Prezidentské dekrety a tzv. obnova právního pořádku v ČSR po druhé světové válce

(1)

Bankovní institut vysoká škola Praha

Katedra práva a veřejné správy

Prezidentské dekrety a tzv. obnova právního pořádku v ČSR po druhé světové válce

Bakalářská práce

Autor: Zdeněk Duffek

Bankovnictví, Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D.

Praha Duben, 2013

(2)

Prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Košeticích, dne 7. dubna 2013 ….…..………

Zdeněk Duffek

(3)

Poděkování

Na tomto místě bych rád poděkoval JUDr. PhDr. Renému Petrášovi, Ph.D. za odborný dohled, trpělivost, pomoc a poskytnutí cenných připomínek a rad při zpracovávání mé bakalářské práce.

(4)

Anotace

Tato bakalářská práce se zabývá prezidentskými dekrety vydávanými v letech 1940-1945 a tzv. obnovou právního pořádku na území Československé republiky v období po druhé světové válce. V první části je stručně nastíněna historie česko-německých vztahů, jejichţ vliv na poválečné uspořádání Československa byl nezanedbatelný. Další část práce je zaměřena na prezidenta Dr. Edvarda Beneše, který stál v čele exilového státního zřízení a na jehoţ teorii kontinuity první republiky byla dekretální normotvorba zaloţena. Následující část charakterizuje období londýnského exilu, kdy byl mj. vydán i ústavní dekret o obnově právního pořádku. Je zde rozebrána příprava tohoto dekretu i jeho definitivní podoba.

Z poválečných dekretů se práce zabývá dekrety majetkovými a dekrety upravujícími československé státní občanství, coţ úzce souvisí s osudem německé a maďarské národnostní menšiny na území ČSR. Celou bakalářskou práci uzavírá pojednání o současném stavu prezidentských dekretů. Je zde poukázáno na aktuálnost této problematiky a na četné diskuse, které neustále probíhají u nás i v zahraničí.

Klíčová slova: dekrety prezidenta republiky, Československá republika, Edvard Beneš, obnova právního pořádku, česko-německé vztahy, odsun Němců

Annotation

This bachelor thesis deals with the presidental decrees, that were issued in the years 1940-1945, and also with the restoration of the legal order in the territory of the Czechoslovak Republic in the period after the World War II. In the first part the history of the Czech- German relations is briefly outlined. Their influence on the post-war organization of Czechoslovakia was significant. The next part of the thesis is focused on president Dr. Edvard Beneš who was the head of the government-in-exile. His theory of continuity of the first republic was the lawmaking base for the decrees. The following part describes the period of London exile when among others the constitutional decree of restoration of the legal order was issued. The preparation of this decree as well as its definitive state are analyzed here.

From the post-war decrees the thesis deals with the property decrees and the decrees modifying Czechoslovakian state citizenship that are closely related to the destiny of the German and Hungarian national minorities in the territory of the Czechoslovak Republic. The thesis is finished by the treatise on the present of the presidential decrees. The topicality of this issue and numerous discussions of it take place continuously both in our country and abroad. This fact is also mentioned in the thesis.

(5)

Key words: Decrees of the President of the Republic (Presidential Decrees), Czechoslovak Republic, Edvard Beneš, restoration of legal order, Czech-German relations, deportation of Germans

(6)

6

Obsah

Úvod ... 8

1. Historie česko-německých vztahů ... 10

1. 2. Kořeny česko-německé společnosti ... 10

1. 3. Česko-německé konfliktní společenství za 1. světové války ... 11

1. 4. Češi a Němci v ČSR ... 12

1. 5. Krize česko-německých vztahů před 2. světovou válkou ... 13

2. Osobnost Dr. Edvarda Beneše ... 16

2. 1. Rodina a dospívání ... 16

2. 2. Vysokoškolská studia a návštěvy zahraničí ... 17

2. 3. Období 1. světové války ... 18

2. 4. Meziválečná činnost ... 19

2. 5. Na prahu 2. světové války ... 22

2. 6. Exilová činnost ... 23

2. 7. Poválečné období ... 25

3. Prezidentské dekrety v době exilu ... 28

3. 1. Co jsou prezidentské dekrety? ... 28

3. 2. Teorie právní a politické kontinuity ... 30

3. 3. Dekrety prezidenta republiky v letech 1940 - 1943 ... 31

3. 3. 1. 1940, 21. červenec, Londýn. – Ústavní dekret prezidenta republiky č. 1/1940 Úř. věst. čsl., o ustavení státní rady jako poradního sboru prozatímního státního zřízení ČSR ... 33

3. 3. 2. 1940, 15. říjen, Londýn. - Ústavní dekret prezidenta republiky č. 2/1940 Úř. věst. čsl., o prozatímním výkonu moci zákonodárné... 34

3. 3. 3. 1940, 26. říjen, Londýn. – Dekret prezidenta republiky č. 4/1940 Úř. věst. čsl., jímţ se upravuje veřejné vyhlášení nově vydaných právních ustanovení československé vlády. ... 35

3. 4. Dekrety prezidenta republiky v letech 1944-1945. ... 36

3. 4. 1. Charakteristika období ... 36

3. 4. 2. Ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku. ... 37

3. 4. 2. 1. Příprava ústavního dekretu ... 37

3. 4. 2. 2. Komplikace na Slovensku ... 40

3. 4. 2. 3. Konečná podoba dekretu ... 41

(7)

7

4. Prezidentské dekrety v době poválečné ... 44

4. 1. Charakteristika doby ... 44

4. 2. Prezidentský dekret č. 33/1945 Sb., řešící československé státní občanství ... 46

4. 3. Prezidentské dekrety upravující konfiskaci, znárodnění a národní správu majetku ... 47

5. Dopady prezidentských dekretů ... 50

5. 1. Transfer (odsun) německé a maďarské menšiny z ČSR ... 50

6. Prezidentské dekrety v současnosti... 54

6. 1. Dekrety prezidenta republiky jako téma prezidentských voleb v roce 2013 ... 54

6. 2. Návštěva českého premiéra Nečase v Bavorsku ... 55

6. 3. Prezidentské dekrety a Evropská unie ... 56

Závěr ... 58

Seznam pramenů a literatury ... 60

(8)

8

Úvod

Prezidentské dekrety, druhá světová válka, poválečné uspořádání. Tato a mnohá další historická témata mě zajímala uţ od střední školy. Prezidentské dekrety jako téma mé bakalářské práce jsem si vybral zejména pro svou aktuálnost, která přetrvává uţ celá desetiletí a mnohé diskuze vedené v České republice i v zahraničí jejich aktuálnost přímo dokazují.

Cílem mé závěrečné bakalářské práce je zachytit vývoj dekretální normotvorby v kontextu historických událostí a poválečnou obnovu československého právního pořádku, která byla uskutečňována zejména prezidentskými dekrety z let 1940-1945.

K dosaţení vytýčených cílů budu vyuţívat rozbor odborné literatury a historických pramenů, které mi byly doporučeny mým vedoucím bakalářské práce. Ve snaze zachovat si objektivní názor na celou problematiku prezidentských dekretů, budu nahlíţet i do jednostranně zaměřené literatury, která prezidentské dekrety buď jasně kritizuje, nebo naopak všeobecně obhajuje. Má práce je rozdělena celkem do šesti kapitol. Tyto kapitoly jsou pak dále členěny na další specifikovanější podkapitoly, ve kterých se zabývám zadaným tématem.

První kapitola je věnována stručnému nástinu historie česko-německých vztahů od jejich prvopočátku, který je datován do 13. století, přes rakousko-uherskou monarchii aţ po období nacistické okupace ČSR. Ve druhé kapitole budu rozebírat osobnost prezidenta Dr. Edvarda Beneše. Zvláštní pozornost věnuji důleţitým ţivotním událostem, které ovlivnily Benešovu osobnost a mohly mít tedy určitý podíl na jeho rozhodování v průběhu vydávání prezidentských dekretů. Třetí kapitola pojednává o exilových prezidentských dekretech.

Na začátku definuji co vlastně pojem „dekret“ znamená a co vedlo prozatímní státní zřízení k tomuto způsobu vydávání právních norem. Dále zde obecně charakterizuji období exilové normotvorby a rozepíši některé dekrety, které poloţily základ prezidentské dekretální pravomoci.

Zvláštní pozornost bude věnována ústavnímu dekretu č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, u kterého bude podrobně rozebrána jak jeho příprava, tak i jeho znění. Čtvrtá kapitola bude určena poválečné dekretální normotvorbě. Opět zde uvedu stručný nástin tohoto dekretálního období, podrobněji se pak zaměřím na prezidentské dekrety upravující čs. státní občanství a na dekrety řešící konfiskaci a znárodnění majetku.

V předposlední páté kapitole bude zmiňován odsun (transfer) německé a maďarské menšiny

(9)

9

z poválečné ČSR, jeho právní aspekty a průběh. Celou mou bakalářskou práci uzavírá šestá kapitola s názvem Prezidentské dekrety v současnosti. V důsledku toho, ţe v době psaní této práce došlo k významným událostem, které se bezprostředně týkají prezidentských dekretů, budu v této kapitole zmiňovat pouze události z doby nedávno minulé.

Moji bakalářskou práci budu po dohodě s vedoucím práce zakládat zejména na dílech doc. JUDr. Jana Kuklíka, Dr., dále pak prof. JUDr. Václava Pavlíčka a prof. JUDr. Karla Malého, DrSc. Publikace dalších autorů pouţitých v mé práci sice jenom doplňují díla těchto stěţejních autorů, přesto však plní velice důleţitou funkci, kterou je zachování objektivního pohledu na celou problematiku prezidentských dekretů.

(10)

10

1. Historie česko-německých vztahů

1. 2. Kořeny česko-německé společnosti

Vztahy Čechů a Němců se vyvíjely po celá staletí. Jejich počátek se dá nalézt uţ při zrodu českého státu a během toho dlouhého tisíciletí se vzájemné vztahy vyvíjely a přetvářely na základě mnoha dějinných událostí.

Počátky společného souţití Čechů a Němců sahají hluboko do historie. Hlavní kořeny sahají aţ do 13. století, kdy začali na české území přicházet noví obyvatelé. Byli to většinou němečtí kolonisté, které sem lákala hlavně vhodná zemědělská půda a moţnost rozvoje řemesel a obchodu. Noví osadníci pocházeli ze sousedních německých oblastí, jako bylo například, Sasko, Bavorsko nebo Falc, ale našli se tady i tací, kteří pocházeli aţ ze Švábska či Porýní.¹

Pokud se však jedná o počátky konfliktů mezi oběma národy, tak ty jsou spojeny „se zrodem a rozmachem „národního hnutí“ obou národů, jehož nedílnou součástí se staly i politické programy.“² Rok 1848 se stal klíčovým pro další vývoj česko-německých vztahů.

V tomto revolučním roce nacházeli čeští a němečtí politikové společné cíle a ideály, které jim otevíraly cestu k další spolupráci. V důsledku německé neochoty akceptovat samostatnou českou politiku, došlo k vzájemnému neporozumění a rozchodu. Od roku 1848 aţ do začátku první světové války se česká politika orientovala na obnovení české státnosti uvnitř habsburské monarchie.³ Tyto pokusy však také ztroskotaly. Po odeznění tzv. „bachovského“

absolutismu dostala česká politika další šanci prostřednictvím přestavby rakouského císařství.

I tyto naděje padly po uzavření rakousko-uherského vyrovnání roku 1867.⁴

90. léta 19. století byla pomyslným vrcholem česko-německých konfliktů. Vše zahájil punktační pokus v roce 1890, podle kterého měly být Čechy rozděleny na základě etnického principu. Situace vyvrcholila roku 1897 po vydání Badeniho jazykového nařízení, které

1 Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. 2. opravené vydání.

Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 12-13, ISBN 80-860-1060-0.

Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 28, ISBN 80-860-1060-0.

3 DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 7-13, ISBN: 80-7286-001-1.

4 Na úroveň Rakouska a Uherska by české země stavil tzv. trialismus. Ten se však českým politikům prosadit nepodařilo.

(11)

11

částečně zrovnoprávnilo český jazyk s německým. I v následujících letech 1908-1914 pokračovala hluboká krize ve vzájemných vztazích. Uţ v roce 1848 představil poslanec rakouského sněmu Ludwig von Löhner svůj plán, ve kterém počítal s vytvořením samosprávných a uzavřených německých krajů v Čechách – tzv. ţup. O vytvoření těchto ţup uvaţovali po vzniku samostatného Československa i T. G. Masaryk s Edvardem Benešem.

Poslední desetiletí 19. století přineslo i extrémní názory na řešení česko-německého problému. Německý historik Karel Lamprecht přišel s myšlenkou týkající se vystěhování Čechů na území Bosny. Nicméně podobně se na druhé straně vyjádřil i Jakub Arbes, který ţádal vyhnání Němců z Čech.⁵

Radikální myšlenky a nevraţivost obou národů však nebyly pravidlem platícím pro všechny. V mnoha horských a podhorských vesnicích panovaly mezi Čechy a Němci přátelské vztahy, které vedly k oboustranně prospěšné spolupráci.

1. 3. Česko-německé konfliktní společenství za 1. světové války

První světová válka nepřinesla česko-německým vztahům nic dobrého. Stále se stupňující německý útlak vyústil u českého národa k většinové nenávisti německé monarchie.

České jednotky ve sluţbách Rakousko-Uherska často dezertovaly a dobrovolně přebíhaly do zajetí. Tito „dezertéři“ pak vytvořili základ pro československé legie v Rusku, Francii a Itálii.

Současně však česká domácí politika nevyvíjela přílišnou aktivitu. Strach z rozhodující odvety v případě vítězství centrálních mocností měl za následek opatrné, místy aţ podlézavé chování vůči monarchii. Odpor se však postupně zvyšoval a měl podobu masových stávek, demonstrací s protirakouským podtextem a častější se stávaly i vojenské vzpoury. Největší protestní akcí však byla aţ generální stávka v lednu 1918, která se konala na protest proti postupu německé a rakouské delegace na mírových jednáních v Brestu Litevském. Český svaz poslanců se usnesl spolu s českými poslanci na praţském zemském sněmu na tzv. tříkrálové deklaraci, která se svým obsahem hlásila k sebeurčujícímu právu pro český a slovenský národ. Nový habsburský císař Karel I. se ještě pokusil zachránit

DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 10-13, ISBN: 80-7286-001-1.

(12)

12

rozpadající se monarchii tím, ţe nabídl její předlitavské části federalizaci. Tento návrh však neměl naději na úspěch v důsledku jiţ jistě prohrané války. V následujícím rychlém sledu událostí jiţ nemohlo nic zabránit tomu, aby byla 28. října 1918 vyhlášena samostatná Československá republika.⁶

1. 4. Češi a Němci v ČSR

Konec první světové války na přelomu října a listopadu 1918 neznamenal jenom zhroucení habsburské monarchie. Zároveň znamenal největší zlom v dosavadní podobě česko- německých vztahů od roku 1526, které se svou formou a obsahem musely přizpůsobit nové době. Ve svém prvním projevu k Národnímu shromáţdění v prosinci 1918 prohlásil prezident T. G. Masaryk, „že území československého státu obývané Němci zůstane vždy tomuto státu.“⁷ Současně s tím vyzval Němce, aby opustili své hluboko zakořeněné pangermánské a protičeské postoje a podíleli se na vytváření nového společného státu. Také přislíbil, ţe menšinám budou přiznána národní a občanská práva, přesně jak bylo stanoveno Washingtonskou deklarací. Zároveň s tím však vyloučil jakoukoli secesi československého území. Domácí odboj zaujímal k německé menšině obdobný postoj a vyjadřoval víru v budoucí pokojné souţití obou národů, které bude zaloţeno na demokratických principech.

Němečtí občané si však i nadále snaţili zachovat si svá odvěká privilegia a nadřazenost.⁸ Práva byla menšinám zaručena jak ústavní listinou ČSR, tak i mezinárodním právem.

Rovná práva zaručovala minoritám i smlouva na ochranu menšin, která byla součástí versailleských mírových ujednání. Pokud se dají srovnávat postavení jednotlivých menšin v Evropě, tak německá menšina v ČSR byla výjimečnou v tom, ţe byla jako jedna z mála zastoupena ve vládě⁹ a měla samostatně fungující systém školství, který byl zakončen vysokými školami. Okamţitě po vzniku republiky nabídl prezident Masaryk

Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 57, ISBN 80-860-1060-0.

9 Německá menšina byla ve vládě zastoupena v letech 1926-1938.

(13)

13

československým Němcům dvě ministerská křesla, předseda vlády Tusar šel ještě dále a o něco později nabídl Němcům čtyři křesla. Na doporučení sudetoněmeckého politika Lodgmana von Auen však Německý parlamentní svaz tato místa odmítl.¹⁰

Většina německých politiků chovala k Československu hned od jeho vzniku značně negativistické postoje. Téměř okamţitě po jeho vzniku byly také na území českého státu vyhlášeny představiteli Němců čtyři německé provincie. Dvě z nich dokonce vytvořily vlastní zemské vlády. Tyto provincie se rozhodnutím rakouského parlamentu z 12. listopadu 1918 měly připojit k zamýšlenému Velkému Německu. Mírovou smlouvou však bylo toto sloučení zakázáno. Česko-německé vztahy na dlouho poznamenala německá generální stávka, která byla vyhlášena v důsledku toho, ţe československá vláda zakázala, aby se v československých pohraničních oblastech konaly volby do rakouského parlamentu. Některé z následných demonstrací přerostly v násilí, coţ mělo za následek 50 mrtvých Němců.

Němcům bylo znovu nabídnuto ministerské křeslo, znovu bez úspěchu. Do československé vlády vstoupily německé strany aţ roku 1926, coţ bylo od střízlivěji uvaţujících německých politiků (např. agrárníků) výrazem loajality k ČSR.¹¹

Československo bylo plně zasaţeno hospodářskou krizí aţ v roce 1930 a její průběh zde byl znatelně pomalejší, neţ v Německu. V době, kdy na československém území dosahovala hospodářská krize vrcholu, byl jiţ v Německu patrný pozvolný ekonomický růst.

Není proto aţ zas takovým překvapením, ţe českoslovenští Němci spatřovali v Hitlerově Německu svou naději.¹² Němci v pohraničí byli krizí zasaţení ještě hůře, neţ obyvatelé vnitrozemí. V následku toho začal opět sílit německý negativismus, který pomalu ale jistě začal přerůstat v nacismus.¹³

1. 5. Krize česko-německých vztahů před 2. světovou válkou

Absolutní obrat v politickém ţivotě přinesly volby roku 1935, ve kterých, co se celkového počtu získaných hlasů týče, stala Sudetendeutsche Partei (SdP) nejsilnější

10 Ministerská křesla byla odmítnuta i přes přímé doporučení říšskoněmeckých diplomatů přijmout je.

11 Toto rozhodnutí bylo povaţováno za jednu z největších chyb sudetoněmecké politiky i říšskými politiky v Německu. Odpovídalo však sudetoněmeckému politickému negativismu, které chtělo udrţovat spory mezi Čechy a Němci stále ţivé a otevřené.

12 V Německu se projevila nesporná výhoda diktátorských reţimů – rozsáhlé státní intervence do hospodářství byly sice riskantní, ale dokázaly (alespoň zdánlivě) řešit kaţdodenní problémy, které suţovaly obyvatelstvo.

(14)

14

politickou stranou v ČSR vůbec. Tento radikální obrat měl tři hlavní příčiny. Prvním byla výše zmíněná hospodářská krize, která pohraniční německé obyvatelstvo zasáhla neobyčejně silně. Za druhou hlavní příčinu se dá povaţovat prudký politický i vojenský vzestup Třetí říše, kde měl hlavní slovo Adolf Hitler. Třetí příčinnou bylo vytvoření politicky útočné a autoritativní SdP, jejíţ program se přesně shodoval s aktuálními nacionalistickými náladami československých Němců. Ne všichni němečtí nacionalisté se však ztotoţňovali s nacistickými ideologiemi. V těchto jedincích spatřovali mnozí nacisté nezanedbatelné nebezpečí, i kdyţ nejdříve byly jejich ideologie podobné.

Prezident Beneš se spolu s ministerským předsedou Hodţou snaţili na počátku roku 1937 vyjednávat o zlepšení stávající situace německé menšiny. Na základě těchto jednání byla vydána opatření, která měla situaci v pohraničí uklidnit.¹⁴ Dále byl vládou připravován i nový národnostní statut, který měl zvětšit podíl Němců na skutečné správě státu a to formou decentralizace. Tato jednání však byla úmyslně mařena vedením SdP, která posléze předloţila své vlastní poţadavky na teritoriálně-politickou autonomii pro německá území. V té době jiţ celou SdP ovládala její nacistická sloţka, která si dokázala vytvořit oporu v britské zahraniční politice.¹⁵

Hitler poslal v březnu 1938 směrnici lídrovi SdP Konradu Henleinovi, ve které mu přikazuje, aby kladl československé vládě takové poţadavky, které nebude moţné přijmout.

Tímto Hitlerovým nařízením se SdP stala definitivně pouhým nástrojem k rozvracení Československa, coţ ostatně nacistický reţim plánoval uţ od svého nástupu k moci. Na konci dubna roku 1938 byl na sjezdu Sudetoněmecké strany v Karlových Varech předloţen tzv.

karlovarský program. Ten obsahoval osm poţadavků, které přímo zasahovaly do státní suverenity Československa. Celý karlovarský program byl však jenom zástěrkou pro plánované odtrţení pohraničních oblastí a jejich následné připojení k Říši.¹⁶

Obecní volby konané na přelomu května a června 1938 jen potvrdily obecné mínění o silných nacionalistických názorech sudetských Němců. Pro nacistickou SdP se vyslovilo aţ 91% německých voličů a celkový počet členů této strany se pohyboval okolo čísla 1,2 milionu. Tato velká část německé národností menšiny v Československu se aktivně

14 Šlo o opatření, v rámci kterých měla být německé minoritě poskytnuta hospodářská pomoc, měl být zvýšen podíl Němců ve státní správě a plánovaná byla i další liberalizace v oblasti jazykového zákonodárství.

16 CHVOJKOVÁ, Helena. Časovaná bomba v pohraničí: Sudety na cestě k Mnichovu. History revue: intriky, zrady, zakázaná láska a smrtící boj o moc. 2013, č. 3, s. 54-60, ISSN 1803-0440.

(15)

15

podílela na vnitřním rozvracení demokratické republiky, coţ se později stalo jedním z hlavních důvodů, který přesvědčil vítězné velmoci o nutnosti vysídlení Němců z Československa. Anglo-francouzský plán, týkající se odstoupení českých pohraničních oblastí s více neţ 50% německého obyvatelstva, byl pod nátlakem přijat československou stranou 21. září 1938. S tím se však Hitler nespokojil. Chtěl rozbít celé Československo.

To se mu povedlo osudného 29. září 1938, přijetím tzv. mnichovské dohody, pod kterou jsou podepsáni zástupci Německa, Itálie, Francie a Velké Británie. Českoslovenští zástupci do této dohody nemohli zasahovat a celý dokument jim byl předán jako definitivně schválený.

Na Říší zabraném území ţilo vedle Němců zhruba 800-850 000 Čechů, ze kterých zhruba 120 000 uprchlo do vnitrozemí. Ti co zůstali, byli vystaveni tvrdému německému utlačování a pronásledování.¹⁷

Krutý osud stihl po okupaci zbylého československého území a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava drtivou většinu všech obyvatel neněmecké národnosti. Nacistický teror dosahoval svého vrcholu v období, kdy byl zatupujícím říšským protektorem nechvalně známý Reinhard Heydrich, který byl pověřen „konečným řešením české otázky“ a v období tzv. heydrichiády, která následovala po úspěšném atentátu na Heydricha v květnu 1942. Celé období druhé světové války bylo bezesporu nejtragičtější kapitolou česko-německých vztahů, coţ mělo za následek radikální ukončení, tohoto stovky let trvajícího svazku.¹⁸

Pokud se Benešovy prezidentské dekrety stanou předmětem domácích nebo zahraničních diskusí, bývá to nejčastěji v souvislosti s česko-německými, potaţmo česko-rakouskými vztahy. Proto jsem zvolil podrobnější rozbor historie těchto vztahů, neţ by měl vzhledem k tematickému zaměření mé práce být. Celé poválečné uspořádání nebylo podle mého názoru zaloţené jen na událostech druhé světové války (i kdyţ to byl asi vliv rozhodující), ale bylo vyvrcholením dlouhodobého vývoje česko-německých vztahů.

CHVOJKOVÁ, Helena. Časovaná bomba v pohraničí: Sudety na cestě k Mnichovu. History revue: intriky, zrady, zakázaná láska a smrtící boj o moc. 2013, č. 3, s. 54-60, ISSN 1803-0440.

18 . Vyd. 1. Praha: Erika, 1992, s. 57-72,

ISBN 80-856-1202-X.

(16)

16

2. Osobnost Dr. Edvarda Beneše

2. 1. Rodina a dospívání

Eduard Beneš se narodil 28. května 1884 v Koţlanech na Rakovnicku, jako desáté dítě do rodiny Matěje a Anny Benešových. Z neznámých důvodů si později vybral nezvyklou variantu svého jména, Edvard.

Narodil se do skromných poměrů, které byly typické pro celý kralovický, převáţně zemědělský, okres. Benešův otec Matěj byl pracovitý, ale poměrně uzavřený člověk, který se zabýval zejména obchodem. Vedl vlastní obchod se smíšeným zboţím a byl členem správní rady místního pivovaru. Matějova manţelka Anna Petronila byla velice zboţná a pracovitá ţena. Starala se o domácnost plnou dětí a dokázala převzít vedení hospodářství. U Benešů panoval přísný reţim, malý Eduard byl zvyklý na přísnou kázeň, která pramenila zejména z velké spořivosti a šetrnosti jeho otce. Tělesné tresty a výpomoc v domácnosti byla samozřejmostí. Jeho matka však nebyla zlá, naopak měla veselou povahu a svědomitě o malého Beneše pečovaly i jeho starší sestry.¹⁹

Uţ v dětství byl Eduard spíše samotářský a přemýšlivý chlapec, který nevyhledával společnost svých vrstevníků a svůj volný čas trávil většinou učením. Jeho matka Anna chtěla, aby se stal knězem. Eduard však nikdy ve víře útěchu nenašel a jiţ na gymnáziu sám sebe pokládal za ateistu.²⁰ Na změnu jeho názorů měl významný vliv zejména historický obraz husitského hnutí a nemalým dílem přispěl i jeho bratr Vojtěch, který ho od náboţenství dlouhodobě odrazoval.

Roku 1896 byl Eduard přijat na vinohradské gymnázium a přestěhoval se ke svému bratrovi Vojtěchovi do Prahy, s nímţ si vytvořil poměrně blízký vztah. Eduardova uzavřená povaha se projevovala i při studiích na gymnáziu. Ke svým spoluţákům byl značně rezervovaný a preferoval asketický ţivot. S děvčaty pěstoval pouze „platonické vztahy“, alkoholu a kouření se vyhýbal. Zpočátku patřil Beneš k nejlepším ţákům gymnázia, později se jeho prospěch zhoršil. Byl známý předším svým rebelstvím vůči starší generaci. V době, kdy byl fotbal ve školních kruzích přísně zakázaným sportem, hrál za praţskou Slávii.

19 ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 9-10, ISBN: 80-204 0770- 7.

20 ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 10, ISBN: 80-204 0770-7.

(17)

17

Kvůli této své aktivitě přišel o stipendium a zároveň dostal i sníţenou známku z chování.

Spory s vyučujícími také nebyly nic výjimečného. I přes svou častou vzpurnost a konflikty s autoritami to byl rozumný a přemýšlivý člověk. Dokázal si udrţet svou cílevědomost, pilně pokračoval v gymnaziálním studiu a navíc se soukromně učil francouzsky.

Přes svého bratra Václava se mladý Eduard seznámil s profesorem Masarykem. Tehdy neměl ani ponětí, jak blízkou spolupráci s ním v budoucnosti naváţe. Právě naopak, Masarykovým názorům a společenský postojům oponoval, povaţoval je za příliš náboţenské.

Beneš byl často kritizován svými spoluţáky za sociálně-demokratické názory, které zastával.

Zalíbení našel zejména v teorii sociálního darwinismu – společnost byla podle něj krutá, chyběla druţnost, přátelství a solidarita. Jeho školní prospěch se i nadále zhoršoval.

Nad vodou ho však stále drţela jeho ctiţádost a odhodlání bojovat za své sny.

2. 2. Vysokoškolská studia a návštěvy zahraničí

Roku 1904 započal své studium na Filosofické fakultě české Karlovo-Ferdinandovy univerzity. Zanedlouho však odjel do Paříţe, kde navštěvoval přednášky na Sorbonně.

Dále krátce studoval v Berlíně a navštěvoval Anglii. Ještě před tím, neţ odcestoval do Francie, dohodl se na dopisovatelské činnosti se dvěma redakcemi sociálně demokratických listů - Práva lidu a Rovnosti.²¹ Ze svých cest se vracel rozčarován. Zklamalo ho jak Německé císařství, které pokládal za „nepřijatelnou říši násilí a moci“²², tak i Anglie, ve které byl podle něj ţivot doslova strašný. Jediná Francie Benešovi učarovala, zvláště pak Paříţ. V létě roku 1908 zakončil své doktorské studium na právnické fakultě univerzity v Dijonu. Sepsal disertační práci na téma Rakouský problém a česká otázka. V ní mimo jiné vyslovil názor, ţe Rakousko-Uhersko by jako státní útvar mělo pokračovat ve své existenci, určitou reformaci a demokratizaci však pokládal za nutnost. Tento názor na budoucnost českého národa s ním sdílel i Masaryk.

Roku 1909 sloţil v Praze rigorózní zkoušky a získal titul doktora filosofie. V Paříţi se mj. seznámil s M. R. Štefánikem a Františkem Kubkou, svými spolupracovníky v boji proti Rakousko-Uhersku. Při svém studiu ve Francii také potkal svou budoucí manţelku Annu Vlčkovou (později si změnila jméno na Hanu), kterou si v roce 1909 vzal. Jejich manţelství

21 HAVLÍČEK, František. Eduard Beneš: Člověk, sociolog, politik. Praha: Prospektrum, 1991, ISBN: 80-85431- 20-3.

(18)

18

bylo velice šťastné a díky tomu, ţe Hana byla dobře finančně zajištěna, netrpěli nouzí. Jejich idylický ţivot však přerušil začátek 1. světové války. Edvard Beneš se o tomto konfliktu vyjádřil v prvním díle své vzpomínkové knihy slovy: „Válka mně překvapila a nepřekvapila.“ Později svůj výrok upřesnil: „Začal jsem svou akci revoluční s vědomím, že vstupuji do praktické politiky jako začátečník. Tušil jsem, že to nebude pro mne práce snadná.“²³

2. 3. Období 1. světové války

Beneš byl odpůrce militarismu, zarytý pacifista se z něj však nikdy nestal. První světovou válku uznal jako nutný prostředek, kterého je zapotřebí pro zachování kultury národa. Postupně začal opouštět myšlenku o nutnosti zachování habsburské monarchie a stával se jedním z předních bojovníků proti Rakousko-Uhersku. Na podzim roku 1914 spolu Beneš a Masaryk navázali blízkou spolupráci. Beneš do této spolupráce dvou názorově rozdílných lidí vloţil nejen finanční prostředky, ale hlavně svou neuvěřitelnou odhodlanost a pracovitost. Jezdil do Vídně, kde získával informace od českého sluhy ministra vnitra Korandy, navštěvoval s Masarykem schůzky radikálních politiků a mj. také získával do odbojářských řad nové spolupracovníky. Touto svou zapáleností a zároveň pečlivostí se stával pro Masaryka nepostradatelným. 17. prosince 1914 odjel Masaryk nastálo do exilu.

Předtím však ještě jmenoval Beneše svým nástupcem. Beneš Masaryka v zahraničí často navštěvoval a podával mu informace o vývoji v Rakousko-Uhersku.

Po jedné z Benešových návštěv ve švýcarské Ţenevě se v Praze začala rodit tajná odbojová organizace, která vešla ve známost jako Maffie. Původním cílem této organizace bylo rozvracet válečné úsilí monarchie, koordinovat domácí činnost s Masarykovou činností v zahraničí a v neposlední řadě se připravovat na pád monarchie a organizovat nový samostatný stát.²⁴ V Maffii zastával Beneš jednu z předních funkcí. V odbojových aktivitách mu byli velice nápomocní jeho přátelé, včetně manţelky Hany. Beneš si často počínal velice neopatrně a mnohdy aţ zbytečně riskoval, coţ mu mnozí spolupracovníci vytýkali. On však věřil ve svou nedotknutelnost, protoţe nad ním drţí ochrannou ruku sama „Prozřetelnost“.

I tímto způsobem se z něj utvářel jeden z budoucích vůdců národa.

23 BENEŠ, Edvard. Světová válka a naše revoluce: výbor z díla. Editor Věra Olivová. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1994, s. 1 a 14, Kniţnice společnosti Edvarda Beneše, sv. 4.

24 HAVLÍČEK, František. Eduard Beneš: Člověk, sociolog, politik. Praha: Prospektrum, 1991, ISBN: 80-85431- 20-3.

(19)

19

V září roku 1915 následuje Masaryka do exilu. Zde společnými silami bojují za samostatný stát. Po dohodě s Masarykem odjíţdí do Francie. Zde ţil společně se svou ţenou Hanou poměrně skromný ţivot a mj. navázal bliţší vztahy s M. R. Štefánikem. V únoru 1916 vznikla v Paříţi pod Masarykovým vedením Československá národní rada, Beneš zde zastával roli generálního sekretáře.

Jedním ze záměrů Československé národní rady bylo vytvořit samostatné československé vojenské jednotky. „Po získání souhlasu i podpory byly postupně vytvořeny legie ve Francii (prosinec 1917), Rusku (léto 1918), Itálii (duben 1918)“ ²⁵. Dalším velkým úspěchem Benešova snaţení bylo uznání Československé národní rady jako hlavního orgánu vznikajícího Československa. Akty uznání přicházely postupně od dohodových mocností v průběhu roku 1918. Prohlášení americké vlády ze září 1918 uznalo ČSNR de facto za československou vládu. Na základě tohoto prohlášení vyhlásil Beneš zatímní vládu československou v čele s T. G. Masarykem, Benešem jako ministrem zahraničí a vnitra a Štefánikem jako ministrem války.

2. 4. Meziválečná činnost

17. října 1918 pozval Beneš české politiky na jednání do Ţenevy, kde se dohodnou na dalším společném postupu. Na tomto jednání vedl zahraniční odboj Beneš, Národní výbor jako nejvyšší politický orgán ve vlasti vedl Karel Kramář. Tato schůze trvala do konce října.

Po dohodě s českými politiky se stal prvním ministrem zahraničí. Mezitím v českých zemích došlo k převratu a k vyhlášení samostatného československého státu. Do vlasti se však Beneš vrátil jenom na krátkou dobu. Jiţ v lednu 1919 se Beneš jako vůdce československé zahraniční politiky účastnil mírové konference ve Versailles. Zde poţadoval uznání historických hranic Čech, Moravy a Slezska a mj. také spojení se Slovenskem a s Podkarpatskou Rusí. Za Benešovými úspěchy na mírové konferenci stojí zejména velká autorita, kterou si vypěstoval ve Francii. V září roku 1920 se mu povedlo vyjednat převoz československých legií z Ruska.²⁶

Velkou míru zásluh měl Beneš také na vytvoření tzv. Malé dohody (Československo, Rumunsko, Jugoslávie). Její vytvoření odůvodnil zejména obavami o hospodářskou a sociální

http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/prezidenti-v-minulosti/edvard-benes.shtml

26 ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 39-40, ISBN: 80-204 0770-7.

(20)

20

stabilitu a také obavami z vývoje v Maďarsku. Malá dohoda byla rovněţ významně podporována Francií. Benešovi vyhovovala francouzská protiněmecká politika a dále se snaţil posilovat obchodní styky s Francií na úkor Německa. Tyto snahy však byly marné. Značně chladný vztah měl rovněţ k bolševickému Rusku. Návrh diplomatických styků odmítl a podporoval i protibolševické úsilí. 26. září 1921 se Edvard Beneš stal ministerským předsedou a zároveň si ponechal i svůj post ministra zahraničí, coţ mu bylo často vytýkáno.

Poslancem Národního shromáţdění byl v letech 1919–26 a 1929–35. V roce 1922 se zúčastnil Janovské konference, která po delší době velice tvrdě prověřila jeho diplomatické schopnosti.

Mimo jiné se ukázaly i stinné stránky Benešovy osobnosti, jako například určitá arogance v jednání s jinými státy, neschopnost uznat vlastní chyby a vyrovnat se s nimi. Také nedokázal vnímat rysy osobnosti jednotlivých politiků a ani hlouběji nezkoumal jejich jednání.²⁷

Dále se Beneš zaslouţil na vzniku smlouvy mezi ČSR a Francií, která byla podepsána v lednu 1925 a měla garantovat ochranu území ČSR před útokem Německa, popřípadě Maďarska. Beneš se dostal do názorového sporu s Karlem Kramářem, prvním předsedou čs.

vlády. Tento spor se týkal postoje k sovětskému Rusku. Kramář prosazoval společnou intervenci československých legií a spojeneckých vojsk, která by měla odstavit bolševiky od moci. Beneš s ním nesouhlasil a při projevu v poslanecké sněmovně v lednu 1921 zdůraznil, ţe „vyřešení problému v Rusku musí být přenecháno Rusům samotným.“²⁸ Místo intervence chtěl na tamní poměry působit aktivní spoluprácí a hospodářskou politikou. Z tohoto důvodu prosazoval diplomatické uznání SSSR evropskými státy. Kdyţ se v roce 1933 dostal v Německu k moci Adolf Hitler a mezinárodní politika se začala měnit, Benešova zahraniční politika zůstávala ve své podstatě nezměněna. Nadále podporoval mírové smlouvy a Společnosti národů, které dávaly záruky pokojnému vývoji v Evropě. Za pomyslné završení Benešova úsilí se dá povaţovat podpis organizačního paktu Malé dohody v únoru 1933.

Sliboval si od něj posílení vojenského a hospodářského vlivu Malé dohody ve střední Evropě.

Jeho snahy však nedosáhly poţadovaného účinku.

V důsledku stále se vyhrocující situace v Německu uzavřel Beneš po francouzském vzoru smlouvu o pomoci Sovětského svazu Československu. Tato pomoc však byla podmíněna tím, ţe do konfliktu by jako první vstoupila Francie. Za svého působení v křesle

28 HAVLÍČEK, František. Eduard Beneš: Člověk, sociolog, politik. Praha: Prospektrum, 1991, s. 45, ISBN: 80- 85431-20-3.

(21)

21

ministra zahraničních věcí si Beneš získal mnohá uznání a vydobyl si na mezinárodní scéně značnou váţnost. Stejně tak se setkal s mnoha svými odpůrci a kritiky, jak ve vnitrostátních, tak v mezinárodních kruzích. Respekt si získal například u britského vyslance Sira Georga Clerka a britského minstra zahraničí Lorda Curzona, kteří oceňovali Benešovo úsilí na harmonickém sjednocení střední Evropy. Většina anglické diplomacie si však vţdy od Beneše udrţovala určitý odstup, viděli v něm spíše „sluţebníka“ Francouzů. Například Austen Chamberlain, který nahradil Lorda Curzona na postu ministra zahraničí označil Edvarda Beneše za „neschopného muže, kterému se nedá věřit.“²⁹ Učinil tak v souvislosti s jeho moţnou kandidaturou na post generálního tajemníka Společnosti národů. Benešův přehnaný optimismus a přesvědčení, ţe v oblasti mezinárodní politiky nedokáţe nikdo manévrovat obratněji neţ on, mu často zastíraly úsudek.

Na počátku května roku 1934 utrpěl prezident Masaryk mozkovou příhodu, která měla za následek trvalé ochrnutí pravé ruky. Jen nejzasvěcenější lidé v jeho blízkosti také věděli, ţe Masaryk je téměř slepý. Tato postiţení mu v podstatě znemoţňovala další výkon státnických funkcí. Proto Masaryk po delší úvaze oznámil 14. listopadu 1935 ministerskému předsedovi M. Hodţovi ţe hodlá rezignovat za podmínky, ţe prezidentem republiky se stane Edvard Beneš.³⁰ Benešova cesta na Hrad však nebyla jednoduchá. Do protibenešovského bloku se postavili agrárníci, ţivnostníci, Národní sjednocení a Hlinkova ľudová strana.

Po mnoha a mnoha ústupcích a náročných vyjednáváních byl nakonec Edvard Beneš zvolen prezidentem Československé republiky. Stalo se tak 18. prosince 1935, kdy pro něj hlasovalo 340 poslanců, coţ bylo víc, neţ kdy obdrţel Masaryk.

Ani poté, co byl zvolen do funkce prezidenta, se Beneš nevzdal diplomacie. Snaţil se vylepšit vztahy s Německem uzavřením dvojstranné smlouvy o neútočení. Ke vzájemné shodě však nedošlo. Uţ v době svého nástupu do prezidentské funkce Beneš tušil, ţe se schyluje k další válce. Proto se zasadil o přípravu obrany země a také se snaţil posilovat spojenecké svazky proti Německu. Ve stále se vyhrocující situaci vystoupil Beneš 21. května 1938 s projevem, ve kterém vyzýval československý lid, aby se jednotně postavil nacistické hrozbě. Henleinovci ani Britové nepřijali tzv. „třetí plán“ a vyzvali Beneše, aby přišel s novým návrhem řešení situace. V tzv. „čtvrtém plánu“ schválil Beneš téměř všechny

29 ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 100, ISBN: 80-204 0770- 7.

(22)

22

poţadavky, které mu byly Henleinovou SdP předloţeny. I tento radikální plán se setkal s neúspěchem. Beneš byl, paradoxně přes své snahy zachovat mír za kaţdou cenu, označen západními mocnostmi za „hrozbu míru“.

I ve vysokých kruzích československé politické scény se stále častěji objevovaly hlasy, ţe by Beneš měl pro dobro vlasti odstoupit. Přes četné neúspěchy v jednáních, Beneš stále spoléhal na pomoc Francie a Anglie. Ve večerních hodinách dne 23. září 1938, vyhlásil Edvard Beneš po poradě s premiérem a vybranými ministry mobilizaci. Podle prezidentových představ měla válka trvat pouze několik dní a Československu měly na pomoc přijít západní mocnosti a Sovětský svaz. Zároveň předpokládal, ţe republika se bez pomoci dokáţe bránit tři týdny.

2. 5. Na prahu 2. světové války

S výsledky osudné Mnichovské konference byl Edvard Beneš seznámen 30. září 1938 časně ráno. Sekretář Prokop Drtina zaznamenal jeho doslovnou reakci: „Tohle je konec. Je to proradnost, která se potrestá sama. Je to neuvěřitelné. Domnívají se, že se zachrání před válkou nebo revolucí na náš účet. Mýlí se.“³¹ Po poradě s politickými špičkami, včetně nejvyšších armádních hodnostářů, se prezident Beneš rozhodl přijmout tvrdé mnichovské podmínky. Opět se zvedala vlna protibenešovské nálady, katastrofické důsledky mnichovské dohody mu byly dávány na zodpovědnost. Zvláštní odpor vůči Benešovi choval sám Adolf Hitler. Poţadoval jeho okamţitou abdikaci, jinak si bude Německo bez diskuzí nárokovat i území tzv. „páté zóny“, které zahrnovalo pohraniční opevnění. Svou abdikaci oznámil Edvard Beneš v rozhlase večer 5. října 1938. Mnichovská dohoda znamenala pro Beneše velké trauma, se kterým se nikdy nedokázal úplně vyrovnat. Zrada západních spojenců (obzvláště Francie) pro něj byla neodčinitelnou křivdou. Budoucí války s Německem si byl dávno jistý a mnichovský diktát pro něj byl jen začátkem velké evropské tragédie.³²

Po vyčerpávajícím září 1938 se Beneš odebral do svého sídla v Sezimově Ústí. 22.

října 1938 odletěl i se svou ţenou z letiště ve Kbelích do Londýna, kde zároveň našel svůj dočasný domov. V rozmluvách s blízkými stále obhajoval správnost své politiky a postupů.

Zrada Francie v něm zanechala doopravdy nesmazatelnou stopu, proto se po Mnichovu

32 BENEŠ, Edvard. Mnichovské dny: Paměti. Praha: Svoboda, 1968, s. 343.

(23)

23

přeorientoval spíše na Velkou Británii. Na začátku roku 1939 se rozhodl dočasně odjet do USA. Zde přednášel jako profesor sociologie na Chicagské univerzitě. Za svůj krátký pobyt v USA se mimo jiné stihl setkat s prezidentem Rooseveltem, který vyjádřil Benešovi podporu v otázkách obnovy existence ČSR. O mnichovských dohodách Beneš prohlásil, ţe byly Československu vnuceny, nebyly ratifikovány a ústavně schváleny a budou po válce revidovány.

V srpnu 1939 se Beneš setkal s ruským diplomatem Ivanem Majským, se kterým si ujasnil vztahy SSSR k ČSR. Tento rozhovor pomohl Benešovi usměrnit vlastní postoj k celé válce.³³ S Benešovým poţehnáním došlo v Paříţi v únoru 1939 k podepsání dohody o obnovení československé armády ve Francii. Dalším jeho cílem bylo uznání prozatímní československé vlády. Setkal se však s neúspěchem jak ve Francii, tak v Anglii. Někteří představitelé Západu Benešovi navrhovali, aby na čas odešel do ústraní a přenechal vedení odboje jiným. Nakonec se Benešovi podařilo docílit kompromisu a 17. listopadu 1939 byl v Paříţi ustaven a uznán Československý národní výbor. Edvard Beneš byl sice jen řadovým členem, ale i přesto dokázal v Národním výboru prosadit svou politiku. Prosazoval zejména právní kontinuitu předmnichovské ČSR a obnovení samostatného státu v hranicích před zářím 1938.³⁴ Benešovy vztahy s Francií byly chladné, proto se rozhodl umístit středisko odboje do Londýna.

2. 6. Exilová činnost

V březnu 1940 byl Benešovy udělen jiţ šestnáctý čestný akademický titul. Udělila mu ho univerzita v Oxfordu, kde rovněţ působili čeští krajané. Svými projevy v britských médiích si Beneš stále více upevňoval svou vedoucí pozici v československém odboji. Jeho politické postavení zaznamenalo náhlý vzestup po demisích nejprve francouzské a později také britské vlády. V novém obsazení vlád našel Beneš politiky, kteří sympatizovali s jeho názory. Této situace vyuţil a v červnu 1940 poţádal britské úřady o „uznání provizorního státního zřízení československé republiky“³⁵. Toto provizorium se mělo skládat z vlády, prezidenta a Statní rady – ta měla nahrazovat parlament. Prozatímní českoslovanská vláda byla uznána britskou vládou 21. července 1940. Edvard Beneš zde zastával post prezidenta.

33 ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 174, ISBN: 80-204 0770-7

34 BĚLINA, Pavel, BIMAN, Stanislav a kolektiv. Kronika Českých zemí. 2. vydání. Praha: Fortuna Print, 2003, s. 702. ISBN: 80-7321-071-1.

(24)

24

V září 1940 pronesl britský premiér Winston Churchill v rozhlase projev, ve kterém označil mnichovskou dohodu za „tragickou oběť“, kterou musel československý lid přinést a vyjádřil podporu obnově československé svobody. Tímto prohlášením se Velká Británie oficiálně distancovala od mnichovských dohod a Edvard Beneš tím konečně dosáhl toho, oč usiloval od října 1938.

Jako prezident měl moţnost vydávat tzv. prezidentské dekrety, které podléhaly kontrasignaci předsedy vlády. Celkem Edvard Beneš vydal 141 dekretů, z toho 43 v exilu a 98 jiţ na území poválečného Československa. Tato prezidentská pravomoc znamenala další upevnění Benešova postavení v zahraničním odboji. 30. července 1941 došlo na ţádost Edvarda Beneše k uznání Československa ze strany USA. Zároveň se Beneš aktivně účastnil na uzavření smlouvy se SSSR, která umoţňovala bliţší spolupráci s Československem. 27.

května 1942 byl českými parašutisty spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Otázkou zůstává, zda Edvard Beneš o připravovaném atentátu věděl, nebo zda byl vykonán bez jeho vědomí. Z. Zeman v Benešově politickém ţivotopise (2000) uvádí, ţe moţnost Benešovy neznalosti záměru odstranit Heydricha, je vysoce nepravděpodobná, ba dokonce ţe atentát byl připravován na Benešův přímý rozkaz.

V návrhu memoranda z ledna 1942 se Beneš poprvé zabývá myšlenkou určitých teritoriálních výměn s Německem. Uvaţoval o sníţení počtu Němců v poválečném Československu zhruba o dvě třetiny, podobný odsun navrhoval i pro Maďarskou menšinu na Slovensku.³⁶ I nadále Beneš pokračoval ve sbliţování se Sovětským svazem. Některé názory SSSR mu byly v mnohém bliţší, neţ stanoviska Západu. V listopadu 1943 odletěla československá delegace z Londýna na jednání do Moskvy. Beneš v Moskvě jednal jak s ministrem zahraničí Molotovem, tak i se samotným Stalinem. Shodli se mimo jiné na transferu Němců, na hospodářské spolupráci se Sovětským svazem i na nutnosti rozsáhlého znárodňování v poválečném Československu.³⁷ V Moskvě Beneš cítil velice přátelskou a uvolněnou atmosféru a neskrýval své sympatie k sovětským postojům. K názorové shodě dospěl i s československými komunisty. Otevřeně jim popisoval svůj ţivot v Londýně, kde nenašel pochopení pro své prosovětské postoje a cítil se značně izolovaný. Před svým odjezdem z Moskvy však poţádal Gottwalda o opatrnost při dalších postupech, obával se,

36 . Vyd. 1. Praha: Erika, 1992, s. 75-78,

ISBN 80-856-1202-X.

(25)

25

ţe by se začalo mluvit o bolševizaci Československa. Československo-sovětská smlouva byla podepsána 12. prosince 1943.³⁸

2. 7. Poválečné období

Na počátku roku 1944 se Benešovi opět vrátila jeho sebedůvěra a znovu se dostal do vlivných kruhů Spojenců, kde zastával funkci nezbytného prostředníka při vyjednáváních, zejména se Sovětským svazem. Zároveň však obavy Západu budila Československo-sovětská smlouva, kterou Beneš tvrdě obhajoval a současně zdůrazňoval důvěryhodnost Stalina.

Ve svých rozhlasových projevech vyzdvihl úlohu slovenského protinacistického odboje a zároveň vyslovil přesvědčení, „že mezi Čechy a Slováky o příští poměry v republice žádných zásadních sporů nebude“.³⁹ Kdyţ na konci srpna 1944 vypuklo slovenské povstání, pociťoval Beneš zadostiučinění. Vysocí představitelé Západu označovali povstání za upevnění Benešovy autority ve vlasti i v odboji. Vzkazy, které Beneš posílal na Slovensko, se snaţily vytvářet dojem jednoty mezi západním a východním odbojem, zejména pak zdůrazňovaly jednotný postoj všech Spojenců k československé otázce. Realita však byla jiná.

Beneše zaskočil zejména telegram podepsaný Šmidkem a Šrobárem, který naznačoval, ţe opatření, která současná situace na Slovensku vyţaduje, můţe provádět pouze Slovenská národní rada. To znamenalo určité podkopání autority Československé prozatímní vlády, jako jednotného orgánu československého odboje. Čs. komunisté také vyjadřovali podporu názoru, ţe SNR je reprezentantkou slovenského lidu a ţe je to partnerský orgán londýnské vlády. Podle Drtiny to byl jediný váţný spor mezi „benešovci“ a komunisty.

Bolestně Beneše zasáhly zprávy čs. vládní delegace, která v říjnu 1944 odcestovala na Slovensko. Tyto zprávy popisovaly, ţe zastánců „čechoslovakismu je minimum a většina Slováků se povaţuje za samostatný národ. Pod tlakem událostí nakonec prezident Beneš oznámil, ţe nebude Slovákům upírat vůli povaţovat se za národ. Jiţ v té době měl Beneš dle svých slov sestavenou vládu, do níţ měli vstoupit i komunisté. Přes všechny své starosti Beneš nevěnoval dostatek pozornosti řešení polské otázky, ve které mu západní státníci přikládali zvláště významnou úlohu. V březnu 1945 postihla prezidenta Beneše slabá

38 BĚLINA, Pavel, BIMAN, Stanislav a kolektiv. Kronika Českých zemí. 2. vydání. Praha: Fortuna Print, 2003, s. 718-721, ISBN: 80-7321-071-1.

(26)

26

mozková mrtvice, která negativně ovlivnila jeho vyjadřovací schopnost v následném rozlučkovém projevu s Anglií.

Po šesti a půl roce v exilu odcestoval Edvard Beneš se svými spolupracovníky do Moskvy, kde měli jednat o sloţení poválečné čs. vlády.⁴⁰ Po skončení toho jednání se delegace přesunula do Košic. 4. dubna 1945 sloţila nová designovaná vláda slib do rukou prezidenta Beneše. Z Košic dorazil Edvard Beneš po krátkých etapách do Prahy. Stalo se tak 16. května 1945. Byl nemocný a cítil se osamocený. Národ mu však uchystal vřelé uvítání, ve kterém Benešovi projevoval svou vděčnost.

V situaci, kdy ještě neexistovaly zákonodárné sbory, podepisoval Beneš prezidentské dekrety, které nahrazovaly zákony a které zásadně ovlivnili budoucnost celé československé společnosti. Ve svých projevech Beneš vyjadřoval nutnost odsunu Němců a označil je za národ, který se Čechům jeví jako „veliká nelidská stvůra“.⁴¹ Později se však řadil ke kritikům tzv. „divokého“ odsunu. V srpnu 1945 převzal Beneš na Karlově univerzitě čestný doktorát práv. Edvard Beneš si velice váţil rozumné povahy Klementa Gottwalda a domníval se, ţe komunisté dokáţí s ostatními stranami Národní fronty spolupracovat. Také se domníval, ţe komunisté nebudou napodobovat bolševický vzor a půjdou svou vlastní umírněnou cestou. Stále rostoucímu sovětskému vlivu na státní aparát proto Beneš nevěnoval přílišnou pozornost. Na prezidentovi se začaly projevovat důsledky stáří. Začal spoléhat pouze na své teorie a předsudky a nevšímal si změn, které se na mezinárodní scéně odehrávaly.

Parlamentní volby v květnu 1946, které přinesly vítězství komunistům, znamenaly pro Beneše trpké zklamání. Ačkoliv zaznamenal Stalinův přechod do ofenzivy, stále doufal ve smíření mezi Východem a Západem, které by mohlo zastavit rostoucí sovětský vliv nad střední Evropou. V červnu 1946 je Beneš podruhé zvolen československým prezidentem.

Prezident Beneš pokládal přijetí Marshallova plánu za projev ochoty ČSR nadále spolupracovat se Západem. Avšak poté, co byl seznámen se sovětským odmítavým postojem uznal, ţe účast ČSR na projednávání Marshallova plánu by uškodila vztahům se Sověty.

(27)

27

V únoru 1948 vrcholil mocenský boj. „Beneš chtěl zachovat Národní frontu (…) Gottwald (…) prosazoval sestavení vlády na novém základě.⁴² Po dalších jednáních Beneš oznámil, ţe tlaku KSČ neustoupí a pokud Gottwald nepřistoupí na jednání, odmítne jmenovat nově navrţené ministry. Na podporu Beneše se vydal směrem k Hradu mohutný průvod studentů. Prezident přijal jejich zástupce, ti však od Beneše vyslechli pouze varování před násilným vystupováním. 25. února 1948 Beneš konečně přijal demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu podle Gottwaldova návrhu. Po 25. únoru 1948 se Beneš stahoval z veřejného ţivota a Prahu navštěvoval pouze zřídka. O abdikaci uvaţoval jiţ dříve, konečným podnětem k rezignaci se však stal návrh nové ústavy, který odmítl podepsat. Chtěl abdikovat ještě před přijetím ústavy (9. května). Nakonec však kvůli obavám z rozjitření politické situace ze své funkce odstoupil aţ 7. června 1948 podepsáním abdikačního dopisu.

Po únorové poráţce se Benešův zdravotní stav prudce zhoršil. Nedokázal skrývat obrovské zklamání nad tím, ţe mu Gottwald i Stalin lhali. Po naléhání jeho blízké přítelkyně Posseové se rozhodl odjet na léčení do Švýcarska a pokud se jeho zdravotní stav zlepší, byl rozhodnut pomáhat domácím politikům radami. Aktivní návrat do politiky jiţ odmítal.

Bezprostředně poté však jeho zdravotní stav nabral definitivní obrat k horšímu.

29. srpna 1948 ho stihla jiţ pátá mozková mrtvice a upadl do hlubokého bezvědomí. Zemřel klidně, ve spánku dne 3. září 1948. Hned následujícího dne se v Praze konal státní pohřeb, kterého se zúčastnily desetitisícové zástupy lidí. Pohřeb se stal mimo jiné také protestní demonstrací občanů proti vyostřujícímu se komunistickému reţimu. Samotný pohřeb se konal v Sezimově Ústí v kruhu nejbliţších rodinných přátel a vládní delegace dne 10. září 1948.

V jeho osobě národ ztratil mezinárodně uznávaného politika a bojovníka za demokracii. František Havlíček vyjadřuje v epilogu své knihy názor: „Dr. Eduard Beneš byl klíčovou osobností československých dějin v letech 1938 – 1948 s velkou historickou, politickou a ústavní zodpovědností. Bude trvat dlouho, než jeho činnost bude objektivně zhodnocena v mezinárodním a historickém kontextu.“⁴³

(28)

28

3. Prezidentské dekrety v době exilu

3. 1. Co jsou prezidentské dekrety?

Dekretální pravomoc prezidenta republiky byla nouzovým způsobem, jak řešit výkon zákonodárné moci v době, kdy tuto činnost nemohly vykonávat řádně zvolené československé orgány. Vţitý a nepřesný termín „Benešovy dekrety“ často vytváří mylnou představu, ţe tyto dekrety jsou dílem pouze prezidenta Beneše. Skutečnost je ovšem taková, ţe Edvard Beneš na těchto dekretech pouze spolupracoval a podepisoval je.

Po celou dobu, vydávání prezidentských dekretů se prezident Beneš a jeho spolupracovníci opírali především o tzv. koncepci kontinuity československého státního zřízení s předmnichovskou republikou. Podle této koncepce druhá republika, Protektorát Čechy a Morava ani Slovenský stát de iure neexistovaly, tudíţ ani právní předpisy, které vznikly v těchto nelegitimních útvarech nelze povaţovat za platné.⁴⁴

Základem dekretální normotvorby se stal ústavní dekret č. 2/1940 Úř. věstníku čsl. o prozatímním výkonu moci zákonodárné z 15. října 1940, který stanovil, ţe ,,zákonodárnou činnost bude po dobu platnosti prozatímního státního zřízení vykonávat v nezbytných případech prezident republiky na návrh vlády ve formě dekretů.“⁴⁵ Tímto ústavním dekretem byla řešena mimořádná situace, do které se Československá republika nedostala vlastním zaviněním a ústava z roku 1920 jí nepředpokládala a neřešila. V rámci exilového státního zřízení byla normotvorná činnost vykonávána ústavními dekrety, dekrety prezidenta republiky a nařízeními vlády.⁴⁶

Podmínkou vydání dekretu bylo schválení jeho textu vládou. Výjimkou byl pouze první dekret č. 1/1940 Úř. věstníku čsl., kterým byla zřízena Státní rada. Státní rada byla poradním orgánem prezidenta a prozatímního státního zřízení v exilu. Podávala prezidentovi a

44 Historik Emanuel Mandler ve svém díle Benešovy dekrety: Proč vznikaly a co jsou, argumentuje třemi důvody, které podle jeho názoru teorii kontinuity značně zpochybňují. Prvním důvodem je to, ţe tzv. druhá republika nebyla fikcí, ale „bolestivou skutečností.“ Dalším znakem diskontinuity bylo vytvoření Slovenské republiky, kterou označuje za „nepěkný a antisemitský stát“ a která trvala po celou dobu války. Třetím znakem je podle Mandlera to, ţe „prakticky všechny československé politické síly požadovaly více či méně podstatné reformy v různých oblastech života“, coţ podle jeho názoru kontinuitu s předmnichovským obdobím rovněţ vylučuje.

45 VOJÁČEK, Ladislav, SCHELLE, Karel, KNOLL, Vilém. České právní dějiny. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 376, ISBN: 978-80-7380-257-8.

46 DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 40, ISBN: 80-7286-001-1.