Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodá ř ská fakulta
Hlavní specializace: Hospodá ř ská politika
MAJETKOVÉ P Ř ESUNY V Č ESKOSLOVENSKU V OBDOBÍ 1945 - 1948
A
OPAT Ř ENÍ V ŮČ I N Ě MECKÉ MENŠIN Ě
diplomová práce
Autor: Ivan Jirásek
Vedoucí práce: Mgr. Ing. Daniel Vá ň a
Rok: 2007
Prohlašuji na svou č est, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatn ě a s použitím uvedené literatury.
Ivan Jirásek
V Praze, dne 7. 5. 2007
Na tomto míst ě bych cht ě l up ř ímn ě pod ě kovat svému vedoucímu diplomové
práce panu Mgr. Ing. Danielu Vá ň ovi.
Anotace:
Jirásek, Ivan: Majetkové přesuny v Československu v období 1945 – 1948 a opatření vůči německé menšině, Katedra hospodářské politiky, Národohospodářská fakulta, Vysoká škola ekonomická, Praha 2007, 63 s., diplomová práce, vedoucí: Mgr. Ing. Daniel Váňa
Tato diplomová práce se zabývá majetkovými přesuny v Československu v období 1945 – 1948 a opatřeními vůči německé menšině v této době. V první části práce je obecně popsáno období po 2. světové válce ve světě a v Československu. Otázce odsunu a retribučního zákonodárství je věnována druhá část. Ve třetí části jsou analyzována majetková opatření jako konfiskace majetku, pozemková reforma a znárodnění. Záměrem práce je podat souhrnný pohled na majetkové přesuny, poválečné hospodářské změny a opatření vůči německé menšině.
Annotation:
Jirasek, Ivan: Property transfers in Czechoslovakia in 1945-1948 and measures against German minority, Department of Economic Policy, Faculty of National Economy, University of Economics in Prague, Prague 2007, 63 p., Diploma Thesis, head: Mgr. Ing. Daniel Vana
This thesis deals with property transfers in Czechoslovakia in 1945-1948 and measures against German minority at this time. In the first part, there is described, in general, the period after World War II. in the world and in Czechoslovakia as well. The second part is devoted to the question of population transfer and retributive justice. Property measures like property confiscation, agrarian reform or nationalization are analyzed in the third part. The goal of the work is to give a complex view on property transfers, postwar economic changes and measures against German minority.
OBSAH:
ÚVOD ... 1
1. POVÁLEČNÁ SITUACE ... 3
1.1 2. SVĚTOVÁ VÁLKA A POVÁLEČNÁ SITUACE... 3
1.2 POVÁLEČNÉ USPOŘÁDANÍ EVROPSKÉHO KONTINENTU... 4
1.3 POVÁLEČNÁ SITUACE NA ÚZEMÍ ČSR... 5
1.3.1. Československo během 2. světové války ... 5
1.3.2. Československo po 2. světové válce... 6
1.3.3. Národní fronta Čechů a Slováků... 7
1.3.4. Košický vládní program... 8
1.3.5. Dekrety prezidenta republiky... 8
1.3.6. Významná opatření lidově-demokratického režimu... 9
1.3.7. Parlamentní volby 1946... 10
2. OPATŘENÍ VŮČI NĚMECKÉ MENŠINĚ NA ÚZEMÍ ČSR... 12
2.1 NÁSTIN PŘEDVÁLEČNÉHO SOUŽITÍ ČECHŮ A NĚMCŮ NA ÚZEMÍ ČSR... 12
2.2 POVÁLEČNÝ ODSUN NĚMECKÉHO OBYVATELSTVA... 13
2.2.1. Postoje velmocí k tzv. německé otázce... 13
2.2.2. Postoje čsl. reprezentace k tzv. německé otázce ... 15
2.2.3. Právní úprava odsunu německého obyvatelstva... 20
2.2.4. Etapy odsunu německého obyvatelstva... 22
2.2.5. Tzv. divoký odsun německého obyvatelstva ... 23
2.2.6. Organizovaný odsun německého obyvatelstva ... 26
2.2.7. Pochybnosti nad odsunem německého obyvatelstva, zejména tzv. divokým ... 27
2.2.8. Důsledky odsunu německého obyvatelstva ... 30
2.3 RETRIBUČNÍ ZÁKONODÁRSTVÍ... 31
2.3.1. Geneze retribucí ... 32
2.3.2. Retribuční dekrety prezidenta republiky... 33
2.3.3. Pochybnosti nad retribučními dekrety... 37
3. MAJETKOVÁ OPATŘENÍ SOUVISEJÍCÍ S ODSUNEM ... 39
3.1 KONFISKAČNÍ DEKRETY PREZIDENTA REPUBLIKY... 40
3.2 POVÁLEČNÁ POZEMKOVÁ REFORMA... 48
3.2.1. První etapa poválečné pozemkové reformy (1945-1946) ... 48
3.2.2. Národní správa a osídlování pohraničí v rámci první etapy pozemkové reformy... 48
3.2.3. Důsledky první etapy pozemkové reformy ... 49
3.2.4. Bilance první etapy pozemkové reformy... 50
3.2.5. Konflikty okolo pozemkové reformy... 51
3.2.6. Další etapy pozemkové reformy... 52
3.2.7. Srovnání pozemkové reformy po roce 1945 s předmnichovskou reformou ... 52
3.3 POVÁLEČNÉ ZNÁRODNĚNÍ... 54
3.3.1. Geneze otázky znárodnění v ČSR ... 54
3.3.2. Poválečné znárodnění v ČSR... 55
3.3.3. Spory ohledně znárodnění ... 56
3.3.4. Průmysl v českém pohraničí ... 56
3.3.5. Rozsah znárodnění... 58
3.4 ZNÁRODŇOVACÍ DEKRETY PREZIDENTA REPUBLIKY... 58
3.5 REPARAČNÍ NÁROKY ČSR VŮČI NĚMECKU... 64
ZÁVĚR ... 66
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY: ... 69
ÚVOD
Ve své práci se věnuji majetkovým přesunům v Československu v poválečném období 1945-1948 v souvislosti s opatřeními vůči německé menšině v této době.
Pod majetkovými přesuny míním významná hospodářsko-politická opatření, a to konfiskaci majetku nepřátel a zrádců, pozemkovou reformu a znárodnění. Tato opatření přinesla největší přesuny majetku od příslušníků německé menšiny na našem území ve prospěch Československé republiky (dále jen ČSR). Zároveň změnila charakter a strukturu poválečného čsl. hospodářství a zasáhla do majetkových poměrů většiny našeho obyvatelstva.
V rámci tématu opatření vůči německé menšině se zabývám odsunem německého obyvatelstva a otázkou retribučního zákonodárství.
Odsun, retribuce, konfiskace majetku, pozemková reforma a znárodnění společně tvoří jeden provázaný celek opatření vůči německé menšině na čsl. území po 2. světové válce. Tato opatření by izolovaně nemohla existovat. Rozhodující část jejich implementace byla realizována bezprostředně po válce a v období 1945-1946, proto ve své práci kladu hlavní důraz na toto období. Pro jejich realizaci byly z právního hlediska velmi důležité dekrety prezidenta republiky E. Beneše, kterým v práci věnuji velký prostor.
Celé poválečné období 1945-1948 má mnoho zvláštností. Pokud jde o hospodářskou oblast, nikdy předtím nebyly realizovány tak hluboké zásahy do majetku. Ani politika vůči menšinám nebyla nikdy tak vyhraněná. V práci se snažím uvádět důsledky opatření nejen pro německou menšinu, ale především pro naše obyvatelstvo a pro další směřování poválečného vývoje ČSR.
Na téma odsunu, retribucí, konfiskace, pozemkové reformy a znárodnění bylo napsáno mnoho publikací, avšak pro jednotlivá témata partikulárně. Jedním z cílů mé práce je tedy souhrnný pohled na tento komplex opatření. Tato témata a odsun německého obyvatelstva především, jsou stále živá, aktuální a nejen v odborné veřejnosti diskutovaná. Lidé se snaží udělat si vlastní názor na tato velká témata konce 2. světové války.
Zájem o tato témata je jistě žádoucí, na druhou stranu vidím, nejen ve svém okolí, že vědomosti české veřejnosti o této problematice jsou často kusé, zavádějící a neúplné.
Například každý ví, že po válce následoval odsun německého obyvatelstva, málokdo však tuší o jak velký počet lidí se jednalo a o problémech s odsunem spojených, například excesech během tzv. divokého odsunu. Je mnoho lidí, kteří znají skutečnost, že opatření jako
znárodnění a pozemková reforma byla realizována už v období „lidové demokracie“, tedy v období 1945 až únor 1948 a nikoli v období totality. Jiní, kteří tuto skutečnost znají, například nevědí jaký velký byl rozsah zásahů do majetku. Mou další ambicí je, aby čtenář této práce mohl mít utříděný názor na tato poválečná opatření a nemohl být následně např. politicky manipulován.
Domnívám se, že v české veřejnosti se na témata jako odsun či znárodnění hledí jako na něco po válce nutného a již měněného a mnoho lidí například uráží zpochybňování odsunu.
Lidé nechtějí slyšet nepříjemné věci. Mým záměrem není zpochybnění těchto poválečných opatření ale přínos kritického pohledu, který je, dle mého názoru, pro hlubší pochopení zapotřebí.
Strukturu své práce rozděluji do tří částí, které spolu vzájemně souvisí a doplňují se.
V 1. části předesílám obecně poválečnou situaci ve světě a především na území ČSR. V této části zdůrazňuji významnou roli hlavních vítězů 2. světové války a jejich vliv na poválečné uspořádání Evropy. Kladu též důraz na události a skutečnosti v ČSR, které považuji za klíčové pro poválečný vývoj.
Ve 2. části – Opatření vůči německé menšině na území ČSR – se zabývám zejména odsunem německého obyvatelstva, jako hlavním atributem opatření aplikovaných na tuto menšinu. Po genezi vývoje pohledu na odsun pokračuji k analýze jeho jednotlivých etap s důrazem na tzv. divokou etapu odsunu. Po analýze odsunu přistupuji k otázce retribučního zákonodárství, které postihlo největší provinilce vůči ČSR a zároveň umožnilo konfiskaci značné části německého majetku.
Ve 3. části analyzuji konfiskaci majetku nepřátel a zrádců, pozemkovou reformu a znárodnění, jako nejvýznamnější majetková opatření vůči německé menšině, jejichž vliv význam dopadl i na všechny vrstvy čsl. společnosti.
V závěru sumarizuji okolnosti jednotlivých opatření a hledám odpověď na následující otázky: Byla hloubka opatření na čsl. území v poválečném období ojedinělá v mezinárodním měřítku? Bylo možné postupovat jinak v otázce odsunu německé menšiny a jaké vidím možné alternativy postupu? Z jakých příčin byla majetková opatření tak rozsáhlá? Odpověď na tyto otázky jsou i hlavním cílem mé práce.
1. POVÁLE Č NÁ SITUACE
1.1 2. SVĚTOVÁ VÁLKA A POVÁLEČNÁ SITUACE
Lidstvo vstupovalo do 20. století s poměrně optimistickými vyhlídkami, světová směna a obchod vzkvétal, technologický a vědecký pokrok přinášel dříve nebývalé poznatky a přínosy. Životní úroveň narůstala, snížila se nemocnost, zlepšily se i sociální podmínky dělnictva. Přes lokální pnutí a pozvolna narůstající nacionalismus panovala mezi tehdejšími velmocemi relativní stabilita zájmů. Optimistické vyhlídky však vystřídal šok. Dva celosvětové konflikty a jejich důsledky přinesly obrovské vystřízlivění.
2. světová válka vznikla vlastně jako následek té první, byla jakýmsi jejím pokračováním, druhou fází konfliktu o celosvětovou nadvládu. Střetly se, podobně jako v 1.
světové, dva ekonomicky i mocensky silné bloky. Do armád válčících zemí bylo zmobilizováno kolem 110 miliónů osob, celkové výše vojenských nákladů a škod se pohybují mezi 3000 - 5000 miliardami předválečných dolarů. Počty obětí války se pohybují mezi 50 – 55 milióny lidí (bez Číny), z toho velká část civilistů.1 Dějiště konfliktu se odehrávalo především na evropském kontinentu, zde docházelo k nejtěžším bojům, a také k největším ztrátám na životech.
Evropa vyšla z války značně oslabena, a to jak ekonomicky, tak mocensky i politicky.
Velmocenský poměr sil se změnil ve prospěch tzv. supervelmocí - Spojených států amerických (dále jen USA) a Sovětského svazu (dále jen SSSR), hlavních vítězů války, na úkor zemí evropského kontinentu, především Francie, Velké Británie a Německa.
USA se na konci války vyznačovaly nejsilnější ekonomickou pozicí ze zemí tzv.
vítězného bloku, měly prvenství ve světovém hospodářství a obchodu. Na rozdíl od evropských zemí zažívaly v průběhu války silnou hospodářskou konjunkturu, rostla průmyslová výroba i životní úroveň obyvatelstva. USA dosahovaly prvenství v exportu, vyznačovaly se obrovským vojenským potenciálem (monopol atomové zbraně, nejsilnější letectvo či loďstvo). V poválečném vývoji a uspořádání světa hrály Spojené státy významnou roli i z politicko-mocenského hlediska, opustily dlouholetou politiku izolacionizmu, staly se vůdčí silou poválečného demokratického bloku a byly representantem tržní ekonomiky a kapitalismu.
1 Faltus, J., Průcha V.: Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století, VŠE, Praha 1996, str. 81
SSSR vyšel z války sice ekonomicky oslaben, avšak vojensky a politicko-mocensky posílen. V poválečném vývoji se SSSR stal vůdčí silou tzv. sovětského bloku, který tvořil protiváhu vůči USA a jejím spojencům. Stal se představitelem centralizovaných ekonomik.
Obě světové velmoci sledovaly protichůdné cíle v politice uspořádání Evropy, z čehož pramenily pozdější rozpory a konflikty. V bezprostředně poválečném období převažovaly prvky spolupráce, avšak s postupující dobou se schylovalo k tzv. studené válce.
Evropské veřejné mínění se posunulo doleva, zejména pod vlivem úspěchů a významu SSSR, jemuž byl přičítán rozhodující podíl na osvobození evropského kontinentu, zejména jeho východní části. Výrazné změny proběhly v zemích střední a východní Evropy, kde proběhly tzv. lidově demokratické revoluce. Pro země východní Evropy bylo typické odmítnutí kapitalismu a zavádění „revolučních opatření“ jako znárodnění, pozemková reforma, konfiskace majetku nepřátel a zrádců, měnové reformy nebo plánování ekonomiky.
Levicové tendence byly silné i v tradičně kapitalistické západní Evropě. Ve Francii, Itálii a VB byly vytvořeny levicové vlády, které učinily radikální hospodářské a sociální reformy.
1.2 POVÁLEČNÉ USPOŘÁDANÍ EVROPSKÉHO KONTINENTU
Pro poválečné uspořádání evropského kontinentu byly rozhodující tři vrcholné schůzky hlavních představitelů vítězných mocností. Poprvé se zástupci USA (F.D.Roosevelt), SSSR (J.V.Stalin) a VB (W.Churchill) setkali ve dnech 28. listopadu až 1. prosince 1943 v Teheránu. Šlo spíše o seznamovací a informativní schůzku, přesto zde byly položeny základy poválečného vývoje. Konference probíhala ještě za války, prioritou bylo vítězství nad fašistickou koalicí. Představitelé USA a BV se snažili vtáhnout SSSR více do války proti Hitlerovi, dokonce se obávali opětovného separátního míru mezi SSSR a Německem.
Zejména v důsledku těchto okolností dostal SSSR nepsaný příslib, že po válce bude sféra vlivu ve střední a východní Evropě v jeho gesci.
V únoru 1945 se konala další schůzka spojenců v rámci Jaltské konferenci na Krymu.
Hlavním cílem schůzky byla dohoda na způsobu konečného vítězství nad Německem a Japonskem. Právě otázka vítězství nad Japonskem zajímala prezidenta Roosevelta natolik, že se o evropské uspřádání zajímal jen okrajově a přenechal problém na dohodách Stalina a Curchilla. Stalin získal prostora střední a východní Evropy, s výjimkou Řecka, do své sféry vlivu.
Poslední a pro evropské uspořádání nejdůležitější schůzka proběhla v období 17.7.–
2.8.1945 na konferenci v Postupimi. Novým zástupcem USA se po smrti prezidenta
Roosevelta stal jeho nástupce H. Truman, po vítězství ve volbách vystřídal W.Curchilla nový ministerský předseda za Labouristickou stranu R.Attlee. Na konferenci byly definitivně přijaty hranice sfér, vytyčené na jaltské konferenci, ovšem představitelé VB a USA se stavěli velmi chladně k chování Rudé armády na území východní Evropy, zejména v Polsku, a považovaly předchozí dohody o tomto prostoru za chybné, avšak již nevratné. Nejdůležitější otázkou Postupimské konference bylo rozhodování o osudu Německa, které zůstalo nakonec celistvé a bylo rozděleno do čtyř okupačních zón. Dále zde byl schválen program 4D (denacifikace, demilitarizace, dekartelizace a demokratizace), a také poválečné odsuny etnických Němců z území Polska, ČSR, Jugoslávie a Maďarska.
Poválečná hospodářská obnova Evropy byla zajištěna mezinárodní organizací UNRRA (Správa OSN pro pomoc a obnovu), která poskytovala pomoc zemím protihitlerovské koalice, především ve východní Evropě (Albánie, ČSR, Maďarsko, Polsko či Jugoslávie). Mimo rámec UNRRA poskytovaly USA hospodářskou pomoc i západnímu Německu. V červnu 1947 následoval tzv. Marshallův plán hospodářské obnovy Evropy. Pomoc byla nabídnuta i Německu. Sovětský blok, pod nátlakem SSSR, plán odmítl.
1.3 POVÁLEČNÁ SITUACE NA ÚZEMÍ ČSR 1.3.1. Československo během 2. světové války
Pro pochopení poválečné situace na území ČSR je dobré znát okolnosti předcházejících období. Na tomto místě se omezuji pouze na období 1938 – 1945, tedy období během 2. světové války a zejména hospodářské okolnosti.
Jako důsledek konference čtyř mocností v Mnichově (29. září 1938) byly uznány územní požadavky nacistického Německa vůči ČSR, jehož území se tak zmenšilo o 30% a počet obyvatel klesl o více než třetinu.2 Z českého pohraničí byly vystěhováni tamní čeští obyvatelé na úkor Němců. V českém vnitrozemí byl zřízen Protektorát Čechy a Morava (15.
března 1939), byla vytvořena okupační správa pod vedením říšského protektora. Česká ekonomika se stala centralizovanou a orientovanou pro válečné potřeby nacistů. Probíhala germanizace a nacifikace hospodářství, prostřednictvím personálních zásahů, zabírání půdy českých rolníků, hromadné uzavírání drobných živností, německá kapitálová expanze a konfiskace českého majetku.
2 Faltus, J., Průcha V.: Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století, VŠE, Praha 1996, str.75
V anektovaných územích byly soustředěny víc než dvě pětiny průmyslové kapacity sátu.3 Došlo k odlivu západoevropského kapitálu z ČSR. České země byly začleněny do německého velkoprostorového hospodářství. Charakteristické rysy tohoto systému hospodářství spočívaly ve státním řízení cenové a mzdové politiky, v usměrňování výroby a oběhu, v regulaci zemědělské výroby se zavedením systému povinných dávek, v kontrole zahraničního obchodu, v rozmisťování pracovních sil státem a v přídělovém systému zásobování.
Hospodářství českých zemí procházelo militarizací, která deformovala odvětvovou strukturu průmyslu ve prospěch válečně důležitých oborů. Obchod byl jednostranně orientován na Německo. Vyvlastňování a jiné způsoby vlastnických přesunů (arizace, konfiskace apod.) ve prospěch německého kapitálu, tvořilo ke konci okupace přes 60%
bývalého majetku protektorátu (arizace, konfiskace apod.). Produktivita práce na konci války poklesla přibližně o 50% ve srovnání s rokem 1939 (pasivní rezistence, sabotáže apod.)4 a rovněž obecně klesla kvalifikace, především vzhledem k převedení výroby na jednostrannou orientaci pro válečné účely.
1.3.2. Československo po 2. světové válce
9. května 1945 byl po šesti letech okupace obnoven čsl. stát a jeho suverenita na celém předválečném území včetně pohraničí. ČSR vyšla z války na straně vítězů, přes značné lidské a materiální škody relativně slušně. Lidské ztráty činily 360 tis. osob (SSSR 27 mil., Polsko 6.mil., Německo 6-9,7 mil.osob) a materiální škody měřené v mld. USD předválečné kupní síly byly vyčísleny na 4,7 mld. USD (SSSR 585, Polsko 30,9, Francie 23,5, VB 7,1).5
Veřejné mínění se po roce 1945 posunulo doleva byly žádány radikální změny ve vlastnických vztazích. Vysvětlení vidím kupříkladu ve klíčové roli SSSR při osvobození ČSR (osvobození cca 93% území)6, jeho vlivu na domácí politiku a domácí veřejné mínění, ale například i ve skutečnosti, že většina lidí byla nespokojena s předmnichovským vývojem (značně negativní vliv na mínění čsl. občanů měla zejména Velká hospodářská krize a její ničivé a dlouhodobě nepříznivé důsledky v ČSR).
3 Tamtéž
4 Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety, předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, Oeconomica, VŠE, Praha 2004, str. 153
5 Faltus, J., Průcha V.: Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století, VŠE, Praha 1996, str. 81-82
6 Tamtéž, str. 159
1.3.3. Národní fronta Čechů a Slováků
Ještě v závěrečné etapě války vznikla dohoda o vytvoření první domácí vlády, tzv.
Národní fronty Čechů a Slováků (dále jen NF) a 5. dubna 1945 byl schválen tzv. Košický vládní program. Existence NF byla limitována provedením všeobecné, tajné a přímé volby do Ústavodárného národního shromáždění (dále jen ÚNS), které mělo vypracovat novou ústavu republiky. Předsedou první poválečné vlády se stal sociální demokrat Zdeněk Fierlinger. NF tvořily v českých zemích čtyři politické strany (Lidová strana, národní socialisté, sociální demokraté a komunisté) a na Slovensku také čtyři (Demokratická strana, komunisté a dvě marginální strany – Strana slobody a Strana práce). Kromě komunistů se strany posunuly programově i politicky doleva. Čtyři se hlásily k socialismu a dvě nesocialistické (Lidová a Demokratická strana) vystupovaly jako sociálně-reformní. Strany klasické politické pravice neexistovaly, poněvadž byly zakázány dohodou stran NF. Šlo zejména o českou Stranu agrární a slovenskou Ľudovou stranu. Veřejnost se vyslovovala pro redukci stran, což bylo důsledkem Mnichova 1938 a podlomené důvěry v politické strany, a rovněž výrazem odporu k předválečnému přebujelému stranictví.
Nejsilnější politickou stranou byla již od konce války Komunistická strana Československa (dále jen KSČ), v její prospěch hrál především ostrý antifašistický postoj a nejradikálnější program žádaných společenských a vlastnických přeměn. KSČ obsadila nejdůležitější ministerstva a to, ministerstvo vnitra, zemědělství a informací. Spojence našla v předsedovi vlády Z.Fierlingerovi, který v rámci sociální demokracie reprezentoval proud požadující užší spolupráci s komunisty, ale také v politicky nezávislém ministrovi obrany L.
Svobodovi. Významná rozhodnutí NF se odehrávaly především v ústředí. Zde se scházeli delegace stran s dohodnutým počtem členů. NF svá jednání končila dohodou, o které se nehlasovalo, ale vyžadovalo se souhlasu všech.
Nejlépe NF fungovala v období bezprostředně poválečném, kdy převažovaly prvky spolupráce. Političtí aktéři si byli vědomi nezbytnosti sjednotit všechny síly k politické a hospodářské obnově. Bylo jasné, že zatím nikdo nemůže vládnout bez partnerů a spolupráce.
Též působila snaha, zřejmá u prezidenta Beneše, aby se republika na mezinárodní scéně prezentovala jako vnitrostranicky konsolidovaná. Význam této spolupráce a dohody spočívá i v tom, že ČSR se vyhnula jakýmkoli formám občanské války, jíž bylo svědkem například Polsko, Jugoslávie nebo Řecko.
1.3.4. Košický vládní program
Na tvorbě Košického vládního programu se podílel zejména zahraniční exil a odboj.
Domácí odboj po válce přijal program jako hotovou věc. Program byl především dílem moskevských komunistů okolo Klementa Gottwalda, ti přednesli ucelený návrh, naopak demokraté nebyli na jednání o programu témě vůbec připraveni. Jednání probíhalo 22.-29.
března 1945 v Moskvě. Průběh jednání o programu nové vlády byl nečekaně hladký, komunisté prosadili většinu ze svých návrhů. Košický program byl rozdělen do 16 kapitol, nejdůležitější ustanovení se týkala národní očisty, změn sociální struktury a struktury vlastnických vztahů, problematiky národnostních menšin, charakteru nové moci a nové hospodářské politiky a zahraničněpolitické orientace.
Ekonomickou základnu tvořily sociálně-ekonomické reformy, především znárodnění, pozemková reforma a nová sociální politika. Ekonomicky důležitý byl i požadavek konfiskace majetku nepřátel a zrádců. Hospodářským opatřením se věnuji podrobně níže.
Vedoucí představitelé exilu (zejména prezident) zdůrazňovali kontinuitu předmnichovské republiky, včetně platnosti ústavy z roku 1920. Nejvýznamnější ústavní změnou bylo uznání svébytnosti slovenského národa a stanovení pravomocí národních orgánů. K dalším důležitým změnám patřil jednokomorový systém Národního shromáždění či nové orgány vlády. Ústavní pravomoci prezidenta se nezměnily, pouze se v období jeho dekretální činnosti hodně rozšířily.
Program dále mimo jiné obsahoval tyto body: Nová linie zahraniční politiky na základě spojenectví se SSSR ve smyslu čsl. – sovětské spojenecké smlouvy z 12. 12. 1943, a to ve vojenské, politické, ekonomické i kulturní oblasti. Tuto hlavní linii měly doplňovat přátelské vztahy k Anglii, k USA a zvlášť úzké přátelství k Francii. Jiným bodem bylo nahrazení dosavadního byrokratického státního aparátu volenými národními výbory. Důležité bylo i všeobecné volební právo, které mělo být přiznáno mužům a ženám od 18. let, naopak aktivního i pasivního volebního práva měli být zbaveni, ve smyslu retribučního dekretu všichni zrádci a kolaboranti.
1.3.5. Dekrety prezidenta republiky
Dekrety prezidenta republiky vycházely především z Košického vládního programu a na jeho základě byly vypracovány. V bezprostředně poválečném období neexistovalo ÚNS, které by schvalovalo ústavní a zákonné změny, a zároveň bylo třeba urychleně přijmout nutná
opatření pro ekonomickou, sociální či politickou obnovou státu. Z tohoto důvodu byly vydány prezidentské dekrety, které dočasně nahrazovaly zákony a měly být následně po regulérních volbách do ÚNS schváleny parlamentem a nahrazeny zákony.
Díky prezidentským dekretům došlo k výrazným změnám předmnichovského zákonodárství a především ústavního, politického a ekonomického uspořádání a pořádku v ČSR. 98 dekretů vydaných na osvobozeném území mělo různorodý charakter.7 Zahrnovaly rozsáhlou oblast sahající od retribučních dekretů, dekretů o změnách v Ústavě, dekretu o zajištění obnovy a následných proměn národního hospodářství a státních financí, vzniku nových vysokých škol či norem dotýkajících se pracovního práva a postavení státních zaměstnanců, soudní soustavy, až po dekrety znárodňovací, dekrety upravující řízení výroby a zahraničního obchodu a dekrety řešící osud německého maďarské menšiny v ČSR. Důležitým dekretům prezidenta republiky se věnuji podrobněji níže.
1.3.6. Významná opatření lidově-demokratického režimu
Jako hlavní ekonomický cíl Košického vládního programu byla stanovena obnova národního hospodářství. Košický vládní program proklamoval zvýšení řídící úlohy státu v ekonomice. V hospodářské oblasti se postupně realizovaly zásadní zásahy do vlastnických vztahů. Požadované hospodářské změny měly podporu politických stran, prezidenta a v neposlední řadě širokou podporu veřejnosti, a to jak mezi intelektuály, studenty, tak i mezi úřednictvem či dělnictvem.
Mezi nejvýznamnější hospodářská opatření realizovaná v poválečném období patří konfiskace majetku nepřátel a zrádců, pozemková reforma a znárodnění (explicitně v programu vlády nezmíněno). Tato opatření rozebírám podrobněji níže. Bylo též zavedeno plánování. Pro roky 1947 a 1948 byl schválen (25. října 1946) dvouletý plán obnovy národního hospodářství, závazný pro státní, družstevní i soukromí sektor. Pro tento plán jsou typické prvky indikativního plánování, které se těšily veliké oblibě nejen v Evropě. Základním cílem plánu bylo dokončení obnovy hospodářství. Postupně se krystalizovala také více-sektorová ekonomika, tj. koexistence veřejného sektoru, malovýroby a soukromokapitalistického podnikání.
Pro poválečné období je též typický sociální přesun moci. Postupná likvidace ekonomické pozice velkého soukromého kapitálu znamenala ztrátu dřívější významné a silné
7 Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety, předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, Oeconomica, VŠE, Praha 2004, str. 187
účasti vrstvy velkokapitalistů na utváření čsl. hospodářství. Byla též omezena role tzv.
buržoazie v mocenskopolitickém systému a redukována její účast na utváření státní politiky a veřejného života. Naproti tomu výrazně stoupla role nižších a středních vrstev, jejichž účast na tvorbě politiky, výkonu moci a směřování hospodářství se značně rozšířila. Revoluční odborové hnutí (dále jen ROH) jako společenská zájmová organizace zaměstnanců se stalo významnou mocenskopolitickou silou.
V rámci národní očisty měli být potrestáni hlavní nacističtí činovníci, jejich pomahači a také měli být prověřeni všichni zaměstnanci státního aparátu. První fáze národní očisty proběhla zejména na závodech živelně. Následně byli před soud postaveni nejen členové protektorátní vlády, ale i mnoho dalších funkcionářů, kteří zaujímali za okupace nejvyšší místa. Na Slovensku byl k trestu smrti odsouzen prezident J. Tiso (duben 1947).
Bezprostředně po válce vyvstaly otázky řešení problému národnostních menšin a územní nároky. Po roce 1945 se změnila národnostní struktura ČSR, která byla obnovena jako stát národní. Ochrana národnostních menšin, prosazovaná předválečným tzv. versailleským systémem se ukázala jako neúčinná a mnohdy i nebezpečná. Všechny politické strany prosazovaly odsun německé a maďarské menšiny z území ČSR. Tento požadavek byl široce podporován i veřejným míněním. Odsun Němců byl proveden na základě rozhodnutí spojenecké konference v Postupimi. Rozhodnutí však předcházel živelný, tzv. divoký odsun.
Otázku odsunu německé menšiny řeším podrobněji v následující kapitole. Odsun maďarské menšiny nebyl na Postupimské konferenci schválen, následovala tzv. reslovakizace.
Národnostní skladba ČSR se zjednodušila také připojením Podkarpatské Rusi k SSSR.
1.3.7. Parlamentní volby 1946
Poválečná situace byla významně ovlivněna Parlamentními volbami, které určila NF na 26. května 1946. České politické strany vstupovaly do předvolebního boje už zkonsolidované a početně silné. V předvolebním zápase vynikal souboj národních socialistů a komunistů. Na Slovensku dominoval souboj Demokratické strany se slovenskými komunisty.
Volební výsledky přinesly mnohá překvapení. V celostátním měřítku zvítězili komunisté s 37,94% hlasů a se 114 poslanci, následovali národní socialisté s 18,29% a 55 poslanci, lidovci s 15,64% a 46 poslanci, demokraté s 14,07% a 39 poslanci, sociální demokraté a Strana práce s 12,76% a 39 poslanci a Strana slobody s 0,85% a třemi poslanci.8
8 Kaplan, K.: Československo v letech 1945-1948, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1991, str.48
Překvapením bylo výrazné vítězství komunistů na české vesnici, která byla v předválečném období „baštou“ agrární strany. Rozčarování přinesl i značný rozdíl mezi českými komunisty a národními socialisty, který představoval téměř jeden milion hlasů.9 Komunisté dominovali jak v Čechách, tak na Moravě. Jiným překvapením bylo i drtivé vítězství Demokratické strany na Slovensku, která dosáhla dvojnásobného volebního výsledku nad slovenskými komunisty.
V červnu 1946 začala jednání o nové vládě, která byla jmenována 2. července 1946 a K. Gottwald se stal její předsedou. Postoje politických stran se po volbách více vyjasnily, nekomunistické strany se více vyhranily vůči komunistům a byly sebevědomější. Přes změny ve vztazích převažovaly v NF prvky spolupráce, hledání kompromisů a snaha o udržení koalice. Avšak postupem času byla jednání ve vládě i mimo ni velmi obtížná a časté byly ostré spory a konflikty komunistů s demokraty. Nejostřejší a také nejdelší spory vyvolávala především zemědělská politika komunistů. Další ostré spory se vedly například v cenové politice nebo v rámci „boje“ o průmyslové konfiskáty.
9 Tamtéž
2. OPAT Ř ENÍ V ŮČ I N Ě MECKÉ MENŠIN Ě NA ÚZEMÍ Č SR
2.1 NÁSTIN PŘEDVÁLEČNÉHO SOUŽITÍ ČECHŮ A NĚMCŮ NA ÚZEMÍ ČSR
Historické soužití Čechů a Němců je složitým a širokým tématem vyžadujícím samostatnou práci. V následujícím textu se zabývám alespoň některými významnými mezníky a skutečnostmi ve vývoji těchto vztahů.
Vztahy mezi Čechy a Němci lze vystopovat již od 13. století, kdy vládnoucí Přemyslovci povolávali z německých zemí tamní obyvatele pro novou kolonizaci českého území. Bylo tomu zejména proto, že česká kotlina byla v té době osídlena pouze asi z 15%
své rozlohy.10 Následné soužití Čechů a Němců až do období konce 2. světové války procházelo příznivými i nepříznivými obdobími. Lze zjednodušeně říci, že soužití časem dostávalo stále více antagonistický charakter, procházelo různými peripetiemi, a to především v době husitské a později v roce 1526, tj. nástupem Habsburků na český trůn. V následujícím období i po vzniku Rakouska-Uherska v roce 1867 byli Češi bráni de facto za „druhořadé“
občany. Snahy Čechů o částečné osamostatnění během tzv. národního osvobození byly zablokovány v letech 1848-1849 bachovským absolutismem.
Změna přichází po 1.světové válce, kdy Německo a Rakousko-Uhersko byly na straně poražených a 28. října 1918 byl vytvořen nový stát Čechů a Slováků – Československo.
Hranice s Německem pak stanovila tzv. versailleská smlouva z 28. června 1919. Ve smlouvě Německo uznalo existenci nového Československého státu, jeho nezávislost a hranice. Za základ pro hranice byla vzata historická hranice zemí Koruny české. Spojení českého a slovenského obyvatelstva znamenalo absolutní slovanskou převahu v novém státě, kde žila řada menšin, především neslovanských (zejména Němci a Maďaři).
Významným opatřením po 1. světové válce byl systém ochrany národnostních menšin vzniklý na základě versailleského poválečného systému. Ochrana menšin a jejich práva byla kodifikována i v ČSR, která tyto závazky více méně úspěšně plnila. Němci na území ČSR byly důsledky mírové konference zklamáni (očekávali totiž alespoň autonomii), nebyli se schopni adaptovat na jejich novou roli v rámci ČSR, tj. na roli menšiny a chovali se k Čechům nadále povýšeně.
10 Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety, předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, Oeconomica, VŠE, Praha 2004, str.13
Pro další vývoj je charakteristická eskalace nevraživostí mezi Čechy a Němci, a to na vyšším stupni než kdykoli předtím. Důvodů je mnoho a chyby jsou na obou stranách. Jako hlavní důvod vidím neschopnost Němců přizpůsobit se novým podmínkám a novému postavení v rámci ČSR. Konflikty začínaly kulminovat zvolením A. Hitlera novým kancléřem Německa 30. ledna 1933. Na českém území se začíná formovat hnutí německého odporu, jehož cílem je autonomie na ČSR. Z hnutí se postupně stává strana – Sudetendeutch Partei – v čele s K. Henleinem, která dokonce v roce 1935 vyhrála celostátní čsl. volby před agrárníky.
Tato strana, ale i velká většina sudetských Němců se stane nástrojem hitlerovského Německa v jeho plánech na obsazení čsl. území. Tento plán nakonec vyvrcholí 30. září 1938 Mnichovskou dohodou, dohodou mezi čsl. smluvními spojenci Anglií a Francií s Itálií a Německem, jež znamená konec ČSR jako samostatného a demokratického státu, který trval bezmála 20 let.
Vojenské obsazení čsl. pohraničí v roce 1938 nacistickým Německem, značně zasáhlo do územní struktury a celistvosti českých zemí. Rozhodující většina německého obyvatelstva v pohraničí, ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, chápala a oslavovala „osvobození německým vojskem“ jako vítězství. Tyto skutečnosti, stejně tak i předchozí vývoj vzájemných vztahů, významným způsobem ovlivnily postoj čsl. politické reprezentace i veřejnosti vůči německé menšině.
2.2 POVÁLEČNÝ ODSUN NĚMECKÉHO OBYVATELSTVA 2.2.1. Postoje velmocí k tzv. německé otázce
V průběhu 2. světové války se stále více ukazovalo, že mezinárodně odsouhlasený odsun (v dobové terminologii se spíše užívá termín transfer) národnostních menšin bude zřejmě jedinou cestou řešení složitých národnostních problémů, a to se týkalo hned několika států střední a jihovýchodní Evropy (kroměČSR též Polska, Maďarska či Jugoslávie). Jedním z důvodů tohoto postoje byl fakt, že výše zmíněná konstrukce ochrany menšin uvnitř národních států, zakotvena versailleskými mírovými smlouvami, se v průběhu meziválečného období ukázala jako neúčinná a zvláště německé menšiny se staly významnou součástí agresivní nacistické politiky. V období po 2. světové válce téměř neexistoval širší mezinárodní konsensus, který by se o znovuzavedení obdobného nebo reformovaného systému menšinové ochrany zasazoval. Stejně tak nebyl pro relevantní státy přijatelný princip odtržení území, na kterém německé menšiny žily.
Faktem zůstává, že drtivá většina Němců, v Říši i mimo ni, nekladla odpor vůči zločinům hitlerovského režimu a nacistický režim podporovala. Po 2. světové válce byla tedy i německá veřejnost vnímána jako významný pomahač nacismu a spoluviník. Velmoci tzv.
Velké trojky (USA, SSSR a VB) o odsunu uvažovaly již v průběhu 2. světové války, i když se lišily v cílech, které pro ně měl odsun přinést i v důvodech, proč s tímto řešením nakonec vyslovily souhlas. Například vláda VB hodlala podporováním odsunu posílit pozice států střední a východní Evropy, aby se v budoucnu obešly bez britské pomoci. Radikální řešení tzv. německé otázky během 2. světové války formulovala kroměčsl. vády, zejména polská a jugoslávská exilová reprezentace a domácí odboj v těchto státech. Z právního hlediska je pak nutno připomenout, že odsun obyvatelstva byl znám mezinárodnímu právu i po 1. světové válce a pro řešení menšinové otázky byl využit i pro řešení řecko-tureckého konfliktu na přelomu let 1922/1923 na lausannské konferenci.
Poválečný odsun Němců z ČSR nebyl dvoustranným aktem, ale byl součástí celkového poválečného uspořádání, které položilo základy mezinárodního míru v Evropě. Legitimita a legalita odsunu německého obyvatelstva z ČSR, Polska a dalších států do Německa a Rakouska zůstává především záležitostí mezinárodního práva a mezinárodních vztahů po 2. světové válce.11
Vláda VB vyslovila souhlas s všeobecným principem odsunu na základě memoranda A. Edena nazvaného Anglo-czechoslovac relations z 2. července 1942 na zasedání válečného kabinetu. O souhlasném stanovisku britského kabinetu s principem poválečného odsunu národních menšin ze států střední a jihovýchodní Evropy informoval Eden 7. července 1942 E. Beneše. Americký souhlas vyslovil 13. května 1943 F.D.Roosevelt u příležitosti Benešovy návštěvy USA. H. Ripka informoval o Rooseveltově souhlasu s odsunem čsl. velvyslance v SSSR Z. Fieringera. Ještě za Benešovy návštěvy USA přišla do Washingtonu sovětské reakce. H. Ripka sdělil Benešovi, že sovětský vyslanec Bogomolov mu výslovně potvrdil, že sovětská vláda s myšlenkou odsunu souhlasí.
Definitivní uznání odsunu spojeneckými velmocemi bylo učiněno 2. srpna 1945, kdy podepsali Harry Truman jménem USA, C.R.Attlee jménem VB a J.V. Stalin jménem SSSR
„Zprávu o berlínské konferenci tří velmocí“ jejíž součástí je kapitola XIII nazvaná
„Spořádaný odsun německého obyvatelstva“. Ve zprávě mocnosti uznávají, že musí dojít k odsunu německého obyvatelstva nebo jeho části z Polska, Československa a Maďarska do Německa. Požadovali, aby se odsun vykonal organizovaně a humánním způsobem.
11 Pavlíček, V.: O české státnosti, úvahy a polemiky,I.díl – Český stát a Němci, Karolinum, Praha 2002, str.248
Přípravy a průběh odsunu byl řešen v rámci Postupimské konferenci (17. července – 2.
srpna 1945). Problematiku odsunu německého obyvatelstva ve vztahu k ČSR na konferenci předložil nejprve 25. července 1945 W. Churchill, který uváděl, že je třeba přesídlit velký počet Němců (asi 2,5 milionů osob) z ČSR. Definitivně pak o tomto odsunu rozhodla tzv.
Velká trojka 31. července 1945 za předsednictví amerického prezidenta H.Trumana. Německo bylo rozděleno do 4 okupačních zón (americkou, britskou, sovětskou a francouzskou) a byly stanoveny počty odsunutých do té které zóny. Pro potřeby okupační správy byla ustanovena Kontrolní rada. Tato rada schválila v Berlíně 20. listopadu 1945 plán odsunu Němců, podle zásad dohodnutých na Postupimské konferenci, do čtyř okupačních pásem Německa.
V písemném zápisu z této porady stojí mj.:
a) všechno německé obyvatelstvo, které bude odsunuto z Polska (asi 3 500 000 osob), bude přijato v sovětském a britském okupačním pásmu,
b) všechno německé obyvatelstvo, které bude odsunuto z ČSR, Rakouska a Maďarska (asi 3 150 000 osob), bude přijato v americkém, francouzském a sovětském okupačním pásmu,
c) prozatímní rozmístění obyvatelstva do pásem:
• do sovětského pásma 2 000 000 osob z Polska a 720 000 z ČSR,
• do britského pásma 1 500 000 osob z Polska,
• do amerického pásma 1 700 000 osob z ČSR a 500 000 osob z Maďarska,
• do francouzského pásma 1500 000 z Rakouska12
2.2.2. Postoje čsl. reprezentace k tzv. německé otázce
Jak již bylo řečeno výše, odsun německé menšiny z území ČSR je krokem, který je nutno posuzovat v mezinárodně právní a politické konstelaci konce 2. světové války a poválečného období. Z tohoto pohledu se nejčastěji zdůrazňuje, že proběhl na základě hlavy XIII. Zprávy článku XII. Protokolu Postupimské konference. K nutnosti realizace a rozsahu odsunu výrazně přispěly poslední měsíce války, avšak kořeny požadavků na odsun je nutno hledat již dříve. V široké české veřejnosti a zvláště pak v odboji se uplatňoval názor, že po špatných zkušenostech z minulosti musí být otázka německé menšiny rozřešena, a to tak že definitivně.
12 Němeček, J. a kol.: Cesta k dekretům a odsun Němců, Praha, Litera Bohemica, 2002, str. 96
Myšlenka odsunu příslušníků německé menšiny z ČSR vznikla již na počátku domácího odboje, přičemž nejradikálněji se za odsun stavěla jeho vojenská složka, jež poukazovala na to, že není jisté, zda spojenci, především Francie a Anglie, dají svůj souhlas k tomuto plánu, a proto trvali na tom, že musí být vše připraveno, aby mohl být odsun proveden a spojenci postaveni před hotovou věc. V domácím odboji existoval vůči radikalismu vojáků diferencovaný přístup žádající například řešení tzv. německé otázky v rámci potrestání válečných zločinců či jako součásti poválečných hospodářských a sociálních reforem. Postoj civilních odbojových organizací byl rezervovanější zejména v důsledku mezinárodních ohledů. Ale i v civilních kruzích odboje byla značná diferenciace.
Dalo by se při jistém zjednodušení říci, že čím více nalevo, tím byl poměr k nacionálnímu protiněmeckému radikalismu, který v odboji představovali hlavně vojáci, zdrženlivější a odmítavější.
Zajímavý byl vztah komunistů k odsunu a k německé otázce vůbec. Zpočátku rozhodně a ostře odmítali všechny radikální projekty řešení německé otázky, v nichž spatřovali projev českého nacionalismu, politicky tradičně spíše konzervativního. KSČ byla stranou internacionálního složení a ideologie. Naděje v německou revoluci patřila k základním prvkům komunistického myšlení. Postoj vůči německé otázce byl oním bodem, ve kterém se tehdy názory komunistů a ostatních směrů domácího odboje nejvíce rozcházely.
Komunisté se vyslovili pro odsun německých nacistů a kolaborantů, avšak ostatní Němci se měli sami rozhodnout, zda odejdou nebo zůstanou na území ČSR. Vztah KSČ k odsunu byl komplikován i tím, že vzhledem ke své předválečné ideologii a politice nemohli jen tak jednoduše opustit všechny principy tzv. proletářského internacionalismu. Postupem času a s blížícím se koncem války, vědomi si veřejné poptávky, a tím i možnosti získání politického kapitálu, komunisté ze svých pozic stále více ustupovali. V posledních měsících války a po ní patřili komunisté (důvodem jistě byly i značné oběti z řad komunistického odboje a loajálnost k postoji SSSR) k těm nejradikálnějším zastáncům širokého odsunu.
Domácí odboj se postupem času stále více radikalizoval, a to i odboj dříve umírněný.
Ke změně v postoji domácího odboje v německé otázce došlo zřejmě v průběhu druhé poloviny roku 1941. Radiová depeše ÚVODu Benešovi z 19.8.1941 vzkazuje, že jednotlivé složky nekomunistického odboje se sjednotily na společném stanovisku v německé otázce:
„Názor na řešení sudetské otázky se obecně upravil a zradikalizoval. Podle konečného přesvědčení lidu musí být ČSR obnovena v historických hranicích a Němci vyhnáni. Jsme si však vědomi mezinárodních souvislostí při řešení domácího problému i při úpravě hranic.
Podle našeho programu budou opatření, týkající se Němců, učiněna v rámci potrestání viníků a zrádců, nápravy škod a sociálně hospodářských reforem, nikoli jako represálie národnostní.
Zmenšení počtu Němců u nás je nutné, výměna obyvatelstva žádoucí, ale bez ztrát území.“13 Mezi důvody radikalizace patří zejména zkušenost s chováním drtivé většiny německé menšiny v období tzv. 2. republiky a následně v Protektorátu, kdy Němci ve své tehdy ohromné většině souhlasili s nacistickým režimem. Protinacistický odboj mezi nimi byl až do posledních dnů války zcela zanedbatelný. V Protektorátu byla běžná asimilace, sterilizace, vysídlování českých občanů, dále odbourávání protektorátní autonomie a vybíjení české inteligence, likvidace a deportace židů. Známý byl též vysoký počet sudetských Němců v okupační správě. Dalším významným mezníkem, který požadavky na odsun v domácím odboji dále vyhrotil, byl nástup R. Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora a zejména vyhlazení Lidic a Ležáků spolu s dalšími rozsáhlými represemi po atentátu na něj.
Mezi německým obyvatelstvem byla opatření proti českému odboji i Čechům obecně většinou přivítána s uspokojením a bylo žádáno se ještě další zostření protičeského kursu.
Celý domácí odboj dospěl postupně (demokratický dříve než komunistický) k názoru, že česko-německou otázku je možno vyřešit jen odsunem jako zcela mimořádným prostředkem. Domácí odboj, který přešel od antifašistické orientace k antiněmecké orientaci (například nejrozšířenější nekomunistický podzemní list - V boj - začíná od února 1940 psát slova Němci a Německo zásadně s malým písmenem) a v té souvislosti k radikalizaci v otázce vysídlení sudetských němců po válce, svým postojem významným způsobem ovlivnil i rozhodování prezidenta E.Beneše a čsl. vlády v exilu.
Benešova koncepce byla v otázce odsunu odlišná, nikoli tak radikální. Pojem odsunu použil Beneš v oficiálním diplomatickém jednání s Brity v memorandu „Mírové cíle československé“ z 3. února 1941. Odsun byl formulován s požadavkem na obnovení ČSR v předmnichovských hranicích. E. Beneš uvažoval o poválečném postoupení části území Německu, což dle něj mohlo být přijatelnější pro hlavní mocnosti. Postoupení území mělo nejen zmenšit počet příslušníků německé menšiny v ČSR, ale také odůvodnit oprávněnost odsunu těch představitelů německé menšiny, kteří se proti ČSR nejvíce provinili. Odsun měl dle Beneše představovat vnitropolitické opatření, jež mělo zajistit předpoklady pro vytvoření národnostně homogenního státu.
13 Vzkaz ÚVODu Benešovi z 19.8.1941, SÚA -37-10-48. Převzato z: Kuklík, J.: Mýty a realita takzvaných Benešových dekretů, Linde Praha, Praha 2002
6. ledna 1942 E.Beneš předložil Memorandum o otázce hranic ČSR, v němž obsáhle shrnul své názory na řešení odsunu německé menšiny z ČSR. Beneš vyloučil návrat ke koncepci minoritní politiky 1. republiky, požadoval obnovu předmnichovských hranic a připouštěl korekci původních předmnichovských hranic v podobě postoupení části území Německu. Touto cestou měla být rychle řešena a zjednodušena národnostní otázka na osvobozeném území, celkový počet Němců v ČSR měl být o značné procento zmenšen. Podle Benešových úvah se měl takto počet Němců snížit o 600-700 tisíc. Tuto výměnu území však Beneš hodlal doplnit a podmínit zásadou, že odsunem bude z ČSR převedeno do Německa a do Rakouska přibližně dalších 1 200 000 až 1 400 000 obyvatel německého původu z ČSR.
(Na podporu tohoto řešení uváděl i odsun obyvatel z Turecka do Řecka po válce řecko- turecké z r. 1922.) V celkových číslech to znamenalo, že do Německa by bylo vysídleno 2 100 000 Němců a v ČSR by zůstal asi 1 milion německého obyvatelstva.14 Odsun měl být proveden organizovaně, s finanční pomocí pro odcházející obyvatelstvo a měl být mezinárodně schválen. Benešovy představy o odstoupení jakékoli části území, stejně jako Benešem navrhovaná samospráva pro tzv. sudetské Němce v rámci ČSR však narazily na odpor nejen v domácím odboji, ale i u exilové vlády, s níž Beneš o svých odsunových plánech oficiálně i neoficiálně diskutoval.
Další zpřesnění odsunových plánů provedl Beneš v listopadu 1943 v Desetibodovém plánu o odsunu německého obyvatelstva z ČSR. V plánu již byla uvedena zásada, že ČSR bude svým vlastním zákonodárstvím rozhodovat o zachování svého státního občanství u osob německé a maďarské národnosti a charakterizovat tak okruh osob, kterých se bude odsun týkat. Tato úprava se lišila od mezinárodního schválení principu odsunu. Beneš se domníval, že buď bude odsun proveden do 2-5 let po skončení války, nebo nebude proveden vůbec. Plán obsahoval například tyto teze:
• vláda čsl. si zachovává právo stanovit, kteří Němci mohou obdržet nebo se zachovat čsl.
státní občanství,
• bude stanovena zásada, že nejdéle do 5 let mají ti, kteří dostanou rozhodnutí ČSR, že mají opustit teritorium čsl., tak učiní, bude stanoveno, jaké množství a jaký druhu majetku si mohou vzít s sebou,
14 Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety, předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, Oeconomica, VŠE, Praha 2004, str.256
• bude stanovena zásada, že nesmí být obce v ČSR, která by neměla nejméně 67%
obyvatelstva národnosti české, slovenské nebo karpatoruské, (z tohoto bodu vyplývalo, že bude muset dojít k dosídlení pohraničí)
• stát bude národním státem československým, menšinoví občané budou mít všechna práva občanská a demokratická, nebudou však pokládáni zákonně za kolektivum národní a politické,
• vypracuje se podrobný plán odsunu po stránce politické, hospodářské, technické a finanční, hlavní odsun budiž proveden do 2 let
• hned v prvních měsících po pádu Německa budou vykázáni z republiky určité kategorie občanů, kteří si to svým chováním a postupem zasluhují (například členové gestapa, SS formací, funkcionáři Henleinovy SdP, Hitlerjugend a podobné nacistické organizace),
• v hospodářském a finančním plánu odsunu je třeba pomýšlet na financování odsunu té části obyvatelstva, která se aktivně nezúčastnila protistátní činnosti proti ČSR,
• v plánu odsunu bude pomýšleno na návrat lidí z Vídně, z Rakouska, či Jugoslávie,
• obdobně bude postupováno ve věci odsunu maďarského obyvatelstva ze Slovenska a Podkarpatské Rusi.15
V konečné podobě byly čsl. požadavky na odsun německé a maďarské menšiny formulovány v souvislosti s jednáním o podmínkách příměří spojenců s Německem. Čsl.
strana požadovala, aby spojenci uložili Německu a Maďarsku přijmout ty Němce a Maďary, kteří budou zbaveni čsl. příslušnosti, nebo se přistěhují do Německa nebo Maďarska a přijmout je za své občany. Někteří představitelé exilu, například H. Ripka, upozorňovali na možné značné hospodářské ztráty a ztráty pracovní síly. Německé dělnictvo mělo být odsunem postiženo co nejméně s ohledem na poválečnou obnovu ČSR. O otázkách ekonomických se vyjádřil exilový ministr financí Feierabend. Předložil vládě nejprve přehled ekonomických dopadů odsunu a poté i návrh na kompenzaci za majetek zanechaný odsunutými v ČSR. Zároveň však prohlásil, že schválení myšlenky odsunu je otázkou politickou a ekonomické dopady jsou nutnou daní za homogenní stát. Obavy z ekonomických ztrát se později skutečně naplnily a byly jedním z největších problémů odsunu německého obyvatelstva. Jiné riziko bylo spatřováno v podobě odporu části politické reprezentace a veřejnosti vítězných mocností. Celá otázka měla být definitivně vyřešena až na mírové konferenci.
15 Kolektiv: Rozumět dějinám, Gallery, Praha 2002, str.173-175
Čsl. vláda požadovala, aby spojenci přijali do Německa ty čsl. stání občany, kteří budou občanství zbaveni z důvodů přijetí občanství nepřátelských států. ČSR se naopak zavázalo si ponechat maximálně 800 000 Němců a požadovalo odsunout asi 1 600 000 příslušníků německé menšiny.16 U maďarského obyvatelstva předpokládala čsl. vláda využití principu výměny obyvatelstva s Maďarskem. Později čsl. strana požadovala rovněž odsun maďarského obyvatelstva, avšak tomuto požadavku vyhověno nebylo. Zároveň se vláda Minimální zásady čsl. zahraniční politiky ve vztahu k odsunu koncem roku 1944 lze shrnout takto:
a) předmnichovské hranice,
b) vyhoštění krajních nacistů, provinilců a nebezpečných živlů,
c) Němcům, kteří považují Německo za svůj duchovní a politický domov, nutno umožnit přesídlení do Německa,
d) v ČSR mohou zůstat jen Němci, jejichž loajalita je mimo pochybnost, a kteří se nemohou stát novým nebezpečím pro stát a obecný mír,
e) arbitrem o loajalitě a spolehlivosti může být jediněčsl. lid.17 2.2.3. Právní úprava odsunu německého obyvatelstva
K vlastnímu provedení odsunu byla užita vládní nařízení a další předpisy vydané ministerstvy vnitra a národní obrany, ale i předpisy předmnichovského právního řádu, zejména zákon o pohybu cizinců č.52/1935 Sb. a vládní nařízení o správním řízení č. 8/1928 Sb. Některé normy byly normami recipovanými ještě z Rakousko-uherského práva, jako byl především zákon č. 88/1871 ř.z. o policejním vyhoštění a honění postrkem a příslušné trestně právní normy, zejména trestní zákon z roku 1852. Pro vymezení osob, kterých se odsun měl týkat, byl klíčový ústavní dekret prezidenta republiky z 2. srpna 1945 č.33/1945 Sb., o úpravě čsl. státního občanství osob národnosti německé a maďarské.
Dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě čsl.státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ze dne 2. srpna 194518
Dekret byl připravován již v londýnském exilu a jeho jednotlivé verze se vyvíjely v podstatně tak, jak se vyvíjela mezinárodně politická jednání čsl. vlády o odsunu německé
16 Kuklík, J.: Mýty a realita takzvaných Benešových dekretů, Linde Praha, Praha 2002, str. 260
17 Tamtéž
18Jech K., Kaplan K.,: Dekrety prezidenta republiky 1940-1945 : Dokumenty I, Doplněk, Brno 1995. str. 345- 346
menšiny. Dekret byl podepsán teprve po vyjasnění stanoviska velmocí v Postupimi. Vycházel z teorie, že „z hlediska čsl.práva, státní občanství čsl. u osob německé národnosti přetrvalo po celou dobu války a teprve tímto dekretem je ČSR k 10. srpnu 1945 propustila ze státního svazku“. Tím se z nich z hlediska čsl. práva stali na území ČSR cizinci. Dekret vycházel z předpokladu, že státního občanství mají být zbaveny ty „osoby, které se po Mnichovu či po 15. březnu 1939 staly státními občany Německé říše a Maďarska, tedy států se kterými bylo Československo od září 1938 ve válečném stavu“. Naproti tomu byla dekretem vymezena skupina osob, které mohly o čsl. občanství znovu požádat. Zachováno mělo zůstat občanství těm osobám, které prokázaly, že zůstaly ČSR věrny.
Šlo například o osoby, které:
a) byly z politických nebo rasových důvodů vězněny v koncentračním táboře nebo ve vězení, nebo byly pro svoji věrnost k republice a loajalitu k českému nebo slovenskému národu jinak nacisty pronásledovány,
b) aktivně se zúčastnily bojů proti nacismu a za ČSR
c) sloužily v čsl. nebo spojeneckých jednotkách nebo v domácím odboji, d) nebyly členy SS, SA, SdP, NSDAP nebo jiných nacistických organizací.
Za prokázání věrnosti ČSR se většinou považovala i emigrace a následná politická činnost v emigraci, financování odboje apod. Státní občanství mělo zůstat zachováno i těm osobám, jejichž rodinní příslušníci byli buď zavražděni pro svou antifašistickou činnost, či zemřeli v koncentračních táborech. Občanství mělo být zachováno i Němcům (a Maďarům), kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky.19
Klíčovým pojmem pro aplikaci dekretu byla „národnost německá“. Ministerstvo vnitra v prováděcích pokynech zemských a okresních národním výborům 24. srpna 1945 sdělilo, že při určování národnosti je třeba přihlížet nejen k údajům sčítání lidu z roku 1930, ale i z policejních hlášení, přihlášek do škol, prohlášení pro účely zásobovacích lístků, původu rodičů, školního vzdělání či z užívání jazyka v soukromém životě. Zvláštní pozornost pak měla být věnována účasti na veřejném životě, zejména členství v politických stranách, spolcích, útvarech, organizacích i v národních církvích. Národní výbor, který měl konkrétní případ posuzovat, však neměl vycházet jen z jednoho z uvedených znaků, ale měl hodnotit
19 Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety, předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, Oeconomica, VŠE, Praha 2004, str. 227
tyto skutečnosti ve vzájemné souvislosti. Zvláště obezřetně měly národní výbory přistupovat k výsledkům sčítání lidu v tzv. župě sudetské ke dni 17. května 1939.
2.2.4. Etapy odsunu německého obyvatelstva
Podle vydaných potravinových lístků v květnu 1945 žilo v tzv. Sudetské župě asi 3 325 000 osob, z toho asi 600 000 Čechů, či příslušníků jiných národností, takže počet Němců byl asi 2 275 000. Tento počet ovšem tvořili nejen starousedlíci, ale i Němci, kteří sem byli přesídleni v době války, dále příslušníci nacionalistického policejně represivního a civilního okupačního aparátu apod. Mimo tzv. Sudety se nacházelo v prostoru samotného Protektorátu Čechy a Morava ke konci války asi 650 000 Němců, z nichž řada byli uprchlíci před postupující východní frontou.20 Odsun osob německé národnosti z ČSR, probíhal v podstatě ve třech vlnách:
1. První vlna je spjata ještě se závěrečnými měsíci 2. světové války, kdy na území ČSR utíkali před postupující Rudou armádou exponenti nacistického režimu, aby ušli potrestání.
2. Druhou vlnu představoval vesměs neorganizovaný, tzv. divoký odsun, ke kterému došlo mezi květnem a červnem 1945 a v jeho pozadí bylo živelné vzepětí protinacistických nálad a protiněmecké nenávisti mezi čsl. obyvatelstvem.
3. Třetí vlna tzv. organizovaného odsunu následovala od prosince 1945 na základě ustanovení Postupimské dohody a za dohledu spojenecké kontrolní rady, mezinárodního červeného kříže a státních orgánůČSR21
První vlna odsunu zahrnovala, jak bylo uvedeno, především exponenty nacistického režimu (němečtí funkcionáři, pracovníci okupační správy, pracovníci gestapa nebo němečtí vojáci), kteří měli možnost a prostředky k rychlému úniku před důsledky své činnosti na našem území ještě před koncem konce války. Tyto osoby prchaly především před postupujícími sovětskými jednotkami do budoucího amerického okupačního pásma. Tyto pohyby nebyly tak rozsáhlé jako v případě následujících dvou vln. Někteří autoři tuto vlnu nezahrnují do celkového průběhu odsunu německého obyvatelstva. Počtem odsunutých a rovněž svými důsledky jsou významné především další dvě vlny, tedy tzv. divoký odsun a organizovaný odsun.
20 Staněk, T.: Odsun němců z Československa, Perzekuce 1945, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996, str.126
21 Spirit, M.: Tzv. Benešovy dekrety, předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky, Oeconomica, VŠE, Praha 2004, str. 218
