a ubytovny pro židovské vězně.

45 FEDOROVIČ, Tomáš. Sachsenhausen. In: Holocaust.cz. [online] 7.8.2011 [cit. 2014-04-15]. Dostupné z:

[http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/sachsenhausen].

46 Richard Thomalla (1903 – 1945) byl německý nacistický válečný zločinec, SS-Hauptsturmführer, člen NSDAP a SS, architekt vyhlazovacích táborů Treblinka, Belzec a Sobibor. Byl zastřelen 12. května 1945 v Jičíně příslušníky sovětské NKVD.

47 Sobibor. In: Holocaust.cz. [online] 26.9.2011 [cit. 2014-01-25]. Dostupné z:

[http://www.holocaust.cz/cz/history/camps/sobibor].

Sobibór. [cit. 2014-01-25] Dostupné z: [www.holocaust.cz].

(22)

22

Každá plynová komora v Sobibóru měla rozlohu asi 16 metrů čtverečních a kapacitu asi 160 až 180 osob. Vstupovalo se do nich z prostranství před budovou, ale každá měla ještě jeden východ, jímž byla vytahována mrtvá těla. Když byla dokončena výstavba tábora a plynových komor, na otestování jejich funkčnosti bylo přivezeno asi 250 Židů - převážně žen - z blízkého tábora Krychów.

Po třech měsících chodu tábora, koncem července 1942, se zjistilo, že kapacita plynových komor, tedy asi 600 lidí najednou, nestačí a že je nutné vybudovat další prostory. Činnost Sobibóru byla až do září 1942 zastavena a ke stávajícím třem plynovým komorám byly přistavěny ještě tři nové. Kapacita se tím zvýšila na 1200 osob, které mohly být usmrceny najednou.

Židé byli do Sobibóru deportováni nejen z Generálního gouvernementu, ale také ze Slovenska, Protektorátu Čechy a Morava, Německa, Holandska a Francie. Celkem bylo v táboře Sobibór zavražděno asi 250 000 lidí.

Jedenáct z důstojníků SS, kteří v táboře pracovali, bylo po válce obviněno a mezi 6. zářím 1965 a 20. prosincem 1966 stanuli před soudem v Hagenu. Franz Stangl byl v roce 1970 soudem v Düsseldorfu odsouzen na doživotí.⁴⁹

Stutthof

Stutthof byl koncentrační tábor na severu Polska, poblíž svobodného města Gdaňsk, a byl vystavěn nežádoucími polskými zajatci.⁵⁰ Po ukončení výstavby začal fungovat jako zajatecký tábor pro nežádoucí osoby z řad polské inteligence a Židů. Oficiálně byl veden jako zvláštní tábor SS.

V roce 1941 byl Stutthof oficiálně

přejmenován na koncentrační, nicméně sloužil jako vyhlazovací. Až do roku 1942 byli mrtví převáženi na polský hřbitov Zaspa. Jak tábor rostl, musely být mrtvoly spalovány v táboře na hranicích, od roku 1942 v nově postaveném krematoriu. V tomto roce také

50 FEDOROVIČ, Tomáš. Stutthof. In: Holocaust.cz. [online] 26.9.2011 [cit. 2014-01-25]. Dostupné z:

[http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/stutthof].

Stutthof. [cit. 2014-01-25] Dostupné z:

[holocaust.cz].

(23)

23

začaly přesuny do tábora Stutthof z jiných koncentračních táborů. Na začátku roku 1943 došlo k největšímu rozšíření. Plocha tábora měla zpočátku rozlohu 12 hektarů, v roce 1944 byla rozloha desetinásobná.

Koncem války měl tábor 39 poboček v okolí. V té době zde bylo vězněno asi 25 000 lidí a stejné množství i v pobočných táborech.

Táboru postupně veleli Max Pauly⁵¹ a Paul Werner Hoppe.⁵² Vězně střežilo 3000 členů SS a ukrajinských pomocných sil.

Jakmile se z východu začala přibližovat sovětská armáda, bylo nařízeno vězně z tábora evakuovat. V lednu 1945 byli posláni na tzv. „pochody smrti“ do táborů uvnitř Německa. Během února a března bylo dále evakuováno asi 1500 převážně židovských žen po moři směrem k Německu, ovšem spojenecké bombardování neozbrojených lodí způsobilo, že do cíle dorazila jen hrstka vězeňkyň.

Stutthof byl osvobozen 9. května 1945 jako poslední koncentrační tábor.

V průběhu jeho existence zde bylo uvězněno až 110 000 lidí a přibližně 65 000 jich zde zahynulo.⁵³

Treblinka

Treblinka patřila mezi vyhlazovací tábory Akce Reinhard. Byla vybudována v severovýchodní řídce obydlené části Generálního gouvernementu na trase Varšava - Białystok, v blízkosti stávajícího trestního tábora, který byl založen v roce 1941. Práce na výstavbě tábora začaly na přelomu května a června 1942 a již 22. července téhož roku byl tábor dokončen.

51Max Pauly (1907 – 1946) byl SS Standartenführer a mezi zářím 1939 a srpnem 1942 byl velitelem koncentračního tábora Stutthof. Po válce byl zatčen, odsouzen k trestu smrti a 8. října 1946 oběšen Albertem Pierrepointem.

52 Paul-Werner Hoppe (1910 – 1974) velel koncentračnímu táboru Stutthof od září 1942 do dubna 1945.

V dubnu 1946 byl v Holsteinu zatčen britskou armádou a vězněn ve Skotsku. Odtud byl po čase převezen do Saska a měl být vydán polským soudům. Ze saského vězení ale utekl a vydal se do Švýcarska, kde žil tři roky pod falešnou identitou, než se vydal zpět do Německa. Tady ho 17. dubna 1953 znovu zatkli a odsoudili k trestu odnětí svobody. V roce 1960 byl propuštěn.

53 FEDOROVIČ, Tomáš. Stutthof. In: Holocaust.cz. [online] 26.9.2011 [cit. 2014-01-25]. Dostupné z:

[http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/stutthof].

Treblinka. [cit. 2014-01-25] Dostupné z: [holocaust.cz].

(24)

24

Treblinka byla skutečná továrna na smrt – ihned po výstupu z vlaku šli lidé do plynové komory. Žádné tetování, žádné baráky s dřevěnými palandami, žádné vši, ani těžká práce. Od začátku byly v provozu tři plynové komory, které měly rozměry 4 x 4 metry a kapacitu 300 až 500 lidí za hodinu. V září 1942 přibylo dalších deset komor s mnohem větší kapacitou. V nich mohlo být během hodiny usmrceno 1000 až 2000 osob.

První transporty přijely do Treblinky z varšavského ghetta. Mezi 23. červencem a 21. srpnem 1942 zde bylo zavražděno 254 000 Židů z Varšavy a 112 000 z ostatních částí varšavské oblasti. Z radomské oblasti 337 000 a z Lublinu a okolí 35 000 Židů.

Z oblasti Białystoku sem bylo deportováno přes 107 000 lidí, převážně v období od listopadu 1942 do ledna 1943. Ze Slovenska přišlo 7000 Židů, kteří byli nejprve vězněni v polských ghettech, a v Treblince zahynuli v létě a na podzim roku 1942. Z Terezína přijelo v září a říjnu 1942 deset transportů s 18 000 lidmi. V březnu a dubnu 1943 bylo do Treblinky deportováno zhruba 11 tisíc Židů z Makedonie a Thrákie, území nově připojených k Bulharsku. Na konci března přijelo též 2800 Židů ze Soluně. Zahynulo zde také na 2000 Romů.

Celkový počet zavražděných v Treblince se odhaduje na 870 000.

V letech 1959 až 1969 byl na místě tábora vybudován památník, který má podobu hřbitova. Na stovkách kamenných náhrobků jsou napsána jména zemí a oblastí, odkud oběti pocházely. ⁵⁴

54 ŠTĚPKOVÁ, Tereza. Treblinka. In: Holocaust.cz. [online] 5.9.2011 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z:

[http://holocaust.cz/cz/history/camps/treblinka].

Symbolický hřbitov na místě bývalého vyhlazovacího tábora, 2001. (Foto: M. Stránský). [cit. 2014-02-25] Dostupné z:

[holocaust.cz]

(25)

25

Jak bylo zmíněno, hlavní skupinou obětí vyhlazovacích táborů byli nejen Židé, ale i menšinové skupiny jako cikáni, komunisté, homosexuálové, nebo třeba i Svědkové Jehovovovi nebo „politicky neúnosní“ váleční zajatci. Ti všichni sem byli dopravováni deportačními vlaky z celé Evropy. Jak uvádí Bedürftig ve svém lexikonu,⁵⁵ ti, kteří transporty přežili, byli po příjezdu do vyhlazovacího tábora „selektováni“: práceschopní zůstali prozatím naživu, ostatní byli určeni k likvidaci v plynových komorách. První skupina vězňů byla přidělována ke komandům na odstraňování mrtvol nebo na jiné práce v táboře, v Osvětimi, Majdanku a dalších táborech museli pracovat pro zbrojní firmy nebo podniky provozované přímo jednotkami SS.

Slovenský Žid Adolf Burger ve své knize Ďáblova dílna⁵⁶ vzpomíná na svůj pobyt v Sachsenhausenu, kam byl v květnu 1944 přesunut z Osvětimi, aby se podílel na

„operaci Bernhard“, při níž vězňové padělali bankovky (britské libry a americké dolary) a další tiskoviny jako například dokumenty.

Nacisté se snažili postupně co nejvíce zefektivnit proces vyhlazování - šetřit náklady, počet lidí zapojených do procesu a podobně, ale chtěli také učinit vraždění snesitelnějším. Šlo jim o to oddělit oběť od vraha (při masovém střílení docházelo k srdcervoucím scénám, oproti tomu vraždění v plynových komorách bylo maximálně odosobněno).

Hromadné vraždění se uskutečňovalo několika způsoby. Buď hromadným střílením, plynováním v pojízdných vozech nebo v plynových komorách. Mohlo by se zdát, že nacisté byli ve vymýšlení metod zabíjení důmyslní a neobyčejně vynalézaví.

Podle mého názoru jim ve skutečnosti nejvíce pomohla jejich zbabělost; místo aby své protivníky odstranili tváří v tvář, dávala si většina z nich záležet na tom, aby v okamžiku smrti svých obětí viděla nanejvýš jejich zátylek. Pomineme-li všeobecně známé plynování ve speciálních pecích, hovoří některé zdroje například o metodě

„konzervování sardinek“. Zde si ještě živí lidé si lehali do hrobů jako sardinky srovnané v konzervě. Teprve pak byli zastřeleni. Autorem této techniky byl generálporučík Frydrick Jeckeln, jenž ji aplikoval při masakru na konci září 1941 v kyjevském Babím Jaru, kde bylo zavražděno 33 tisíc Židů. Zpráva o události se donesla k Heinrichu Himmlerovi, jenž poté nakázal tímto způsobem vyčistit od Židů pobaltské státy.⁵⁷

55 BEDÜRFTIG, Friedemann. Třetí říše a druhá světová válka. Praha: Prostor, 2004.

56 BURGER, Adolf. Dáblova dílna. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1991, s. 95-255.

57 Britský dokumentární cyklus. Kolaborovali s nacisty (12/12), Viktor Arajs. Velká Británie, 2010.

(26)

26

Velitel vyhlazovacího táboru Treblinka Franz Stangl při soudním procesu, který se konal mezi 13. březnem a 22. prosincem 1970, na otázku „Kolik lidí mohlo být v Treblince zabito v jeden den?“ odpověděl: „Podle mého odhadu mohl být transport o třiceti nákladních vozech, tedy asi s 3 000 lidmi, zlikvidován během tří hodin. Během čtrnácti hodin tedy mohlo být usmrceno 12 až 15 000 lidí. Často se pracovalo od časného rána až do večera. Já jsem nikomu nic neudělal, to nebyla moje práce. Mé svědomí je čisté.“⁵⁸ Stangl byl odsouzen na doživotí.

Termínu „vyhlazovací tábor“ se začalo užívat až po druhé světové válce, sami nacisté se snažili všemožně maskovat jejich skutečné určení.⁵⁹

1.3 Struktura života v táborech

Wolfgang Sofsky rozděluje svět koncentračních a vyhlazovacích táborů na tři oblasti: společnost vězňů v hromadných blocích, elitu vězeňských prominentů a personál dozorců a správy SS.⁶⁰ Hovoří o tom, že i přes tlustou hranici mezi personálem a vězni existovala v táborech jakási „šedá zóna“, v níž fungovala kolaborace, protekce a korupce. To dokládá mnohá literatura založená na výpovědích svědků. Sofsky píše: „Mocenské centrum zvýhodnilo menšinu vězňů a učinilo z ní svůj pomocný oddíl.

Principem zastupování se oběť proměnila ve spolupachatele, a setřela tím hranici mezi personálem a vězni.“⁶¹

Nicméně hlavní moc přesto náležela personálu SS, který určoval táborová pravidla a měl v podstatě neomezenou moc zabíjet.

Koncentrační tábory byly zpočátku spravovány jednotkami SA, Všeobecnou SS a občas také policií, později měla jejich organizaci v rukou výhradně Všeobecná SS, která byla podřízená Theodoru Eickemu.⁶² Od roku 1936 byly tyto jednotky oficiálně označovány jako SS Totenkopfverbände (svazy smrtihlavů SS).⁶³

58 ŠTĚPKOVÁ, Tereza. Treblinka. In: Holocaust.cz. [online] 5.9.2011 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z:

[http://holocaust.cz/cz/history/camps/treblinka].

59 http://cs.wikipedia.org/wiki/Vyhlazovací_tábory_nacistického_Německa, 2009. Převzato 10.1.2012

62Theodor Eicke (1892 – 1943) byl vrchním velitelem Totenkopfverbände a stal se hlavním velitelem koncentračního tábora v Dachau. Je autorem hesla „Arbeit macht Frei“, které se objevilo nad vchodem mnoha koncentračních táborů.

(27)

27

Věková struktura dozorců v koncentračních táborech byla v době začátku jejich kariéry zhruba mezi dvaceti a čtyřiceti lety. Motivy vstupu mladých mužů do oddílů SS byly většinou velmi prosté a s politickým přesvědčením neměly mnoho společného.

Někteří viděli v SS možnost k sociálnímu vzestupu do řad důstojníků, aniž by měli jinde nezbytné vzdělání. Pro jiné šlo o šanci osamostatnit se od rodičů, a SS jim nabízela jistý příjem. Další skupinu pak mohl lákat vojenský život. Průměrný věk příslušníků SS Totenkopf postupně klesl z 23,2 v roce 1936 na 20,7 v roce 1938.⁶⁴

Ženské stráže byly hromadně známé jako SS-Helferin, tedy pomocnice SS. Nikdy nenosily vojenské hodnosti rovnocenné s mužskými příslušníky SS. Úrovně v rámci SS- Helferin byly následující:

 Chef Oberaufseherin

 Oberaufseherin

 Aufseherin

 Lagerführerin

 Erstaufseherin

 Rapportführerin

(28)

28

2. Žena a Třetí říše

Jak bylo zmíněno, klíčovou myšlenkou nacistické ideologie byla rasová politika, která měla prostoupit celou společnost. Němci se zkrátka měli naučit myslet rasově. Stejně to platilo vůči ženské otázce.

Pokud se tu a tam v nějakém projevu na stranických sjezdech hovořilo o ženách, hovořilo se o nich v podstatě výlučně v kontextu s mateřstvím. Zároveň se pojem

„žena“ nikdy nevztahoval na všechny ženy, ale pouze na rasově zdravé Němky.⁶⁵ V roce 1930 rozdělil Hitlerův budoucí ministr zemědělství Darré⁶⁶ ženy do čtyř skupin podle jejich

hodnoty, přičemž mateřství by se podle něj mělo podporovat pouze u té nejhodnotnější vrstvy žen.

Ideální žena měla být podle nacistů statná venkovanka, která obdělávala zemi, byla fyzicky zdatná a opálená z venkovních prací. Takovým ženám se mělo rodit více dětí – silných dětí – než těm, které žily ve městech.⁶⁷ Městskou kulturu nacisté naopak odsuzovali jako slabost, nazývali ji „asfaltovou kulturou“, často byla akronymem pro židovský vliv.⁶⁸

Chceme-li se zabývat postavením ženy ve Třetí říši, není překvapující téměř úplná nepřítomnost emancipace žen. Jisté feministické tendence se zde sice

65 BOCK, Gisela. Ženy v evropských dějinách. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 271.

66 Richard Walter Darré (1895 – 1953) byl německý nacistický agrární politik. V roce 1930 vstoupil do NSDAP a navrhl její první agrární program. Stal se propagátorem ideje „krve a půdy“ (Blut und Boden), součásti nacistické ideologie zaměřené k získání rolnictva. Roku 1933 působil jako říšský a pruský ministr zemědělství a výživy, říšský vůdce rolnictva. Později se stal šéfem rasového a osidlovacího úřadu SS. Roku 1942 byl zbaven funkcí pro neshody s Hitlerem. V norimberském procesu byl odsouzen na 7 let, předčasně propuštěn roku 1950.

67 RUPP, Leila J. Mobilizing Women for War: German and American Propaganda. Princeton: Princeton University Press, 1978, s.45-6.

68 KOONZ, Claudia. The Nazi Conscience. Cambridge: The Belknap Press of Harvard University Press, 2003, s. 59.

Plakát nacistické propagandy. [cit. 2013-11- 25] Dostupné z: [vi.sualize.us].