Oponentský posudek na bakalářskou práci Lucie Bachanové: „Ženy v československé vojenské jednotce v SSSR a jejich cesta s jednotkou z Buzuluku do Prahy“
Bakalářská práce Lucie Bachanové pod názvem „Ženy v československé vojenské jednotce v SSSR a jejich cesta s jednotkou z Buzuluku do Prahy“ si klade za cíl zachytit problematiku nástupu žen do 1. čs. samostatného praporu v SSSR, který se posléze přetvořil v brigádu, a nakonec v samostatný armádní sbor, jejich začlenění do jednotky, jejich výcvik a každodenní život, jejich nasazení v bitevních operacích i jejich uplatnění ve specializovaných odborných složkách armády. Téma, které si diplomantka zvolila, je relativně náročné, v podmínkách Fakulty humanitních studií jsou navíc témata z moderních dějin vojenství zpracovávána jen velmi zřídka, proto je hned v úvodu nutné vysoce ocenit jak volbu tématu, tak i kvalitu zpracování. Autorka se drží chronologické linie, která ji umožňuje problematiku nasazení žen pevně zasadit do rámce celkového výkladu o vzniku, vývoji a bojovém nasazení čs. vojenské jednotky v SSSR jako celku. Ke zdokumentování tématu nashromáždila velké množství odborné literatury, a to jak z doby předlistopadové, tak z posledních let. Velice správně poukazuje na to, že s publikacemi vzniknuvšími do roku 1989 je nutné nakládat kriticky, aby se podařilo vyhnout se některým tehdejšímu režimu poplatným tendencím ve výkladu. I tento záměr se autorce velmi dobře daří, konfrontací s literaturou z novější doby se jí daří načrtnout objektivní pohled na celou zkoumanou problematiku. Autorka rovněž pracuje s autentickými historickými prameny Vojenského ústředního archivu a Ministerstva obrany ČR, zúčastnila se konference k 70. výročí bitvy u Sokolova a setkala se i s některými pamětnicemi tehdejších událostí.
V úvodu autorka líčí složité okolnosti vzniku 1. čs. samostatného praporu v SSSR.
Zachycuje mnohé jen obtížně překlenutelné překážky jeho ustavení. Řada jeho členů i členek prošla v SSSR před 22. červnem 1941, kdy na východní velmoc zaútočilo hitlerovské Německo, gulagy a internačnímy tábory, mnohdy se nad nimi vznášela hrozba smrti. Dokud byl Hitler faktickým Stalinovým spojencem, byli ti, kteří do Sovětského svazu uprchli z okupovaných zemí, aby mohli bojovat proti nacismu, považováni za „nepřátelské či podezřelé elementy“ a bylo s nimi zacházeno dost tvrdě. Tomu se nevyhnuly ani mnohé ženy, které útěkem před německými okupanty často unikly smrti. Přesto se všichni tito muži a ženy poté, co po německém vpádu do SSSR dostali příležitost bojovat proti nacistickým válečným zločincům, dokázali nad své tragické životní zkušenosti povznést a vrhnout se s plným nasazením po boku národů Sovětského svazu do společného boje proti Hitlerovým katanům.
Autorka zachycuje nelehké období od léta 1941 do prvních měsíců roku 1943, kdy se 1. čs. samostatný prapor v SSSR postupně zformoval a čekal na povolení sovětského velení ke svému aktivnímu bojovému nasazení. Podrobně přitom popisuje vstup prvních žen do jeho řad, zejména proces, jak odvodní komise od 7. února 1942, kdy začala aktivně pracovat, jejich žádosti posuzovala. Popsala problémy, které vyplývaly z toho, že dosud platné československé vojenské předpisy s nasazením žen v armádě nepočítaly. Problémy byly jak v oblasti odvodních předpisů, kdy tabulkové předpisy vycházely z proporcí určených mužům, tak v oblasti opatřování výstroje a oblečení, hodnostního zařazení či specifických potřeb žen v oblasti ubytování či osobní hygieny. Autorka od samého počátku dokumentuje obecné problémy, které líčí na příkladech jednotlivých konkrétních žen, zachycuje, jaké překážky musely překonávat při odvodech, výcviku či snahám o dosažení odborných kvalifikací a profesního zařazení, i způsob, jakým ženy dokázaly svou nezlomnou vůlí, odvahou a nasazením zvedat bojovou morálku mužům. Autorka obšírně zachycuje i problematiku každodennosti života ženy v armádě, některé úlevy či přizpůsobení ženám, které bylo nutné do vojenských předpisů, které s fenoménem ženy v uniformě nepočítaly, postupně zapracovat.
Zachycuje i skutečnost, že některé z žen – vojaček měly v čs. vojenské jednotce i manžele či životní druhy, některé se dokonce v nelehkých válečných podmínkách i vdaly. Autorka na konkrétních příkladech popisuje, jak se ženy vycvičily v prvotřídní zdravotnice či ošetřovatelky, spojařky nebo odstřelovačky.
Podstatnou část práce pak vyplňuje i popis klíčových bitevních operací, ve kterých byly ženy nasazeny. Na příkladech jednotlivých žen zachycuje, za jak náročných podmínek k tomu docházelo, jakých konkrétních úspěchů v boji proti nepříteli docílily, dokazuje, že v nejtvrdších bojových podmínkách prakticky nebylo možné pro ženy zajistit jakékoli úlevy, že se tudíž ve zdatnosti, obsluze zbraní či spojovacích zařízení, nebo v odnášení a obvazování raněných za plné palby musely plně vyrovnat mužům. Klíčovou kapitolou počáteční fáze historie čs. vojenské jednotky v SSSR se pak stává její nasazení v bitvě u Sokolova 8. března 1943. Toto přímé nasazení čs. vojáků a vojaček v nejtěžším sektoru obranné linie Charkova plně prokázalo, že nejen muži, ale i ženy v československých uniformách, jsou špičkovými profesionály, kteří si dovedou získat uznání a respekt svých druhů v boji z řad Rudé armády.
Tehdy poprvé dostaly příslušnice jednotky v čs. uniformách vysoká vojenská vyznamenání, a to včetně těch sovětských. Význam výkonu čs. jednotky nesnižuje ani skutečnost, že charkovská operace, ač se to málokdy zmiňuje, skončila taktickým vítězstvím říšské branné moci.
Velkou pozornost pak autorka věnuje osvobozování Kyjeva v listopadu 1943 a těžkým bojům o Bílou Cerkev počátkem ledna 1944, které znamenaly tvrdou zatěžkávací zkoušku zejména pro čs. zdravotnice. Podrobně se autorka též věnuje ztrátám na životech mezi příslušnicemi 1. čs. samostatné brigády v SSSR, které byly zejména během bělocerkevské operace citelné. Po osvobození Žažkova v únoru 1944 byla poté 1. čs. samostatná brigáda v SSSR delší dobu dislokována v oblasti obývané volyňskými Čechy, kde se do ní podařilo naverbovat velké množství dobrovolníků a dobrovolnic, což umožnilo čs. brigádu podstatně rozšířit a přetvořit ji v dubnu 1944 v 1. čs. samostatný sbor v SSSR. Podstatně se tím navýšil i počet žen v jeho řadách (zhruba na 600), které pak pronikly i do řady dalších specializovaných vojenských profesí, zde je nutné se zmínit zejména o ženách – výsadkářkách. V závěru války dosáhly některé z žen důstojnických hodností, konkrétně podporučic nebo poručic.
Autorka pak neopomíjí ani operace, kterých se sbor účastnil v závěru války, zejm.
karpato–dukelskou operaci ze září až listopadu 1944, která byla ovšem ze strany sovětského velení špatně připravena a skončila strašlivým masakrem, který se odrazil i na citelných ztrátách v čs. armádním sboru. Přesto téměř nulový postup čs. jednotek v začátku operace posloužil velení Rudé armády jako záminka k odstranění generála Jana Kratochvíla z čela 1.
čs. samostatného armádního sboru v SSSR a jeho nahrazení vůči sovětskému velení povolnějším generálem Ludvíkem Svobodou, ačkoli na tomto místě nikterak nechceme snižovat Svobodovy nesporné velitelské kvality a jeho klíčové zásluhy na zformování čs.
branné moci na východní frontě. Autorka pak neopomíjí ani operace sboru při osvobozování území Slovenska, zejména při dobytí Liptovského Mikuláše a Žiliny, i českých zemí, zejména při ostravské operaci, kde 1. čs. samostatná tanková brigáda výrazně napomohla vítězství vojsk 4. ukrajinského frontu.
V závěru autorka zmiňuje i slavnostní příchod čs. jednotek z východní fronty do Prahy, působení žen z jejich řad v poválečném období jako veteránek i skutečnost, jak se některé z nich dále profesně uplatnily, a to někdy i přímo v rámci armády. Přesto autorka konstatuje, že v poválečném období význam žen v armádě upadá. Ty z nich, které nebyly komunistkami, pak po nástupu totalitního režimu neunikly pronásledování z politických důvodů.
Nedostatků nebo drobných chyb je v práci relativně málo, je nutné říci, že všechny jsou jen drobné a nikterak kvalitu předkládané práce nesnižují. Na s. 9 nahoře autorka hovoří
o okupaci Československa v roce 1939. I když i já sdílím přesvědčení o nepřetržité právní kontinuitě Československa po celé období let 1918 – 1992, raději bych hovořil neutrálně o okupaci českých zemí. Druhorepublikové Česko – Slovensko totiž fakticky přestalo existovat 14. března 1939, kdy vznikla samostatná Slovenská republika, zpravidla označovaná poněkud nepřesně jako „Slovenský štát“. Proto když jeli prezident Hácha a ministr Chvalkovský téhož dne do Berlína, jeli tam již jako zástupci fakticky neexistujícího státu. České země se tak na dva dny ocitly v jakémsi vakuu, kdy se celek, do nějž do té doby patřily, rozpadl, ale novou státoprávní definici ještě neměly. Hácha pak svěřil osud českého národa do rukou Adolfa Hitlera, 15. března proběhlo obsazení zbytku českých zemí německými vojsky a až 16. března 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Takže raději bych se držel přesného stavu věcí, i kdybychom trvali na tom, že Česko – Slovensko ve své neslovenské části ještě de iure existovalo do 16. března, bylo by to druhorepublikové Česko – Slovensko s pomlčkou. Ale, jak říkám, raději bych mluvil neutrálně o českých zemích, neboť Slovensko a Podkarpatská Rus již byly mimo kontrolu ústředních orgánů. Autorka určitě čerpala ze starší literatury, která se někdy teorie o právní kontinuitě ČSR drží až křečovitě, ale to by nás pak vedlo až ke kuriózním závěrům, jako že např. atentát na Reinharda Heydricha 27. 5. 1942 proběhl
„v Československu“, což by bylo zavádějící, byť jej provedli českoslovenští vojáci. Na s. 9 bych také raději mluvil o obsazení českých zemí, neboť okupace jako stav trvala až do května 1945, takže po březnu 1939 ještě zdaleka nebylo „po okupaci“. Na s. 10 bych zase raději formuloval, že volyňští Češi v 19. století odešli z Rakouského císařství (resp. od r. 1867 z Rakousko – Uherska) do carského Ruska, neboť Československo ani Sovětský svaz ještě v 19. století neexistovaly. Na s. 15, 6. řádku bych hovořil raději o britských než „anglických“
jednotkách, neboť armáda ostrovní říše vždy byla údernou silou celého Spojeného království, nejen Anglie jako historické země. Na s. 26, 9. řádku bych nehovořil o „Ruské“ armádě ale o Rudé armádě. Na s. 32 dole bych opět formuloval „Za maďarské okupace“ po roce 1939, než
„po maďarské okupaci“, neboť ta na Podkarpatské Rusi trvala až do závěrečné fáze války, než se na její území s postupující frontou dostala Rudá armáda. U všech těchto drobností bych ani nehovořil o chybách, spíše jen o tom, že by se ty údaje daly lépe naformulovat. Na s. 36 dole bych raději dal tvar „létat“ než „lítat“, který je nespisovný, i když češtináři teď rádi nespisovné tvary mají tendenci uznávat jako druhou přípustnou variantu. Překlepů je v práci relativně málo, není je zde třeba uvádět, jen by, pokud by text byl publikován, za což bych se přimlouval, bylo dobré text projít a překlepy „vychytat“.
Na závěr posudku bych rád konstatoval, že předloženou práci považuji za vynikající jak z hlediska faktografického, tak formálního. Autorka si vybrala nelehké téma, jehož zpracování je však bezesporu povinností našeho národa vůči těm ženám, které v rámci našich zahraničních jednotek v období 2. světové války bojovaly za naši svobodu. Výběr tématu je nutné ocenit i z toho důvodu, že dějiny vojenství jsou na Fakultě humanitních studií neprávem opomíjeny a absolventských prací s obdobnou tematikou je k obhajobám předkládáno velice málo. Diplomantka se velice dobře vypořádala i s příslušnou vojenskou terminologií.
Prokázala schopnost práce s původními prameny, které spravuje buď Ústřední vojenský archiv, nebo jsou, zejména v případě osobních karet příslušnic, uloženy v archivních fondech Ministerstva obrany ČR. Práce Lucie Bachanové „Ženy v československé vojenské jednotce v SSSR a jejich cesta s jednotkou z Buzuluku do Prahy“ splňuje veškeré podmínky, aby mohla být uznána jako práce bakalářská. Navrhuji ji hodnotit známkou výborně.
V Praze dne 15. 8. 2013
PhDr. Roman Vondra, Ph. D.
