Hlavní práce3971_xklal05.pdf, 623 kB Stáhnout

(1)

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Fakulta mezinárodních vztahů

Význam etiky a etických kodexů v mezinárodní společnosti

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Vypracovala: Lucie Klabanová

Obor Podnikání a právo

Vedoucí práce: doc. JUDr. Zbyněk Švarc

(2)

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Etické kodexy vypracovala samostatně a řádně jsem uvedla všechny použité zdroje.

V Praze dne 30.11.2006

Lucie Klabanová

(3)

Poděkování:

Ráda bych poděkovala vedoucímu mé diplomové práce, Doc. JUDr. Zbyňku Švarcovi, za ochotu a čas, který věnoval vedení mému studiu daného tématu.

Také bych chtěla poděkovat Ing. Milanu Řehákovi za to, že se mé práci věnoval a za veškeré podnětné připomínky.

A v neposlední řadě děkuji také kolegům z firmy Whirlpool, kteří se mnou konzultovali praktický význam etiky pro společnost.

Lucie Klabanová

(4)

Téma:

Podnikání a etické kodexy (vztah právních předpisů a nepsaných pravidel)

Business and ethical codes (the relationship between written and unwritten regulations)

Název:

Význam etiky a etických kodexů v mezinárodní společnosti

The role of ethics and ethical codes in an

international company

(5)

Souhrn:

Tato práce se zabývá významem etických kodexů v moderních mezinárodních společnostech. Za využití konkrétního příkladu – společnosti Whirlpool – analyzuje etický kodex a jeho vztah k právním předpisům.

Jejím cílem je zejména poskytnout odpověď na otázky: „Proč by společnost měla mít etický kodex?“ a „Není to vlastně ztráta času?“

Summary:

This essay describes the sense of ethical codes in modern international companies. Using a concrete example – Whirlpool Corporation – this work analyses ethical code and its relation to law.

The goal of this essay is to find answers especially to questions: „Why should a company have an ethical code?“ and „Isn’t it actually a waste of time?“

(6)

Klíčová slova:

Etika

Hospodářská etika Etika v podnikání Etické kodexy Právo versus etika Firemní kultura Whirlpool

Keywords:

Ethics

Economic ethics Business ethics Ethical codes Law versus ethics Company culture Whirlpool

(7)

Obsah:

OBSAH: ... 4

1. ÚVOD ... 7

2. ETIKA A ZÁKLADNÍ ETICKÉ POJMY ... 9

A) ETIKA... 9

B) ETIKA POZITIVNÍ, DESKRIPTIVNÍ, NORMATIVNÍ, APLIKOVANÁ A METAETIKA... 10

C) MORÁLKA... 11

D) MRAVNÍ NORMY... 11

E) SVOBODA... 12

F) SVĚDOMÍ... 12

3. VÝVOJ ETICKÉHO MYŠLENÍ ... 14

A) ANTIKA... 14

B) STŘEDOVĚK... 15

C) NOVOVĚK A SPOLEČENSKÁ SMLOUVA... 15

D) UTILITARISMUS... 17

E) ETIKA VE 20. STOLETÍ... 17

F) ETIKA DNES... 18

4. PRÁVO A ZÁKLADNÍ POJMY PRÁVA ... 19

A) PRÁVO... 19

B) POZITIVNÍ PRÁVO... 20

C) PRÁVNÍ NORMA... 21

I. LEGITIMITA PRÁVNÍ NORMY... 21

II. STRUKTURA PRÁVNÍCH NOREM... 22

(8)

D) PRÁVNÍ OBYČEJ... 23

E) PRÁVNÍ STÁT... 24

5. HOSPODÁŘSKÁ ETIKA ... 25

A) EKONOMICKÝ ŽIVOT VE VZTAHU K MORÁLCE... 25

B) HOSPODÁŘSKÁ ETIKA JAKO VĚDNÍ DISCIPLÍNA... 26

C) TRŽNÍ EKONOMIKA POD VLIVEM HOSPODÁŘSKÉ ETIKY... 27

D) PODNIKÁNÍ A ETIKA... 28

6. PODNIKATELSKÁ KULTURA ... 30

A) MRAVNÍ KULTURA PODNIKATELE... 30

B) FIREMNÍ KULTURA... 30

I. DODATEK KE KAPITOLE -FIREMNÍ KULTURA SPOLEČNOSTI HILTI... 32

7. ETICKÉ KODEXY ... 35

A) ETICKÉ KODEXY DLE SMĚRNICE OECD... 36

B) OBSAH ETICKÉHO KODEXU... 36

8. UPLATŇOVÁNÍ ETICKÝCH KODEXŮ V ČR... 39

A) KOALICE VIVA ETIKA – PROSAZOVÁNÍ ETIKY V ČR ... 39

B) PRŮZKUM APLIKACE ETICKÝCH KODEXŮ... 40

9. FIRMA WHIRLPOOL – ETICKÝ KODEX A JEHO VÝZNAM ... 43

A) HISTORIE SPOLEČNOSTI... 43

B) ETICKÝ KODEX WHIRLPOOL... 44

I. ÚVOD... 45

II. WHIRLPOOL CORPORATION:ZPŮSOB, JAKÝM PRACUJEME... 47

III. REKLAMA... 49

IV. ANTIMONOPOLNÍ/ SOUTĚŽNÍ PRÁVO... 50

(9)

V. KNIHY A ZÁZNAMY/ VNITŘNÍ KONTROLY FINANČNÍCH PODPOR VLÁDNÍM ÚŘEDNÍKŮM/

PREVENCE PRANÍ ŠPINAVÝCH PENĚZ... 52

VI. DŮVĚRNÉ INFORMACE/ ELEKTRONICKÉ INFORMACE... 53

VII. STŘETY ZÁJMŮ... 55

VIII. RŮZNORODOST A ROVNÁ PŘÍLEŽITOST... 57

IX. ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ... 58

X. DARY/ ČESTNÉ OBCHODOVÁNÍ... 59

XI. POLITICKÉ AKTIVITY... 60

XII. BEZPEČNOST PRODUKTU... 61

XIII. SPRÁVNÉ POUŽÍVÁNÍ JMĚNÍ WHIRLPOOL... 62

XIV. BEZPEČÍ A ZDRAVÍ... 62

XV. PRÁVA CENNÝCH PAPÍRŮ/ ZNEUŽITÍ DŮVĚRNÝCH INFORMACÍ... 63

10. ZÁVĚR ... 65

11. DODATEK – PRŮZKUM HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITY 2005... 68

LITERATURA:... 75

SEZNAM PŘÍLOH: ... 78

(10)

1. Úvod

Již od počátků civilizace se lidé zabývali otázkami dobra a zla. V různých dobách bylo s různou důležitostí přihlíženo k nepsaným pravidlům. Dnes, kdy procházíme rychlými změnami a rigidita právních předpisů neumožňuje dostatečně pružně reagovat na vyvíjející se prostředí, se etika dostává do popředí zájmu, a to nejen v obecném pohledu, ale stále více i v souvislosti s oblastmi jako jsou ekonomika a podnikání. Ekonomický svět sebou přináší řadu negativních jevů, jako např. korupci, daňové úniky a nedodržování smluv.

Tato práce se zabývá právě potřebou uvědomění si nutnosti zavádění a dodržování etických kodexů a významem firemní kultury v moderní společnosti, zejména v ekonomické sféře – tedy v podnicích a firmách¹, které jsou z velké části hlavní součástí života většiny lidí a mají tak rozhodující vliv na chování jednotlivce. S využitím konkrétního případu – společnosti Whirlpool, jako jedné ze společností, které kladou velký důraz na etiku v podnikání a etické kodexy - a se zmínkami o společnosti Hilti, která je organizací s jednou z nejsilnějších firemních kultur na světě, se pokouší analyzovat důležitost nepsaných pravidel, jejich výhody a nevýhody v porovnání se zákony a právním řádem jako takovým.

V první části práce se zaměřím na charakteristiky a hlavní rozdíly etiky oproti právu, pokusím se poukázat na pozitiva a negativa těchto dvou „systémů“, které jeden bez druhého beze sporu nemohou existovat, popíši také základní termíny s těmito oblastmi spojené. Stručně shrnu také historický vývoj etického myšlení.

V dalším oddíle se pak zaměřím na hospodářskou etiku jako samostatný vědní obor, jak z pohledu teoretického, tak praktického – uvedu výsledky průzkumu používání

1 Pojmy „podnik“ a „firma“ zde používám v obecnějším významu než jak je definuje zákon.

Zatímco já jimi rozumím synonymum slova „společnost“ nebo „organizace“, Obchodní zákoník (Zákon č.513/1991 Sb.) v §5 odst.1 definuje podnik jako soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží k podnikateli k provozování podniku. V §8 je definován pojem obchodní firma („firma“) jako název pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku. Z kontextu výše uvedeného odstavce je zřejmé, že použití v praxi (což je i můj přístup k používání těchto pojmů) je značně odlišné od specifikace zákona.

(11)

etického kodexu, jako důležitého nástroje vedení firmy. Pokusím se poukázat na jeho důležitost i v právní společnosti. Zaměřím se blíže na společnost Whirlpool Corporation a její pobočku Whirlpool CR a na nejdůležitější součásti etického kodexu právě v této mezinárodní společnosti. Popíši specifika kodexu přijatého na nadnárodní úrovni. Na základě tohoto konkrétního příkladu se pokusím popsat, v kterých oblastech se právo blíží etice v kodexu zakotvené a kdy je naopak obsah etického kodexu konkrétnějším vyjádřením než právní předpisy. Jako specifikum uvedu firemní kulturu společnosti Hilti, která právě na společných etických hodnotách staví veškerou svou činnost.

Pokusím se na tomto příkladu poukázat na nutnost vzdělávat zaměstnance firem v oblasti etiky a etického jednání, nikoli pouze slepě prosazovat etické kodexy bez hlubšího analyzování jejich významu.

Na závěr shrnu zjištění vyplývající z používání etických kodexů a důležitost vyplnění mezer v právním řádu.

Cílem této práce je poskytnout vedení a zaměstnancům společnosti Whirlpool CR – tedy pobočky mezinárodní firmy Whirlpool - (a nejen jim) praktický pohled na etiku a její význam a případně také poskytnout vhodné argumenty a odpovědi na otázky, které mohou při prosazování a uplatňování etického kodexu ve společnosti vyvstat. Vzhledem k existenci nadnárodně vydaného etického kodexu v této společnosti (Whirlpool Corporation Ethical Code) se pokusím shrnout výhody jeho úplného a vhodného využití také na lokální úrovni. Poukáži na předsudek nevhodnosti etického kodexu v měřítku našeho státu, ale právě konkrétním rozborem se jej pokusím vyvrátit.

(12)

2. Etika a základní etické pojmy

Dříve než se začneme zabývat kontroverzními otázkami v oblasti etiky, zaměřme se na vysvětlení základních pojmů.

a) Etika

Pokud se někoho zeptáte, co pro něj znamená pojem etika, pravděpodobně dostanete několik typických odpovědí. Řada lidí má tendenci považovat za etické to, co mu jeho pocity napovídají, že je správné. Ovšem pocity mohou leckdy být špatným rádcem, co se etiky týče. Další skupina lidí by spojovala etiku s náboženskou vírou. Ač, jak bude dále zmíněno, během vývoje etického mínění hrálo náboženství velmi důležitou roli, nemůžeme etiku s náboženskou vírou ztotožnit, neboť platí pro ateisty stejně jako pro věřící. Jednat eticky také neznamená totéž, co jednat podle zákona.

Právo často obsahuje etické normy, nicméně podobně jako náboženství se může od etiky odchylovat. Praktickým případem, kdy právo a etika měli k sobě velmi daleko je například období Apartheidu v Jižní Africe. Jiní lidé považují za etické konání cokoli, co společnost akceptuje. Nicméně ani toto není zcela pravda. Vzpomeňme například na Německo v období Nacismu. Je zřejmé, že to, co tehdejší společnost akceptovala jistě za etické nepovažujeme.

„Etika, nebo též teorie morálky je filozofickou disciplínou, která zkoumá morálku nebo morálně relevantní jednání a jeho normy. Etika je disciplínou praktické filozofie. Zabývá se teoretickým zkoumáním hodnot a principů, které usměrňují lidské jednání v situacích, kdy existuje možnost volby prostřednictvím svobodné vůle. Hodnotí činnost člověka z hlediska dobra a zla. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, popř.

usiluje o zdůvodnění morálky.“²

2 Online encyklopedie Wikipedia; http://cs.wikipedia.org/wiki/Etika; 25.8.2006

(13)

Etiku můžeme charakterizovat jako vědní disciplínu, která analyzuje hodnoty a morální konvence. Můžeme říci, že pro etiku jsou výchozí dvě základní otázky:

• Co je dobré?

• Co je spravedlivé?

Dobro existuje pouze ruku v ruce se svým opakem – zlem. Rozšiřující se globalizace nás ovšem nutí stále posouvat hranice mezi dobrem a zlem a nahlížet na jejich definici z různých úhlů pohledu. Je třeba více respektovat odlišná kulturní specifika. Můžeme tedy říci, že etika jako věda zkoumá jednání, které je mravně relativní. Člověk je sice tvor svobodný, tvořící svobodná rozhodnutí, ovšem má také jistou etickou odpovědnost, tedy odpovědnost nejen vůči sobě samému, ale také vůči ostatním.

Etiku můžeme dělit z různých pohledů (viz dále).

b) Etika pozitivní, deskriptivní, normativní, aplikovaná a metaetika Pod pojmem pozitivní etika rozumíme vědu, která zkoumá pouze faktický stav, tedy to, co je. Nezabývá se popisem mravních hodnot.

Deskriptivní etika, jak již z názvu vyplývá, zejména popisuje, co je etické a co ne v rámci jednotlivých sociálních poměrů; popisuje mravní hodnoty a soudy, které ve společnosti platí. Nehodnotí tedy věci, zda jsou dobré nebo špatné, pouze konstatuje, jaký je stav ve společnosti.

Normativní etika naproti etice deskriptivní předepisuje žádoucí jednání člověka, jde tedy o jakési etické kodexy a normy. Zabývá se tím, co by člověk dělat měl a hodnotami, které utváří dobrý život. Snaží se tedy odpovědět na to, zda je něco z hlediska morálky správné či nikoli.

Aplikovaná etika je jednou z nejvýznamnějších, zabývá se konkrétními etickými rozhodnutími.

(14)

Metaetika zkoumá pojmy a etické výroky z pohledu logické struktury, tzn.

zejména jazyk etiky, kterým pronášíme morální soudy.

c) Morálka

Morálka často bývá chápána spíše intuitivně, tj. jako fungující na základě neurčitých pocitů. „K opravdovému zdůvodnění mravního jednání nám pouhý

„přirozený“ pocit, resp. instinkt nestačí. Člověk v rámci jednání tříbí svou schopnost kritické reflexe skutečnosti, včetně sebereflexe, učí se transformovat přesvědčivě, tj.

především racionálně zdůvodnitelné argumenty pro či proti, zvažovat důsledky té nebo oné varianty svobodné volby, svého rozhodnutí konat.“³

Morálka se tedy zabývá tím, co bychom měli dělat, jak bychom se měli chovat.

Jde o soubor principů postavených na základě dobra a zla.

Některé definice morálky jsou rigidní a neberou v úvahu vývoj společnosti a s ní i vývoj morálních kritérií. V dnešní době se člověk nejen řídí tím, co je dané a zažité, ale má tendenci vše měnit směřujíc k větší prospěšnosti daných kritérií. Je proto třeba brát v úvahu také vývoj soudobého smýšlení a posouvání hranic morálky.

d) Mravní normy

Pojem mravní normy je pojmem širokým. Zahrnuje nejen morální, ale také právní normy. Rozdíl mezi nimi je zřejmý. Zatímco porušením právních norem vzniká odůvodněný trest vykonatelný některou společenskou institucí, tedy sankce vnější, při porušení norem morálních jde spíše o sankce vnitřní – např. vyskytující se ve vztahu morálky a veřejného mínění. Morální normy lze proto spíše chápat jako obecný názor na to, co je dobré a co špatné. Pokud některé jednání porušuje mravní normy, je pro něj typické, že vyvolává mravní city nevole, rozmrzelosti, viny a studu.

3 Bohatá, M, Seknička P., Šemrák, M..; Úvod do hospodářské etiky; vydavatelství CODEX Bohemia s.r.o.; Praha 1997; str.9

(15)

Právo a morálka jsou spojeny pojmem spravedlnost. Spravedlnosti může být dosaženo jen tehdy, existuje-li reaktivní úloha práva. Jde tedy o to, že je-li porušena morálka, musí právo podniknout kroky k tomu, aby bylo docíleno spravedlnosti.

Právo je dle definice liberalistů pouze nástroj upravující vztahy mezi osobami a skupinami osob. Mělo by pouze v nezbytně nutné míře omezovat osobní způsob života jedinců. Je součástí celého rozsáhlého mravního řádu společnosti. Úloha práva je dle jejich názoru spíše reaktivní a spočívá na předpokladech morálního respektování práva.

e) Svoboda

Svobodu vůle je možno považovat za základ zkoumání svobody v rámci etického myšlení. Podle toho, jakým způsobem se člověk rozhoduje na základě své svobodné vůle můžeme rozlišit tzv. deterministický přístup – tzn. člověk jednal jediným možným způsobem. Naproti tomu indeterministický přístup vychází z možnosti jednat jinak, byla-li by taková jeho vůle.

f) Svědomí

Křesťané označují jako svědomí „hlas boha v naší duši“, který nás vede k poznání přirozených zákonů. Psychoanalýza charakterizuje svědomí jako soubor mravních norem, které si člověk osvojil. Svědomí je spojeno spíše s negativním pocitem, tzv. výčitek svědomí, kdy člověk cítí nepříjemný pocit, pokud učinil něco špatného a to i nechtíc. Jeho vnitřní normy, které si pravděpodobně osvojil již v raném věku, mu tak sdělí, že onen čin je považován za neetický, tedy „špatný“. Narozdíl od obecných zákonů přírody (zvířata konající pudově), může člověk znát důvody svého konání, jeho smysl a následky. Svědomí člověka vede nejen k relativizaci vlastních zájmů, ale také k tomu, aby si s ostatními lidmi vyměňoval názor na to, co je správné a spravedlivé a aby svou představu etického vyvíjel.

(16)

V této souvislosti můžeme také vzpomenout úvahy Sigmunda Freuda⁴ a jeho pojem „super-ego“. „Toto „nad-já“ utváří „já“ a osvobozuje člověka od zajetí pudovosti. Ztotožňovat „nad-já“, tedy zvnitřnělý obraz otce, jakési řízení na základě minulosti, s pojmem svědomí ovšem není přesné, protože „já“ se musí osvobodit také od vlivu „nad-já“, aby bylo opravdovým „já“.⁵

Seneca naproti tomu popsal svědomí jako „svatého ducha, který v nás sídlí, pozoruje nás a hlídá naše dobré i špatné skutky.

Je třeba upozornit, že svědomí nemá vždy pravdu, může nás také vést k činění věcí špatných, může se mýlit. Jde pouze o to, že nás navádí k tomu, abychom se oprostili od čistě egoistického nahlížení na věc. V tom, že má svědomí, spočívá důstojnost člověka.

4 Sigmund Freud - byl známým vídeňským lékařem a psychiatrem. Je znám především jako autor teorie psychoanalýzy. Zabýval se stavbou mozku, o níž publikoval několik prací. Po návratu z ročního stipendijního pobytu v Paříži do Vídně a začal se zabývat léčením neuróz a hysterických afázií. Jedním z jeho významných děl je například Výklad snů z roku 1900. Svou metodu psychoanalýzy zdokonaloval až do své smrti. Zemřel v Londýně, kam uprchl před válkou (byl Žid). Freudovy teorie a metody byly nejdříve velmi kontroverzní, později velmi módní. Ač se dnes zdá, že část jeho hypotéz nebyla zcela správná (přeceňoval zřejmě například vliv sexuality), značná část jeho názorů na léčení lidské psychiky platí dodnes.

(17)

3. Vývoj etického myšlení

a) Antika

Po poklesu důležitosti městských států je člověk považován za tvůrce všech morálních norem a roste tak jeho vliv. Zvláštní pozornost je věnována souladu jedince a přírodního řádu – kosmu.

Jeden z nejvýznamnějších sofistů, Protagoras, zdůrazňuje důležitost dosažení

„lidské úmluvy“, která tvoří základ spořádaného života ve společnosti.

V antice se etika ubírala trochu hlouběji než jen snahou najít odpovědi na otázky co je dobré a co špatné, šlo spíše o teorii způsobu lidského života.

Sokratés⁶, ač primárně filosof, spojoval filosofické problémy s etikou a pokusil se zanalyzovat některé etické pojmy, např. statečnost, spravedlnost a přátelství. Mluvil o tom, že jej vede daiomon (svědomí), věřil, že poznání je ctnost a neřest je důsledkem neznalosti.

Zatímco Sokratés zdůrazňoval svobodu lidského jednání, podřizoval Platón⁷ dobro jedince dobru celku. Ve svém známém podobenství o jeskyni naznačuje, že idea Dobra je nadsmyslová. „Člověk má podle Platóna tři stránky: žádostivost, vůli a rozum.

Rozum má ovládat žádostivost za použití vůle. Na otázku, proč je lepší být spravedlivý odpovídá takto: rozum se zabývá věčnými hodnotami, žádostivost dočasnými, proto má mít rozum přednost.“⁸

6 Sokratés (469 – 399 př. n. l.), byl athénský filozof, učitel Platónův. Je považován za jednu z nejvýznamnějších postav evropské filozofie, neboť položil základy západního myšlení. Sokratés sám nezanechal po sobě žádný filozofický spis. Hlavním pramenem informací o Sokratovi jsou spisy dvou jeho žáků – Xenofónta a Platóna.

7Platón (427 – 347 př. n. l.) byl řecký filosof. Bylo mu 20 let, když se setkal se Sokratem. Osm let mu naslouchal coby jeho žák. Po odsouzení učitele a jeho popravě rodné město Athény opouští a podniká řadu cest. Roku 387 př. n. l. založil ve své zahradě v Athénách školu, která dlouhá staletí po jeho skonu existovala pod jménem „platónská Akademie“. Zde vyučoval bezplatně.

(18)

Pro Aristotela⁹ bylo příznačné propagování teorie středu, neboli tzv. zlaté střední cesty. Extrémy, a to oba, jsou špatné, dobro a harmonie je mezi nimi. „Etika znamenala nejen vědět, co je dobré a co špatné, ale také podle toho žít. Eudamonia - štěstí, blaženost, je stav, kam nás dovede náš rozum.“¹⁰

b) Středověk

Tomáš Akvinský¹¹, představitel období scholastiky, rozvinul etiku na základě přirozeného zákona. Nauka o přirozeném zákoně (lex naturalis) vychází z empirického pozorování a logických dedukcí. Každá věc sleduje účel - a naplnění tohoto účelu je dobré. Tomáš Akvinský říká, že mravní posouzení jednání nezávisí na jeho výsledku, ale na účelu, ke kterému směřuje. Uznává sice svobodnou vůli člověka, ale zároveň říká, že rozum mu byl dán od Boha, a je tak východiskem morálky.

c) Novověk a společenská smlouva

V novověku se etika při zkoumání toho, co vlastně tvoří základ morálky, vrací k přirozenosti člověka. Tzv. materialismus, jehož hlavním představitelem byl Jean Jacques Rousseau, tvrdí, že morálka je taková, jaký je člověk.

Dalším směrem vznikajícím v stejné době je tzv. deontologická etika, která se zaměřuje na dodržování etických norem a pravidel. Jejím hlavním představitelem byl

9Aristoteles byl filozof vrcholného období řecké filozofie. Studoval v Platónově Akademii v Athénách. Po smrti Platóna odešel vyučovat do Assu v Malé Asii a na Lesbos do Mytilény. Roku 343 př.

n. l. jej povolal makedonský král Filip k výchové svého syna Alexandra (budoucí Alexandr Veliký).

11Sv. Tomáš Akvinský (1225 - 1274), byl katolický filosof a teolog scholastické tradice. Pocházel ze starého italského šlechtického rodu, stal se členem dominikánského řádu. Studia absolvoval jednak v Neapoli, jednak v Kolíně nad Rýnem, kde byl v kontaktu s významným dominikánským teologem Albertem Velikým, a jednak na univerzitě v Paříži, kde pak vyučoval teologii. Jeho filosofie vychází z teologické interpretace Aristotelova díla. Významně ovlivněna byla též neoplatonismem. Tomáš vymezil hranice mezi vírou a rozumem, pokusil se je vzájemně uvést do harmonie. Pravda je podle něj jen jedna, ale vedou k ní dvě cesty, cesta rozumu a cesta víry. Stejně tak je podle něj možné obhájit rozumem existenci Boha.

(19)

Immanuel Kant.¹² Ten věří, že člověk má spoléhat na svůj rozum a na své smýšlení, neboť to, co považuje za správné pro sebe i své okolí skutečně správné je. Vlastní vůle by měla platit jako obecně platný zákon. Neboť jsme se již narodili s vrozenou morálkou.

Benedict Spinoza započal směr nazvaný etický naturalismus. Ten spočívá v tom, že se, narozdíl od předchozích směrů, odklání od Boha a náboženství. Přírodu nevidí ani jako dobrou, ani zlou, sama o sobě je harmonická. Právě lidé ovšem tuto harmonii svými skutky narušují a způsobují tak chaos. Dobré je pro Spinozu tedy to, co je pro člověka přirozené, co zvyšuje jeho výkon a sílu. Naopak zlé je to, co ho oslabuje.

Thomas Hobbes¹³ míní, že cestou k vytvoření norem má být dohoda mezi jedinci, kteří se uměle sdružují a vytvářejí politické seskupení - stát. Tzv. společenská smlouva je právě nástrojem tohoto sdružení. Vyjadřuje jednotnou vůli členů společnosti. Dodržování zákonů tudíž závisí také na mravnosti. Přirozený zákon zahrnuje úsilí o udržení míru, omezení naší svobody natolik, jak chceme, aby ostatní omezili svou svobodu vůči nám, dodržování úmluvy. Z tohoto zákona pak vychází kodex přirozené morálky, pro nějž užitečnost, tedy všeobecný prospěch, je základním motivem mravního jednání.

Podle Johna Lockea je pro nestranné řešení sporů nezbytný arbitr, tím by ovšem neměl být sám vládce, ale spíše jiná instituce. Z tohoto principu v podstatě vychází i demokracie jak ji známe dnes – tedy spočívající na oddělené moci zákonodárné, výkonné a soudní.

12 Immanuel Kant (1724 - 1804) byl pruským filozofem, jenž je považován za jednoho z nejvýznamnějších evropských myslitelů, posledního z představitelů osvícenství, který ovlivnil pozdější romantické a idealistické filozofy 19. století.

13 Thomas Hobbes (1588–1679) byl anglický filosof a politolog, teoretik společnosti a práva, představitel mechanistického materialismu. Vycházel z filosofických názorů Francise Bacona. Teorii božského původu společnosti nahradil teorií „společenské smlouvy“. Stát je lidským vynálezem – Hobbes tvrdil, že člověk je nucen v zájmu přežití vytvářet stát, aby byl zachován mír ve společnosti. Nepřipouštěl však sociální svobody a demokracii jako takovou, podporoval neomezenou moc a monarchii. Kategoricky odmítal existenci jakýchkoli nehmotných substancí.

(20)

d) Utilitarismus

Jeremy Bentham je zakladatelem utilitaristické etiky stojícím na hédonistickém hodnotovém systému. Ten říká, „že základní hodnota – slast, radost, štěstí, se má chápat pouze kvantitativně (tzv. hedonistický kalkul)“¹⁴. Hledání teorie morálky ku prospěchu občanům jej vedlo k principu užitečnosti. Akce je užitečná, pokud vede k co největšímu a nejtrvalejšímu štěstí co nejvíce lidí. Záleží tedy především na následcích každého činu; to, zda je čin v souladu s normami, je druhořadé.

Immanuel Kant analyzoval morální motivaci člověka. Člověk má podle něj potřebu tvořit svět podle jeho vlastních zákonů. Člověk se tak podřizuje pouze jediné autoritě – a to je zákon jím samým vytvořený.

V Kantově etickém učení má značný význam kategorický imperativ, který zní:

1. Jednej tak, aby se účel tvého jednání mohl stát obecným zákonem.

2. Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého, vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.

První formulace říká, že zákony musí platit obecně pro všechny. Druhá formulace imperativu popisuje vztah člověka k člověku. Lidskost člověka spočívá v tom, že je v každém okamžiku považován za účel sám o sobě.

e) Etika ve 20. století

Ve dvacátém století dochází k jakési renesanci praktické filozofie a spolu s ní praktické etiky. Jde o proud filozofických úvah, jejichž středem jsou problémy člověka.

Na počátku této orientace je tzv. filozofie života a na druhém konci filozofie existenciální.

Henry Bergson, představitel filozofie života, který ve svých úvahách vychází ze vztahu času a prostoru, kdy prostor je podle něj homogenní, narozdíl od času, pojímá

(21)

etiku dvousměrně. Uvažuje jednak o tzv. uzavřené morálce, která je neosobní a založená na tlaku společnosti a jejímž cílem je udržení konformity. Na druhé straně uvažuje o otevřené morálce, která je tvořivá, protože je nezávislá na společnosti.

Etika existenciální vychází z filozofie života, zaobírá se vnitřním životem jedince. Středem existenciální filozofie je vždy člověk, který je sám strůjcem toho, čím je. Člověk má svobodu ve svých rozhodováních, ale je také za své činy zodpovědný.

Ve 20.století se vyvíjela i řada dalších etických učení, které v sobě zahrnuly myšlenky předchozích proudů a také propojily etiku s řadou jiných oblastí. Ve stručnosti můžeme zmínit např. marxistickou etiku, podle níž je morálka odrazem ekonomické základny. Jedním ze základních rysů je zde třídní boj. Ovšem základním pilířem je vybudování komunistické společnosti a obrana proti všem, kdo by se proti tomu postavili, a to všemi prostředky, včetně nehumánních.

f) Etika dnes

Etika se v dnešním světě stává stále aktuálnějším tématem. Rozšiřuje se také oblast, kterou se zabývá. Dostává se více do povědomí veřejnosti. Je to zejména proto, že potřeba získat odpovědi na všemožné otázky ohledně lidské existence zůstává stále aktuální, jako kdysi. Snažíme se porozumět nejen společnosti ve které žijeme, ale hlavně sami sobě.

Etika si v různých směrech etického myšlení i nadále uchovává několik hlavních znaků. Jde zejména o existenci dobra, lidské sounáležitosti a svobody, ale také lidské individuality, osobnosti člověka, jako subjektu svobodného, ale odpovědného za svá jednání. Společným faktorem je také názor, že morálka je člověku přikazována (ať již společností nebo nadpřirozenou silou) a člověk se jí dobrovolně podřizuje.

(22)

4. Právo a základní pojmy práva

a) Právo

Každé společenství lidí je třeba různými formami regulovat, aby se zajistilo jeho řádné fungování. Tzv. normativní regulace je jednou z nejúčinnějších forem regulace společenského mechanismu, je založena na normách ve formě dovolení, zákazů a příkazů. Dva nejdůležitější „hráči“ v těchto systémech norem jsou právo a morálka (etika).

Pojem právo z pohledu subjektivního je určitá možnost chování jedince, která je mu dána jistým právním vztahem (je to tedy jakýsi soubor oprávnění). Z pohledu objektivního je právo soubor právních norem, tedy všech pravidel, které upravují vztahy mezi lidmi ve společenství.

V právním státě má stát mocenský monopol, tzn. pouze stát prostřednictvím svých orgánů vytváří právo a to tím, že určité formy pravidel chování považuje za právní. Má také prostředky právo a jeho dodržování vynucovat. Právo v podstatě omezuje svobodu subjektů práva, neboť reguluje jejich chování. Tím ale také určuje hranice této svobody, tedy svobody jednoho subjektu vůči druhému.

„Právo prošlo složitým historickým vývojem. Státní mocenský monopol a pojetí práva v podobě jakou známe z České republiky je poměrně pozdním a nikoli univerzálním uspořádáním: např. v islámských zemích platí církevní právo (šaría) a v některých působí náboženská policie (která má mj. právo přestupce na místě tělesně potrestat), ve Středomoří se uplatňuje právo vendety, v mnoha afrických zemích vynucují právo kmeny nebo kmenové svazy.“¹⁵

V podnikatelském životě je asi nejdůležitějším druhem práva právo smluvní, které má zvláštní postavení. Stát totiž umožňuje, aby smluvní strany platné právo smlouvou rozšířili - výhradně však na vzájemné vztahy - a dodržování uzavřené smlouvy pak vynucuje stejně jako jiné právní normy (zásada pacta sunt servanda).

15 Online encyklopedie Wikipedia; http://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A1vo; 25.8.2006

(23)

b) Pozitivní právo

Jako pozitivní právo lze označit takové (objektivní) právo, které lze odvodit z aktuálně platného systému právních norem, zejména psaných. Jeho protikladem je právo přirozené.

Je zřejmé, že toto právo není úplné, pozitivní právo nemůže zachytit všechny možné situace, které v reálném životě vznikají. Není ani vždy „spravedlivé“, neboť právní norma musí být obecně formulována a proto v určitém konkrétním případě aplikace může být vnímána jako příliš tvrdá (lat. lex dura, sed lex - „ač tvrdý zákon, přesto zákon“).

Proto moderní právní řády umožňují orgánům odchýlení se od dikce právní normy, pokud je to v souladu s účelem nebo principem zákona a pokud to lépe vyhovuje obecně chápanému pojmu přirozeného práva nebo spravedlnosti. Umožňuje také, aby v určitých případech (např. když právní úprava určitého případu zcela chybí) rozhodly podle analogie nebo na základě obecných principů daného právního řádu (např. zásady dobrých mravů nebo poctivého obchodního styku).

Doktrína, která zdůrazňuje význam pozitivního práva na úkor práva přirozeného, se někdy nazývá juspozitivsmem, opačný směr se jmenuje jusnaturalismus. Právě jusnaturalisté upozorňují, že příliš formální myšlení, tzn. braní v potaz pouze psaných právních norem, které prosazují juspozitivisté, nezachycuje veškeré životní situace a není tak dostačující. Formální postup může často vést právě k zřejmému nesouladu s požadavkem spravedlnosti. Na druhou stranu klade jusnaturalistický pohled větší nároky na soudce, neboť ti musí být schopni posoudit právní otázku nejen z pohledu práva, ale i toho, co je či není v dané situaci spravedlivé. Jusnaturalismus je v oblibě zejména v dobách změn politických režimů a to jak z demokratického na totalitní, tak i naopak. Poskytuje totiž novému režimu možnost, jak se vypořádat se zákony, které vytvořil režim bývalý.

(24)

c) Právní norma

Mezi prameny práva, tzn. mezi normy ve kterých je právo obsaženo, patří právní normy (nebo také normativní právní akty), právní obyčeje, precedenty, smlouvy normativního charakteru a obecné právní zásady a jurisprudence.

Právní norma, jako hlavní pramen práva, je výsledkem normotvorné činnosti orgánů státní moci. Jde o obecné pravidlo chování, včetně nástrojů k jeho vymáhání.

Právní předpisy (například zákony, vyhlášky apod.) zpravidla obsahují mnoho právních norem, ale některé právní předpisy neobsahují žádnou právní normu (například deklarativní zákony) nebo obsahují jen neúplné právní normy.

I. Legitimita právní normy

Právní norma je obecným projevem vůle mocenského subjektu zastupujícího právo. „Legitimita (oprávněnost) právní normy je závislá na:

• legitimitě subjektu, který právní normou vyjadřuje svou vůli (typicky stát, případně obec, sdružení, firma, církev apod.) vůči osobám, jejichž práva upravuje. Legitimita je závislá na subjektivním pojetí spravedlnosti a na tom, nakolik subjekt moci respektuje zájmy objektů moci, do jejichž práv zasahuje,

• kvalitě právního řádu (pokud si právní normy protiřečí, nedávají jednoznačný smysl nebo jsou nerealizovatelné, nelze je brát vážně)

• schopnosti a vůli mocenského subjektu dodržování právního řádu vymoci Nelegitimní právní norma je buď aktem zvůle, nebo je zcela neúčinná.

Totalitní pojetí právní normy předpokládá nezpochybňovanou absolutní moc a na otázku legitimity neklade důraz. Naproti tomu v demokratickém, sociologickém, filosofickém nebo etickém pojetí práva bývá legitimita moci považována za relativní a podmíněnou - formální institucionalizované moci může být nadřazeno osobní svědomí nebo svoboda, vyšší princip mravní nebo obdobný konstrukt. Otázka legitimity a spravedlnosti pak nabývá při výkladu a aplikaci práva klíčového významu.“¹⁶

(25)

II. Struktura právních norem

Strukturou právní normy rozumíme její vnitřní uspořádání.

Právní norma je zpravidla soustavou čtyř navazujících složek: hypotézy, dispozice, sankční hypotézy a sankce, uspořádaných jako konjunkce podmíněných vět, tzn. že „jestliže je splněna hypotéza, vzniká tím závazek nebo oprávnění uvedené v dispozici a jestliže je splněna hypotéza a nebyl splněn závazek v dispozici, pak vzniká sankční oprávnění nebo závazek.“¹⁷

1. Hypotéza

Hypotéza určuje podmínky, za kterých se chování obsažené v dispozici bude realizovat. Je určovatelem, zda se vztahuje na ten daný případ či nikoli. Hypotéza může být jednoduchá nebo může být složená z více podmínek a z vymezení jejich vzájemného vztahu.

U normy platné všeobecně (univerzálně) se hypotéza často neuvádí nebo je vyjádřena slovy „každý“, „kdokoli“, zvratným slovesem („Trest smrti se nepřipouští“) apod.

Hypotéza je v podstatě neoddělitelnou součástí dispozice, neboť změnou formulace téže normy lze ovlivnit, zda se kritérium jeví jako součást dispozice nebo hypotézy.

2. Dispozice

Dispozice obsahuje pravidlo chování, vymezuje povinné osoby, místní a časovou platnost a stanoví povinnosti, které vznikají povinné osobě, nastanou-li podmínky uvedené v hypotéze.

Dispozice zakládá za podmínek určených hypotézou závazkový vztah mezi osobami (stranami), tedy komplementární práva a povinnosti. Není-li některá ze stran jmenována, zpravidla se jí rozumí stát, případně společnost.

(26)

Komplementárními dvojicemi práv a povinností jsou například oprávnění něco vykonat - povinnost něco strpět, povinnost něco vykonat - právo plnění přijmout, povinnost něčeho se zdržet - právo takové jednání nestrpět.

3.Sankční hypotéza

Sankční hypotéza určuje podmínky, za kterých se uplatní sankce. „Touto podmínkou je vždy porušení povinností vyplývající z dispozice. Často však k porušení povinností musí přistoupit další skutečnosti (např. deliktní způsobilost atd.)“¹⁸

4. Sankce

Sankce stanovuje důsledky porušení právní povinnosti v dispozici (pouze pokud jsou splněny podmínky v sankční hypotéze). Sankcí může být například trest, výchovné nebo ochranné opatření, náhradní závazek anebo částečné nebo úplné přenesení původního závazku na jinou osobu.

Právní normy, ke kterým nepřísluší žádná sankce, se označují jako nedokonalé (lat. lex imperfecta).

d) Právní obyčej

Jak již bylo zmíněno dříve, patří také právní obyčeje mezi prameny práva. Jsou nejstarším z pramenů, nicméně v současné době jejich význam již značně poklesl. Jejich specifikem je v podstatě samovolný vznik na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností.

Mají dvě základní součásti:

• usus longaevus = zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný;

• opinio necessitaris = skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je i uznán a sankcionován státem.

Je nezbytné, aby takovéto pravidlo bylo dostatečně určité. Vzhledem k tomu, že se jedná o svou podstatou právo nepsané, může být tento požadavek sporný. V průběhu

18 Spirit, M. a kol.; Základy práva; VŠE; Praha 2002, str.16

(27)

doby vznikaly nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či zpravidla spíše soukromé povahy. To na jednu stranu oslabilo hlavní přednost obyčejů, a to jejich pružnost při výkladu a používání, na druhé straně se ovšem zvýšila míra právní jistoty, jinak typická pro právo psané.

Obyčejové právo začíná v Evropě ustupovat psanému právu na počátku 19.

století, v některých částech Evropy až ve 20. století. V současnosti jsou právní obyčeje stále používány ve Velké Británii, v právu islámském a v dalších tradičních právních systémech Asie a Afriky. Význam si také obyčeje udržují jako prameny práva mezinárodního. V kontinentálním právu není právní obyčej pramenem práva (v Česku od r. 1811, na Slovensku od r. 1950). Právní obyčeje musíme odlišovat od zvyklostí, čili uzancí (např. ústavní zvyklosti, dobré mravy, obchodní zvyklosti apod.), které stojí mimo právní systém ve formálním smyslu.

e) Právní stát

„Právní stát je teoreticko-filosofický pojem, který označuje stát založený na politickém systému, ve kterém je právnímu řádu podřízena i státní moc (včetně vlády).

Nutným předpokladem je právní jistota, tedy zejména jednoznačnost a vymahatelnost práva. Neméně důležitým principem právní jistoty je nezměnitelnost právního řádu. To znamená, že občan může od systému očekávat některé stálé hodnoty (např. nezávislou soudní moc), neznamená to však, že nemůže docházet k dílčím změnám.

Pojem je typický pro západní pojetí státu, práva a politiky moderní doby, počínaje osvícenstvím.

Významným impulzem pro změnu pojetí právního státu v Evropě byl Norimberský proces, který se vypořádával s nacistickým zneužitím práva. Nové pojetí, zakotvené po Druhé světové válce v mezinárodních smlouvách, proto podřizuje stát a jeho právní systém obecným hodnotám, zejména spravedlnosti, nadřazuje právnímu

(28)

systému státu práva a svobody jednotlivců (považuje je za nezadatelné) a omezuje roli státu na míru nezbytnou k jejich ochraně a rozvoji.“¹⁹

5. Hospodářská etika

a) Ekonomický život ve vztahu k morálce

Není nic překvapujícího, že etika vstupuje i do vztahů v podnikání. Nemůžeme hospodářství považovat za morálkou nedotknuté, neboť ekonomické vztahy jsou regulovány nejen formálním pravidly, tedy právními předpisy, ale také pravidly morálními. Obecně je základem jednání jedince či instituce rozhodování se dle svobodné vůle mezi dobrem a zlem. Člověk tak rozhoduje nejen na základě racionality, ale i citů; a to také ve své hospodářské činnosti. Je třeba dodat, že všechna jednání je možné zdůvodnit a také za ně nést odpovědnost. Je též nutno zmínit, že formální pravidla jsou poměrně lehce a rychle změnitelná, narozdíl od pravidel morálních, která se vytvářejí a mění po delší časové období.

Ekonomická věda, která primárně hledá odpovědi na otázky ekonomické, je tudíž ovlivněna také morálními hodnotami. Amarty Sen, významný americký ekonom, je jedním z těch, kteří se ve svém díle zabývají právě vztahy etiky a ekonomie. Sen sleduje dva směry ekonomie – etický a technický. Zatímco přístup etický se na základě morální filozofie zaměřuje na problémy lidské motivace a sociálních výhod, přístup inženýrský je postaven na učení Leona Walrase, francouzského ekonoma, který se zabýval řešením mnoha technicky složitých úloh a etické otázky nechává v pozadí. Je zřejmé, že oba tyto přístupy mají svůj význam v celkové analýze, neboť pouze samotný přístup technický by neumožňoval hlubší normativní analýzu.

Adam Smith, skotský ekonom a filosof, zakladatel moderní ekonomie, prosazoval tzv. hospodářský liberalismus. Ve svém díle „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“ zdůrazňuje důležitost hodnot, které jsou nezbytně částí infrastruktury

19Online encyklopedie Wikipedia; http://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A1vo; 25.8.2006

(29)

a právního rámce trhu. Autor nepovažuje společenskou smlouvu za výklad původu vlády, ale zároveň zdůrazňuje politický závazek.

Nemožnost řádného rozvoje společnosti bez etické infrastruktury trhu se opomíjí také v nově vznikajících tržních ekonomikách, tedy v ekonomikách transformačních.

Občané takové společnosti nejsou ochotni podílet se na tvorbě morálního klimatu nového tržního systému a neuvědomují si jeho důležitost pro vznik kvalitativních charakteristik ekonomického systému. Je třeba, aby rodina a sociální okolí vtiskávalo některé hodnoty do osobnosti již v raném věku, aby lidé byli schopni zabývat se také etikou „společenského dobra“ ve vztahu k tržnímu hospodářství.

b) Hospodářská etika jako vědní disciplína

Hospodářská etika (nebo též etika v podnikání) se začíná jako samostatná vědní disciplína formovat od 70.let 20.století, nicméně vztah mezi ekonomií a etikou je zřejmý již od vzniku ekonomie. Vývoj není sice zcela ukončen, ale navzdory tomu můžeme hlavně v západním světě pozorovat prudký nárůst zájmu o tuto disciplínu. Je to zejména z důvodu snahy o vylepšení procesů v praktickém fungování podnikání a hospodářství.

„Hospodářská etika stejně jako obecná etika má dvourozměrný charakter, tj.

řeší otázku „Co je dobré a spravedlivé?“, a to nad rámec „běžné“ morálky, práva a zákona, aniž by se lehkovážně povznášela nad dobro v morálce, právu a zákonech.

Hospodářskou etiku nemůžeme považovat za hotový a uzavřený systém hodnot a pravidel, jež by byl s to nalézat zcela hotové návody k jednání a rozhodování. Je to systém, který se průběžně dotváří a aktualizuje.“²⁰

20 Bohatá, M, Seknička P., Šemrák, M..; Úvod do hospodářské etiky; vydavatelství CODEX Bohemia s.r.o.; Praha 1997; str. 78-79

(30)

V hospodářské etice jde především o aplikaci etických principů v podnikatelském prostředí. Jejím cílem je zlepšit podnikatelskou praxi. Posuzuje co je správné či nesprávné a vychází z morálních hodnot a principů, které usměrňují jednání a chování v ekonomice tak, aby se dosáhlo rovnováhy mezi ekonomickými zisky a společenskými důsledky. Podnikatelská etika je etikou normativní. Není možné ji ztotožnit s respektováním práva.

Etika v podnikání lze rozčlenit do tří odlišných úrovní z kvalitativního hlediska.

Mikroúroveň řeší etiku ve vztazích jednotlivých osob, tj. zaměstnanců, spotřebitelů atd., mezoúroveň se zabývá ekonomickými organizacemi a makroúroveň celými ekonomickými systémy (jde např. o mezinárodní ekonomické vztahy ap.). Je tedy nemožné zaměnit jednotlivé úrovně, protože závisí na prostoru rozhodování a tedy odpovědnosti za jednání.

c) Tržní ekonomika pod vlivem hospodářské etiky

Mechanismus tržní ekonomiky spočívá v organizovaném řízení ekonomických subjektů a jejich interakcí na trhu při řešení základní ekonomické otázky: „Co, jak a pro koho vyrábět?“

Z etického hlediska je možno definovat 6 základních podmínek funkčního tržního mechanismu:

• „stabilita podmínek

• fér konkurence

• produktivita práce

• smluvní svoboda

• ručení za závazky

• transparentnost hospodářské politiky“²¹

Systém hodnot je živoucím mechanismem, který se neustále vyvíjí. Jeho základy můžeme nalézt již ve starověku, zejména u Platóna a Aristotela (viz výše). I když

(31)

někteří tvrdí, že se tento systém v poslední době dramaticky změnil a přechází do postmoderního chápání světa, stále je možno vypozorovat důležitost tradičních hodnot jako např. dobra a zla, svobody, spravedlnosti ad., a to zejména ve vyspělých demokratických zemích, kde právě tyto hodnoty tvoří základy celého systému.

Člověk ve svém ekonomickém jednání řeší problém zhodnocení vzácných zdrojů k uspokojení maxima potřeb. Rozhoduje se na základě racionality i emocí.

Rozhodování je proces s více stupni, který je regulován formálními i neformálními pravidly.

d) Podnikání a etika

Podnikání (pod tímto pojmem rozumíme soustavnou činnost realizovanou samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku – viz živnostenský zákon) je jedním z hlavních činitelů v tržní ekonomice. Vztah mezi podnikáním a etikou můžeme chápat buď pouze úzce, jako vztahy týkající se firmy, nebo široce jako trojvztah podnikání, společnosti a státu (viz Bohatá, M, Seknička P., Šemrák, M..; Úvod do hospodářské etiky; vydavatelství CODEX Bohemia s.r.o.; Praha 1997; str. 81).

V případě širšího pojetí jde zejména o tři základní principy této etiky:

• Respektování lidských práv

• Rovnost příležitostí

• Solidarita občanů

Morálka ve společnosti by měla být těmto principům podřízená, tzn. že obsahuje zejména:

• Důvěru

• Svobodnou volbu

• Osobní odpovědnost

• Transparentnost tržního systému.

(32)

V užším pojetí je třeba zmínit zejména následující problémy:

• Vztahy k zaměstnancům (osobnostní práva, nediskriminace, spravedlivá odměna, právo na informace, spoluúčast při rozhodování ad.)

• Vztahy vůči spotřebitelům (servis, reklama, odpovědnost za výrobek, úplatky zákazníkům ad.)

• Vztahy vůči majitelům a investorům (poskytování pravdivých informací o hospodaření a prosazování zájmů majitelů a investorů ad.)

• Vztahy k obchodním partnerům (dodržování závazků, důvěra ad.)

• Vztahy vůči konkurenci (pravidla hospodářské soutěže, získávání informací legální cestou ad.)

• Vztahy vůči státu (daňový přístup, účetnictví, dodržování předpisů ad.)

Tyto vztahy jsou oblastmi často určitým způsobem zakotvenými v etickém firemním kodexu, kde se v jeho jednotlivých částech (blíže specifikovaných v následujících kapitolách) prolínají.

Mezi zájmy jednotlivých skupin účastníků podnikání vznikají samozřejmě etické problémy. Vychází to i z řady teorií hovořících o „sobeckosti“ v prosazování vlastních zájmů. Aby se takovým problémům předcházelo, případně se zdárně dali řešit, měla by firma mít jakýsi záměr či strategii, která spočívá na hodnotách firmy a vychází z určitých pravidel. Je proto nezbytné, aby se firmy neustále věnovali otázce etiky, nikoli pouze jednorázově, aby tak byli schopni kontinuálně hodnotit správné fungování firmy.

(33)

6. Podnikatelská kultura

Podnikatelská kultura zahrnuje nejen kulturu jednotlivců a firem, ale zaobírá se i etickými kodexy, které mají na vytváření podnikatelské kultury vliv.

a) Mravní kultura podnikatele

Podnikatelem zde označujeme širokou skupinu osob, nejen podnikatele jak je definován v živnostenském zákoně, neboť mít vliv na etiku v podnikání může mít i člověk působící na podnikatelské prostředí zprostředkovaně.

„Mravní kultura podnikatele je často zlehčena nebo odmítnuta s odkazem na úsloví, že jednou morálkou je trh. Avšak Milton Friedman v roce 1970 napsal, že byznys nemá jinou odpovědnost, než dosahovat zisk tak velký, jak je možno, přičemž je třeba vyhovět základním společenským pravidlům, vtěleným do zákonů, nebo do etických zvyklostí.“²²

Je zřejmé, že pro mravní kulturu podnikatele jsou rozhodující názorová pluralita a smysl pro tvůrčí činnost.

b) Firemní kultura

Tento obsáhlý jev je tvořen mnoha složkami, které společně vytvářejí jakousi identitu, či osobnost firmy. Jde zejména o názory a postoje, historii, technologii, vlastnictví, osobnosti vůdčích osob a mnoho dalších. Edgar Schein tvrdí, že kultura společnosti je vytvářena vedoucími a ovlivňování kultury je jednou z nejdůležitějších rolí vedení.

(34)

Různé definice tohoto pojmu se v podstatě shodují, že se jedná o hlavní názory a přesvědčení, které jsou společné pro členy organizace a ač nevědomky zobrazují pohled společnosti na své okolí i sebe samu. Silná firemní kultura je typická pouze pro společnosti s delší historií, neboť se vytváří až na základě zkušeností. Kultura společnosti tedy zahrnuje jak již bylo zmíněno, zejména hodnoty, ale také rituály, hrdiny a prostředí.

(35)

I. Dodatek ke kapitole - Firemní kultura společnosti Hilti

Jako konkrétní příklad využívání firemní kultury v rámci společnosti nejen k prosazování jejích hodnot, ale i etických pravidel, bych ráda zmínila firmu Hilti.

„Společnost Hilti je světovou jedničkou ve vývoji, výrobě a prodeji vysoce kvalitních produktů pro profesionální zákazníky ve stavebním průmyslu. Naše výrobní portfolio zahrnuje systémy pro měření, vrtání, sekání, bourání, šroubování, řezání, broušení, protipožární a montážní systémy a upevňovací techniku. Zavázali jsme se k dokonalosti v inovacích, nejvyšší kvalitě, přímému vztahu se zákazníkem a efektivnímu marketingu.

Společnost Hilti je zastoupena ve více než 120 zemích po celém světě. Dvě třetiny z celkového počtu 14 000 zaměstnanců pracuje přímo pro naše zákazníky – v prodeji, technické podpoře, nebo zákaznickém servisu. Naše výrobní střediska a vývojová a výzkumná centra jsou strategicky umístěna v Evropě, Americe a Asii. Sídlo Hilti Corporation, které zaměstnává okolo 1 500 lidí, se nachází v Schaanu v Lichtenštejnsku. V roce 2002 dosáhl prodej Hilti Group téměř 3 miliard švýcarských franků (cca. 60 miliard Kč).“²³

Z předchozí citace z internetových stránek společnosti je zřejmé, že firemní kultura a oddanost firemním hodnotám je hlavním aktivem Hilti a také hlavním marketingovým nástrojem.

Rozebírat podrobněji firemní kulturu v tomto případě by jistě vydalo na více než jednu diplomovou práci, neboť tato společnost zaměstnává řadu lidí, kteří se právě studiu hodnot a kultury věnují a neustále jí přizpůsobují aktuálním potřebám. Vzhledem k velice specifickému firemnímu životu je akceptování firemních hodnot naprostou samozřejmostí, žádný ze zaměstnanců proto nenahlíží na hodnoty společnosti jako na něco, co je mu vnucováno. Především díky velmi intenzivnímu a neustálému vzdělávání zaměstnanců v této oblasti je kultura plně akceptována a prohlubována. Právě jeden

23http://www.hilti.cz; 20.11.2006

(36)

z předpokladů úspěšné aplikace etických kodexů – tedy vzdělávání v oblasti etiky a firemní kultury – mne přimělo zmínit tuto společnost jako praktický příklad dokonale propracovaného systému postupného sžívání se s etikou a kulturou firmy.

V průběhu svého zaměstnání ve společnosti Hilti jsem absolvovala první z řady tzv. Team Campů, tedy setkání pracovních teamů v neformálním prostředí, kde jsou zaměstnanci seznámeni se základy kultury a hodnotami společnosti. Celé setkání je pečlivě připraveno a veškeré jeho části mají svůj význam. Je k němu také vydána příručka (Hilti – Our Culture Journey – Team Camp Guide). Tato publikace i celé setkání začíná citátem neznámého autora:

„Právě započal nový den. Užívej si tento den jak nejlépe budeš schopen. Můžeš ho promarnit, nebo ho plně využít. Co činíš dnes je důležité, protože tím změníš jeden den svého života. Když nadchází zítřek a den jednou provždy končí, zanechal jsi něco na tomto místě... tak ať je to skvělé.“ Dle politiky společnosti, je správná motivace klíčem k úspěchu, a proto i tento citát má všechny hned na počátku motivovat k chuti se učit a vzdělávat.

Po stručném, ale výstižném vysvětlení pojmu „firemní kultura“ je formou různých her a aktivit zaměstnanec seznámen se čtyřmi požadavky Hilti kultury:

integrita, odvaha, týmová práce a závazek. Průvodcem na „kulturní cestě“ (our culture journey) je Sherpa – jde o slovní hříčku – Spirited, Hilti team members, Energized to build, Relationships with customers, Passionate for, Achieving sustained personal and profitable growth. Všichni se při „culture journey“ stanou sherpou, ať již sami sobě, kolegům, nebo sherpou celé „cesty“. Podobně jako tento příklad jsou veškeré symboly, aktivity a texty provázány, aby se spojovaly v jeden jediný cíl – pochopit Hilti kulturu a ztotožnit se s ní.

Na každou firemní hodnotu je v průběhu setkání připravena řada aktivit – můžeme zmínit např. jednu z týmových aktivit, kdy se všichni postaví do kola a uchopí lano. Cílem je vytvořit klasickou šesticípou hvězdu přesunem osob tak, aby se žádný člověk nedotkl lana jinak než rukama a lano se v žádném místě, kde se kříží, nedotýkalo. Při této aktivitě se velmi jasně projeví, kdo zaujímá v týmu jakou úlohu (vůdce, týmový hráč, rozvraceč týmu atd.).

(37)

Publikace (a také diskuse při setkání) je také plná materiálů týkajících se situačního vedení, čímž je i hodnotným materiálem podloženým odborně.

Je nutno dodat, že Our Culture Journey je v neposlední řadě také příjemná možnost blíže se seznámit s kolegy a tím posílit vztahy v týmu.

Tato tzv. „our culture journey“, neboli naše kulturní cesta, má řadu částí, tedy zmiňovaných kempů. Na každém dalším se znalosti všech prohlubují a stávají se více a více součástí jejich vlastní osobní kultury. Lze říci, že celá cesta v podstatě nemá konec, neustále se totiž vyvíjí.

Je zřejmé, že celé školení o firemní kultuře, jako je zavedeno ve společnosti Hilti, je zdlouhavou a náročnou prací, která neustále pokračuje. Je ovšem také zjevné, že toto úsilí má velmi brzy jednoznačně průkazné výsledky – lidé se cítí se společností spojeni - nejen pracovně, ale i „duševně“, neboť s ní sdílejí základní hodnoty, které se stávají samozřejmě hodnotami nejen v profesním životě.

Chceme-li, aby naši zaměstnanci dodržovali jistá pravidla, která možná nevycházejí z jisté přirozenosti dané jim již dříve, je třeba je vzdělávat – vhodným způsobem je seznamovat s pravidly chování a zejména jejich účelem a dopomoci k tomu, aby se s nimi ztotožnili. Jedině vzděláváním v dané oblasti se nám podaří zajistit rozvoj členů týmu firmy, ale také rozvoj firmy jako takové.

(38)

7. Etické kodexy

Jistě nás napadne otázka, jaký je vůbec důvod implementovat etiku např. ve formě etických kodexů v podnikání.

Ekonomický systém je velmi složitý, střetávají se v něm různé aktivity lidí a jejich různé zájmy. Způsob chování podniku k okolnímu prostředí může mít vliv na jeho postavení a vnímání okolím. Právo není schopno poskytovat detailní odpovědi na všechny otázky, čímž vytváří prostor právě pro podnikatelskou etiku. Samozřejmě ruku v ruce s globalizací dochází ke střetávání také různých kultur a roste tlak na společenskou odpovědnost podniku. „Chování firem musí splňovat standard srovnatelný s tím, který se předpokládá u jednotlivce. Zkušenost vyspělých zemí potvrzuje, že tyto nároky jsou zpravidla vyšší než pouhé vyhovění požadavkům zákona.“²⁴

Etické kodexy jsou spolu s úřadem ombudsmana, etickými výbory a kodexy chování jedním z hlavních nástrojů institucionalizace etiky ve společnosti. Dalším důležitým prostředkem je výchova k etickému chování, která již byla zmíněna.

Etický kodex můžeme definovat jako soubor norem a předpisů systematicky zpracovaných, které vymezují a upravují vztahy mezi lidmi v určité skupině. Je v nich zakotven požadavek na mravnost osob, na které se vztahuje. Poskytuje tak detailnější popis morálních zásad a jejich použití ve společnosti.

Mravnost je zájmem celé společnosti a o to více by podniky měli dbát na etické chování svých zaměstnanců. Etický kodex pomáhá zajišťovat kompatibilitu veškerých aktivit podniku a zaměstnanců se stanovenými zásadami. Jedná se o soubor pravidel, postavených na hodnotách organizace. Tím že kodex slouží jako nástroj k prosazování etického chování zlepšuje prostředí nejen v rámci podniku, ale i celého trhu. Přestože

24Friedel, L.; Etika v podnikání; Rotary Club Ostrava, Ostrava 2003

http://www.bestpractices.cz/praktiky/ETIKA_V_PODNIKANI/etika_v_podnikani_text_teorie.doc;

staženo: 1.11.2006; str.7