ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI FAKULTA PRÁVNICKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE Autonomie církví a náboženských společností v České republice Bc. Petra Staňková 2018 Plzeň

(1)

ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI

FAKULTA PRÁVNICKÁ

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Autonomie církví a náboženských společností v České republice

Bc. Petra Staňková

2018 Plzeň

(2)

ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI

FAKULTA PRÁVNICKÁ

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Autonomie církví a náboženských společností v České republice

Zpracovala: Bc. Petra Staňková Vedoucí práce: JUDr. Tomáš Pezl Studijní obor: Právo

Plzeň, 2018

(3)

Tímto prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci na téma „Autonomie církví a náboženských společností v ústavním systému ČR“ zpracovala samostatně, pouze s využitím pramenů zde uvedených.

Plzeň, březen 2018

……….

Bc. Petra Staňková

(4)

Děkuji panu JUDr. Tomáši Pezlovi za ochotu, cenné připomínky a účinnou pomoc při zpracování mé diplomové práce.

(5)

Obsah

Úvod...1

1 Autonomie církví a náboženských společností dle právního řádu České republiky...3

1.1 Vymezení základních pojmů...3

1.2 Modely konfesijního uspořádání...5

1.3 Právní úprava autonomie církví a náboženských společností v Listině a v mezinárodních smlouvách...8

1.3.1 Konfesní neutralita...9

1.3.2 Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání...11

1.3.3 Právo svobodně projevovat své náboženství...15

1.3.4 Zásada autonomie církví a náboženských společností...18

1.3.5 Omezení náboženských práv a svobod...24

1.4 Právní úprava autonomie církví a náboženských společností na úrovni běžných zákonů...29

1.4.1 Vznik a působení církví a náboženských společností...30

1.4.2 Registrace církví a náboženských společností...32

1.4.3 Církevní právnické osoby...34

1.4.4 Zrušení a zánik registrace církví a náboženských společností a evidence právnických osob...36

2 Autonomie z pohledu církví a náboženských společností a jejich vnitřních předpisů...37

2.1 Federace židovských obcí...37

2.1.1 Právní předpisy Federace židovských obcí...38

2.2 Římskokatolická církev...41

2.2.1 Vnitřní předpisy Církve římskokatolické...42

2.3 Ústředí muslimských obcí...44

2.3.1 Vnitřní předpisy Ústředí muslimských obcí a Muslimských obcí...45

2.4 Závěr...48

3 Autonomie církví a náboženských společností z pohledu veřejnosti...49

3.1 Autonomie církví a náboženských společností z pohledu členů církví a náboženských společností...51

3.2 Závěrečné zhodnocení...53

Závěr...55

Resumé...57

Seznam příloh...61

(6)

Úvod

Tématem této diplomové práce je autonomie církví a náboženských společností v České republice. Toto téma jsem si zvolila, protože jsem v rámci studie a Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni absolvovala certifikátový program Náboženské právo, kde jsem se poprvé seznámila s touto problematikou, která mi přišla velice zajímavá.

V průběhu času se na území českého státu vzájemné postavení církví a náboženských společností ve vztahu ke státu vyvíjelo různými směry, což sebou vždy přinášelo řadu problémů, které se nevyhýbají ani vztahům církví a náboženských společností v dnešní době.

Tato diplomová práce je rozdělena na tři základní části. První kapitola se věnuje autonomii církví dle právní úpravy v českém právním řádu. Druhá kapitola je zaměřena na interní předpisy církví a náboženských společností a třetí kapitola obsahuje zpracování dotazníkového šetření.

V první kapitole se nejprve zaměřuji na definování základních pojmů, se kterými po celou pracuji. Následuje krátký teoretický exkurz zaměřený na historii a vědní teorii, která se zabývá problematikou uspořádání vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. Podstatou této části pak je rozbor stávající právní úpravy autonomie církví v právním řádu České republiky.

Stěžejním základním pramenem je Listina základních lidských práv a svobod a dále pak zákon o církvích a náboženských společnostech.

V Listině základních práv a svobod se věnuji ustanovením, která se týkají úpravy náboženských práv a to jak individuálních a kolektivních. Dohledala jsem si i s tím související judikaturu českých soudů – Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a dále i judikaturu Evropského soudního dvora pro lidská práva. Ze zákona o církvích a náboženských společnostech jsem rovněž vycházela z ustanovení, která souvisejí s tématem této diplomové práce. Jednalo se o problematiku vzniku církví a náboženských společností, jejich registraci na Ministerstvu kultury České republiky, zřizováním církevních právnických osob a jejich evidencí a nakonec zrušením a zánikem registrace církví a náboženských společností i evidence právnických osob.

(7)

Druhá kapitola se věnuje církvím a náboženským společnostem, jejich interním předpisům, nejčastěji jde o základní dokument, který je povinnou přílohou při žádosti o registraci církve náboženské společnosti, stanovy a případně i další interní církevní předpisy, pokud jsou důležité pro pochopení autonomie církve či náboženské společnosti, její vnitřní organizace a hierarchie.

Obsahem této kapitoly měly být i názory odborníků z církví a náboženských společností. Bohužel snaha navázat kontakt nebyla úspěšná. Z naprosté většiny kontaktovaných církví a náboženských společností mi nepřišla vůbec žádná zpětná vazba a například z Česká biskupská konference mě odkázala na publikace JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D. a tím dle jejich názoru vyčerpala odpovědi na mnou položené otázky.

Druhá kapitola je tedy pojata jako analytické a komparativní zpracování interních předpisů církví a náboženských společností.

Třetí kapitola se věnuje zpracování výsledků z kvantitativního dotazníkového šetření. Nejprve jsem zpracovala analytické otázky a poté jsem se věnovala otázkám meritorním. Během zpracování dat jsem si všimla, že se odpovědi členů církví a náboženských společností u některých otázek výrazně odlišovaly od odpovědí celého vzorku respondentů. Přišlo i tedy zajímavé zahrnout tam porovnání.

(8)

1 Autonomie církví a náboženských společností dle právního řádu České republiky

Tato kapitola se bude věnovat autonomii církví a náboženských společností, jak je upravena v právním řádu České republiky. Nejprve zde nalezneme dvě obecné podkapitoly. První z nich je zaměřena na definování pojmů, neboť je důležité hned na samém začátku vymezit základní pojmy, které se budou objevovat v celé diplomové práci. Druhá je pak věnována vědě konfesního práva, konkrétně různým pojetím vztahu státu a církví náboženských společností, modelům konfesijního uspořádání. Následující další dvě části jsou zaměřené již na právní úpravu této problematiky. Nejprve právní úprava na úrovni ústavních zákonů a poté i na úrovni zákonů běžných.

1.1 Vymezení základních pojmů

Autonomie je slovo řeckého původu, které se skládá ze dvou částí – auto a nomos. Význam části auto znamená samo a nomos je zákon. Volně by se to dalo přeložit jako sám sobě zákonodárcem. V právu se používá ve významu nezávislé samosprávy.

Nejčastěji se termín autonomie spojuje se způsobem uspořádání území respektive státoprávním uspořádáním, kdy je určitému státnímu území právně zaručeno právo na vlastní samosprávu případně samostatnost a orgány takového území pak nezávisle rozhodují o vlastních záležitostech toho daného území například v regionální problematice. Vedle toho je časté, že autonomní území má své vlastní orgány zákonodárné, výkonné i soudní.¹

Vznik pojmu samosprávy je možné dohledat v historii během vývoje self- governmentu v Anglii, případně i v Pruské Stein – Hardenbergově reformě.² Samospráva je forma správy, která je vykonávaná subjekty odlišnými od státu.

Subjekty vykonávající samosprávu spravují nezávisle na státu své vlastní záležitosti a jsou při této činnosti vázány zákony. Za účelem výkonu samosprávy

1 ŽALOUDEK, Karel. Encyklopedie politiky. Libri, 2004. ISBN 80-7277-209-0

2 HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o., 2009. ISBN:

978-80-7380-178-6 s. 206.

(9)

si subjekty zřizují vlastní orgány.³ Nejvyšší soud České republiky se na téma samosprávy vyjádřil v tom smyslu, že se jedná o oblast veřejné správy, jež je projevem výkonné moci ve státě. Samospráva se od státní správy odlišuje tím, že je vykonávána vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a na vlastní prostředky.

Ze státoprávního pohledu je pak právo na samosprávu chápáno jako veřejné subjektivní právo jeho nositele.⁴ Nositelem práva na samosprávu jsou v tomto případě církve a náboženské společnosti, kterým je právo na samosprávu svěřeno Listinou základních lidských práv a svobod. Podrobně se tomu bude věnovat následující kapitola.

Sousloví církve a náboženské společnosti je použito v zákoně č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností (dále jen „zákon o církvích a náboženských společnostech“) a je definováno jako společenství osob s vlastní strukturou a orgány, vnitřními předpisy, náboženskými obřady a projevy víry, založená za účelem vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování, duchovní služby a případně obecně prospěšné činnosti.⁵ Samostatný pojem „církev“ a pojem „náboženská společnost“

zákon o církvích a náboženských společnostech neřeší a ponechává to na jiných vědách. Rozdíl mezi těmito dvěma pojmy nalezneme v osobnosti Ježíše Krista a v tom, že je vnímána jeho božská podstata. Církve zpravidla vnímají Ježíše Krista jako součást Nejsvětější Trojice. Náboženské společnosti tuto vazbu nemají.⁶ Skutečnost, že se jedná o poměrně dlouhé slovní označení, spustila lavinu kritiky.

Během přípravy zákona byla dokonce používána zkratka „CNS“, což bylo ale rovněž kritizováno a nakonec bylo odmítnuto, aby se takový zkratka objevila v textu právních předpisů. V okolních zemích došli zákonodárci ke shodě na slovní zkratce, ale v České republice se žádná ze slovních zkratek prozatím neuchytila.⁷

3 PRŮCHA, Petr. Správní právo: obecná část. 6. vyd. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk 2007. ISBN 978-80-210-4276-6.S. 67 -68

4 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4365/2009. [online]. [cit.

ke dni 10. 2. 2017].

Dostupné z:

http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/

C9377CF836361E2EC1257A4E0069A03B?openDocument&Highlight=0

5 § 3 písm. a) zákona č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností

6 VALEŠ, Václav. BEJVANČICKÁ, Alexandra. České státní právo církevní 2. Brno : Tribun EU s. r. o., 2015. ISBN 978-80-263-0908-6. s. 39 - 40

7 TRETERA, Jiří Rajmund. Stát a církve v České republice. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80-7192-707-4. s. 11

(10)

Církevní právnické osoby, jsou v současné době v platném a účinném zákoně o církvích a náboženských společnostech označeny jako evidované právnické osoby. U některých z nich sahá jejich historie daleko do minulosti (např. Arcibiskupství pražské, které funguje od roku 973). Za dob Rakouska – Uherska bylo zřizování církevních právnických osob součástí autonomie církví a docházelo k němu na základě vnitřních předpisů. I přes to měly církevní právnické osoby právní subjektivitu již od svého vzniku. Obdobně tomu bylo i v období Československé první republiky, ale v období komunismu zde bylo v této oblasti legislativní vakuum. Podstatné je, co se pod označením církevní právnické osoby ukrývá. Velká část církví a náboženských společností řeší prostřednictvím církevních právnických svoje organizační uspořádání (např. Českobratrská církev evangelická se člení na senioráty a ty dále na farní sbory, všechny tyto územní organizace jsou právnickými osobami). Církevní právnická osoba je nezávisle zřízená právnická osoba, která je součástí církve, která má vlastní právní subjektivitu a zákon o církvích a náboženských organizacích vede rejstřík evidovaných právnických osob.⁸

Autonomii církví a náboženských společností můžeme tedy chápat jako právo na jejich vlastní samosprávu, která je nezávislá na vlivu státu. Já osobně v autonomii církví vidím asi tu úplně nejzákladnější otázku českého konfesního práva.

1.2 Modely konfesijního uspořádání

Autonomie církví a náboženských společností není totožná s konfesijním uspořádáním v daném státě, i když s ním velmi úzce souvisí, protože od konfesijního uspořádání se odvíjí postavení církví a náboženských společností ve státě.

Na území českého státu se po dobu jeho vývoje vystřídalo velké množství typů konfesijního uspořádání. Současná věda o konfesním právu dělí státy do dvou základních kategorií a to na státy konfesijní a státy sekulární. Tyto dvě základní kategorie se dále rozdělují do podkategorií. Konfesijní státy se dělí na státy konfesijní toleranční a konfesijní státy netoleranční a to na základě toho, zda

8 KŘÍŽ, Jakub. Zákon o církvích a náboženských společnostech. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2011. ISBN 978-80-7400-362-2. s. 215 - 219

(11)

jiné náboženské vyznání, včetně toho být bez vyznání, pouze tolerují, nebo zda to přímo vylučují.⁹ Státy sekulární je možné rozdělit na státy odlukové a státy kooperační a to na základě míry spolupráce mezi církvemi a náboženskými společnostmi a státem.¹⁰

Profesor Roland Minnerath rozlišuje konfesijní uspořádání mírně odlišné od konfesijního uspořádání uváděného profesorem Treterou. Jeho pohled na tuto problematiku se nezabývá pouze samotným konfesijním uspořádáním, ale zabývá se i oblastí církevní autonomie v rámci daného konfesijního uspořádání.

Respektive přebírá klasické třídění evropského konfesního práva, které rozšiřuje o problematiku církevní autonomie. Jím uváděné typy institucionální autonomie jsou státní církve, státem kontrolované uznané církve, odluka bez právního uznání či institucionální spolupráce, autonomní a spolupracující náboženské společnosti a nakonec nezávislost a spolupráce.¹¹

Státní církve jsou církve, které jsou privilegované v oblasti náboženského vyznání. Jedná se o církve a náboženské společnosti, které mají ze zákona postavení státního náboženství. Pojem státní církev se nesmí zaměňovat s pojmem oficiální ustavené církve. Nejznámější oficiální ustavenou církví je bezesporu Anglikánská církev (the Church of England), v jejímž čele dokonce stojí královna.¹² Netýká se to ovšem celé Velké Británie nýbrž pouze Anglie. Ve Walesu a Severním Irsku byla anglikánská církev odstátněna a ve Skotsku je ustavena Skotská církev (the Church of Scotland). Na Velké Británii mě nejvíc zaujalo, že státní autonomie ustoupila té církevní v úpravě hranic. Žádná církev nemusí v Severním Irsku dodržovat hranice Velké Británie, protože tam církve mají celoirskou působnost. ¹³

Model státem uznaných a kontrolovaných církví není v Evropě tolik rozšířený. Jedná se o postavení církví, kdy jim stát nezasahuje do duchovní a náboženské činnosti, nicméně do organizačních záležitostí už stát zasahovat může.

11 MINNERATH, Roland. Autonomie církví v Evropě. Revue církevního práva. Praha:

Společnost pro církevní právo, 1999. ISSN 2336-5609

13 ROBBERS, Gerhard, (ed.). Stát a církev v zemích EU. Praha : Academia, 2001. ISBN 80- 200-0967-1. s. 337

(12)

Jedná se například o právo hlavy státu vybírat biskupy, které bylo dříve přiznáno konkordátem mezi Svatým Stolcem a Francií.¹⁴

V případě odluky bez právního uznání či institucionální spolupráce se jedná především o současné uspořádání vztahů mezi státem a církvemi ve Francii.

Francouzská Ústava se vůbec nezabývá otázkou církví a označuje se jako „laická“

republika. V otázce církví a náboženských společností si francouzská ústava vystačí ve své preambuli s pouhým odkazem na Deklaraci lidských a občanských práv z roku 1789 a na preambuli ústavy z roku 1946. Hlavním pramenem základních principů fungování církví ve Francii je pak běžný zákon. Nedostatky této právní úpravy se projevují zejména v tom, že francouzský právní systém nezná žádnou definici náboženství. Je to odůvodněno tím, že zákonodárce ve státě neuznávajícím žádnou církev a náboženskou společnost, není oprávněn takovou definici stanovit. Ve všech případech, kdy má být rozhodnuto o tom, zda se nějakému společenství přizná postavení církve, rozhoduje soud. Soudy se rovněž vyhýbají judikovat obecně použitelnou definici, rozhodují případ od případu. ¹⁵ Nedostatek autonomie církví se projevuje například v nutnosti zvláštního rozhodnutí pro uznání církve nebo náboženské společnosti a navíc církevní hodnostáři nemohou zastávat některé veřejné funkce.¹⁶

Vztah autonomních a spolupracujících církví a náboženských společností je založen na dvou základních stavebních kamenech. První spočívá v tom, že je církev od státu oddělena a druhý dává církvím a náboženským společnostem pravomoc v mezích zákona samostatně spravovat své záležitosti nezávisle na státu. Stát tak nemůže zasahovat do vnitřních záležitostí církví a náboženských společností a naopak. Důležité je zde sousloví „v mezích zákona“ například v Německu se dle platného konkordátního práva vyžaduje pro změnu hranic územních jednotek náboženských společností souhlas vlády, nebo požadavek na státní příslušnost biskupů.¹⁷

15 ROBBERS, Gerhard, (ed.). Stát a církev v zemích EU. Praha : Academia, 2001. ISBN 80- 200-0967-1. s. 135

(13)

Posledním modelem konfesijního uspořádání je nezávislost a spolupráce.

Například Portugalská ústava to stanovuje stručně a jasně, když říká, že církve a náboženské společnosti jsou odděleny od státu a mohou se zcela nezávisle věnovat svým činnostem. Toto ustanovení je navíc označeno jako nezměnitelné.¹⁸

1.3 Právní úprava autonomie církví a náboženských společností v Listině a v mezinárodních smlouvách

Jak vyplývá i z výše uvedeného, bývají ustanovení o individuálních a kolektivních náboženských právech zakotvena na úrovni ústav a ústavních zákonů, tedy v předpisech nejvyšší právní síly. V právním řádu České republiky tato ustanovení najdeme v ústavním zákoně č. 2/1993 Sb., Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jež je dle čl. 3 ústavního zákona 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) součástí ústavního pořádku České republiky.¹⁹

Základ českého konfesního práva lze najít hned v několika ustanoveních Listiny. Jedná se o čl. 2 odst. 1, čl. 15 odst. 1 – 3 a čl. 16 odst. 1 – 4. Dalšími prameny na této úrovni jsou mezinárodní smlouvy, které mají aplikační přednost před zákonem. Jde o mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament. Jedná se především o mezinárodní smlouvy o lidských právech. Patří mezi ně Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, částečně i Úmluva o právech dítěte z roku 1989. Dále se může jednat o dvoustranné mezinárodní smlouvy, které se dotýkají lidských práv. Mohou mezi ně patřit mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a Apoštolským stolcem.

Takovou smlouvu Česká republika doposud neuzavřela, ačkoliv jednání započala v roce 2000. Dalšími mezinárodními smlouvami, které se zabývají problematikou postavení církví, mohou být i mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a Apoštolským stolcem, které se lidskoprávní problematikou nezabývají.²⁰

19 VALEŠ, Václav. BEJVANČICKÁ, Alexandra. České státní právo církevní 2. Brno : Tribun EU s. r. o., 2015. ISBN 978-80-263-0908-6. s. 15

20 TRETERA, Jiří Rajmund. Stát a církve v České republice. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80-7192-707-4. s. 62 - 64

(14)

Vzhledem k útlakům, kterých se církvím a náboženských společnostem dostávalo za komunistického režimu, se po listopadu 1989 těšily sympatiím široké veřejnosti. Díky tomu byla jednotlivá ustanovení Listiny, která v sobě obsahovala úpravu náboženské svobody, koncipována poměrně obecně. Pokud by byla listina projednávána až po roce 1993, pravděpodobně by její ustanovení nebyla vůči církvím a náboženským společnostem tolik příznivá.²¹

1.3.1 Konfesní neutralita

První ustanovení Listiny, které se dotýká konfesního práva, je čl. 2 odst. 1.

Jedná se o ustanovení Listiny o konfesní neutralitě státu a zároveň o vyloučení existence privilegované církve či náboženské společnosti, nebo státního náboženství. S tímto dále souvisí skutečnosti, že je v České republice více církví a náboženských společností, z nichž žádná nesmí být nijak zvýhodňována ani naopak diskriminována.²²

Dle čl. 2 odst. 1 Listiny je Česká republika stát, který je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat na výlučnou ideologii ani náboženství. Z tohoto důvodu je Česká republika státem, který se neidentifikuje s žádnou církví ani náboženskou společností a ve vztahu k nim uplatňuje princip neutrality, parity a autonomie. Důvodem, proč se český stát neidentifikuje s žádnou církví ani náboženskou společností je, je reakce na předchozí komunistický režim, jeho identifikaci s marxistickou ideologií a persekuci církví, náboženských společností i věřících. ²³

K podpoře konfesní neutrality a náboženské plurality jsou vázána další ustanovení Listiny. Jde o ustanovení o svobodě myšlení, svědomí a náboženského vyznání, jež nalezneme v čl. 15 a dále svoboda projevu náboženství či víry dle čl.

16.²⁴

24 KLÍMA, Karel et al. Komentář k Ústavě a Listině .2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-140-3. s. 943

(15)

Předpokladem náboženské neutrality je sekularizace státu a jeho odpoutání od jakéhokoli náboženství. Zároveň stát nesmí ovlivňovat náboženskou svobodu, neboť každý má právo svobodné volby náboženského vyznání nebo být bez vyznání. Vedle toho musí snášet i projevování víry a jakéhokoli náboženského vyznání navenek. K takovému projevování víry má stát vytvářet vhodné podmínky.²⁵

Skutečnost, že se Česká republika neidentifikuje s žádným náboženským vyznáním, ještě neznamená, že by stát a církve a náboženské společnosti nemohli v některých oblastech spolupracovat. Jedná se o oblasti, ve kterých mají společný zájem, což je především zdravotnictví, školství, sociální péče, památková péče apod. V těchto oblastech s církvemi a náboženskými společnostmi často spolupracují i státy, které se definovaly jako striktně odlukové.²⁶

Z hlediska postavení církví a náboženských společností vůči státu a jejich autonomie, je toto ustanovení o náboženské neutralitě státu naprosto stěžejní.²⁷

K otázce náboženské a ideologické neutrality se vyjadřoval i Ústavní soud.

V nálezu, ve kterém se vyjadřuje k souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem, se Ústavní soud vyjádřil v tom smyslu, že i když se dle Listiny stát nesmí vázat na žádnou ideologii ani náboženské vyznání, neznamená to, že by měla být celá Ústava a ústavní pořádek bez hodnot.²⁸ V dalším nálezu, který se zabýval zrušením části zákona o církvích a náboženských společnostech, se Ústavní soud vyjádřil k zásadě autonomie církví a náboženských společností. Ve svém nálezu se usnesl na tom, že stát nesmí zasahovat do té činnosti a aktivit církví a náboženských společností, které se se týkají pouze vnitřních záležitostí.

Takovéto záležitosti nelze ani přezkoumávat před státními soudy. Stát by měl smět zasahovat jen tam, kde je to nezbytné a kdy je to ve veřejném zájmu. Dále má stát

25 WAGNEROVÁ, Eliška. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012. ISBN 9678-80-7357-750-6. s. 85 - 86

27 WAGNEROVÁ, Eliška. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012. ISBN 9678-80-7357-750-6. s. 85

28 Nález Ústavního soudu č. Pl. ÚS 29/2009 ze dne 3. listopadu 2009. [online]. [cit. ke dni 18. 2.

2017].

Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/Word.aspx?id=63966

(16)

vzhledem k historické kontinuitě přistupovat k církvím a náboženských společnostem citlivě a zasahovat jen v plně odůvodněných případech.²⁹

Konfesní neutralitou státu se zabýval Evropský soud pro lidská práva například ve věci Lautusi a ostatní proti Itálii, který se zabýval vyvěšováním křížů ve veřejných školách. Stěžovatelka namítala, že kříž, jako symbol katolické víry, odporuje jejímu přesvědčení a že ohrožuje právo dětí na volbu náboženského vyznání. Vedle toho v povinném vyvěšování křížů spatřuje, že se stát přiklání ke katolické víře, což odporuje konfesní neutralitě státu. Žáci si vyvěšování kříže mohou vykládat jako náboženské gesto a může to mít za následek, že bude působit rušivě na žáky jiných náboženských vyznání a zároveň může povzbuzovat žáky katolického vyznání k většímu šíření své víry. Soud došel k závěru, že by situaci nevyřešilo, pokud by se kromě křížů vyvěšovaly i jiné náboženské předměty. Vyvěšování křížů ve veřejných školách je tak v rozporu se zásadou plurality a konfesní neutrality státu.³⁰

1.3.2 Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání

Ustanovení, které velmi úzce souvisí s ustanovením čl. 2. odst. 1 Listiny o konfesní neutralitě státu, nalezneme v čl. 15 Listiny, které se věnuje svobodě myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Tyto svobody patří do vnitřní sféry každého jednotlivce.³¹

Konfesně neutrální stát je stěžejní pro fungování náboženské svobody. Jen v takovém státě je zaručena pluralita církví a náboženských společností a jejich tolerance ze strany státu. V České republice nalezneme model kooperačního státu, kde jsou církve a náboženské společnosti a stát na sobě navzájem nezávislé.³²

Dle judikatury Ústavního soudu se náboženská svoboda řadí do sféry práv a svobod každého jednotlivce, která je nazývána forum internum. Jedná se o sféru,

29 Nález Ústavního soudu č. Pl. ÚS 6/2002 ze dne 29. listopadu 2002 [online]. [cit. ke dni 18. 2.

2017].

30 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lautusi a ostatní proti Itálii ze dne 3. 11.

2009, stížnost č. 30814/06

Dostupné z: http://spcp.prf.cuni.cz/judikat/eslpkriz.htm

31 KLÍMA, Karel et al. Komentář k Ústavě a Listině.2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-140-3. s. 1081

(17)

do které nemůže veřejná moc ani žádná třetí osoba zasahovat. Takový svobodný prostor jednotlivce je označován jako status negativus. Zásah do práva na svobodu náboženského vyznání může být dotčena ze strany veřejné moci různými způsoby nátlaku, které jedince mohou zbavovat svobodné volby.³³ K tomuto může dojít například ve státě, který není konfesně neutrální a má ústavně zakotvené určité náboženské vyznání. Extrémem pak je například Korejská lidově demokratická republika, kde je státní ideologie naprosté soběstačnosti a vedle toho enormní vliv kultu osobnosti, kterému dodnes posmrtně vévodí Kim Ir Sen.

Vzhledem ke skutečnosti, že svobodou každého je i právo projevovat své náboženské vyznání navenek, nelze svobodu vyznání omezit jen na forum internum, ale projevování svého náboženského přesvědčení zasahuje i do fori externi. Stát mám v tomto ohledu stále povinnost nezasahovat do tohoto práva a chránit jeho výkon před zásahy třetích osob.³⁴ Svoboda náboženského vyznání se tedy projevuje v obou sférách. Do vnitřní sféry lze zahrnou jakékoli náboženské přesvědčení, identifikace s jakýmkoli náboženským vyznáním, či přímo členství v církvi nebo náboženské společnosti. V konečném důsledku je volbou každého jednotlivce, zda se stane členem církve či náboženské společnosti, jejíž přesvědčení sdílí, nebo dojde k závěru, že z jakéhokoli důvodu nechce být členem jakéhokoli náboženského společenství.³⁵

Právo na svobodu náboženského vyznání v sobě neskrývá pouze právo mít nějaké náboženské přesvědčení, nýbrž i možnost toto své přesvědčení kdykoli změnit, nebo dokonce úplně opustit. Podněty ke změně vyznání mohou přicházet z různých směrů. Bude se jednat především o fyzické osoby a především církve a náboženské společnosti ve snaze nalákat nové členy. Jedinec má v takovém konkurenčním prostředí možnost svobodné volby. Stát je v tomto případě poněkud mimo hru, neboť je limitován konfesní neutralitou. ³⁶

Projevy náboženského přesvědčení, které jsou zmíněny výše, a jenž jsou uvedeny jako svoboda každého jednotlivce na projevování svého náboženského

(18)

vyznání navenek, jsou takové projevy, které vykonává jedinec samostatně. Jedná se především o formu vlastního přesvědčení a myšlenek. O dalších způsobech projevování náboženského vyznání pojednává čl. 16 odst. 1, jemuž se budu věnovat později.

Ustanovení čl. 15 odst. 1 je základní právo, a jako taková je nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Jedná se o právo, které náleží každému bez rozdílu a nelze ho nikým omezit (např. ani v zařízeních určených pro výkon trestu, v nemocnicích, nebo i ve výkonu služby). Nositelem mohou být do jisté míry i právnické osoby, zejména pak církve a náboženské společnosti.

Právnické osoby se sice nemohou domáhat ochrany tohoto práva za své členy, pokud to má pouze individuální charakter. Nicméně se církve a náboženské společnosti mohou bránit a to za předpokladu, že je omezena svoboda jejich náboženského vyznání jako celek. Mohlo by k tomu dojít v případě, kdy státní moc nepovolí vznik církevní právnické osoby.³⁷

Oblast fori interni není v současné době dostatečně judikována Ústavním soudem, kromě výhrady svědomí v případech odepření vojenské služby. Svoboda je tedy omezena zejména hodnotami v ústavním pořádku, v praxi je problematické forum internum a forum externum od sebe explicitně odlišit.³⁸ Další ústavní stížnosti, které jsou odůvodněné svobodou myšlení, svědomí a náboženského vyznání, se velmi často týkají povinného očkování.

„Z toho je zřejmé, že náboženskou svobodu lze zásadně vymezit především jako forum internum (čl. 15 odst. 1 Listiny), tzn. jako svobodu každého vyznávat určité náboženství a víru, do níž není možno ze strany třetích osob a zejména veřejné moci zasahovat. Jde o tzv. status negativus, resp. libertatis (G. Jellinek), charakteristického vymezením svobodného prostoru jedince, do něhož veřejná moc nemůže vstupovat. Zároveň však je zřejmé, že omezení náboženské svobody na forum internum je nepostačující, neboť již pojmovým znakem náboženské svobody je právo každého projevovat svoje náboženské vyznání navenek,

(19)

přirozeně při respektování omezujících kautel stanovených v čl. 16 odst. 4 Listiny.“³⁹

V jiném nálezu se Ústavní soud k ustanovení čl. 15 odst. 1 vyjádřil, že se jedná o právo, které je absolutní. S nikým nesmí být zacházeno způsobem, který by měl mít za cíl měnit způsoby myšlení a nutit změnu náboženského vyznání a víry. Vzhledem k tomu, že se jedná o absolutní právo, není možné do něho zasahovat ani ze strany státu.⁴⁰

Oblast svobody vyznání, náboženského přesvědčení a víry je bohatě judikována Evropským soudem pro lidská práva. Velmi často se pak řeší problematika muslimských šátků ve veřejném prostoru, například v případě Leyla Sahin proti Turecku. Jednalo o studentku, která se dostala do konfliktu s univerzitou kvůli nošení muslimských šátků. Leyla Sahin byla studentka medicíny, která od počátku svého studia nosila hidžáb, ale když byla v pátém ročníku, vydala univerzita směrnici, ve které zakázala vstup do kampusu osobám, které nosí vousy, nebo pokrývku hlavy. Na základě toho se nemohla účastnit výuky ani plnit zkoušky. Studium nakonec ukončila a odešla studovat na Lékařskou fakultu do Vídně, kde není v nošení hidžábu omezovaná. Následně se obrátila na Evropský soud pro lidská práva pro porušení svobody vyznání, projevu a vzdělání. Nicméně soud ve svém rozsudku konstatoval, že neshledal porušení práv a svobod stěžovatelky, protože stát má možnost v demokratické společnosti stanovit omezení pro výkon některých práv a stát zde shledal, že nošení hidžábu je nežádoucí z důvodu ochrany práv a svobod druhých, veřejného pořádku a bezpečnosti.⁴¹

Evropský soud pro lidská práva se zabýval i případem, kdy byla v nošení muslimského šátku ve škole omezována učitelka. Bylo to ve věci Dahlab proti Švýcarsku. Paní Dahlab začala nosit hidžáb poté, co konvertovala k islámu. Proti hidžábu nic nenamítalo vedení školy, ani rodiče a žáci. Problém nastal až po několika letech, kdy přišla do školy inspekce a tou byla vyzvána k odložení šátku.

2017].

40 Nález Ústavního soudu č. Pl. ÚS 18/1998 ze dne 2. června 1999 [online]. [cit. ke dni 18. 2.

2017].

41 KROŠLÁK, Daniel. MORAVČÍKOVÁ, Michaela. (eds.). Rozhodovacia činnosť súdov a náboženstvo. Bratislava: Wolters Kluwer, 2015. ISBN 978-80-8168-181-3. s 22 - 25

(20)

To odmítla s odvoláním na princip náboženské neutrality. Po soudních sporech skončila věc u Evropského soudu pro lidská práva, kde se řešil vztah práva na svobodu náboženského vyznání včetně jeho projevování a konfesní neutralita státu, neutralita veřejných škol a ochrana náboženských práv druhých. Soud konstatoval, že nebylo porušeno právo na svobodu vyznání, protože jeho omezení ze strany státu bylo v tomto případě legitimní pro ochranu práv a svobod druhých.⁴²

1.3.3 Právo svobodně projevovat své náboženství

Listina ve svém čl 16 odst. 1 rozšiřuje právo na svobodnou volbu náboženského vyznání a svobodu svědomí, když upravuje právo na svobodný projev náboženství nebo víry ať už samostatně nebo ve skupině, soukromě i veřejně. Toto právo náleží každému jednotlivci bez ohledu na jeho státní příslušnost.

Čl. 16 odst. 1 zní: „Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.“ Výčet v tomto ustanovení je pouze demonstrativní a rozvádějí ho další prováděcí zákony, zejména pak zákon o církvích a náboženských společnostech. Prováděcí zákon upravuje práva církví a náboženských společností a také působnost Ministerstva kultury České republiky jako dozorujícího orgánu nad touto oblastí. ⁴³

Právo na svobodné projevování svého náboženského vyznání, tak jak je zakotveno v Listině, má velmi široký obsah. Je v něm zahrnuto právo na projevování náboženského vyznání, obřady, ale i právo na vzdělávání se v oblasti náboženství. Poslední zmiňované tedy v sobě ukrývá i právo církví a náboženských společností vyučovat náboženství, což mohou církve a náboženské společnosti vykonávat prostřednictvím vlastních škol nebo v rámci soustavy veřejného školství⁴⁴. Právo vyučovat náboženství však nenáleží každé církvi a

42 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dahlab proti Švýcarsku ze dne 15. února 2001, stížnost č. 42393/98

43 KLÍMA, Karel et al. Komentář k Ústavě a Listině.2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-140-3. s. 1088

44 Podrobnosti o způsobu výuky náboženství v soustavě veřejných škol jsou opraveny v zákoně č. 561/2004 Sb., školském zákoně.

(21)

náboženské společnosti, jak by se mohlo zdát ze znění Listiny, ale náleží jen církvím a náboženských společnostem, které mají dle zákona o církvích a náboženských společnostech přiznán výkon zvláštních práv.⁴⁵

Otázky související s vnitřním přesvědčením jednotlivce o náboženském vyznání, které jsou upraveny v čl. 15 Listiny, spadají do fori interni a jedná se o absolutní právo, do kterého stát nemůže zasahovat. Oproti tomu problematika, která je předmětem čl. 16 Listiny, spadá do fori externi a jako takovou ji je možné zákonem omezit. Připouští to přímo Listina v ustanovení čl. 16 odst. 4, které říká, že výkon práv může být omezen, pokud jde o opatření, které je nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví, mravnosti nebo práv a svobod druhých.

Předností čl. 16 odst. 1 bezesporu je, že je zde uvedena široká škála činností, kterými se může svoboda projevovat své náboženské vyznání nebo víru, demonstrovat. Díky výčtu možných činností nabývá svoboda projevovat své náboženské vyznání většího rozměru, než jen svobodu slova. Svoboda projevovat své náboženství v sobě zahrnuje nejen právní jednání, které předepisují náboženská pravidla, ale i dlouhodobé činnosti v různých oblastech.⁴⁶

Svobodu projevovat své náboženské vyznání je možné uskutečňovat individuálně a kolektivně. Každý má tedy na výběr, zda bude své náboženství nebo víru uskutečňovat samostatně, nebo se bude za tímto účelem sdružovat.

Rozdíl mezi soukromým a veřejných způsobem projevování náboženského přesvědčení spočívá na tom, zda k němu mají přístup třetí osoby. Nicméně, i přes omezený přístup třetích osob, nemusí být dotčen kolektivní charakter konkrétního úkonu.⁴⁷ Bude se tak jednat především o úkony a projevy, které jsou určené jen omezenému okruhu osob, jenž budou představovat typicky členové konkrétní církve nebo náboženské společnosti, jejím pracovníkům apod. Veřejnými projevy náboženství nebo víry jsou takové projevy, které jsou veřejně přístupné neurčitému okruhu osob a konají se na veřejně přístupných místech. Do těchto

45 KLÍMA, Karel et al. Komentář k Ústavě a Listině.2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-140-3. s. 1088 – 1089

(22)

veřejných projevů se řadí například nošení řeholního oděvu, muslimského oděvu a pejzů.⁴⁸

Většina náboženských směrů je charakteristická tím, že se podstatné náležitosti jejich náboženského přesvědčení vykonávají ve větším okruhu osob či dokonce v komunitě. Pokud by bylo právo na svobodné projevování náboženství limitováno pouze na individuální způsoby projevu, nebo dokonce pouze na forum internum, znamenalo by to potlačení svobody náboženského vyznání. Kolektivní prvek je v tomto případě základem pro ústavní zakotvení církví a náboženských společností. Výkon těchto práv se navíc neváže na právnické osoby, z toho důvodu nelze stanovit povinnost registrace církví a náboženských společností.

Nicméně pokud není církev či náboženská společnost registrovaná, nemá právní subjektivitu a bez té nemůže plnohodnotně působit, vstupovat do právních vztahů a zajišťovat tak materiálně svoji existenci.⁴⁹

Jak vyplývá z výše zmíněného právní subjektivita církví a náboženských společností podléhá jejich registraci podle zákona o církvích a náboženských společnostech. Registrace pak podléhá omezením, které jsou uvedeny již v Listině. Jedná se o opatření, která jsou v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví mravnosti a práv třetích osob. Toto omezení působení církví a náboženských společností se nejčastěji projevuje při zakládání církevních právnických osob, které mají vlastní právní subjektivitu.⁵⁰

Ústavní soud se ve svých nálezech zabýval i vzájemnou propojeností fori interni a fori externi v souvislosti s projevováním náboženského vyznání jedince.

Názorem Ústavního soudu je, že obě tyto sféry od sebe nelze úplně odpoutat, jelikož spolu právo na svobodu náboženského vyznání a právo na jeho projevy, včetně účasti na náboženských shromážděních, velmi úzce souvisejí.⁵¹ V této oblasti je judikatura Ústavního soudu konstantní. V roce 2010 se ztotožnil s názorem německého Spolkového ústavního soudu, dle něhož "Svoboda

2017].

(23)

náboženského vyznání v sobě vedle svobody jednotlivce projevovat své vyznání v soukromí a na veřejnosti nutně obsahuje i svobodu sdružování se v organizacích za účelem společného veřejného vyznání, zvláště pak svobodu vyznání pro církve v jejich historicky utvořené podobě a na základě jejich poslání (BVerfGE 42, 312). K podání ústavní stížnosti na ochranu základního práva na nerušený výkon náboženského vyznání jsou oprávněny nejen náboženské společnosti, jejich suborganizace nebo jejich právně nezávislá zařízení, ale také právnické osoby, jejichž cílem je plnění charitativních úkolů při realizaci jednoho ze základních požadavků náboženského vyznání (viz BVerfGE 19, 129; 30, 112; 42, 312; 46, 73)" [BVerfGE 53, 366]. V tomto kontextu např. "pojetí katolické církve zahrnuje výkon náboženství nejen v oblasti víry a bohoslužby, nýbrž také svobodu k rozvoji a působení ve světě, což odpovídá jejím náboženským úkolům. K tomu patří obzvláště charitativní působení. Aktivní láska k bližním je podstatným úkolem křesťanů a křesťanskými církvemi je chápána jako základní funkce. Nezahrnuje pouze církevně zajišťovanou nemocniční péči, nýbrž obecně je podle základních náboženských požadavků orientována na zabezpečení potřebných lidí včetně jejich výchovy a vzdělání."

1.3.4 Zásada autonomie církví a náboženských společností

Nezávislost církví a náboženských společností na státu, možnost spravovat si samostatně vlastní záležitosti nebo-li autonomie církví a náboženských společností, bývá někdy označovaná také jako právo na sebeurčení. V právu na autonomii se protíná konfesní neutralita státu, oddělení státu od církví a náboženských společností a svoboda náboženského vyznání.⁵²

Autonomie církví a náboženských společností je zakotvena v čl. 16. odst. 2 Listiny. Úkolem tohoto ustanovení je umožnit realizaci práv a svobod, které jsou uvedeny v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 odst. 1., protože tato práva jsou do jisté míry postavena na kolektivním charakteru a někdy předpovídají institucionalizaci církví a náboženských společností. ⁵³

(24)

Listina přiznává církvím a náboženským společnostem právo na samosprávu v takovém rozsahu, jaké není do té doby v České republice známo.

Stát se zněním čl. 16. odst. 2 zřekl zásahů do institucionálního uspořádání církví a náboženských společností. Každá církev a náboženská společnost má vlastní orgány, do kterých si na základě vlastních předpisů ustanovuje členy těchto orgánů a v neposlední řadě má i vlastní způsob výběru, ustanovování a odvolávání duchovních.⁵⁴

Důvodem vysoké míry autonomie církví a náboženských společností je idea oddělení státu od církví a náboženských společností. Tato myšlenka provází vývoj moderního státu.⁵⁵

Pouze náboženské společenství může být nositelem práva na autonomii církví a náboženských společní. Není při tom rozhodující, zda se jedná o právnickou osobu. Míra uznání nezávislosti však závisí na stupni státního uznání, který je předpokládán ve čl. 16 odst. 4 a je dále rozváděn v zákoně o církvích a náboženských společnostech. Dle platného práva je právní subjektivitou nadána jak církev či náboženská společnost jako celek, tak i jednotlivé církevní právnické osoby. V historii tomu vždy tak nebylo a například u Katolické církve byly spory ohledně vlastnického práva k církevnímu majetku. Vlastníkem byly zpravidla její složky, nikoli církev jako celek, a ty v té době právní subjektivitou nedisponovaly.

Vyvolává to problémy i v současnosti v souvislosti s církevními restitucemi.⁵⁶ Není neobvyklé, že má nějaký úkon církve či náboženské společnosti, vykonaný na základě jejího vnitřního práva, dopad na české právo. V praxi to jsou případy vzniku a zániku církevních právnických osob, jmenování statutárních zástupců, určení osoby, která je oprávněna provádět církevní sňatky. Vznikne-li však pochybnost o kanonické platnosti daného aktu, je oprávněn o tom rozhodovat pouze církevní orgán a státní orgán pak toto stanovisko pouze akceptuje.⁵⁷

(25)

Autonomie církví a náboženských společností se neprojevuje pouze v oblasti její samosprávy a organizačního členění, ale spadá sem i hospodářská autonomie. Jedná se o správu majetku a jednou do této oblasti bude snad spadat i úplná finanční nezávislost církví a náboženských společností na státu.

Financování církví a náboženských společností byl dlouhodobě problém, který spočíval v nečinnosti státu v otázce zajištění úplné nezávislosti církví a náboženských společností na státu, jež je předpokladem pro jejich svobodné působení. Tím že stát dlouhodobě odkládal majetkové vyrovnání s církvemi, porušoval čl. 16 odst. 1, tedy že církve a náboženské společnosti nemohli volně projevovat své náboženství, zejména způsobem obecně prospěšných aktivit. Byl tím samozřejmě dotčen i čl. 16. odst. 2 v oblasti hospodářské autonomie.⁵⁸ Změnu v tomto přinesl zákon o majetkovém vyrovnání⁵⁹, který řeší křivdy spáchané komunistickým režimem a dále přináší i řešení způsobu financování církví a náboženských společností.⁶⁰

Dávno před účinností zákona o majetkovém vypořádání vyjádřil Ústavní soud nespokojenost se způsobem financování církví a náboženských společností.

Stav financování církví a náboženských společností ze strany státu není, dle názoru Ústavního soudu, plnohodnotnou alternativou k vypořádání jejich historického majetku, protože tím nejsou v dostatečné míře zaručena práva a svobody v čl. 16 odst. 1 a 2. Stát sice zaručuje církvím a náboženským společnostem hospodářské zabezpečení, nicméně je to pouze stát, který určuje, jakou částku konkrétní církve a náboženské společnosti dostanou, což znamená jejich finanční závislost na státu. Je nutno podotknout, že částky přerozdělované Ministerstvem financí České republiky jsou v minimální výši a stát není schopný finančně pokrýt všechny potřeby církví a náboženských společností, které vyplývají z jejich činností.⁶¹

Vysoká míra autonomie církví a náboženských společností s sebou však nese řadu problémů, které vycházejí najevo až v případech, kdy vznikne nějaký spor. Bylo podáno několik žalob, kterými se bývalí zaměstnanci domáhali určení

59 Zákon č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi 60 VALEŠ, Václav. BEJVANČICKÁ, Alexandra. České státní právo církevní 2. Brno : Tribun EU

s. r. o., 2015. ISBN 978-80-263-0908-6. s. 108

61 Nález Ústavního soudu č. Pl. ÚS 9/2007 ze dne 1. července 2010 [cit. ke dni 18. 2. 2017].

(26)

neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, duchovní navrhovali zrušení rozvázání služebního poměru, nebo členové volených orgánů se domáhali určení neplatnosti schůze, na které byli odvoláni. Dále se může jednat i o zrušení církevní právnické osoby ze strany církve či náboženské společnosti.

Výše zmíněné problémy jsou však vyloučeny z přezkumu před civilními soudy. Soudy si nemohou sami vykládat vnitřní předpisy, bez ohledu na to zda existují pochybnosti o platnosti a dovolenosti napadeného úkonu. Existují však výjimky, kdy je možný přezkum úkonu provedeného církví či náboženskou společností a to například v případě uzavření církevního sňatku.⁶²

Do autonomie církví a náboženských společností spadají, jak je již zmíněno výše, otázky spojené se služebním poměrem duchovních v církvi a náboženské společnosti. Služební poměr duchovních je upraven výhradně vnitřními předpisy dané církve nebo náboženské společnosti, kde je upravena například i způsobilost k funkci duchovního. Vzhledem k tomu, že jsou tyto otázky upraveny interními předpisy, jsou vyloučeny z projednávání před civilními soudy, což několikrát judikoval i Ústavní soud. V této oblasti je judikatura poměrně konstantní. V roce 1997 se ve věci, která se týkala duchovního církve, vyjádřil, že by rozhodnutí civilního soudu o služebním poměru bylo zásahem do práva církví a náboženských společností na autonomii. Nicméně oblast mzdy a majetkových nároků duchovních je před soudem možné projednat, neboť to spadá do občanskoprávních a pracovních záležitostí, kde církev a náboženská společnost může vystupovat jako jakákoli jiná právnická osoba, která může mít závazky vůči fyzickým osobám.⁶³ Obdobně rozhodoval i v roce 2000, v podobném případu, který se rovněž týkal trvání služebního poměru duchovního. Obecné soudy i Ústavní soud se opět vyjádřily nezpůsobilost obecných soudů rozhodovat o otázce trvání služebního poměru duchovního, jenž byl uzavřen dle vnitřních předpisů církve, protože takové rozhodnutí by bylo zásahem do autonomie církví a náboženských společností. Stěžovatel zde namítal porušení práva na soudní a jinou právní ochranu, které mu přiznává Listina, ale soud se ke vztahu práva na

63 Nález Ústavního soudu č. I. ÚS 211/1996 ze dne 26. 3. 1997. [cit. ke dni 18. 2. 2017].

(27)

autonomii církví a náboženských společností a práva na soudní a jinou právní ochranu nevyjádřil.⁶⁴

Z pohledu Ústavního soudu je problematická judikatura Nejvyššího soudu, který má názor, že civilní soud nemůže přezkoumat způsob, jakým byl služební poměr ukončen, ale připouští podání žaloby na určení, že služební poměr trvá.

Argumentoval zde nicotností aktu. Ve zbytku pak odkazuje na orgán církve a náboženské společnosti, který má posoudit, zda byl služební poměr rozvázán v souladu s vnitřními předpisy.⁶⁵ V této věci pak byla podána ústavní stížnost církví, jež se domáhala zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, a které Ústavní soud vyhověl. Církev ve své ústavní stížnosti namítala porušení jejího práva na autonomii. Dle názoru Ústavního soudu je nutné omezit zásahy státu do práva na autonomii církví a náboženských společností na minimum a z toho důvodu nelze vnitřní záležitosti posuzovat před civilními soudy.⁶⁶

Tento názor Ústavního soudu o nemožnosti aplikace sekulárních pracovněprávních předpisů na služební poměr se opírá o čl. 16 odst. 2 Listiny, kde je stanoveno, že církve a náboženské společnosti si spravují své záležitosti nezávisle na státu, zejména, že si ustavují své orgány a ustanovují duchovní.

Duchovní tedy vykonávají svoji činnost z pověření církve či náboženské společnosti a podle jejích interních předpisů. Jsou to pouze církve a náboženské společnosti, které mohou posoudit způsobilost k výkonu duchovenské služby.⁶⁷

V oblasti pracovněprávních poměrů zaměstnanců (kteří nevykonávají duchovenskou činnost) církví a náboženských společností dlouho dobu judikatura chyběla. Touto otázkou se zabýval Ústavní soud až v roce 2017. Ve svém nálezu Ústavní soud říká, že věci týkající se služebních poměrů duchovních není možné před civilními soudy projednávat, ale pracovněprávní věci nepastoračních zaměstnanců do toho nespadají. Způsobilost být duchovním církve či náboženské

64 Nález Ústavního soudu č. III. ÚS 136/2000 ze dne 31. 8. 2000. [cit. ke dni 18. 2. 2017].

65 Rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 28 Cdo 2082/2010 ze dne 8. září 2010. [cit. ke dni 18. 2.

2017].

Dostupné z:

http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/

5FA244B638A16F85C1257A4E0065BD03?openDocument&Highlight=0,

66 Nález Ústavního soudu č. IV. ÚS 3597/2010 ze dne 20. 10. 2011. [cit. ke dni 18. 2. 2017].

67 PŘIBYL, Stanislav. Vnitrocírkevní autonomie v rozhodování ústavních soudů České republiky a Slovenské republiky o služebním poměru duchovních. Revue církevního práva. Praha:

(28)

společnosti je upravena jejich vnitřními předpisy, a proto jsou zásahy soudů, z důvodu práva na samosprávu, vyloučeny. Dle názoru Ústavního soudu do pravomoci civilních soudů spadá ochrana práv a právní jistoty třetích osob, které s církví či náboženskou společností zavřeli pracovněprávní poměr. Zaměstnanci, kteří nejsou duchovní, by neměli být zbaveni práva na soudní přezkum ukončení pracovního poměru.⁶⁸ V tomto nálezu mě zaujala zejména tato právní věta:

„Zákaz interpretace norem vnitřních předpisů církví a náboženských společností neznamená i zákaz jejich aplikace. Obsahuje-li norma českého právního řádu pojem, jehož obsah je vyplněn vnitřním předpisem církve či náboženské společnosti, musí obecné soudy užít takový výklad, který je za správný považován k tomu příslušným orgánem či jehož je dosaženo příslušným postupem uvnitř dané církve či náboženské společnosti.“⁶⁹

Názor, jaký v nedávné době konstatoval Ústavní soud, ale není novinkou.

„Došlo-li by totiž až k soudnímu sporu, nebude rozhodující církevní právo, ale především Zákoník práce a uzavřená pracovní smlouva.“⁷⁰

Stále je zde nezodpovězená otázka, která se týká vztahu již dříve zmíněných základních práv, které v případě sporu fyzické osoby s církví a náboženskou společností mohou vzniknout. Na straně jedné je to právo na autonomii církví a náboženských společností, kterou jim Listina přiznává v čl. 16 odst. 2. Proti pak stojí právo každé fyzické osoby domáhat se před nestranným a nezávislým soudem ochrany svých práv dle čl. 36. odst. 1. V judikatuře Ústavního soudu zatím není případ, kde by byl tento vztah nějak blíže rozebrán. V současné době stále převládá názor Ústavního soudu a stejně tak i civilních soudů, že právo na autonomii církví a náboženských společností stojí nad právem fyzické osoby na soudní a jinou právní ochranu.⁷¹

Listina přiznává církvím a náboženským společnostem právo na výuku náboženství, které opět souvisí s právy uvedenými v čl. 15 odst. 1 a čl. 16. odst. 1

70 MINDL, Vladimír. Zaměstnanci církve (několik poznámek k zaměstnávání osob, které nejsou kleriky a osobami zasvěceného života, v církvi). Revue církevního práva. Praha: Společnost pro církevní právo, 1995. ISSN 2336-5609